Prosinec 2008

Přímá, přesná, chladná

Jan Fingerland

Přímočará, nezatížená dlouhým pobytem v politice, bez korupčních afér. Tak může znít základní charakteristika Cipi Livniové, druhé ženy, která třicet čtyři let po Goldě sahá po premiérské funkci v Izraeli. V tyto dny jedná o koalici. Pokud ji sestaví, čeká ji ještě těžší práce. Pokročit dál v jednáních o palestinském státě a přitom nesnížit bezpečnost Izraele. Příchod Livniové vyvolává v tomto směru naději.

Prvním krokem Livniové směrem k premiérské funkci bylo její vítězství v primárkách strany Kadima. Proti Livniové stál bývalý generál Šaul Mofaz, který se stylizoval do role tvrdého muže pro nebezpečné časy, s touto taktikou však těsně neuspěl. Zastánci Livniové mohli argumentovat její špionážní minulostí, která se stala atraktivním soustem i pro zahraniční novináře. Známo je však jen to, že Livniová jako mladá dívka asi dva roky žila v Paříži, kde obývala konspirační byt izraelské rozvědky. V zemi, kde je bezpečnost na prvním místě, je však i taková zmínka v životopise Livniové k dobru.

Po své pařížské anabázi vystudovala práva a stala se úspěšnou právničkou. To má vliv i na její politický styl. Podle kolegů je při jednáních trochu chladná až arogantní, ale přímá a přesná v tom, co chce říci.

Livniová není v politice nijak dlouho, poslankyní se stala teprve před devíti lety, přitom není ani nezkušená, neboť už stačila projít několika ministerskými posty. Minulost komerční právničky, stejně jako fakt, že manžel je bohatý podnikatel, zbavuje kandidátku na premiérku podezření, že se ve vysokých funkcích pokouší obohatit. Právě její bezúhonnost a nezakotvenost v politickém rutinérství jsou pro Izraelce osvěžující změnou oproti končícímu premiéru Olmertovi, který v politice strávil 35 let a odchází s několikanásobným podezřením z korupce.

Letos padesátiletá politička přichází v zahraniční politice s plánem na výrazný pokrok v jednání s Palestinci. Pokud se ohlédneme zpět, uvědomíme si, že v Izraeli mnohé z těchto kroků nepodnikla tradičně smířlivější levice, nýbrž příslušníci pravicových stran. Jedním z důvodů je fakt, že nacionalističtí voliči snadněji přijmou územní ústupky, pokud je provádějí lidé jako byli Menachem Begin nebo Ariel Šaron.

Ostatně i Livniová se může pochlubit tím, že pochází z rodiny spjaté s velmi nacionalistickým proudem sionismu. Oba její rodiče strávili mládí v militantní organizaci Irgun. Ona sama vyrůstala s vírou ve vytvoření Velkého Izraele, který bude ležet na obou březích řeky Jordán. Ostatně její otec Ejtan Livni má mapu Velkého Izraele vyrytou i na svém náhrobním kameni. Dědicem slabší verze této ideologie byla i strana Likud, za kterou Livniová vstoupila v roce 1999 do parlamentu.

Jenže lidé se mění a také Livniová prošla hlubokou mentální proměnou, která počátkem desetiletí v Likudu proběhla. Premiér, šéf Likudu a bývalý generál Ariel Šaron v roce 2005 nečekaně prohlásil, že je čas opustit sen o ovládání Západního břehu, a vyhlásil program „jednostranného oddělení“. Podle Šarona je i v zájmu Izraele umožnit vznik samostatné Palestiny a nedržet dále ta území, která stát nepotřebuje k vojenskému přežití. To vedlo k rozštěpení Likudu a vzniku Kadimy. Do nové strany vstoupila i Livniová, což vlastně znamenalo opuštění základního politického konceptu, v který věřila její rodina.

Cesta, kterou prošla Livniová, je ostatně ztělesněním transformace nemalé části izraelského veřejného mínění. „Pochopila, že palestinský problém už je třeba vyřešit, a vyvodila z toho pro sebe radikální závěry,“ říká její dlouholetý spolupracovník Madžali Wahbí, izraelský drúz, který byl v poslední době náměstkem Livniové na ministerstvu zahraničí. Už předtím, ještě během intifády, jí pomáhal spojit se s celou řadou umírněných Palestinců, se kterými se setkávala v jisté rybí restauraci v přímořském městě Jaffa.

Livniová má tedy za sebou velkou „palestinskou“ zkušenost, a to nejen z posledních let, kdy byla oficiálně pověřená vyjednáváním s Palestinci. Její vzestup do čela Kadimy vyvolal u části Arabů pozitivní reakci a palestinský vyjednavač Saíb Irikát ji nazval „ohromnou ženou“.

Livniová podobně jako Šaron a Olmert trvá na tom, že je v izraelském zájmu odejít ze Západního břehu. Na rozdíl od Šarona nechce další kroky podnikat bez předběžné dohody s Palestinci. Vládu Hamásu nad Gazou a ostřelování Izraele raketami, které po stažení izraelské armády z Gazy následovaly, nikdo nemůže považovat za úspěch. „Nemůžeme Palestincům jen hodit klíč přes plot,“ říká nyní Livniová. Jejím plánem je dojednat s Palestinci dohodu o konečném uspořádání, získat pro ni zahraniční záruky a teprve až budou splněny nutné podmínky, ji uskutečnit. Kritici tvrdí, že není s kým mluvit: Hamás jednat nechce a druhá palestinská strana – Fatah – je slabá a není schopna za nic ručit. A pojmu „mezinárodní garance“ se lidé v Izraeli smějí.

Navíc Livniová musí teprve sestavit vládu a tu pak udržet. Její slušná pověst a přímočarý styl jí bude spíš na překážku – mnohačetné izraelské koalice jsou převážně doménou kombinátorů, jakým byl Olmert. A je tu samozřejmě pro Izrael stále méně příznivá mezinárodní situace. Írán a Sýrie jsou na vzestupu a jejich spojencům Hamásu a Hizballáhu se už podařilo Izraeli zasadit několik bolestivých ran. Otázka, zda by na tuto práci nebyl lepší bývalý generál Šaul Mofaz, se určitě ještě vynoří.

(Respekt, www.respekt.cz)