Prosinec 2008

Poučné signály z Vídně aneb Zobáčkové zelení a dědci plesniví

Luděk Frýbort

Je otázka, jak dlouho si ještě mohou vyspělé země Západu i při nejlepší vůli dovolit luxus být sociálním úřadem světa. Někde je mez, na níž končí nejen finanční zdroje. Tak je tomu od nepaměti: kde není vůle řešit problémy zodpovědně, tam se nacpou nezodpovědní tlučhubové. Avšak k věci. Rakouské volby minuly, ale rozruch po nich zůstal. Dle názoru politologů a jiných kompetentních činitelů dopadly nesprávně a tisk i političtí zástupci veškeré Evropy jsou z toho celí vedle. Proč ti Rakušáci nevolili podle ustáleného mustru, buď tuhle drobátko přiomšelou, ale dobře zavedenou partaj, nebo tamtu, a místo toho dali hlasy jakýmsi populistům? A ne poprvé, prosím; už v roce 1999 vyzvedli stranu Svobodných demokratů pod vedením známého populisty Jörga Haidera na druhé místo tehdejších voleb, a tudíž do vlády. Kdo tenkrát v Evropě perem vládl či politický úřad měl, každý jim za tu neprozíravost blechy v kožiše spočítal. Ba interdikt byl na Rakousko uvalen: nebudeme s vámi mluvit, kacířská holoto, dokud se nepolepšíte! Interdikt se nijak zvlášť neosvědčil, takže k němu tentokrát asi nebude přikročeno, ale k jistému zamyšlení výsledek rakouských voleb vybízí. Jde jen o to, k jakému.

Já, prosím, jsem si na Jörga Haidera ani na jeho partaj nikdy moc nepotrpěl. Politik to asi byl schopný a své Korutany spravoval úspěšně, jinak by ho tamní občané tolikanásobně nezvolili za zemského hejtmana. Nezapomněl jsem mu však jeho úslužné kotrmelce před arabskými diktátory, ani se mi nelíbilo jeho rozdmýchávání nacionalistických a protievropských nálad; evropské jednotě je možno vyčíst lecjakou nedomyšlenost, ale zpětný vývoj k hejnu čtyřiceti navzájem rozhašteřených států a státečků je to poslední, co bychom mohli Evropě přát. Když se Jörg Haider zabil v divoké jízdě cestou z jakéhosi lokálu podivné pověsti, lidská tragédie to jistě byla, ale evropská politika si spíš oddechla. Je otázka, jestli měla proč.

Je to zvláštní národ, tihle Rakušáci. Svým charakterem se až příliš blíží Čechům, než abych je mohl bezvýhradně obdivovat. Mívají týž sklon - ne všichni a ne vždy, přesto však nad běžný průměr často - k nerudnosti, k malichernosti, zlomyslnosti až zákeřnosti, k vesnické nedůvěřivosti vůči všemu, co přichází zvenčí. Mám u nich v tom směru několik vroubků, takže vím, o čem mluvím. Třeba to byly tyhle vlastnosti, které je přiměly hlasovat tak, jak hlasovali. Ale třeba se také odvážili zareagovat na problémy, kolem nichž věkovité partaje ohleduplně obšlapují, zamlouvají je a omlouvají, nejsouce ochotné se zabývat něčím nevyzkoušeným. Není nemožné, že výsledek rakouských voleb byl prvním významnějším protržením jistých tabu, po němž, kdoví, přijdou další, které už nebude tak snadné naházet do opovrženíhodného pytle populismu.

Problém mají především samy zavedené partaje. Neklesá snad jejich důvěryhodnost, ale určitě klesá jejich zajímavost. Navzdory odlišné rétorice a malebnému předvolebnímu hromování si jsou čím dál podobnější, vol tu, vol onu, vol je obě dohromady v nějakém vládně opozičním spolčenectví, výsledek je týž a vcelku předvídatelný. Volič otrávený vrzáním stále stejného kolovrátku se ohlíží po něčem neokoukaném, s čím by si aspoň užil trochy vzrušení, i když zázraky také neočekává. Chce se mu zaprovokovat: pohněte zadkem, zapelešenci, a předveďte konečně něco jiného, než co předvádíte (v rakouském případě) už bezmála sto let! A když ne, dám příště hlas nějakému výtržníkovi, abych vás dožral. Taková by mohla být první půle vysvětlení rakouského volebního maléru. Druhá, konkrétnější, by se mohla ... a co mohla; zcela nepochybně se týká chaotické imigrace, postupné ztráty pocitu domova ve vlastní zemi a jiných tomu podobných věcí. A řešení nikde, leda ušlechtile šmajchlovné řeči, po nadpozemském ideálu marné vzdychání. Není divu, že se část voličstva obrací tam, odkud se návrhy řešení ozývají, třebaže pošetilé a nepoužitelné. Stalo se, co se stát nemělo: neochotou etablovaných politiků se zabývat temnějšími stránkami přistěhovalectví získali na tu problematiku monopol ti, jimž se říká populisté. A nejen v Rakousku.

I v té věci vím, o čem mluvím, protože jsem sám imigrant v zemi, v níž žiji. Vím, jak si má počínat cizinec a co s sebou musí přinést v přistěhovaleckém ranečku, aby byl zemí své volby bez potíží akceptován a aby jí byl užitečný. Není-li, nemůže nebo nechce-li být užitečný, nemá se vystěhovávat; a učiní-li tak přesto, nesmí se divit odmítavým reakcím. Kulatá slovíčka jako diskriminace, předsudek, rasismus si můžeme strčit za čepičku; jsou sama sebou předsudek, povrchnost, nepoctivá náhražka hledání vyrovnaného, s rozumem přijatelného řešení. Určitě není nalezeno v úvaze, jíž se nedávno zaskvěly tuzemské listy: hle, kolik už cizinců za letošek přibylo do království českého! Z evropských zemí jen Španělsko a Itálie jsou v tom ohledu před námi! A je to tak správné, ba velevýborné; populace stárne, obyvatelstva v produkčním věku ubývá a je nezbytně třeba doplnit mezery přistěhovalci odjinud. No, třeba i opravdu je, přisvědčil bych po jistém zaváhání. Přistěhovalectví vždy bylo blahodárnou injekcí zemím, jichž se týkalo, od dob pobělohorských až po český exil nedávných let. Jenže ... jakými přistěhovalci? Jakých profesních, morálních, civilizačních atd. kvalit? To je kašička, v níž si politicky korektní pejsek nerad pálí čenich.

Což, české země ještě za poplašný zvonec tahat nemusí. Přistěhovalci, kteří do nich směřují, přicházejí větším dílem ze Slovenska, menším z jiných po kulturní stránce relativně blízkých zemí. Přemírou vysoké kvalifikace obvykle neoplývají, ale mohou obsadit volná místa v jednodušších povoláních. To ještě celkem jde. Po čertech jiné situaci jsou vystaveny rozvinuté státy na jihu Evropy, kde denně přistávají přeplněné bárky z pracizích koutů Afriky a islámského Východu. Kvalifikace, jíž by jejich osazenstvo mohlo přispět zemi svého výběru, se rovná nule; často mu ani není zřejmá souvislost mezi penězi a prací. Velká, jmenovitě muslimská část uprchlíků si s sebou navíc přiváží absolutní jistotu o nadřazenosti svého civilizačního způsobu a pohrdání liberálním, v jejich pohledu dekadentním systémem Západu. Někteří se jakž takž uživí z výnosu velmi prostých, většinou příležitostných a nelegálních zaměstnání, jiní pokládají za samozřejmé, že budou trvale žít na útraty hostitelské společnosti. První generace imigrantů ještě srovnává své nové postavení se zoufalou bídou doma a je s ním vcelku spokojená. Jejím potomkům ale to povědomí chybí, morální pravidla svých rodičů opustili a pravidlům svého okolí nerozumějí, opovrhují jimi nebo nejsou ochotni je přijmout. Sebezpytování a sebekritika nebývají silnou stránkou nezápadních kultur, pročež vše končí v pocitu ukřivdění, v kriminalitě, ve vandalismu, v záštiplné touze zničit a pokořit společnost, jejímiž jsou hosty.

Je otázka, jak dlouho si ještě mohou vyspělé země Západu i při nejlepší vůli dovolit luxus být sociálním úřadem světa. Někde je mez, na níž končí nejen finanční zdroje; hrozí totální destrukce, již řadový, politicky neangažovaný občan vidí se blížit a jímá ho úzkost. Protože oficiální politika a tón udávající intelektuální vrstvy neumějí nebo nemají chuť reagovat něčím podstatnějším než ušlechtilými frázemi, obrací se občan tam, kde je ochotně vyslyšen, k neseriózním tlučhubům. Netřeba se tomu divit ani se nad tím pohoršovat. Tím dnem, kdy se standardní politické síly začnou tématem uprchlické vlny vážněji zabývat, skončí žně populistů. Je to celkem prostá rovnice, jen najít odvahu k řešení.

Také jiná rovnice stratégům rakouských voleb nevyšla. Nelze potlačit škodolibý úsměv: kiš kiš, partajní šedivci, mysleli jste si, jak si nepomůžete, když udělíte volební právo zobáčkům zeleným, šestnáctiletým, a ono houby. Utkvěli jste duchem v představách vašeho mládí, kdy by týž krok automaticky vedl k triumfu revoluční levice, a nevšimli jste si, že kalendář ukazuje numero 2008. Měli jste se líp koukat. No, nevěšte hlavy, nejste v té bžundě sami. Ještě krátce před tím, než se uzavřely vídeňské volební lokály, jsem četl v jedněch českých novinách rozšafná slova o tom, jak správné opatření Rakousko přijalo a že my nad Vltavou bychom je měli napodobit. Neboť vězme že společnost stárne a co nevidět to bude u volebních uren samý důchodce; je tedy moudré ten proces zvrátit nalitím mladé krve.

No, chápu, chápu. Takový důchodce, dědek plesnivý, po celý život sbíral zkušenosti, a ze zkušeností se mu vytvořil názor, pohříchu ne zvlášť pokrokový. Nebývá žádostiv nových světů a lepších zítřků; plesnivý dědek dobře ví, že lepší zítřky, co jich kdy bylo, všechny vedly do ... stydno pověděti kam. Ale dušička mladá si netvoří názor ze zkušeností - těžká věc, když žádných nemá - nýbrž nějaký hodně křiklavý převezme, aby se s ním předváděla, měšťáky šokovala, provokovala, holkám imponovala. Je snadné nalapat mladé dušičky do hrníčků. Chápu pány partajníky, že si tak chtěli vylepšit volební bilanci.

Jenže jim to nevyšlo. Moc toho nenašokuješ bojem za práva pracujících, za sociální jistoty a spravedlnost, když je má v hubě víceméně každý, měšťáků nevyjímaje. Lepší je si takhle někde zahajlovat. Nebo naopak zamávat praporem proletářské revoluce a pěkně se s těmi fašouny poprat, huby nabančit. Proč také ne, když usedlí tatíci berou jejich pubertální projevy vážně a noviny o nich varovně píší. Kdyby nepsaly, půl té legrace by bylo pryč, a kdoví jestli ne celá. A když je tatíci pozvou k volbám ... co vlastně čekali? Někdy se vyplatí nebýt moc pokrokový; právo volit by nemělo být příležitostí k vyblbnutí, ale k projevení názoru. Ten se začíná - začíná, zdůrazňuji - vytvářet někdy kolem pětadvacítky. Co tomu věku předchází, bývá někým nakukané, do hlaviček nalité. A pokud jde o témata, jako je ze vší kontroly se vymknuvší imigrace, cizinecká kriminalita, projevy náboženského radikalismu, neúnosné zatížení sociálních pokladen, jsou to příliš vážné věci, než aby je bylo možno přenechat těm či oněm nedozrálým křiklounům; jimi by se mohla a měla zabývat seriózní politika. Muselo by se jí ovšem do toho chtít. Nechce-li se, musela by vyvstat jiná politická síla, ani levá, ani pravá - zvlášť ne pravá ve smyslu tupomyslného nacionalismu - a chopit se té věci se stejnou dávkou kuráže jako citlivé rozvahy. Síla dost odvážná, aby neváhala si popálit prsty tam, kde toho situace vyžaduje, a dost moudrá, aby je nestrkala do ohně zbytečně. Kde takovou sílu vzít ... těžká věc. Ale snad by s tím poradil některý plesnivý dědek.