Prosinec 2008

Události od 10. října do 10. listopadu 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pátek 10. října

Premiér Topolánek během své návštěvy v Turecku kritizoval dosti tvrdě postup členských států EU ve finanční krizi Jde mu zejména o to, že se některé členské státy Unie rozhodly stoprocentně zaručit všechny vklady střadatelů v bankách. V této věci má bohužel pravdu, v EU moc velká solidarita ve chvílích nouze neexistuje. Jinak to, co řekl, působí dojmem, že by před volbami rád vlichotil Klausovi. Řekl bych, že podobný postup na prezidenta vůbec neúčinkuje.

Právo přináší na druhé stránce pěkné foto z prezentace Paroubkovy knihy „Česko, Evropa a svět očima sociálního demokrata“. Neuvedlo už, že prezentace se odehrála v restaurantu jménem Monarch. Názvu odpovídá triumfální vzezření předsedy ČSSD, který v nemožném růžovém svetru a s bojovně vystrčeným panděrem snímku dominuje. Netuší, chudák, co se tam za chvíli semele (já jsem proti němu ve výhodě, píši tyhle řádky ve čtvrtek 16. 10.).

Ve středočeské ČSSD působí rostoucí předvolební napětí jako generátor legračních malérů. Čtyři nespokojenci z okresu Praha-východ odstoupili z kandidátky, protože jsou nespokojeni se svým umístěním a vinu dávají předsedovi Dolejšovi a volebnímu lídru dr. Rothovi. Z vedení krajské organizace nejprve dostali avízo, že na ně po volbách podají trestní oznámení, pak to předseda Dolejš dementoval. Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku.

Podle Lenky Dostálové, která dnes v Právu pořizovala rozhovor s místopředsedou ruské Dumy Babakovem, „většina pozorovatelů“ (jak to spočítala?) soudí, že uznání Abcházie a Jižní Osetie bylo ruskou odvetou Západu za nezávislost Kosova. To je nesmysl, Rusku jde o maximální oslabení a pokud možno zničení Gruzie, která se vymkla jeho kontrole a vzhledem je své poloze může ohrozit ruský monopol na dodávky energetických surovin do Evropy. Rusům by vyhovovalo, kdyby Gruzie zítra vypadala tak, jako dnes Čečensko. Pak by jim obě odtržené provincie možná dokonce vrátili. Jinak místopředseda Dumy je typický slovanský bratr z Východu a ovládá všechny nuance tzv. slovanské lsti: obrovitá ruská námořní základna v Sevastopolu (Ukrajina) je podle něho garantem stability regionu (kdežto radar v Brdech je podle ruského stanoviska projev americké agrese vůči Ruské federaci). Vykutálené.

MfD pokračuje ve svém hradním tažení proti Topolánkově vládě. Dnes se zapojil sám zástupce šéfredaktora Orálek. Podle něj je prý děsivé, že Mirek Topolánek či Ivan Langer dnes považují angažování se v zájmu soukromých firem za samozřejmou součást své práce. Ministři a premiér se při privatizaci musí rozhodnout pro nějakou soukromou firmu a tu pak podporují. Problematické je to tehdy, když je to firma nevhodná a známosti jsou jediným motivem jejich angažmá. To by se ale muselo napřed přesvědčivě dokázat. Podle mne je naopak děsivé (a nestydaté), když nějaký deník okatě lobuje pro jedno politické uskupení (např. pro vnitřní opozici v ODS).

Sobota 11. října

Událostí dne je střelba, jíž vyvrcholil křest Paroubkovy knihy v restaurantu Monarch (příznačné jméno!). Před střelbou se vrah i oběť navzájem hecovali, kdo u sebe má víc prachů. Jak hluboce sociálně demokratické! Předseda ČSSD podle vlastních slov za nic nemůže, odešel ještě předtím, než se střílet začalo. Jistě, předseda za incident nemůže, může ale plně za to, jací lidé a jaké moresy se uplatňují v jeho širším okolí. Až vyhraje volby do PS, bude se střílet ve Strakovce a nakonec možná i ve Španělském sále. Máme se na co těšit.

Paroubek se hájí: tragická událost (vražda Kočky ml.) nemá nic společného s politikou ani s programem ČSSD. Zjevně si připouští (a to je od něho hezké), že by si leckdo mohl myslet, že přece jen trochu něco společného mají. Řízni ho, píchni ho, pusť mu krev! Představa, že aféra nějak podstatně ovlivní výsledek nadcházejících voleb, je bohužel neopodstatněná. Volby (i ty senátní) mají regionální charakter, tohle je kuriózní událost z centra. A navíc, myslím, že lidem takové věci až moc nevadí, už si zvykli.

Podle agentury Median se náskok ČSSD před ODS v preferencích o něco snížil. Zato by se do Sněmovny nedostala Strana zelených, takže by rudý blok s přehledem vyhrál. To ovšem není pro Paroubka optimální výsledek: Paroubek by potřeboval, aby mohl vytvořit koaliční vládu s malými stranami (v nejhorším případě velkou koalici s ODS) a mít komunisty pouze v záloze jako nástroj na vydírání koaličních partnerů. To by mu umožnilo své koaliční partnery vycucnout a posléze obrat o voličskou podporu.

Podle amerického tisku (to je zpráva jako z Mladé fronty Dnes, americký tisk se v něčem přece jen asi podobá tomu českému) nebyl McCain dobrý pilot. To by nevadilo, hlavně když bude dobrým prezidentem.

Viliam Buchert se v rozhovoru s hejtmanem Bendlem snaží svému protějšku vsugerovat, že skutečnou žábou na prameni je neurvalý hulvát Mirek Topolánek. Se střelbou z restaurantu Monarch v pozadí (kouzlo nechtěného, pan Buchert dělal rozhovor jistě dřív, než k incidentu došlo) to působí dosti legračně.

Pondělí 13.října

Předseda ČSSD na sebe prozradil, že bezprostředně po střelbě v restauraci Monarch uvažoval o rezignaci. Český národ má ovšem kliku, pan předseda si to nakonec rozmyslil, nazřel, že za nic nemůže, a že se dokonce vždycky choval jako gentleman, protože nikdy nezneužíval proti svým politickým protivníkům aféry, v nichž figurují „lidé blízcí koaličním politikům“. Možná že ne, ale jen proto, že to už nestihl, neboť tu byly věci ke zneužívání daleko vhodnější. Je nicméně příjemné vidět pana Paroubka v lítostivé náladě. Je zajímavé, že když má navrch, nemá celkem zábrany, jakmile se ovšem octne v nesnázích, začíná skučet a naříkat a připadá si jako chudinka. To je obvyklá reakce lidí, kteří se nikdy nezdržovali zásadou „čiň druhému jen to, co chceš, aby on činil tobě“. V RaJ se to nenosilo.

ČSSD hodlá hned po krajských volbách (a po prvním kole senátních voleb) vyvolat hlasování o nedůvěře Topolánkově vládě. Chce zjevně kout železo, dokud je žhavé, počítá se svým výrazným úspěchem (a s neúspěchem ODS), ten odhad není nerealistický. Časový odklad (a výsledky druhého kola senátních voleb) by mohly triumfu ubrat na síle. Paroubek nutně potřebuje hlasy pěti kverulantů z koaličního tábora, a ty může dostat jen v případě úplného propadáku ODS a ve chvíli, kdy bude protivník ještě paralyzován neúspěchem.

Na obzoru je další aféra, v zásadě nepolitická, ale u nás se v současné hysterické situaci stává politikem vše a tady jde o ožehavý problém z oboru „vyrovnání se s minulostí“, navíc se týká celebrity, totiž spisovatele Milana Kundery. Podle dokumentu, který našli v Ústavu pro studium totalitních režimů, měl v roce 1950 udat člověka, který se ilegálně vrátil do ČSR, aby tu pracoval pro západní rozvědku. Toho člověka vůbec neznal, věděl jen od svého přítele, že si dotyčný nechal u jeho dívky kufr a má u ní přespat. Udání měl učinit ve služebně SNB v Praze 6, kde o tom pořídili zápis. Kundera byl tenkrát v úzkých kvůli nějakému dopisu, v němž se kriticky vyjádřil o jednom z bolševických papalášů, byl vyloučen ze strany a hrozil mu vyhazov z fakulty. O případu podrobně referuje týdeník Respekt. Udaný pak vyfásl 22 let, z nich si 14 let odseděl. Neexistuje žádný Kunderou podepsaný protokol z výslechu (přesto mi dokument připadá věrohodný). Jsou tu ovšem podivné věci, hlavně to, že paní, která chtěla udaného ubytovat, se vůbec nic nestalo a o udání a jeho okolnostech se u soudu vůbec nemluvilo (jenže pak by se to byl dozvěděl obžalovaný, který si dodnes myslí, že ho udala ta paní, komunistická policie své zdroje chránila). Kunderu nevyhodili z exkluzivní školy (FAMU), kdežto jeho známého Trefulku, který rovněž v zachyceném dopise kritizoval téhož papaláše, ano.

Agrární komora a zemědělské odbory odvolaly chystanou blokádu českých silnic. Jde o mimořádně ohavný způsob politického vydírání (viz rakouské blokády hraničních přechodů), stačí třicet rozměrných zemědělských strojů s třiceti řidiči, aby byla ochromena doprava v celém státě. Navíc těsně před volbami. Kromě toho je to obrovská drzost, bezohledná vůči veřejnosti. Potřeboval jsem si v pondělí ráno zajet do Prahy do nemocnice, ale musel jsem to odložit, nemohl jsem riskovat, že budu někde trčet čtyři hodiny v autě. Takových je jistě o hodně víc. Jak mohou například jezdit sanitky nebo hasiči? Topolánek nakonec před nátlakem couvnul. Neřekl bych, že si tím příliš pomohl, dal vydírajícím na vědomí (podobně jako před lety Klaus v případě železniční stávky), že na něho mají účinnou zbraň. Topolánkovo postavení je ovšem slabé.

Studentský svaz na univerzitě v Manchesteru učinil další krok k zrovnoprávnění žen s muži: zrušil dělení záchodků na pánské a dámské. Nyní jsou tam jen „toalety s pisoárem“ a „toalety“. Dámy tedy mohou použít ty první, i když je to pro ně poněkud nepohodlné, kdežto transsexuálové smějí navštěvovat toalety dřív vyhrazené jen dámám. Je to blbé a současně směšné gesto, ale zároveň je to, jak se říká, “in“. Leč nezoufejme: Až Evropu ovládnou muslimové (pokud se tu bude takhle blbnout, bude to už brzy), nepochybně to zruší.

Jakýsi pan Zelenka, podnikatel a kandidát ČSSD ve Středočeském kraji, bouří (v Právu, kde jinde) proti „démonizovaní komunistů“, kteří jsou podle něho demokratickou stranou. Taky se zastává Vlastimila Tlustého: V jak zoufalé situaci ten nešťastník musel být, když se rozhodl pro provokaci s kompromitujícími materiály! Ovšemže byl v zoufalé situaci, hrozilo mu, že se bude muset politicky uskrovnit a svou pozici ve stranické špičce si znovu vybojovat. Jako alibi pro to, co udělal, to ani náhodou nestačí.

V MfD píše Viliam Buchert: „Čeští politici, jako vrstva, se rozhodli zavraždit naši politickou scénu. Co s tím? Nevolte.“ To je skandální postoj. Politiku máme takovou, jakou si (my) zasloužíme. Přesto je možné a málo obtížné vybrat si v ní ty lepší. Představuji si, že podobný nevěcný nihilismus přispěl v roce 1933 v Německu k Hitlerovu triumfu. Všechny české strany mají obrovské chyby, ale přesto není problém se správně rozhodnout. Jistěže, jeden jediný hlas, kterým člověk disponuje, nic nezvrátí. Ale rezignovat na volby znamená rezignovat na budoucnost. (Pro spravedlnost podotýkám, že podobné pobuřující závěry jako pan Buchert, nadto vyjádřené s omračující sprostotou, publikuje v LN Jeroným Klimeš).

Při automobilové nehodě zahynul předseda rakouských Svobodných a korutanský hejtman Jörg Haider. Nebyl to politik dle mého gusta a spousta lidí v Rakousku mělo k jeho politice velké výhrady: ale při pohledu z českého politického svinčíku, kde každý nenávidí každého a v nenávisti vede ČSSD, zaráží a zároveň imponuje jakási elementární úcta k zesnulému, kterou dali najevo i jeho političtí odpůrci. Je to malá lekce z politické kultury, bohužel u nás zřejmě nenajde mnoho vděčných napodobitelů.

Úterý 14. října

Milana Kunderu zpráva o jeho údajném dávném poklesku natolik rozhodila, že porušil své tajemné mlčení s rozhořčeně všechno popřel. Je velmi těžko představitelné, že by se k takové akci, pokud by byla proběhla, dnes přihlásil. Považuje to za atentát na sebe jako na autora: ale proboha, kdo by to dělal a proč? Není přece u nás žádná veřejně činná osoba. Jinak kdysi zvolil ve vztahu k minulosti mimořádně originální řešení: ke svému dílu z doby rozpuku bolševismu se nehlásí, je pro něho neexistující od samého počátku stejně jako pro českou státní ideologii mnichovská dohoda. Jenže ty knížky bohužel fyzicky existují dál.

Zdá se, že na finanční krizi nedoplatí ani drobní, ani méně drobní spořitelé, ale pověrečné odporné instituce, zvané církve, od nichž už z minulého režimu dobře víme, že tyly z otrocké práce našich pracujících. Ministr Gandalovič taktně naznačuje, že by bylo prospěšné, kdyby církve ze svých nároků slevily (říká vlastně „církev“, to je skoro drzost, kterou má na mysli, mormony?). Tlustý by jim dal maximálně 20 miliard korun, za to ho naši spořiví lidé jistě pochválí. Myslím, že aspoň některé protestantské církve by mohly těmto vyděračům říci: strčte si své peníze někam, uživíme se z příspěvků věřících a jako dřív z darů ze zahraničí. Odluka církví od tohoto ateistického státu je nutná.

Prezident Klaus dává najevo svůj národní svéráz tím, že bojuje s hydrou ideologie globálního oteplování a odmítá na Hradě vyvěsit vlajku EU. Je to směšná stařecká vrtošivost. Zároveň ukazuje, jak důležitým je pro Václava Klause fangličkářství.

Soud vrátil Vítězslavu Klumperovi zámek v Kolodějích. Zámek byl zkonfiskován jeho otci, bývalému majiteli Waltrovky, v roce 1948 podle Benešových dekretů. Protože přísné a přesné dodržování Benešových dekretů je neohebnou páteří výkonu práva v ČR, soud na pana Klumperu dekrety znovu aplikoval a přitom zjistil, že na něj nepasují. A protože podle Benešových dekretů je pan Klumpera nevinný, může dostat zpátky zámek, proslulý zejména svými kasematy, kde kdysi Gottwald držel zvlášť nebezpečné politické vězně. Nedivil bych se, kdyby v tom celé nesehrál jakousi skrytou roli i fakt, že pan Klumpera je Čech rodu slovanského a navíc plebejec, žádná aristokratická stvůra.

Běloruský prezident Lukašenko předstíral, že uspořádá aspoň krapet demokratické volby, pak si to ale na poslední chvíli rozmyslil. Už za dobrou vůli mu ovšem EU vyšla vstříc a dovolila mu cestovat do Evropy. Prý chce Bělorusko vymanit ze závislosti na Moskvě. Bude zajímavé sledovat, jak takové ústupky za nic zafungují.

Vladimír Kučera rozvíjí dnes v MfD oblíbené téma listu z poslední doby, totiž že politika je svinstvo, politici sviňáci, jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Považuji tuto ideologii za zaslepenou a nebezpečnou: při všech svých velkých chybách a své vratkosti je dnešní (Topolánkova) ODS a dnešní koalice tisíckrát lepší než rudý blok a Paroubkova ČSSD. Jsem přesvědčen, že vítězství Paroubkovy ČSSD bude znamenat citelné omezení občanských svobod v ČR. A pokud jde o nenávist v politice, nemá Paroubek konkurenta. Proboha, bojte se toho člověka! Je nesmírně nebezpečný.

Zajímavější je článek Jana Jandourka o populismu, bohužel vyznívá nakonec podobně cynicky. Držím totiž „středověkou“ tezi, že všechna moc nepatří lidu, nýbrž Bohu. Tj., v zesvětštěné podobě, že v politice nakonec nejde o to, co chce či zastává co nejvíc lidí, ale co je pravdivé a spravedlivé. Optimismus moderní demokracie spočívá ve víře, že lid je schopný to, co je pravdivé a spravedlivé nazřít, vzít za své a podporovat. Tj. že se dokáže rozhodnout pravdivě a spravedlivě.

Je zajímavé, že zatímco Topolánek si libuje, že se naší zemi finanční krize vyhnula díky tomu, že máme svou dobrou českou korunu (Británie a Island, které krize v Evropě zasáhla nejvíc, mají svou vlastní měnu), čeští podnikatelé pod jejím tlakem volají po euru. Hodlá si ODS pro své nesmyslné představy o „suverenitě“ znechutit a znepřátelit tyto lidi?

Miloš Čermák píše v dnešních LN o tom, že dobrá značka jménem Amerika zbankrotovala. To je nesmysl, svobodná společnost a svobodné hospodářství je věčný zápas s velkými překážkami, který má svá vítězství i své porážky; z porážek je třeba se poučit. Zkrachovala snad Amerika v hospodářské krizi z třicátých let? Zato totálně zkrachovalo na konci osmdesátých let bolševické Rusko. A demokracie a svobodné hospodářství nejsou systémem postaveným na individuálním sobectví, které vede k obecnému dobru, ale systémem, kde i individuální sobectví může vést k obecnému dobru (to neznamená, že by byl na individuálním sobectví postaven) a kde i lidé, kteří zastávají mylné nebo hloupé pozice, mohou přispět k obecnému dobru v tom případě, když projevují v jejich zastávání vytrvalost a odvahu a donutí tím své oponenty, aby se nechovali sobecky, a vylepšili a vyargumentovali své správnější názory. Pan Čermák ovšem není ten případ, zhroutil se mu svět, řekl bych, že trochu předčasně. Rozhodně nepatří k těm, kteří by svými pochybnými názory posilovali svobodu a demokracii. Je to kapitulantství.

Světový tisk, zdá se, pojednává případ Kundera občas s jakýmsi podivným humpoláctvím. Např. Die Welt píše o „ostudné zradě“ Milana Kundery. To je patetické a falešné. Koho Kundera zradil? Pokud se rozhodl pro to, co údajně učinil, rozhodl se z přesvědčení, byť poněkud zrůdného, a asi i ze strachu, ne nepochopitelného. Bylo by to jistě selhání, ale žádné selhání není natolik osudové, aby se s ním člověk nemohl vypořádat, když ho nazře a když ho lituje – ne teatrálně, na veřejnosti, ale sám pro sebe. Kundera to ovšem má, pokud je obvinění opodstatněné, mimořádně těžké.

Středa 15. října

Byl bych idiot, kdybych věřil záznamům StB a SNB, praví v rozhovoru pro Právo Josef Škvorecký. Mám poněkud jiné představy o idiocii než on, ale nebudu je tu raději rozvíjet. Jen bych chtěl zdůraznit, že SNB a StB (pokud se dobře pamatuji, StB a VB byly součástí SNB) byly policejní útvary, a je nepředstavitelné, že by sobě a svým nadřízeným připravovaly falešnou dokumentaci (veřejnost k jejich dokumentaci za totáče v podstatě přístup neměla).

Podle Českého statistického úřadu klesla nemocnost poté, co pojišťovny přestaly platit první tři dny nemoci, skoro o čtvrtinu. Nevěřím, že by se díky nelidskému opatření nemocní lidé vláčeli do práce, aby nepřišli na mizinu, nýbrž že ubylo simulantů. Opatření však už Ústavní soud zrušil, takže se nepochybně vše zase vrátilo ke starému.

Po dvou sklářských podnicích zbankrotoval nyní i Karlovarský porcelán a sušická továrna Solo přesunula výrobu sirek někam do Asie. Tradiční malé výroby berou za své, páteří českého průmyslu, pokud tomu dobře rozumím, jsou obří montovny automobilů. Nebudeme náhodou mít, až automobilový průmysl zachvátí krize (což se už děje), díky této průmyslové monokultuře obrovský problém?

Zdá se, že kvůli Kunderovi si to Ústav pro studium totalitních režimů rozlil i s ODS, která ho doposud nejspíš považovala za svůj elitní útvar. Předseda Senátu Sobotka a místopředseda Nečas jsou rozhořčeni, že ústav neplní jejich politickou vůli. To je drzost až na půdu. Je sice pravda, že ústav je podle zákona pod jakousi politickou kuratelou, ale ta nesmí znamenat, že se jej papaláši z ODS budou snažit zpolitizovat tím, že mu zakážou mluvit o věcech, které jim škodí před volbami, a ještě budou nestydatě žvanit o tom, že se svévolně politizuje.

Tomáš Zahradníček píše v MfD o případu Kundera. Obsah článku z Respektu shrnuje takto: „Našli jsme v jednom policejním záznamu jeho jméno a nedokážeme nález uspokojivě vysvětlit.“ Ve skutečnosti v „záznamu“ není Kunderovo jméno, ale tvrzení, že práskl svého bližního. V případu jsou samozřejmě nejasnosti, ale ať se vysvětlí ve veřejné diskusi. Držet jej kvůli tomu pod pokličkou by bylo mimo jiné vychcané. Nejasnosti jsou ve všem.

Čtvrtek 16. října

Topolánkova vláda se zřejmě pod mocným tlakem z Unie rozhodla podpořit záchranný plán pro stabilizaci evropských financí. Nakolik je plán účinný a Topolánkův ústupek na místě, si netroufám posoudit. Zdá se mi jen, že německý a rakouský plán na plné garance pro všechny úvěry v bankách je nesolidární a bezohledný k ekonomicky slabším sousedům (jako je i Česká republika). Rohlíky musíme mít v EU všichni zahnuté stejně, ale v okamžiku, když do lodi začíná téci voda, obsazují silní bez ohledu na ostatní záchranné čluny.

Podle literárního historika Zdeňka Pešata za ním coby za členem výboru stranické organizace na Filozofické fakultě přišel v roce 1950 student Miroslav Dlask (pozdější manžel paní Militké) a svěřil se mu (nebo nahlásil mu?), že na základě toho, co mu paní Militká řekla, udal na policii Miroslava Dvořáčka. V novinách se na základě toho objevily titulky jako „Dvořáčka neudal Kundera, ale Dlask“. Proč? Mohli ho přece udat oba, copak jedno vylučuje druhé?

Ve středu se bude hlasovat o nedůvěře Topolánkově vládě. Všech šest kverulujících poslanců ovšem vládu nejspíš podpoří. Kdyby vláda padla, ztratili by možnost kverulovat, museli by znovu projít předvolebním a volebním martyriem a kdoví, jak by dopadli. Dá se ostatně předpokládat, že poté, co vládu tak či onak zničí, po nich ani pes neštěkne. Do světla reflektorů je vynesla jen labilita vládní většiny.

Petr Uhl, soudě z článku v dnešním Právu, se pozastavuje nad tím, že agenti-chodci jsou dnes nazýváni odbojáři. Za okupace byli agenti-chodci (říkalo se jim jinak, byli vysazováni z letadel, jinak to nešlo) taky odbojáři, nikdo jim to nebral. Z toho všeho plyne jediný závěr: panu Uhlovi přirostl ruský protektorát daleko víc k srdci než ten německý. Neměl by Paroubek, až se s jeho pomocí usalaší ve Strakovce, požádat o vydání agenta-chodce Dvořáčka, aby si mohl odsedět ještě těch zbývajících osm let z dvaadvaceti?

Jak babička měnila, až vyměnila, tak by se mohl jmenovat příběh paní Ludmily Havránkové, která si nakonec za státu vydupala, že za parcelu o rozloze 10 ha, přes níž povede dálnice, dostane náhradu o rozloze 253 ha. Je to tedy zrcadlový obraz či chcete-li negativ známé pohádky. Dosavadní český rekord paní Regecové je zjevně daleko překonán. Paní Havránkové bych to ze srdce přál, jenom se mi, nevím proč, do toho pořád plete jakási jistě nevěcná představa o vyděračství. Kromě toho má paní Havránková kliku, nemohly na ní být aplikovány Benešovy dekrety. A tak dostane pozemky, které si bohatě zaslouží, na rozdíl od těch, které nárokují zněmčilí aristokrati, co o ně byli oholeni nejdřív po válce a pak znovu dneska. Možná, že jí mohl stát přidělit právě něco z těch šlechtických nároků, bylo by to symbolické.

Pátek 17. října

Dnes začínají (vlastně už začaly) krajské a senátní volby. Prosím čtenáře těchto stránek (vím, není jich mnoho), aby nedali na žvásty intelektuálních fajnšmekrů, šli volit a volili podle nejlepšího svědomí a vědomí. Situace sice vůbec není ideální, ale přesto si lze vybrat, a to správně.

V Praze se podařilo zničit část secesního paláce na výstavišti. Nejdřív celý objekt zdevastovali bolševici čuňáckou přestavbou, dnes bylo v jeho třetině dílo zkázy dokonáno. Shodou podivných náhod zrovna to křídlo měla v pronájmu firma Jana Kočky, syna známého, jak se dnes říká, „organizátora Matějských poutí“. Je to snad součást předvolební kampaně? A co ještě lehne popelem? Architekt Zdeněk Lukeš se přimlouvá, aby devastace bylo využito k rekonstrukci celého objektu do předbolševické podoby. Ten návrh si zaslouží podporu.

Drzost pana poslance Hovorky už dosahuje kosmických rozměrů. Vydal veřejně výzvu, aby voliči nedávali své hlasy ODS. Sám ovšem prý při hlasování o nedůvěře vládu podpoří. Pokud to udělá, zachová se jako šašek. Buď je třeba, aby voliči nevolili nejsilnější stranu koalice, a pak koalice nemá smysl, nebo koalice smysl má, a pak je vydávat taková prohlášení skunkovina. Podle předsedy KDU-ČSL Čunka je Hovorka starý poctivec, jen by měl ještě přijmout pravidlo, že s koaličními partnery se dá dohodnout. Je mi líto, ale chování pana Hovorky je ještě problematičtější než chování pp. Melčáka a Pohanky. Ti aspoň už nemají s ČSSD nic společného.

Miloš Zeman exhiboval v Děčíně na podpůrném mítinku pro ústeckého volebního lídra ČSSD pana Foldynu. Jeho názory (mimo jiné): bankéři se teď dostali na úroveň uklízeček, což si uklízečky nezaslouží (bylo by dobré doprovodit ilustrací jako od Lva Haase), Kosovo nemá nárok na samostatnost, agresorem na Kavkaze byla Gruzie. Miloš Zeman není o nic lepší, než Paroubek, naopak, je to zcela nevypočitatelné, psychicky vyšinuté individuum, což ovšem je také jediné štěstí, protože jeho doba minula ve chvíli, když ho dokonce i většina spolustraníků prokoukla, tedy na jaře 2002. Paroubek je o hodně schopnější, racionálnější, a proto taky nebezpečnější.

Právo dnes přineslo s předsedou ČSSD velký rozhovor. Odmítl se vyjádřit k tomu, že po střílení u Monarcha zvažoval reziganci. Prý je to jeho soukromá věc. Proboha, proč o tom tedy mluvil na veřejnosti, měl si to nechat pro sebe. Pochvaluje si Ficovu politiku vůči energetickým firmám ve věci zdražování („obrátil se na distribuční společnosti a ty si v podstatě nějaký silný růst cen nedovolí“). Fico s nimi jedná jako kdysi Kaczyńští s Německem. To je velmi nadějné pro to, jak bude v budoucnu Paroubek řídit RaJ ČR. Jistě nezůstane jen u energetiky, dostane se i na média. Jinak je zajímavé, že se lídr ČSSD lehce otřel o dr. Ratha, který chce dělat zároveň poslance i středočeského hejtmana. Paroubek má velké obavy z toho, co bude provádět vláda Mirka Topolánka. Já mám zase velké obavy z toho, co bude provádět (resp. vyvádět) Paroubek, až Topolánka svrhne.

V českých novinách se šíří prokunderovské běsnění. Jde se po Respektu, po Ústavu pro studium totalitních režimů a po všech odporných individuích, které si z nízkých důvodů vylévají na našem národním palladiu (Kunderovi) žluč. Záběr je široký, od Práva před nenávistný text Karla Steigerwalda v MfD až po Lidové noviny. V té hysterii se ani nedá poznat, nakolik je do toho Kundera opravdu namočen (aspoň trochu se namočil, to je nepochybné, není vyloučeno, že daleko míň, než se na první pohled zdá, bohužel to zatlouká), protože mluvit o tom věcně už skoro pro ten řev nejde.

„Bylo by špatné, i kdybychom získali tři čtyři hejtmany. To by mělo určitý dopad na vedení ČSSD včetně Jirky“, prohlásil poslanec ČSSD Jandák. Paroubek si nasadil hodně vysokou laťku. Zdá se ovšem, že víc než čtyři hejtmany získá.

V Lidových novinách zveřejnil Jan Hnízdil další variaci na téma „politici jsou svině“. Je to nevěcné a neslušné, jako všechno, co smrdí kolektivní vinou. Někteří jsou svině a někteří ne, stejně jako někteří lékaři jsou svině a někteří ne.

Václav Klaus podle Luboše Palaty řekl polskému listu Rzeczpospolita, že ruskou invazi do Gruzie pokládá za uplatnění národních zájmů, které jsou stejně legitimní jako národní zájmy Polska či Česka. Snad by se dalo přece jen trochu rozlišovat. Německé přepadení Polska nebo obsazení Československa v roce 1939 bylo taky uplatnění národních zájmů. Všechny zájmy nejsou legitimní, některé jsou prasácké a jiné ne. Pan prezident trpí jakousi morální barvoslepostí, rozlišování mezi prasáctvím a neprasáctvím mu dělá chronicky potíže (tím nechci srovnávat Putina a Medvěděva s Hitlerem, jen upozornit, že jsou zájmy a zájmy).

Sobota 18. října

Toto je mimořádný vstup věnovaný průběhu voleb. K dispozici jsou zatím jen průběžné výsledky, nicméně je už spočteno hodně přes polovinu hlasů a sotva se ještě něco podstatného změní. Už teď se dá říci, že krajské volby dopadly pro ODS katastrofálně. Zůstala za ČSSD o třídu zpátky a leckde se pohybuje už zhruba na úrovni KSČM. Pokud se někde v kraji dostane do vládnoucí koalice, bude to koalice s ČSSD, s KSČM jako alternativou v zádech. V tom případě je lepší zůstat v opozici. Paroubkův plán je, jak známo: za prvé, koalice s malými stranami. To je především KDU-ČSL a různá regionální uskupení (Strana zelených totálně propadla a zdá se, že ji čeká úděl US-DEU). To je možné, jak se zatím zdá, v sedmi z třinácti krajů, kde se volilo. I tady bude v záloze KSČM pro případ, že by trpaslíci zlobili. Výsledek KSČM je v podstatě pro tu stranu příznivý. Paroubek ovšem bude mít s komunisty problém, ukázali drápy už při prezidentské volbě, za podporu budou něco chtít a Paroubkovi nezbude, než jim to dát (ostatně vstřícnost ke komunistům mu nedělá problémy). Dá se tedy říci, že Paroubkova taktika (stejná, jakou uplatňoval jako premiér) může na krajské úrovni uspět.

Senátní volby nedopadají pro ODS zdaleka tak katastrofálně, ale hotovy budou až po druhém kole a pohromu v krajích nevyváží. Do druhého kola postoupilo, pokud jsem dobře počítal (když ne, omluvte mne, prosím, dělám to v hrozném spěchu), 19 kandidátů ODS (v roce 2006 jich bylo 26). Někteří skončili druzí s velkým odstupem za ČSSD, ale to nemusí mnoho znamenat, protože v dalším kole se přeskupují hlasy těch, jejichž kandidáti už vypadli, a voliči mají tendenci „vyvažovat“, což může trochu (ne moc) ODS pomoci.

Odhadnout, jak v této situaci dopadne hlasování o nedůvěře vládě, si netroufám. Topolánkova pozice (a tedy i pozice jeho vlády) je otřesena stejně jako kdysi pozice nešťastného Vladimíra Špidly. Všichni ty politiky ODS, kteří mu tenkrát s rozkoší šlapali po břiše, dopadla nemilosrdná Nemesis. Bohužel tento triumf spravedlnosti zasáhne plnou vahou i českou společnost jako na celek.

Sobota 18. října

K novinové zprávě o požáru paláce na pražském Výstavišti jsem si dnes ráno připsal poznámku: možná je to předzvěst volební katastrofy. Zapomněl jsem se zmínit o poměrně vysoké volební účasti – Paroubek zabral, na českého člověka zřejmě silně působí arogance a zupáctví, které předseda ČSSD ztělesňuje daleko víc a líp než Topolánek. Smutné je žít v zemi, kde se lidé jako Paroubek a Rath těší spontánní oblibě.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu, že v případě krajských koalic ČSSD – KSČM by tady byl obrázek oranžově rudého vládnutí, „aniž by kdokoli trnul, že nás vyvede z NATO, zaprodá Rusku, nebo udělá čelem vzad k reálnému socialismu“. K tomu je třeba říci: čelem vzad k reálnému socialismu je neproveditelná věc a Rusku nás zaprodají Paroubek s Klausem i bez pomoci komunistů.

Jak číst Právo: „Francouzští spisovatelé zvedli pero, aby se zastali Kundery“. Ze zprávy vzápětí vyplyne, že jsou dva.

Slovenský premiér Fico kritizoval polostátní Slovenský plynárenský průmysl za chystané dvacetiprocentní zdražení plynu. Chce jim v v tom zabránit vydáním zákona, podle něhož představitelé státu v představenstvu firmy získají právo veta. Hle, středoevropský Chávez! Mohl by to udělat rovnou dekretem (premiérským a nebo prezidentským, Gašparoviče by jistě nemusel dlouho prosit).

Jiřina Šiklová dává v MfD průchod svému přesvědčení, že „s totalitním režimem spolupracovala většina národa“. S tou spoluprací je to trochu složitější, než se zdá chartistům, kteří mají pocit, že je národ nechal ve štychu. Nedá se například říci: s vedením koncentračního tábora Buchenwald spolupracovala naprostá většina vězňů. Bolševické Československo bylo dosti fešácký Buchenwald, ale něco málo z něho přece jen mělo. Takže bych byl na místě Jiřiny Šiklové opatrnější ve formulacích.

Případu Kundera se týká rozhovor LN s Milanem Uhdem a článek Petra Zídka v Orientaci. Oba se pochopitelně Kundery zastávají. Zídek končí: „Odsuzujete Kunderu? Devět z deseti lidí by v jeho situaci udělalo to samé.“ Problém je jednak v tom, že to, o čem se mluví, neudělalo devět z deseti lidí, nýbrž jeden Kundera, a pak v tom, že když se zveřejní, co Kundera udělal, chápe se to hned jako soud. A to proto, že ti, co ho hájí, dobře vědí, že něco takového se nedělá.

Po sečtení všech hlasů a přepočtu výsledků v krajích na mandáty musím to, co jsem napsal, v něčem doplnit a upřesnit. Za prvé, komunisté v krajích tratili. Je to pochopitelné, Paroubek jim, podobně jako kdysi Zeman, přetáhl část voličů. ČSSD a KSČM jsou spojité nádoby a mají v současné době výrazně většinovou podporu v české společnosti. Za druhé, kraje, kde je ČSSD bezpodmínečně odkázána na spolupráci s komunisty (pokud nebude chtít spolupracovat s ODS, což je pro Paroubka jen nejzazší možnost, ale může tím komunisty vydírat), jsou jenom čtyři, ve zbývajících devíti je aspoň teoreticky možná koalice ČSSD s malými stranami (přičemž v Olomouci zůstali sociální demokraté o jeden mandát pod absolutní většinou). Ve všech krajích je zároveň možná koalice ČSSD s komunisty. Paroubek samozřejmě není takový idiot, aby tuto poslední možnost realizoval. Proč by to taky dělal, má všechny své konkurenty (malé strany, komunisty, ODS) na špagátě a může si s nimi hrát jako kočka s myší. A konečně: do druhého kola senátních voleb postoupilo dvacet, nikoli devatenáct senátorských kandidátů ODS. Nepřesnosti vznikly tím, že jsem své poznámky a komentář psal ještě během sčítání hlasů, v době, kdy nebyly známy definitivní výsledky.

Pondělí 20. října

Tématem dne jsou výsledky krajských voleb. Jiří Paroubek vyzval Miloše Zemana, aby se jako někdejší úspěšný předseda strany vrátil do jejího lůna. Chce na něm maličkost: přesvědčit poslance Melčáka a Pohanku, aby ve středu v Poslanecké sněmovně vládu položili. Zeman prohlásil, že to není v jeho moci, a nemusí to být jenom výmluva. Paroubkova výzva je dobře vymyšlená. Předsedu ČSSD to nic nestojí a může si být jistý, že Zemanovi poraněná ješitnost na sto procent nedovolí této výzvy uposlechnout (což už ostatně dal najevo), zvlášť když se Paroubek nijak netají s tím, že to je od něho akt velkorysosti (přesněji velkodušnosti) - nelze přehlédnout (kdosi to už ostatně napsal), že Zeman patří nepřímo k těm, kteří ve volbách prohráli. Paroubkův triumf znamená pro spolek Zemanvých přátel přehození výhybky na slepou kolej.

Jiří Paroubek mobilizuje pro druhé kolo a straší ústavní většinou ODS v Senátě. Ta by jednak měla vzhledem k omezeným kompetencím horní komory spíš symbolický význam a jednak ODS není schopna jí dosáhnout – potřebovala by vyhrát v 16 z dvaceti senátních obvodů, kde má své kandidáty. Bude ráda, když se jí podaří uhájit prostou většinu (k tomu potřebuje 9 senátorských křesel, které obhajuje).

Jak se dalo čekat, výsledek voleb má destruktivní vliv na špičky ODS. Mnozí přímo či nepřímo žádají Topolánkovu hlavu. Ministr Gandalovič se vyjadřuje opatrně, zjevně zhrzený zdravotní expert Boris Šťastný žádá hlavu ministra Julínka, nejspíš si dělá zuby na jeho křeslo, a mluví o znásobené Topolánkově odpovědnosti. Odstavení hejtmani jsou očividně rozhořčeni. Přitom právě oni projevili už před volbami poněkud skunkovskou snahu vykroutit se ze zodpovědnosti za politiku strany. Proti Paroubkovu frontálnímu útoku na vedení ODS a koalici postavili defétismus a alibismus: my nic, to vláda. A Paroubek ovládl pole, protože neměl protivníka. Strana, ve které je tak málo solidarity – vnitřní opozice, která se pro svatý cíl, smetení nenáviděného předsedy, je ochotna podílet na vážném poškození něčeho, co by mělo být společným zájmem všech členů, hejtmani, kteří zvolili pštrosí politiku a ještě před bitvou v panice vyklízejí pole a zříkají se svého vedení – nemůže dopadnout dobře.

Předseda KSČM Filip znovu zopakoval, že odmítá podporu menšinového vládnutí ČSSD v krajích. KSČM se nehodlá spokojit s politickým suterénem. Moc vyskakovat si ovšem nemůže, sociální demokraté mají všude ještě v záloze ODS. Dali sice potenciálním koaličním partnerům podmínku, že budou souhlasit se zákazem privatizace krajských nemocnic a že kraje musí uhradit pacientům poplatky za ošetření, což na první pohled vypadá jako dveře, přibouchnuté ODS před nosem. Jenomže např. jihočeský (odvolený) hejtman Zahradník se už nechal slyšet, že je ochoten na to jít (a není údajně sám). Nejen že to není racionální, ale chybí tu aspoň špetka hrdosti, kterou by měl mít dokonce i politik ODS. Pokud se v ODS rozmůže takové kapitulantství, bude její sešup pokračovat.

Jiří Paroubek prohlásil v rozhovoru pro Právo: „…myslím si, že ty koalice (v krajích) budou různobarevné, neumím si představit, že by byly jenom s jedním partnerem.“ Což zní rozumně A v rozhovoru pro MfD: „ale ty koalice by měly být konzistentní, a tak je lepší, když je ta koalice ve dvou“, což zní taky rozumně. Bohužel první vylučuje druhé a naopak.

V Právu analyzují postoje vítězné sociální demokracie v krajích. Řekl bych, že na to je trochu brzy, jasno bude po druhém kole senátních voleb. Paroubek drží nůž na krku křesťanských demokratů: když budou před volbami vstřícní (tj. zařídí v druhém kole podporu svých voličů kandidátům ČSSD nebo aspoň jim nedoporučí podpořit ODS), mohou počítat se vstřícností, na niž se, co si budeme povídat, bezpochyby třesou. A kdyby pomohli ve středu vládu svrhnout, koukal by z toho možná i nějaký hejtman. Je zajímavé, že taková otevřená výzva ke kuhhandlu, kterou by se trochu distinguovaný politik styděl vůbec vyslovit, se u nás bere jako normál. Paroubek nejspíš aspoň někde udělá koalici s komunisty – je to něco, jako když člověk leze do studené vody, jakési osmělování. A zároveň varovný signál pro politické trpajzlíky a ODS, že to s komunisty myslí opravdu vážně. A s ODS se ČSSD spojí opravdu jen výjimečně, protože ti jsou na rozdíl od komunistů jejich úhlavními nepřáteli. Jiří Hanák (výsadek Pravdy a Lásky v Právu) Paroubka varuje, aby to s těmi komunisty nepřeháněl, a vyzývá ho k velkorysosti vůči KDU-ČSL. Je to trochu, jako když ve Schillerově Donu Carlosovi vyzývá markýz Posa Filipa II., aby dal svobodu Flandrům.

V LN si kdosi stěžuje, že Klaus se k výsledkům voleb zatím nevyjádřil tak jasně jako v roce 2004, když taky prohrála vládní koalice, jenže levostředá. Prezident zřejmě Lidovky pozorně čte, protože se vzápětí (dnes) polepšil a prohlásil, že volby „přinesly jasný signál všem, kteří o tyto signály stojí… Volič promluvil a doufám, že mu politici naslouchali" . Voliči si přáli změnu, ale bohužel na to doplatí kvalitní, dobře pracující hejtmani (místo aby učet platil Topolánek a jeho z hlediska klaunovské ideologie nečistě splácaná vláda, podotýkám já). Jasněji se prezident k neúspěchu vlastní strany vyjádřit dost dobře nemůže, vypadalo by to divně. Takhle to divně aspoň na první pohled nevypadá.

Podle MfD i LN měl Paroubek prohlásit v sobotu večer, v opojení z triumfálního vítězství: „jen stupidní člověk by volil proti ČSSD“. Pak to v neděli v ČT popřel. Řekl to, nebo ne? Existuje nějaký záznam?

Historici z Ústavu pro studium totalitních režimů se budou dále zabývat údajným udáním Milana Kundery. Je to výsledek senátního kartáče a je tomu třeba rozumět tak, že bude utvořen jakýsi tribunál zasloužilých badatelů v oboru dějin, který bude Kunderu na základě všeobecného rozhořčení slavnostně rehabilitovat?

Vedlejší pozitivní efekt vcelku negativního vyznění prvního kola senátních voleb je, že propadli kandidáti toho typu, díky němuž se horní komora parlamentu v minulosti občas připodobňovala cirkusu (tzv. osobnosti). V politickém propadlišti skončil senátor Mejstřík, neuspěli písničkách Dobeš a showman Kocáb, Svatopluk Karásek dostal v Lounech necelé tři procenta hlasů. Je to ovšem jen slabý flastr na celkovou pohromu.

Úterý 21. října

Sociální demokraté začali v krajích jednat o koalicích a někde nevynechávají ani ODS. Paroubek nejspíš nemá regiony natolik pod kontrolou, aby je mohl řídit ve všem všudy, a navíc, i jemu se jedna či dvě koalice s ODS (spíše jedna) bude hodit, aby dal najevo, že nebude váhat, pokud ho partneři zklamou, spojit se i s třídním nepřítelem.

Paroubkovy námluvy se Zemanem je třeba chápat jako taktický tah. Zeman byl v roce 2006 vystaven ponížení, které lidé jeho typu nikdy nezapomínají. Dal si tři podmínky, z nichž poslední je veřejná Paroubkova omluva za kauzu Altner. Dobře ví, že to Paroubek neudělá a udělat nemůže (ostatně kdyby se omluvil, vymyslil by si Zeman nepochybně další, ještě potupnější podmínku).

Architekt Jan Kaplický odmítl cenu ministra kultury za přínos výtvarnému umění a architektuře. Čouhá z ní snaha poskytnou mu jakési cukrlátko náhradou za odmítnutí návrhu Národní knihovny, který se nelíbil panu prezidentovi. Byl by blázen, kdyby na tu hru přistoupil.

Lidovecký předseda Čunek prohlásil, že mu podmínka ČSSD pro přizvání do koalice (souhlas se zrušením poplatků, krajské nemocnice jako neziskové organizace) nedělá potíže, protože je v souladu s programem KDU-ČSL. Topolánek se kdysi namáhal až příliš, aby ho dostal z bryndy, a Čunek reaguje pragmaticky. Nebylo by bývalo lepší nechat ho, aby se ve svém případu (který se věcně vlády nijak netýkal) pořádně vymáchal? Nevěřím, že by pak lidovci odešli z koalice, jsou na to příliš vyčůraní: viz jejich nynější vstřícnost vůči Paroubkovi.

ODS teď straší oranžovo-rudými koalicemi všude po Česku. Nebudou, Paroubek není blázen. Ale jednu-dvě (stejně jako v případě ODS) dopustí, aby bylo vidět, že se dovede dohodnout i s komunisty. ODS, KDU-ČSL i zelení jsou proti němu v nevýhodě, nemají tak širokou kompatibilitu se všemi ostatními politickými subjekty.

Další obětí Paroubkova úspěšného tažení je dosavadní ústecký lídr Foldyna. Neoctnul se v týmu ČSSD pro dojednání koalice na Ústecku. Svou práci ve volbách odvedl, pomohl straně vyhrát, teď může jít jako před dvěma lety jeho guru Zeman. Zemanovi lidé jsou zjevně nepoučitelní.

Jinak se zdá, že první obětí porážky bude ministr Julínek, jednak za to, že zdravotní reformu rozjel, a jednak za to, že ji nedovedl do konce. Je to hrozně laciné, ostatně poplatky ve zdravotnictví nebyly to základní, to základní bylo, že vláda se čím dál tím víc projevovala jako neakceschopná vzhledem k rozporům v koalici a vnitřnímu konfliktu v ODS. Podíl na tom mají koaliční partneři, Klaus, Bém a hejtmani přinejmenším stejný jako Topolánek. (Hejtmani už takřka sborem volají po Topolánkově hlavě).

Ke kritice se přidal (v Klausově duchu) i Miroslav Macek. Bude zajímavé, jak tihle lidé teď ODS obrodí a rehabilitují v očích voličů návratem k vyčpělým ideologickým schématům z počátku devadesátých let.

„Společenská „nebezpečnost“ KSČM vyprchává, návrat k totalitním poměrům nehrozí“, píše v Právu Lukáš Jelínek. KSČM byla vždycky proruská lobby v ČR. Rusko dnes sice není totalitní, ale autoritativní, výrazně nedemokratické a pokud jde o politické uspořádání o dost zaostalejší než ČR. Spojenectví není schopno brát jinak než jako diktát, v tom se od carských a komunistických dob nezměnilo. Lidé jako pan Jelínek to nevidí,nejspíš protože by jim „víc Ruska“, ruský vliv a ruské „spojenectví“ vůbec nevadily.

Václav Havel se zastal Kundery. Jak by ne, když s „komunisty s lidskou tváří“ navázal v Chartě 77 spojenectví. Útok na Kunderu cítí proto i on aspoň trochu jako útok na sebe.

V Mladé frontě Dnes, vlajkové lodi hradního tažení proti Topolánkovi, už sestavili kandidátku pro volbu předsedy ODS. Je to sice s velkým předstihem, ale tím výmluvnější. Zároveň publikují i hlasy prostých pracujících, kteří volili ČSSD proto, že jim Topolánkova vláda vadí (asi tak stejně jako braintrustu MfD).

Václav Klaus se dnes zúčastnil mítinku ODS na Staroměstském náměstí, jehož smyslem bylo podpořit pražské senátní kandidáty ODS. Prohlásil, že je to jakási oplátka za podporu, kterou mu ODS poskytla v prezidentské volbě. I tak je to nehorázné, prezident se nemá co zaplétat do volebních kampaní politických stran. ČSSD to ale zase až tak vadit nebude, protože jednak Klaus podporuje kandidáty z Bémovy Prahy, potenciální posily vnitřní opozice v ODS, jejíž je, co si budeme povídat, nekorunovanou hlavou, a Paroubkovi zatím vadí hlavně Topolánek. A za druhé, Je velmi pravděpodobné, že v Praze ODS uspěje, mítink sem, mítink tam. Na Prahu zatím ČSSD nemá. Opozice proti Topolánkovi v ODS nejspíš uspěje, a tak se zlomyslnou radostí očekávám, jak s ní (a s panem prezidentem) pak Paroubek vyběhne.

Středa 22. října

Odpadlíci a přeběhlíci ze všech stran dostali v úterý Poslaneckou sněmovnu do slepé uličky, když nepustili návrh státního rozpočtu do druhého čtení, ani ho nevrátili vládě. To ale dnes už neplatí, dnes byla vláda úspěšná: rozpočet je v druhém čtení (nic není vyhráno, hlavní problémy nastanou tam) a opozici se podle očekávání nepodařilo svrhnout vládu. Dostala jen příležitost exhibovat pár hodin na ČT2 před (asi nevelkou) částí veřejnosti. Je to jen slabá útěcha. Mnoho však nevyhrála ani vláda a Topolánek: znovu jen odklad do dalšího hlasování.

Poslanci Wolfovi, který vystoupil v létě z ČSSD i z klubu strany a hlasuje spíše s koalicí, prý někdo poslal anonymní dopis s textem „Podpoříš Topola a nežiješ“. Dopisy tohoto typu píší lidé, kteří by rádi dotyčného opravdu zabili, ale neudělají to, protože mají plné kalhoty, a tak se odreagovávají verbálně. Naopak ti, kteří se chystají ho opravdu zabít a mají na to dost otrlosti, své budoucí oběti žádné dopisy nepíší, proč taky. Na druhé straně se panu Wolfovi dopis nepochybně hodil, mohl dnes s klidem podpořit vládu při hlasování o nedůvěře, což taky učinil. Vůbec bych se tedy nedivil, kdyby o odesilateli dopisu vznikly zlomyslné pochybnosti.

Mezi papaláši ODS se zvedla vlna nevole proti heslu „Na levý hák odpovíme pravým hákem“, které pro druhé kolo senátních voleb prosazuje Topolánek. Nezdá se jim - hlavně kandidátům, kteří se budou ucházet o zvolení – dosti kultivované. Místo toho doporučují cosi na způsob, že v době, kdy se oranžová mění v rudou, je třeba podpořit modrou, tedy mobilizaci proti rudému nebezpečí. To je jednak obehrané, jednak to docela nesedí, protože Paroubek se bude snažit dělat krajské koalice tam, kde to půjde, bez komunistů. Může si dovolit je mít jen v záloze. A navíc mnozí papaláši v ODS a jejich novinářská lobby v MfD nesní o ničem jiném, než jak se vetřít úspěšnému Paroubkovi do přízně, aby tu oranžovou mohli tu a tam malounko namodřit.

Místopředseda ODS a končící středočeský hejtman Bendl volá po zásadní rekonstrukci vlády, která má spočívat především ve vykopnutí ministra Julínka. Ministr měl pokud jde o naplňování vládního programu tu nejnevděčnější roli, musel sáhnout k nepopulárním opatřením. Teď se ho jeho straničtí přátelé hodlají vyčůraně zbavit.

Severočeský krajský lídr Foldyna, který nebyl zařazen do týmu ČSSD pro koaliční vyjednávání v kraji, tam byl na zákrok Paroubka „přizván“ (Paroubek by si rád zjevně naklonil Zemana, má dojem, že ho může k povalení vlády potřebovat). Rehabilitace s vlajícími prapory to ovšem není, bude tam jen jako poradce. Je zajímavé, že tomu člověku to zjevně stačí.

Martin Hekrdla, komentátor Práva, asi z přílivu dobrých zpráv na vnitropolitické scéně, definitivně zešílel. Domnívá, se, že se mu naplnil dětský sen – zhroutil se kapitalismus. Kapitalismus je něco podobného jako komunismus, všechno a nic. Pokud jde o svobodné tržní hospodářství, postavené na soukromém vlastnictví, patří k pilířům demokracie a hned tak se nezhroutí. Demokracie a všechno, co s ní souvisí, prochází jednou krizí za druhou. Z každé se, ta mrcha, vždycky nějak vybabrá. Zato „socialismus“ (přesněji řečeno modernizované ruské samoděržaví s marx-leninským náboženstvím) šlo od úspěchu k úspěchu tak dlouho, až se nakonec se úplně sesypalo.

Libyjský diktátor Kaddáfí se chystá do Moskvy podepsat smlouvu o obrovité dodávce zbraní (první od roku 1985). Rusko v rámci návratu ke starým tradicím dává opět dohromady svůj tábor míru. Kéž bychom v něm tentokrát chyběli!

Michal Musil se – v duchu hradní orientace listu – přimlouvá za spolupráci ODS s Paroubkem. Klaus si to nepochybně představuje taky tak. Bude velmi zábavné sledovat, jak oslabená a pocuchaná ODS bude po svržení Topolánka chtít dělat vítězícím socialistům rovnocenného partnera. A jak to budou chytráci jako Musil obhajovat.

V souvislosti s případem Kundera píše (rovněž v MfD) Tomáš Zahradníček: „Nemyslím si, že by bezodkladné zveřejňování všech výskytů známých jmen v pramenech přineslo nějaký pokrok v poznávání minulosti.“ Správně! Když už se musejí zveřejňovat nějaká jména, tak jen neznámá. Celebrity jsou tabu. Článek je jako obvykle obrovská blbina a ještě se k němu vrátím v rámci popisu „boje za Kunderu“.

S panem Zahradníčkem si v ničem nezadá šéfkomentátor České republiky Václav Klaus, jestlipak uhádnete, kde asi? Vidí v pokusech o překonání finanční krize snahu obnovit „komunismus“. Co je to „komunismus“? Žádný komunismus an sich nikdy nebyl. Byl jen ruský komunismus, dlouhotrvající, krvavý, leč nakonec neúspěšný pokus o modernizaci tradičního ruského samoděržaví. To Putinův kamarád ovšem nevidí. Taky mi připadá zábavné, když Klaus píše: „Hrozí, že se evropské bankovnictví – za cenu nesmírných nákladů daňových poplatníků – stane státem spoluvlastněným, garantovaným a centrálně regulovaným odvětvím charakteru téměř jakési veřejné služby.“ To je legrační, něco velmi podobného se kdysi pokoušel on sám zorganizovat v České republice, jenomže ne jako veřejnou službu, ale jako službu sobě a své straně k trvalému ovládání české politiky. Naštěstí mu to zatraceně nevyšlo.

Dr. Rath hodlá uspořádat bartolomějskou noc na management krajských nemocnic ve Středočeském kraji. Řekl bych, že nepůjde jen o Středočeský kraj a jen o nemocnice. Bude zajímavé, zda a v jakém rozsahu se ČSSD pokusí na krajské úrovni kriminalizovat své politické oponenty. Jinak řečeno, zda a nakolik jí to projde.

Způsob zveřejnění případu spisovatele Milana Kundery je podle Akademie věd ČR „svědectvím o nedostatku kritického myšlení.“ Toto usnesení si odhlasovala Akademická rada Akademie. Doufám, že jednohlasně. Teď budou jistě následovat rezoluce ze závodů. Kampaň proti Ústavu pro studium totalitních režimů a Respektu je ohavná a nese všechny rysy bolševické štvanice. Jak by ne, když se v ní angažují Kunderovi kámoši, kteří si za mlada v podobných kampaních dobývali ostruhy.

Čtvrtek 23. října

Jiří Paroubek vyhlásil s velkou pompou, že jeho strana nehodlá vstupovat do krajských koalicí s ODS. Přitom řada krajských organizaci ČSSD už (mimo jiné, také) s ODS jedná a ozvalo se jakési slabé brblání. Zdá se, že si sociálně demokratický předseda chce trochu šplhnout u komunistických voličů, jejich hlasy v druhém kole nutně potřebuje. Filip sice vázal svou výzvu komunistickým voličům k podpoře kandidátů ČSSD na výslovnou žádost či prosbu sociálních demokratů, ale řekl bych, že komunističtí voliči v mnoha případech podpoří kandidáty ČSSD zcela spontánně a nikdo je nemusí navádět.

Hlasování o důvěře skončilo 97 ku 96 pro koalici. Z toho plyne, že koalice má většinu jednoho hlasu, ale ani jí, ani ČSSD nejsou jejich jisté hlasy nic platné, protože všechno rozhodne nakonec vždycky zbývajících sedm poslanců. A protože se koalice s opozicí nedokáží domluvit (Paroubek vysloveně nechce), je to situace, kdy v každé spořádané banánové republice přichází na řadu vojenský převrat. U nás to samozřejmě nejde, jsme demokraté a co by tomu řekla Evropská unie.

Paroubek se omluvil za slova o stupiditě těch, co nevolí ČSSD. Hned k tomu dodal, že by si Topolánek z něho měl vzít příklad a omluvit se za své vládnutí. Jiřímu Paroubkovi se přes můj instruktivní článek (za nějž mne chtěl žalovat) pořád nedaří zvládnout techniku omluvy. Jeho poslední omluva vlastně zní: „já, na rozdíl od toho čuněte Topolánka, se umím dokonce i omluvit, to koukáte, že?“ V Právu to obdivně nazvali „vrácením úderu“. Je to spojení nepříjemného (omluva je nepříjemná) s užitečným (udělá se z ní klacek na nenáviděného soka). Což je školácká chyba, omluva doprovázená „vracením úderu“ není žádná omluva.

Poté, co Jiří Paroubek prohlásil „nechceme krev, ale…“, následoval ho místopředseda Škromach výrokem “kdyby to bylo v občanské válce, takoví lidé se stavěli ke zdi as stříleli se.“ Poučení: pokud by papaláši z ČSSD došli k závěru, že není jiné řešení než revoluční (zatím se mu ještě brání), je pan poslanec Wolf, na něhož Škromach narážel, mrtvý muž.

Milan Kundera žádá omluvu od týdeníku Respekt. Podle toho, co řekl ředitel agentury Dilia, která spisovatele zastupuje, se ovšem s žádostí obrátil rovnou na majitele časopisu.

Rakouský list Kurier přinesl zprávu, že v EU „sílí hlasy“ pochybující o účelnosti toho, aby ČR Unii předsedala. Místo toho by se prý měl o půl roku prodloužit mandát Francie. Pochybnosti o ČR jsou na místě, politická situace u nás je nedefinovaná, současná vláda je Unii nakloněná tak napůl, prezident vůbec ne. Na druhé straně očividné napoleonské sklony prezidenta Sarkozyho (českému předsednictví asi nelze formálně zabránit, ale Sarkozy organizuje „eurozónu“ jakousi vnitřní EU, řečeno orwellovským termínem) mohou vést k dost velké mele. Sarkozy zřejmě využívá finanční krize k tomu, aby uskutečnil to, o co jeho větší (přinejmenším postavou) předchůdce de Gaulle marně usiloval. Taková politika (pokud by ji doprovázela vstřícnost k Rusku a ostražitost vůči Americe) není nic, u čeho bychom měli asistovat. (Mimochodem, pokud by se snad nakonec realizovala osa Paříž – Berlín – Moskva, budeme v dost veliké rejži, protože s tak obrovitým „přepsáním výsledků druhé světové války“ si naši zahradilovští šovinisté sotva budou vědět rady.

Všude se teď kolem dokola vykládá, že vláda (a ministr Julínek) nedokázali vysvětlit své nepopulární kroky. To je naprostý nesmysl. Nepopulární kroky se nedají vysvětlit, jen prosadit a čekat, až se vysvětlí samy od sebe. Nepopulární kroky není třeba vysvětlovat (tj. okecávat), nýbrž především tak říkajíc vysedět. Vládě k tomu bohužel chybí síla a asi i trpělivost.

Pátek 24. října

Dnes začalo druhé kolo senátních voleb. Podle prvních dílčích odhadů bude účast menší než před týdnem, což se dalo čekat. Učení odborníci tvrdí, že menší účast hraje do karet ODS. Mám o tom své pochybnosti, a navíc hraje do karet taky KSČM, s jejíž podporou sociální demokracie ve většině obvodů bez problémů vyhraje. Vedení KSČM sice svým voličům nedoporučilo, aby volili kandidáty ČSSD, protože je o to ČSSD náležitě nepoprosila, ale voliči KSČM i bez toho vědí, co mají dělat. ODS to nebude mít lehké.

Podle zákona o soudech a soudcích, schváleného parlamentem v létě, mají být napříště předsedové a místopředsedové soudů jmenováni ministrem spravedlnosti, a to na dobu určitou. Soudcovská unie se proti tomu brání s poukazem na soudcovskou nezávislost, a brání se právem: exekutiva dostává účinný nástroj, jak nepřímo zasahovat do záležitostí soudní moci, která má být i na ní nezávislá. Prezident v tomto případě zjevně neměl důvod, proč zákon nepodepsat: je to přesně to, o co mu jde, potlačování „soudcokracie“. Jistě si v koutku duše představuje, že soudit by měl jako poslední instance on.

Poté, co předseda ČSSD Paroubek vyloučil možnost krajských koalicí ČSSD s ODS, zrušil středočeský hejtman Bendl schůzku se svým nástupcem Rathem (údajně dvě minuty před tím, než měla začít). Ratha to rozzuřilo do běla, prý to odporuje elementárním pravidlům politické kultury, je to neslušné a hulvátské. Jednak se obávám, že pan Rath není směrodatný, protože má, aspoň podle toho, jak vystupuje na veřejnosti, poněkud posunutá kritéria pro hulvátství, a jednak Bendl se zachoval racionálně, o čem by se měl s Rathem bavit? O tom, že ho bude podporovat z opozice pro jeho neodolatelnou politickou přitažlivost?

Václav Klaus podpořil účastí v České Lípě tamějšího kandidáta ODS pro senátní volby. Není divu. Je jím odvolený liberecký hejtman Skokan, který jde jednoznačně Topolánkovi po krku a podle vlastních slov spolu s Klausem podporuje Béma. Zároveň Klaus na dálku podpořil i lidoveckého kandidáta Kalbáče, který proslul tím, že se mu během prvního kola prezidentské volby zjevilo na hradním záchodě strašidlo. Nešťastníka to tenkrát natolik rozhodilo, že z Hradu utekl, pak se však vzmužil, vrátil se a v druhém kole přispěl ke Klausovu znovuzvolení. Neměl by rovnou dostat na 28. října medajli za odvahu? Vždyť kdo z nás obyčejných čičmundů by byl schopen obstát s v konfrontaci s říší duchů! Pan Skokan poodhalil, co se chystá po (zajisté prohraných) senátních volbách: V neděli vystoupí v televizi Klaus se „zásadním projevem“, v pondělí se do akce kamenujte satana Topolánka zapojí zhrzení hejtmani. Možná, že pan Skokan trochu moc mluví. Taky bych si velmi přál, aby tento vyčůraný a lehce podlý plán nevyšel. Topolánkovi slouží ke cti, že se proti Klausovým zásahům do politické situace bez rozpaků ohradil. Bohužel mu to asi bude málo platné a potichu se zavede další precedens ve vymezení oblasti, do níž smí prezident strkat svůj všetečný nos. (Vykopání Topolánka se dnes v ODS označuje opisem „hluboká sebereflexe“, naposled tak učinil Topolánkův hlavní konkurent Bém. To je zvláštní byzantsko-bolševická květnatá mluva, připomíná pojmy jako glasnosť, perestrojka, politika mnoha květů, velký skok apod.)

Jiří Paroubek se zastal svého místopředsedy Škromacha, který by zřejmě byl ochoten „odpadlíka“ Wolfa postavit ke zdi (ovšem jenom tenkrát, pokud by vypukla občanská válka). Škromach prý podle předsedy ČSSD řekl jen to, co si myslí příznivci ČSSD, a ti se prý na mítincích vyjadřovali „ještě expresivněji“. Když politik vyjadřuje to, co cítí lid, je to přece legitimní. Jak vidno, až tito lidé v ČR ovládnou pole, máme se na co těšit.

Premiér Topolánek chce pozvat prezidenta i opozici k debatě o českém předsednictví EU. Debata bude mít jakousi naléhavost v situaci, kdy se mocné země eurozóny pokoušejí udělat samy pro sebe a odstavit nové členy (ale taky např. Velkou Británii) na vedlejší kolej. Nadšeně reagoval prezident Klaus. Byl by prý dokonce ochoten takovou debatu zorganizovat (a dodejme, že jistě i moderovat). To by tak ještě scházelo.

Podle průzkumu agentury Median chce sice Topolánkovu vládu do budoucna jen 21 % voličů, ale Paroubkovu ještě míň, 14 %. Průzkum hraje do karet tažení hradní lobby z MfD (viz dnešní servilní komentář Jiřího Kubíka, vyzývající Topolánka k pokání) za premiérovo svržení a jeho nahrazení Bémem. To bude zajímavé: poté co Topolánek případně dopadne jako Špidla, přijde na řadu Bém coby odéesácký Standa Gross. Doufejme, že má bydlení v pořádku. Podle zmíněného průzkumu jsou za čestné a slušné politiky považováni ještě tak nejspíš Klaus, Zeman a Paroubek. To, že je Klaus postaven do takového sousedství, je i pro něho potupné a poněkud nezasloužené. Jak může vůbec někdo v souvislosti s Paroubkem a Zemanem mluvit o slušnosti!

Kunderův zástupce, ředitel agentury Dilia Srstka, napsal do LN krátký filozoficko-poetický text na obranu svého klienta („Domnívám se, že člověk obecně uchová v paměti události, které pro něj měly hluboký niterný význam, jako smrt či utrpení svých blízkých nebo třeba i to, že výrazným způsobem poškodil někoho jiného… paměť člověka, rozmlžující se v uplývajícím čase, není ovšem jedinou pamětí“). Závěrem srovnává Kunderovo obvinění z udavačství s obviněním Salieriho ze zavraždění Mozarta. Salieri má ovšem kliku, protože se o jeho údajném skutku nezachoval žádný policejní zápis.

Britská královna navštívila Slovensko. Na snímcích mne (už po několikáté) zaujaly uniformy Hradní stráže v Grassalkovichově paláci. Jsou stejně jako ty české imaginární a fantastické, ale styl je docela jiný: zatímco ty pražské mají výrazně operetní charakter a hodily by se např. do inscenace Offenbachovy Velkovévodkyně z Gerolsteinu, ty slovenské mají charakter lyricky pohádkový a evokují atmosféru večerníčků o Křemílkovi a Vochomůrkovi. Musím říci, že je mi to sympatičtější. Je to sice taky fixlování, ale o hodně nevinnější než to české.

Sobota 25. října

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, zbývají už jen dvě hodiny do uzavření volebních místností. Podle odhadů bude volební účast někde mezi 25 -30%, tedy nižší než v prvním kole, doprovázeném navíc volbami do krajských samospráv, kterým lidé nejspíš přisuzovali větší váhu.

Z dosavadního vyjednávání o krajských koalicích nelze usuzovat vůbec nic. Brzdí je taktické očekávání, jak dopadnou senátní volby. Zejména Paroubek by si velmi nerad rozzlobil komunisty, protože oni rozhodnou o osudu většiny jeho kandidátů.

Klausovo angažmá v předvolební kampani kritizoval i Jiří Paroubek. To není nic překvapivého a navíc má pravdu.

Premiér Topolánek dává najevo připravenost ke změnám ve vládě (obávám se, že je to jen synonymum pro vyhození Julínka, možná, že se někdo sveze s sebou, aby to nevypadalo tak blbě). Jinak je připraven do budoucna i na to, že zůstane jen ve funkci premiéra a předsedou strany se stane „někdo jiný“ (synonymum pro Béma). To bude zajímavá situace: jejich soužití bude konfliktní (Topolánek k tomu má dosti pádné důvody), přitom je pro ODS velmi obtížné zbavit se Topolánka jako premiéra (vláda by musela znovu žádat o důvěru). Poslanci ODS by v tom museli jednotní a hlavně by se museli dohodnout s Paroubkem, který je v situaci, že si může diktovat (v nejhorším případě budou předčasné volby a těch se nemusí bát).

Prezidentův senátní kandidát Skokan je pro referendum o radaru. Zřejmě je to předvolební tah, ale zároveň signál, že ten člověk je všeho schopný.

O smlouvách týkajících se radaru se má v prvním čtení hlasovat příští týden, pokud neprojdou, je s nimi konec. A pokud se Topolánkovi nepodaří výsledkem senátních voleb stabilizovat své postavení, vypadá to, že neprojdou. Radar je přitom naprosto zásadní záležitost a jeho neschválení je na demisi.

Na výtku, že prezident otevřeně podporuje na politické scéně jedny proti druhým a není tedy nestranný, odpověděl jeho tajemník Ladislav Jakl: „Tenhle výklad skončil veřejnou volbou prezidenta. Předtím se zodpovídal všem volitelům, teď ví, kdo ho volil a kdo ne.“ To je nehorázná hloupost. Prezident je prezidentem i těch, kdo ho nevolili, a přes to, že ho v demokratické volbě někdo nevolil, by se měl umět přenést. Jinak ovšem pana Jakla obdivuji: takový argument bych si skutečně nedokázal vymyslet.

Druhé kolo senátních voleb nepřineslo žádné překvapení: dopadly v podstatě stejně jako krajské, totiž suverénním vítězstvím ČSSD. Žádné vyvažování se nekonalo. ODS obhájila jen tři pražské mandáty (v krajských volbách se do pražského „krajského“ zastupitelstva nevolilo) a jinak se kromě sociálních demokratů prosadila jen komunistická kandidátka ve Znojmě, zato rekordním vítězstvím nad svým konkurentem z ODS (dostala víc než dvojnásobek hlasů než její soupeř z ODS). Většina kandidátů ODS prohrála tak říkajíc rozdílem třídy, což rovněž odpovídá krajským výsledkům. Zatímco ODS ztratila 6 z devíti obhajovaných mandátů, ČSSD jich k obhajovaným šesti získala navíc 17. Lidovci prohráli všechno, co mohli (přišli o tři mandáty). Pozitivním výsledkem voleb je, že se podstatně zmenšil počet „osobností“ (tj. politicky nedefinovaného smetí). Zejména odchod senátorů Zlatušky, Novotného a Mejstříka znamená výrazné zprůhlednění Senátu. Drtivou většinu křesel (64) nyní drží dvě nejsilnější strany (ODS a ČSSD). ODS má 35 hlasů, ČSSD 29, a ODS potřebuje k dosažení většiny pomoc KDU-ČSL.

Je dobře, že úspěch ČSSD nebyl ještě výraznější, předsedovi ČSSD by pak hrozilo, že pýchou pukne. Už teď mluví o bezprecedentním, fenomenálním, blyštivém a zářivém vítězství a žádá Topolánkovu rezignaci. Jeho představou je rezignace vlády, vytvoření přechodného kabinetu „odborníků“ a mimořádné volby do PS v květnu nebo v červnu souběžně s volbami do PS. Zdá se, že osud nešťastného předsedy ODS je zpečetěn. Zbyl mu, jak se zdá, jen jeden kamarád, první místopředseda Bém, který je tak velkorysý, že nebude žádat jeho hlavu (proč by to taky zrovna on dělal, udělají to za něj jiní). Předseda Senátu Sobotka vyzval celé grémium ODS (tvoří ho předseda, místopředsedové a předsedové parlamentních klubů), aby dalo své funkce k dispozici, Topolánek sám uvažuje, zda bude vůbec kandidovat na předsedu strany.

Situace je zamotaná: k předčasným volbám je zapotřebí ústavní většiny v obou komorách parlamentu, a ta je prakticky dosažitelná jen tenkrát, když se dohodnou ODS a ČSSD. Je otázka, zda ODS bude souhlasit s termínem, který je pro ni tak nevýhodný (za sedm měsíců se určitě nevzpamatuje). Cesta tří neúspěšných pokusů je zdlouhavá a v době českého předsednictví EU vlastně neproveditelná. Paroubek možná udělal jednu chybu: uspěchal hlasování o nedůvěře a udělal ho ve chvíli, kdy ještě nebylo všechno rozhodnuto. Kdyby se hlasovalo příští středu, kdoví, jak by to dopadlo.

Pondělí 27. října

Petru Pithartovi se díky Paroubkově ČSSD otvírá cesta ke kariéře, sociální demokraté uvažují o tom, že by jím nahradili předsedu Senátu Sobotku, který má nevhodný kádrový původ (je z ODS). Uznání si zaslouží pouze senátorka Gajdůšková, která sice považuje Pitharta za velmi přijatelného kandidáta, ale zároveň řekla: „osobně si myslím, že bychom se měli chovat korektně a respektovat poměrné zastoupení. ODS takto postupovala a my bychom měli postupovat podobně.“ Je příjemné, že se v ČSSD najdou lidé, kteří nesdílejí pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Potíž mají i lidovci, protože Pithart by sice mohl být zvolen i bez podpory komunistických senátorů, ale ta možnost je vachrlatá (kromě ČSSD a lidovců by pro něho muselo hlasovat ještě pět dalších senátorů, „osobností“, tj. lidí mimo zavedené strany, je v Senátě sedm a pro všechny osobnosti je příznačné, že nikdy nikdo neví předem, co provedou). Komunisté by Pitharta celkem brali (smutné vysvědčení!), předseda lidoveckého klubu Jílek by ovšem měl s komunistickou podporou problém. Pithart asi ne.

V neděli večer zasedlo grémium ODS a poskytlo Topolánkovi jakýsi oddychový čas. Topolánek je ochoten nekandidovat na předsedu ODS, pokud by jeho nástupce držel program liberálně - konzervativní středopravicové strany s masovou podporou, zaručil jednotu ODS a zachoval trojkoaliční vládu. V pozoruhodném rozhovoru, který poskytl Lidovým novinám, poprvé zformuloval rozdíly, které vidí mezi svou koncepcí a koncepcí svých odpůrců v ODS, a řekl rovnou, že za svého vhodného nástupce nepovažuje Pavla Béma. To Béma podnítilo k tomu, že dnes oznámil svou kandidaturu na post předsedy ODS. Dvojkolejnost Bém – Topolánek vzbuzuje ve špičkách ODS oprávněné obavy. Topolánkova koncepce je nepochybně správná, bohužel neměl dost síly ji důsledně prosazovat a nebude tu sílu mít nejspíš ani v budoucnu. Taky má teď vůči Bémovi handicap dvojí volební porážky. Jeho pozice není záviděníhodná.

Kandidátu na předsedu ODS Bémovi asistuje ve funkci Raťafáka (viz celovečerní kreslený film o Méďovi Béďovi) odvolený středočeský hejtman Bendl. Zlý muž Bémovy pražské sekce by prý Topolánka vykopal z předsednického i premiérského křesla. Zároveň nechce jednat s Paroubkem o tom, jak vládnout v této zemi. Co tedy vlastně chce pan Bendl kromě Topolánkovy hlavy na zlatém podnose?

Premiér Topolánek přišel v sobotu večer do centrály ODS se svým rok a půl starým synem (v kočárku). Před budovou se jeden z přítomných fotografů pokusil pořídit snímek dítěte, premiér mu za to dal pěstí. Zřejmě sdílí přesvědčení, rozšířené mezi některými africkými kmeny, že pořízením snímku se fotografující zmocňuje duše fotografovaného.

Jiří Paroubek prohlásil, že vítězství ČSSD patrně otevírá cestu k předčasným volbám. Škoda že neřekl, jak jich chce dosáhnout, ODS s nimi přece v této situaci nemůže ani náhodou souhlasit, bylo by to z její strany harakiri. A potřebovali by ústavní většinu.

Prezidentu Klausovi se dostává podpory od rodinného klanu: jeho syn Václav prohlásil, že chce mít v čele ODS někoho, aby tu stranu mohl znovu volit. Topolánek prý stranu posunul do pozice, kde se obhajuje pravda a láska. Vida, jednoho voliče má už budoucí posttopolánkovská ODS jistého.

Křeslo se po volbách houpe i pod Jiřím Čunkem: pro změnu ve vedení se už vyslovili kromě bojovníka za české národní zájmy v oboru olomouckých syrečků Březiny i šéf senátního klubu strany Jílek a šéf poslaneckého klubu Severa. Jiří Čunek je neštěstím KDU-ČSL i vládní koalice a pokud by zmizel z čela lidovců, byla by ta volební porážka přece jen k něčemu dobrá.

Paroubek a Zeman si navzájem nabízejí ruce, ale takovým způsobem, že to ani jeden nemůže přijmout. Přitom Paroubek je na tom lépe, sedí v čele strany, z níž Zeman nakonec s řevem uprchl, a po „blyštivém“ vítězství už Zemana a jeho přátele nepotřebuje – ti ve volbách prohráli, i když v nich nekandidovali.

Středa 29. října

ODS v Senátu původně hodlala dostat smlouvy o americkém radaru na program jednání tento týden, aby o nich mohl rozhodnout ještě Senát ve „starém“ složení. To vzbudilo zuřivou nevoli ČSSD (Paroubek mluvil o „politické nestoudnosti“), takže ODS nakonec od svého plánu ustoupila. Může si to dovolit, spolu s KDU-ČSL má i tak v Senátu většinu, a navíc bude pro radar patrně hlasovat i někdo z nedefinovaných senátorů. Ve sněmovně se opozici nepodařilo vyřadit bod o radaru z programu (pro její návrh hlasovali jen obě zelené kverulantky a Hovorka, Tlustý a Pohanka se zdrželi). Ministr Liška je pro to, aby smlouva prošla prvním čtením, v druhém čtení ji však údajně nepodpoří. Nedefinovaná sedmička, jak vidno, nepodpoří jednotně opozici, ale taky ne vládu, což se vládě může stát osudným. Funguje tak, že zamítne všechny opoziční i všechny vládní návrhy. To je naprosto absurdní situace: nebylo by náhodou Paroubkovo vládnutí lepší? Aspoň by bylo jasné, na čem jsme, a výrazně by ubyl počet vyčůránků, co tyjí z rozvratu ve Sněmovně.

Další nedefinovaná osobnost (naštěstí nesedí v PS) je Miloš Zeman. Poskytl Právu rozhovor, z něhož plyne jen to, co už je notoricky známo, totiž že je to naprosto nevypočitatelný. Jediná pozitivní zpráva je, že s Paroubkem se, jak se zdá, zatím smířit nehodlá.

V ODS probíhá jakási vřava. Místopředseda Bém oznámil svou kandidaturu na předsedu strany (pro nadcházející kongres), Topolánek ho za předsedu nechce a hodlá kandidovat proti němu. Bém slibuje v rámci obrody strany korýtka pro hejtmany i pro lidi z regionů. Zároveň v rozhovoru pro Právo sdělil, že za prvé pro něho není přijatelná jakákoli spoluvláda s ČSSD, a za druhé nepovažuje za dobré vládnutí opřené o přeběhlíky. Z toho vychází opoziční smlouva. V té souvislosti je málo povzbudivé, že Jiří Paroubek se na Bémův nástup těší (tedy „přivítal by ho“). Bémův fámulus Bendl se pro případ Bémova vítězství hlásí na úlohu šafáře v Topolánkově vládě. Ostatní se právem obávají toho, co by se stranou udělal mocenský zápas předsedy s premiérem (Bém Topolánkovu demisi nechce, padla by vláda). Jsou tu i další kandidáti na posty.

„Před alimenty nespasí ani útěk do jiné země EU“, hlásá dnes titulek v Právu. Obávám se, že v budoucnu, za Paroubka, nejen před alimenty. Tím se bude náš statut lišit od statutu dnešního Běloruska, odkud se před Lukašenkem do zemí EU utéci dá, a ze mne se stane zapřisáhlý euroskeptik (otázka je pouze, v jakém státním ústavě budu svůj pozdní euroskepticismus zastávat).

A další titulek v Právu: „Svět by viděl v Bílém domě raději demokrata“. Světu do toho naštěstí nic není. A představuji si, jaké titulky by asi zdobily Právo, kdyby se ukázalo, že svět by nerad viděl ve Strakovce Paroubka. Bohužel se tak nestane, Paroubek i ČR jsou na to příliš bezvýznamní.

„Tlustého vířivka, která byla bizarním vyvrcholením tohoto pokoutnictví, nakonec jako malý český malström stáhla stranu ke dnu“, píše dnes v MfD Martin Komárek. Pan Komárek jen zapomněl dodat „za mocného přispění našeho listu“.

Sluší se slovem zmínit o oslavách státního svátku. Je podivné, že naším největším státním svátkem je vznik jiného státu, kdežto za ten náš, o něco skromnější, se spíše stydíme (pravda, museli bychom ho oslavovat na Nový rok, kdy většinou vyspáváme ze silvestrovské opice). Tím nechci problematizovat význam vzniku Československa pro naši národní společnost, jen upozornit, že Československo už není. Lidu se zjevně stýská po vojenských švancparádách, kterými nás bolševik obšťastňoval až někdo do roku 1985, takže přes nepříznivé počasí způsobily davy kolaps městské dopravy. Na přehlídku bolševického stylu nemáme, musela by se povolat celá naše armáda včetně těch, co jsou na zahraničních misích. Proto byli povoláni i policisté a hasiči, kterých prý bylo zvlášť mnoho. Večer udílel prezident státní vyznamenání a pronesl při té příležitosti pozoruhodný projev. Nejprve se zabýval letorou českého národa: býváme skeptičtí k nadnesenému patosu a reagujeme na něj ironií a humorem, ale občas to přeháníme a lehkomyslně zlehčujeme významné okamžiky našich národních dějin. To je zlé – nemáme právo zlehčovat některé svaté věci, jako např. pojem vlast (tj. je „zpochybňovat, relativizovat či se k ni chovat laxně“). Kdo se proviní takovou nehorázností, půjde za katr (to dodávám já). Za první světové války tu byli i tací, co chtěli zůstat součástí rakousko-uherského soustátí, zvítězila však koncepce republikánská, samostatná a suverénní. Potud mluvil prezident především z duše devadesáti- a víceletým. Pojmem suverenita se obrátil k mladším generacím. Zmínil selhání našich spojeneckých svazků s Francií a Velkou Británií v roce 1938, pokračoval mimořádně nehorázným tvrzením, že nás po druhé světové válce v nové velmocenské partii vítězové války přepustili Stalinovu impériu. Společný tón: my jsme v tom vždycky a za všech okolností úplně nevinně. A kdo to už během války lezl usilovně Stalinovi do zadnice? Nebyl to prezident Beneš, legitimní reprezentant národa? A kdo to po válce volil hromadně a dobrovolně komunisty? Kdo to chtěl křížit demokracii se stalinismem? To, co Klaus říká, je nehorázné i proto, že Stalinovo impérium (přesněji řečeno ruské impérium) bylo největším vítězem války, a vzalo si svou kořist, aniž by o tom s kýmkoli diskutovalo, zvlášť když se mu ta kořist sama nabízela jako prodejná děvka. Poslední část projevu oslovuje nejmladší a přechází k Evropské unii. Prý jsme se dobrovolně vzdali značné části své suverenity (já i Klaus jsme prožili přes čtyřicet let života v prostředí, které by nás mělo dělat skromnějšími, pokud jde o duté fráze o suverenitě). Prý si máme vážit spojenectví se zeměmi „které stojí na stejných hodnotách“ jako někdejší ČSR, ale „nedělejme si přehnané iluze o míře jejich altruismu“. Až to bude zapotřebí, zase nás prodají, chtěl pan prezident říci. „Mají své přirozené zájmy“. My snad ne? Proto je asi podle Klause lepší být suverénní, sami se lépe ubráníme. Ježíši Kriste!

Čtvrtek 30. října

K výsledkům hlasování ohledně toho, aby bylo z programu schůze PS vypuštěno projednávání smluv o radaru, je třeba dodat, že z ODS se zdržel hlasování jedině Tlustý (zdržení se ovšem znamená, že nepodpořil návrh ČSSD). Jeho souputníci Raninec a Schwippel tentokrát hlasovali se zbytkem klubu proti návrhu. Jiří Paroubek je toho názoru, že by se jednání mělo přerušit na půl roku, protože dojde ke změně americké zahraniční politiky. „Spojené státy musí reagovat na změny ve světě, že svět se dříve z dvojpolárního změnil na unipolární a teď se mění na multipolární.“ Další chytrák, který USA nařizuje, co musí. To je zbožné přání Kremlu a není náhoda, že ho pan Paroubek papouškuje. Ve skutečnosti – aspoň pro nás ve střední Evropě – se svět z unipolárního intermezza změnil zpátky na bipolární.

Senátorský klub ODS se rozhodl nezařazovat na program dnešní schůze smlouvy o radaru. Reagoval tak na zuřivé výpady sociálních demokratů. Vzniká podezření, že v pozadí návrhu i jeho odvolání je přetahování o funkci předsedy Senátu. Věcně nejde o problém, ODS má s KDU-ČSL i v novém Senátu většinu a smlouvy bez problému projdou.

V PS provádí podivuhodný balet ministr Liška. Při hlasování o vyřazení bodu se zdržel (což je jakási jemná distance od vlády, i když formálně o nic nejde, návrh ČSSD nepodpořil), jinak ovšem chce, aby smlouvy schvalovala až nová Poslanecká sněmovna po příštích volbách, protože není jisté, zda radar bude podléhat výlučně vedení NATO a věc dosud neprojednala Rada EU. Možná by bylo poctivější, kdyby byl rovnou proti, jenže to by Topolánkovi nezbylo, než ho z kabinetu vykopnout.

Podle nejnovějšího průzkumu CVVM by nyní ve volbách do PS dostala ČSSD (v procentech hlasů rozhodnutých voličů) 40%, ODS jen 26,5%. Do PS by se ještě dostaly KSČM (14,5%), KDU-ČSL (8,5%) a Strana zelených (7%). Výsledek zjevně vyplynul ze společenské atmosféry, která vedla k porážce ODS v nynějších volbách, a nepřináší tedy žádnou novou informaci.

Podle Jiřího Paroubka (řekl to v rozpravě ohledně vyřazení smluv o radaru z programu schůze PS) byly tyto volby mimo jiné taky referendem o radaru. Možná, že se nakonec dozvíme, že byly i referendem o tom, že by Paroubek měl být nejprve příštím premiérem, a až skončí Klaus, příštím prezidentem. Nebo o tom, že ČSSD bude od nynějška vyhrávat všechny volby bez ohledu na jejich výsledky. Atd.

Exministryně Kuchtová má nový job: bude pomáhat „kontroverznímu“ starostovi Prahy 5 Jančíkovi „navázat dialog mezi koalicí a opozicí“ a navíc se má „podílet na některých projektech“. Ve Straně zelených to způsobilo jakési rozpaky. Nevím proč, důvody jsou zjevně zcela prozaické - vypadá to, že paní Kuchtové došly peníze.

Jiří Hanák v Právu mj. píše, že Topolánkova vláda „mlžila a blábolila, místo aby řekla: Radar je pro ČR důležitý, protože stálá přítomnost sebemenší americké posádky je stopka pro pokušení mocného východního dubiska zahrát si s naším územím nějaký mocenský ping-pong.“ Pan Hanák kecá, Topolánek to několikrát zdůrazňoval. Tento komentátor trpí soustavným nadměrným vztekem, a v tomto rozpoložení se mu dělají mžitky před očima i ušima.

Ruští propagandisté předpovídali USA v druhé polovině padesátých let, že do dvaceti let klesne na úroveň rozvojové země. Tenkrát se to nepovedlo, dnes mají jejich nástupci, konkrétně pan Balabán v Právu, podobnou vizi: „americká“ finanční krize prý naplno obnažila zárodky budoucího oslabení USA, pochopitelná kritika americké vlády zaznívá z úst řady politiků na celém světě (rozuměj z úst pánů Medvěděva a Putina), zvládnutí krize je nemožné bez dalších vlivných globálních aktérů, k nimž patří především Evropská unie, Rusko, Indie a Brazílie. To je ruská ideologie dalšího vývoje světa. Ruský imperialismus je velice vynalézavý, dovede se šikovně maskovat (v minulosti např. „internacionalismem“, ale to je dnes už profláknuté), a jak vidno, kdekdo v postkomunistickém světě to po Rusech rád opakuje.

„Hulvátským a idiotským způsobem atakujete vládu, komunistický tisk byl vstřícnější k disidentům než vy k nám“, nechal se slyšet slovenský premiér Fico. Zřejmě cítí, že si podobné výrazivo může dovolit. Má veřejnou podporu, podobně jako u nás Paroubek. Paroubek a Fico jsou dvojčata. Opravdu zle ovšem na Slovensku bude teprve tenkrát, až bude pan Fico s tiskem spokojen.

„Lidé očekávají reformu zdravotnictví, avšak nesouhlasí s Julínkovými poplatky u lékaře. V krajských i senátních volbách vláda dojela na malou ochotu vysvětlovat smysl radaru a poplatků. Prý nabízí informace na webových stránkách. Zpropadený volič se však starosvětsky rozhoduje podle toho, nakolik se ztotožní s tím či oním politikem“, píše v MfD Jan Gazdík. K tomu je třeba říci, že lidé očekávají reformu zdravotnictví (a reformu všeobecně), ale ne takovou, která by je něco stála. Taková reforma je neuskutečnitelná. Lidé jsou pro protiraketovou obranu, ale nesmí to být americký radar. Lidé upřednostňují krásné touhy před tím, co je reálně proveditelné. Z toho plyne, že zpropadený volič se může mýlit, případně čas od čas se chovat jako kretén. Proto nejsou volby každý den, ale jednou za určité období. Volič dává volenému důvěru, že v době, kterou dostane k dispozici, bude jednat správně (což nutně a v každém případě neznamená tak, jak si přeje volič). Řeči o tom, že vláda dost nevysvětlovala nepopulární opatření, jsou líbivý, jak se dnes říká, blábol. Nepopulární opatření se v případě, že jsou správná, prosadí sama, vlastní vahou, jen k tomu potřebují jistý čas. Vláda musí mít sílu je prosadit, ne vysvětlit, protože nepopulární opatření v podstatě vysvětlit nejdou, vysvětlí se sama tím, že se osvědčí. Vysvětlit nepopulární opatření předem znamená ho okecat. A okecávat se nemá. (Tato poznámka se týká i pana Hartla rovněž na stránkách MfD. Vláda na tom musí být opravdu špatně, když už si na ni troufne i pan Hartl.)

Nějak jsem opomněl komentovat skutečnost, že Sněmovna schválila uznání Mezinárodního trestního soudu. V LN se tím dnes chlubí předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř. Instituce je to ovšem dosti problematická, předpokládá všeobecný světový konsensus ve věcech práva (zejména lidských práv), který ani náhodou neexistuje. Lidská práva jsou to, co nejhorlivěji vzývají ti, kteří ani náhodou neuvažují o tom, že by je dodržovali. Klasický příklad: Rusko dříve i dnes.

Jiří Paroubek, rovněž v LN, zase řekl: „Tato vláda se vždy upne k nějakému problému, který je namnoze spojen s fundamentalistickým viděním světa. Ať už šlo o nesmyslnou konstrukci vyrovnání s církvemi, či nyní radar.“ Kdyby se tato vláda v podobných případech řídila průzkumy veřejného mínění jako pan Paroubek, byla by jistě daleko úspěšnější. Že to nedělá (resp. když to nedělá), jí slouží ke cti.

Šéfredaktor LN Vačkov píše v LN o Topolánkově politice. Považuje to, co premiér řekl v rozhovoru pro LN o otevření politiky ODS středovým a pravostředým koalicím za zpětnou racionalizaci jeho jednání. Nebyl bych tak přísný, je jistě Topolánkovou chybou, že to zformuloval až teď, ale dělal to (pravda, z počátku nedůsledně a s peripetiemi) už od voleb v roce 2006, jen to z nepochopitelných důvodů nepojmenoval. A ta politika je správná z jednoho prostého důvodu: v naší zemi probíhá dělící čára mezi občanským táborem a rudým blokem. Tak se situace vyvinula po ztroskotání Špidlova pokusu o nekomunistickou levici, poté, co se ČSSD pod Paroubkovým vedením přimknula ke KSČM. Občanský tábor může nad rudým blokem převážit jen tenkrát, když získá na svou stranu voliče z havlovského okruhu, kteří volby zpravidla ignorují. Je to podle mého odhadu nanejvýš 10% lidí, ale těch 10% je důležitých. A jen když občanský tábor převáží, může se do něho po Paroubkově intermezzu vrátit i ČSSD, KSČM bude marginalizována a začne normální politická soutěž, která nestojí na sublimované třídní nenávisti.

Pátek 31. října

Dalším adeptem na předsedu ODS se stal Jan Zahradil. Přihlásil se sám, funkci by vzal na přechodnou dobu, aby překlenul propast mezi Bémovým a Topolánkovým táborem, protože má blízko k oběma z nich. Kromě toho má blízko ke Klausovi, a to hodně. Pan Zahradil je jediný člověk, který by mne, pokud bych byl delegátem kongresu ODS a musel si vybírat mezi Bémem a jím, donutil, abych dal svůj hlas Bémovi. Pan Zahradil už delší dobu nedělá ostudu u nás, ale v Bruselu a Štrasburku. Je to šťastné řešení: na své si přijde on (má za to víc peněz) i Česká republika (má míň ostudy, protože jeden europoslanec, co dělá ostudu, se mezi 785 poslanci víceméně ztratí, zvlášť když celá ta instituce neoplývá přílišnou významností; nicméně neztratí se docela, jak o tom svědčí poslední nervózní reakce europoslanců CSU). Myslím, že by tam pan Zahradil měl být českými voliči delegován doživotně. Resp. nedalo by se to řešit zákonem, podobným jako „prezident Beneš se zasloužil o stát“? nebo prezidentským dekretem, Klaus by s tím jistě neměl problém? Pan Zahradil taky udílí pokyny svým kolegům z vedení strany, např. ministru Nečasovi vzkázal, aby držel hubu a nepřiléval oleje do ohně (kušnit smějí podle něho jen Bém a Topolánek). Doufám, že se pan Nečas nenechá okřikovat. Ostatně zdá se, že Zahradilova kandidatura nevzbudila v ODS žádné velké nadšení. Miroslava Němcová prohlásila, že by to bylo odložení problému o rok. Je třeba jen dodat „a pak by se ODS zhroutila“.

Zatímco premiér je na státní návštěvě ve Francii, jednal primátor Bém s hejtmany a nabízel jim, jak se zdá, korýtka ve vedení strany. Prý se nejedná o žádný sarajevský atentát. Jistě, o sarajevský v žádném případě. Pavel Bém je toho názoru, že Topolánek musí zůstat předsedou vlády. Topolánek by měl vědět, že naopak vůbec nemusí.

Senát zřejmě přijme zákon odcházejícího senátora Mejstříka, aby se Zelený čtvrtek a Velký pátek staly svátky. Protože pan Mejstřík už zároveň nežádá likvidaci MDŽ, byli by pro úpravu ochotni hlasovat i sociální demokraté a snad dokonce i komunisté (takový „svatý týden“ by lid přivítal, i když vůbec ne z náboženských důvodů). Mně by úplně stačilo, kdyby byl svátkem Velký pátek, jako je tomu v řadě civilizovaných zemí. A velikonoční pondělí nechť klidně zruší, naši mladí muži mohou malovat svým přítelkyním a družkám zadnice pomlázkou klidně až po pracovní době (kromě toho, jak to my starší známe z nejapných ruských kreslených grotesek, na velikonoční pondělí malují ve svých podzemních manufakturách také zajíci, nikoli však zadnice, nýbrž velikonoční vajíčka. To budou moci klidně činit i nadále, protože na zajíce se zákoník práce nevztahuje).

Mezi ministrem Langerem a primátorem Bémem zuří studená válka. Záminkou se stalo jmenování Martina Červíčka pražským policejním ředitelem. Bém měl jiného kandidáta a tvrdí, že ministr překročil své kompetence, když nezohlednil názor Prahy. Je pozoruhodné, že Klausova lobby si vybrala místo Topolánka jako fackovacího panáka Langera – asi proto, že je ve špičkové politice déle a má horší pověst. Nicméně to, co na něho vytáhli v Mladé frontě Dnes, tolik přesvědčivé není.

Premiér Topolánek se sešel s předsedou ČSSD Paroubkem, jednali asi hodinu a půl, prý na téma české předsednictví EU. Paroubek zatím neoznámil (a to je zajímavé a nezvyklé), že jednání nebyla k ničemu a Topolánek je neschopný idiot. Co znamená ta nečekaná zdrženlivost?

Senát se ve starém složení nakonec ještě usnesl, že Nejvyšší soud by měl na návrh vlády posoudit činnost KSČM, existuje totiž důvodné porušení, že strana porušuje ústavu a zákony. Je to už jakýsi folklór. To, co zapomněli udělat po převratu, chtějí dohonit teď. Opětovně upozorňuji, že potrat je povolen je do několika týdnů po početí (přiznám se, že nevím přesně, do kolika). Když je dotyčnému devatenáct a je to poměrně silné chlapisko, je na potrat už pozdě. Přesněji řečeno: může se o tom populisticky žvanit, ale technicky je to neproveditelné.

Ernst Harrach neuspěl u Nejvyššího soudu se žádostí o zahájení dědického řízení po jeho otci. Jeho otci byl zkonfiskován majetek (podle Benešových dekretů, jak jinak) v době, kdy už byl několik týdnů po smrti. Olupování mrtvol bývá v civilizovaném světě považováno za dost nedůstojné povolání.

STEM sestavil žebříček oblíbených ministrů. Nejméně oblíbenými jsou Julínek, Topolánek, Čunek a Langer. Pavel Verner v Právu z toho vyvozuje, že premiér by měl „ctít hlas lidu“ a tyto lidi (když už ne sebe sama) z vlády vyhodit. Proč? Ministr nemusí být populární. Pokud dělá něco kloudného, tak ani nebývá. „Ctít hlas lidu“ v každém okamžiku není vůbec nutné. Stává se totiž často, že i „lid“ po čase nazře, že se mýlil. Ale jen tenkrát, když mu politik populisticky necouvne.

„Je obtížné věštit, ale představme si, že by na Hradě nyní seděl Jan Švejnar. I když protlačen hlavně sociálními demokraty, jen těžko by Topolánkův debakl zneužíval a v Paroubkův prospěch vystřeloval premiéra z křesla. Neměl by totiž jak, proč, a hlavně by mu to jako hlavě státu muselo být trapné.“ Panu Švejnarovi především nebylo trapné, přesněji řečeno nestyděl se kandidovat v situaci, kdy všem, i jemu, bylo jasné, že bez nejen paroubkovských, ale i komunistických hlasů nemá naději na úspěch. Takový člověk by jednak byl na těch hlasech závislý i nadále, a hlavně, takový člověk dává jednoznačně najevo, že je schopný úplně všeho. A volit nebo jen podporovat a takového člověka nelze, bylo by to nemravné.

Slovenský ministr Čaplovič se omluvil za to, že po roce 1939 museli slovenský štát opustit mnozí čeští intelektuálové. Veden tímto příkladem, měl by se některý z českých ministrů zase omluvit ne snad za to, že v té době muselo slovenský štát opustit taky spousta českých vyžírků a maskovaných koloniálních úředníků, nýbrž za to, že takoví lidé byli na Slovensko vůbec vysláni. To nemá být obhajoba slovenského štátu, ale jen poukaz na nekorektní zacházení Prahy se slovenskou provincií po roce 1918.

Sobota 1. listopadu

Premiér Topolánek na poslední chvíli navštívil francouzského prezidenta Sarkozyho. Schůzka měla rozptýlit obavy, že Česká republika bude v příštím období v EU během svého předsednictví pro „euroskepičnost“ svých představitelů odstavena na vedlejší kolej. Přitom eruskepticismus je problém Topolánkových oponentů v ODS, premiér zaujímal v minulosti podstatně umírněnější postoj, ale nebylo mu to nic platné, protože ČSSD používá výtku „euroskepticismu“ především jako klacek na Topolánka a v zahraničí o tom nic nevědí. Sarkozy si zjevně nechal situaci u nás vysvětlit a zachoval se vůči Topolánkovi vstřícně (schůzky eurozóny nebudou „systematické“, představitel ČR jako předsednické země bude přizván, Sarkozy je ochoten vzít k jednání světových mocností ohledně finanční krize i ministra financí Kalouska). Jiný postoj zaujali europoslanci za CSU, kteří k velké radosti Paroubka a spol. tepou ODS a vládu za názory prezidenta Klause a vnitřní opozice v ODS. Těm se zjevně nedá vysvětlit nic, je těžké se zbavit dojmu, že je to odveta za Benešovvy dekrety (jistě, vysvětlovat tak neurovnané politické poměry, jako jsou ty naše současné, může být dosti obtížné).

Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně skončil s prací soudního znalce v posuzování extremismu. Mj. i proto, že se necítí bezpečně. Asi k tomu má své důvody. Z toho plyne, že situace v ČR je dost nesnesitelná: politicky bezvýznamná uskupení, čítající stovky lidí, si mohou dovolit terorizovat společnost (a společnost se zjevně terorizovat dá). Tím se pro tato aktivity těch uskupení otvírá širší prostor.

Paroubek i Topolánek potvrdili, že v rozhovorech o českém předsednictví v EU (a nejen o něm) budou pokračovat. Paroubek k tomu dodal, že v ODS „v tuto chvíli“ není optimální konstelace k nějakým jednáním. Zjevně čeká na Béma.

Jednání o krajských koalicích míří k různým řešením: v Ústí nad Labem není vyloučena koalice s ODS (ústecká ODS, a nejen ona, by byla ochotna ustoupit ve věci poplatků ve zdravotnictví, to je ovšem jakási dost nemravná distance od vlády). V Karlovarském kraji se ČSSD dohodla na koalici s komunisty, lákají i uskupení s kuriózním názvem „Doktoři za uzdravení společnosti“ (asi jakási rathovská iniciativa, nechtějí mít zásadně nic společného s ODS, pokud jde o účast v radě s KSČM, musejí zatím překonávat panický stud, typl bych si, že se jim to rychle povede). Na Vysočině, kde odmítly podpořit sociální demokraty ODS a KDU-ČSL, chopí se této úlohy KSČM. V Plzni se schyluje ke koalici nebo opoziční smlouvě za účasti KSČM a ČSSD (návrh „duhové“ koalice všech zvolených stran ODS a Koalice pro kraj odmítly). Na jižní Moravě prý sociální demokraté uvažují o koalici s lidovci nebo s ODS, na Liberecku o koalici s SOS a starosty pro Liberecký kraj, v Pardubicích o spolupráci s Koalicí pro Pardubický kraj (páteř těchto koalic pro kraj tvoří lidovci). V Hradci Králové to vypadá rovněž na Koalici pro kraj a přidá se SNK-ED. V jižních Čechách a na Zlínsku může vzniknout koalice s lidovci a ODS. Je zjevné, že kvetou všechny formy povolební spolupráce, a jak by ne ČSSD má všechny trumfy v rukou. Ve Středočeském kraji se KSČM zatím zdráhá přistoupit na podporu z opozice a dr. Rath chystá rozsáhlé čistky v krajském aparátu (má prý jít řádově o desítky lidí z 670 zaměstnanců, přičemž „drtivá většina se nemá čeho obávat, pokud nedělali nějaké nepravosti“ – totéž říkával jiný dr., totiž dr. Husák v letech 1969-70).

Václav Klaus letí na státní návštěvu do Srbska. To bude zase demonstrace slovanských sympatií!

Petr Uhl útočí v Právu na „kádrování minulostí“ jako na „českou pitominu“. „Pro mnohé lidi na Západě“, píše, „jsou lustrátoři a antikomunisté v lepším případě nešťastníci či cvoci, v horším lumpové, bažící po kariéře či politické moci na úkor jiných.“ Jednak na tom, co si myslí „mnozí lidé na Západě“, houbeles záleží, záleží na tom, co je správné. A jednak se musím přiznat, že tentýž problém, který mají s „lustrátory a antikomunisty“ „mnozí lidé na Západě“ mám já s panem Uhlem. Petr Uhl vyčítá Petru Pithartovi „ztrátu vlastní integrity“, protože ač bývalý komunista, hlasoval v Senátě pro návrh přezkoumat ústavnost činnosti KSČM. Myslím si, že v některých případech je „ztráta vlastní integrity“ pozitivní věc, bez níž do nejde – např. tenkrát, když se člověk chce přerodit např. ze zloděje v něco slušnějšího.

Podle pana Miotrofanova (taktéž v Právu) se pro české „objevitele pravicové ideologie“ vžilo už počátkem 90. let označení „tržní komsomolci“. Do věty je třeba doplnit „vžilo se v Právu“ (tehdy ještě Rudém).

A ještě k Právu: Jan Mládek reaguje v rozhovoru na tvrzení „Prezident Václav Klaus předsednictví (české v EU) podceňuje, říká, že o nic nejde, že o všem rozhodují velké státy, jako je Německo nebo Francie“ slovy: „Podle mého názoru vláda má obavu z vlastního selhání. Není to bezvýznamná role, vysvětlila by jim to například rakouská politická elita, která uměla svoje předsednictví využít.“ Otázka se týkala Klause, odpověď je o vládě. Protože předpokládám, že pan Mládek není nedoslýchavý nebo blb, nezbývá mi konstatovat, že je to dost průhledná demagogie.

Ministr Schwarzenberg prohlásil (cituji z Práva), že se Rusko snaží „vytvořit ve východní Evropě jakousi neutrální zónu, v níž by klasické bezpečnostní záruky západních obranných uskupení platily jen na papíře“ . To je velmi hezky řečeno. Ruské ministerstvo zahraničí rozhořčeně protestovalo (očekávali v Právu, že s tím bude souhlasit?). Do ministrovy formulace by bylo třeba pro spravedlnost jen doplnit „za mohutné podpory převážné většiny českého obyvatelstva“.

Britská vláda prý „promýšlela“ od začátku války „odsun“ Němců. Věnuje se tomu zpráva ČTK, kterou přetisklo několik novin. I kdyby tomu tak bylo, nedělá to z vyhnání Němců nic přijatelnějšího (ostatně Británie a USA tu hnusnou akci v Postupimi dodatečně požehnaly). Kromě toho, to promýšlení vypadalo tak, že se jakási polovládní instituce obrátila na nějakého historika, který to uvedl jako jedno z možných řešení. Ve zprávě se také praví, že se to nedělo jen ve dvacátém století a že to dělali i jiní. To ale není žádné alibi.

V ODS se bude o funkci předsedy ucházet kdekdo. Kromě Béma ještě (možná) Tošenovský, dále Vojíř, Němcová, Zahradil (ten ale svou kandidaturu zase trochu znejistil). Bém si nejspíš během Topolánkova pobytu v Paříži zajistil podporu odvolených hejtmanů a poskytl (Mladé frontě Dnes a Lidovým novinám) v jeden den dva velmi podobné rozhovory.

Exministryni Kuchtové neprošel pokus nechat se zaangažovat na radnici v Praze 5. Zatrhla jí to údajně (podle LN) pražská organizace její strany. Řekl bych, že se tím ta osoba dosti shodila.

Pondělí 3. listopadu

Mirek Topolánek zahájil dosti okázale svou „volební kampaň“ za obhájení předsednické funkce v ODS. Jeho oponent Bém mu to vytýká, mluví o „chřestění zbrojním areálem, demonstraci síly a šíření strachu“. Ovšem, to není jeho styl, on pracuje okopáváním kotníků, zákulisními intrikami a úlisnými řečmi. Před pár dny např. se jakoby náhodou za jeho přítomnosti (jak by ne, je přece vlastně taky hejtman) sešla schůzka odvolených krajských hejtmanů ODS, zrovna v době, kdy byl Topolánek na státní návštěvě ve Francii. Ale vlastně by se tomu nedalo nic vytknout – kdyby to byl první místopředseda ODS svolal poctivě jako svůj předvolební mítink nebo poradu týmu svých spolupracovníků. Pak by ale možná úplně všichni hejtmani nepřišli. Ve skutečnosti na tvrdém zápase o předsednické křeslo s okázalou kampaní vůbec není nic špatného, a pokud to pan Bém bude dělat, nemůže mu nikdo vytknout ani popel. On představuje tradiční, „klausovskou“ orientaci ODS, což je legitimní. Legitimní není, když zároveň předstírá, že mu o nějakou kampaň vůbec nejde. Také straší, že Topolánkův fanklub v případě neúspěchu stranu rozštěpí. Obecně vzato, jsou situace, kdy je rozštěpení nutné a legitimní (i když udržet jednotu velké strany je jistě dobré). Topolánkova pozice vůbec není záviděníhodná. Prohrál dvoje volby a svou koncepci začal formulovat tak pozdě, až jej někteří podezírají (a to podezření jen pochopitelné, i když ho nesdílím), že se snaží jen dodatečně ideologizovat své jednání. Navíc je v choulostivé situaci: měl by někoho z vlády vyhodit a přitom se může s velkou pravděpodobností spolehnout na to, že vyhozený přejde okamžitě do opačného tábora (tak vypadá zásadovost po česku). O změnách ve vládě se jen spekuluje. Přitom některým úvahám moc nerozumím. Mluví se např. o tom, že ministr Gandalovič patří do Bémova tábora. Přitom to z jeho dosavadního jednání na veřejnosti vůbec nevyplynulo a včera se naprosto jednoznačně postavil za Topolánka.

Zároveň se poněkud zmírnily vztahy mezi koalicí a opozicí, tj. mezi Topolánkem a Paroubkerm. Údajně z Topolánkově iniciativy došlo ke schůzkám, během nichž se mluvilo o českém předsednictví EU, ale nejen o něm, o možnosti a rozsahu tolerance vlády ze strany opozice. Paroubek považoval za nutné zdůraznit, že ke kontaktům došlo z Topolánkovy iniciativy. Zřejmě se domnívá, že iniciativa k takové schůzce je výraz slabosti. Proč? Nabídnutá ruka není v civilizovaném světě slabost, ale slušnost. Slabost je to jen v českém hulvátově (viz zdůrazňování expremiéra Zemana, že se s ním všichni setkávají výlučně na svou vlastní žádost).

V Právu mají zvyk, že když někdo polemizuje s jejich redaktorem, uveřejní hned pod tím a ve stejné úpravě redaktorovu odpověď (tentokrát si tam tímto způsobem vyřizuje účty s odvážlivcem, který si dovolil s ním nesouhlasit, Petr Uhl). Považuji to za nechutné (chtěl jsem původně napsat za prasárnu, ale pak jsem si to rozmyslil). Možná, že by to mohli do budoucna ještě zdokonalit a otiskovat jen redaktorovu odpověď.

K zákazu zveřejňování policejních odposlechů se v MfD vyjádřil šéfredaktor Čásenský. Píše o tom, že jsou zveřejňovány „poměrně zřídka s téměř výlučně vždy v případech, kdy lze hovořit o veřejném zájmu – ať už to byla fotbalová korupce nebo kontakty mafiána Mrázka z politiky z ČSSD a ODS.“ Formulaci by chtělo vylepšit v tomto smyslu: „jsou zveřejňovány Mladou frontou Dnes poměrně zřídka“, „kdy lze hovořit o veřejném zájmu prezidenta Klause a jeho týmu“ a „s politiky ODS, a aby se neřeklo, trošku taky ČSSD“. (Jinak zákaz sám je projev jakési bezmocnosti, funkční policie by měla být schopná si záznamy uhlídat, aby se nedostaly do nepovolaných pracek různých novinářských lobbyistů.)

Ondřej Schneider píše o tom, co Amerika očekává od nového prezidenta, a co si může slibovat od každého z kandidátů. Uzavírá: „Možná je už Amerika zralá na historický okamžik, kdy jí bude vládnout příslušník jiné než bílé rasy, a možná, že za to trocha levicového ekonomického programu stojí.“ Je mi líto, ale to je latentní rasismus (protibělošský, i protibělošský rasismus je možný, i když stoupenci „politické korektnosti“ při tom slovním spojení dostávají nepochybně epileptické záchvaty). Pro každou zemi – a tedy i pro USA - je důležité, aby prezident měl rozumný a realistický program. To, jestli je bílý, černý, žlutý nebo puntíčkovaný, je zcela irelevantní a zavádějící.

Úterý 4. listopadu: Dnes volí v USA nového prezidenta. Nevyznám se v americké politice natolik, abych se odvážil mít silný názor. Obama mi připadá dost nedůvěryhodný a jeho představa o tom, že Američané do šestnácti měsíců opustí Irák, sebevražedná. I kdyby byla invaze do Iráku chyba (což si nemyslím), tohle by ji jen umocnilo.

Jednání o krajských koalicích je místy dosti zábavné: na Ústecku probíhá nelítostná řež mezi přáteli Bendou a Foldynou, na Liberecku se nedaří utvořit levostředou koalici (žádná ze dvou středových stran není zjevně ochotná tvořit s ČSSD menšinovou „vládu“ s komunisty, a na rozdělení hlasů v radě se s ČSSD nedokáží dohodnout). Člověk by přitom řekl, že při takovém „blyštivém vítězství“ musí jít všechno ráz dva. Komunisté jsou zklamáni malou vstřícností ČSSD – zdá se, že mají šanci se dostat do rady nanejvýš ve dvou krajích. Paroubek by si je nejspíš chtěl ponechat stranou jako strašáka na ostatní: když nebudete dost hodní, zavolám na Vás rudého čerta.

Vláda schválila návrh novely devizového zákona, podle níž budou u nás cizinci moci nabývat nemovitosti. Končí totiž pětileté období, po které EU povolila Česku výjimku v této věci. Původní úprava byla přijata proto, aby nám nerozkradli republiku skopčáci, případně sudeťáci. Díky ní je nahradili Rusové. Proč ne, jsou to naši slovanští bratři a máme s nimi ty nejlepší zkušenosti!

Ministr Gandalovič odvolal ředitelku hřebčína Kladruby. Netrpělivě očekávám, kdy vystoupí Jiří Paroubek a prohlásí, že až ČSSD vyhraje volby, povolá ji okamžitě zpět.

Petr Uhl hodlá spasit Ameriku. Je to v podstatě křesťanský postoj; podle toho, jak o ní píše, mu totiž musela strašlivě ublížit. Jeho vize je následující: „V dnešní krizi hodnot jim stará Evropa může pomoci najít opět sebedůvěru, zbavit se méněcennosti…“ Stará prohnilá Evropa bude mít v dnešní krizi dost práce sama se sebou.

Rovněž v Právu vyšel pozoruhodný text předsedy ČSSD Jiřího Paroubka (kdyby Jiří Paroubek v budoucnu náhodou přišel o funkci šéfa ČSSD, mohl by se stát v Právu komentátorem, docela by do toho kolektivu zapadl). Podrobuje nejprve drtivé kritice nedostatečnost českých médií: „Zcela se tak vytrácí objektivní pohled na úspěch ČSSD, který by se neomezoval jen na posledních šest měsíců volební kampaně, ale zhodnotil by situaci i s ohledem na více než dva roky, které uplynuly od voleb v roce 2006.“ Následuje šestnáct odstavců srandovního nafukování. Podstatná je obhajoba toho, že ČSSD permanentně provádí průzkumy veřejného mínění, které umožňují jejím politikům „správě nastavit výběr i způsob komunikace témat, popřípadě jejich prioritu.“ Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat význam objektivních průzkumů veřejného mínění, musím upozornit za prvé, že průzkumy, a zvlášť ty, které si zadávají strany, veřejné mínění nejen zrcadlí, ale taky ovlivňují, čehož mohou různí vyčůránkové cynicky zneužívat (všimněte si prosím, že jsem nikoho nejmenoval). A za druhé, že politik má dělat správnou a spravedlivou politiku, která vždycky nemusí být –a často není – v souladu s tím, co chce v té chvíli, kdy ji dělá, většina lidí. A dělá t v naději, že většina lidí je nakonec schopna správnost a spravedlnost uznat. Proto bývají volby jednou za čtyři roky, a ne každý den ráno přes internet, jak o tom sní někteří ujetí technokraté.

Jedenáct „světových autorů“ se postavilo za Milana Kunderu ve věci údajného udávání. Ta akce je zcela nehorázná.

Václav Klaus na své cestě do Srbska nezklamal. Dal najevo svou nespokojenost s tím, jak Evropa za přispění ČR řešila problém Kosovo, distancoval se od vlády a sklidil za to vděk svých hostitelů. Nebylo by možné udělat pro Klause nějakou malou zvláštní Českou republiku (třeba na území Pražského hradu, který by získal podobný statut jako Vatikán)? Chrám svatého Víta, vyrvaný z pracek hnusných křesťanů, by pak mohl sloužit kultovním obřadům, které by celebroval první místopředseda ODS Bém v tom duchu, v jakém se nesou jeho dva rozhovory pro LN a MfD z minulého týdne.

Společnost GHfK Praha uspořádala průzkum veřejného mínění ohledně toho, jak jsou lidé spokojeni s různými faktory kvality života a jakou jim přikládají váhu. Pozoruhodné je, že jsou velmi spokojeni s mírou svobody ve společnosti (zatím pořád ještě nejspíš právem), ale svoboda toho přitom pro ně dvakrát moc neznamená (na rozdíl např. od zdravotní péče). Zjevně by ji v nejhorším případě oželeli. To není do budoucna moc povzbudivé.

František Bublan se v MfD vyjadřuje k otázce odposlechů, a říká zhruba to, co jsem napsal včera (že to, aby neunikaly, by měla řešit především policie). Marek Benda namítá, že informace o odposleších unikají také od advokátů, na něž stát nemá žádné instrumenty. Na tom argumentu něco je. Zároveň je fakt, že (jak jsem přesvědčen) zrovna MfD se podařilo výrazně ovlivnit výsledek voleb zveřejněním policejních odposlechů, a že podobné ovlivňování klíčových momentů politického života je nemravné a nekalé. Je ovšem otázka, zda se absolutní nedostatek politické kultury a politické pletichaření některých médií dá nahradit represivními zákony. Stačilo by, kdyby se ti lidé styděli něco podobného dělat: jenže oni to neumějí a ve společnosti není takové rozpoložení, z něhož by vyplývalo, že za podobné ovlivňování politiky je třeba se stydět.

Středa 5. listopadu

Levá část amerického politického spektra a česká veřejnoprávní televize šílí nadšením: americké volby vyhrál Barack Hussein Obama. Já z toho žádnou zvláštní radost nemám, za mého života se američtí prezidenti, kteří „přinášeli změnu“ projevili buď jako podvodníci (Jimmy Carter) nebo změnu opravdu přinesli, ale až poté, co dostali pořádně přes nos od svých zahraničních protivníků: pak se začali chovat jako normální američtí prezidenti (to byl případ Johna Kennedyho). Zahraniční protivníci (rozuměj Rusové) mají naštěstí zvyk mladé a podle nich nezkušené prezidenty plné dobré vůle provokovat politikou z pozice síly: zpravidla to pak naštěstí končí tím, že dostanou strašně přes nos zase oni (což byl opět případ Kennedyho). Mám bohužel nepříjemný dojem že ke Kennedymu se Obama nemůže ani čuchnout. Už také proto, že když v Americe opravdu o něco jde, vyhrává lepší z kandidátů jen velmi, velmi těsně (viz zase případ Kennedy). I nyní tolik nenáviděný Bush vyhrál v první volbě velmi těsně, a jsem přesvědčen, že v budoucnu bude jeho politika hodnocena o hodně spravedlivěji než je tomu dnes (netroufl bych si to říkat, kdyby toho názoru nebyl také Henry Kissinger). Pro nás, co už zase žijeme v bipolárním světě, to znamená, že se pro příští měsíce, možná léta musíme připravit na nejhorší: od Klause, od Paroubka, od Putina a jeho cvičeného Medvěděva, a možná i od Obamy. Jediné štěstí je, že Američané, na rozdíl od našich evropských spojenců, byli doposud imunní vůči mnichovanství. Doufejme, že jim to vydrží.

„Průlom: Moravskoslezský kraj povedou soc. dem. S komunisty“, zní titulek v Právu. Člověk by sice na jeho začátek volil jiné slovo, začínající na „prů-“, ale budiž: dalo se čekat, že Paroubek takovou koalici aspoň v jednom – dvou případech předvede, aby si náhodou malé strany a ODS nemyslily, ž je komunisty jen straší. Mezitím ovšem v Karlovarském kraji uzrála varianta, která se Paroubkovi nepochybně daleko víc hodí, totiž tzv. „duhová koalice“, tj. koalice oranžové, rudé a pak někoho, kdo má dost silný žaludek na to, aby v této společnosti dělal třetího do mariáše. V tomto případě jsou to „Doktoři za světlou budoucnost“, nebo jak se to kuriózní společenství jmenuje (občas to vypadá, jako by do politiky z tohoto oboru odcházeli hlavně blbové a darebáci; možná by to bylo dobře, protože léčením by se pak zabývali ti zbývající, tj. slušní a inteligentní). Duhová (růžovo-červeno-bílá) koalice funguje jako pračka na komunisty. Když jí projdou, stanou se všeobecně košer.

„V každé slušné zemi po takovém (volebním) výsledku spáchá předseda strany harakiri“, míní pan poslanec Schwippel. Já bych spíš řekl, že ve slušné zemi nebývají poslanci jako pan Schwippel, Tlustý, nebo Raninec. Tato trojka se teď možná ještě rozmnoží o nového poslance Janečka (vystřídal poslance Kladívka, zvoleného senátorem), který jen co nastoupil, už dělá potíže ministru Nečasovi. Topolánek to bude mít velmi, velmi těžké. Asi proto neprovádí žádné změny ve vládě, počítá se s tím, že k nim přikročí až po kongresu ODS – zatím udržuje v nejistotě ministry (vyhození jako obvykle přejdou do Bémova tábora) i odvolené hejtmany (pro někoho z nich se může ve vládě najít místo).

Klaus úspěšně zbojkotoval projednání ústavní stížnosti na Lisabonskou smlouvu před Ústavním soudem: v době, kdy mělo proběhnout, bude na cestě v zahraničí. Proto se patrně smlouvu nepodaří v parlamentu přijmout ještě tento rok. To je fikané: jednak kritiku slízne Topolánek, a to během českého předsednictví v EU, a jednak česká republika nabude v Unii ještě horší pověsti, než jakou měla dosud (což ovšem Klausovi nevadí, protože EU mu může být ukradená).

Varšavský soud rozhodl, že polského prezidenta Kaczyńského lze veřejně nazývat „kačerem“, protože slovo „kačer“ není urážka (Poláci mají zákon trestající urážku hlavy státu). Říkají mu tak davy, jeden novinář to napsal, hrozily mu tři roky natvrdo, ale nakonec to dopadlo optimálně, podařilo se mu naopak prosadit soudní rozhodnutí o tom, že prezidenta lze nazývat kačerem veřejně. Hranice svobody slova se v Polsku opět o něco rozšířily.

V Mladé frontě dnes si se mnou vyřizuje účty Tomáš Zahradníček. Píše mj.: „Napsal jsem, že badatel si v archivu obyčejně všimne ,známého jména´, a u toho můžeme myslím zůstat. Známé jméno nosí po pětačtyřiceti letech veřejného působení i Bohumil Doležal. Velice bych mu nepřál, aby se dočkal toho, že někdo najde v archivu jeho jméno v odiózních souvislostech a dokument hned zveřejní s pocitem, že odpálil nálož osvětlující Doležalův život, názory a dílo. Nevím a nehodlám zjišťovat, kolik se ve stovkách kilometrů dosud nepřečtených archiválií z posledního půlstoletí dochovalo dokladů s výskytem jeho jména, doprovozeného údaji pravdivými, zkreslenými a nepravdivými, přičemž případné posuny proti tomu, co se skutečně stalo, mohly být založeny na blbosti, omylu, zlé vůli nebo třeba na ochotě pomoci.“ Pan Zahradníček jednak vůbec nenapsal, že badatel si v archivu obyčejně všimne známého jména, nýbrž napsal to, co jsem ocitoval. A za druhé, pan Zahradníček nehodlá zjišťovat, co všechno se píše v archivech StB o mně. Jistě, pokud budu dál zlobit s Kunderou, posvítí si na mne jiní, MfD na to mají osvědčené specialisty. Proto mne ani nenapadne přestat. Jen se musím připravit na důkladnou lustraci ze strany hradního média. S napětím očekávám výsledek.

Čtvrtek 6. listopadu

V USA i v Evropě pokračuje obamovské šílení. Je zjevné, že ti lidé si do nově zvoleného amerického prezidenta projikují něco, co nemůže unést. Každý něco jiného, ale všechno se to nápadně podobá spasení. Je třeba říci, že Obama k tomu mocně přispěl tím, že hlásá Změnu s velkým Z. Kdo by nechtěl změnu, samozřejmě jen tenkrát, bude-li k lepšímu. Pohříchu velká většina změn je právě opačného charakteru. Aby mohl vyhovět všem, Obama nesliboval raději nic konkrétního. Srovnávat toho člověka s JFK je ukrutná křivda na Kennedym. Obama, je mi líto, v sobě má něco podvodnického (podobně jako kdysi Jimmy Carter) a své rozvášněné voličstvo nemůže nezklamat. Navíc si ho Kreml v dohledné době po svém způsobu otestuje. Vůbec si nepřeji, aby v tom testu selhal, nejsem sebevrah. Jen se pořádně bojím, že selže. Jinak být Američanem, ani by mne nenapadlo ho volit. Američan ovšem nejsem, a tak jen s hrůzou očekávám, co Změna udělá s naším regionem. Nemáme na vybranou, buď Američané, nebo Rusové. Skoro bych řekl, že to budou zase Rusové, náš lid Američany nechce a Rusů se nebojí.

Celosvětovou radost ze zvolení Obamy u nás nejlépe tlumočí Mladá fronta Dnes. Citují tam např. nadšení nějaké Američanky jménem Sherryl, jejíž prarodiče z otcovy strany byli otroci. Moji prapraprarodiče ze všech stran byli zase nevolníci, což platí pro drtivou většinu Čechů. Máme si kvůli tomu dát nohu za krk?

Obamovo kouzlo funguje i u nás: nadšeni jsou vládní činitelé, protože očekávají, že snadněji prosadí radar, nadšen je Zaorálek, protože věří, že naopak radar zakáže. Ve skutečnosti to, zda radar u nás bude či ne, nezávisí na Obamovi, ale daleko spíš na Paroubkovi a Putinovi.

Ondřej Schneider se na blogu Ihned ohradil proti tomu, že jsem ho označil latentním protibělošským rasistou. Jde o tuto pasáž z předvčerejšího Co týden dal: "Ondřej Schneider píše o tom, co Amerika očekává od nového prezidenta, a co si může slibovat od každého z kandidátů. Uzavírá: ,Možná je už Amerika zralá na historický okamžik, kdy jí bude vládnout příslušník jiné než bílé rasy, a možná, že za to trocha levicového ekonomického programu stojí.´ Je mi líto, ale to je latentní rasismus (protibělošský, i protibělošský rasismus je možný, i když stoupenci ,politické korektnosti´ při tom slovním spojení dostávají nepochybně epileptické záchvaty). Pro každou zemi – a tedy i pro USA - je důležité, aby prezident měl rozumný a realistický program. To, jestli je bílý, černý, žlutý nebo puntíčkovaný, je zcela irelevantní a zavádějící.´" Namítá proti tomu: „Co se to tady děje? Co je rasistického na tom, když připustím, že fakt, že prezident USA bude černoch je významný sám o sobě? Samozřejmě, že nejdůležitější je, aby prezident měl slušný program a vědel co má dělat. Ale upřímně řečeno, jak to poznáme? Většina voličů spoléhá na integritu a inteligenci kandidátů a nestuduje detaily programu. Ale to, že Obama pochází z (částečně) černošské rodiny je pro řadu Američanů osvobozující pocit“. Doufám, že těch Američanů, co je to pro ně osvobozující pocit, není dvakrát moc: společnost, která není zatížená rasismem, se houbeles stará o to, je-li její politik běloch, černoch, Vietnamec, žid nebo Rom, protože to právem považuje za něco politicky úplně irelevantního. Se zemí, kde to hraje roli, není něco v pořádku.

Jiří Paroubek má jakési potíže s koalicemi. Všude v krajích se přátelé snaží o co nejduhovější spolupráci, ale nakonec jim z toho vždycky vyleze otevřený nebo neobratně skrytý holport s komunisty. (Paroubek se usilovně zasazuje o spolupráci s malými středovými stranami, ale naráží na neochotu KDU-ČSL nechat se z pozadí podporovat od KSČM nebo s ní dokonce sedět v koalici).

Ministr Langer navrhuje zákaz Dělnické strany. Stejný přístup by si zasloužila i Národní strana, protože pokud si nějaké politické uskupení zřizuje paravojenské útvary, dělá to proto, aby, ač samo v nepatrné menšině, mohlo lépe terorizovat společnost; a společnost má právo se bránit.

Pavel Verner má v Právu starost o to, co se stane po zákazu zveřejňování policejních odposlechů. „Co když ale většina takhle zveřejněných případů plynula ze zoufalství vyšetřovatelů, na které kdosi seshora vyvíjel tlak, aby vyšetřovanou věc zahráli do zázemí“? To je krásně řečeno, protože se to samozřejmě vztahuje i na zveřejnění Kubiceho zprávy, kvůli níž ČSSD tolik (a musím přiznat že právem) řve. Pan Verner dále píše: „Předseda ústavně právního výboru Marek Benda je zkrátka hlava otevřená. Jelikož stát neumí zařídit, aby policisté, státní zástupci a advokáti neposkytovali tisku informace z vyšetřování, sejmou zákonodárci novináře, rázně po bolševicku.“ Velmi rád bych uvěřil, že pan Verner nelže, jenom se plete, ale vůbec mi to nejde. Benda totiž řekl, že stát neumí zařídit, aby informace z vyšetřování neposkytovali advokáti. Na komentářových stránkách Práva se v posledních dvou letech předvádí obrněná pěst levice, jakási sociálnědemokraticko-komunistická úderka, sladěná způsobem, který dosti připomíná psaní toho listu před listopadem 1989. Výjimky jsou čím dál tím vzácnější. Je to tristní čtení.

Ve Spojených státech proběhla v místní referenda, v řadě z nich byly „odzákoněny“ sňatky homosexuálů. S Obamou ovšem přijde Změna: a na mnoha místech se naopak nekompromisně zakáží sňatky heterosexuálů.

V Právu se staví na obranu Milana Kundery jakýsi Bernard-Henry Lévy. Píše: „I když ho vůbec neznám, myslím na sklíčenost, kterou musí pociťovat, když jako velikán literatury vidí ke konci svého života smečku nenávistných trpaslíků, kteří mu strhávají masku, aby mu mohli lépe plivnout do tváře… myslím na onen řízený balet literární války, kde víte dopředu, že nikdy nemáte druhou ránu, a že když se časopis, který má ještě ironií osudu tu drzost se jmenovat Respekt, rozhodne vyřídit si účty a zničit vás, nemáte jinou zbraň než ránu přijmout, nastavit záda a rozhodnout se žít po zbytek života s hanebným stínem, který ke všemu není váš.“ Mne spíš fascinuje drzost toho individua, s jakou si jednak osobuje mluvit nám do toho, jak se u nás mají a nemají jmenovat časopisy. A dále: ve skutečnosti druhou ránu nemá jen ten, kdo opravdu práskal. Pak to je docela v pořádku. A když se něco zveřejní, je to cesta k tomu, aby se ukázalo, zda na tom obvinění něco je nebo ne.

Jiří Paroubek prý navrhuje vládě klid zbraní po dobu českého předsednictva v EU, pokud bude přijata Lisabonská smlouva, a vláda se bude zabývat harmonogramem přijetí eura. Řekl bych, že věcně vzato jsou to přijatelné podmínky a Topolánek by na ně měl přistoupit. Je-li to ovšem v jeho silách.

Dr. Rath chystá ve Středočeském kraji akci zlatý déšť. Bude se snášet v krajských nemocnicích, a to na lékaře a sestry. Bude zajímavé, kde na to vezme a kdo na to doplatí.

Pátek 7. listopadu

Koalice ČSSD s malými stranami (která přitom nepotřebuje podporu komunistů) vznikla v Pardubickém a Královéhradeckém kraji. Je to Paroubkův sen, ale jde to ztuha. Na Hradecku přitom mají problém s novopečeným senátorem Drymlem, který je jakýsi méně vydařený klon dr. Ratha. Snažil se prosadit menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů (tedy tutéž cestu, kterou ve středních Čechách zvolil Rath, tomu ovšem nic jiného nezbývalo). A zároveň by se byl rád protlačil do funkce hejtmana. S jeho pacifikací musel hradeckým přátelům pomoci sám předseda ČSSD, pan senátor se musel stáhnout, učinil tak ovšem s brbláním: „Pan předseda mi vysvětlil, že je lépe se stranou jít, než se proti straně mýlit, ale i mít pravdu“, prohlásil. Krajský výkonný výbor Drymlovi zakázal vyjadřovat se na veřejnosti k jednání o koalici. V ČSSD jsou zábavné poměry. Konflikt s dr. Drymlem možná jen v malém naznačuje, jaké problémy bude mít v budoucnosti předseda ČSSD s dr. Rathem.

Jiří Paroubek se vyjádřil k českému předsednictví v EU a projevil ochotu s vládou a s koalicí v této konkrétní věci kooperovat.

Poslankyně zelených poslaly prezidentu Obamovi gratulaci ke zvolení. Vyzývají ho v ní, aby vzal v úvahu názor tří čtvrtin českého obyvatelstva (podle „nejoptimističtějších“ průzkumů, naposledy CVVM, jsou to dvě třetiny) a zakroutil krkem válečným štváčům ze Strakovky ve věci amerického radaru. Prezident Obama k názoru dvou tak významných osobností světového mírového hnutí jistě přihlédne, tuší totiž, že jinak s ním bude zle. (Nesnesitelné na současné politické situaci je, že dvě tak bezvýznamná individua se na čas dostávají na politické výsluní. Případný příchod Jiřího Paroubka k moci by byl dobrý aspoň k tomu, že by se vrátila tam, kam patří, totiž do politického suterénu).

Nezdá se, že by Topolánek nějak zvlášť toužil po odvolání ministra Julínka (bylo by to pro něho další přiznání politické bezmoci), ale bude asi muset: donutí ho k tomu koaliční partneři. KDU-ČSL usiluje mj. o zpřísnění zákonů, které teď ministr předložil, ve věci potratů, zeleným jde mj. o zákonné vymezení péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Přitom bych se vsadil, že pokud jde o potraty, jsou volnomyšlenkářští zelení a zbožní lidovci totálně nekompatibilní. Dělat v česku reformu zdravotnictví není žádný med.

Podle průzkumu důvěryhodnosti ústavních činitelů, který pořídilo CVVM, vede ombudsman Motejl před Klausem (jedině tito dva mají důvěru nadpoloviční části veřejnosti). Dobrá zpráva je, že Motejl je před Klausem. Špatná, že na prvním místě je představitel instituce, která upřímně řečeno v našem politickém životě nehraje moc významnou roli (což je u nás bohužel předpoklad důvěryhodnosti) a že Klausova důvěryhodnost stoupá.

Petr Uhl píše v Právu, že u nás jen málokdo věří íránské hrozbě a radar je vnímán jako zařízení proti Rusku. To je nehorázná blbost, radar je jako zařízení proti Rusku vnímán jen v Rusku (a navíc i ze strany ruského vedení je to jen finta, jak získat vliv na to, co si ČR při zajišťování bezpečnosti dovolí a co ne). U nás se (doufám) uplatňuje jen názor, že do záležitostí naší obrany nám Rusové nemají co mluvit, a pokud jim to dovolíme, uděláme významný krok k tomu, abychom se dostali znovu jako chovanci do jejich králíkárny.

Mladá fronta Dnes píše o údajných mafiánských kontaktech náměstka ministryně obrany (ODS). Je těžké to brát od MfD jinak než jako pokračování v hradním tažení proti vládě. Přitom samozřejmě na tom, co píší, může něco být: jen je těžké to brát zrovna od nich vážně. A způsobili si to sami.

V Rusku řeší obvyklý problém, jak přizpůsobit demokratické instituce potřebám samoděržaví. Teď přišel prezident Medvěděv s návrhem, aby se funkční období prezidenta prodloužilo ze čtyř na pět nebo šest let. Spekuluje se, že změna ústavy by mohla vést k prezidentským volbám podle nových pravidel a že by na dalších dvanáct let mohl být zvolen Putin. Medvěděvovi lidé to popírají. Řekl bych, že současná situace je pro Moskvu výhodná: někdo určité vládne pevnou rukou, ale neví se úplně bezpečně, kdo to je. Přitom je jasné, že mezi Putinem a Medvěděvem neexistují „antagonistické rozpory“: což je učený výraz z oboru dialektické patafyziky pro lidové „jeden za osmnáct, druhý zas dvacet bez dvou“.

V MfD zveřejnili vykutálený text jakéhosi profesora Harvardovy univerzity k výsledku prezidentských voleb. Uvádím dva citáty, neodpustím si komentář. Za prvé: „Co by řekli Frederick Douglass a W. E. B. Du Bois, kdyby mohli vědět, že to naši lidé konečně dokázali? Co by řekly Sojourner Truthová a Harriet Tubmanová? Co by řekl sám doktor King? Řekli by, že všechny ty ztracené hodiny plné otupující lopoty, všechna ta dřina vedoucí k promarněným či zpola naplněným životům, všechno to ponižování, které naši předkové museli dennodenně snášet, všechna ta přezíravost, odmítavost a obviňování, všechno to znásilňování a vraždy, lynčování a atentáty, všechny ty protičernošské zákony a protestní pochody, ti vrčící psi a hadice s proudem vody schopným lámat kosti, všechno to bití a všechno to zabíjení, všechny ty nenaplněné společné sny černochů – řekli by, že zvolení Baracka Obamy nakonec alespoň částečně zmírnilo nesnesitelnou bolest ze všech těchto tragédií?“ Nesnesitelná bolest je zmíněna jen částečně, bude třeba dalších radikálních „řezů. A pak se ukáže, že i ty mírní nesnesitelnou bolest jen částečně, atd. atd. Skoro bych řekl, že tudy cesta nevede. A za druhé: „Jaký z toho mám pocit? Stejný, jaký podle mne musel mít můj otec a jeho přátelé v roce 1938, v den, kdy Joe Louis srazil k zemi Maxe Schmellinga. Jen desettisíckrát silnější.“ I při zvážení všech dobových okolností si nemohu odpustit poznámku, že tehdy šlo o sportovní utkání.

Prezidenta Buse hodnotí ve chvíli jeho odchodu z funkce kladně 28 % Američanů. Vyplývá to z jakési přehledné tabulky v MfD. Prezidenta Trumana hodnotilo ve chvíli jeho odchodu kladně jen 22 % občanů a (cituji) „nyní je považován za jednoho z největších prezidentů“. Řekl bych, že až opadne hysterie Změny a ukáže se, že Změna s velkým Z se nekoná, protože Změna s velkým Z, na níž by se jako ne Změně s velkým Z shodli všichni, co se Změny s velkým Z dožadují, se nikdy nekoná, vrátí se hodnocení prezidenta Bushe do spravedlivého normálu.

Sobota 8. listopadu

Budoucí středočeský hejtman Rath plánuje zjevně rozsáhlé čistky v krajském aparátu (i když čistkami by to nenazýval, no bodejť, to tak ještě). Většina šéfů odborů musí počítat s odvoláním. Adekvátní reakce by byla, kdyby na ta slova podali výpověď všichni šéfové odborů na Krajském úřadě. Takové adekvátní reakce jsou však v Česku zpravidla neproveditelné a Rath s tím nepochybně („realisticky“) počítá. Jemu samozřejmě nevadí, že např. někteří ředitelé nemocnic „jsou přímo členové ODS nebo na ni navázaní“, v tom je tolerantní, ale bude nemilosrdně tepat všechny lumpárny. Poctiví pracující se nemají čeho bát, (stejně jako za Husáka, dodávám já). Rathovi se ovšem rýsuje jakýsi problém, předseda ČSSD se nechal slyšet, že z volení hejtmani, pokud jsou zároveň poslanci, se mají vzdát mandátu a věnovat se kraji. Kromě Ratha to nejspíš bude ještě Hašek v Jihomoravském kraji. Hašek souhlasí, Rath je k tomu méně než odhodlán a více než neochoten. Zřejmě ten štrébr už začíná Paroubkovi trochu vadit.

Menšinové vládnutí s komunisty bude kromě Středočeského ještě v Plzeňském kraji, rýsuje na Vysočině a v Olomouckém kraji. Zdá se, že to bude nejobvyklejší typ uspořádání, i když Paroubek by stál spíš o levostředné koalice. Protože komunisté dostanou důležité posty ve výborech, kontrolujících radu, půjde zjevně o širokou aplikaci opoziční smlouvy, vynálezu Miloše Zemana a Václava Klause. Klausovi a Zemanovi tenkrát ovšem nic nezbývalo, pokud nechtěli, aby bratrstvo Pravdy a Lásky bez boje sklidilo plody jejich volebních úspěchů.

Poslanec ODS Vojíř, který před několika dny prohlásil, že by kandidoval na předsedu strany, kdyby se o funkci neucházel Topolánek, dal teď najevo, že by vládě rád pomohl jako vicepremiér pro ekonomiku. Přesněji řečeno, kdyby byl osloven, neodmítl by, protože taková nabídka se neodmítá. Je velmi výhodné vymýšlet si pro sebe sama nabídky, které se neodmítají. A je překvapivé, co je ve vedení v tuto chvíli druhé nejsilnější strany v ČR bezelstného amatérismu.

ČSSD považuje za reálný termín přechodu na euro rok 2012. Je to jakési upřesnění Paroubkova požadavku na seriozní diskusi na toto téma. Nemám na to silný názor kromě toho, že bych si přece jen počkal, jak s přijetím eura dopadnou Slováci.

Martin Hekrdla se v Právu raduje nad dalším začleňováním komunistů do „systému“ a nějak mu to souzní se „začleněním Baracka Obamy do Bílého domu“. Připadá mi poněkud znepokojivé, když Hekrdla na základě Obamovy volební kampaně došel k závěru, že ten člověk je komunista.

Pavel Verner (rovněž v Právu) zase tvrdí, že „lidovci bez zábran hlasovali například pro setrvání Václava Klause na Hradě“. To je typická nepravda podobná pravdě: formálně by tvrzení nebylo v pořádku, kdyby pro Klause nehlasoval žádný lidovec, nebo pro Klause hlasoval jen jeden, protože pak by pan Verner musel napsat „lidovec bez zábran hlasoval… atp.“ Pokud byli dva a více, byli to opravdu lidovci v plurále. Formulace, kterou bych puntičkářsky považoval za korektní, by zněla: čtrnáct z dvaceti čtyř lidoveckých volitelů hlasovalo pro Klause“ (někteří možná se zábranami, jak to může pan Verner vědět). Zbylí (včetně předsedy Čunka) Klausovi svůj hlas nedali. Sociálně demokratická lobby v Právu se zjevně lehce pomátla z volebního vítězství a myslí si nejspíš, že po něm už na nějakém tom slovíčku nezáleží.

Prezident Klaus propůjčil Řád bílého lva první třídy Jiřímu Znenáhlíkovi za účast v zahraničním odboji v druhé světové válce a za účast v protikomunistickém odboji. Dodatečně se ukazuje, že účast vyznamenaného v druhé světové válce nelze ničím doložit. Pokud by si to byl vyznamenaný vymyslil, byla by to roztomilá blamáž.

Naopak odmítl v roce 1998 vyznamenat stejným řádem Václav Havel bývalého vídeňského starostu Zilka, protože údajně spolupracoval s StB (exministr zahraničí Kavan, který jistě ví, o čem je řeč, prohlásil prý po nahlédnutí do Zilkova spisu, že ho lze interpretovat oběma způsoby, a to už je co říci). Včera na Zilkově pohřbu ve Vídni se Havel mrtvole poškozeného (policejní terminus technicus) omluvil „za všechny Čechy“. S tím, že Zilkovi „snad“ bylo ublíženo. Pokud ano, měl by se snad omlouvat sám za sebe, všichni Češi řády neudělují a nemohou tedy ani nikomu žádný odepřít. A když „snad ublížili“, tak také „snad omluvit“, ne? A v tom případě by možná bylo bývalo lepší mlčet, přesněji řečeno do Vídně vůbec nejezdit.

V Mladé frontě dnes píší o místopředsedkyni PS Němcové, že „svou stranickou funkci ztratila, když kritizovala šéfa strany Topolánka“. Nebylo by přesnější říci, „když zjistila, že svou funkci patrně neobhájí, kritizovala předsedu strany Topolánka?“ (S tím, co tehdy paní Němcová říkala, jsem souhlasil.)

Rakouská veřejnoprávní televize ORF vysílala hraný film o imaginární havárii Dukovan, která způsobí ekologickou katastrofu v přilehlých oblastech Rakouska. V Česku se zvedla úplně zbytečná vlna ublížené kritiky. Vyjádřil se český velvyslanec ve Vídni i představitelé státních a polostátních institucí (ministr zahraničí Schwarzenberg zareagoval velmi zdrženlivě, za což si zaslouží ocenění). Rakouská vláda namítá, že nemá možnost ORF cenzurovat. Tato odpověď se dala čekat a je jistě formálně správná. Reagovat na podobné záležitosti jako ten televizní film je zbytečné a zpozdilé, protože jejich iniciátoři a tvůrci s ublíženými a vzteklými reakcemi počítají. Rakouský postoj k jaderným elektrárnám a zejména těm v Česku není úplně racionální. A pokud se rozhodnete léčit člověka, který je úplně normální, jen se občas domnívá, že je Napoleon Bonaparte, tím, že mu pěkně od podlahy vyložíte, že není žádný Bonaparte, ale obyčejný ňouma, vystavujete se nebezpečí, že vám ukousne nos.

Přítel našeho pana prezidenta a odpůrce Lisabonské smlouvy Declan Ganley není, jak vyplývá z rozhovoru, který poskytl MfD, v zásadě proti funkci evropského prezidenta, jen by měl být volen celoevropským plebiscitem. Byl bych řekl, že se něco podobného musí Klausovi zdát nesmírně levicové, a ono ne. Taky jeho názor, že efektivní bývají totalitní státy, kdežto demokracie je nepořádek, mi připadá poněkud jednostranný: přál bych mu strávit pouhý jeden týden jako občan Husákova Československa, a poznal by, jak je tomu v totalitním státě s efektivitou a pořádkem.

Pondělí 10. listopadu

Z okolí polského prezidenta Kaczyńského se po jeho telefonickém rozhovoru s Barackem Husseinem Obamou rozšířila dezinformace, že nastupující americký prezident hodlá pokračovat v budování protiraketového štítu ve střední Evropě. Jeden z Obamových poradců to vzápětí popřel. Prezident se údajně k ničemu nezavázal, podpoří rozmístění systému, pokud se prokáže spolehlivost technologie. Pokud se Obama hned po svém nástupu do funkce jednoznačně nevysloví pro vybudování základen v ČR a Polsku, nezbude než odložit schválení česko-amerických smluv ohledně radaru na neurčito. Situace, která by vznikla, bude americký problém, ne náš.

Rakouská televize ORF odvysílala jakýsi „hraný dokument“ o výbuchu v jaderné elektrárně Dukovany. Těžko se zbavuji dojmu, že tak autoři i dramaturgové učinili v naději na nepříčetné reakce z české strany. Zatímco ministr Schwarzenberg celou věc takticky zazdil, prezident Klaus se nechal nachytat a jako správný vlastenec osobně zatelefonoval rakouskému prezidentovi (!), aby mu vynadal. Nepochybně tak učinil z pozice vítěze druhé světové války. Nechť si představí, že by mu německý nebo polský prezident po telefonu nadávali za nějakou blbinu, kterou odvysílala ČT. Je to představitelné, ale jen v jednom případě: kdyby tak učinil jeho kamarád Medvěděv. Ten by toho byl nepochybně schopen. Nevábná spřízněnost dvou evropských velikánů!

Topolánek si nepřeje pokračovat po kongresu ODS v tandemu s prvním místopředsedou Bémem. Je to logické, problém je postaven buď-anebo, a postavil ho tak Bém. Zároveň premiér nabídl svému protivníkovi Paroubkovi za toleranci vlády během českého předsednictví v EU křeslo předsedy PS. Učinil tak v ČT1 a dostal od Paroubka po zásluze přes nos; takové nabídky se nedělají prostřednictvím médií a Paroubek neměl jinou možnost než ji briskně odmítnout (je taky otázka, zda Paroubek teď o něco takového vůbec stojí). Topolánek nutně potřebuje pomoc ČSSD ve své „evropské“ politice (proti Václavu Klausovi) a pro Paroubka je dosti obtížné mu takovou pomoc úplně odmítnout. To je asi podstata jejich nynějších polonámluv. Paroubek velmi ostře napadl Klause za jeho bagatelizování českého předsednictví EU (i když na Klausově zdrženlivosti nejspíš něco je).

V Olomouckém kraji se prý rýsuje koalice ČSSD–ODS–KDU-ČSL. Není vyloučené, že jeden takový experiment sociální demokraté udělají, aby dali komunistům pocítit, že i ODS zůstává ve hře, i když „až na posledním místě“. (Z internetu jsem se právě dozvěděl, že už se taky stalo).

Vladimír Špidla zjevně odmítl nabídku nynějšího vedení ČSSD, aby se stal lídrem sociálně demokratické kandidátky do EP. Vypadá to jako lehká distance od Paroubka a zároveň jako neochota setrvávat v luxusním bruselském vyhnanství. Bylo by to logické, teď z odstupu a při srovnání s nynější situací je vidět, že Špidlova koncepce ČSSD byla výrazně jiná než ta Paroubkova.

V KDU-ČSL se zvedá opět nespokojenost s předsedou Čunkem. Exmístopředseda (nikoli místopředseda, jak uvádí Právo) Kasal prohlásil, že ve straně panuje bezvládí, ozval se i otevřený Čunkův protikandidát Jan S. („Syreček“) Březina. Místopředseda Línek uvažuje o uspíšení volebního sjezdu strany. KDU-ČSL se zjevně semkla kolem svého předsedy, když byl ohrožen úplatkářským skandálem (to je přirozená reakce malých a slabých, nebývá vždycky racionální a ani v tomto případě, řekl bych, nebyla). Když nebezpečí pominulo, půjdou mu bratři bez zábran po krku. Moc se jim nedivím. Mám jen jakési podezření, že si předtím vynutili na Topolánkovi něco, co se nemělo stát.

Pavel Verner píše o ministru Julínkovi: “Když pánbu rozdával aroganci, tenhle ministr si dal třikrát nášup“. Přitom Julínek je v jistém smyslu klon Topolánka. Je proti záludnému provokování, které pěstuje vedení ČSSD, její novinářská klaka a přidružené lékařské organizace, úplně bezbranný. Nechá se snadno vydráždit, a jeho trýznitelé pak triumfují: hle, hulvát. Připadá mi to sprosté.

Jiří Čunek má v Právu jakési privilegium. Je jediným autorem, za jehož polemickým příspěvkem (tentokrát reaguje na Pavla Vernera) nenásleduje ihned v tom samém čísle a na téže stránce odpověď napadeného. To je pozoruhodné, ostatně pan Čunek v minulosti mnohokrát působil dojmem, že např. zručným rozmazáváním vlastního problému pracuje pro ČSSD (a předseda Paroubek ho při diskusích v ČT na rozdíl od Topolánka vždycky velmi nápadně šetřil).

„Co může vylákat nelevicové občany k urnám spíš než hrůza, že rétorika pana Grospiče bude vládní rétorikou České republiky?“, ptá se v Mladé frontě Dnes Martin Komárek. Obávám se, že českým voličům levicovým i nelevicovým je rétorika pana Grospiče ukradená. To je základní změna od prvních let po listopadu 1989. Lidé už se komunistů nebojí a nedá se říci, že by je nenáviděli (obojí spolu souvisí). Jsou jim fuk. Komunistům bylo tedy víceméně odpuštěno a nemuseli proto ani hnout prstem. Záviděníhodný osud.

MfD pokračuje rovněž v tažení na ochranu cti Milana Kundery, tentokrát za spolupráce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka. Pan Žáček dostal zjevně na vysoké politické úrovni masivní kartáč (od papalášů z ODS, kteří Ústav podpořili, protože si od něho slibovali, že bude demaskovat jejich sociálně demokratické protivníky a ne celebrity, které národ a jeho volení i nevolení představitelé milují) a distancuje se od svých podřízených, kteří k zveřejnění případu přispěli, i od jejich postupu. Považuji to za neseriozní a nekolegiální, v této štvanici je měl podržet nebo aspoň mlčet. V souvislosti s případem Kundera mluví o účelovém vytahování záležitosti. Ale účelové nebylo věc zveřejnit, účelové by bylo ji ututlat. Bude se v ÚSTČR vyhazovat? Za totáče (přesněji řečeno v šedesátých letech minulého století) to takhle probíhalo. Nejdřív zásah politbyra, pak se vedení instituce podělalo, a nato „provinilci“ letěli. Ceterum autem censeo, že angažmá MfD ve věci Kundera je odporné.

Martin Weiss píše v LN o Topolánkovi, že „rozpoutal frontální spor s čestným předsedou Klausem“, což je prý tabu, kterého se v ODS z dobrých důvodů všichni báli. Nejsem žádný nekritický stoupenec premiéra, ten člověk je děsné nemehlo a většinu věcí dělal polovičatě, takže mu teď postupně jedna za druhou padá na hlavu. Svou roli zvládá jen s krajním vypětím. Ale to, co píše pan Weiss, je nespravedlivé. Konflikt Klaus – Topolánek vyprovokoval Klaus, pracoval na tom velmi cílevědomě nejpozději od voleb v roce 2006. Topolánek se nechal vydráždit k rozhořčeným a málo účinným reakcím – a jeho hlavní chyba byla, že tak učinil příliš pozdě (letos v září – říjnu). Kdyby mu byl jeho politický život milý, měl na tom pracovat velmi důsledně od svého zvolení: už tenkrát mu mělo být jasné, že otázka stojí „buď já, nebo on“ (je tomu tak vždy, když ve vedení strany nebo státu končí silná osobnost), lépe řečeno nevěřím, že mu to jasné nebylo. Ale nechal to trestuhodně plavat.

V LN také citují oblíbeného „poslance který nechce být jmenován“, tentokrát z řad ČSSD. Poslanec tvrdí, že se Rath od Paroubka „dost emancipoval“. Asi to je pravda. Bude z politologického hlediska velmi zajímavé sledovat zápas drzého doktora se zkušeným normalizačním papalášem. V minulosti ti první velmi dobře věděli, že podmínkou jejich spokojené kariéry je neriskovat taková střetnutí. Uvidíme, nakolik se situace od té doby změnila.

Způsob, jak česká média (ČT,ale dnes i Lidové noviny) referují o slovensko – maďarském konfliktu, který započal brutálním zákrokem slovenské policie proti maďarským „fanouškům“ v Dunajské Stredě (maďarsky Dunaszerdahely), je krajně neobjektivní. Pochopitelně, jde o střetnutí vítězů druhé světové války s poraženými (je nutné poznamenat, že Slováci byli jako Čechoslováci vítězi, kdežto jako Slováci poraženými – to není jen zlomyslný přepis toho, co se za války odehrálo, ale i faktický popis toho, jak to u nás vlastně až do potěmkinské federalizace „ČSSR“ a nástupu dr. Husáka vypadalo). V LN se objevila nesmyslná formulace, převzatá nejspíš z ČTK, o „nacistických uniformách“ maďarské Národní gardy (Národní gardu máme ostatně i u nás, obě jsou si podobné jako vejce vejci a obě by samozřejmě měly být rozehnány). Mluví se o maďarských extrémistech – v souvislosti s hnutím Jobbik to jistě není od věci. Jenže to je mimoparlamentní strana, kdežto na Slovensku sedí Slotova SNS, která je stejná, ne-li horší, v parlamentu a ve vládě.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky