Listopad 2008

Americké volební utkání se blíží k finiši

Ota Ulč

Událost dlouhodobá, hrůzně nákladná – česká politická realita budiž jí permanentně ušetřena. Vítaná by ale mohla být praxe televizní debaty uchazečů o vrcholný úřad, tak jak prosazoval posléze neúspěšný kandidát Jan Švejnar. Utkání s druhým profesorem ekonomie, pokud k němu došlo, jsem od opačného břehu Atlantiku ale nepostřehl. Zřetelně se pamatuji na souboj Kennedyho s Nixonem v roce 1960, krátce poté, co jsem do New Yorku dorazil a jako čerstvý studentík sledoval u televizoru na Kolumbijské univerzitě. Sličný J.F.K. nám skoro všem bez výjimky imponoval, na rozdíl od svého protivníka, sice netrpícího nedostatkem výřečnosti, ale zdál se nám být unaven, nedostatečně oholen. A volby pak těsně, o fous prohrál.

Toť tedy úvodem k hodnotícím kritériím voličů v mnohamilionovém počtu. Dojem, forma, dovedou deklasovat obsah sdělovaného a opakovaně se tak přesvědčujeme. Například v roce 1984, v utkání mezi tehdejším viceprezidentem Mondalem a kalifornským guvernérem Reaganem, onen někdejší hollywoodský herec druhé jakostní třídy byl věkově tím zcela nejstarším kandidátem v historii země. První debatní kolo jednoznačně prohrál, ale v druhém kole se mu povedl parádní manévr, když tento handicap znicotnil slovy „přece nevyužiji nevýhodu mládí svého oponenta.“ Diváci aplaudovali, i Mondale se musel smát – a volby prohrál.

I detailní záběr kamery dovede pořádně ublížit, jak si ke svému žalu ověřil tehdy úřadující George Bush starší, když v roce 1992 v debatě s Billem Clintonem na jeho monolog zareagoval letmým soustředěním na své hodinky.

Debatám předchází bedlivá příprava, promýšlení všemožných témat, nacvičování nejpůsobivějších odpovědí. Utkání nanečisto, v němž roli oponenta zastává správně vybraná osoba. Dick Morris, někdejší důvěrný poradce prezidenta Clintona, než došlo k jejich důkladnému rozkmotření, teď v televizi poskytl podrobnosti o zákulisních přípravách. Do Clintona z rurálního Arkansasu, politika bez ponětí o zahraniční problematice, Morris pumpoval informace s tím, aby na každou otázku byly k dispozici tři různé odpovědi, jež vybraný tým pak hodnotil a podle dosaženého dopadu tu správnou zvolil.

Teď tedy jsme svědky duelu mezi dvěma značně rozlišnými soupeři. Jednak Republikán John McCain, jehož otec a též dědeček sloužili vlasti v roli velících admirálů flotily v Pacifiku, a jejich potomek pilot byl za vietnamské války sestřelen a strávil pět a půl roku ve velmi nepříjemném zajetí. Po propuštění se dal na politiku, v Arizoně byl zvolen senátorem a vysloužil si pověst tzv. maverick – samorosta prosazujícího politicky nepohodlné kauzy. A teď ve věku 72 roků to je úplně nejstarší uchazeč o Bílý dům.

Tam se ale míní nastěhovat Barack Hussein Obama, 47 roků, víc než o generaci mladší, jeho otec byl černoch z Keni a matka běloška z Kansasu. Na rozdíl od své sestry, jež se oprávněně pokládá za míšenku, kandidát Obama se prezentuje jako stoprocentní Afro-Američan, ač v něm není jediná genetická kapka potomka Afričanů dopravených do Ameriky na otrokářských lodích. Obama, velmi obratný řečník, s pramalými zásluhami, leč s přemnoha sliby o předělávání světa, ještě víc než na domácí půdě dovede učarovat davům v zámoří. V Berlíně, kde před lety na příjezd tehdejšího prezidenta Reagana čekali hodně vzteklí demonstranti, charismatik Obama přilákal obrovský dav téměř čtvrt milionu nadšenců. Leckdo mu vyčítá, že rétorika se zdá být jeho odpovědí na všechno. Barvitá adjektiva mohou udělat dojem na naivního voliče, ne však na fanatiky, neváhající nukleárně nás všechny zničit, i za cenu ztráty vlastního života.

Obama vyniká u řečnického pultu s napsaným textem před očima, kdežto McCain se líp cítí v neformálním prostředí tzv. townhall meeting, procházet se po podiu s mikrofonem v ruce a odpovídat na nepřipravené otázky přítomné veřejnosti. Deset takových střetnutí Obama odmítl. Vyjednávači se dohodli pouze na třech devadesátiminutových vystoupeních, každé s poněkud jiným formátem. Sebemenší detail nezůstal pominut – zda sedět či stát, jaká bude vzdálenost mezi účinkujícími a tazatelem. Kandidát bude mít dvě minuty vyjádřit se ke každému tématu, po němž bude následovat pětiminutová přestřelka názorů.

Druhá debata bude mít formát onoho townhall meeting, kde kandidáti budou odpovídat na otázky, které obdrží internetem nebo od posluchačů v sále.

Třetí debata se uskuteční u kulatého stolu, s přesným určením, kdo bude kde sedět.

Před bitvou a rovněž po ní si soupeři vřele potřesou rukou. Četl jsem o českém politikovi, který odešel z televizního studia nakvašen bez ruky podání. Gestem takové nevole by se v americké politice permanentně diskvalifikoval.

K prvnímu klání došlo na univerzitě v Oxfordu – nikoliv proslulém anglickém učilišti, ale v Mississippi, nejprimitivnějším státu Unie - a mělo se výlučně zabývat zahraniční politikou. Jenže finanční krize, která zasáhla zemi, se stala tím prvním dominantním tématem a pozřela polovinu všeho času k dispozici.

První debata bývá ta nejdůležitější. Obama svého o tolik staršího oponenta adresoval jeho křestním jménem, kdežto pro tohoto Johna on byl výlučně „senátor Obama“, o něhož ani pohledem nezavadil. Obama udělal lepší dojem v části zabývající se ekonomií, kdežto McCainovi patřila druhá polovina se zahraniční tematikou.

Taková je dosavadní zkušenost, že mnozí diváci hodnotí právě absolvované střetnutí podle toho, co se o něm teprve příští den dovědí v mediích – jaké bude jejich hodnocení. Což pak dostává McCaina do notné nevýhody. Je fackován vlevo vpravo (např. v NYT, 28. 9. 2008) víc než jedním komentátorem, častován nelichotivými epitety - impulsive, impetuous, impatient, že je vznětlivý, netrpělivý, vášnivý, teatrální, nebezpečný.

Nejvlivnější mediální zdroje jednoznačně podporují liberální Demokraty a tedy i Obamu důkladnou porcí své pozornosti – slovem i obrazem. Nejčerstvější příklad měření nestejným metrem: viceprezidentského kandidáta Bidena postihl kolosální trapas, když si v letadle během televizního interview popletl nedávnou historii vlastní země, hospodářskou krizi roku 1929 uvedl v kontextu prezidenství F. D. Roosevelta, jež započalo až v roce 1933. A v žádných významných novinách o tak náramné botě ani zmínka. Vsadím se o milion peněz, že něco takového se přihodit Bidenově soupeřce Palinové, byla by to senzace prvního řádu, rozmazávaná na prvních stranách tisku, doprovázená plejádou škodolibých komentářů. Však ona je konzervativní, nábožensky založená, ráda rybaří a loví, nic neví o zahraniční politice, hravě ji namočíme a potopíme.

Nevěřím, že McCain, ač veterán bojovník, jenž sestřeloval nepřátelská letadla, až sám byl raketou sestřelen, by měl tolik kuráže pustit se do politicky nedotknutelné tabu tématiky jako je rasa. Jak rasistický je tento americký národ, v němž Obama se těší tak značné podpoře v socioekonomicky nejúspěšnějších bělošských vrstvách? Obamova kampaň oficiálně vychází z premisy, že éra rasismu již pominula. Téměř polovina černochů žije ve vlastním domě. Ale v černošských řadách je kriminalita třikrát větší než mezi Hispánci a sedmkrát větší než mezi bělochy. Jenže, místo aby se zmínil o podstatné příčině – kolapsu černošské rodiny, za stavu, že víc než dvě třetiny dětí vyrůstají bez otce - Obama se soustřeďuje na nedostatek hospodářských příležitostí, na nedostatečné financování škol. (V převážně černošském hlavním městě Washingtonu, roční výdaje na žáka dosahují 15 000 USD, což je dvojnásobek národního průměru, leč takto preferované školy dosahují ty nejmizernější výsledky.)

Víc než slovům předáka je někdy užitečné se zajímat o kvality lidí, jimiž je obklopen. V Barackově případu značně ční reverend Jeremiah Wright, po dobu dvaceti let jeho mentor, rádce, náhradní otec, jenž ho oddával, jeho dvě děti pokřtil a národu se v poslední době náramně zviditelnil jako nenávistný černošský rasista. Nejenže s muslimským fanatikem Farrakhanem odjel do návštěvu k libyjskému Kaddáfímu a při té příležitosti „naléhavě prosil Boha, aby zatratil Ameriku“, ale obviňuje bělochy ze systematické genocidy černošského obyvatelstva vynálezem AIDS. Takto pravidelně hřímá ve svých kázáních tento reverend, což se Obama snažil znicotnit manévrem false moral equivalence: porovnal slova a činy tohoto zuřivce k reakci vlastní babičky, bělošky, jíž na autobusové zastávce přepadl agresivní výrostek tmavé pleti a ona se vnukovi, nyní tak proslulému, svěřila se svými obavami. (Nejinak ale reaguje černošský předák Jesse Jackson, když se přiznal k nepříjemným pocitům při střetu se svými agresivními soukmenovci.)

Zaznamenáníhodné jsou i názory Obamovy manželky Michelle s realistickou nadějí stát se první dámou země. V disertační práci (tzv. senior thesis, 225 stran) na univerzitě v Princetonu přece zdůraznila své přesvědčení, že americký národ je založen na zločinu a nenávisti, že běloši jsou nevykořenitelní rasisté, že její rodná zem je dowright mean place, guided by fear (vyloženě hanebné místo, provázené strachem, Commentary, X/2008 : 22).

Zajímavý je též Obamův vztah k Williamu Ayersovi, bývalému revolucionáři domácí teroristické organizace Weather Underground. Spolu se svou manželkou Bernardine Dohrn se podílel na kladení bomb a vyhazování federálních budov do povětří. Ayers s chotí uspořádali večírek k zahájení Obamovy politické kariéry, Obama a Ayers vypomáhali nadaci Wood Foundation distribuovat peníze k prapodivným účelům. Ayers v interview (v New York Times, uveřejněném zrovna 11. září 2001) nostalgicky zavzpomínal na své někdejší teroristické počínání a jak že ho moc mrzí, že té škody nemohl způsobit víc. Nicméně Obama vydal prohlášení, v němž tyto dva spoluobčany pokládá za mainstream čili průměrné, normální, nepozoruhodné Američany. (David Axelrod, hlavní představitel Obamova početného volebního týmu, přidal informaci, že se sousedem Ayersem ho pojí skutečnost, že jejich děti chodí do společné školy. To vedlo k poznámce o Ayersových potomcích jako značně slow learners: jednomu je totiž 39 roků a druhému 28 roků, na rozdíl od Obamovy devítileté a šestileté holčičky.)

Rovněž pochybuji, že by McCain byl ochoten se pustit do Obamových jiných prapodivných konexí. Jeden příklad za mnohé: Alice Palmerová, jež umožnila Obamův vstup do legislativy státu Illinois. Tato významná aktivistka prosovětského „mírového výboru“se též jako host v roce 1986 účastnila 27. sjezdu komunistické strany v Moskvě.

Břitkému kritikovi H. L. Menckenovi se přisuzuje autorství názoru, že nelze prodělat na podceňování inteligence americké veřejnosti. Oprávněnost tak ponurého soudu mi v roce 2000 potvrdila Hillary Clintonová svým vítězstvím v senátních volbách ve státě New Yorku, s nímž do té doby neměla nic společného.

Volební vítězství mesiáše Baracka Husseina Obamy je již téměř na dosah, „Bůh s námi!“ slyším kvílení z mnohých úst, jenže Všemohoucí se na nás právem vykašle. Přesto bych příliš nesázel na předčasné radovánky prosazovatelů vědeckého komunismu – od marxleninského archeologa Exnera po rudou husičku Kateřinu Konečnou.