Listopad 2008

Nálet na 30 procent

Milan Vodička

Prognóza: nálety na Írán začnou někdy mezi letošním 5. listopadem a 20. lednem příštího roku. Doplněk: tedy pokud začnou vůbec. Proč tak pozdě a proč ty pochyby, když před pár dny to vypadalo, že kolem Íránu už krouží stíhací bombardéry? Protože nic se nejí tak horké, jak to vypadá podle snímků (možná falešných) testů íránských raket a cvičení stovky stíhaček izraelského letectva (tak opravdového, že připomínalo spíše generálku na nálet než manévry). Objevily se tipy expertů, podle nichž je válka pravděpodobná jen asi na třicet procent. Uvidíme. Ale proč tedy tak pozdě, pokud vůbec?

Zeptejte se Johna McCaina. Odpoví vám asi takto: Pokud by se Írán blížil k jaderné bombě, je nutné ho zastavit. Jen to proboha nedělejte teď před volbami. To by bylo, jako byste mi strčili hlavu pod vodu. Protože nálet na Írán by byl na pár týdnů dynamitem odpáleným pod světovou ekonomikou, měl by McCain volby prohrané předem. „V bezprostřední reakci by ceny ropy neznaly strop,“ řekl ropný analytik Štěpán Pírko o důsledku úderu v ropou nasáklém Perském zálivu. V médiích lze najít předpovědi, že cena by se mohla krátkodobě vznést až ke třem stovkám dolarů za barel, což by poslalo globální ekonomiku n nějaký čas na jednotku intenzivní péče. Tohle George Bush republikánu McCainovi neudělá.

Ale mohli by to udělat Izraelci, namítnete. Odpověď: jen těžko. Aby zaútočili na Írán, potřebují souhlas Ameriky. Na mapě je dobře vidět proč. Museli by letět napříč iráckým nebem nebo přes Perský záliv, ale to je dneska skoro stejné, jako kdyby chtěli přeletět nepozorovaně nad Washingtonem. Izraelci by navíc někde nad Irákem museli za letu tankovat, poblíž by měly být připraveny vrtulníky na záchranu sestřelených pilotů. Tohle nelze bez souhlasu Ameriky.

Ale počátkem listopadu se vše změní. V úterý 4. listopadu USA odvolí a pak, bude-li to potřeba, se otevře okno příležitosti, které se možná zase zavře 20. ledna, to pokud bude inaugurován Barack Obama. Ale tohle všechno je duševní gymnastika: ačkoliv znějí tvrdá slova, do úderu se nikomu nechce.

Jako Osirak?

Dokonce ani Izraeli. Působí to překvapivě, protože náhlý útok na reaktor, to je pro něj už skoro rutina. V červnu 1981 odstartovalo čtrnáct izraelských letounů, letěly křídlo na křídlo, takže na radaru vypadaly jako velký dopravní letoun, a vybombardovaly irácký jaderný reaktor Osirak. Něco podobného provedli Izraelci nedávno Sýrii. Navíc tenhle ministát už dobře ví, jaký je rozdíl mezi tím, když se nechá zaskočit a když udeří preventivně. V roce 1967 se cítil obkličován, tak zaútočil první a vyhrál za šest dnů. V roce 1973 se nechal zaskočit a vyvázl jen taktak. Teď izraelští jestřábové v souvislosti s Íránem varují, že národ, který má v paměti jeden holocaust, nemůže čekat nečinně na další. Malý Izrael si nemůže dovolit žít ve stínu íránské bomby, protože by mu hrozilo zničení. Nápadné však je, že politici i vojáci jsou v klidu.

To se může změnit rychle jako dubnové nebe. Izraelce tlačí čas. Právě proto, že se nechtějí dostat znovu do „obklíčení“, musí brát vážně spekulace, že Íránci by mohli začít obohacovat uran k výrobě bomby už někdy v roce 2009, nebo dokonce ještě koncem letoška. Možná je to datum přehnané, ale Izrael musí vycházet z neúprosné logiky, kterou pro americkou televizi ABC popsal jeden představitel Pentagonu: „Musí vystartovat dřív, než se Íránci přiblíží k červené čáře, ne až ji překročí.“ Totéž platí i o jiném problému. Pokud by chtěli udeřit, bylo by výhodnější udělat to dřív, než Írán rozmístí kolem reaktorů nové protiletadlové rakety SAM-20, které objednal v Rusku. Ty mají být na místě už za dva měsíce.

Ale proti jsou zřejmě i Američané, nejen kvůli McCainovi. Náčelník generálního štábu admirál Michael Mullen řekl: „Otevřelo by to pro nás třetí frontu ve chvíli, kdy už naše ozbrojené síly mají podstav v Iráku a Afghánistánu.“ Podle tisku se pomyšlení na úder nelíbí ani ministru obrany Gatesovi, protože by se otřásl Irák, který se jakžtakž podařilo zpacifikovat. Ministr financí Poulson se zase obává škod, jež by nálety způsobily ekonomice. Britský The Times navíc napsal, že podle ministerstva financí USA už protiíránské sankce nesou ovoce.

Je to pravda, nebo je to jen manévrování a mlhová clona slov? Když nedávno přiletěl admirál Mullen do Izraele, bylo to jasné: USA a Izrael si seřizují hodinky před akcí. Jiný, stejně častý výklad, zněl: přivezl vzkaz, že Izraelci nedostanou zelenou. Teď se právě zdá, že pára uniká, v Teheránu duchovní dali kartáč prezidentu Ahmadínežádovi a ten se zklidnil. Amerika dokonce vyslala k jednáním s Íránem o jaderném programu náměstka ministryně zahraničí Burnse. Vypadá to jako obrat. Dokonce se mluví o tom, že USA pootevřou svoji ambasádu v Tehránu, která je zavřená od roku 1979. Ale za týden může být vše jinak – stejně jako před týdnem nezasvěcenému připadalo, že válka je dveřmi. A co by se vlastně stalo, kdyby to opravdu začalo?

Dejte jim zabrat!

Před časem jsem stál na holé skále, kterou rozpalovalo slunce žhavé tak, jak to umí snad jen v Hormuzském průlivu. Skála patřila Ománu, na druhé straně byl Írán, v dálce uprostřed se plazily nudle tankerů. Vozí tudy dvě pětiny světové ropy. A mezi tím proplouvali íránští pašeráci na pekelně rychlých člunech. Zůstávaly za nimi hotové fontány. Byli nepolapitelní. Teď zbývá natřít superrychlé čluny kamuflážní barvou, dát na ně rakety a předat je armádě. Proklouznou pod radary, mohou útočit na tankery kvalitními čínskými raketami s poetickým názvem Mořský orel, které zná Západ pod ještě poetičtějším jménem Bourec morušový. S nimi Íránci mohou zkusit podvázat tuhle ropnou tepnu světa. Tankery tady potápěli už za války s Irákem. A docela úspěšně. I kdyby však ropné cesty zůstaly víceméně otevřeny, výpadek v produkci ropy by nahnul ekonomiku světa hodně nad útes.

Jsou tady i horší věci. Írán může odpálit rakety na Izrael, ale také na americké základny v Zálivu. Už slíbil „tisíce střel, jež spálí americké lodě“. Může vyslat své miniklony, Hamas v Gaze a Hizballáh v Libanonu, aby udělaly Izraeli ze života peklo. S podobným úkolem mohou vyrazit do akce proti Američanům i šíité v Iráku. Velká část země by vzplanula, to by byl velký problém. Na druhé straně by si však Írán musel dát pozor: 150 000 amerických vojáků v oblasti by nepředstavovalo jen terče pro odvetu, ale také možnou útočnou pěst. Vývoj krize by závisel na tom, zda by úder proti Íránu byl jednorázový, nebo zda by se z něj stala dlouhá letecká kampaň s cílem rozbít nejen reaktory, ale také rozemlít vojenskou sílu země. Chuck Frelich ze známého Olin Institute Harvardovy univerzity věří, že po jednorázovém útoku by Írán nechtěl riskovat eskalaci, protože i pro jeho ekonomiku by to bylo otevřené krvácení z tepen.

Tyhle scénáře znějí jistě hrozivě. Život ve stínu atomovky by však byl ještě o dost hrozivější. Jenže existuje ještě jeden scénář. Podle něj není íránský jaderný program kvůli sabotážím a výpadkům v dodávkách organizovaných západními tajnými službami zdaleka tak pokročilý, jak mnozí myslí. Z tohoto pohledu by stačily sankce, trvalý tlak a občasné hromadné manévry stovky izraelských letadel, jež by vypadaly jako generálka na nálet a přitahovaly Íránu uzdu pomyšlením na to, že vojenská akce stále zůstává ve hře. Má to dvě chyby. Nejde to dělat donekonečna, a Írán by přesto mohl dosáhnout svého.

Takže pořád není vůbec jasné, jak tohle skončí

(MFDNES)