Listopad 2008

Příčiny a pozadí amerického finančního karambolu 1

Ota Ulč

Sem do Ameriky mi přišlo několik dotazů, abych vysvětlil tenhle náramný kolaps. Spěchám s přiznáním, že nejsem ekonom, ani nevím, jak se správně česky řekne downpayment (nenacházím v 10. vydání anglicko-českém slovníku Poldauf a kol.), co si počít s ošemetnostmi jako například subprime loan - podprůměrná, méně jakostní půjčka?

Pokusím se odpovědět jako investor, který za poslední měsíc pozbyl, ochuzen byl už asi o dva miliony (prozatím naštěstí v přepočtu pouze na koruny – zítra to třeba bude ještě horší).

Češi ale nemají příliš důvodu radovat se z takové Schadenfreude ke škodě zrádného emigranta, který upláchl k imperialistům, samozřejmě že za vidinou zlatého telete, zatímco národ doma trpěl. Poněvadž máme globalizaci, tak to v pondělí 8. října pořádně zacloumalo i českou burzou, došlo k jejímu rekordnímu poklesu o 8,46% v jednom dni.

Začnu od podlahy čili od doby příjezdu ke zdejším břehům. Nejedna tamější novinka mě nemile překvapila a případně i poděsila – tlusté ženské s mohutnou zadnicí, napasovanou do kraťasů pokud možno i růžové barvy, slaboučké pivo, přeslazené dorty, nezřídka s cukrovou polevou barvy modré, kromobyčejně idiotské televizní reklamy a tak hodně dlouze truchlivě dál. Rovněž jsem kroutil hlavou nad způsobem života - žít na dluh, utrácet sumy dřív, než je vydělám. Pokud by to nebyly peníze kradené, tak tedy vypůjčené. „V týdle zemi se nedá zbohatnou vlastníma penězama, ale akorát vypučenejma,“ poučovali mě dříve se tam dostavivší čeští svědci, se zkušenostmi s americkou realitou. Instant gratification přece, la dolce vita na dluh, jen tak se ekonomie zdárně kapitalisticky žene vpřed.

Jenže já, paličák staromilec, jakoby ve fraku, s parukou, třeba i s copem krášleným mašlí, se vzpouzel. Mně se příčí kupovat na dluh, s prázdnou kapsou . První auto, první a pak i druhý dům jsem koupil, až když jsem na ně měl – vysolil v hotovosti, kolem se divili, to se přece nedělá. Daňové výhody, ty bloude, odečteš z daňového přiznání. Jenže bloud pokládal za důležitější onu emocionální nevýhodu hodně dlouhého splácení dluhu, třeba až ad infinitum.

To v situaci trvalého bombardování vábničkami vlevo vpravo. Kreditních karet jsem poštou obdržel už aspoň tucet. Američané v průměru dluží víc než deset tisíc dolarů, jež aby pak spláceli s nezřídka lichvářským úrokem. Čemuž jsem se s chutí vyhnul.

MORTGAGE neboli zástava, hypotéka je v těchto dnech tuze opakovaným slovem. Půjčka k nákupu nemovitosti, za předpokladu, že to je ona tzv. win–win situation, na níž se nedá prodělat. Lidí přibývá, prostoru však nikoliv. Hodnota domu se v průměru za šest let zdvojnásobí. Pouze hlupák, každopádně podivín, pomine takovou příležitost, že ano. Banky donedávna značně vábily veřejnost, předháněly se s nabídkami takových možností, z důvodů ovšem nikoliv humanitárních, ale merkuriálních – profit nade vše. Však to je jejich byznys a lakota, nenažranost finančníků bezbřehá. Odměny, prémie za výkon, znásobují, i třeba zmnohonásobují jejich plat.

Nabyvatel vlastní střechy nad hlavou, jež ovšem zdaleka není jeho vlastní, tedy podepsal a banka – věřitel si hypotéku ponechá nebo neponechá. Dlužní úpis se stane zbožím, s nímž se dá obchodovat jako s čímkoliv jinačím, od kyselých okurek po olomoucké syrečky. Může se pustit na tuze nepřehlednou pouť – z ruky do ruky, od makléře k makléřovi, od spekulanta ke spekulantovi, až skončí třeba v Singapuru nebo Albánii.

Banky věřitelky se natolik předháněly údajnou náramností svých služeb, nabídkami tak štědrými, že ani nepožadovaly onen downpayment – platbu, poskytnutí vlastních peněz, ke stvrzení smlouvy o zapůjčení jejich velkého zbytku. A dotyčný klient si lebedil: získal nejen dům, v němž bude bydlet, ale on si jako mazaný investor takto na dluh pořídil domů několik: bude je pronajímat, činži inkasovat, bohatnout a radovat se z představy zmnožování takto snadno nabytého majetku. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají – tak nějak. Jenže po prvních měsíčních splátkách dluhu na snesitelně nízký úrok, dlužník nezřídka narazil na tvrdou realitu, že úroková míra vzrostla a tím i podstatně vzrostla platební povinnost, měsíc co měsíc.

S rostoucí saturací, přesycením bytového trhu, se ovšem přibližovalo nebezpečí, že bublina by mohla prasknout a onen tak dlouho trvající, téměř jakoby železobetonový předpoklad o neustálém pravidelném růstu hodnot nemovitostí, porovnatelný svou spolehlivostí se zákonem o přitažlivosti zemské, najednou přestal platit.

Překvapený zaskočený vlastník nemovitostí, jež mu zas tak úplně nepatřily, začal kalkulovat. Řekněme, že bez downpayment si kolem krku uvázal hypotéku na čtvrt milionu dolarů, aby mohl bydlet „ve svém“. Do toho svého se nastěhuje a měsíčně bance, věřiteli – která už dlužní úpis třeba prodala někam do tramtárie – splácí obnos, zhruba se rovnající činži, kterou by někde v nájmu musel platit panu domácímu. V jeho případě to má výhodu, že po letech tím panem domácím se stane on sám. Teď ale zjistí, že cena, tržní hodnota kýženého majetku klesla, dále klesá, již pod cenu, za kterou ho kupoval a hypotéčně se zadlužil. Co tedy dál? I kdyby pokračoval s placením a jednoho dne by dům skutečně vlastnil, třeba i pak bude mít menší hodnotu, než měl při podpisu transakce, původního kroku.

Udělá tedy krok jiným směrem a od nepovedené investice odejde. Přestane splácet, vzdor opakovaným upomínkám. A na jeho vysněném zámku, pyšném sídle se objeví nápis se zlověstným slovem FORECLOSURE. Takových nápisů přibývají tisíce, desetitisíce, zejména v oblastech, kde se zvlášť bezhlavě přebudovalo – slunné oblasti jako Florida, Arizona, Kalifornie, ba i neřestná Nevada, kde přibylo neprodejných domů jako hub, tam v poušti, kde přece houby nerostou. Co si teď mají banky počít s prázdnými domy bez splácejících klientů rezidentů, jimž poskytly úvěry v celkově závratné výši? Věřiteli přibývají výdaje s údržbou, majetky zvlášť spěšně chátrají v horkém, vlhkém klimatu, jinde zas mají výdaje s topením, střiháním trávy a všude s místní daní jak nemovitostní, tak školní, z nichž se financují místní školy, což se v Americe dovede pořádně prodražit.

Kdo ale vlastní hypotéku, ono zboží s přitažlivostí spěšné zkáze podléhajících olomouckých syrečků tam někde v Albánii či dokonce v Singapuru? Cenné papíry již nejsou cenné, třeba poklesnou k hodnotě toaletního papíru. Banka půjčila, její investice splaskla, finanční instituce se začínají kácet, vše se začne klížit, lavina se valí, zlověstný mrak globalizačního dopadu začíná houstnout. Začíná se dotýkat i České republiky, jejíž obyvatelstvo si teprve zvyká na životní styl oné instant gratification, užij si teď a plať později – a, žel, spěšně a snadno si takto zvyká, jak se přesvědčuji při svých pravidelných návštěvách rodného terénu.

V tomhle mém amatérském povídání jsem se ale zmínil jen o polovině šlamastiky, příčinách tohoto amerického maléru. Ta druhá polovina je míň viditelná a každopádně závažnější a politicky explozivnější. Jí se budu se specifickými informacemi věnovat v dalších dvou, rovněž neveselých, textech.