Prosinec 2008

Soud času nad svazáckou generací

Luděk Frýbort

Bez komunismem poblázněných mladých intelektuálů by se český stalinismus nemohl rozepnout do tak obludné šíře, z idealistických jinochů by se nevyvinuli Urválkové a Vašové. Je slušné a rozumné dát slovo i těm, kteří ve svém mládí horovali pro komunismus, postupem času však zmoudřeli, obrátili se proti režimu, stali se disidenty, signatáři Charty 77, vydavateli samizdatů. Ale až v druhé řadě, prosím. Až po těch, kteří moudřet nepotřebovali, protože znali zločinnou podstatu komunistické ideologie od samého začátku. Nevyslovuji tyto věty poprvé a opakuji se nerad. Vypukla však diskuse kolem udavačské aféry světově proslulého spisovatele Milana Kundery, takže musím. Jedno v ní totiž ještě nezaznělo: otázka viny, která nenastává až spácháním zlého činu, nýbrž ochotou spáchat zlý čin.

O děsivé atmosféře prvních let komunistické vlády mi nemusí nikdo vyprávět, mám ji v dobré paměti sám. Chci velmi důrazně odporovat někdejšímu Kunderovu prohlášení, že po únoru 1948 byla na straně revoluce lepší polovina národa. Nebyla. Na straně revoluce, lze-li tak zvát komunistický nástup k moci, byla část zkomunizovaného dělnictva, kterou však revoluční nadšení rychle opouštělo, a to, co zůstalo z předválečné levicové inteligence. Stálo ji, bouřlivácký předvoj pokroku, dost sebezapření si ukázněně nalámat kosti do stalinské škatulky, ale většinou to dokázala. Druhá, neváhám vyslovit že lepší, poctivější a prozíravější polovina národa komunistům odporovala, zčásti i činem. To se týkalo i nás mladých a dospívajících. Pamatuji se, že jsme v naší třídě měli jednoho aktivního komsomolce (i jeho to později přešlo) a asi dva vlažnější souputníky, kteří si však svou načichlost raději nechávali pro sebe. My ostatní jsme byli nekomunisté a protikomunisté, rozdíl byl v tom, že někteří byli opatrnější, takže kádrovou sítí propluli, jiní, neopatrní, si to odskákali. Je sebeobrannou taktikou Kunderovou a jemu podobných prohlašovat, že jsme tenkrát v modré košili běhali a na Stalina oslavné veršíky skládali všichni, to že teprve později... Ne a ne! Je to možná výpadek Kunderovy paměti, daleko spíš však vědomá nepravda. Nevím přesně, jakým způsobem dospěla naše přitakající menšina k svému postoji. Jedněm možná přestrašení rodiče říkali - nebuď blázen, hlavou zeď neprorazíš, dej se do toho jejich svazu mládeže, jdi do toho jejich průvodu, nechceš přece, aby tě vyhodili ze školy. Druzí byli synky a dcerkami harcovníků někdejší levicové intelektuální avantgardy a přinesli si svou infekci z domova. Ale ať tak nebo onak, dostali se tím všichni na skluzavku ke zločinu. Některým se k němu nenaskytla příležitost, takže se jejich jméno na stránkách hanby neobjevilo. Jiným ano.

Měl jsem krátce před maturitou, když v aule našeho gymnázia zasedl soud. Nedozvěděl jsem se, z čího popudu; snad na příkaz vyšších stranických orgánů, snad horlivostí některých pedagogů, kteří si nahonem chtěli vysloužit ostruhy třídní, ba čekistické ostražitosti; bylť, jak si vzpomínám, stav učitelský dosti připodělaný. V lavici obžalovaných zasedla parta chlapců a dívek, jimž byla kladena za vinu různá pochybení: jeden mládenec například nosil úzké kalhoty, což bylo znamením jeho kosmopolitismu. Jedna dívka zase nosila cop, čímž odhalila své buržoazně nacionalistické ledví. Další chlapec, to už bylo vážnější, byl hned po válce na dětské výměně ve Švédsku a teď tvrdil, že by v té peleši zahnívajícího kapitalismu rád žil. Mohlo to být všechno k smíchu, ale šel z toho děs. Jiní chlapci a dívky, jejich spolužáci, seděli na pódiu a byli soudci, přísedícími, zapisovateli. Řeči se ujal prokurátor, hezký tmavovlasý hoch, tvář sice inteligentní, avšak přísná, uvědoměle zachmuřená. Vynášel obvinění kovovým, nesmiřitelným hlasem ... s hrůzou jsem si uvědomil, že by bez zaváhání a možná se zadostiučiněním navrhl i trest smrti, být skutečným prokurátorem. Naštěstí pravomoc té soudní parodie sahala jen k vyloučení z řad svazu mládeže. Může takový ortel dnes znít směšně, ale za těch časů znamenal konec nadějí na studium a nástup k lopatě. Ti tam na pódiu ... kluci a holky snad poctivě idealističtí, snad jen zhlouplí fučíkovskou mytologií nebo pokrokovými rodiči naočkovaní. Zároveň však těsto, z nějž byli uhněteni prokurátoři vražedných procesů Vaš a Urválek. I oni byli jednou chlapci, věřící, že jejich posláním je bezohledná služba vyššímu cíli. Takový byl - přečtěme si zaujatě útočné básničky z jeho mládí - i Milan Kundera. Dušička nadšená, rozoumek vymytý, pokládající za svou čestnou povinnost přispět vlastním dílkem k likvidaci nepřátelských tříd, agentů a imperialistických přisluhovačů. Běžel tedy a poslal člověka, do nějž mu nic nemuselo být, na čtrnáct let do nejkrutějšího kriminálu. Býval by ho, nic si nenamlouvejme, poslal i na smrt. Víceméně poslal; že pan Dvořáček komunistické lágry přežije, bylo spíš nepravděpodobné. Hrůza a děs, ošklivost duši jímá. Kdyby aspoň byli všichni ti dobrovolní služebníci vražedné moci povahy nízké, zvrhlé, jimž činí potěšení škodit jiným. Ale nebyli. Oni jen věřili. V zájmu lepších zítřků konali katovskou práci, a třeba se jim i obracel žaludek. Ale přemohli se.

Rád bych viděl toho chlapeckého prokurátora tenkrát z té auly, tu tvářičku inteligentní, třídním hněvem zachmuřenou, jak vypadá dnes. Jestli také prozřel, od komunismu se odvrátil a třeba i Chartu 77 podepsal, klíči zvonil. Dejme tomu, že ano: stačí to k rozhřešení? Na jedné misce vážek zkažené životní vyhlídky několika mladých lidí, na druhé pozdní disidentství. Na jedné udavačství vedoucí k mnohaletému kriminálu a jen se štěstím ne do oprátky, na druhé mistrovství literárního díla. V případě Milana Kundery se soud veřejnosti různí. Někteří krkolomně dokazují, že žádného udavačství nebylo, že policejní protokol s jeho jménem je čísi zlomyslný podvrh, nemajíce to tvrzení čím jiným podepřít, než že se jejich obdivovaný mistr přece takové hanebnosti nemohl dopustit. Není divu; jak čtu jejich jména, mají škraloupek komunisticky kontaminovaného mládí skoro všichni. Jeden známý literát omlouvá Kunderův poklesek vzpomínkou, jak i on sám byl celý unesený příběhem Pavky Morozova, jak se s ním ztotožnil ... Kriste Ježíši! Kéž byste aspoň mlčeli, svazáčkové! Kéž byste se nepokoušeli vyvolat zdání, že jste byli jen takoví normální čeští kluci a holky. Nebyli. Těm opravdu normálním se z vás dělalo špatně, ať jste dnes čímkoliv. Je třeba znovu a znovu to připomínat, neboť je nebezpečí, že v knize českých dějin zůstane o čase děsu zapsána lež.

Jiní Kunderovu vinu připouštějí, ale není jim důležitá; osoba autora je jedna věc, dovozují, a jeho dílo druhá. Kdyby se pan autor v krvi máchal a agenty imperialismu osobně na hák věšel, jeho knihám to na hodnotě neubírá. I s tím si dovolím nesouhlasit. Třebaže nemohu svých pár knížek srovnávat se světově proslulým dílem Milana Kundery, alespoň vím, jak knížky vznikají a jak autor, i kdyby nechtěl, do nich vkládá své zkušenosti, myšlenky a postoje, chuti a nechuti, občas i omyly, trapnosti a provinění, na něž by rád zapomněl, nebo je aspoň nepřipomínal veřejnosti. A ono to nejde. Každá kniha, a román obzvláště, je osobní zpověď. Autor na sebe prozrazuje ledacos nezamýšleného, jak tím, co píše, tak a zejména tím, co nepíše; a čtenář, je-li dost citlivý, to ze spodního tónu díla vydestiluje. Četl jsem spíš jen mladší Kunderovy romány, ale jako nechtěný obtisk autorovy osobnosti mi stačily. Jeho postavy jsou zatrpklé, omrzelé a vyprázdněné až k nepravděpodobnosti, loutky neradostně se mátožící šedivým světem, co prožívají, není výsledkem jejich vůle, jen sledem bizarních náhod a mimoděkých setkání, trapných až k směšnosti. Zato spolu v jednom kuse souloží - musím říci, že je to především Kunderova pornografická posedlost, která mě odrazuje od další četby jeho děl. Tím spíš, že v tom ponurém obcování není citu, tím méně lásky, ostatně sám Kundera všechno pěkné a radostné s opovržením odkazuje do oblasti kýče. Čtenář s určitou životní zkušeností se zamyslí: proč jsou ty románové figury, jaké jsou? Takovým se člověk přece nerodí, to bývá výsledkem těžkých traumat, zklamání, potlačovaného pocitu selhání, snad i viny. Co mají za sebou Kunderovi hrdinové a o čem mlčí, jako by se něčeho styděli? Kdo někdy zkusil zkomponovat fiktivní příběh, najde odpověď mezi řádky: stydí se a pokouší se zakrýt světáckým cynismem to, čeho se stydí sám autor. Kdo nechceš prozradit stav svého nitra, nepiš romány, ale kuchařky.

Milan Kundera by teď, na stará kolena a ověnčen literární slávou, mohl ještě z toho maléru vyváznout jakž takž se ctí. Omluvit se, v pokoře požádat ty, jimž ublížil, o rozhřešení. A skuteční hrdinové nebývají mstiví, jistě by je dali. Jdi, lituj hříchů, a nečiň toho více. Jenže Kundera nelituje. Zapírá se, neodpovídá, dělá se nedosažitelným, uráží se, rozčiluje a vyhrožuje žalobami. Je to atentát! Všichni se proti mně spikli! Chtějí mi zabránit v úspěchu na frankfurtském knižním veletrhu! Všechno je lež! Neznám žádného Dvořáčka! Neznám žádnou Militkou! Jestlipak mi to něco nepřipomíná. »Rambousek, já vás neznám!« křičel kdysi, jsa v úzkých, jistý bachař na svého bývalého vězně. Inu, člověk na sebe v panice ledacos prozradí. »Militká, já vás neznám!« Kdyby ničím jiným, už touto pamětní mezerou Kundera nechtě odstranil zbytek pochyb o svém udavačství. A bývalo by bylo tak snadné se vyznat z viny, z duše si špínu vymést. Jenže to pyšná mysl neumí.

Historik Adam Hradílek vynesl na světlo 58 let starý dokument a otevřel tak soud nad celou generací komunistické mládeže poúnorového času. Její ideologickou zaslepenost nelze odbýt mávnutím ruky, ach, úsměvná pošetilost mládí. Nikoliv. Bez horlivého přispění komunisticky poblázněné části mladých intelektuálů by se český stalinismus nemohl rozepnout do tak obludné šíře, z idealistických jinochů by se bývali nevyvinuli Urválkové a Vašové. Co způsobili, přesahuje svými následky až do dneška a každým rokem mizí naděje, že by škody na morálce národa mohly být napraveny. Učiňme tedy aspoň závěr pro poučení příštích nadšenců s představami lepších světů v hlavách. Jistě přijdou, vlastně už přicházejí.

Někdo se musí dočkat bídných výsledků ideje, jíž sloužil, aby konečně prozřel. Jiný nepotřebuje čekat na výsledky, protože dokázal vyčíst její zločinný charakter už předem. Je však okamžik, kdy i nejzpozdilejší přívrženec režimu od něj musí dát prsty pryč, má-li v sobě kus cti a slušnosti: je to tehdy, když uzurpátorská moc začne vytřiďovat skupiny nepřátel, které musí být v zájmu vítězství zlikvidovány: židy, příslušníky toho či onoho národa, sedláky, kněze a věřící, velko- i maloburžoazii, kohokoliv jiného. Je to poslední varování; kdo je přeslechne, sám se stává potenciálním spolupachatelem zločinu. Někdy i nepotenciálním.