Listopad 2008

Právo se mýlit a povinnost zapomenout

Ota Ulč

Všelijaké hříchy, zejména ty mladistvé, kdo by je neměl? Což lze popřít nárok, právo na vlastní blbost? Jak ale reagovat v případě přílišného zneužití takového práva? Jistěže značný je – či aspoň by měl být - rozdíl mezi nárokem na víru a šíření úchylných pitomých bludů bez prokazatelně škodlivého následku, na rozdíl od činů, jež dovedly způsobit přemnoho nedobrého.

Z Šavlů Pavlové, z vlků jehňátka, jak posuzovat věrohodnost takových transformací, co s právem vyžadovat amnézii? Konflikt mezi srdcem a rozumem, zda pohodlnými racionalizacemi, nebo s odvahou se s dřívějším hanebným počínáním vyrovnat.

Příkladem nám poslouží Jiří Pelikán, po únorovém vítězství pracujícího lidu v roce 1948 superaktivní bouřlivák, radikál, komunistický Koniáš, likvidátor existenčních perspektiv stovek či spíš tisíců vysokoškolského studentstva. S vervou Savonaroly dosahoval stále značnějších výšin – stal se prezidentem Mezinárodního svazu studenstva, nejen poslancem v československém loutkovém parlamentu, ale i členem Ústředního výboru vládnoucí KSČ, monopolistky vší moci ve státě.

Uplynulo dvacet let, doba jedné generace, započala éra budovatelů se zlidštěnou tváří, o jejichž krátkodobost se postaraly tanky poskytovatelů bratrské internacionální pomoci. Řada majitelů lidské tváře jí brzo pozbyla, odvolala, kajícně se zhanobila, někteří upláchli do zemí se zřízením jimi donedávna nemilosrdně zatracovaným. Někteří tam pak zasedli na pohodlné akademické stolice a jednomu z nich se podařila obdivuhodná několikanásobná transformace: z marxisty-leninisty reformní nerevoluční usilovatel o lepší příští, z významného činitele strany komunistické v činitele strany socialistické, z Čecha Ital reprezentující svou novou vlast v parlamentu Evropy. A tohle vše a ještě víc docílil Jiří Pelikán, vydavatel významného exilového časopisu Listy v Římě, pražským normalizátorům víc vadící a škodící než tucty hřmících celoživotních antikomunistů dohromady.

Načež dostanu zprávu, že tahle pozoruhodná osobnost přijede do Ameriky, vpuštěn tam s prominentním vízem, zpravidla mimo dosah tvorům s tak bolševickou anamnézou. To bylo začátkem osmdesátých let, Pelikán se měl prezentovat v New Yorku na Kolumbijské univerzitě, v institutu tehdy pod komandem Zbigniewa Brezinského. Kontaktoval jsem Roberta Lamberga, kamaráda z někdejších studií na pražské právnické fakultě, posléze dopisovatele předních švýcarských novin v New Yorku u OSN, že od nás z venkova v Binghamtonu bych přijel do metropole a zašli bychom si vyslechnout tak mimořádného chameleona.

Do příslušné posluchárny jsme přišli zcela první a posadili se do první řady. Očekávaný řečník mě překvapil svou slušnou angličtinou, zejména poté, co prohlásil, že to je vlastně poprvé, kdy v této řeči v takovémto fóru promlouvá. Informoval nás o stavu vládnutí normalizátorů, ledacos jsme se dozvěděli. Načež došlo na otázky. Jako první se ozval pořádně nabroušený Bobajs Lamberg s přímočarou výzvou, jak že si vůbec mohl troufnout sem přijet: on, který ničil existence hlava nehlava, zdevastoval tolik životů, a teď má tu drzost horovat o výhodách tolerance, pluralistické demokracie. Kanonáda tak pořádná, že mi v tom okamžiku bylo Pelikána až líto a moc jsem byl zvědav, jak odpoví, jak se vyvleče, jak se dá – zda by se vůbec mohlo – úspěšně odpovědět. A Pelikánovi se to povedlo. Nepochybně se s takovými útoky nesetkal poprvé.

Vůbec nepopíral svou stalinistickou minulost a nezvýšeným hlasem se nám svěřil s dilematem poté, co mu konečně došlo na jakých hanebnostech se podílel. Že měl před sebou jedno ze tří možných řešení: buď se nezměnit a ve svinstvech důsledně pokračovat, nebo se jít od válu, stáhnout se do ústraní, spoléhat na krátkou paměť, že časem všechno beztoho zapomenuto bude, nebo tedy zvolit řešení třetí, to nejobtížnější – snažit se napravit aspoň některé ze způsobených či spoluzpůsobených škod, i při vědomí, že všechno odčinit se nikdy nepodaří a že bude vystavován obviněním, přesně tak, jak se právě teď stalo.

O jeho upřímnosti jsem přestal pochybovat při jedné z dalších příležitostí, když jsme se ve Washingtonu na State Departmentu setkali a vedle sebe seděli na konferenci pro pár pozvaných. To bylo krátce před změnou v Kremlu, kde na uvolněné místo po zemřelém Brežněvovi zasedl kágébácký Andropov. Tehdy v Číně významnou pozici generálního sekretáře vládnoucí strany zastával reformátor Hu Yaobang, někdejší Pelikánův zástupce ve vedení onoho Mezinárodního svazu studentstva. Ti dva zůstávali v kontaktu, Pelikán mi ukázal pár zajímavých dokumentů, jejichž obsah jsem si nenechal jen pro sebe. Rovněž mi imponovaly Pelikánovy přetrvávající kontakty do centra pražských partajních orgánů: jak tam na washingtonské konferenci sedíme a předstíráme bedlivé naslouchání některému ze střídajících se řečníků, Pelikán zalovil v aktovce a poskytl mi k přečtení záznam z čerstvého zasedání politbyra.

Přemýšlím a málo se mi daří vybavit si jména stalinistů, sekerníků, kteří se zpožděním prohlédli a přímočaře se k věci vyjádřili. Učinil tak například Jiří Hochman, někdejší zahraniční dopisovatel Rudého práva, v roce 1968 tuze se podílející na tvorbě kurážného Reportéra, v němž například napsal, že dvacet let byl členem zločinecké organizace KSČ. Z poinvazního exilu se do rodné země nevrátil, navštívil jsem ho na jeho permanentní floridské adrese, kde u svého bungalowu měl člun, na němž mohl doplout k Atlantiku.

Vyléčený provinilec Pelikán se dost úspěšně pokoušel o nápravu svých někdejších hříchů. Nezametal je pod koberec zapomnění či všelijakých úhybných racionalizací, natož aby si v nich dokonce arogantně liboval, při vědomí své nezasloužené beztrestnosti, čímž se pak dostáváme do Ameriky těchto dní.

Zpět k mladistvým pohřeškům: Bill Clinton o své manželce Hillary opakovaně tvrdí, že už jako studentka práv nezištně poskytovala právní pomoc chudým. Ta ale spočívala v pomoci Černým pardálům (Black Panthers), před soudem v Connecticutu se odpovídajícím z mučení a vraždy federálního zaměstnance. Hillary u soudu vysedávala sledovat, zda v procesu nedojde k formálním procedurálním pochybením, které by u odvolací instance mohly vést k zrušení odsuzujícího rozsudku. Bill též tvrdil, že po promoci Hillary pracovala ve prospěch práv chudých dětí. Jenže Hillary po promoci odjela do San Francisca s Bobem Truehaftem, předsedou komunistické strany Kalifornie, s nímž se seznámila, když u soudu obhajoval Černé pardály.

Tom Hayden, jeden z ultraradikálů šedesátých let a též jeden z bývalých manželů Jane Fondové, v současné době těšící se pověsti významného představitele tehdejší Nové levice, ohodnotil (na webové stránce ultarpokrokového časopisu Nation, 22. 4. 2008) Hillary jako prosazovatelku těch nejlevicovějších postulátů. Leč ve svých memoárech tato bývalá první dáma země zcela pominula takové své mladistvé záliby, ani slovem se například nezmínila o svých aktivitách ve prospěch černošských rasistů, o své redaktorské činnosti na univerzitě Yale, kde v právnickém časopisu se o policii vyjadřovala jako o prasatech a vrazích (pigs and murderers).

Upřímností rovněž příliš neoplývá Barack Obama. Ve svých pamětech Dreams From My Father se zmiňuje o černošském básníkovi, vlivném vzoru s křestním jménem Frank – nic víc. Šťouralům se podařilo zjistit jeho identitu: toť Frank Marshall Davis, spisovatel, komunistický aktivista, z Chicaga přesídlivší na Hawaii, s velkým pak vlivem na mladého Obamu, jenž z politické opatrnosti identitu takového mentora nemínil inzerovat.

V předvolební televizní debatě Obama dostal otázku o svém vztahu k Williamu Ayersovi, bývalému revolucionáři teroristické organizace Weather Underground, v níž se svou chotí Bernardine Dohrn se jedenáct roků podíleli na kladení bomb ve snaze vyhazovat mnohé do povětří: budovu Kongresu, Pentagon, banky, policejní stanice, soudní budovy. Též se jim omylem podařilo explodovat vlastní dům v Greenwich Village, v němž zahynuli tři jejich spolurevolucionáři. Ayers a Bernardine vydávali krvelačné revoluční proklamace, též velebili morbidní počínání sadistického vraha Charlese Mansona. Při jejich nezdařeném pokusu o loupež přišli o život dva policisté, nicméně soud obviněné osvobodil, s odůvodněním jakési procedurální nepřesnosti. Typická americká velkorysost, outsidery mnohdy nerozlišitelná od přímo sebevražedné pitomosti.

Obama a Ayers vypomáhali nadaci Wood Foundation distribuovat peníze k prapodivným účelům. Manželé Ayersovi uspořádali večírek k zahájení Obamovy politické kariéry, Ameriku charakterizují jako bestii (beast) a zrůdu (monster). Nicméně Obama vydal prohlášení, v němž tyto dva spoluobčany pokládá za mainstream, čili průměrné, normální, nepozoruhodné Američany.

Michael Kinsley, známý publicista jednoznačně liberální orientace, pokládá (týdeník Time, 9. 6. 2008) počínání tohoto manželského páru za despicable (opovrženíhodné). Dotyční se nemíní omlouvat, pouze litují, že se jim nepodařilo uštědřit víc škod establišmentu, jehož jsou produkty. Otec Ayers je totiž pilířem chicagské společnosti, nejvyšším ředitelem kolosu Commonwealth Edison, členem mnoha významných výborů včetně chicagského symfonického orchestru.

Tenhle establishment nepotrestaným a nepoučitelným fanatikům otevřel svou náruč. Univerzita Northwestern pro revolucionářku Bernardine vytvořila centrum zabývající se family justice. University of Illinois jejího manžela poctila titulem distinguished professor. Sebevědomým arogantním tvorům se dostává neutuchající mediální pozornosti, s vysvětlováním, že to jsou „aktivisté, kteří nikdy nezradili své ušlechtilé ideály“.

Na vlastní hanebnou minulost lze věru reagovat odlišně - od Pelikána po Ayerse.