Prosinec 2008

Francouzský protektorát zvaný Československo

Jan Berwid-Buquoy

Co to vlastě oslavujeme? Jsme snad jedinou zemí na světě, která každoročně slaví vznik již dávno neexistujícího státu. Tento stát se jmenoval Československo a žádný Čech ani Slovák pro něho nikdy v domovině nehlasoval. Onen podivný spletenec se sestavoval z různých národností a ve skutečnosti neměl žádnou historickou podstatu ani tradici. Prostě se z ničeho nic tady objevil, aby svému obyvatelstvu způsoboval ty nejzrůdnější problémy. Jednalo se o francouzský vynález "nárazníkového protektorátu" (Cordon sanitaire de la Tchécoslovaquie).

Oč vlastně šlo? První světová válka se chýlila ke konci. Jak bude vypadat poválečná Evropa? Dne 08. 01. 1918 přednesl americký president Woodrow Wilson před kongresem Spojených států americkou představu uspořádání poválečné Evropy. Skládala se ze 14 bodů. O nějakém "Československu" tam samozřejmě není ani slovo. Pouze článek 10 ze 14 Wilsonových bodů hovoří o eventuální možnosti autonomie národnostních státu uvnitř Rakouska-Uherska. To znamená existenci rakouského císaře a autonomní státy by si do čela ustanovily své krále a nebo v případě republiky, by si zvolily prezidenty. Útvar by vypadal asi jako dnešní Britské společenství národů (Commonwealth of Nations)). Lze s největší pravděpodobností předpokládat, že Češi by si zvolili Království české s knížetem Schwarzenbergem (coby králem) v čele. Rakousko-uherská říše by změnila svůj název (např. Rakouská konfederace svobodných států) a i když by byla jednotlivá království formálně podřízena rakouskému císaři, vznikla by konfederační autonomie svobodných států. Existovala by patrně pouze společná měna. Předpoklady pro vznik druhé světové války by byly zažehnány.

To se Francouzům ovšem ani za nic nelíbilo. Tak si dali za úkol, pokud možno ve všech mírových jednáních, americkou delegaci izolovat, její předlohy zpochybňovat a pokud se našla vhodná příležitost - i zesměšňovat. Ačkoli by se to mohlo zdát na první pohled nemožné, skutečně se jim to dařilo. Do ruky jim nahrávala též relativní netečnost Angličanů, nejevících o uspořádání kontinentální Evropy pražádný zájem a výhradně se starajíce pouze o uchování své koloniální říše.

Rovněž je nutné podotknout: Došlo i k nečekaným zvratům. Bolševismus se v Rusku stabilizoval a neexistovala síla, která by ho odstranila. Nejdříve se zdálo, že se jedná o velice absurdní ideologii mající šanci se uchytit pouze u primitivního národa, sestavujícího se ze 75% analfabetů. Zde se Američané i Angličané naprosto zmýlili. Ideologickou absurditu přijalo za svou mnoho významných intelektuálů a z imaginární báchorky vytvořili vědeckou disciplínu. Marxismus-leninismus zachvátil střední i západní Evropu. Mimo Ruska zvítězil bolševismus i na Slovensku a v Maďarsku. Komunisté bojovali s úspěchem o moc rovněž v Německu a Rakousku. To byla voda na mlýn francouzské koncepci nového uspořádání evropského kontinentu.

Georges Clemenceau přesvědčil při mírových jednáních celkem snadno americké a anglické zástupce, že Francie je jedinou stabilizační mocností na evropské pevnině a tím jistým zachráncem tohoto kontinentu před hrozbou bolševizace. Pakliže spojenci nepřijmou francouzskou koncepci, Francie se stáhne do pasivity a celá Evropa je během pěti let komunistická.

Byla to polopravda. Američané i Angličané ovšem danou alternativu přijali jako faktickou a umožnili pařížské vládě neomezenou moc při vytváření francouzských sfér vlivu na evropském kontinentě. Ti se okamžitě zařídili podle svého. Odstranili v první řadě Rakousko-Uhersko a tím se zásadně zbavili svého odvěkého hospodářského a politického rivala ve střední Evropě.

Následovaly neúměrné reparace vůči poraženému Německu (Georges Clemenceau: "Vyždímat je do mrtě!"). Ze zemí bývalého Rakouska-Uherska vytvořili francouzské "nárazníkové protektoráty" (cordon sanitaire). Jednalo se hlavně o Polsko, Československo, Jugoslávii a Rumunsko. Československu a Jugoslávii zakázali federativní uspořádání státu. To posilovalo centrální vlády a ulehčovalo tunelování hospodářských systémů francouzských protektorátů, kam dosadili své vojenské mise. Tak např. ČSR musela platit hned dvakrát. Jednou tzv. "dar za osvobození" a podruhé válečné reparace, neboť ve válce bojovali Češi, Slováci a sudetští Němci na straně Rakouska-Uherska. Přesnou sumu tohoto vytunelovávání nikdy nebylo možné zjistit, ale některá čísla hovoří až 140 miliardách předválečných korun ročně.

ČSR bylo pro francouzskou vládu od samého počátku těžkým politicko-národnostním problémem. Na tomto území žily tři velké národnostní celky (Statistická ročenka 1920): Češi = 7.406 493 (51.15%). Němci = 3.318 445 (22.53%) a Slováci = 2.282 277 (15.76%). Přes naléhání T. G. Masaryka a E. Beneše (teorie československého Švýcarska) pařížská vláda jakoukoli federalizaci státu striktně zakazovala. Obávala se totiž, že federalizací ČSR posílí německý vliv na tomto území a to do roku 1938 neměla ani v nejmenším v úmyslu.

Jak ovšem udělat z národa menšinu, který je o více než jeden milion obyvatel početnější než Slováci? Aristide Briand přišel na "geniální" řešení: "Když spojíme Čechy a Slováky dohromady, vytvoříme Čechoslováky. Potom máme na tomto území pouze Čechoslováky a sudetské Němce, kteří jsou tím pádem menšinou!" A tak vznikla "la nation Tchécoslovaquie" (národ československý). Češi a Slováci zanikli a na přání francouzských protektorů se zrodili "Čechoslováci". Početní imaginací vzniklá "německá menšina" dostala navíc strastiplný název "les Allemands de la Tchécoslovaquie" (českoslovenští Němci). Tím bylo sémě druhé světové války spolehlivě zaseto obratnými tuneláři pařížských vládních kruhů.

Kdo vlastně v předválečné ČSR vládl?

Myslím, že nepotřebuji průměrně inteligentnímu a informovanému Čechovi zdůrazňovat, že takový státníci jako byli např. T. G. Masaryk a Edvard Beneš se stali výhradně pouhými loutkami v rukách rychle se střídajících francouzských předsedů pařížských vlád. Francouzské vládní kruhy založily 1919 v Praze "Francouzskou vojenskou misi" (tzv. "Druhé oddělení" se nacházelo v Milovicích) a začaly až do roku 1938 strkat nos prakticky do všeho. Neomezenými vládci v ČSR byli tito vysocí důstojníci "Francouzské vojenské mise":

Maurice Pellé - generál v hodnosti "generalissima československé armády". Sám si tento titul udělil a nechal si ho potvrdit T. G. Masarykem. Po něm nastupuje 1921 jako vrchní velitel branné moci ČSR generál Eugéne A . Mittelhauser. Posléze je vystřídán generálem Luisem E. Faucherem, který dohlíží na řádné tunelování hospodářství ČSR až do roku 1938. Prý nerad předával tuto zem do rukou německého protektorátu, což je pochopitelné.

Joseph Spiré - generál, vrchní velitel československé branné moci na Slovensku.

Paul Bossu - generál, vrchní velitel československého dělostřelectva a ředitel Vysoké válečné školy v Milovicích.

Amédée J. E. Jamet - generál, vrchní velitel československého válečného letectva.

Edouard E. M. le Forester de Quillien – major, vrchní velitel československé vojenské zpravodajské služby.

Joseph de Blevec - generál. Kompetentní pro výběr, kádrování a jmenování vysokých důstojníků čs. ozbrojených sil.

Gaston R. E. Rotton - podplukovník, profesor na Vysoké válečné škole v Milovicích. Vrchní velitel čs. kontrarozvědky.

Samuel E. Nalot - podplukovník, "Odborný poradce" 5. oddělení generálního štábu čs. "pozemních sil" (Složka ke sledování vládních činitelů ve službě i v soukromém životě. Sběr kompromitujících materiálů, včetně pornografických filmů a fotografií čs. členů vlády).

Georges G. Metrot a Aristide A. Roques - podplukovníci, profesoři na Vysoké válečné škole v Milovicích (Vrchní velitelé francouzské hospodářské a průmyslové špionáže na území ČSR ).

Paul A. L. Lafay - major, zastupující vrchní velitel čs. válečného i civilního letectva.

Albert A. Monnet - major, jednatel "Francouzské vojenské mise", tlumočník a zprostředkovatel vztahů mezi vojenskou misí a československou vládou. Jeho prostřednictvím přikazovala francouzská vláda Masarykovi, Benešovi, Kramářovi a ostatním, co kde a kdy mají vykonat - a to zásadně bez odmlouvání.

Po pádu francouzského protektorátu nastoupil protektorát nacistického Německa. Po roce 1945 jsme se stali protektorátem Sovětského svazu. Skutečnou svobodu a suverenitu jsme získali teprve v roce 1990 a stát, ve kterém nyní žijeme, vznikl až 01. 01. 1993. Proč se na místo vzniku francouzského protektorátu "Cordon sanitaire de la Tchécoslovaquie" neslaví toto datum, jako vznik svobodného státu českého národa, je mi nevysvětlitelnou záhadou.

Materiály pro tento článek pocházejí z mé publikace (doktorská práce): "Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918 - 1920" (Berlín 2005), kde mimo jiné zdůrazňuji: "Převážná část této práce se zakládá na archivních materiálech, které ještě nikdy nebyly zpracovány a nebo sloužily jako tzv. 'nepřístupné složky' v tajných archivních análech."

(http://berwidbuquoy.blog.idnes.cz)