Listopad 2008

Tématika nadmíru delikátní

Ota Ulč

V předchozím článku o americkém volebním soutěžení jsem se o Johnu McCainovi zmínil, že on, veterán bojovník, jenž sestřeloval nepřátelská letadla, až sám byl raketou sestřelen, si netroufá dotknout čtyřpísmenné výbušniny RASA. Svědectvím nám může posloužit Geraldine Ferraro, bývalá členka Kongresu, v nynějších volbách podporovala kandidátku Hillary. Při jakési příležitosti totiž utrousila, že nominace Hillary by nebyla možná bez jejího ženství stejně jako ta Obamova bez jeho černošství. Vyjádřila tak samozřejmost, o níž by přece nikdo příčetný nemohl pochybovat. Nicméně z toho byl skandál, obvinění z rasismu, dotyčná prostořeká byla donucena od kampaně se distancovat, umlčena byla a od té doby mlčí.

A přitom Obama nárok na politicky korektní přiznání svého černošství přece nemá. Jeho otec byl sice černoch z Keni (rodinu opustil, když synovi byly dva roky a pak ho už nikdy neviděl), ale matka běloška pocházela z Kansasu, a vychovávala ho jeho bělošská babička. Na rozdíl od své sestry, jež se oprávněně pokládá za míšenku, kandidát Obama se prezentuje jako stoprocentní Afroameričan, ač v něm není jediná genetická kapka potomka do otroctví uvržených Afričanů, dopravených do Ameriky na otrokářských lodích. Nemá jediného předka, jenž by býval otrokem. Naopak jeho arabští předkové, jak jím nezdůrazňované jméno Hussein dokazuje, přece otroky vlastnili a s nimi obchodovali.

Tématem stále tolik háklivým jako například již půl století trvající „dočasný“ program privilegovaného zacházení s černochy (Affirmative Action), jejich přednosti při příjímání do škol a zaměstnání, aby si pouze troufl zabývat běloch se sebevražednými sklony. A pro zájemce o politickou kariéru by to byl polibek velmi spěšné existenční smrti.

V trošku lepší pozici jsou ženy, pokud možno i s jinačí etnickou klasifikací. To je případ Lindy Chavezové, narozené v Albuquerque v Novém Mexiku, prominentní hispánsko-americké autorky. V Reaganově administrativě to v Bílém domě dotáhla co nejvýš a George Bush ji v roce 1991 nominoval do funkce ministryně práce. Pilně a odvážně publikuje, jak dokazuje článek s pobídkou k poctivé výměně názorů o rasové problematice (Let Us by All Means Have an Honest Conversation About Race), uveřejněném v červnu 2008 ve významném měsíčníku Commentary. Je to zdroj natolik vlivný, že Reagan, po přečtení studie z pera Jeanne Kirkpatrickové, ač z opačného politického tábora, jí nabídl funkci hlavního amerického delegáta u OSN, což ona přijala a zájmy své země v pramálo jí sympatickém fóru vehementně hájila.

Kurážná Chavezová začíná tvrzením, že vztahy mezi bělochy a černochy nikdy dřív nebyly lepší. Celá řada průzkumů uskutečněných za poslední řadu let zjistila, že pouhých 10 procent bělochů o černoších smýšlí nepříznivě. Výsledek průzkumu v roce 2007 organizací Pew Research Center uvedl pouhých 8 procent, což bylo míň než procento negativního hodnocení ve vlastních řadách. Též se zjistilo, že černoši dávají přednost jednání a obchodování s bělochy než s Asiaty či osobami latinskoamerického původu.

V tomto údajně rasistickém národě Obama získává většinu hlasů v socioekonomicky nejúspěšnějších bělošských vrstvách. První velké vítězství v primárkách vychutnal v žírné farmářské, velkou svou většinou převážně bělošské Iowě. „Jeho kandidaturu lze považovat za velmi významný akt rasového usmíření v americké historii,“ tvrdí autorka. Jenže po dobré zprávě – oněch pouhých 10 procent negativních postojů (negative attitudes) bělochů vůči černochům – následuje zpráva daleka míň dobrá, značně deprimující, že totiž víc než tři čtvrtiny černochů se své averze vůči bělochům nezbavilo.

Průzkum zjistil, že čtvrtina jich zůstává přesvědčena, že bělošští lékaři vynalezli AIDS za účelem spáchat genocidu. Téměř polovina respondentů je přesvědčena, že FBI a CIA zaplavily černošské čtvrtě drogami ve snaze způsobit co největší devastaci. A vztah vůči židům je ještě míň vřelý. Jak například dokazuje důkladná studie (Paul M. Snideman a Thomas Piazza, Black Pride and Black Prejudice, 2002), antisemitismus v těchto řadách zvlášť bují.

Sečtěno a podtrženo: Primární podstatnou překážkou k dosažení skutečné rasové harmonie a porozumění nejsou běloši, ale postoj černochů. Takové je závěrečné hodnocení Lindy Chavezové, které se odvážila vyjádřit.

Něco tak nehorázně heretického v těch nejvlivnějších mediálních zdrojích jako jsou The New York Times či Washington Post ovšem nikdy nelze nalézt. Nedávno jsem se dočetl o politicky velekorektní iniciativě na univerzitě ve státě Delaware, kde studenti, běloši a bělošky, jsou nuceni k přiznání svého rasismu, jakkoliv nevědomého, neviditelného, nepozorovatelného. V nedávném (5. 10. 2008) vydání The New York Times, vlivný komentátor Nicholas D. Kristof, v článku příhodně nazvaném Racism Without Racists, se zabývá oním rasismem nevědomým, našimi pudy diskriminovat, ať děláme co děláme.

Reverend Jeremiah Wright, po dvě desetiletí Obamův mentor, zdroj inspirace, mimořádně vehementně obviňuje americkou vládu pro její údajnou ilegální distribuci narkotik, pro vynález AIDS jako nástroje genocidy namířené nejen proti americkým černochům, ale proti lidem s nebělošskou pokožkou kdekoliv jinde ve světě. S námitkou o rostoucí životní úrovni této údajně genocidně vyhlazované menšiny, velebný pán Wrigt má k dispozici odpověď vyjádřenou dvouslovím false consciousness – falešné vědomí, podvědomí. Víc se dozvíme z webové stránky Trinity United Church of Christ, této Wrightovy farnosti, že totiž snaha o dosažení materiální prosperity (the pursuit of middle-classness) je zvlášť zákeřná forma uvěznění (insidious form of imprisonment). Skutečné dosažení změny je pouhá iluze, je to jen jiná forma otroctví.

Značnou inspirací tohoto Obamova mentora je učení teologů „černošského osvobození“ (the black liberation theologians) odstartovaného v roce 1969 publikací knihy Black Power and Black Ideology. Autor Dr. James Cone sumíruje takto: „Křesťanství a bělošství jsou vzájemně se vylučující protiklady. V Americe nebude smír dosažen do té doby, než běloši začnou nenávidět své bělošství.“ Pak se s lidmi s takovým uvažováním pokuste o vzájemně přijatelný konsensus!

Obama vyhrál v primárkách nejen v převážně bělošské Iowě, ale poněvadž přece jenom značné procento hlasů dostali a příště dostanou jiní kandidáti, to mnohým pozorovatelům postačí k přísnému soudu o stále přetrvávajících rasistických instinktech. Někdo si ale třeba troufne poznamenat, že pro Obamu sice nehlasují všichni běloši, ale přece jenom jejich většina. Jestliže tohle má být důkazem rasismu, jak potom posuzovat skutečnost, že Obamu podporuje víc než devadesátiprocentní černošská většina? Námitka bude odmítnuta, s vysvětlením, že v kontrastu k bělošskému hlasování, čpícímu rasismem, ona tak obrovská černošská podpora Obamy je pouze přesvědčivým důkazem zdravé etnické solidarity. A pokud snad zázrakem by Obama volby nevyhrál, lze již slyšet obavy, že výsledek tak provokativní opovážlivosti by vedl k důkladným ničivým bouřím rasové nevole. Již velmi brzo se výsledek dozvíme.