Prosinec 2008

Sen o cti a hrdosti po osmi letech

Luděk Frýbort

Když cesta už nevede dál, je třeba vrátit se na rozcestí. Vraťme se až ke dni, kdy byla pyšně a bez rozmyslu hozena přes plot koruna království českého. Už mě pomalu mrzí číst pořád dokolečka o tom, jak je česká politika vyprázdněná, jak se z ní vytratil jakýkoliv program a smysl, jak už slouží jen sama sobě, jak je zaměřená jen na získávání osobní moci a výhod, jak mezi partajemi není žádný podstatnější rozdíl, jak se už nezmohou na víc než jedna na druhou vyhledávat skandály, a když zrovna žádný není, nějaký uměle vyrobit, jak se vzájemné sočení přeneslo i do partají samých, v nichž se to jen hemží podrazy, podvody, denunciací, osobními nenávistmi a šplhounstvím... A rady si neví nikdo. Někteří analytici tvrdí, že všechno začalo opoziční smlouvou, jíž se z české politiky vytratila nezbytná podmínka funkčnosti parlamentní demokracie, jíž je princip opozice, a navrhují návrat před tento osudný bod. Jiní mají za to, že se princip nevytratil, ale nemůže fungovat, když v parlamentu panuje rovnost hlasů, takže partajím nezbývá než pořádat lovy na přeběhlíky a užívat jiných demokrata nedůstojných metod; navrhují tudíž přechod k systému většinovému, jímž by vítězná strana získala rozhodující podíl moci, kdežto partajní potěr by ztratil svůj nezasloužený vliv. Problém vyřešen, klid k práci nalezen.

Dívám se na ten mumraj zpoza hranic a je mi ... truchlivo ani ne, bezmála už dvaceti lety té podívané mi dostatečně otrnulo. Spíš jsem rád, že se jej účastním jen jako pozorovatel. Umožňuje mi to vyslovit soud, před nímž by se domácí člověk možná zarazil, aby nepřišel o naději. Je takovýto: stav je obvyklými prostředky neřešitelný a oba uvedené recepty jsou pro kočku. Co se vracení před nějaký bod týče ... obávám se, že by bylo nutno se vracet ještě mnohem dál než k opoziční smlouvě, přinejmenším k chvíli, kdy byla v této zemi vyslovena teze přednosti ekonomie před právem. To se ví, už tenkrát se ozvaly námitky, ale nebyly vyslyšeny; pamatujete se, co opovržlivých řečí se strhlo o planém moralizování? A už je bumerang tady. Právo s ekonomií jsou hezké věci, ale nemohou fungovat bez naplnění principu morálního. A bod druhý, přechod z poměrného volebního systému na většinový? Nebude jej, jak tak všechno vypadá, ani třeba. Až lidovci dočunkují a zelení dokuchtují, i tak zůstanou v politické aréně dva mocenské bloky, jeden nepokrytě proruský, rudý či narudlý, druhý verbálně konzervativní a prozápadní, avšak ve skutcích Západu spíš překážející. Západ, který máme po ruce, se jmenuje Evropská unie, všecko ostatní je chiméra. V domácí politice umí modré ptactvo podat návrhy rozumnější než jeho konkurent, ale nemá dost rozhodnosti je prosadit; i nelze mít pochybností o tom, jak dopadnou parlamentní volby. Doufejme jen, že až bude po nich, nevystoupí premiér Paroubek na nějaký balkón a nepronese slova: »Právě jsem mluvil s prezidentem...« Podobné by jim to oběma bylo. Ale čas už je jiný, takže k tomu bohdá nedojde a dočkáme se i voleb přespříštích. V nich se bezpochyby role vymění a místo vlády rudé růže s ještě rudějšími třešněmi obdrží země česká vládu modrých ptáků. A pak zase naopak, a pořád a pořád, jednou sem, podruhé tam, až do skonání věků.

Leda by došlo k jinému druhu návratu, jenž by donutil politiky k starosti o věci veřejné i proti jejich vůli. Ne většinového systému, ale jeho pravého opaku je třeba: přílivu dalších stran do parlamentu, třeba malých a nezkušených, ale nenačichlých dvěma desítiletími pojetí politiky jako neurvalého handlování o hlasy a moc. Její ústřední zásadou se musí stát právěže ona morálka, co nad ní tvůrci českého kapitalismu ohrnuli nos. Jak by toho mohlo být dosaženo ... třeba takto. Pětiprocentní hranice ke vstupu do parlamentu byla stanovena příliš brzy, překotně a jistě ne bez úmyslu nevpustit do něj všelijaké plané moralisty. I ten bumerang se vrátil v podobě degenerace politického systému. Nejpřirozenějším řešením by bylo její snížení na tři nebo dvě procenta, aspoň na tak dlouho, než na politické scéně zavládnou lepší mravy. To ovšem žádat od našich pánů poslanců je stejně pošetilé jako čekat, že sami sobě zruší svou překypující imunitu nebo si sami proškrtají své opulentní vedlejší příjmy. Zapomeňme na ně, na termity, věc bude muset vzít do rukou sám občan a nespekulovat pořád, jestli ta či ona partaj přeleze pětiprocentní laťku, nýbrž vybrat si jednu podle svého nejlepšího vědomí a dát jí hlas s rizikem, že třeba i nepřeleze. Nicméně vím, že jsem už na různých místech takhle uvažoval mnohokrát, takže bych měl přijít s něčím novým. Dobře, pokusím se o to.

Víme zhruba, jak právě vypadají volební preference. Budiž mi dovoleno podotknout, že i ony jsou cinknuté pětiprocentním trikem; český občan volí tu či onu stranu s ohledem na to, má-li šanci se dostat do parlamentu nebo ne, a s touž kalkulací odpovídá na dotazy průzkumných agentur. Situace se radikálně změní, když tento ohled odpadne a volič může jmenovat objekt své přízně, ať jím je strana jakkoli drobná či nevýznamná. Zjistíme pak, že partajní trpaslíci, získávající v každém preferenčním dotazníku svých nula celá půl procenta, náhle narostli ke kritickým pěti procentům i vysoko přes ně. Toho dokladem může být internetová stránka www.volebnipreference.cz, již nechť si ctěný čtenář vyhledá, má-li zájem. Vím pochopitelně, že nepodává reprezentativní vzorek rozdělení politických názorů, spíš zachycuje mínění těch, kteří mají doma počítač a zajímají se o veřejné dění víc než povrchně. Ke dni, kdy píši tyto řádky, vypadá situace - pozor, startuji počítač - takto:

Jak se dalo čekat, jako první se umisťuje ČSSD se 32,4%, druhá je ODS s 18,3%. Čtvrtá je KSČM (12,8%), k pětiprocentní laťce se ještě tak tak doškrábli Evropští demokraté s rovnými pěti procenty. Vládní strany křesťanských demokratů a zelených skončily hanebně vzadu - řekl jsem něco o čunkování a kuchtování - s bídnými 2,7, resp. 2,2%. Co? Že jsem zapomněl na třetí místo? Ale nezapomněl. Jen jsem si je nechal na závěr, protože bude pro leckoho překvapením. Na místě třetím (fanfáry!) se umisťuje Koruna česká s 13,4%. Hle! A ne náhodou ani poprvé; od února 2007, kdy vstoupila do internetového klání, obsazuje setrvale druhé až čtvrté místo, v květnu loňského roku dokonce první. To je, co? Monarchisti. Tmáři a zpátečníci, odpůrci pokroku, volající po návratu kdoví jestli ne Habsburků na trůn český. A přece si získávají nepřehlédnutelný respekt v českém občanstvu, nemusí-li se ohlížet na vychytrale stanovenou pětiprocentní klauzuli.

O něčem to velice, převelice vypovídá, a nejen o otrávenosti českého voliče. Je žádána změna. Skutečná a zásadní změna, nikoli neochotná reformička, od níž se zase odstoupí, když se ukáže, že by vedla ke ztrátě hlasů. Je možné, že ne každý z těch, kteří se v internetovém dotazníku vyslovili pro Korunu českou, touží po restauraci monarchie a znovuuvedení šlechtického stavu; ale každý by si přál návrat toho, co tak zoufale chybí současné politice i celému společenskému klimatu a co lze zvát duchem šlechtickým - ne náhodou je jedinou skutečně váženou postavou současné české politiky šlechtic. Vypůjčím si nyní myšlenku z díla Eduarda P. Martina, promine mi, doufám, že bez jeho svolení.

V každé duši, která není nízká, je hranice, o níž duše ví, že ji nemá překročit, nechce-li se dostat na skluzavku k nízkosti. Je možné být zrazen. Je možné být okraden. Je možné být poškozen. Skutečný aristokrat však nesmí přistoupit na pravidla, jaká vynášejí ti, kteří zrazují, okrádají, poškozují.

Což, myslím, je dostatečné vyjádření zásad, jimiž by se měl a musel řídit ten, kdo chce vyvést českou politiku z oné skluzavky k nízkosti, jak o ní píše E. P. Martin. A jakkoli jsem neměl v plánu dělat tímto článkem některé partaji reklamu, nenacházím jiný politický útvar, jenž by je stavěl na tak vysoké místo svých priorit, než je Koruna česká. Snad proto, že běžná politika se pohybuje a účel svého konání vidí v úzkém prostoru jednoho čtyřletého období, kdežto princip monarchický chápe zodpovědnost v rozměru věků. Pročež, rozhodněme se. Jsou-li ještě duše v tisíciletém království českém, které vědí, že existuje nepřekročitelná hranice cti, jsou-li zde ti, kteří mohou být okradení, nikdy však nepřistoupí na pravidla okrádání, dejme jim šanci. Jak se kdo osvědčí povolán k politické odpovědnosti, žádný předem neví; přesto bych soudil, že lépe ten, kdo jsa ducha šlechtického se chrání pádu do nízkosti, než rozhašteřený houfec pletichářů, dávno už sjevších po skluzavce morální bídy až k samému dnu.

Před více než osmi lety - snad si ještě někdo vzpomene - jsem na této stránce uveřejnil článek Sen o cti a hrdosti. Prezidentský čas Václava Havla se blížil k svému konci a při výběru následníků, jaký byl, vypadala budoucnost kormutlivě. I dal jsem k uvážení, zda lépe než zvolit nějakého partajního šaška, od nějž se dá čekat, že bude každým dnem plodit ostudy, blamáže a trapnosti, by nebylo oprášit korunu královskou. Věděl jsem ovšem, jak osamělé je mé volání, a předpověděl jsem, že může dojít širšího sluchu teprve až nízké morální kvality povýšenců, zmocnivších se v této zemi hodností a majetků, ji dovedou ještě dál do hlubin úpadku. No, a už je to pomalu tady. I povýšenec, plodící ostudy a blamáže na hradě českých králů, i hlubina úpadku, v níž se potácí parlamentní politika, nikoli už řídící síla státu, nýbrž předmět všeobecného opovržení. Ani volání po návratu krále na trůn český dnes nezní takovým podivínstvím jako kdysi, připojuje se k němu stále víc lidí, jimž něco říká čest a odpovědnost, a nelze už je přeslechnout, ani nad ním pohrdlivě mávnout rukou. Vyjadřuje se zatím jen hlasy těch, kteří dávají průchod svému názoru na internetové stránce, ale není vyloučen ani přesah do řádných voleb, jen se odvážit rizika a následovat i v nich hlas srdce a rozumu, neboť malicherné taktizování nepřineslo nic než nedůvěru v demokracii a všeobecnou otrávenost.

Když cesta nevede dál, je třeba se vrátit k rozcestí. V případě české politiky by jím mohlo být ... kdepak nějaká opoziční smlouva. Vraťme se až ke dni, pravím, kdy byla pyšně a bez rozmyslu hozena přes plot koruna království českého. Že je to marný sen, říkáte, že monarchický princip nemá naději se v tomto národě výrazněji prosadit ... možná. Snad opravdu nemá, aspoň zatím ne. Pak tedy vzhůru na cestu ještě dál do hlubin úpadku, národe český. Abys konečně našel kuráž ke změně, onu odvahu zoufalců, která nastupuje, když všechno selže a skok do tmy zůstal posledním prostředkem záchrany.