Listopad 2008

Na dovolenou do zámoří

Ota Ulč

Dávnověk s potřebnými výjezdními doložkami pominul, z klece se smí beztrestně ven, nejen k Balatonu. Má to ovšem i své nevýhody – již nelze zkazit náladu závistivému sousedovi zprávou o návratu z dovolené „na Kanárech“. Brzo, brzičko se bude jezdit do Ameriky bez víza, s českými korunami – pevnou měnou, jež zásluhou chřadnoucího, souchotinářského dolaru pro zahraničního návštěvníka činí USA zemí věru zaslíbenou. V pátek odpoledne Britové sednou v Londýně do letadla, v sobotu ráno jsou v Minnesotě, v městě Bloomingtonu v mamutím konglomerátu (420 obchodů pohromadě) nakoupí a v neděli brzo ráno už jsou zase doma. I japonským hospodyňkám se vyplatí podniknout cestu přes Pacifik k výhodným nákupům. Japonské zboží, zejména elektronika, přijde o polovinu laciněji v New Yorku než v Tokiu. Hordy cizích návštěvníků se tedy valí, ročně utratí kolem 80 miliard dolarů, newyorský obchodní dům Bloomingdale disponuje personálem dohromady plynně ovládajícím třicet jazyků k plynnému uskutečňování transakcí. V Los Angeles fotbalisté brazilského národního mužstva nakoupili patnáct tun zboží, že se s ním letadlo jen z obtížemi zvedalo.

Značnou inflací postižená Srí Lanka by sice přišla ještě laciněji, ale též nebezpečněji – občanská válka, neutuchající povstání tamilských separatistů, již stála 70 000 životů, je to momentálně ta nejvíc militarizovaná končina v celé jižní Asii, lépe se jí vyhnout.

Karibik, ten je blíž. Nutno ale též zklamat informací, že karibským ostrovům, proslulým modrou oblohou, kriketem a rumem, v současné době náleží nezáviděníhodný primát končiny s rekordně vysokou kriminalitou (tak tvrdí The Economist, 2. 2. 2008) a naprosto nejnebezpečnější je Jamajka, kdysi tak lahodná. (Světlou výjimkou z tak tristního pravidla zůstává Barbados, ostrovní republika s poctivě fungující demokratickou vládou.)

Návštěvník USA aby si zvykl na nepříjemnost tamějších značných vzdáleností, všude je moc daleko. Z jednoho konce Los Angeles na druhý je to dál než z Prahy do Plzně. Všechno se za dobu jedné dovolené vskutku stihnout nedá, což ovšem má tu výhodu k snadnému rozhodnutí si výlet zas někdy zopakovat. Novicům doporučuji ho absolvovat za volantem, najmout si auto, benzin je podstatně lacinější než v Evropě , ovšem vzdálenosti jsou podstatně větší, čímž pak je po výhodě. Započít New Yorkem, podívat se na Washington, pokračovat směrem k polotropické Floridě než započne sezona hurikánů - to vše za předpokladu ochoty a odolnosti přežít tamější hnusně horké vlhké léto. Dál směrem na západ krátce se podívat na New Orleans, stále ještě zápolící se spouští, způsobenou hurikánem Katrina. Velikánským Texasem do Nového Mexika, podívat se na Santa Fé a blízké tam Los Alamos, rodiště atomové bomby (a rovněž adresy několika lebedících si našinců), pokračovat do Arizony, na jejím severu ovšem nepřehlédnout mohutný Grand Canyon a pak zavítat do blízké hazardérské Mekky Las Vegas, s přibývajícím počtem tamějších extravagancí. Například zbudováním půl kilometru vysoké věže, k níž je přimontován víc než dvacetimetrový veleop, umělý King Kong, který se zděšenými platícími návštěvníky v útrobách se pak sápá do výše. Vzdor mafiánské pověsti pravděpodobnost výhry je značně větší, než co poskytují loterie provozované už ve většině států. Zatímco státy v průměru vyplácejí na výhrách jen 50 procent ze svých příjmů, v Las Vegas se to pohybuje od 85 do 95 procent, podle druhu zvoleného hazardu. Vyhrát se tam věru dá. Přijel tatík z Řecka, nacpal mince do jednorukého bandity a vychrlilo se mu milion peněz.

Od pobřeží k pobřeží vedou mezistátní (interstate) dálnice, označené sudými čísly. Ty podél poledníků, od Mexika ke Kanadě, mají čísla lichá. National Park Service pravidelně uveřejňuje údaje, do kterých končin se navalí největší množství návštěvníků, domácích a zahraničních. Značně populární jsou národní parky Yellowstone (státy Montana, Wyoming, Idaho), kalifornský Yosemite, Cape Cod (Massachusetts), Great Smoky Mountains (Severní Karolina, Tennessee), pouštní zavodněná končina Lake Mead (Nevada, Arizona) a ovšem i již zmíněný Grand Canyon.

Tvoru obdařenému podnikatelským umem bych doporučil otevřít si turistickou kancelář, která by zájemcům z přecpané Evropy nabízela takovýto požitek: let Praha - Denver, z české kotliny do Colorada, tam na letišti vyzvednout prostorné pohodlné auto s automatikou a ovšem i klimatizací, mapy s trasou do prázdných dálav, s velkolepou horskou scenérií, pořádně se rozjet a odpočinout od příliš napěchovaného světa. V kovbojském státu Wyomingu za hodinu jízdy – náhorní roviny, většinou nad výší Gerlachovky - nepotkat člověka, hmouřit oči při představě, že tady kolem se ještě nedávno proháněli Indiáni a připravovali vetřelce o skalpy. Kdokoliv se zbylou uncí romantiky v těle by si neměl nechat uniknout v městě Cheyenne, světovém centru přeborů v rodeu, tak náramnou podívanou. Mně se v těch končinách jednou dostalo poněkud jiného vzrušení, když mě předjely dva kvílející policejní vozy, dohnaly chlapíka v dodávce, jeden pronásledovatel za ní zastavil, druhý vjel před něj do terénu, otevřel dveře, namířil pušku, jen to zmáčknout.

Prázdnoty přibývá v oblasti od západního Texasu až po Severní Dakotu: dvě třetiny tamějších counties (okresy, kraje) ztrácejí obyvatelstvo. S jeho odchodem klesá i kriminalita, z nedostatku žactva dochází k zavírání škol. V Severní Dakotě městečka kdysi s několika hotely, restauracemi se téměř dokonale vylidnila, někde zbyl jen jeden vytrvalý poustevník. Přibývá čtvernožců, známých jako buffalo. Správné životosprávy dbalého čtenáře potěší, že jejich maso je libovější, zdravější, častěji nyní servírované v restauracích, pokud je lze ovšem někde najít.

Ghost towns, doslova města duchů, pár jsem jich prolezl a právě se dočítám (The Economist, 22. 12. 2007), že takových je v Texasu tisíc. Například osud městečka Turber, jež po vyčerpání tamějších dolů opustili kutající imigranti z Mexika, Itálie a Polska. Zbyly po nich prázdné kostely, ba i jedno rozpadávající se divadlo, kdysi opera. Na prodej tam byly domy za padesát dolarů – k takovému nákupu by postačila jedna tisícovka korun v kapse. V ulicích tam teď nejspíš lze potkat pouze chřestýše.

Vedra panují v podstatné části země. V onom středozápadním pruhu sice nehrozí hurikány - specialita to zejména floridská, ale zato se spíš dá potkat s tornádem, zlověstným černým kornoutem, dostaví se bez varování, po prériích se žene, domky překotí, na padrť rozdrtí, lidi pobije, zděšené kravky letí vysoko nad zemí.

Poněvadž jsem Ameriku po oněch mezistátních dálnicích už několikrát projel všemožnými směry, víc zajímavosti získala alternativa pustit se po opuštěných, dosud existujících cestách – například Route 66 z Illinois do Kalifornie. Právě se dívám na fotografii z totální prázdnoty ve Wyomingu v blízkosti čehosi jménem Lyman. Silnice, z níž se proklubávají trsy trávy, po nichž nikdo nejede. K mání jsou knižní zdroje (napříkald Michael Wallis, The Lincoln Highway: Coast to Coast from Times Square to the Golden Gate, W. W. Norton, 2007), užitečné jsou informace od federálního ministerstva dopravy (Department of Transportation )s internetovou adresou Byways.org.

Plno tedy příležitostí – Skyline Drive ve Virginii, Blue Ridge Parkway v Severní Karolině, Natchez Trace Parkway v Tennessee a Mississippi, Yellowstone Trail, Dixie Highway, El Camino Real, leckteré ještě další.

Některý zájemce by třeba dal přednost bicyklu pustit se do zdolávání zdejších dálav. Například ve státě Oregonu, rozlohou třikrát větším a počtem obyvatel třikrát menším než Česká republika, z Interstate 20 v místě jménem Ontario odbočit na silnici číslo 20, pak 395, a nepotkat človíčka od slunka do slunka. Dvě stovky kilometrů šlapat, než se dá zahlédnout lidské obydlí. Další, neméně vzdálená, je zastávka na výspě s dvěma obyvateli a s „mezinárodním letištěm“, kam ovšem nic nelétá.

Bezpečnější je rozjet se kolektivně s organizacemi jako například Bicykle Adventures nebo Bikecentennial a s nimi pár dnů či týdnů šlapat z Montany až na Aljašku, nebo podél Pacifiku po scénické silnici číslo 1 Kalifornií, cestou se seznámit s největšími stromy světa, případně se i pomodlit v ruském kostelíku, neboť tak daleko přes Sibiř kdysi pronikl slovanský živel.

Pěší osobu lze v Americe potkat jen zřídka, ač možnosti tu jsou značné. Tzv. Appalachian Trail začíná na severu u hory Mt. Katahdin ve státě Maine a končí na jihu u hory Mt. Springer ve státě Georgia. Nedosahuje tedy až úplně na jih na Floridu, hornatou asi jako Holandsko. Tato stezka vede dvěma národními parky, osmi národními lesy-pralesy a čtrnácti státy. K nevíře, při pomyšlení, jak se to dovede vyhýbat všem metropolím v cestě, od New York dál k jihu. Všeho všudy 3299 kilometrů, k jejichž zvládnutí je třeba pěti milionů kroků. Aby se poutník neztratil, na stromech jsou znamení bílou čarou. Četl jsem tam na půl cesty informaci, že severním směrem bych to měl tři miliony a tím jižním pouhé dva miliony kroků. Za půl až tři čtvrti roku se to dá zvládnout. Každý rok tak absolvuje asi 150 vytrvalců.

Pokud by to někomu bylo málo, k dispozici má ještě delší (4293 km) Pacific Crest National Scenic Trail, z Britské Kolumbie v Kanadě až do Mexika přes tři americké státy pacifické oblasti – Washington, Oregon a Kalifornii. A scénické to věru je: cestou se lze kochat pohledem na Mt. Rainier, o dost vyšším než evropský Mont Blanc, z mrazných výšin pak pookřát štrapácí v poušti Mojave.