Prosinec 2008

Emigrantova přímluva za Prahu

Luděk Frýbort

Předesílám, že mám Prahu rád. Ještě pořád i ji pokládám ne-li za nejkrásnější město světa, tedy za jedno v tom ohledu z nejpřednějších. Je, aspoň v mém pohledu, krásná především svou starobylostí, jíž si uchovala víc než jiné metropole. Mohou ovšem být i pohledy jiné a lze o nich diskutovat, existuje však arbitr, jenž je nad všechny diskuse: výsledek. Co nedospělo k dobrému výsledku, nemohlo být správné. Jeden má Praha na talíři zrovna teď: letošní turistická sezóna dopadá jaksi nevalně. Jako by se turisté Prahy nabažili. Jako by jim jedna návštěva stačila, tak, v té Praze už jsme byli, příště pojedeme třeba zase do Amsterodamu. Možná. Podivné však je, že do Amsterodamu jede takový turista i potřetí nebo popáté, protože si jej oblíbil. Praze ochotně udělí dobrou známku z historického půvabu, ale neoblíbí si ji. Proč, k čertu?

Zhruba tutéž otázku klade pan Jakub Horák svým článkem v Lidových novinách ze 14. srpna. Dobří turisté se vracejí, praví, mají-li důvod. Jistě. Zbývá ještě určit, jaký důvod to je. Jest pan Horák názoru, že se turisté do Prahy nevracejí, protože jim je málo moderní. Opravili jsme staré památky, tvrdí, ale nevzniká tu nic nového nebo zajímavého. Za příklad takové novosti a zajímavosti podává tančící dům na Rašínově nábřeží, želí pak pouze toho, že podobných objektů není víc. To by se turisté hrnuli!

No, třeba ani nehrnuli, dovolil bych si přispěchat se svou zkušeností. Mé domovské město Hannover se atraktivitou nemůže rovnat Praze, nicméně má nových, odvážných, nekonvenčních, burcujících atd. objektů na rozdávání. Není snad rohu, aby na něm nestál nějaký takový kunstštyk, až se nedávno slavné konšelstvo rozhodlo odvézt nejrezavější a nejzchátralejší artefakty na skládku, aby měli lidé vůbec kudy chodit. Navzdory hojnosti modernistické nabídky nepozoruji kolem ní žádný mimořádný sběh, turisté, jsou-li jací, směřují nadále k těm pár památkám z královských dob, které přečkaly bombardování druhé světové války. Kdepak. Jeden tančící dům uprostřed tradiční zástavby může upoutat tu část návštěvníků, která o takové věci stojí. Není velká a není nafouknutelná. Praha plná tančících domů od Vršovic po Břevnov je představa ... no, ne zcela nereálná, kterýpak s radnicí zaháčkovaný developer by rád nevydělal pár milionů, že ano. Turisté však z takové Prahy budou spíš prchat. Turista je totiž někdo poněkud jiný, než zač ho mají ti, jimž v hlavičkách dosud straší ideál z dob veksláctví. Vekslák má za to, že turistu je třeba nejdřív nalákat a poté oškubat. K nalákání jest pak zapotřebí lákadel. Hloupých, primitivních, řvavých, dryáčnických, neboť turista je trouba a takové věci se mu líbí. Odvážím se poukázat na opak: turista bývá člověk hlubokého zájmu. Má své zkušenosti z mnoha zemí světa a ví, co chce. Tajtrlíkárny a maškarády to nejsou. Doporučuje pan Horák, cituji, ulice plné hříšně osvícených výloh s lidským masem ... čínskou čtvrť s velkou bránou s lampiony ... přístav s luxusními byty a jachtami ... na Staroměstském náměstí péci celého vola na rožni...

Už skoro vím kterého, dodal bych k tomu. Jinak chci rozjetému panu Horákovi odporovat: zájem o Prahu neklesá, protože by měla málo lákadel v duchu veksláckého ideálu, nýbrž že se v nich začíná utápět. Že přestává být živým městem a stává se turistickou kulisou. Městské části, v nichž nenajdeš krámek s běžnými životními potřebami, zato ulice plné vznešených restaurantů bez slůvka českého na vývěskách, drahé butiky, galerie, broušené sklo, luxus přes luxus, blbůstky a cerepetičky, celé to křečovitě jarmarečnické podbízení ... to nemůže mít předpokládaný efekt a také jej, jak vidno, nemá. Duch vekslácký se klube i z páně Horákovy představy o nejvyšší třídě turistů, bohatých lidí toužících po luxusu ... takových, drahý pane, je pár. Je možno z nich mít přivýdělek, ale nelze na nich stavět turistickou živnost. Jejím základem je a vždy bude člověk průměrného příjmu, jenž dá přiměřeně utržit, ale nemá rád pocit, že je pokládán za pytlík zlaťáků na nožičkách. Nafouklé snobství ho spíš odrazuje, ne nadarmo mnohá proslulá lokalita evropské turistiky už stanovila limity pro ty, kteří postavu nadutého bohatce se slámou za ušima zosobňují nejdokonaleji: deset procent Rusů, prosím, a víc ani nohu, protože nechceme, aby nám jejich arogance vyhnala všechny ostatní.

Kdybych směl vyslovit svou vlastní přímluvu, řekl bych: Važ si, Praho, svého starobylého půvabu. Máš svůj světově nezaměnitelný charakter, nedopusť, aby jej porušila necitlivost těch, jimž můžeš být vcelku ukradená, hlavně že se z tebe posypou prachy rychle a hned. Drž si od těla chamtivé developery, kteří by rádi i Hrad pražský zbourali, aby na takto získaném pozemku postavili nějakou sklobetonovou potvornost jepičího života. Tvoji představitelé nechť z tebe vyženou pometlem železným všechno, co škodí tvé pověsti a způsobuje, že každému stačí tě navštívit jednou: nepoctivost, nesrdečnost, chytrácké fígle, holou zlodějnu. A zůstaň městem pro lidi. Tvoje krása láká turisty, to je přirozené. I oni však hledají nefalšovaný domácí život, jímž je každá země jinak zajímavá, nikoli všude stejné kulisy turistického tyátru. Jestli ano, budeš z turistiky bohatnout pomalu, ale trvale. Jestli ne, zůstanou ti nakonec jen ti Rusové. Není to takové terno, jak se možná někomu zdá.