Prosinec 2008

Kacířské zamyšlení k 28. říjnu

Luděk Frýbort

Mužové 28. října vypustili z lahvičky džina zkázy, možná z přebytku dobré vůle. Nepotvrdili tak kvality státnické, nýbrž lehkovážnost a nacionalistickou zaslepenost.

Zajíždíval jsem za onoho času na svých služebních cestách do jisté západočeské obce, kdež jsem pokaždé ulpěl zrakem na velkém transparentu: »Zdravíme všechna slavná výročí!« Moudrý pan starosta tak vyřešil protivnou povinnost vyvěšovat plakáty k oslavě každého vítězného jubilea, jichž míval socialistický kalendář nadobyčejnou hojnost, až se mohlo zdát, že tím nejpokrokovější zřízení něco zastírá nebo překřikuje. Dnes vím co: svou nejistotu. Rozumný stát zachází s oslavami střídmě; kde se ozývá příliš hlučná muzika a samochvalné projevy neberou konce, jest cosi chatrného v jeho základech.

Zakulacených osmičkových výročí se letos urodil dostatek. Tři z nich jsou cítit hanbou, kapitulací a zkrušenými nadějemi, takže nebývají slavena, nýbrž varovně připomínána. Nyní však se blíží devadesáté výročí obnovení státnosti české, o jehož pozitivním významu nemůže - nebo může, ale nesluší se to - být sporu. Cítím tudíž, že bych měl něco napsat ku cti a chvále 28. října, ale sedím, dumám, a oslavný inkoust nějak ne a ne ukápnout. Nepřekřikujeme tou slávou také něco? Samostatnost, dobrá; ale jak se osvědčila? Co se stalo s onou pravdou, již obnovený stát vepsal do svého znaku? Neboť pravdu si nelze koupit na zálohu; pravdivý je záměr, jenž uskutečněn se osvědčil. Co se neosvědčilo, pravdou nebylo. Učiňme tedy inventuru: jak a v čem se osvědčila republika Československá? Jak její dědic a následník, republika Česká? Nejsme-li raněni slepotou nacionalismu, pro niž je skvělé a pravdivé všechno, protože je to naše, české (ale i ruské, srbské atp.), ucítíme, že je-li otázka položena takto, důvod k oslavám jaksi řídne.

Ponechme budoucnosti zhodnocení postkomunistické republiky; ale ani první dvě desítiletí samostatného Československa nelze označit za květ státnické moudrosti. Vždyť už po dvaceti letech se zhroutilo v prvním otřesu dějin, což by se státu, postavenému na solidních základech, nemělo přihodit. Pročež: na jakých základech stálo Masarykovo a posléze Benešovo Československo?

Nu, nechoďme dlouho kolem horké kaše; byla to sbírka osudných nedomyšleností a negativismů. Prozíravost je první z ctností státníkových, avšak zakladatelé Československa budovali svůj stát na pošetilém předpokladu, že politická konfigurace, zavládnuvší v Evropě po první světové válce, potrvá navěky. Že věčně budou nad jeho bezpečností bdít spojenci, zejména Francie; že mu nikdy nevyvstane protivník, jejž by se spojenci lekli a od ochranných smluv odstoupili, nebo že, jednoduše řečeno, jim nějaké Československo bude stát za pranici. S odhadem byli čeští vůdcové vůbec na štíru; když už Berlínem hřměly nacistické marše, Edvard Beneš měl za to, že největší nebezpečí nekyne Československu od nějakého pana Hitlera, nýbrž od Habsburků. O deset let později se týž muž strachoval německého militarismu, přičemž mu už seděl za krkem Stalin a komunisté. Věru, stěží lze nalézt žalostnějšího prognostika. Třetím z omylů nového státu bylo přifaření pestré sbírky národů, které jím naprosto nebyly nadšeny a čekaly na příležitost, jak se z něj vyvléknout. Když se tak stalo, mluvilo se a naříkalo o zradě. Ale byla to neuváženost. Čtvrtým omylem bylo stvoření nehájitelného jitrnicovitého útvaru, obklopeného nerudnými sousedy a naplněného remcajícími menšinami. Z toho koukala obtížná válka na všechny strany, byla jen otázka, kdy k ní dojde. Masaryk s Benešem mohli a měli znát svůj lid; měli vzít v úvahu, že bojovnou dravostí právě neoplývá. Srbové, vystaveni téže situaci jako Češi po Mnichovu, by se nejspíš vrhli do pranice, na výsledek nehledíce. Stejně tak Finové, octnuvší se ve válce se Stalinem, v níž se nemohli nadít ničí pomoci. Češi, vyškrtnuvší si z dějin tři habsburská staletí a nahradivší statečnost svých hrdinů v uniformách rakouských Švejkem, by bývali udělali lépe, kdyby si se samostatností raději nic nezačínali. Morální úpadek, zapříčiněný opakovanými kapitulacemi, už tak předvídatelný nebyl, ale od toho je státník státníkem, aby byl prozíravější než jiní. Všechny nedomyšlenosti lze spojit v jednu: zakladatelé československého státu se rozhodli rozbourat Rakousko a nedovedli je nahradit ničím ani lepším, ani v bouřích času odolnějším. Neplatí obvyklá výmluva - nemohli přece vědět, kam poběží dějiny. Mohli a měli. Vzali na sebe tu povinnost.

Nic, ani stát nelze stavět výhradně na popírání. Zakladatelé Československa jej postavili na pěti negativismech, o nichž se domnívali, že jejich platnost bude věčná: na pokrokářském antiklerikalismu, na antigermanismu, na opovržení šlechtickým stavem, na nedůvěře k hospodářskému systému zvanému kapitalismus, jakož i na antimonarchismu, vyjádřivším se značně hysterickým vztahem k domu habsburskému. A dnes bychom prstíčkem hrabali. I po tisícileté a ničím nenahrazené autoritě, již představovala katolická církev, i po tom kapitalismu, jenž zde byl za Bati a barona Škody a nikdo už jej nevrátí, leda v podobě postkomunistické karikatury, i po trochu problematickém sice, přesto však oboustranně přínosném soužití dvou národů, i po šlechticích, jejichž staletími vypěstované morální zásady tak chybí této zproletarizované zemi a době, a nakonec i po těch pokojných časech za císaře pána, jejichž požehnané stability se už také sotva kdy dočkáme. Neruš, co věky rostlo, neboť místo drobných chyb dneška se snadno dostaví katastrofy zítřka, takové by mělo zaznít memento v sluchu každého, kdo se hotoví k revolučnímu skutku. Ale nezaznělo.

A vyvlastňovalo se, parcelovalo se, majetek jedněch se dle dobrého zdání republikánské byrokracie druhým přiděloval. Masarykovská pozemková reforma ještě nedosáhla kvalit předúnorového znárodňování, ale zlý příklad postaven byl. Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej, zpívalo se v rakouské hymně, a nebyl to jen veršík do rýmu, nýbrž zásada, od níž se odchýlit bylo nemyslitelné. Teď poprvé se český člověk dozvěděl, že přivlastnit si cizí majetek je možné, ba jaksi vlastenecké. Následek byl a dosud je strašlivý: s úctou k majetku se z lidového povědomí zcela vytratila závaznost práva a v posledku samo svědomí. Vlastenecky se cítili revoluční gardisté při rabování Sudet, sociální spravedlností se zaštiťoval Beneš, když znárodňovacím dekretem likvidoval podnikavé vrstvy, až se nakonec známým rčením kdo nekrade, okrádá svou rodinu dostalo satisfakce krádeži jakožto schválitelnému společenskému principu. Platí podnes, jak je znát jak z bezostyšnosti malých i velkých zlodějů, tak z přístupu k restitucím. Vrátíme komunisty zcizený majetek, ale jen někomu. Jen velice neradi církvím; to by tak hrálo, vracet flanďákům jejich pole a lesy, ať se modlí. Ještě neraději šlechticům, i kdyby kopu lejster o árij ... ech, co se mi do huby plete, o českém původu dodali. A vůbec už ne Němcům, skopčákům, to nikdy!

Nikomu to už ani nepřipadá zvláštní. Nikomu nepřijde na mysl, že právo není rozdělitelné na české, šlechtické a skopčácké; že buď platí pro všechny, nebo není žádného. Že ani pojem krádeže nemá pododdělení, jedno přijatelné a všelijak zdůvodnitelné, totiž to naše, druhé cizácké, zavrženíhodné. Co s tím? Jak obnovit ne paragrafy, ale pocit práva, svědomí, spoluzodpovědnosti v českých myslích? Obávám se, že nijak. Není snad v této zemi metru čtverečního půdy, aby nebyla za závistného přitakání české většiny někomu odňata, zkonfiskována, zestátněna či združstevněna. A toho majetku ... kdyby jen rozkradeného, ten aspoň existuje a někomu patří, i když neprávem. Ale majetku zpustošeného, zničeného, ponechaného chátrání ... nelze už nahradit škodu, i kdyby se veškerý lid na pokání dal a sto let si od úst utrhoval. Jako že nebude, spíš se bude vyrovnání s okradenými do krve bránit.

A se škodou na majetku bez výjimky souvisí škody morální. Mužové 28. října pustili z lahvičky džina zkázy možná z přebytku dobré vůle, ale pustili. Nepotvrdili tak kvality státnické, nýbrž lehkovážnost, stavovskou a nacionalistickou zaslepenost, neschopnost dohlédnout následků. Neměli to dělat. Neměli se pouštět do experimentu tak choulostivého, jako je zakládání nového státu, budování jiné a jinak poskládané společnosti. Měli své ideje nejdřív vyzkoušet na králících a pozorovat, co to s nimi udělá, což ostatně lze doporučit každému opravci špatně udělaného světa.

To vše pochopitelně neodpovídá běžnému pojetí nadcházejícího svátku. Mnohý čtenář se mnou bude hněvivě nesouhlasit a nejeden mě počastuje šerednými jmény, neboť jsem se dopustil kacířství, bude mě obviňovat z nedostatku vlasteneckého cítění či rovnou z odrodilectví. Tomu se odvážím odporovat. Vlastenectví, přesněji řečeno přiznání se k zemi a jazyku svého původu, dobře snese i kacířské tóny. To jen sebestředný, záštiplný nacionalismus nesnese kritiku, pokládaje ji za urážku vlastní výtečnosti; jen on cítí nutnost vykastrovat dějiny, ponechat a oslavit vše, co moudrého a rekovného v nich spatřuje, a vyřadit z nich, zamlčet či rovnou zakázat, co se milovanému národu nezdá sloužit k ozdobě. Ale dějiny nelze dělit na poloviny, jedné k slávě, druhé k ostudě. Co hanebného se kdy událo, vyjde časem na povrch.

Už vychází. Zatím se česká většina zálibně zhlíží ve vlastním zrcadle, odmítajíc pomyšlení, že by mohl existovat i jiný, méně rozkošný pohled. Nicméně se už jednotný pochod za praporem slávy zpomaluje, pomalu a stydlivě, ale přece jen vniká do hodnocení osmičkových výročí diskuse. Soudy veřejnosti už nejsou tak jednoznačné, jak bývaly, zde spravedlivý a v ničem nechybující prostý lid, tam odporný, ze zásady zrádný a nepřátelský kněžour, aristokrat, kapitalista, Němčour, eventuálně židák. Lze se nadít, že ten proces bude pokračovat dál, až ... nu, nebudu se dopouštět proroctví.

Byla však řeč o obžalobách z nevlastenectví a odrodilectví. Stvrzuji, že přijímám ten úděl, jelikož jsem zažil, co jsem zažil, a viděl, co viděl, vytvořil jsem si z toho úsudek a ustoupit z něj nechci, ani nemohu. Ti však, kteří budou nazývat tyto řádky lží a posmívat se jim, nechť si je vystřihnou a na deset let uloží do almary mezi prádlo. Až si je znovu přečtou, budou už soudit jinak. Stát Masarykem založený a jeho následníky vedví rozdělený bude tou dobou pravděpodobně existovat; je však otázka, zač bude stát a bude-li se i při největším nacionálním zápalu mít čím chlubit. Přítomnost se odvíjí z minulosti a přechází v budoucnost. Zatím ten proces probíhá spíš sestupně. Nebo ne? Kdo vidí naději slávy, nechť mi ji sdělí. Přesto přeji hezký svátek. Když nic jiného, aspoň je ten den volno.