Prosinec 2008

Synové GULAGu

Armand Maloumian

Předmluva

Svoboda, spravedlnost, vlastenectví, odvaha. Zastaralé pojmy? Překonané hodnoty? Autor v ně pevně věří. "Docela hloupě," jak by řekli někteří. Pravděpodobně mu však tento pevný postoj pomohl přežít nemalé hrůzy a dokázat, že i na konci dvacátého století lze věřit ideálům Francouzské revoluce. Toto stvrdil svou výjimečnou odvahou.

„Milióny jiných byly daleko odvážnější než já“, říká. Myslí tím ty, kteří se zúčastnili odboje, vojáky druhé světové války, vězně stalinských koncentráků. „Jsem průměrný člověk," říká, „pocházím zřejmě z rodu bojovnníků."

Kniha Armanda Maloumiana je především svědectvím. A také výstrahou. Není to ani opožděná obžaloba s přídechem msty, ani vyrovnání starých účtů. Stránky, které mluví o poměrně nedávné minulosti se dotýkají nás všech: evokují totiž budoucnost, která by nás všechny mohla ohrozit, varují nás před tím, co by náhle jednoho dne mohlo dolehnout na kteroukoli zem, která přijme diktaturu, ať už pod jakkoli svůdnou a šalebnou záminkou.

Život autora předtím, než ho zatkla /v jeho dvaceti letech/ tajná sovětská policie, ovlivňuje jeho postoj během 88 měsíců pekla, které prožil a díky své odvaze přežil.

Maloumian vzpomíná na své první setkání s nespravedlností: „V roce 1943 mi bylo 15 let a studoval jsem na gymnáziu Condorcet. Bylo to v době honby na židy. Hlídka gestapa nám nařídila stáhnout si kalhoty, aby viděli, kdo z nás je obřezaný. Jsem křesťan a toto byla moje první vzpoura proti nespravedlnosti. Chodil jsem do sekundy a poslouchal profesory, jak nám vykládají o svobodě, spravedlnosti a rovnosti, proklamované Francouzskou revoluci: Nikdy jsem na tento den nezapomněl."

O rok později, v roce 1944, se po osvobození Paříže Američany a Druhou obrněnou divizí generála Leclerca hlásí jako dobrovolník. Šestnáctiletý dokáže přesvědčit vojáky, že je mu osmnáct. Účastní se bitvy v Alsasku a je raněn výbuchem granátu při ostřelování pancéřového vozu.

V roce 1947 se Sovětský svaz těší ve Francii pověsti vítězné mocnosti, která po boku Spojenců porazila nacistické Německo. V Paříži verbuje sovětská diplomatická mise úsměvy a sliby Bělorusy a Armény, /naturalizované Francouze nebo bez příslušnosti/, aby se vrátili k "matce vlasti ". Že země, zničená německou invazí potřebuje ruce, mozky, odborníky. Několik tisíc uvěří propagandě a octnou se "tam". V černé bídě nebo pracovních táborech.

Otce Armanda, profesora Jean-Baptista Maloumiana, od roku 1931 naturalizovaného Francouze, pozve sovětská vláda, aby přednášel traumatologii na ústavu tělesné výchovy v Jerevanu. Jerevan je hlavním městem Arménské sovětské socialistické republiky a profesor, liberální křesťan, který již mnoho udělal pro své arménské krajany v exilu, se cítí povinen pomoci těm, kteří po staletích mají poprvé svůj vlastní stát. Zdáli se tato Arménie zdá autonomní a pohostinná. S požehnáním Quai d'Orsai podepisuje smlouvu na dva roky. Ponechává si samozřejmé svou francouzskou příslušnost. Odjíždí se svou ženou a dvěma ze tří synů, z nichž nejmladší Armand je právě devatenáctiletý. Ten tam jede, jak sám říká, ze zvědavosti a synovské poslušnosti: „Chtěl jsem se naučit rusky a studovat v Jerevanu "

Od prvého dne - ledová sprcha. Krásné sliby "verbířů-diplomatů " nebyly dodrženy. V Jerevanu uzří pařížská rodina hliněné, polozbořené domy, odpuzující špínu, krádeže téměř legalizované, nouzi a hlad. Okamžitě se rozhodují k návratu do Francie. Mladý Armand se vydává do Moskvy, aby přihlásil rodinu na francouzském vyslanectví. Současně žádá o povolení opustit sovětské území. Zde začíná celé drama vydírání. Sovětští činitelé navrhují profesorovi přijmout sovětské občanství a zříci se francouzského. Odmítá. Okamžitě přestává chodit pošta, je mu znemožněn jakýkoliv kontakt s Paříží a francouzským vyslanectvím v Moskvě. Pod hrozbou zatčení je jim zakázáno opustit Jerevan. Po několika peripetiích je Armand jednoho večera zatčen tajnou policií. Jeho kalvárie bude trvat téměř osm let. Mezitím je jeho otec vydírán: „Staňte se sovětským občanem a máte pokoj vy i vaše rodina," prohlašuje mu náměstek ministra bezpečnosti arménské republiky. Odmítá. Přijde o místo, jeho starší syn také. Teprve v roce 1954, po šesti letech a mnoha zákrocích francouzské vlády dovolí Rusové rodině vrátit se do Francie. Armand zůstává nezvěstný a dostane se ven po dalších patnácti měsících.

Řekli jsme, že tato kniha je především svědectvím. Od určité doby - ještě předtím, než vyšlo na západě Solženicynovo Souostroví GULag - se ve Francii a v Americe začala objevovat svědectví o sovětských koncentračních táborech. Maloumianova kniha je originální tím, že je psaná ze zorného úhlu mladého Francouze, který téměř osm let reaguje na brutalitu, hrůzu a ponižování ze světa ruských koncentráků typicky francouzským způsobem. Tato kniha potvrzuje to, co tajná sovětská policie ví už po desetiletí: že "západní nákaza" je nevyléčitelná. Mohou tě zmlátit, hrozit smrtí, mučit hladem a ponížením. Nedá se nic dělat. Museli by zabít "nakažené", ty, kteří byli vychováni a žili podle "shnilých západních hodnot". Jinak se jim nepodaří udělat z nich poslušné otroky, nepodaří se jim naočkovat vládnoucí ideologii.

Také nejlepší z ruských vězňů odporují. Přijdou o zdraví, ztratí a obětují své životy. Jiní, ne tak silní, se zlomí a poddají. Kdo z nás má právo je soudit? Poslední svědectví/Andrej Siňavskij: Hlas ve sboru, Eduard Kuzněcov: Deník odsouzeného na smrt, Michal Salomon: Magadan/ ukazují, že morální a fyzické mučení, které zažil Maloumian v letech 1948-1956, přetrvává do našich dnů. Výzvy profesora Andreje Sacharova, publikace samizdatu, které dostáváme každý týden z Moskvy, to dokazují. Předstíraná destalinizace se nezměnila. Předstíraná "socialistická zákonnost" ponechala tajné policii stejnou širokou a nelidskou moc rozhodovat, jakou měla za Stalina nebo za Lenina. Aparát útlaku zůstal stejný a na stejném místě. Dokonce se zmodernizoval, vytvořil psychiatrické léčebny s neomezenou dobou pobytu, jak to ukazuje případ Leonida Pljušče. On sám po svém příjezdu na západ prohlásil, že jeho případ není ojedinělý. Že je jen jedním ze stovek, možná tisíci jiných, ponížených a zubožených, jejichž zdraví a duševní schopnosti jsou progresivně a vědecky ničeny "lékaři" ve službách KGB.

Odsouzení za zavřenými dveřmi, nemožnost obhajoby, nemožnost odvolat se proti rozsudku. Počet uvězněných v táborech a vězeních sice poklesl ve srovnání s léty padesátými. Ale postačí to k tomu, abychom mohli mluvit o "liberalizaci" sovětského režimu pod vedením Nikity Chruščova a potom Leonida Brežněva? Deset tisíc, sto tisíc, milión, dva milióny; kolik je jich dnes vystaveno stejné zvůli, stejné zimě, stejným nuceným pracím, stejným zákazům a stejným trestem? Kolik jich nemůže dostávat dopisy ani balíčky, je bez zpráv o svých rodinách? Jaký je to režim, který už šedesát let ničí lidské bytosti a vybíjí celé národy? Jak se opovažuje nazývat se socialistickým?

Kniha Armanda Maloumiana je zcela aktuální. Je pravdivá a současná v roce 1976 jako byla pravdivá a současná v roce 1956, v roce jeho osvobození, kdy ji začal psát, aniž se rozhodl ji publikovat. Bál se tehdy, jako se bojí i dnes, že uškodí některým svým kamarádem v neštěstí - těm, co zůstali v lágrech. Vše se změnilo? Nic se nezměnilo. Nic se v SSSR nezmění, pokud milióny privilegovaných - stranický aparát, armáda a tajná policie - budou diktovat svůj zákon s pomocí strachu, hrozeb a bezpráví dvěma stům padesáti miliónem sovětských občanů. Jak mi řekl Armand Maloumian: „Když myslím na svá léta vězení, nevyčítám tolik dozorcům jako systému, který je stvořil."

Francouz varuje Francouze - a nejen je. Tak abychom si dobře rozuměli.

Michel Gordey

Úvod

Že jsem mohl napsat tuto knihu, že jsem přežil sovětské koncentrační tábory, že jsem z nich vyšel živý, za to vše vděčím mnoha osobám a okolnostem.

- Vděčím za to především své matce Viktorii a otci Jean-Baptistovi: vybavili mě železným zdravím a naučili respektovat druhé. Pomáhali mi a neztráceli naději během mé křížové cesty a po ní,

- svým bratrům Sergeovi a Nickovi: dělali co mohli, bez oddechu, aby mě dostali z vězeňského pekla,

- své zemi Francii: naučila mne milovat svobodu a spravedlnost,

- panu Maurice Couve de Murville, věrnému příteli mého otce: po celá léta si i přes své náročné postavení vždycky našel čas zabývat se mým případem,

- francouzskému vyslanectví v Moskvě,

- ministerstvu zahraničních věcí,

- francouzskému Červenému kříži,

- všem těm, kteří trpělivě a neúnavně pracovali na mém osvobození

Protože jsem arménského původu, pochopil jsem krutost náboženského fanatismu: vedl k úděsné genocidě, při které zmizelo 1 500 000 obětí. Mezi nimi byla i celá rodina mých rodičů. Válka v celé své nesmyslnosti ve mně vzbudila hrůzu z rasismu a naučila svaté úctě k lidskému životu. Svým přátelům a bratrům z vězení, táborů, korekcí a cel vděčím za to, že jsem poznal obsah slova přátelství. Dokázali mi dostatečně, že je silnější než strach a silnější, než obava ze smrti. Svým dvaceti létům, věku velkorysosti a revolty, vděčím za sílu bojovat proti nespravedlnosti a zotročován:. Sovětskému zřízení a jeho minulým, současným a budoucím vůdcům vděčím za to, že mě naučili nenávidět a bojovat proti každé diktatuře, ať už má jakékoliv jméno.

Armand Maloumian

Poznámka

V průběhu celého děje této knihy se mluví o Z/K nebo Zak a článku 58. Z/K je zkratkou ruského slova zaključonyj, což znamená vězeň. (Zvláštní náhodou nosili nacisté ve vyhlazovacích táborech značku K/Z). Článek 58 s četnými podčlánky se dá aplikovat za všechny "politické trestné činy ". V Ukrajinské republice je to článek 54, v Běloruské článek 63, ale to je málo důležité. Jeho obsah a následky pro obžalovaného jsou přesně tytéž.

§ 58., la: zrádce vlasti / občanský/;

§ 58., 1 b: zrádce vlasti /vojenský/;

§ 58., 2: ozbrojené povstání proti sovětské vládě;

§ 58., 3: pomoc /jakákoliv/ cizímu státu, který je ve válečném stavu s SSSR;

§ 58., 4: pomoc poskytnutá mezinárodní buržoazii;

§ 58., 5: sympatie k cizí vládě a pomoc této vládě s úmyslem vyvolat válku s SSSR /válečný štváč/;

§ 58., 6: špionáž, podezření ze špionáže,styky s osobou podezřelou ze špionáže;

§ 58., 7: poškození, hospodářská sabotáž;

§ 58., 8: terorismus;

§ 58., 9: zneužití státního majetku s úmyslem poškodit národní hospodářství, diverze;

§ 58., 10: protisovětská agitace a propaganda;

§ 58., 11: skupinová podvratná činnost /hlavní obžalovaný vytváří přitěžující okolnosti proti ostatním obžalovaným/;

§ 58., 12: neoznámení /vztahuje se na ty, kteří viděli, slyšeli a neudali/;

§ 58., 13: bývalý příslušník carské policie;

§ 58., 14: hospodářská kontrarevoluce, reakcionářství;

§ 58., 19: touha zradit, úmysl spáchat něco proti státu, aniž tento úmysl byl realizován /používá se ve spojení s jiným, důležitějším obviněním/.

Za příslušnost k těmto kategoriím je také možno dostat 10, 15, 20 a 25 let:

- sociálně nebezpečné elementy;

- členové rodiny zrádce vlasti;

- společensky škodlivé elementy;

- protisovětská agitace;

- protisovětská propaganda;

- znevážen(, pomlouvání sovětské vlády;

- chvála západní techniky;

- chvála západního způsobu života;

- podezření ze špionáže;

- sionisté a členové izraelské internacionály;

- členové rodiny nepřítele národa;

- proamerická agitace.

Článek 58 a jeho různé odstavce dovolují zatknout a vypovědět do vyhnanství občana nejen sovětského, ale i cizího.

Prolog

Bylo by mylné se domnívat, že zde běží o jakousi studii srovnávající hrůzy koncentračních táborů nacistických a sovětských. Dovolím si jen jednu poznámku: deportování v Německu, to bylo za války. Konflikt mohl mít jen dvě východiska: vítězství Spojenců a svobodu, nebo vítězství Osy, tedy triumf zlých sil a úplné zotročení lidí.

Byla tu však možnost doufat ve vítězství Spojenců, věřit i v nejtemnějších hodinách. Situace sovětských vězňů, odsouzených v době míru k trestu 10 - 25 let galejí nebo vyhlazovacích táborů, byla úplně jiná. Byli jsme ve vítězné zemi, v zemi spojence, jedné z velké pětky. Ale žádná mezinárodní organizace neměla právo nebo možnost vědět, co se zde odehrává. Žádný cizinec nemohl opustit území bez povolení. Byli jsme v této ohromné, nesmírné zemi, kde ještě v roce 1954 byly objeveny dvě sibiřské vesnice, jejichž obyvatelé nevěděli, že v roce 1917 byla revoluce a před deseti lety světová válka. V zemi, kde v roce 1937 přinášeli obyvatelé jedné republiky seno a kladli je před automobil: musel být po dlouhé cestě patřičně vyhládlý. V zemi, kde 30 let po skončení druhé světové války byli ještě partyzáni, V zemi, která držela a drží v zajetí stovky tisíc vězňů všech ras, národností, náboženství, od jednoduchého Ivana Ivanova až po posledního vládce mandžuského, císaře Pouyi. Jsou mezi nimi: maršál Rokossovskij, maršál Tuchačevskij, maršál Novikov, generál Grigorenko, letecký konstruktér Tupolev, zpěvačka Ruslanova, žena Molotova, žena Kalinina, šéfredaktor Izvěstií Gromskij, pět švagrů a švagrových Stalina, šéf protokolu ministerstva zahraničních věcí Sovětského Svazu Barcov, otec vesmírného výzkumu Koroljev, spisovatelé a básníci Galanskov, Daniel, Siňavskij,Amalrik, Vozněsenskij, Markiš, Čarenc....

V zemi, kde uvěznili statečné a moudré, intelektuály a dělníky, venkovany, hrdiny SSSR, přeběhlíky, bojovníky, esesmany, komunisty, nacisty, marxisty, kamikadze, kněze, tmáře, španělské republikány, Španěly z divize Azul, trockisty, severní Korejce, jižní Korejce, čínské generály, finské rybáře. V zemi, kde zločinci tvoří sedmnáctou sovětskou republiku /vůdci tohoto sovětského podzemí se každým rokem scházejí v jiném městě a řeší problémy, týkající se jejich "bratrstva"; příkazy, na kterých se usnesou, jsou závazné pro všechny "bratry"/, v zemi, kde to, co je pravda dnes, nebylo pravda včera a nebude pravdou zítra, v zemi, kde včerejší dozorce je zítřejším vězněm, v zemi, kde včerejší vězeň je dnes dozorcem. V zemi, kde skladatelé, sochaři, malíři a spisovatelé jsou podřízeni směrnicím strany. V zemi, kde ministr obchodu oznámil vítězně v roce 1955: „Tento rok, poprvé v dějinách Ruska, jsme vyrobili 200 miliónů ponožek." Což nedělá ani jeden pár ponožek na obyvatele. V zemi, kde udavačství je občanská ctnost, kde děti jsou odměňovány za udání rodičů...

V zemi, kde jsme neměli naději na lepši zítřek pro sebe ani pro jiné, ani možnost věřit slovu budoucnost. Země, kde tato naděje neexistuje dodnes. Ti, kteří prožili nacistické koncentrační tábory a kteří jsou jimi poznamenáni na těle i duši až do konce svých dní, jediní mohou pochopit, co jsme podstoupili a co zkoušejí ještě dnes ti, kdož jsou uvězněni v SSSR.

„Ano, jistě, je to strašné," mi často říkají, „ale v SSSR přece nebyly plynové komory, kremační pece, tábory smrti." Jestliže tisíce táborů, kde se vyhlazuje prací, tábory pomalé smrti, které existovaly a existují ještě dnes, jestliže káznice a koncentrační tábory nejsou tábory smrti, co tedy jsou? Opravdu: nikdy jsem neslyšel mluvit ani o spalovacích pecích ani o plynových komorách. Ale o táborech mlčení, ano. 0 táborech, kde jsou vězni přikováni, ano. O kanibalismu, ať už v táboře, nebo při transportu, ano. 0 masakrech v táborech, které provádějí ozbrojení dozorci na bezbranných vězních, ano. 0 vyhlazení politických vězňů vězni kriminálními, vybavenými péčí dozorců sekyrami a tyčemi, ano. 0 kobkách, kde byl vězeň ponechán ve spodním prádle celé týdny za teploty -30°, ano. 0 lodích, z nichž byli vězni zaživa házeni do moře, ano. 0 vězních připoutaných v barácích a zaživa spálených plamenomety, ano. O vězních, které zabili dozorci ranou do hlavy, ano. 0 vězních, na rozkaz dozorců roztrhaných psy, ano. O olověných dolech, kde vězeň po několika měsících práce umírá za nepředstavitelných bolestí na otravu olovem, ano, 0 pokládání kolejí za teploty -50°, ano. To všechno existovalo, existuje a bude existovat s malými rozdíly, pokud SSSR bude SSSR. Nevyrovnají-li se tyto metody vyhlazováni a pomalé smrti hrůzám nacistických kremačních pecí a plynových komor, co se jim pak vyrovná?

SSSR má přes 22 miliónů čtverečních kilometrů. Jen východní Sibiř je dvanáctkrát větší než Francie. Nikdo neví, co se tam odehrává. Pokud jde o nacistické koncentráky, máme k dispozici svědectví těch, kteří přežili. Archivy Třetí říše umožnily Spojencům seznámit se s jejich hrůzami. Německo bylo obsazeno a spojenečtí pozorovatelé se mohli seznámit s rozsahem tragédie. Ne tak v případě SSSR. Ještě dnes odmítáme věřit, že země Tolstého, Dostojevského, Puškina, Lermontova a Čajkovského by mohla zplodit tolik katů a vynalézt internaci v psychiatrických ústavech. Právě tak, jako jsme dlouho odmítali uvěřit tomu, že země Goetha, Schillera, Dürera a Bacha, Schumanna a Marxe mohla vynalézt plynové komory.

Chile, Vietnam, Kambodža zmobilizovaly davy, vzbudily pohoršení. Ale koho zajímá osud sovětských satelitů nebo národů anektovaných lidovou Čínou? Kdo mluví o Litvě, Lotyšsku a Estonsku. 0 Podkarpatské Rusi? Milióny mrtvých, milióny uvězněných, milióny rozbitých rodin, milióny deportovaných, vyhnaných. Nic, mlčení.

Za ponížené, poražené a utlačené Maďary, za ponížené, poražené a utlačené Čechy a Slováky, za ponížené a utlačené Poláky To - je několik intelektuálních výkřiků, pár demonstrací. To je vše.

Kdo jsou ti vězňové, kteří se provinili proti sovětským zákonům? Jsou to všechny osoby, které pobývaly na území obsazeném silami Osy. Váleční zajatci, Litevci, Lotyši, Estonci, krymští Tataři, donští a kubánští kozáci. Uprchlici z Oděsy a ostatních měst, která padla do rukou nacistů. Důvod: nedostatek důvěry k Rudé armádě a jejich velitelům. 10, 15, 20, 25 let, článek 58, odstavec 1a. Ti, kteří z Oděsy a ostatních měst, která padla do rukou nacistům, neutekli. Důvod: zůstali s úmyslem zradit sovětskou vlast a kolaborovat s okupanty. 10,15, 20, 25 let, článek 58, odstavec 1a.

Uvedu několik takových případů:

ABRAHAMOVIČ: povoláním švec židovského původu žijící v Kyjevě. Němci obsadili město, deportují židy do Německa. Mezi nimi Abrahamoviče. Tři roky v Buchenwaldu. Osvobozen Spojenci, vrací se do Kyjeva. Zatčen v roce 1946, odsouzen na 25 let nucených prací z tohoto důvodu: „Nacisté vyhlazovali židy, proč nejste mrtev? Jste-li naživu, znamená to, že jste jim nějak sloužil." Článek 58. odstavec 1a.

GARBUNOV: povoláním pastevec. Před dvěma svědky nazval jalovici „děvkou z kolchozního bordelu". Článek 58, odstavec 11. Přitěžující okolnost: skupinová činnost, neboť byli přítomni dva svědci. Úhrnem 10 let. První svědek je taktéž odsouzen, na základě článku 58/12 ze stejných důvodů. Bude ještě mimoto zbaven na 5 let občanských práv po skončení trestu, protože "viděl, slyšel a neudal". Druhý svědek udal oba dva.

GAVRILOV: povoláním elektrikář. Povolán, aby spravil počítače v jedné továrně. Při shlédnutí zamotaných kabelů řekl: „Je to ještě zamotanější než dějiny strany." Článek 58/10: Pokus uškodit pověsti strany - deset let.

ALIJEV: Ázerbájdžánec, povoláním kočí. Při převozu jedné z početných Stalinových soch v Baku se socha na špatném dláždění zakymácí a málem spadne. Alijev kleje: „Jebu tvoju mať, rozbij si hubu, pak ti teprve bude dobře." Článek 58/8, 58/10: urážka vůdce národa, touha zničit sovětský režim, pokus o terorismus proti hlavě státu - patnáct let.

MICHAJLOV: povoláním lovec. Po návratu z lovu čistí zbraň. Aby zjistil, zda je dobře vyčištěná, namíří na sochu Lenina. Naneštěstí pro něho, vstoupí v tom okamžiku dvě osoby: Článek 58/8: terorismus, pokus o svržení sovětské vlády - dvanáct let.

HANS R.: německý komunista. Zatčen v roce 1935 v nacistickém Německu jako komunista. Vězněn v Sachsenhausenu. Osvobozen v roce 1945. Zatčen v roce 1946 jako fašistický revanšista. Vězněn v Sachsenhausenu do roku 1949, potom deportován do Vorkuty, kde jsem ho potkal v roce 1950. Článek 58/6 a 7: špionáž a pomoc mezinárodní buržoazii - dvacet pět let.

FRUŠKIN, Izák Áronovič: povoláním rytec. Oděsan, za okupace Oděsy odvlečen Němci. Repatriován po dvou lelech strávených v koncentráku. Znova začíná pracovat ve svém oboru. Na jedné z podnikových schůzí se hlasuje. V momentě, kdy se Fruškin chystá zdvihnout ruku, mu ostrá bolest projede pravou rukou. Jeho paže zůstane po několik minut ochrnuta. Následek: koncentrák, článek 58/10: pokus o zničení jednoty sovětského lidu na jeho neotřesitelné cestě ke komunismu. Nezvedl ruku na pokyn představitele strany, který žádal o souhlas pracujících ke zvýšení plánu produktivity o 15%. Deset let.

GULAJKIS, Jan Ivanovič: Lotyš z Libavy. Za války a německé okupace ukrývá sovětské židy před lotyšským gestapem. Po osvobození dostane uznání a čestný řád za tak hrdinský čin. Roku 1949 je zatčen a odsouzen podle článku 58/4 a 6: Pomoc mezinárodní buržoazii, špión za izraelský žold, člen sionistické sítě - dvacet pět let.

KUZNĚCOV, Jakov Jakovlevič: žid původem z Krymu. Hudebník. Mírný člověk, citlivý umělec. Starozákonní židovství se v něm mísilo se středozemní žoviálností. Když jsem se ho ptal, proč poruštil své jméno, odpověděl: „Nebyl jsem to já, ale můj otec. Vzal si za vzor velké ruské spisovatele -Tolstoj-mann, Lermontov-baum, Gogol-stein." Za tuto historku byl odsouzen podle článku 58/10: protisovětská agitace, zlehčování ruské kulturní minulosti - deset let.

BOGOLJUBOV, Alexis: Rus z Moskvy, zatčen a odsouzen na 10 let za vyprávění této anekdoty: „Venkovan je v Moskvě, na Lubjanském náměstí, kde je známé vězení, hlavní sídlo KGB a GULagu. Ptá se kolemjdoucího, kde najde "gosstrach" /národní pojištovna, zkratka/. Kolemjdoucí odpoví - Kde je gosstrach nevím, ale gossužas /strašlivá vláda, zkratka/ je tady naproti - a ukáže na budovu vězení Lubjanka. Článek 58/10 a 58/11.

GRIŠIN: student, zatčen v roce 1946, protože řekl, že Berija je mučitel. Odsouzen podle článku 58/10 na deset let, důvod: ponížení a urážka důležitého člena ÚV KSSS a sovětské vlády. Když v červnu 1953 oznámily Pravda a Izvěstije zatčení a popravu Beriji s vysvětlením, že "podvedl bdělost ostatních členů strany a vlády, aby se dostal na místo ministra vnitra," že zavedl v SSSR koncentrační tábory, kam bylo posláno mnoho nevinných a že byl mučitel, vyhledal Grišin velitele tábora a řekl mu: „Tak vidíte, občane veliteli, já, nevýznamný student jsem věděl a řekl už před sedmi lety, že Berija je mučitel. Měli byste mě propustit a ještě vyznamenat." Psal na všechny instance strany a vlády a byl osvobozen v roce 1956, tři dny před konečným vypršením svého trestu.

Je tomu právě 20 let, co jsem 19. února 1956 byl propuštěn a repatriován. Brzy po mém návratu vypukla maďarská revoluce. Bohužel se všichni víc zajímali o poslední model autosalónu než o budapešťské povstání. V Paříži se konalo par manifestací. Křižovatka Chateaudun dostala jméno Kossuth na paměť velkého maďarského revolucionáře. To bylo asi vše.

Moje zkušenost se sovětskými tábory tisk vůbec nezajímala. Ani deníky, ani časopisy. Je to hrozné, uznávali, ale příliš šokující pro francouzské publikum. A pak, to všechno je už minulost. Stalin je mrtev, došlo ke změnám. Chruščov, to je něco jiného...

Můj přítel, páter Jean Nicolas, kterého jsem poznal v táboře, napsal knihu "11 let v ráji" /vydal Fayard/. Jakkoli výjimečná, zůstala téměř nepovšimnuta. Obdivuhodně napsaná, zachycuje citlivě a skromně jedenáct let života kněze, který si dokázal uchovat v těch nejhorších podmínkách důstojnost a příkladnou vyrovnanost.

Nikdo není prorokem ve své zemi. Mé články a pojednání vzbudily pozornost u zahraničního tisku. Nabídli mi spolupráce a možnost rozhlasového vysílání v cizině. Nechtěl jsem ale opustit Francii a stát se emigrantem. Chtěl jsem, aby se mé rány zacelily. Chtěl jsem zůstat v ústraní. prošly roky, mé popsané listy zůstávaly zavřené v zásuvce a pravděpodobně by se byly staly kořistí myší.

Mezitím bylo Československo, pražské jaro, byl Gomułka a Polsko, bylo Bulharsko a Dimitrov, byl kardinál Mindszenty, kardinál Wyszyński, byla "zeď hanby" v Berlíně, která zůstane výzvou západnímu světu, byla rehabilitace Jakira, byla destalinizace, bylo nové zatčení Jakira, byl "Jeden den Ivana Děnisoviče", byl proces Siňavského, byl nový proces s Jakirem, byla Nobelova cena Pasternakovi, byl proces s Danielem, byla Nobelova cena Solženicynovi, Sacharovovi, bylo zatčení mladých ruských intelektuálů, byl Pljušč a všichni židé, kterým byl odmítnut výjezd do Izraele. V červnu 1975 byla výzva podepsaná Otto Luntsem, žádost o pomoc pro volžské Němce, internované v táboře nedaleko Permu, kterou uveřejnil deník Berliner Zeitung. V dopise se praví, že je jich ještě 7000 v táboře, někteří tam jsou již přes 50 let.

Chopil jsem se znova pera a svých listů a začal jsem znova psát.

Jsem všední člověk, střední postavy, průměrného vzdělání, průměrné inteligence, žijící všední život - až do příjezdu do SSSR. Obracím se na ty, kteří jako já jsou všední lidé, abych je varoval před komunistickými sirénami. Mam tu velikou přednost, že jsem si prožil komunistický systém na vlastní kůži. Nemám ani tolik nároků, ani tolik hlouposti k tomu, abych věřil, že přináším nějaké poselství nebo se pokládal za spisovatele. Jenom vyprávím, co jsem viděl. Nepřináším bohatou dokumentaci jako Archipelag GULag. Nemám styl ani sílu Alexandra Solženicyna. SSSR a jeho vězení jsem poznal jen na své kůži. Kniha má v podstatě jediný cíl: aby moje svědectví, mezi mnoha jinými, přineslo naději a víru v budoucnost těm, kteří jsou utlačováni nebo se cítí utlačováni. Těm, kdož si ať už důvodně nebo bezdůvodně stěžují, těm, kteří jsou nešťastní, úzkostliví, unavení, těm, které velké i malé překážky zbavuji odvahy, těm, kteří řídí životy jiných. Přes to všechno jsou svobodni. Byl bych šťasten, kdyby si mohli vždycky ve slabé chvíli přečíst z této knihy pár řádek a načerpat znovu odvahu. Každý problém je řešitelný. Mimo smrt není nic, co by se nedalo napravit.

Šedesát let po Říjnové revoluci se v SSSR pokračuje v ničení člověka. Nic se nezměnilo, jen to, že k vězením a táborům přibyly internace v ústavech pro duševně choré. Od roku 1917 se v systému samém nic nezměnilo. Nic se nezměnilo smrtí Vladimira Iljiče. Nic se nezměnilo smrtí Sosso Džugašviliho, řečeného Stalin. Nic se nezměnilo od masového propuštění politických vězňů v letech 1954 a 1956. Toto propouštění mělo jediný důvod: obnovu lidského materiálu. Byl tolik opotřebován, že už nemohl být užitečný. Bylo potřeba načerpat nových sil, než se tábory znovu naplní.

Západní svět odmítá pochopit, že sovětský systém, jehož moc sahá od Vladivostoku do Berlína a který již natahuje prsty k západní Evropě /Itálie, Portugalsko/ a Africe /Angola/, má jediný cíl: dobytí světa.

„Abychom dosáhli svého cíle, spojíme se, bude-li to třeba, se samotným dáblem !" - podepsán Lenin.

Bylo mi 20. Je to hodně i málo. Málo, protože máme právo žít daleko déle. Hodně, protože máme-li ve 20 umřít, promítne se nám hlavou tolik vzpomínek, tolik zapomenutých drobností, tolik maličkostí, ztracených v nejtajnějších koutcích naší paměti...

Po třech dnech a třech nocích strávených v rukách MGB /později KGB/, kdy údery střídaly kýble s vodou, vchrstnutých do obličeje, jsem napůl v bezvědomí. Ve světlých okamžicích se vidím na zemi, jak zvracím žluč, třesu se vztekem, močím strachem, koupám se v krvi a výkalech. Lomcuje mnou strach, ochromující strach, očekávání nových ran. Čekání, které je možná horší než rány samy. Potom dostávám injekci. Nechávají mě v klidu na židli. Jak dlouho? Každá část mého těla je znecitlivělá. Čas utíká, dřímám...

Dva dozorci mě berou pod paží a táhnou do místnosti, kde za stolem, pokrytým červeným ubrusem zpozoruji zpod nateklých víček tři osoby, dvě v uniformě a jednu v civilu. Mí strážci mě přivedou ke stolu a podpírají. Civilista si mě prohlíží, ptá se, zda jsem Armand Maloumian, syn Jean-Baptisty, narozen 4. května 1928 v Marseille. S potížemi přisvědčuji. Mám oteklý jazyk, jak jsem si ho kousal, rozbité rty... Tři osoby se zvedají, uniformovaní přihlazují své pláště, civilista čepici. Civilista bere papíry ležící před ním na stole a čte. Nerozumím dobře, co říká, tolik jsem rozbitý a bezvládný. Přesto se mi zdá, že chápu: je to náměstek ministra MGB, budoucí KGB, a jeho dva kumpáni v uniformách jsou prokurátoři. Čtení pokračuje rychle, z řady slov zachycuji:...špion ve službách francouzské výzvědné služby...znalost několika cizích jazyků potvrzuje špionážní výcvik...déle než měsíc docházel denně na francouzské vyslanectví, vybaven informacemi, týkajícími se bezpečnosti SSSR... pravděpodobně agent-spojka italské výzvědné služby. Večeřel několikrát s italským diplomatem... není pochyb o příslušnosti obžalovaného k americké a britské špionážní službě, nebol se po několik pátků a sobot zdržoval v klubu těchto vyslanectví...hluboce protisovětský... nebezpečný agitátor, snaží se vyvolávat nesnáze, aby mohl znova zavést kapitalistický režim v SSSR... francouzského vojenského přidělence klamal lživými údaji o představitelích sovětské vlády... při novoroční recepci na francouzském vyslanectví byl viděn ve společnosti několika francouzských důstojníků, což potvrzuje jeho příslušnost k 2. oddělení... proto se podle znění článku 58, odstavce 1a, odsuzuje k smrti jako zrádce vlasti. Trest bude vykonán následujícího dne.

Sním. To není pravda. Zdá se mi zlý sen, nebo jsem v kině a teď přijde slovo "konec"? Proč? Zrádce? Koho? Nejsem zrádcem své vlasti, nikdy jsem Francii nezradil. Zrádce, když jsem v 16 letech bojoval v 2. divizi? To není pravda, jsou to blázni, šílí. Odsouzen k smrti. Proč k smrti? Musím umřít? Z jakého důvodu? Omdlívám... Přicházím k sobě v cele. Žádný hluk, ve vězení panuje hluboké mlčení.... Na stole vidím své cigarety, odebrané mi při zatčení a krabičku sirek. Potěšení z kouření je krátké. Bolí mě rozbité rty. Když vdechuji podruhé, mám v ústech chuti krve... Dveře se otvírají, vstupuje postarší voják, má skřipec a bílou košili. Je následován dvěma strážci. Měkkými pohyby, bez mluvení ošetřuje mé rány, nejdříve v obličeji, čistí je aseptikem. Naznačuje, abych se položil, vyhrnuje mi košili, natírá mi tělo mastí, prodlévá u zápěstí, naběhlých od pout. To vše za hlubokého mlčení. Potom se na mne smutně podívá potřásaje hlavou a zamumlá: „Chudáčku" a odchází... Smutně „chudáčku".

Proč? Vrací se mi paměti. Bylo to 31. října v Jerevanu. Vracel jsem se z večírku u přátel. Muselo být po jedenácté. Na mostě jsem ve světle měsíce zpozoroval bleděmodré auto. Jedno z těch sovětských aut, které se podobají starým, předválečným fordům. Když jsem se k němu přiblížil, vystoupili tři muži a obstoupili mě. „Jste soudruh Maloumian?" Přisvědčil jsem, že ano. „Nasedněte." Byl jsem vecpán do auta. Protože jsem se domáhal vysvětlení, bylo mi řečeno: „Chtějí se vás něco zeptat na MGB." Za několik minut jsem se octl ve 4. poschodí jejich sídla.

Jsem odsouzen k smrti. Výkon trestu bude proveden následujícího dne. Pokaždé, kdy se kroky přibližují k mé cele, myslím, že jdou pro mne. Pokaždé, kdy se otvírají dveře, myslím si: „Už je to tu. Teď mě zastřelí. Smrt..." Denně se otevřely dveře desetkrát. Po celé tři měsíce. Umřel jsem 920 krát. Bylo mi 20 let...

ŠTĚDRÝ VEČER 1948

Narodilo se boží dítě... sám v cele, jen ve spodním prádle, slavím příchod božího dítěte na zem kouskem černého chleba... Je zima, hrozná zima, slavím Štědrý večer. Dostal jsem se k mizernému krajíci chleba a libuji si. Každé sousto jím pomalu v očekávání dalšího přídělu tří set gramů chleba a polívky, který přijde za dva dny... Vychutnávám každé sousto s pomyšlením, že je možná poslední. Možná, že přijdou tento večer... Štěnice - ty jedině hodují, pro ty je celý rok Štědrým večerem. Zakousnou se do vás a pijí vám krev, ty malé "čekistky". Ne nadarmo se jim říká "štuky" jako letadlům neblahé paměti.

Narodilo se boží dítě.

Za necelý týden dostal můj knírek barvu sněhu. Uplynuly tři měsíce. Jednoho dne jsem byl předvolán k dozorčímu důstojníkovi a ten mi sdělil, že můj případ bude přešetřován OSOem /zvláštní rada GPU/NKVD, většinou kolegium tří soudců; odsuzují ty obviněné, proti kterým není důkazů. Proti jejich odsouzení není odvolání/ z Moskvy. Bylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem mých "zločinů".

- „Takže trest smrti, obča..."

- „Trest smrti již u nás neexistuje. SSSR, to byste měl vědět, má nejhumánnější zákonodárství na světě. Trest smrti se udržel pouze v kapitalistických zemích k terorizování pracujících".

Je třeba mít 20 let a být naivním "zápaďákem", který ještě nikdy neměl co dělat s tímto systémem, abyste uvěřili morbidní scéně, ve které jsem já nevědomky hrál hlavní roli...

Bylo toho ještě hodně, čemu jsem se měl naučit. Naučil jsem se hodně, za svých studií na "vězeňské univerzitě': V několika málo minutách jsem právě prošel pár tříd, ale pořád jsem ještě byl v "přípravném kurzu". Věřte, že moji profesoři byli velice schopní a já obzvláště nadaný žák, protože jsem obdržel svůj koncentráčnický diplom s vyznamenáním. Absolvoval jsem svá studia se souhlasem poroty o 8 let později.

Mé diplomy jsou hodnotné:

- 14 měsíců vazby, z toho tři jako odsouzený k smrti s každodenním očekáváním popravy,

- 9 měsíců utajeného vězení jako politický,

- 5 měsíců transportu,

- 5 měsíců izolace v disciplinárním žaláři,

- 55 měsíců galejí a speciálních táborů.

To je: 88 měsíců = 2 665 dní.

Už sedm měsíců jsem tu stále sám, sám v kobce 1,74 metrů široké a 3,48 metrů dlouhé /je-li pravda, že roztažené paže se rovnají výšce člověka/.

Dnes, 4. května 1949, jsem plnoletý. Je mi 21 let. Mám právo jednat, jak se mi zlíbí, jako dospělý. Zapíjím tuto svou dospělost, přiťukávám si plecháčkem s kýblem vody. Cela je vybavena jakýmsi stolem, postelí, na kterou je zakázáno si nejen lehnout, ale i sednout po celý den, kýblem vody, plecháčkem, dřevěnou lžíci, koštětem, soudkem a pravidly vězeňského řádu MGB. Lampa svítí dnem i nocí. Bachař musí mít možnost kontrolovat neustále vnitřek cely a chování vězně. Ten musí spát v noci hlavou směrem ke dveřím, ruce na pokrývce. V zimě však nice samovolně vklouznou pod ni, aby našly trochu tepla. Bachař vás nemilosrdně vzbudí třeba čtyřikrát za noc, po páté to jsou tři dny korekce.

Denní režim: Budíček v 6 hodin, oblékání a potom nic až do půl osmé. To se otevře okénko ve dveřích a dostanete čtvrt litru teplé vody, říká se tomu "čaj", hlavu slanečka, 8 gramů cukru a 40 gramů černého chleba, který se skládá z 52% tekutiny a 48% všeho možného, co se vzdáleně podobá mouce. V osm hodin kontrola důstojníka, který má ten den službu. Dveře se otevřou:

„Dobrý den."

„Dobrý den, občane náčelníku."

Dopoledne dostanete od bachaře kus hadru a "myjete" celu. V poledne nastavíte misku a dostanete sběračku polévky, téměř bezbarvé, nebo nějakého vývaru z konopných semen, prosa, někdy i ovsa. To vše samozřejmě bez jediné kapky tuku. Až do večera nic, někdy dvacetiminutová procházka po dvoře, kde trčí holý strom.

Smutný dvůr, smutná procházka. Dokola, sám jako veverka, pod dohledem bachaře a hlídky na strážní věži se zalícenou puškou a prstem na spoušti... Večer polévka, stejné vydání jako v poledne, hrnek teplé vody, toaleta a to je vše. V 10 hodin spát. Tak vypadá den.

Každých deset dní sprcha, holení a stříhání vlasů tupou mašinkou, která nestříhá...

Noc je bohužel daleko méně klidná. Vyslýchá se zásadně v noci, čtyřikrát až pětkrát v týdnu. Výslech může trvat tři hodiny až několik dnů, jak si vyslýchající zamane. Vracíte-li se z výslechu sám, vlastními silami, měl jste štěstí. Ale častěji se stává, že v důsledku oficírských něžností jste odvlečen do kobky dvěma strážnými. Jednou urazil vyšetřující důstojník moji matku a Francii. Hodil jsem po něm sochou Lenina z mizerné sádry. Od té doby mě předváděli k výslechům s pouty na rukách. Předtím jsem samozřejmě absolvoval dvacet dní v korekci.

Když jsem se po tomto incidentu zase poprvé dostavil k výslechu, můj kat mi oznámil: „Nezáleží na tom, zda výpověď podepíšete nebo ne. Mám teď konečně proti vám závažné obvinění. Pokus zabití namířený na vyšetřovatele, článek 58/4, ozbrojené povstání proti sovětskému zřízení, článek 58/2. To, co jste chtěl udělat, si vypijete, holoubku. Až doposud to všechno nic nebylo. Ted budete trpět a do chvíle, kdy odtud půjdete, jestli vůbec kdy opustíte tohle vězení a věřte, že mi bude potěšením zasadit se o to, abyste se dostal tam, kde je jenom mráz, hlad, galeje, kde není léto, kde svítí jen zřídka slunce a odkud se nikdo nevrací."

Držel slovo až na poslední: vrátil jsem se.

Jednou v únoru trval můj výslech čtyři dny. Byli na to čtyři, střídali se ve výslechu a bití. Po řadě odpočívali. Dostal jsem se do stavu úplné lhostejnosti a otupělosti. Ani lampy, namířené do očí, ani rány obuškem do stehen, ani bolest zařezávajících se pout na mne už nepůsobily. Se vší silou své vůle jsem se soustředil na to, sledovat výslech. Jako všechny ostatní měl jen jediný cíl: vynutit ze mne přiznání, že jsem byl ve svých 20 letech důstojníkem špionážní služby, a přinutit mě pracovat v zahraničí pro sovětskou rozvědku...

„No tak, Armande, přiznejte se, máme stejně důkazy v rukách."

„Když je máte, proč mě bijete? Ukažte mi je, rád je uvidím." „Ne, chceme, abyste se přiznal sám. Bude to důkaz vaší dobré vůle vůči nám."

Všechny prostředky jim byly dobré k tomu, aby mě zlomili. Lichotky, rány, hrozby, vydírání, pálení cigaretou na prsou, kterou vám potom nabídli. Nechali mě tři dny bez jídla, potom se na stole objevil stříbrný podnos s kaviárem, uzeným lososem, vodkou, ovocem.

„Vidíš, Armande, trpíš pro nic. Udělej, co chceme, a můžeš s námi jíst. Přijmi a budeme kolegové. Pojedeš si odpočinout na Krym a pak tě pošleme pracovat do ciziny. Třeba i do Francie, když budeš chtít. Dělej, přijmi, povol."

„Nemám, k čemu bych se přiznával." A začalo to znova.

Čtvrtého dne jsem cítil, že již nemohu odporovat. Řekl jsem svému trapiči: „Když budu vypovídat, dáte mi najíst a necháte mne spát?" „Jasně, slovo čekisty."

„Tak mě nechte nejdřív vyspat."

„Dáváš slovo, že budeš potom vypovídat? "

„Čestné slovo, že vám něco řeknu."

Byl jsem odveden do své cely bez pout. Na stole byl boršč, blinčičky, uzený losos a balíček gauloisek se zápalkami. Natáhl jsem se a okamžitě usnul. Jak dlouho jsem spal, nevím. Byl jsem tolik vyčerpán, tolik zmučen, že jsem ve spánku močil do postele... Spánek mi udělal dobře. Ještě jsem se úplně neprobudil a už se dveře otevíraly. Dozorce mi přinesl vodku, mastnou polévku, dva párky a krabičku kamelek. Řekl mi: „Dostali jsme kvůli vám zvláštní instrukce. Můžete spát, kolik chcete a chodit na záchod podle přání. Co chcete dnes večer jíst?“

Využil sem příležitosti beze studu, spal co nejvíc, chodil na záchod tak často, jak to jen šlo, snědl dvě bohatá jídla a vyčkával konec událostí.

Nazítří ráno k jedenácté pro mne přišli dozorci a byl jsem odveden do místnosti, kterou jsem ještě neznal. Bez pout. Byl tam můj vyšetřující soudce, tři důstojníci, z nichž jeden byl generál, dva plukovníci a jeden velice elegantní civilista. Všichni dohromady prokazovali nejvyšší úctu civilistovi, který na mne zvědavě zíral.

„Podívejte se, soudruhu Maloumiane, soudruh ministr Abakumov, ministr MGB, který je zde na inspekční cestě, se o vás zajímá a přeje si, abyste s námi pracoval v zahraničí. Že, soudruhu ministře? "

„Ano. Potřebujeme lidi, jako jste vy. Mladé, vzdělané, odvážné, narozené v cizině, kteří bojovali proti fašismu se Spojenci, kteří znají dobře cizí jazyky, zvyky Francouzů a Američanů."

To vše se překládá z ruštiny do arménštiny. Nemluvím ještě rusky a odmítám mluvit arménsky. Abych získal čas a také ze vzdoru vymáhám nepřetržitě různé tlumočníky: nejprve francouzského. Když se našel, odmítl jsem mluvit a požadoval tlumočníka anglického, potom německého, potom jakéhokoliv, i javanského /za to jsem vyfásl několik dní korekce/.

„Vyspal jsi se, najedl, napil, splnili jsme slib. Ted je na tobě. Ted začni mluvit ty."

„Jo, teď vám něco řeknu: dejte se vycpat."

Co následovalo, mi úplně uniklo. Přišel jsem k sobe v korekci, pouta na zápěstích, ve spodním prádle a zůstal jsem tam dvacet dní. Nedostatek spánku, vysílený organismus a špatné zacházení značně oslabilo mé reakce. Nečinnost v cele, kde je zakázáno spát ve dne a dokonce si i podepřít hlavu o zeď. může vést k šílenství. Jak tomu uniknout? Vyměňovali jsme si potom s ostatními vězni své zkušenosti. Někteří vzpomínali na svůj minulý život, jiní skládali písně, další verše. Já jsem se zabýval hledáním rovnocenných výrazů v cizích jazycích, sestavováním /v duchu/ disertaci na témata jako: co je to číst?, co je smích?, co je to psát? a hlavně přípravou své obhajoby a protestu proti uvěznění, až přijdu před tribunál. Byl jsem ještě naivní. Žádný tribunál jsem nikdy neviděl. Viděl jsem jen orazítkovaný dopis, datovaný 12. prosince 1949, který mě odsuzoval na dvacet pět let vězení ve zvláštním táboře.

Skupina soudců, několik osob, prostě nějací lidé, aniž mě viděli a slyšeli, mě jednoduše odsoudili na dvacet pět let nucených prací bez možnosti odvolat se. Ty osoby nebo ta osoba nebo možná nějaká sekretářka vyplnila předem připravený formulář, sdělující, že: tenaten byl odsouzen na dvacet pět let podle článku 58/1a jako "zrádce vlasti". "Zrádce sovětské vlasti?" Jak mohu být zrádcem SSSR, když jsem Francouz? Nesmyslnost tohoto výroku mě pronásleduje ještě dnes. Měl jsem podepsat, že jsem s textem seznámen a beru ho na vědomí. Byl jsem připraven na cestu do neznáma.

Osmý měsíc uplývá pomalu, zdá se, že důstojník od bezpečnosti na mne zapomněl, nebo že má příliš jiných vězňů k vyslýchání. Nečekaně se dveře otevřou v 10 hodin ráno, nezvyklá hodina, asi prohlídka. Ne. Dva bachaři a nějaké individuum s kulatou hlavou. Tedy vězeň. Konečně někdo, s kým se dá mluvit, konečně lidská bytost. Je to asi 40letý muž, střední postavy, rozhodného výrazu. Vstupuje do cely a představuje se "P. M." Je zdejší Armén, povoláním inženýr. Sympatický chlapík. Za války byl raněn. Němci ho zajali, prošel koncentrákem. SSSR, protože nepodepsalo ženevskou dohodu, neuznávalo válečné zajatce, proto s nimi Němci zacházeli nejhůře. Většinou je nechávali umřít hladem. Jeden ze Stalinových synů, Jakov, zemřel v jednom z těchto táborů, aniž otec udělal jediný pokus ho zachránit.

Jednoho dne se objevil v táboře, kde P. M. byl, zástupce "dachnaku" /národní arménské hnutí/, který verboval dobrovolníky sovětských menšin do kavkazské legie. P. M. umíral hladem. Byl už jen svým stínem. Venku za táborem stála polní kuchyně a různé vůně vanuly až do tábora. Jako ve snu se P. M. zvedl a namířil si to k východu, kde se již formoval zástup dobrovolníků - k jídlu. Začleněn do arménské legie, byl jako inženýr jmenován podporučíkem a po různých zápletkách se dostal do Francie. Okamžitě navázal kontakt s partyzány. K nim přešel s celou svojí četou i se zbraněmi. Účastnil se mnoha bojů a byl vyznamenán francouzským válečným křížem. Po osvobození byli bývalí sovětští zajatci shromáždění v Marseille, kam pro ně přijel zástupce sovětské vlády.

„Matka-vlast promíjí všem svým dětem Vraťte se do Svazu, země vás potřebuje."

P. M. se vrátil a usadil se v Jerevanu, kde se oženil s dcerou svého bývalého velitele, se kterým prožil válku. V roce 1949 byl zatčen a uvězněn v jerevanském vězení. Po dvou měsících výslechů byl odveden do mé cely.

Byl to milý chlapík, zdrženlivý, inteligentní, společenský a mnoho jsem se od něho dozvěděl o dějinách, útlaku a sovětském systému. Život v cele se stal příjemnějším, neustále jsme debatovali a diskutovali.

Uběhly dva týdny a znovu se otevřely dveře v 10 hodin ráno. Domnívali jsme se, že je to opět prohlídka, která se koná každé dva dny. Ne. Opět dva bachaři a mezi nimi malá postava, deformovaná, citrónové barvy, na zádech přikrývku a slamník. Ostříhaná hlava, zarostlé tváře. Ještě jeden vězeň. Dveře se zavírají, vězeň se představuje: A. I. ze Sýrie. Na obličeji známky únavy, ale neklidně těkající oči. První dojem je víc než nesympatický. P. M. i já cítíme okamžitě, že si musíme dát pozor. Není to snad špicl, na kterého se máme chytit, aby usvědčující soudce získal další podklady?

Mé podezření sílí, když zjistím, že mluví dobře francouzsky. Řekl nám, že byl členem mládežnické organizace dachnaku v Sýrii, že je přesvědčený nacionalista a že pracoval jako překladatel u francouzské armády v Sýrii.

Po několika dnech se nám podařilo z něho něco dostat. Po mnoha vytáčkách a nepřesvědčivých argumentech přiznává, že je tu jako špicl a že za to dostává měsíční mzdu. Plakal, prosit, protestoval, že nechce zradit, že to dělá proto, aby se jeho rodina nedostala do vězení, ujišťoval, že toho nechá. Je také zatčen, nemusíme se ho bát. Slibujeme mu, že jakmile se dozvíme, že jednoho z nás udal, nevyjde odsud živý.

P. M. nás opouští po měsíci. Byli jsme dohodnutí, že kódovanou značkou na záchodě dá vědět, jak byl odsouzen. Večer nacházíme na určeném místě "25 let"...

Když chodí na záchod vězni ze sousedních cel, procházejí kolem mých dveří. Povšiml jsem si podivného kašle jednoho z nich. Upomíná mne na kašel mého přítele Jacquese A. Nedá mi to pokoje. Když míjím jejich dveře při odchodu na procházku, stavím se nešikovným, zakopávám a kleju nahlas francouzsky. Když se vracím z vycházky, podaří se mi před jejich dveřmi kýchnout a říkám: "Francouz". Když jdou večer mí sousedé na záchod, dostává se mi odpovědi. Je to odezva na mé ranní klení. Ten, kdo prošel kolem mých dveří, je určitě Jacques A. Jak navázat kontakt? Zkouším klepat na zeď, 26krát, abych dal Jacquesovi na srozuměnou, že jde o francouzskou abecedu. Potom vyťukávám písmeno po písmeni: a - 1 úder, b - 2 údery, c - 3 údery, atd.

Když jsem ji celou několikrát zopakoval, začínám znovu se vzkazem: „Zde Armand, jsi to ty, Jacques? " Jacques pochopil a poté, co jsme si vyměnili několik dotazů a odpovědí jeden po druhém, nemáme o své identitě pochyb. Dny ubíhají rychleji a příjemněji. Vylepšujeme svou morseovku tím, že jsem rozdělili abecedu na pět skupin po pěti písmenech. Chceme-li vyťukat třeba písmeno M, stačí tři údery pro označení skupiny /třetí/ a další údery pro označení třetího písmene této skupiny. Každým dnem jsem vymýšleli další "rafinovanosti", objevovali jsem zkratky, vytvářeli nové výrazy přes veškeré nebezpečí, které mělo toto sdělování přes zeď. Dozorci neúnavně měřili chodbu dlouhými kroky a nahlíželi okénky do cel. Vypočítali jsme s přesností chronometru čas, potřebný k projití chodby tam a zpět, moment, kdy se střídaly stráže a v těchto časových dírách jsme rychle korespondovali.

Až do dne, kdy se otevřely dveře prudce. Jsem odveden do korekce, na 20 dní, což je nejvyšší trest. Zima. Pouta. Jednou za tři dny chleba a teplá polévka. Jacques je na tom stejně. A. I. zřejmě dostal cigarety, pochvalu a byl odsouzen jen na 10 let. To jsem se dozvěděl později, ve vězení v Baku, kde jsem znova našel Jacquese a jiné vězně, kteří mi potvrdili, že A. I. byl udavač.

Po skončení trestu v korekci jsem dostal jinou celu, ještě vlhčí a ještě studenější, než byla ta předešlá. Po určité době izolace jsem jednou po návratu z vyšetřování našel v cele ležícího muže. Postarší, člen strany. Dokonalý typ sovětského intelektuála, zatčený samozřejmé "omylem". Tvrdí, že bude propuštěn hned, jakmile si strana uvědomí svůj omyl. Sotva se probudí, začne deklamovat Marxe, Engelse a Lenina, vzývá stranu a geniálního tatíčka všeho lidu. Jsem z toho unavený a radím mu, aby požádal o změnu cely a šel poučovat vězně lehčeji přístupné. Což udělá, jak jen se objeví důstojník, provádějící kontrolu:

Soudruhu poručíku ...,"

„Občane poručíku."

„Promiňte, občane poručíku, rád bych změnil celu. Nechci tu být s nepřítelem lidu, jsem komunista a nepřeji si pošpinit se stykem s ním."

„Dobrá," říká důstojník, „uvidíme. Připravte si body obžaloby proti osobě, na kterou si stěžujete."

Za dvě hodiny si pro něj přišli. Byl jsem znova sám, asi 10 dní. Potom ke mně přišel nový člověk. Bývalá stráž různých komunistických pohlavárů v Bejrútu, který obchodoval se zbraněmi a byl poskokem pro všechny. Teď cítil ke všem divokou nenávist a hrozil, že jednoho dne prozradí všechno, co ví. Byla to osoba málo zajímavá. Ještě nám byl přidělen nevýbojný stařík z Tabrízu, celý den vzdychal po ženě, dětech, vnucích, po minulém životě. Psal a podepisoval všechna možná přiznání, aby zabránil zatčení blízkých. Důrazně jsem ho od toho odrazoval; ve svém věku měl jen malou naději na to, že by je ještě někdy spatřil, protože tenkrát byl nejnižší trest nucených prací 10 let. Chudák, který se vrátil do země svých předků proto, aby dal svým dětem a vnukům arménské vzdělání a vychování

12. prosince se zase otevírají dveře. Dva bachaři, mám si sebrat věci a jít s nimi. Odvádějí mě do jiné, daleko prostornější cely. Odkládám věci a jsem znovu odváděn. Tentokrát mi nenasazují pouta. Směr: kancelář velitele věznice. Ten mi ukazuje papír: „Seznamte se s tím."

Prohlížím si list popsaný rusky a žádám, aby mi to přeložil. Mé znalosti tohoto jazyka jsou ještě v počátcích. „Rozhodnutím OSO v Moskvě se A. M. odsuzuje k 25 letům nápravného tábora. Trest vstupuje v platnost 31. října 1948 a končí 31. října 1973... Podepište, že jste byl seznámen s obsahem textu."

Vybuchnu smíchem. Velitel mě pozoruje v rozpacích, dozorci také.

„Proč se smějete? Na tom není nic k smíchu. 25 let je dlouhá doba."

„Je to příliš směšné. Je mi 21 a vy mě odsuzujete na 25 let. Proč? Nemám ponětí. Žádná žaloba, žádný tribunál, žádná obhajoba. Nemám ani to nejzákladnější právo vidět tváře soudců, dostat obhájce nebo se hájit sám proti vašim takzvaným hlavním žalobcům. Jen ten cár papíru, který chcete, abych podepsal. Chcete, abych potvrdil takovou maškarádu? Nepodepíši, ani nápad."

„Váš podpis znamená pouze to, že jste vzal rozsudek na vědomí, nic víc."

„Dobrá, vy jste mi to řekl, já to beru na vědomí a nevidím důvodu, proč bych měl tento hadr podepisovat. Protestuji ještě jednou a žádám zástupce svého vyslanectví. Protestuji proti svému únosu na ulici. Protestuji proti tomuto nezákonnému uvěznění, které trvá již 14 měsíců. Protestuji proti surovému nakládáni, které tu musím snášet. Protestuji..."

„Protestovat můžete až po podepsání tohoto papíru." „Odmítám, protestuji."

„Odveďte obžalovaného do cely."

Dozorci mě odvádějí do cely. Jeden mi přitom šeptá do ucha: „Bravo, hochu, jen odvahu" - a potom nahlas, aby to ten druhý slyšel: „Obžalovaný, teď jste odsouzen a nepodléháte již vězeňskému řádu MGB. Nyní podléháte řádu Ministerstva vnitra /MVD/, můžete se tedy natáhnout, nebo spát, chcete-li."

Chcete-li. Sotva se dveře zavřely, usnu a spím až do rána příštího dne. Podruhé za celou tu dobu mohu spát, kolik chci, bez obav, že budu odvlečen k výslechu nebo strčen do korekce. Nemusím už snášet velice přísnou kázeň věznice, přešel jsem do jiné kategorie vězňů, jsem opravdový Z/K, odsouzený k 25 létům nucených prací. 25 let? Přiznávám se, že jsem tomu nevěřil, nepočítal jsem s tím, neuměl jsem si to představit. Přebytek optimismu? Nesvědomitost? Neviděl jsem dále než za dveře vězení. Konečně jsem unikl nekonečným výslechům, ranám, korekci pod falešnými záminkami, jen abych byl zasažen. V táboře budu alespoň mezi ostatními, kteří trpí stejným osudem, uvidím jiné obzory... Možná, tím jsem byl posedlý, se pokusím utéci ... Kdybych věděl...

Teď bylo vše jasné. Mé zatčení, tragická fraška s výslechy, rozsudek, to vše mělo jen jeden cíl: nátlak na moji rodinu, aby přijala sovětské občanství. Dvacet pět let za to, že zůstanu Francouzem, to byla vysoká cena. Ale věděl jsem, že se moje rodina, tak jako já, v žádném případě nepoddá vydírání. Jsme Francouzi a zůstaneme jimi, ať se děje co chce. Že bych zůstal 25 let v táboře, tomu jsem nevěřil. Jakási předtucha a naděje do budoucna mi pomohly přijmout rozsudek lhostejně. Prožil jsem již tři měsíce v předpokoji smrti, aniž jsem věděl, že běží o vykonstruovaný úder, který mě má oslabit a zmírnit můj odpor. Byl jsem skoro šťastný, když se otevřely dveře a uslyšel jsem větu, která mě měla napříště provázet mým vězeňským životem: „Sobirajtěs v věščami." Seberte si věci, odjíždíte.

TRANSPORTY… A TRANSPORTY

První seznámení oběti článku 58 se světem věznic a koncentráků začíná při transportu. Prvním transportem /vězni nazývaným "svatební noc" nebo "deflorace"/ t. j. zvláštním vozem jede vězeň "58" téměř vždy sám se strážnými anděly, kteří ho zatkli. Dalším dopravním prostředkem, se kterým se "58" seznámí, je náklaďák "voronok", havran. Tyto tmavé, rozhrkané vozy nenápadného vzhledu mají jedno společné: až už tam člověk mrzne nebo prochází parní lázní, podle místa a roční doby, v každém případě se tam dusí. Protože je tam příliš mnoho vězňů a příliš málo vzduchu. Havrani jsou většinou pomalováni veselými, světlými barvami, jako by chtěli přehlušit své jméno. Je to ale hlavně proto, aby unikli pozornosti.

Moskevští havrani mají na bocích obraz produktu, který jakoby dopravují: chleba, ryby, zeleninu a jeho jméno. Je nutno uznat, že v těchto nápisech je část pravdy. Nese-li havran nápis chleba, mají vězňové s sebou svou dávku chleba. Stejné je to s rybou /vězni mají s sebou slaného, velice slaného slanečka/, bez kterého je jakákoli "organizovaná cesta" nemyslitelná. Pokud jde o zeleninu, najde se někdy mezi nedobrovolnými cestujícími havrana i "větší hlávka zelí". Tyto zásobovací náklaďáčky jsou neustále v provozu v Moskvě, ve dne v noci.

Francouzští turisté, kteří navštívili sovětské hlavní město, mi sdělili, jak byli překvapeni dobrou distribucí potravin. Pravděpodobně je Moskva dobře a rychle zásobovaná. Někteří z nich ale vyslovili pochyby o tom, zda se takový příliš častý rozvoz vyplatí. Hustá moskevská doprava umožňuje používat velkých nákladních aut - soudili francouzští turisté - a pak je tu ten fakt, ze v Moskvě neexistují male obchůdky, žádná taková "pekařství na rohu", nebo maličká řeznictví. Je tedy hospodárnější a jen rozumné rozvážet chleba ve velkých vozech a v určitých hodinách z továrny přímo do velkoobchodů. Tím se ušetří personál, který se může věnovat něčemu jinému, vozový park, který v zemi, jako je SSSR, není dostatečný, a konec konců i benzin. 0 ten báječný moudrý duch karteziánský!

Nicméně v SSSR se neděje nic bezdůvodně. Kamuflované náklaďáky jsou moskevským denním chlebem. Moskva je železničním uzlem a výchozím bodem putováni do GULagu, má mnoho věznic, kde přebývají desítky tisíc vězňů najednou. Havrani je dopravují z nádraží do vězení nebo naopak anebo z nádraží na jiné nádraží. Jednotlivá nádraží jsou od sebe vzdálená, proto ten věčný pohyb. Moskva je srdcem, mozkem a krevním oběhem celého koncentráčnického systému.Všechny žíly a tepny SSSR směřuji k tomuto srdci, které pravidelně zásobuje všechny části svého obrovského těla.

"Osmapadesátník" vystupuje z havrana pomaleji, než tam nastupoval. Přestože má touhu nalokat se čerstvého vzduchu, nadechnout se z plných plic. Ale bolí ho nice a nohy, tělo má rozbolavělé, zkroucené a ochromené z úzkých prostor té kovové bedny. Konečně vystoupí a rychle se rozhlédne, tiše se zeptá spoluvězňů

„Kde jsme? "

Někdy se vyskytne jeden, který pochází z tohoto města, a podá informaci. Civilisté se přiblíží, ale jakmile pochopi, že jde o "zeky", vyhnou se velkým obloukem a zajímají se náhle podrobně o barvu mraků nebo země pod nohama.

Vítá vás přijímací komise, skládající sez červených výložek, pušek a psů. Naučíte se prvnímu povelu:

„Stůj" - znamená okamžitě se zastavit na místě.

Druhý poroučí:

„Saditěs" - sedněte si.

Často bohužel přichází třetí povel:

„Ložitěs" - položte se na břicho ... do sněhu, do bláta, na zamaštěné kolejnice, ruce před sebou, tělo natažené, dobře přitisknuté.

Studený pot se vám zaperlí na čele. Svaly v zádech se stáhnou. V břichu vám kručí. Budou střílet?

Je zakázáno zvedat hlavu, jinak střílí stráže bez upozornění. Po překonání prvotního strachu nabudete trochu jistoty a bez hnutí, pokradmu se rozhlédnete kolem, co se děje. Tentokrát vás ještě nezabijí, to už by byli stříleli.

„Vstavajtě" - zvedněte se.

Neobratně se zvedáte, berete svůj pytel na záda a se závistí pozorujete, jak se lidé vzdaluji, ženy, děti, civilisté.

Strážní doprovody vám daly poznat svou moc, která je bez hranic. Nebo snad chtěli ušetřit civilisty pohledu na "nepřátele lidu"? Kruh strážných se sevře, psi štěkají ... karavana jde dál, směr nádraží, pokud vás havran nezaveze přímo ke "stolypinu".

Jméno vagónu pro vězně pochází od Pjotra Stolypina, Rusa, narozeného 1862, zabitého při atentátu v roce 1911. Potlačil zvířecky a brutálně revoluci v roce 1905 a další čtyři roky byl předsedou vlády. S jeho jménem je také spojen výraz "Stolypinova kravata", což znamená někoho pověsit. Pro "zeky" zůstal v živé paměti podnes. Vagóny, nesoucí jeho jméno, používají vězňové "58" i ostatní.

"Stolypin" je tedy vagón-vězení o devíti odděleních, z nichž čtyři jsou pro strážné. Tam spí, žiji a odpočívají, když nemají službu. Zvenčí vypadají vagony jako nákladní: uvnitř je chodba, kde neustále hlídkují vojáci, ozbrojení revolvery. Zamřížovaná okna jsou jen na chodbě. Oddělení mají posuvné dveře, s mřížemi od podlahy ke stropu. Na jednom konci chodby záchody, na druhém dvě korekce. Jsou oddělené železnými okenicemi. Když jsou spuštěné, zatemní korekci úplně a zabrání vzduchu proniknout dovnitř. Někdy se tam hadicí dostane trochu tepla nebo ledového vzduchu.

V této pojízdné korekci jsem cestoval čtyřikrát. Cela je udělána tak, aby mohla pojmout, nebo lépe obsahovat šest proti sobě sedících vězňů. Nad nimi je závěsné prkno, spojené s dvěma postranními, tam se mohou natáhnout tři a nad nimi nahoře ještě dva, což je celkem jedenáct vězňů na odděleni. Ve skutečnosti jich tam obvykle bývá dvacet pět, jednou jsem také cestoval s rekordním počtem třiceti dvou vězňů v kupé. Poslední tam byli narváni ranami vojáků, jako do klece s divou zvěři. Přežil jsem to a přesto nedovedu pochopit, jak přežili cestu mí kamarádi, kteří cestovali v třiceti pěti. V SSSR je ale všechno možné a lidská odolnost nezná mezí. Je-li krabička na sardinky vyměřena pro čtyři, 6, nebo 12 sardinek, obsahuje jich právě tolik, to jest 4, 6 nebo 12. Není jich tam víc. Vězeň má před sardinkou tu přednost, že se dá nacpat i tam, kam to už nejde. 35, 36, 37, 38? Proč ne? Každý pohyb jsou potom muka.

Přichází důstojník odpovědný za transport, následovaný poddůtstojníkem a vojákem, který nese orazítkovaná akta se jménem každého vězně. Pomalu vyvolává a čísluje: příjmení, křestní, jméno po otci, datum narození, článek, odstavec, rozsudek. Někdy vyžaduje, spíš pro potěšení než z nutnosti, dva doplňující údaje: datum rozsudku a datum konce trestu.

Formality jsou ukončeny. Nezbývá, než čekat na odjezd. Kam? Kdy? Rozpřádají se tiše hovory. Zapalují se "machorky", nebo lepší "papirosky". Hodiny plynou, někdy noc, potom den. Otřes, to znamená připojili vagón. Jiné otřesy, které se nedají identifikovat. Zastávky, rozjíždění, další otřesy. Začíná hřát topení. Zprvu je to příjemné teplo, které se ale rychle stává nesnesitelným. Vlak se rozjíždí. Plaše se pouštíme do chleba a slaného, velice slaného slanečka. Nešťastníci znovu odsouzení rozdělují někdy obsah svých posledních balíčků z domova. Je stále tepleji: pot, zápach, špína, odpadky, štěnice, blechy dělají z klece na divou zvěř pravé peklo. A žízeň, žízeň po pozření slaného, velice slaného slanečka. Pít se stává pekelnou potřebou. Pít! Rachot kol vlaku opakuje v echu: pít, žízeň, pít, žízeň...

„Pít, pít."

Poddůstojník řve:

„Pít dostanete podle předpisu, v určenou hodinu, Dvakrát za dvacet čtyři hodin, čtvrtku na osobu."

Předpis? Jen kdyby byl alespoň respektován, když se konečně otevře zamřížované okénko a poddůstojník začne rozdělovat vodu z vědra. Ledovou vodu, která se má vypít na jeden zátah, podle předpisu. Tuberkulózní a syfilitici nakonec. Komická opatrnost, neboť hrneček jde potom stejně dál, do dalšího oddělení. Mučivá žízeň se na okamžik utiší, začnou střevní bolesti. Zkažený chleba, slaný slaneček, ledová voda napadají útroby. Mučivá žízeň, hlodavý hlad, nevykonaná potřeba, vězni řvou:

„Občane veliteli, na záchod!"

„Půjdete podle předpisu. Dvakrát za dvacet čtyři hodin." Žízeň, hlad, vedro, kolika ... žízeň, hlad, vedro, kolika. Kola vlaku rachotí.

„Připravte se na záchod," štěká poddůstojnfk.

Neměnný obřad, kterému předsedají poddůstojník a tři vojáci. Na každém konci chodby jeden voják, v ruce revolver. Poddůstojník pootevře dveře, vězeň se protáhne škvírou. Seržant řve:

„Ruce za záda. Rychle, rychle!"

Vězeň je hnán a k záchodům. V oddělení zavře další voják za vězněm petlici. A čeká. To vše je doprovázeno rituálem nadávek. Při vykonáváni potřeby zůstávají dveře záchodu samozřejmě otevřené. Nezáleží na tom, jste-li muž či žena, vykonáváte ji pod telecím pohledem poddůstojníka a stráže. Papír žádný.

„Davaj, davaj, rychle. Pospěš si, job tvoju mať."

Ať jste skončil nebo ne, jste hnán silnou nikou poddůstojníka a neobratně si snažíte vytáhnout a zapnout kalhoty. Prší na vás nadávky, ne-li rány až ke kleci, odkud vychází další vězeň. Střídáme se ve spaní, v sezení, čekáme na hrnek studené vody /vody z lokomotivy, mastné, špinavé, s příchutí kovu/, čekáme na odchod na záchod.

Myslíte si, že toto je nejvyšší stupeň fyzického mučení. Na svůj omyl přijdete teprve tehdy, když cestujete pohromadě s kriminálními vězni. Pak pochopíte bolestně svůj omyl. Ti jsou schopni všeho, i zabít. Stačí pár kriminálních mezi "osmapadesátníky" a tragédie je dovršena. Vytažené nože. Pod jejich hrozbami se vydáte z posledních, ubohých par věcí, posledního jídla. Krádeže, zranění, znásilnění 12 - 13letého chlapce nebo dvou až tří vězňů deseti, patnácti kriminálními. To vše za nezúčastněného pohledu dozorců, s kterými se potom "aristokraté" poděli o kořist.

Občas vyvolá velitel eskorty pár jmen a nařídí jim, aby se připravili. Na příští stanici vystupují. Jiní přistupují. Stane se, na některých nádražích, že se některý z cestujících nevědomky nachomýtne u vagónu "stolypin" a chce tam z roztržitosti nastoupit. Je strážemi okamžitě odehnán. Stane se, že na některém nádraží zastaví jiný vlak na úrovní našeho. Cestující se snaží nahlédnout do těchto tajemných, zamřížovaných vagónů. Stane se, že spatří oči, smutné oči, ve kterých se zračí bolest celého světa. Veškerá bolest lidské bytosti, kterou pokořili, zesměšnili a ponížili na úroveň zvířete a často, velmi často se stane, že se lidé bez úspěchu snaží prostrčit větracími otvory par cigaret, kousky cukru, rozdrobené sušenky. Dobří lidé, hodní lidé, dík. I když se vám nepovedlo dát nám to, co jste chtěli, dali jste nám víru, ukázali jste nám, že tradiční ruská dobrosrdečnost nevymřela. Ve vašich očích jsme nebyli "nepřátelé lidu". Sdíleli jste naše utrpení... Obličej ženy, výkřik dítěte, píseň. Železná opona nás odděluje od vnějšího světa, který sám je také oddělen další železnou oponou.

Vlak jede dál. Někdy se nám podaří zaslechnout jméno nádraží, hlášené tlampačem. Vyvolá to diskuse, dohady, výpočty. Staří lágroví mazáci vyjmenovávají možná místa určení, daná jménem nádraží. Vlak jede dál, kola rachotí: hlad, žízeň, kolika, pít, hlad, žízeň, kolika. Hlavou vězně procházejí výpočty: dali nám tolik a tolik chleba a slanečků, to se rovná tolika dnům cesty. Marnost těchto předpokladů ... S jídlem nebo bez, vždycky dojedete na určený konec cesty.

Míjejí hodiny. Sedíte, ležíte, jste zkroucený, jdete na záchod, dostanete příděl studené, mastné vody. Libá vůně kapustové polévky nebo smažené slaniny k vám pronikne z oddělení vojáků a nesnesitelně vás vzrušuje. Dva dny, tři dny, vlak jede. Náhle zahřmí hlas velitele:

„Muklové, seberte si věci!"

V kleci na divokou zvěř nastává nepopsatelný zmatek. Každý něco hledá, ten botu, ten vatovanou holínku /to ti bohatší/, jiný gumovku vyrobenou ze staré pneumatiky /to ti chudší/, ten kalhoty či vestu.

Vlak zastavuje. Eskorta vyskakuje z vagónu. Dveře kupé se otvírají. Čistý vzduch zapůsobí jako rána pěstí. Zachvátí vás ledová zima, necítíte uši ani nos. Čekáte na rampě tak dlouho, jak se dozorcům zlíbí. Soused do vás šťouchne loktem a než mu stačíte vynadat, zašeptá:

„Ženy."

Záchvěv štěstí. Vystupují, tváře stažené bolestí, pak nás pozoruje. Odlesk úsměvu na unavených, povadlých a propadlých tvářích. S trochou štěstí se nám podaří vyměnit pár letmých slov.

„Odkud jste? Jsou mezi vámi Němci? Madaři? Poláci? Kolik let? "

„Ja, da, tak."

Z jejich otázek a oblečení je nám hned jasné, že jsou to naše sestry, politické, "osmapadesátnice".

„Seberte si věci, kupředu, marš!"

Povely strážných přehlušuje štěkáni psů. Běží se poklusem.

„Davaj, davaj, bistro, bistreje."/Slovo "bistro" přešlo do francouzštiny z ruštiny. 30. března 1814, když kozáci okupovali Paříž a dožadovali se něčeho k pití, doplňovali svoji mimiku slovem rychle, "bistro". Pamětní deska na náměstí du Tertre upomíná na původ slova./

Rychle, ještě rychleji. Psi rvou oděv opozdilců. Údery prší.

„Davaj, davaj, bistro, bistreje."

Vale zesláblé tělo se napíná jako luk. Srdce vám tluče, že se může utrhnout. Přesto, že jste sportovec, přesto, že jste mladý.

„Davaj, davaj."

Krev tluče ve spáncích, srdce buší, přechází vám zrak. Opozdilci dohánějí skupinu, pobízeni ranami a psy.

„Stůj, halt!"

Očekávají vás havrani. Už je poznáváte, už jsou vám známí. Z tranzitu do vězení a z vězení na tranzit budou vyznačovat vaši cestu až do koncentráku.

ŠTĚDRÝ VEČER 1949 - ROSTOV NA DONU

Narodilo se boží dítě.

Ve velké místnosti je nacpáno 200 vězňů, jeden na druhém. V jednom rohu zpívají Lotyši náboženské písně. Kriminální hrají karty. Někteří jsou již úplně nazí. Už všechno prohráli, teď sázejí do hry prst, dva prsty, jen aby mohli ve hře pokračovat. Useknou si je, když prohrají. Někteří spí: Jiní si přikryli tváře, aby mohli s otevřenýma očima snít. Další se milují.

Kněží ze západní Ukrajiny se modlí na kolenou. Dvě dvanáctileté děti si hrají se chcíplou krysou. Někteří pod pokrývkou potajmu jedl. Betlém na Donu.

Narodilo se boží dítě.

TRANZITNÍ STANICE

Existují v podstatě tři druhy tranzitních stanic. Může to být vězení v důležitějším městě, ležícím na železničním uzlu. Jeho funkcí je poskytnout přepravovaným vězňům útulek, lázeň, oholit je, ostříhat, dat jim teplé jídlo, vybavit je proviantem na cestu /černý chléb a slaný, velice slaný slaneček a cukr, sypký nebo v kusech/ a naložit je opět na vlak, který je doveze k další tranzitní stanici. Vězni jsou zde v celách, více či méně prostorných, které mohou pojmout až 500 vězňů najednou. Jídlo je rozdělováno na celách a procházky omezeny na 20-30 minut denně.

Tranzitní stanici může být také karanténní tábor v menším městě poblíž seřaďovacího nádraží. Režim je zde podobný, až na to, že se smíte volně pohybovat.

Poslední kategorií je veliké, třídící vězení, kde jsou seskupovány větší transporty vězňů před jejich konečným určením: lágr. Tento typ se vyskytuje většinou na konci železničních tratí. Často jsou v něm zekové shromaždováni během zimy a čekají zde na oteplení, aby mohli odplout po moři směr Sachalin, Kolyma, Kamčatka, po řece směr Norilsk, Angarsk, nebo pěšky nekonečnými pláněmi střední Asie.

Přijímací obřad je stále stejný: počítání vězňů. Odchod do dezinfekce. Tam dostanete kovovou obruč s číslem, zavěsíte na ni své hadry a odevzdáte příslušné osobě...

Přejdete do umýváren. Opravdové sprchy jsou vzácné. Častější je konev teplé vody pro čtyři nebo pět vězňů. Na hlavu nebo paži vám plácnou příděl tekutého, lepkavého mýdla. Co na tom záleží. Drbete se s divokou radostí, chcete se sebe smýt všechna utrpěná příkoří. Potom stříhání a holení, bez mýdla. Jedině že byste měl pár rublů nebo cigarety. Pak máte právo nejen na holicí štětku a mýdlo, ale holič vytáhne jiný strojek a naostří ho. Po holení vám orosí tvář několika kapkami kolínské. Dobrodiní, většinou nepřístupné zekům-osmapadesátníkům, kteří mají jen výjimečně peníze a tak se musí spokojit ubohou službou a pár jizvami přídavkem.

Zpět do první místnosti, převzetí vydezinfikovaných hadrů, stejně špinavých. Když nenajdete žádnou štěnicí ani blechu, zjistíte, že přesto "oděv" procesem utrpěl.

Jeden nebo dva dozorci, víceméně analfabeti, doprovázeni jedním zvoleným zástupcem vězňů /nazývá se "staršoj"/, provádějí pracné nové vyvolávání.

Ať už se to zdá paradoxní, jak chcete, může osmapadesátník, prokletý nepřítel lidu, psát z těchto tranzitních stanic tak často, jak jen chce. Z lágru má právo poslat za rok jen dva korespondenční lístky, někdy je mu i toto odepřeno. V tranzitní stanici, je-li ze stejného města, má právo i na návštěvu. Jestliže zůstane dostatečně dlouho na stejném místě, může mít i to štěstí, že dostane odpověď nebo peníze. Ale stává se to vzácně.

Po vyvolávání polévka. První teplé jídlo po třech, šesti nebo devíti dnech ve stolypinu se zdá darem z nebes. Bývá daleko výživnější než ve vězení nebo různých táborech, které jsem poznal. Někdy v ní najdete kousky ryby, výjimečně i masa. Každý vězeň dostane jakýsi ešus a dřevěnou lžíci, širokou jako dlaň ruky, kterou si můžete roztrhnout ústa, když si nedáte pozor. Nevadí, hlavně že je teplá polévka. Je chleba, trochu cukru a čaj... bez čaje. Je to "kipjatók" čili vroucí voda, někdy obarvená opečeným chlebem, někdy čímsi, co připomíná vývar z ponožek.

V tranzitních stanicích jsou lidé všech ras, všeho stáří, všech náboženství a vyskytují se zde, bohužel, i dvanácti-, třináctileté děti, odsouzené pro krádež chleba, mouky, ovoce, což je "majetek státu", většinou na deset let. Často to jsou váleční sirotci. Zkazí se velmi rychle. Jsou z nich nestoudné, kruté bytosti, znalé všech nadávek, které v ruštině existují: neobratně tak napodobují dospělé. Ale zkuste se k nim přiblížit s trochou trpělivosti, vlídně s nimi promluvit. Poznáte, že k vám přilnou a chodí za vámi jako pejsek, který našel pána. Jakmile však jednou překročí práh cely, a najdou tam sobě podobné a své hrdiny, idoly-tvrďasy, převezmou okamžitě jejich manýry. Znásilňují ženy s nožem v ruce, okrádají starce a slabé, jsou snadnou kořistí kriminálních, kteří z nich tyjí po všech stránkách.

Náhle zjistíte, že jste lačný. Chcete vědět, porozumět, mluvit. V tomto lidském vření si uvědomíte svoji jsoucnost. Jsou tu rýžovači zlata, horníci z hlubinných dolů, lovci, dřevorubci, vyprávějí o svém životě v lágrech. Objevíte neznámý svět. Od svých bratrů-zeků, znova odsouzených po deseti již odkroucených létech, se naučíte, jak se vyhnout nástrahám, léčkám, provokacím Naučíte se nově mluvit, jednat, myslet a přemýšlet, oddělovat pravdu od lži v tom veletrhu nepravd, kde se každý snaží ohromit druhého nebo ho oklamat. Pokud nemluvíte rusky, jako já na začátku, napněte všechny síly, abyste se naučil. Neboť, jak jinak lze účinně bojovat proti systému? Jak porozumíme ruské povaze, neznáme-li minulost, přítomnost, touhy, zklamaní a radosti lidu, se kterým musíte pojednou žít? Jak nečíst noviny, knihy, oficiální i zakázané, kde se mezi řádky dá nalézt důvod k naději a víře?

Za devět let, prožitých v Sovětském svazu, jsem poznal mnoho lhostejných vězňů, odloučených od vnějšího světa, kteří se nezajímali o nic jiného než o své osobní neštěstí, kteří zapomněli , že jejich drama je jen kapkou v oceánu tragédie SSSR. Až příliš často jsem potkával cizince, kteří se nikdy nechtěli naučit rusky - aby tak lépe projevili svou nenávist ke všemu ruskému - a tak osamoceni i zemřeli, odtrženi od svých bratrů v neštěstí. Například někteří Němci, kteří měli to štěstí a byli osvobozeni, vrátili se do své vlasti, aniž vůbec něco pochopili, anebo, což je horší, vrátili se s přesvědčením, že Hitler měl pravdu, že Rusy je potřeba vyhladit: jsou to barbaři a podlidé. Zaměňují "ruské" se "sovětským“, protože odmítli číst velké spisovatele. Nic nepocítili při zpěvu našich kamarádů, nemohli se projevit v diskusi v době, kdy začaly stávky ve Vorkutě, Norilsku, Karagandě. Nedá se účinně bojovat proti nepříteli, nenaučíme-li se ho nenávidět, nenávidět ze všech svých sil, celou svou duší.

0 sobě mohu říci, že jsem byl celých osm let posedlý tím, abych pochopil vše, co by mi pomohlo bojovat proti sovětskému systému. Tato posedlost byla mým raison d´ętre. Živil jsem duši i mozek nesmiřitelnou nenávistí k tomuto zřízení. Den po dni jsem ji soustavně chladnokrevně přikrmoval. Byla to nenávist, která mi pomohla žít a překonat všechny překážky, které se mi tyčily v cestě až do mého návratu do Francie. Tato nenávist mě učila být tolerantním, pochopit slabost lidského stvořeni. Naučila mě nesmiřitelnosti k tomu obrovskému soukolí lidského ponižováni, jakým je sovětský systém.

Při "vězeňských" rozhovorech se vám otevřou netušené obzory. V tom ohni, kde se kují skuteční muži, se vám otevřou oči. Mate-li schopnost naslouchat a pamatovat si, stanete se bohatým Akademici, profesoři, generálové, matematici, filozofové, lékaři, dělníci, sedláci, právníci - široký vzorek lidských povoláni je vám předložen k poznání a pochopení. Bylo třeba si pospíšit, protože v lágru už to nepůjde. Zde jsme v tranzitní stanici první kategorie v Baku. Starý spoluvězeň mi dal radu: v tranzitní stanici jez a spi, co nejvíc můžeš, protože nepotrvá dlouho a vyrazíš na další etapu.

„Sobirajtěs s věščami"... seberte si věci ...

ZASE TRANSPORTY… ZASE TRANZITNÍ STANICE…

„Sobirajtěs s věščami…“

Zase na dvoře tranzitní stanice, na cestě k neznámému cíli. Smond - prohlídka /argotické slovo, literárně obisk/. Dozorci konfiskují všechny zakázané předměty nebo všechny ty, které se jim líbí. Hodnotí vaše věci, zatímco kriminální pečlivě přihlížejí. V havranovi nebo stolypinovi jim nebude trvat dlouho, aby zjistili, co se vám podařilo ukryt před dozorci, a zmocnit se toho. Oni sami jsou prohlíženi jen povrchně. Když se u nich najdou dva nože, jeden je jim ponechán. Osmapadesátník má právo na co nejpodrobnější prohlídku. Za sprostého komentáře si prohlédnou každou fotografii. Je to ostatně způsob, jak odvrátit vaši pozornost a ukrást mezitím něco z vašeho pytlíku. Zloději předají ukradenou věc dozorcům, kteří se o ni postarají dále. Už večer bude váš svetr, košile, či jiný zpeněžitelný předmět prodán venku. Zítra se dozorci a zloději za to napijí na vaše zdraví

Dlouhé, nekonečné chodby, potom přijde druhý dvůr. Tam vás očekává váš starý známý havran. Rozdělování porcí: 1200 gramů chleba /že by tři dny cesty?/, slaný slaneček /velice slaný/, jeden a půl /tedy ano, tři dny cesty/, 100 gramů cukru /proč 100 gramů, to se nedá dělit třemi?/. Kam ten cukr dát? Do kapesníku? Do ponožky? Mít ho, to je výhra. Spolknout všechen najednou? Ne. Lepší je vyhloubit ve střídce chleba důlek (je tak vlhký, že je to snadné) a nacpat cukr tam. Ze střídky vytvářejí vězni knoflíky, popelníky nebo figurky pro hru "dáma".

Pomalu se naučíte deseti přikázáním osmapadesátníka; co je třeba mít stále při sobě:

1 - tři malé pytlíky, které se dají stáhnout šňůrkou. Na cukr, na tabák a na slanečka /velice slaného/ nebo hrst ančoviček.

2 - jeden nebo dva listy novinového papíru na zabalení přídělu jídla, nemáte-li pytlíky, na výroby cigaret z machorky nebo na daleko prozaičtější potřebu.

3 - něco na způsob šály o délce 1,30m a šířce 30-50cm. Jednak vás chrání před zimou, jednak může sloužit jako řemen, kterým si svážete dva pytle a hodíte přes rameno /v případě, že musíte pochodovat s rukama za zády nebo se držet s kamarádem pod paží/. Je to praktické mít volné ruce, třeba pro zmírnění otřesu, když velitel náhle zařve k zemi, třeba k obraně sebe nebo přítele. Zaváže-li se do šály bota, nebo ještě lépe kamen, je to obávaná zbraň.

4 - jednu celou krabičku zápalek, k tomu několik zlámaných jednotlivě a tři kousky něčeho, o co by se daly rozškrtnout, to vše různě roztroušené po kapsách. Dozorce se často spokojí s odebráním krabičky.

5 - dvě tkaničky, vyrobené z nití ručníku či deky. Slouží ke krájení lepkavého chleba, který se nedá rozlomit rukama. K nošení pytlíku.

6 - dvě tři kapsy našité dovnitř vaší vatované vesty pro přenášení různých, životně nutných předmětů, což vám umožní mít prázdné ruce.

7 - nemít nikdy ani nové boty, ani nový oděv. Když je nový, zašpinit a maskovat zalátáním, abyste odvrátil pozornost zlodějů a strážných. Strážní i zloději /= synonyma/ jsou ovšem mazané lišky.

8 - tabák rozptýlit po všech kapsách, abyste se vyhnuli konfiskaci nebo ukradení celého balíčku. K zapamatováni: vhozený do očí protivníka je výbornou ochrannou zbraní.

9 - dát přednost zubní pastě před zubním práškem, hrubému mýdlu před jemnějším. Nebo rozhodně zamaskovat obalením v pisku a smetí. Dozorci snadněji seberou prášek, který se dá vhodit do očí a který jim může také sloužit k leštění knoflíků na jejich vojenské rubášce nebo kabátě. Do tuby se zubní pastou se dá vsunout úlomek žiletky /může se změnit i ve zbraň/, nebo kousek tuhy ke psaní. Voňavé mýdlo vám bude ukradeno nebo sebráno.

10 - nemít nikdy jeden velký pytel. Spíše dva malé. Zloděje zajímá víc jeden velký pytel, než dva malé. V havranovi i stolypinovi vám bude velký pytel po celou dobu transportu dělat jen potíže.

Jste vybaven na tři dny. Tentokrát vás havran zaveze d na nástupiště ke stolypinovi. Ze železné skříně přestoupíte rovnou do klece na divou zvěř. Co následuje, je opakování: stolypin, chleba, žízeň, ryba, vedro... Poučen z předešlé cesty, snažíte se nejíst celou rybu najednou. Vydržíte několik hodin, potom vám hlad nedá. Kola opakuji známou píseň, pít, žízeň, kolika, pít, žízeň...

„Seřadit se po pěti, davaj, davaj, rychle, bistro, job tvoju mať, srazit se, do řady po pěti."

U příjezdu nás neočekávají havrani, ale odkryté náklaďáky. Je -30°C. Jste přesto posazen na vlhkou lavici náklaďáku s roztaženýma nohama. Dá se tak převézt více vězňů najednou. Jeden si sedá mezi roztažené nohy druhého. Bolest vám projíždí zády, nohama. Dřevěná mříž vás odděluje od strážných, kteří vám hrozí zbraněmi, a od psů, kteří se pokoušejí kousat mezi dřevy. Každý výmol na cestě, každý otřes vozu vyvolává ostrou bolest v celém těle. Stlačený v tomto lidském svěráku myslíte jen na jedno: utéci, utéci, ale jak? Kam? Ledová zima, pálí vás uši, nos, za chvíli je necítíte. Jak je to možné, že si člověk přeje dojet už do vězení a ještě v tom vidí osvobození?

Auta zastavuji, eskorta a psi seskakují na zem.

„Vstavajtě, job vašu mať."

Jak vstávat? Každý pokus je předem odsouzen k nezdaru. Ochromené nohy odmítají nést tělo.

„Vstávat dolů s vozu, nebo bez varování střílíme!" Válíme se jeden po druhém a padáme dolů s výšky, otřes se ztlumí na těle kamaráda, který se svalil před námi. Psi štěkají, vojáci řvou, vězni pláči, klejí a nadávají si. S námahou se zvedáme a držíme ve stoje. Nové povely:

„Do řady po pěti. Rychle, rychleji, davaj, bistro, bistreje. J... vas. Srazit se, do řady po pěti!"

Vojáci vás počítají, vězeňští dozorci přepočítávají, než vás natlačí do prostor tranzitní stanice. Tentokrát je to veliká věznice, kde se připravuje předposlední etapa. Jsme v Charkově, v tranzitní stanici druhé kategorie.

Stále na sever, stále na východ... Omsk. Říká se mu "zvláštní překladové místo pro galejníky". A co Vologda?

Vologda. Už jsme tu. Obrovské, ledové, špinavé vězení pochází z doby Kateřiny Druhé. Ale hygienické podmínky, které zde vládnou, jsou ještě ze středověku. Vězeni ve Vologdě, to je skutečně přímý pád o několik století dolů. Bůh je mi svědkem, že jsem měl, díky MGB, příležitost navštívit mnoho těchto budov, ale Vologda je v tomto směru ojedinělá. Obrovské cely pojmou až 500 dobře sešlapaných vězňů. Jsou zde kruhy, upevněné ve zdi, kde byli kdysi přikováni vězni. Tenkrát také nebyli dozorci měkcí. Ještě dnes se říká, že dozorci z Vologdy neradi žertují. Platí to. Nežertují totiž vůbec. Každá stránka lidskosti a humoru je jim cizí.

Z vězení Vologdy jsou vězni vypraveni ve vagónech pro dobytek na Dálný sever: Archangelsk, Murmaňsk, Kotlas, Uchta, Inta, Pečora a ... Vorkuta. Všechny tyto "rekreační oblasti" pro trestance jsou přístupné z Vologdy...., která je hrda na svoji roli. Proto všechny nadávky, pronášené na adresu Kateřiny Druhé, jsou ospravedlněné. Heslo vězňů zní: vždy je lépe tam, kde my nejsme. Nejsme ještě v táboře a tábor - to je horší.

Sovětský svaz je obrovské vězení, ve kterém jsou další vězení, v těch cely, korekce, železné vozy, díry, kde si vězeň nemůže ani sednout, natož se pak natáhnout. Popsat sovětské mučednictví by znamenalo tisíce svazků o živých, položivých, polomrtvých, téměř mrtvých, o miliónech utlačených. „V Rusku i hvězdy shlížejí s nebe skrz mříže..."

Vstupujeme do podzemí, kde žije - ne, vegetuje - 300 bledých vězňů, kost a kůže. Kriminální seskakují z horních pryčen a tiše se k nám blíží, nože v rukou. Výkřiky, žaloby, těla se válejí, několik úderů a je to hotovo. Pět těl leží na zemi. Jeden gauner /blatnoj = sovětský gauner/, zaboří svoji zkrvavenou zbraň do jednoho z psů / za psa je pokládán někdo, kdo nerespektuje zákon ostatních/, ještě živého. Vyřizování účtů. Jedna z kapitol války podzemí je před námi psána krví. Jaša, náčelník gaunerů, trest 25 let, si nás měří a říká:

„Tak zemřou všichni psi, každý, kdo překročí řád rodného domu /= vězení/."

Jak se mohli tak rychle dozvědět, že jsou mezi námi psi? Objasňuje se mi to, když se otevře okénko ve dveřích cely, aby mezi Jašou a bachařem proběhl tajný rozhovor. Několik minut poté se dveře znovu otvírají a vchází skupina deseti kriminálních. Jsou přivítáni Jašou a jeho klikou přátelskými údery do zad, projevy radosti. Nově příchozí jsou "čestní gauneři", neboli "praví", také "čistí". Dozorce upozornil Jašu, tak jako ho předtím upozornil na příchod psů. Když Jaša ukončil svůj přivítací projev a varování, rozletěly se prudce dveře. Dovnitř vniklo pět dozorců.

„Co se tu stalo? J.... vašu mat!"

Žádná odpověd.

„Ty, Gavriljuku a ty, Šiškine, co se stalo? "

„Občane veliteli," náčelník gaunerů, "blatnoj", odpoví sám, ,Já nic nevím. Hráli jsme si klidně domino, když přišel nový konvoj. Ti psi se pobili sami mezi sebou."

To vše je vyřčeno s ledovým klidem, úplně chladnokrevně, s úsměvem na rtech. S andělsky nevinným obličejem. I přes drzost vysvětlení, podaného před stovkou přítomných svědků, zbaběle mlčíme. Všichni bez výjimky. Cítím za sebou pohyb. V první chvíli tomu nevěnuji pozornost. Až později, když už jsou těla psů odnesena, zpozoruji, že za mnou a několika dalšími kamarády stojí 13-14letí kluci, nosiči nožů svých velitelů a pánů. Při prvním slově, nejmenším protestu, by nám byli zabořili jejich ostří do zad s vědomím dozorců. Právě ve Vologdě, jsem se naučil prvnímu příkazu vězně: Ať jsi kdekoli, hleď, abys měl záda krytá zdí. Tato opatrnost nám zachránila několikrát život, když jsme byli napadeni kriminálními v několika tranzitních stanicích: Krasnyj Prest, Lefortovo, v Moskvě roku 1954, v Kazani, Sverdlovsku, Petropavlovsku, Omsku, Novosibirsku a během převozu do Tajšetu. Kriminální byli zuřiví, že "holoubci" měli tolik odvahy se vzepřít a bít se s nimi.

Znamení, že časy se změnily. Prodělali jsme několik let korekce, cel, zvláštních táborů - učňovská léta koncentráčnického života. Zažili jsme stávku ve Vorkutě, byli jsme si vědomi toho, co představujeme, byli jsme pevní v přátelství, ukovaném v boji a devítiměsíční káznici v Bogučarském klášteře. Mužik, dacan, fašista, jak kriminálníci nazývali osmapadesátníka, byl mrtev. Z těchto zkoušek se zrodil politický vězeň. Ale to bylo až o čtyři roky později.

Teď nám Jaša blahopřeje:

„Dobře, mužici, nežvanili jste. První, kdo otevře totiž hubu, nebude mít čas vyřknout tři slova. A abyste mi dokázali svou dobrou vůli, dáte mi dárek. Podle dárku, který mi nabídnete, budu hodnotit opravdovost vašeho citu. A teď ty a ty /všichni jsou pod hrozbou nože/, přibližte se."

Přistupuje ke mne a hledí mi do očí. Nerozumím dobře všemu, co říká. Letmo zachycuji: Odvážný, jo, ale ne ve správný moment. "Čestní" zloději dovedou ocenit a uznat odvahu i u "holoubků". Panaegyrika čestného zákona zlodějů. Závěr: musím zaplatit poplatek a potvrdit tím svoji poddanost.

Za svého prvního transportu ve stolypinu jsem se octl vedle "čestného" zloděje, původem z Baku. Něco se mě vyptával rusky. Když viděl, že nerozumím, ptal se, co jsem za národnost. Francouz. Přivřel oči slastí a vyprávěl mi o obdivu, který chová k francouzskému způsobu milování. Byl jsem užaslý, jak se dostala tato zvláštní kultura až ke břehům Kaspického moře a doslova očarovala perverzního ducha ázerbájdžánského kriminálníka. Debatovali jsme smíšeninou ruštiny, turečtiny a arménštiny. Vyptával se mě žádostivě na "one", "two", "two parisiens", na spodní prádlo Francouzek, na jejich voňavky. Měl bych určité potíže zodpovědět jeho otázky, ale zachránilo mě par bulvárních filmů, které jsem kdysi viděl, takže jsem se z toho obstojně dostal. Tím méně jsem věřil tomu, co mi řekl při loučení: „Mužiku, ať jsi kde jsi, jakmile od tebe "čestný" zloděj bude chtít dárek, řekni, že jsi kámoš Alího podivína." Jaká krásná vizitka!

Ve skutečnosti byla vynikající. Když jsem řekl Jašovi tato magická slova, dopřáli mi po několika ověřeních úplně klid. Miska hrášku, tři kousky slaniny a balíček cigaret, po jehož původu jsem raději nepátral, mi spadlo jako s nebes.

Když byly vynucené dary odevzdány, nařídil Jaša osobní prohlídku těch, kteří se darů zdrželi. Prohlídka byla nelítostná,. kriminálním jsou známy všechny úkryty a je jim radostí, prohlížet ta nejtajnější místa lidského individua. To vše je doprovázeno bitím. Potom se v cele rozhostil klid, pokud se vůbec o klidu dá mluvit tam, kde se dýchá, pohybuje, zpívá nebo i tancuje - dle milého zvyku kriminálních.

Noc uběhla jakž takž, ráno se rozlehlo: „Sobirajtěs s věščami!" Všichni političtí, kteří přežili z naší včerejší skupiny, se shledali na chodbě, kde proudila voda po zdech v čůrcích. Výkřiky, zpěv ze všech cel. Přibližujeme se k jedné, odkud jsou slyšet ženské hlasy a skrz spuštěné mřížoví můžeme zahlédnout tu nejkrásnější orgii, kterou by si mohl vysnít Sade. Kriminální podplatili strážné, aby je pustili do ženské cely. U pootevřených dveří postavili hlídku, aby při nejmenším alarmu mohli zmizet.

Jeden ze špiclů nás vyzývá: „Nu, mužici, pojďte blíž, krasavečkové, pojďte se zadarmo mrknout, to jen tak neuvidíte, pojďte, pojďte..." Zkušenější zadržuji ostatní: „Když se přibližíte, budou schopni vám z pouhého potěšení vyškrábat oči..."

Dva z nás si nevšímají upozornění a jsou jim vypíchnuty oči, než bys řekl švec.

Umývárny, stříhání, koupel, holení, dezinfekce. Sestupujeme o dvě poschodí níže v hluku a hřmotu, který připomíná útok Siouxů na americkou pevnost v nějakém slavném filmu Divokého západu. Dva strážní s námahou otvírají velikou bránu z masivního dřeva. Vstupujeme do další stoky, osmapadesátníci jsou tam našlapáni a nacpáni jako netopýři. Každý se ještě víc zmačkne. Zůstáváme v této díře osm dnů, bez jediné procházky, jedině ráno a večer vycházíme na záchody, kde se boříme po kotníky do výkalů. Od dobře informovaných kamarádů se dozvíme, že bude vytvořen konvoj neboli karavana, a že budeme posláni do Vorkuty. Až později jsem porozuměl významu slova Vorkuta. V jazyce Eskymáků to znamená "studená smrt". Spisovný překlad v arménštině znamená: „ten, kdo přišel o prdel", čemuž se pousměji.

Instinktivní obrana člověka, humor, neztrácí své opodstatnění ani ve vězení. Vzpomínám si ještě na historku jednoho Kavkazana, kterou mi vyprávěl v temnici /temná cela/. Pastýř je odsouzen na pět let exilu na Sibiři, za soulož s oslicí. Po vyřčení rozsudku soudcem je odsouzený dotázán, zda chce něco dodat.

„Ano, soudruhu soudce. Posíláš mne na Sibiř, protože jsem znásilnil oslici. Když na Sibiři znásilním medvědicí, dostanu se zpět na Kavkaz? "

Nehorázný smích.

Vorkuta? Kde leží Vorkuta? Co se tam dělá? Ptáme se každého kolem sebe. Každá odpověď je přímý zásah do obličeje. Vorkuta leží za polárním kruhem u 65. rovnoběžky. Bohatá uhelná pánev, jedna z nejbohatších v SSSR.

Podnebí? Dvanáct měsíců v roce zima, zbytek léto. Zima je ledová. A ještě blízkost moře, odkud vane blizard a nasycuje vzduch vlhkosti. Vítr víří sníh, viditelnost klesá na jeden metr. Nejsou zvláštnosti případy, kdy celé brigády vězňů i s dozorci byli zaživa pohřbeni pod sněhem a nalezeni zmrzlí až po několika dnech. V táboře jsou od baráku k baráku natažené kabely, aby sněhem oslepení vězni a doprovod mohli podle nich najít cestu k východu z tábora a na pracoviště. Průměrná roční teplota je -10°C! Na stovky kilometrů daleko není vidět jediný strom. Vorkuta - to je polární zima, kde světlo vidíš jen pár hodin denně, polární léto bez noci.

Byli mezi námi čtyři staří pamětníci, kteří již prožili 10 let ve Vorkutě. Deset let a opět se tam vraceli. Dorazili tam pěšky v roce 1937. Sedm set kilometrů pěšky v ledovém pekle. Vězni padali jako mouchy. Eskorta zkracovala život opozdilců kulkou do týla... opouštěla je ještě živé. To se dělo v SSSR, vlasti socialismu, ráji proletariátu.

Kurděje, podvýživa, zima nedostatek potravy a hygieny decimovaly národ galejníků obnovovaný bez přestávky dalšími přísuny. Železniční trať Kotlas - Vorkuta byla pojmenována "lidožroutka" nebo "cesta koster". Pod každým pražcem této dráhy leží mrtvoly "nadšených komsomolců". 0 této hrůzné železnici, kterou jsme byli přepravováni, se v základních učebnicích zeměpisu ve Francii praví, že je to nejrychleji postavená železnice na světě.

Vorkuta: Od B. R., historika z Leningradu, se dozvídám, že ji objevila skupina britských geologů a geografů, pověřených carskou akademií ve Sv. Petrohradu sledovat řeku Vorkutu a Pečoru. Nalezli zde nezvratné důkazy ohromného bohatství uhelné pánve a uzavřeli své hlášení takto: „Přes výjimečné bohatství této oblasti je těžba nemožná pro drsnost podnebí, kterému evropský organismus nemůže odolat."

To se událo v roce 1905. A "ochrana", carská policie, která nebyla nikterak mírná, se nikdy nepokusila v této oblasti těžit. Bylo třeba příchodu sovětů k moci, vlády dělníků a rolníků, aby člověk začal vykořisťovat člověka.

„Vidíte, milý francouzský soudruhu, milý Armande Jean-Baptistoviči, byl jsem ve Vorkutě i na Sibiři a věřte, že dám přednost -50°C zimy na Sibiři, kde je zima suchá, než -30°C ve Vorkutě, kde je vlhko a fičí fujavice." Širokým ruským gestem, které smete všechny těžkosti, přítomné i budoucí... „Da, ničevó, nějak bude, jen doufám, že nás oddělí od kriminálních." Tento muž, který prodělal už deset let svého života ve Vorkutě a který se tam zase na deset let vracel, se bál jen jednoho - být pohromadě s "galerkou", těmi ''lidskými hyenami".

Vorkuta není výjimkou, pokud jde o zimu, jídlo, galerku, dozorce. Všechna místa sovětského nuceného pobytu se sobě podobají, ať je to Kolyma, Norilsk, Kamčatka, Magadan, Karaganda, Kengir. Víc zimy, méně vlhka, více vichru, méně chleba, více slanečků, méně cukru, tužší režim, méně galerky, vice práce... prostě lágry.

Přece jsem byl zvědav a chtěl jsem vědět více o Vorkutě. Fascinovaly mě vzpomínky - Jack London,Velký sever. Zpovídal jsem svého historika:

„Povězte B. R.," mluvil vynikající francouzštinou, „Eskymáci, čili Samojedi, jací jsou? Pomáhají vězňům? Když… chápete, co mám na mysli? "

„Bohužel, nedělejte si iluze. Předně: Samojedi neexistují. Je to diskriminující, buržoazní název. Samojed pochází od "samo" a "jed", jídlo, pokrm, což by znamenalo kanibalové. Je to urážející termín a vůbec nepůvodní. Ještě dnes se živí syrovým masem sobů a pijí jejich krev, aby se chránili před kurdějemi. Od té doby, co se velký vůdce ujal otěží, nazývají se Komiové /Neněnci/ z autonomní republiky Komi.

Komické mají akorát to jméno. V prvních létech, kdy jsme byli ve Vorkutě, pomáhali vězňům k útěku. Je nepopiratelné, že jestliže se vás Komiové ujmou, dostanou vás přes ledovou poušti. Bez nich je to nemožné. Všechny kmeny jsou více či méně pokrevně spojeny. Jejich sobí spřežení vás mohou vézt 70 kilometrovou rychlostí. Mají obdivuhodný orientační smysl. Dokáží se chránit v nejhorší vánici. Dovedou se krýt i před letadlem, které vás hledá, jestliže chtějí. Jenže - oni nechtějí. Pro Komiho jste zlatý důl. Když vás zajme a předá úřadům, nebo označí váš pobyt v tundře, dostane 30 kg mouky, 2 kg cukru, 5 m látky, 3 kg soli, 50 gramů čaje. To je cena, kterou představujete.

Jestliže vás najde v té nezměrné ledové pustině, jak umíráte zimou a hladem, samozřejmě že se vás ujme, dá vám napít horkého čaje, alkoholu, dá vám něco sníst, to je zákon vzájemné pomoci Velkého severu. A potom klidně a s čistým svědomím, protože splnil svou povinnost pohostinnosti k "velkému nosu", vás předá nejbližší policejní stanici, živého či mrtvého.

Utéci z Vorkuty... Dotěrná myšlenka. Utéci, ale jak?

VELKÁ KARAVANA

„Sobirajtěs s věščami."

„Kdo? "

„Všichni."

„Znamená to, že odjíždíme? "

„Ano, velká cesta."

„Ve stolypinech? "

„To by tedy nešlo. Jste přeci věci. V dobytčích vagónech." Jsme na počátku ledna 1950. Známý šanson „Jsou čtyři hodiny ráno", který zpíval Lucien Barroux, mi mimovolně ulpívá na rtech.

Sestupujeme, zatáčíme, vystupujeme, vlevo, vpravo, procházíme nekonečnými chodbami, nádvořími, ohlušeni řevem, zpěvem, hlukem této utěsněné nádoby, jakou je věznice ve Vologdě. Nabudete zde dojmu, že vězňové nikdy nespí. Končíme, jako při každém příjezdu nebo odjezdu v umývárnách. Dezinfekce, odporné mýdlo, holení.... Potom jsme odvedeni do prostorné místnosti. U dveří stůl, za ním poddůstojník a voják.

„Svlékněte se a nechte tu věci."

Provedeme, třeseme se zimou a očekáváme další. Poddůstojník kývá, abychom přistoupili ke stolu. Přede mnou Hans M., Peter M., Heinz S., Saša Jastrebov. Hans M. přistupuje. „Příjmení? "

„Wie, bitte? "

Poddůstojník zapisuje, aniž hne brvou "Wie bitte" na listinu, voják činí totéž na kousek papíru, který Hansi podává. Stejně tak Peter M. je zapsán pod jménem Wie bitte. Blíží se Heinz S.

„Příjmení? "

„Wie, bitte? "

Poddůstojník se vztekle zvedá a vychrlí proud nadávek. „Jebu tvoju mať, ty se mi vysmíváš? " a mlátí ubohého Heinze S., který, zkamenělý, se zmůže jen na: „Warum? "

Poddůstojník se uklidňuje.

„No, to je jiná. Dobře vidím, že se těm dvěma napodobáš, že nejsi jejich bratr."

A s klidným svědomím zapisuje jméno Warum. To pak obdrží Heinz S. na papíru od vojáka.

Také Saša, čtyři ostatní a já dostáváme papírek se jménem. Voják, který stál přede dveřmi, nám ukazuje, abychom šli do budovy naproti, kde stojí další voják. Nazí, v 25stupňovém mrazu přebíháme 80 metrů mezi oběma budovami. Vstupujeme tentokrát do vytopené místnosti, kde jsou čtyři osoby v bílých blůzách.

„Otevřít ústa!"

Otráveně nám prohlížejí zuby, obracejí nás a pleskají po hýždích. Na papírky nám zapisují číslice, udávající náš zdravotní stav. Jeden z lékařů si povšimne jména Hanse M. a vzkřikne: „To je nemožné!" A přivolává své kolegy. Ukazuje jim papír s neobratným nápisem „Wie bitte". Další lékař má stejný lístek od Petera M., třetí předvádí nápis „Warum". Saša popisuje, jak se to odehrálo. Usmívají se, opravují. Mezi poddůstojníkem a lékařem probíhá rozmluva, kterou pod. důstojník končí slovy: „Má mluvit rusky, jako všichni ostatní, fricek nefricek."

Běžíme zpět přes dvůr, celí zkřehlí, natahujeme šaty. Uplyne několik hodin, než nás dozorce vstrčí do velkého sálu, kde si každý voják bere na starost jednoho vězně.

„Hlavu proti zdi. Zákaz otáčet se, ruce nahoru, papír do úst, roztáhnout nohy. Odevzdat šaty, neotáčet se."

Je tu k vidění široká škála pokrývek hlavy podle toho, kdo kde byl zatčen: buďonovka, kšiltovka, fez, klobouk, baret, slamák, kožešinová čepice, tankistická helma, pilotská kukla, modlící kulatá čepička ze střední Asie, policajtská čepice, japonská čepice, popská mitra, námořnická placatá čepice....

Když všechny části našeho oděvu byly prohlédnuty, přišla řada na boty. Potom na všemožné úkryty na těle. Obsah našich pytlů je vysypán na zem. Voják zabírá, ničí, trhá, jak uzná za vhodné.

„Oblecte se!"

K vašemu papíru přidává dopis. Značná část našich oděvů a věcí mezitím zmizela ve velkých sudech, připravených pro tento účel. Přes mnohé prohlídky a krádeže kriminálních, se mi podařilo utajit až doposud francouzský zapalovač se svým monogramem. Byl to pro mne symbol, svazující mě s mojí zemí. Určitý druh fetiše. Teď zmizel v sudu s ostatními zkonfiskovanými věcmi, "nedovolenými a nebezpečnými" jako pepř, sůl, tužka, pero, pásek, lžíce, plecháček, vidlička, šle. 0 rok později jsem svůj zapalovač našel ve Vorkutě na dole C. 7, v rukách udavače Petera Millera. Tajemná cesta, kterou můj zapalovač "dialekticky" zničen podstoupil, aby se dostal až na důl č.7, není záhadou, znáte-li obchodní vztahy, které existují mezi vojáky, důstojníky, bachaři a kriminálními.

Když jsme se oblékli a sebrali to, co nám z našeho majetku zbylo, jsme na velkém dvoře, obklíčeni vojáky se zbraněmi a psy. Je nám nakázáno usednout - a čekání začíná. Je pozdě a ještě jsme nejedli. Je zima. Přes zákaz se zvedáme jeden za druhým a tancujeme na místě, abychom se zahřáli. Naše malá skupina se snaží zůstat pohromadě, chtěli bychom tak zůstat po celou cestu. Ta může trvat v nejlepším případě šest dní. Někteří kamarádi byli na cestě déle než měsíc.

..Do řady po pěti, rychle, rychle!"

Řadíme se poslušně jako stádo, které vedou na jatky, abychom vyslechli "modlitbu vězně", kterou nám předčítá velitel konvoje: „Pozor! Velitel eskorty upozorňuje vězně, že během cesty musí být přísně zachován příkaz pochodovat v řadách. Je zakázáno vybočovat, zůstávat pozadu, mluvit, kouřit, dívat se na strany. Ruce musí být stále za zády, pokud není přikázáno držet se pod pažemi. Krok doleva nebo doprava se pokládá za pokus o útěk, eskorta bude střílet bez výstrahy! Jasno? "

Sborově odpovídáme: „Jasno."

„Kupředu - pochodem vchod!"

Vycházíme na ulici. Vojáci nás obkličují. Kolem dokola, kam se jen podíváš, les pušek, samopalů a psi. Sovětský "džíp" se samopalem na podstavci předchází konvoji, jiný ho uzavírá. Reflektory osvětlují ostře scénu, která se podobá výplodu mozku posedlého záchvatem sadismu.

„Chytit se pod paží, kupředu, pochodem vchod!"

Přes pozdní hodinu se lidé dívají z okna. Na chodníku se křižují staré ženy. Můj pohled padá na mladou ženu, která nám po ruském zvyku třikrát žehná. Ženy na okraji cesty pláčí. Mladíci nás urážejí. Jiní házejí cigarety. Můj soused dostává kusem ledu do prsou. Na pravou paži mi padá jablko. Podaří se mi je zachytit a schovat v kapse. Dostávám ránu do zad. Je to bochníček chleba, který rychle zachycuje Jura V., student z Moskvy. Prší na nás brambory a údery.

„Rychle, rychle!"

Skoro běžíme. Nemáme už ani sílu se dívat jinam než za záda vězně před námi. Potíme se, kolem nás oblaka páry. Na vousech a obočí se tvoří krystalky ledu. Pohybuji se jako automat. Jak dlouho bude ještě trvat tohle utrpení? Slitování, Bože, slitování. Proč se tak mstíš? Nám bezbranným, zesláblým, skleslým, poníženým na úroveň zvěře. Jsme-li zvěř, co ti zvěř udělala? Proč tvůj božský hněv nezasáhne ty, kteří nás přinutili projít tvou Golgotou?

Byl jsem první v řadě a měl jsem jen ruku souseda vlevo. Pravá ruka mi sloužila k balancování. Náhle jí projela ostrá bolest. Někdo z eskorty mě udeřil pažbou pušky. Tím jsem ztratil rovnováhu, uklouzl a padám na záda s jedinou myšlenkou: neupadnout na stranu, jinak budou střílet. Zavírám na okamžik oči. Dvojí bolest, od úderu a pádu na zmrzlou půdu se mi rozlije tělem. Sliny mi plní ústa. Je mi na zvracení.

Otvírám oči a vidím před obličejem bajonet a otevřenou tlamu psa, odhrnuté pysky, naježené vousy. Ještě stačím otočit hlavu doleva. Cvaknuti čelistí, sevřených naprázdno mi zni v uších.

Můj soused vlevo a za mnou mi pomáhají vstát. To vše v mžiku. A přece ještě dnes, po tolika letech a tolika jiných dramatických příhodách mám před očima tento výjev, jako bych znova prožíval každý jednotlivý detail. Kolikrát od té doby jsem se v noci náhle probudil, zalitý studeným potem a zdálo se mi, že slyším cvakání těch čelistí, že vidím otevřenou tlamu.

V tom okamžiku jsem poznal, co je to strach, děsivý strach. Kalvárie pokračuje. Srdce tluče k puknutí, rána hrozně bolí, paže také. V ústech mám chuti žluči.

„Zastavit, sednout!"

Můj soused vlevo, Leonid R., mladý moskevský umělec říká - odvahu. Jura V. mi tiskne přátelsky rameno a sám téměř bez dechu, sípá - Dýchej bráško.

Dýchám zhluboka, několikrát vdechuji. Cítím se o něco lépe. Rozhlížím se po kamarádech, všichni jsou zsinalí, někteří zvracejí. Tři vězňové omdleli. Jeden z eskorty podává svoji pušku vojákovi a jde se podívat na natažená těla. Kope do nich a když nevidí žádnou reakci, pokyne dvěma vojákům, kteří odtáhnou těla na okraj cesty.

Aniž jsem si toho povšiml, vyšli jsme z města. Jsme u nádraží, kde nás očekává dlouhý nákladní vlak o 20 až 25 vagónech. Na každém je strážní budka s těžkým kulometem, namířeným na nás.

„První řada pěti - poklusem vpřed! Druhá řada pěti..." Obtížně lezeme do vagónu, naše síly jsou vyčerpány pochodem, boříme se po kolena do sněhu. Strkáme se a tlačíme jeden přes druhého a tak se dostáváme do vagónu. Budeme zde žít... jak dlouho? Zhroutíme se na pryčny, já padám na zem. Vagón se plní, dveře se zavírají s nepříjemným skřípáním. Zámek cvakne. Visací zámky vržou. Jsme příliš unaveni, než abychom rozmlouvali. M. B. mi kývá. Je na dolejší pryčně. Namáhavě se zvedám, překračuji ležící těla. Volám Juru a Leonida a připojujeme se k M. B. Uprostřed vagónu jsou malá kamínka. U dveří je kus odtokové roury, podepřené kusem dřeva. Záchod.... Ale můžeme ho alespoň používat, kdy chceme, a nečekat, až nám to bude přikázáno, jako ve stolypinu. M. B. se v těchto vagónech vyzná.

„Jak nás tu budou živit, M. B.? "

„Doufám, že teplou polévkou nebo "kaší" /z prosa, konopí nebo ovsa/. Je tu polní kuchyně. Anebo by měla být, podle předpisu."

Zmrzlý. usínám. Nevím, jak dlouho jsem spal, když jsem byl probuzen řinčením visacího zámku, který sundavali. Posuvné dveře se otvírají. Světlo baterek nás oslepuje. Vstupuje staršina v doprovodu vojáků. Mají dlouhá dřevěná kladiva.

„Všichni vlevo!" řve staršina.

Všichni tři otukávájí kladivy prostor, který jsme uvolnili. Podlahu, stěny, strop.

„Všichni vpravo!"

Stejná operace.

Apel. Jeden po druhém procházíme před staršinou, každý dostaneme ránu kladivem do hlavy /administrativní/. Jeden unikl. Musí se vrátit a dostane pořádnou. Další unikl. Staršina huláká:

„Co je to, prohnilci, bando zrádců, vysmíváte se snad sovětským předpisům? Všichni na kolena!"

Údery prší se všech stran. Dva pacholci vydatně přisluhují. Klečíme jako první křesťané a jsme bičováni. Je doba míru. Druhá světová válka skončila před pěti lety.

„Vstát, všichni vpravo a čekat, než vás spočítám. Když ne, udělají to psi."

Máme hlavy vtažené mezi ramena, abychom trochu zmírnili úder ... 37, 38, 39, 40. Násobeno 20 - 25 vagóny = 800 až 1000 vězňů. A kolik takových konvojů, vyjíždějících z tranzitních stanic třetí kategorie se právě v této chvíli otřásá jízdou napříč Sovětským svazem? Budeme to někdy vědět?

Před uzavřením dveří upřesňuje staršina: „Dostanete jednou denně teplé jídlo a kýbl uhlí. Vodu, když to půjde. Je zakázáno zpívat, křičet, vyhlížet škvírami ven. Při porušení předpisu:, střílí stráže bez výstrahy. Je to jasné?“

„Jasné“, opakujeme.

Vysypou nám kbelík uhlí na zem. Někdo se pokouší zapálit oheň, ale bez úspěchu. Zvedá se hustý kouř. Všichni se rozkašleme. Zvenčí se okamžitě ozvou rány do stěn vagónu.

"Přestaňte dělat hluk nebo vám odebereme kamínka!" Děláme beznadějné pokusy zadržet kašel. Mučí nás hlad a zima. Nemůžeme říci, které z těch dvou trápení je horší, Vsunu ruku do kapsy vesty a najdu napůl otlučené jablko, které mi bylo po cestě hozeno. Pro každého z nás čtyř jedno sousto. Jura V. prohodí veselým hlasem:

„Po vitaminové kúře přejdeme k vážnějším věcem."

Vytahuje bochníček chleba, který mu někdo hodil a dělí ho na čtyři díly. Se dvěma slanečky, které vytáhl Leonid a dvěma kousky cukru od M. B. a jedné cigaretě, kterou kouříme po řadě, se naše žaludky utiší. Hřeje nás pevné přátelství. Napětí povoluje, uklidňujeme se a začínáme hovor.

„Prokleti at jsou naši kati!"

To Leonid promluvil vážným hlasem. „Bojovali jsme proti nacistům, protože mučili. Předsedali jsme Norimberskému soudu. Soudili jsme válečné zločince, odpovědné za milióny mrtvých, abychom se dnes stali oběťmi mírových zločinců." Otřásá jím zoufalý, nervózní smích. „Rusové mlátí Rusy, titíž, kteří zastupují ruský lid v OSN a hlásají tam mír a bratrství. Rusové to jsou, kdo nás střílí, mučí a zatýká. Jsme zlořečený národ. Stydím se, že jsem Rus."

„Ne, Leonide, ten chleba a jablko, co jsme snědli, tu cigaretu, co kouříme, to nám dali také Rusové. A kde? Ve Vologdě, kde by se spíš dalo čekat, že tamní lid bude necitelný proto, že už celá staletí hledí na to, jak vězni pochodují ulicemi. Jediný rozdíl je v tom, že se to před revolucí dělo za dne. Dnes, díky našemu "tatíčkovi", je to za noci. Za vlády carů nebylo důvodu skrývat před lidem kriminálníky, neboť to byli kriminálníci. Bojí se snad dnešní režim ukazovat lidem "kriminálníky", kteří ale kriminálníky nejsou? A jak se zdá, lid vidí dobře. Nemáte pravdu, když se stydíte, že jste Rus. Lidé nám házeli chleba, brambory, ovoce a riskovali zbití, kulku nebo zatčení. Dobrota a soucit jsou v ruském srdci zakořeněné."

M. B. vyjádřil to, co jsem cítil, ale nedokázal rusky tak dobře vyjádřit. A pokračoval:

„Příteli můj, od těch dob, kdy je Velký vůdce u moci, nedělá nic jiného, než že zjemňuje a vylepšuje to, co v roce 1917 začal Vladimir Iljič Lenin. Kdyby revoluce byla bývala správná, nebylo by toho třeba. Mluvil jste o mírových zločincích. Je to výstižný název, ale nepřesný ve smyslu, který mu dáváte. Pro nás vše začalo koncern války. Ale ti zločinci jsou mezi námi už od roku 1917. Ještě jste se nenarodil a v Rusku již existovaly koncentráky, milióny vězení, kde se mučilo, masakrovalo a zabíjelo po stotisících. Já jsem byl zatčen v roce 1935. Každý z nás, což je lidské, věří, že tato situace začala s ním a skončí s ním. Ale to je omyl, zásadní omyl. Všechno pokračuje a bude pokračovat i po nás. Naši předchůdci možná víc trpěli než my, možná méně. Za dalších deset let bude nova generace vězňů možná trpět víc anebo míň nežli my. Za dvacet let naše děti nebo ti v jejich věku budou trpět třeba víc, třeba míň než my. V každé době každá generace vězňů byla vystavena a bude vystavena nelidským zkouškám. A každý bude věřit, že ta jeho byla nejtěžší. Nic se nezmění v této nešťastné zemi, v obrovském Rusku, pokud bude existovat tento režim. Je to pochybené zřízení. Ti, kteří mají moc v rukách nebo kteří žijí zásluhou tohoto režimu, mají jediný cíl: zničit vše, co by narušilo uchování jejich výsad. Víte dobře jako já, že legitimace strany je lístek na chleba. Bez ní je vše nedosažitelné. Až Stalin zmizí, nic se nezmění. Dojde-li ke změně, nepotrvá dlouho. Všechno začne znova. Jiní obviní Stalina, aby zakryli vlastní zločiny, vlastní zbabělost. Možná, že zažijeme období, kdy se Mm bude zdát, že máme svobodu. Nazve se to NPE, Nová politická éra. Ale bude právě tak krátká jako období NEPu. Lid bude muset podkuřovat novému vládci. Ze zbabělosti. Z pohodlnosti. Ze strachu. Strach se stal chronickou, nevyléčitelnou nemocí sovětského lidu. Nemůže nic jiného, než sklánět hlavu, držet jazyk za zuby a čekat na náhlou změnu směru. Ti, kteří budou pomáhat k moci nové modle, budou první, kdo ji svrhnou. Poslouchat rozkazy není záruka bezpečnosti, když se příkazy mění ze dne na den. Lidé odcházejí, zřízení zůstává, vůdci se následují, jsou obdivováni, pak strženi na zem, rehabilitováni a znova odsouzeni ve fantastickém pohybu rovnováhy. Pamatujete na Bucharina, Zinověva, Trockého a Jagodu, Ježova, Tuchačevského, Jakira, tisíce členů strany, lidových komisařů, aparátčíků, kteří všichni byli zlikvidováni? Najednou byli odpovědni za všechno neštěstí. Zmizeli, situace se nezměnila, neštěstí pokračuje. Dnes se zatýká víc jak včera, ale méně než zítra. Jak se dá vysvětlit, že už 33 let je stále dost těch, kteří jsou za něco odpovědni a mohou se zatknout a přitom jsme stále na stejném bodě? Přes všechny své chyby je strana neomylná. To je zákon režimu, vzorec systému. Je-li tělo zasaženo gangrénou, je málo platné ho mýt nebo potírat voňavkou. Čína se už zhoupla na naši stranu, nakazili jsme ji, jako jsme nakazili celou východní Evropu. Indie je ochotná se dát nakazit. Chceme nasadit tuto pijavici celému světu a bohužel, nasadíme. Jedině, že by se Západ probudil, U nás se žádný skok stát nemůže. Systém odňal Rusům vůli, iniciativní sílu. Jedině že by se vlci roztrhali navzájem, Číňané a my, Indové a Číňané. Nespoléhejte příliš na Západ, panuje tam nesvár. Jsou odzbrojeni, nesvobodní, uvěznění vlastní svobodou, úctou k člověku. Je to jejich Achillova pata. My nerespektujeme nic, v tom je naše síla. Síla demokracie, jak říkal Anatol France, spočívá v její slabosti. Slabost SSSR spočívá v jeho síle. Propagujeme naši pijavici. Ve světě je příliš mnoho naivků. Příliš mnoho roztrpčených, příliš mnoho nespokojených, příliš mnoho intelektuálů s pomýleným duchem, které zaujme naše prvotní ideologie, nádherné bajky. Rovnost všech, školy pro všechny, odstranění vykořistování prací, povýšení člověka. Ve skutečnosti i ten poslední idiot se může stát něčím, když bude zpívat, jak mu hrají. Stačí mu opakovat slova vůdce, jejichž smyslu a významu stejně vůbec nerozumí, aby se stal mistrem. Tento systém, to je odplata, pomsta ztroskotance, ošklivce, staré hašteřivé panny. Komunistický systém se může šířit jen po hnojišti. Může žít a přežít jen tam, kde je hniloba. Můžete mi uvést jméno jednoho diktátora, který by nebyl, tělesně či mravně, kripl? Který by nebyl ztroskotanec nebo plný komplexů? Všichni jsou paranoici, kteří dovedou obdivuhodně těžit z toho, co je v člověku špatného, rozvíjet a podporovat nejhorší instinkty, spekulovat s jistotou se vším negativním u člověka. Podívejte se na Hitlera: neúspěšný malíř, ubohý kaprál. Nespokojil se s tím, že není Němec, vlichotil se jim, podnítil jejich blbost. Od chvíle, kdy se dostal k moci, malý politik bez rozhledu, udělal se velitelem armády a pronásledoval talentované malíře a sochaře. Msta, odplata za vlastní prostřednost. 0 statečnosti uměl Lenin jenom mluvit. Malé postavy, malý advokát bez klientely, spisovatel bez talentu, bez slávy, zneuznaný svými vrstevníky, nepřijat mezi ruské intelektuály své doby, nepřijat ruskou smetánkou. Jakmile byl u moci, mstil se: rozbil stavbu tehdejší společnosti, která ho odvrhla. Dal masakrovat aristokraty, velkou buržoazii, intelektuály, spisovatele. Prostřední spisovatel, zapřel své jméno a přilepil svůj pseudonym na plagiát marxistické ideologie. Seminarista Stalin, páter vyklouz, nedodělaný kněz, vyhnaný ze semináře pro krádež. Od té doby se datuje jeho zloba k církvi. Proč vstoupil do semináře? Aby se najedl do sytosti a aby se mu naslouchalo. Aby řídil život vesničanů, jako jiní tmářští popové tehdy na Rusi. Schopen jakékoli nízkosti, aby dosáhl svého. Krutý, nevědomý, přivěsil se jako tendr k Leninově lokomotivě. Vstoupil do strany roku 1903, věnoval se špinavým operacím a přešel do ilegality, aby nebyl zatčen. Přece však zatčen byl a stal se tak "mučedníkem" carského útlaku. Účastnil se sjezdu strany v Helsinkách a Londýně. Byl malým, zrzavým šakalem, který se plíží za velkými masožravci. Přichází revoluce. Sám Lenin ve svých spisech nařizuje: nepouštět na vedoucí místa osoby podezřelé a kruté. Jakého místa se mu dostane při velkém rozdělování cen? Místa komisaře pro národnostní otázky, čili nejméně důležité. Zbytek znáte sami. Zničil vše, k čemu se dostal. Za jeho života ho oslavovali sochami, jeho podobizna visela v každém domě, v každém městě byly ulice s jeho jménem. Nespočetné továrny, kolchozy, dokonce i města nesly jeho jméno. Byl nepopíratelným vládcem království. Dal přepsat dějiny, překroutit fakta tak, aby velebily roli, kterou hrál v revoluci on. Páter vyklouz se stal bohem. Neúspěšný voják se zmocnil hodnosti generála, maršála, generalissima. Mstil se na všech svých přátelích i nepřátelích. Všechny příklady se sobě podobají. Msta a odplata. Mussolini, Franco, Salazar, Mao, Goebbels a jednooký Hannibal, malý kaprál Napoleon, který se dal jmenovat konzulem. Malý Korsičan se udělal císařem. Oficírek se stal největším z Francouzů. Z chudé rodiny, povýšil své bratry a bratrance na krále a provdal své sestry za krále. Msta a odplata. Napoleon alespoň měl vojenského i civilního ducha.

Nevím a těžko budu kdy vědět, proč jsem byl v roce 1935 zatčen a odsouzen OSO na deset let. Měl jsem být propuštěn v roce 1945, ale dostal jsem se ven až v roce 1947. Kvůli válce. Víte dobře jako já, že ti, co byli odsouzeni "trojkou", mohou být drženi v táborech tak dlouho, jak se jim zachce. Byl jsem znova souzen a odsouzen, aniž jsem znal důvod odsouzení. Ale po tom všem, co jsem vám řekl, uznávám, že mají důvod pokládat mě za "sociálně nebezpečný element". Otevřel jsem vám své srdce. Udělalo mi to dobře. A tím jsem skončil. Už neotevřu ústa. A radím vám činit v táboře totéž. Nemluvte s nikým otevřeně. Jestliže jsem já mluvil otevřeně s vámi, je to proto, že jsem vás pozoroval po celou dobu, co jsme pospolu. A protože vy, Leonide, jste se mě dotkl tím, jak jste mluvil o Rusech. Vím, že Jura a vy nikdy nezaprodáte svou duši. S vámi, Armande, jsem dlouho debatoval, protože umím francouzsky. Vím, že jste z rodu těch, kteří budou vždy bojovat proti bezpráví a za svobodu. Mějte se ale na pozoru před svou ohnivostí a živelností, které by se mohly obrátit proti vám. Mějte se na pozoru před ovcemi. A teď se pokusíme spát, i přes tu zimu." Sel příkladem, obrátil se a okamžitě usnul.

M. B. mi dal látku k přemýšlení. Často jsem se potom v myšlenkách zaobíral tím, co mi tento muž, téměř světec, řekl. Později, když odmítl stát se špiclem, byl poslán do vápenných lomů do Vorkuty. V roce 1955 jsem se dozvěděl, že byl rehabilitován. Jeho proroctví se splnilo v každém bodě. Berija, Abakumov, Rjumin, Ignatěv, Kaganovič, Žukov, Malenkov, Bulganin, Stalin, Chruščov, Molotov, abychom citovali jen těch několik, byli svrženi. Nastalo hromadné propouštění vězňů, nová vina odsouzeni, čistky, divadelní rehabilitace, vlci se nepřestali navzájem požírat. Všechno jako v minulosti.

Otřes nás vrhá proti sobě. K vozům byla připojena lokomotiva. Špatný tah, mizerná jakost uhlí způsobují, že kamínka jen málo hřejí. Pohyb, pískání, rachot, kola se otáčejí, nadávky... a vlak se dává do pohybu. Každým otočením kol se přibližujeme k Vorkutě.

Zastávka. Kontrola. Jako nápoj vlažná voda z lokomotivy, špinavá a mastná. Lepivý chléb, polévka se nedá pozřít. Odjezd, zima. Teplo kamínek je jen symbolické. Ohříváme se u nich po řadě. Je -35°C. Chodíme na záchod, vykaly okamžitě zamrzávají.

Zastávka, kontrola. Jsem ochrnutý zimou, nevěřím, že bych se mohl v životě ještě ohřát. A vlak jede. Pokouším se spát, klímám. Kotlas, Pečora, Uchta, Inta.

Šestého dne večer, ... Vorkuta. Skoro se nám chce říci - konečně!

SLÁTANINA ZVANÁ "MODLITBA MUKLA"

Humor najde své opodstatnění všude. Toto je ukázka modlitby, kterou vymysleli vězňové, kteří si uchovali humor:

„Pozor! Velitel eskorty upozorňuje vězně! Všechno, co je povoleno, je zakázáno! I dýchat! Krok doleva nebo doprava bude pokládán za protisovětskou agitaci a propagandu, článek 58, odstavec 10. Deset let. Krok zpět bude pokládán za sabotáž, článek 58, odstavec 7, dvacet pět let. Krok do prázdna bude pokládán za pokus za útěk, článek 58, odstavec 1, zrádce vlasti, dvacet pět let. Vězeň musí stale hledět před sebe! Ten, kdo se podívá doprava nebo doleva, bude pokládán za špióna, článek 58, odstavec 6, dvacet pět let. Připomínáme vězňům, že je zakázáno kýchat - pokus o znečištění sovětského vzduchu, článek 58, odstavec 10, deset let, nebo hospodářská sabotáž, článek 58, odstavec 7, dvacet pět let. Je rovněž zakázáno kouřit. Jestliže i přes tento zákaz všichni vězňové kouří, mají povinnost nabídnout špačka veliteli eskorty. Jasno? Jasno!"

SRP A KLADIVO

Vždycky existuje v SSSR tábor ještě horši než ten, ve kterém právě žijete. Všechno, co jsem zažil a viděl, není nic ve srovnání s vápennými lomy. Těch málo, kteří je přežili, jim říká "trvalá smrt". Není to nic ve srovnáni s tím, co mi vyprávěli ti, kteří byli v lágrech před válkou a za války. Chalmer-Ju nedaleko Karského moře je oblast zvláště krutá. V jazyce Komi /bývalý samojedský/ t. j. v jazyce Eskymáků Chalmer-Ju znamená "odkud se nikdo nevrací". Průměrná roční teplota se pohybuje mezi -10 a -12°C. V těchto drastických lágrech mlčení žije 700 - 800 vězňů, z nichž 85% je galerka. Ne tak všelijaká, ale vybraná. Jsou to ti nejhorší gauneři /blatnoj/, aristokracie galerky, nejpečlivější výběr "bosáků", nejčistší a nejkrásnější vzorky "psů".

Vraždy, násilí, mrzačení jsou zde běžnou mincí. Kontingent se neustále obnovuje, nebo každého dne opouští tábor 30 - 40 mrtvol, aby se vydaly na poslední cestu.

Kurděje, podvýživa, nedostatek vitamínů a potravy, práce v kamenných lomech a vyčerpání přispívají spolu s vraždami páchanými galerkou nebo dozorci k této denní normě. Dozorci, ti zabijáci a sadističtí mordýři, ještě žijí a jsou ve výslužbě. Dostávají dostatečný důchod. Pravděpodobně mají klidné spaní. Klidné svědomí. Jednali podle příkazů vlády. Stráže zde konají obchůzky ve třech a jsou ozbrojené obušky. Bachaři jsou elitní komsomolci. K službě na strážních věžích se hlásí kriminální a dobrovolně. Za každé vystřelení na vězně /pokus o útěk/, se jim snižuje trest o 10 dní, dostanou balíček machorky, což se v té době rovnalo 20 rublům a za 20 rublů bylo kilo másla. Za takových podmínek jsou ovšem "pokusy o útěk" běžné.

Když přijede nová skupina vězňů, kriminální jim odeberou nože. Potom čekají nazí mezi ostnatými dráty, tam, kde začíná zakázaná zóna. Nezáleží na tom, jaká je právě teplota. Existuje předpis zakazující práci, klesne-li teplota na -50°, někde na -45°C. Velitelé táborů a příslušní činitelé, odpovídající za produktivitu práce, vymazávají tyto dny z pracovního kalendáře. Pro trestné brigády neexistuje žádné omezení.

Před zakázanou zónou probíhá potom asi takovýto dialog mezi vězněm, což jsem já, a kriminálním ve strážní věži: „Odkud jsi? "

„Francouz."

„Jak to, Francouz? "

„Tak, Francouz."

„Tak oni jim už naši nestačí, ty můj bratříčku, to berou už i Francouze? Už je to dlouho, co jsme vás ve Francii osvobodili od amerického imperialismu? "

„Kouříš? "

Aniž čeká odpověď, řekne:

„Tu máš!" a hází mi krabičku sirek, zabalenou v novinovém papíru, abych si mohl ubalit. Jako náhodou padne do zakázané zóny. Stráž zakleje:

„Ničevo, jdi si pro něj. Dovoluji ti to."

Vedle mne stojí můj přítel, bývalý plukovník vojenské akademie Frunzeho, Boris Mechtijevič Mechtijev. Je to ten, který v táboře 501 vedl vzpouru uralské armády a osvobodil několik táborů v této oblasti. Z Vorkuty a Moskvy bylo vysláno dělostřelectvo, letectvo, helikoptéry a tanky, aby utišily rebélii. Boris mi šeptá:

„Nechoď tam, je to provokace, zastřelí tě zezadu." Protože se nehýbám, strážný mě pobízí:

„Na co čekáš? Jdi, říkám ti, že to máš dovoleno. Vezmi si svůj tabák."

„Ale... já nekouřím."

Strážný, celý zuřivý, dělá sprosté gesto. Deset kroků ode mne jeden ze "psů" říká strážnému:

„Občane veliteli, nech toho "holoubka", jestli dovolíš, půjdu tam já. Souhlasíš? "

„Souhlasím."

"Pes" přeskakuje ostnatý drát a v okamžiku, kdy se dotýká vytouženého tabáku, zazní rána, potom druhá. Pes se sesune hlavou dopředu. Na jeho zádech se objevují dvě velké, krvavé skvrny. Kapky krve padají na neposkvrněný sníh.

Přibíhá patrola, obklopuje tělo "psa".

„Bravo, Péťo ! Chtěl utéci, co? Dostaneš redukci deseti dnů a tabák. Škoda, že to nebyl "fašista" /= politický/, to bys měl redukci patnácti dnů a já prémii. Vezměte okolní vězně s sebou, ať podepíší protokol s výpovědí, že viděli, jak sám překročil zakázanou zónu."

Boris na mne pohlédne. Udělám gesto díků. Zachránil mi život.

Předpokládám, že nás strážní odvedou podepsat výpověď, ale berou dva jiné vězně, kteří v rozhodný okamžik byli asi o 50 metrů dál a nemohli slyšet rozhovor, který proběhl mezi mnou a strážným ve věži.

Po dvou hodinách na mrazu nás s profialovělými rty vedou do baráku, kde nám velitel dává přednášku.

„Bando sviní, zrádci, zbabělci, co se snaží zachránit svoji kůži, viděli jste, jak dopadnou ti, co chtějí utíkat? Nikomu se nepodaří vyjít z tábora a nikomu se to nepodařilo. Jen tomu, kdo projde kladivem a srpem. Připomínám vám nařízení: zákaz mluvit! Mluvte, jen když jste osloveni strážným. Zákaz povykovat! Tady vás vycepujeme! V noci jsou baráky zamčené. Je zakázáno dělat hluk. Uslyší-li vás stráže na věži mluvit, bez výstrahy střílejí. Zákaz mluvit, zákaz dělat v práci přestávky, sedat si u práce v lomu bez dovolení. Chce-li někdo mluvit s dozorcem, zvedne ruku a čeká, až mu to bude povoleno. Váš příděl chleba je 35 gramů na den. Mimo to dostanete teplou polévku, šest gramů cukru, to je vše. Vaše práce v lomu nás nezajímá. Nenutíme vás v lomu pracovat, ale nemůžete zůstat 13 hodin jen tak a lelkovat. Chceme vaše duše. Jestli si myslíte, že budete dělat protisovětskou agitaci a dostanete se ven, jste na omylu, Tady odkroutíte tři až šest měsíců a budete znovu souzeni? Jasno? "

Sborově odpovídáme: „Jasno."

,,Využijte toho, že si můžete naposledy zakřičet, pak už vám to nebude povoleno. Ještě jednou - jasno! Opakuji: jsou dva způsoby, jak se odsud dostat. Bud díky srpu a kladivu (že by amnestie?) nebo po ukončení trestu. To je vše!"

Na sklonku dne je řada na činiteli, odpovědném za kázeň, poručíku Bondarenkovi, tlustém, asi dvoumetrovém ošklivci, aby nás přišel pozdravit.

„Bando špinavců, mé jméno je občan poručík Bondarenko, Když potkáte strážného uvnitř tábora, zastavíte, sundáte čepici, počkáte, až vám bude povoleno mluvit, a řeknete: dobrý den, občane veliteli, vězeň číslo to a to k vašim službám. Teprve až vám strážný odpoví, dobrý den, můžete opět nasadit čepici na hlavu. Jasné? Jasné? A protože teď to bylo naposledy, co jste se mohli ptát, jděte!"

Jeden z nás, Vladimir M., bývalý důstojník, letecký stíhač, se přiblíží k poručíkovi:

„Dobrý den, občane veliteli, vězeň číslo... žádá o povolení položit otázku občanu veliteli."

„Dobrý den číslo ... Pochopil jste dobře. Chcete-li se v budoucnu vyhnout potížím, musíte se takto chovat k veliteli. Vaše otázka? "

„Občane veliteli, co je to kladivo a srp? "

Poručík vybuchne smíchy.

„To jsi Rus, to jsi sovětský občan, že se ptáš, co je to kladivo a srp? Dobrá, uvidíš, co to je. Všichni sem!"

V male chýši, oddělené od ostatního tábora dvěma strážnými věžemi, byla desítka natažených mrtvol. Byla to márnice. Na stole ležela jedna mrtvola. Podle předpisu musí být tělo zemřelého vězně pitváno a hlava roztříštěna na masu. Pro usnadnění této práce, se přišlo na zlepšovák. Na konci stolu byl upevněn zahradnický nůž, podobný srpu, na kterém spočívala hlava mrtvoly. Stačilo pět úderů kladivem, aby se hlava oddělila od těla a byla rozdrcena. Když byla služba v márnici ve formě, dokázala to dvěma nebo třemi údery. To bylo ono: srp a kladivo.

TÁBOR ČÍSLO 7

Tábor č. 7 ležel nedaleko železniční dráhy. Při jasném počasí byly vidět tábory 6, 9, 10 a 12. Byl to pravoúhelník, 350 metrů na 250. Uprostřed bylo 47 baráků. Tři byly pro vedení, dva pro administrativu, několik dalších sloužilo jako klub, garáž, stáj, vepřinec, strážnice, korekce, pošta, kancelář pro bezpečáky, sklady potravin, obuvnictví, krejčovství, jídelna umývárny, ošetřovna, laboratoř, lékárna, marodka a márnice Nějakých 2800 až 3700 vězňů se dělilo o zbytek baráky. V největších bylo 100 - 130 vězňů. A baráky přidělené trestným brigádám byly ty nejšpinavější, nejpřecpanější. Dva sudy v koutě obsahovaly vodu, jeden pitnou, druhý vodu na mytí. Na kamnech byly konvice na kávu a čajník. Téměř nikdy však neobsahovaly tyto dva nápoje. Když se horníci vrátí z práce, obědvají a večeří najednou, potom je apel. opět apel, po doznění trubky se natáhnou na pryčny po čtyřech. Je zakázáno lehat si před večerkou. Šaty stale na sobě, jen někdy se někomu podařilo ukrást a vynést trochu uhlí. Neboř my, kteří pracujeme v dolech, nemáme si čím zatopit. Jen trochu uhelného prachu. Ve vorkutské zimě.

Budíček trubkou. První troubení znamená, že baráky byly odemčeny. Druhé troubení znamená odchod pro ty, kteří pracují pod zemi. Třetí pro ty, co pracují na povrchu. To jsou mechanické dílny, třídění, nakládání uhlí, vykládání dřeva, písku, vápna, cementu, kamene a štěrku. Následuje odchod různých brigád, pracujících na odklízení sněhu, opravách kolejí a v lomech.

Množství jídla závisí na splnění a překročení daných norem podle plánu. Je sedm stupnic podle toho, zda se pracuje na povrchu nebo pod zemí, zda jste nebo nejste "stachanovec". Stachanovský příděl chleba je 500 gramů a jeden kilogram. Ráno a večer obvyklá kaše z prosa, ovsa nebo konopí, kousek slanečka, 20 gramů cukru, 60 gramů tuku. Někdy kousky "masa" nebo ryby, někdy plesnivá kapusta.

Podle předpisu jsme oblečeni zimně nebo letně. V zimě vatovaná čepice s maskou přes obličej, která má díry pro oči a ústa, dlouhá vatovaná vesta a druhá o něco kratší, košile a dlouhé podvlékačky. Pár ruských ponožek a plstěné laptě, odložené armádou, rozdělené vězňům. Boty v lepších případech... Také jsem zažil doby, kdy se nosily ponožky s vložkami ze starých pneumatik. V létě obyčejná čepice, vesta a cvilinkové kalhoty, šněrovací boty ze syntetického materiálu. Pokrývka ze špatné bavlny, polštář - pytel s hoblinami, totéž matrace, ručník velikosti kapesníku a prostěradlo. To je celá výbava vězně. A to v nejpříznivějších případech dobrého bydla v táborech se zvláštní správou. Před rokem 1952 jsme tento luxus neměli. Vše, co nebylo součástí výbavy vězně /jako spodní prádlo, svetr/, bylo přísně zakázáno pod trestem korekce nebo nového odsouzení za přípravu k útěku.

Pokud měli vězni právo /od roku 1952/ nepracovat za teploty nižší než -45°C, pak se tento předpis nevztahoval na horníky pod zemí, brigády určené na opravu kolejnic a odklízení sněhu. Tyto brigády totiž tvořili "nenapravitelní“. Byla to zvláštní skupina, do které jsem patřil i já. Kolikrát jsem pracoval za teploty -60° s rekordem -63°C.

Pro naši brigádu začínal den ve 4.30 poklusem pro dávku chleba a jídla. Potom poklus do jídelny, shltnout kaši nebo polévku. Naší skupině "nenapravitelných" byly rozdělovány porce "stalin" a polévka "říjnová revoluce". Odchod ke bráně, prohlídka, počítání a přepočítávání, které provádějí pohůnci dozorců, přepočítávání velitelem doprovodu, který nás přebírá, předčítání "modlitby vězně" a kontrola totožnosti:

„1 A. 120? Alexandrov, Ivan Ivanovič, narozen 3. 4. 1924, článek 58, 1 b, 25 let. Započetí trestu 1948, konec 1973, zrádce vlasti."

Je šest hodin ráno. V ledové zimě se brigáda odebírá na pracoviště, někdy vzdálené několik kilometrů. Pochod k dolu často přerušují povely "K zemi!", vydávané sadistickým velitelem eskorty. U brány dolu jsme znova přepočítávání. Poklus k šatnám a výdejně kahanů. Sestup výtahem k první příčné chodbě, pěšky k druhé, tam se brigády rozdělují na patra. Ovzduší v dole a vědomí nebezpečí dělají horníky zlými a svárlivými. Stává se nezřídka, že se člověk na povrchu mírný a příjemný stane pod zemí brutálním a nelidským. Cesta tam a zpět, sestup a výstup a práce, to vše trvá více jak 12 hodin. Dávky jídla, které by stěží stačily kojenci. Pracuje se do pěti večer. Návrat do tábora, poklus do jídelny, zajdeš se podívat na kamaráda, přečteš si noviny, návrat na barák, v 10 večerka, zhasíná se.

A to léta. „V hlubinách sibiřských dolů ubraňte trpělivou hrdost," napsal Puškin /nevím, jaké byly životní podmínky a délka pracovní doby ve dnech, kdy tyto slavné vede byly napsány/.

Tři směny se střídají po 8 hodinách. Ráno od 8 do 4, od 4 do půlnoci a od půlnoci do 8 ráno. Směny se střídají každé tři měsíce. Střídání směn umožňovalo provádět nutné a neodkladné opravy. Nejistá bezpečnostní opatření, třaskavý plyn, zima a vlhkost byly důvodem toho, že jen málo dní bylo bez úrazů, často smrtelných.

Předpisově mají vězni nárok na jeden den odpočinku každých 10 dní. Vězni, pracující na opravě a kladení kolejí, každých 8 dní. Brigáda "Šanghaj" (= "nanapravitelní"), měla také nárok na nějaké volno. Ale měli jsme je jen zřídka. Stale tu byla nějaká směna navíc, nebo "dobrovolné nedělní brigády". A samozřejmě vagóny, které musely být přednostně naloženy nebo vyloženy, koleje zasypané sněhem; vichřice a fujavice nevynechaly žádný den.

Důl č. 7, úředně nazvaný Komsomolskaja, byl co do produktivity druhý v SSSR. Byl hned za donbasským dolem Komunističeskaja, kde svobodní horníci, moderně vybavení, dosahovali o málo vyšších výsledků než my. Důl č. 7 produkoval 800 000 tun uhlí ročně.

Během let se režim a kázeň utužovaly, ale také se zlepšovala hygiena, to je nutno uznat. Mohli jsme se koupat každých 10 dní. Pryčny byly spařovány, aby se zničil hmyz. Doba, kdy jsme se po návratu z práce museli mýt ve sněhu, patřila minulosti.

Když se objevilo na pravém rukávu našeho oděvu písmeno "R" jako označení pro "zostřený režim", byla tato novinka přijata s úzkostí. Po několika měsících nám byla přidělena ještě čísla. Rozšířil se mezi námi opravdový strach. Dostal jsem číslo 1 V643. Kus bílého hadru, na kterém byla vyražena písmena, měl být na levé paži a pravém stehně. Muselo být spolu s písmenem R dobře viditelné. Bylo na to třeba stale dbát. Kolikrát jsme dostali tři dny korekce za to, že číslo a písmeno i po mnoha opravách a přetírání bílou barvou v "klubu" u malířů nebyla po práci s uhlím v dole dost zřetelná pro unavené oči dozorců.

Lékařská komise zařazovala vězně podle jejich stavu do následujících kategorií:

IFP - individuální tělesná práce - to byla kategorie, ve které jste pro příslušné táborové normy neměl dlouhé vyhlídky na přežití,

LFP - lehká tělesná práce,

SFP - střední tělesná práce,

NP - nucená práce /vězni nazývaní "traktory"/.

Přesto, že jsem byl hned na začátku zařazen do kategorie lehkých tělesných prací na povrchu pracoval jsem v dole.

V jednom z baráků byly klub a knihovna, kde byly vyvěšeny noviny Za nový polární kruh, Pravda a Izvěstija. Klub vedl bývalý důstojník sovětské rozvědky pro Německo, Dmitrij Berkovič. Byl více zaneprázdněn sháněním informací nežli kázní. Knihovnu vedl Pjotr Jakir, syn jednoho z velitelů Rudé armády, zastřelený 1937 Stalinem. Jakirův otec, Tuchačevskij a několik dalších generálů se stali obětí jedné velice zdařilé operace německé špionáže Třetí říše, známé pod jménem Intox. Německá rozvědka podvrhla Hlavnímu štábu sovětské špionážní služby zfalšované dokumenty, dokazující, že velitelé Rudé armády jsou německými agenty. Protože podezíravost a špiclování byly Stalinovy nevyléčitelné nemoci, okamžitě je dal zatknout a zastřelit. Tím rozložil Rudou armádu, což vysvětluje rychlé proniknuti německých vojsk na sovětské území v roce 1941.

Pjotr a jeho sestra Ludmila byli zatčeni, Ludmila poslána do továrny na cihly ve Vorkutě, Pjotr do trestné kolonie. Žil v táborech od roku 1937, s několika krátkými pobyty na svobodě. Po 20. sjezdu strany, když Chruščov hřmotně odhalil Stalina, žádal pro svého otce a pro sebe rehabilitaci a dosáhl jí, Po několika letech na svobodě byl znovu zatčen roku 1974. 0 jeho procesu psal západní tisk.

V "klubu" pracovali malíři, pověřeni malovat hesla a plakáty. Představení, která jsme dávali dohromady s divadelní skupinou, orchestrem, akrobaty a zpěváky, měla přinášet tématiku "drahou" sovětčíkům. Ale nebylo tomu tak. I přes tresty, které to vyneslo, odvažoval jsem se lecčehos. Hrál jsem v táboře na kytaru a měl jsem několik komických výstupů s Anatolijem Grišinem a Sergejem Turycinem, který byl nepřekonatelný akrobat s dramaticky zabarveným tenorem. Bylo mezi námi ostatně několik opravdových umělců. U vězňů jsem se stal populárním rolí Charlota. Vymyslel jsem si takový gag: z kapsy jsem vyndal nepatrný kousíček chleba a za ním, rozesmutnělý tou podívanou, lupu. Celý štastný z toho, jak se chleba zvětšil, jsem ho začal žvýkat, stále ho pozoruje přes lupu. Vedení tábora hned význam nepochopilo, ale potlesk vězňů nebral konce. Po druhé jsem, převlečený za starou markýzu, zpíval s kočím /Anatolij/ kuplet "všechno je v pořádku, paní hraběnko". I zde pochopili vězňové dobře. Vše je v Sovětském svazu v pořádku, i přes koncentrační tábory, zatýkání, hlad, deportace. Od toho dne mne nazývali markýzou. Mé potíže s vedením byly všeobecně známy. To mi nebránilo, abych nevyužil každé možnosti k "protisovětské agitaci". Získal jsem tfm důvěru a pomoc mnoha vězňů.

14. července 1952 jsem vylezl na věž s hodinami u východu z tábora, kde se právě shromaždovali vězni k odchodu do práce a začal jsem zpívat Marseillaisu. Vojenskou rukou" jsem byl snesen na zem za zpěvu písně Vězeň z Londýnské věže a Naseru policajty. Tento recitál udělal velkou radost všem Francouzům, kterými jsme byli a zůstali. Náš vzpurný duch, který nám pomáhal žít, byl také původcem mnoha nesnází. Dostal jsem se za to do korekce a kmotr mi tam přišel oznámit:

„Tentokrát už je toho dost, přilepím vám nový rozsudek."

Odpověděl jsem, že jsem pouze vzpomněl národního svátku francouzského, který symbolizuje dobytí Bastily lidem a že ostatně existuje sovětský balet, oslavující komunardy a dobytí Bastily, Gavroche, kde se tato hymna také zpívá. Ze ruští revolucionáři, včetně soudruha Lenina a soudruha Stalina zpívali tuto píseň v ruštině a že ji rádio často vysílá. Proto nevím, proč a zač bych měl být znova odsouzen. Kmotra jsem tím uzemnil a dal mi šest dní korekce za porušení pořádku při odchodu brigád. Ptal se mně, zda druhá píseň, kterou jsem zpíval, byla také revolucionářská a pocházela ze stejné doby jako Marseillaisa. Rozhodně jsem přisvědčil.

Postoj Rusů k cizincům je vzrušující. Je to určitý druh shovívavosti, jaká se prokazuje dítěti, podložená podrážděným nacionalismem. Když se chce upozornit na dobré vlastnosti někoho, řekne se: takový může být jenom Rus, nebo, jde-li o cizince: je skoro jako Rus. 0 dobře udělané práci se řekne, že je udělaná rusky.

Italština, vypráví se v Rusku, je jazyk stvořený k opernímu zpěvu, němčina k udílení rozkazů, francouzština pro milého a ruština se hodí k tomu všemu, neboť má bohatý slovník. Není to míněno ironicky, ale s pevným přesvědčením.

Tento nacionalismus může někdy dosáhnout netušených, závratných vrcholů. Když fyzik Andrej Konstantinovič B. obhajoval svoji doktorskou tezi, odvolával se při svém vystoupení několikrát na jakéhosi Odnokamuškina. Jméno, které nemohlo znít více rusky. Poté, co byl nadšeně přijat s ovacemi poroty, dva z jeho kolegů se ho dotázali, kdo je to ten Odnokamuškin, na kterého se často odkazuje?

„Přirozeně Einstein." (Přesný překlad do ruštiny - jeden kámen, kamínek).

Neudali ho jeho kolegové, pravděpodobnější je, že to byla manželka nebo dcera, zuřivá komsomolka, která to po jeho zatčení ovšem popírala. Dostal článek 58, odstavec 10, protisovětská agitace a podezření ze styků s cizinci. Odkazy na zpátečnické, reakcionářské buržoazní teorie. Deset let...

Potkal jsem Andreje Konstantinoviče ve Vorkutě 1950, kde mi své neštěstí vyprávěl. Zanedlouho byl na rozkaz z Moskvy odvezen do šaragy, nebo šarašky, t. j. na zvláštní místo kde režim shromažďuje mozky, které podezírá, že by byly schopny vytvořit něco užitečného pro vlast. Alexandr Solženicyn byl také v jedné z těchto šarag.

Ruský šovinismus je obzvláště pikantní v ústech osmapadesátníka. Často je v táboře možno slyšet tato prohlášení: „Jsem Rus, politický vězeň, nenávidím kníráče /Stalin/ a galerii hrůzy /vláda/, ale jestli někdo napadne svatou půdu matičky Rusi, půjdu za ni prolít krev! Potom se zase vrátím do lágru."

Byl-li Stalin a vláda všemi vězni nenáviděni, věřím, že to bylo spíše proto, že Stalin a většina vládních činitelů u moci nebyli Rusové. Potvrzuje to láska a úcta, kterým je obaleno jméno Lenina. Většina Rusů ho nazývá strýčkem Voloďou, Vladimirem Iljičem, nebo zkrátka Iljičem, jako by chtěli zapomenout nebo nevědět, že právě on zavedl teror do jejich nešťastné země.

Úřední výraz ruské nadřazenosti nacházíme ve výrazu nacmen /zkratka pro menšinovou národnost, nacionalnaja menšina/, používaný v hovoru běžně k označení osoby neruského původu s hanlivým zabarvením = cizinec, cizák.

Na dole č. 7 byla kobyla. To ubohé zvíře mělo stejnou pracovní dobu jako my. Když houkala důlní siréna, oznamujíc konec práce, žádná něžnost, nadávka nebo rána by ji nepřiměla k tomu, aby se hnula třeba jen o krůček. Zvíře chápalo, že pro ten den je padla. Jestliže jste jí dal ze soucitu nebo z potřeby pohladit něco živého kousek chleba, kobyla, tušíc jiné pohnutky, zvedala ocas.

V táboře byl vepřinec, kde se chovala prasata, určená k výživě dozorců. Vedl ho Číňan, zvaný Vasja-Vasja a udělal z něho něco jako lunapark k potěšení kriminálních. Svině Vasji-Vasji byly nepochybně vděčné za své milence, kteří jim platili sladkostmi a bonbony; jak viděly někoho z nich vstoupit, chrochtaly radostí a nastavovaly zadky. Ten skandál, když jednou přišel lékař se skupinou dozorců a netušeně vstoupil v pravý moment. Vše bylo odhaleno.

Do tranzitního tábora v Pečoře dorazila jednou ženská skupina kriminálních. Uprostřed noci dvě z nich přiběhly ke strážnému, a žádaly lékařskou pomoc nebo ošetřovatele, že si prý dvě z nich rozřezaly žíly. Jakmile ti dva vstoupili do baráku, vězeňkyně se na ně vrhly, roztáhly jim paže a nohy, aby je mohly snadněji znásilnit. Když byli ve stavu ztopoření, podvázaly jim vznešený úd, aby zablokovaly krevní oběh.

Ve vorkutské cihelně, v táboře, kde politické žily s kriminálními, žily ženy ve dvojicích. Znásilňovaly mladé vězeňkyně. Aby se ukojily, používaly kartáčku na zuby, nebo malých plátěných pytlíčků v požadovaném tvaru, naplněném teplým prosem. Obsah pytlíku sloužil potom k vylepšení obyčejné stravy.

V táboře se chleba uchovává uvnitř vatované vesty. Dávka se uschovává v levém podpaží. Proč? Aby se zabezpečil před krádeží a uchoval teplý. Při teplotách kolem -35° je lépe nejíst ho zmrzlý. Vyvolává to střevní potíže, které ještě oslabují organismus i tak vysílený, když už přehlédneme ta muka při svlékání kalhot za vichřice, která fouká rychlostí 80-100 km za hodinu. Dávka černého chleba zmrzne velice rychle, nebol obsahuje hodně vody. Ve smíšených táborech, nebo tranzitních věznicích je často vidět hladová děvčata, jak sleduji levá podpaží mužů. Když se jim zdá, že je vyboulené, žebroní "příděl, příděl" a hltají chleba, zatímco muž souloží.

Nejhnusnější stvoření v táboře, snad ještě horší než dozorci, jsou berani. Rusky se jim říká stukač, což je zvukomalebné slovo /stuk, stuk = ťuk, ťuk/, protože beran /udavač/ chodí klepat na dveře dozorců - bezpečáků, když jde udat svého soudruha.

Existuje několik druhů udavačů. Ten, který hlásí prohřešky proti kázni, ten, který udává politické přečiny, a ten, který je pověřen důstojníkem čeky vyvolávat provokace mezi vězni. Nezmiňuji se o důstojnících kontrarozvědky, kteří pobývají nějaký čas v táboře, převlečeni za vězně a snaží se odhalit jména, sítě a organizace, pracující v Sovětském svazu nebo v cizině.

Snažili jsme se v mezích možnosti přijít na to, kdo je beran a mít ho na mušce. Měli jsme na to několik způsobů. Jedním z nich bylo zatáhnout předpokládaného berana do diskuse a svěřit mu, ale jen jemu, určitou informaci. Následovalo-li předvolání ke kmotrovi na základě této informace, měl jste jistotu, odkud pochází. Další, brutálnější metoda spočívala v tom, dát mu někde v odlehlém zákoutí pořádný nářez. Účinný způsob, neboť ten, kdo svolí k tomu dělat berana je většinou zbabělý a stará se jen o to, jak si zachránit svoji kůži.

Každé předvolání ke kumovi, v táborovém argotu kmotrovi, znamenalo nesnáze. Co se bude dít? Co mi chce? Bude mě chtít podrazit? Co si budou myslet kamarádi? Když jim řeknu, co mi sdělil, riskuji korekci a novy trest. Když jim to zamlčím, vzbudím u nich nedůvěru.

Prozradí-li vězeň, co se dělo během výslechu nebo zatčení a jakých prostředků bylo použito, aby mluvil, podléhá trestu smrti, pro "vyzrazení státního tajemství ". Musíte podepsat bumágu, kde to stojí černé na bílém. Po odpykání trestu nesmí vězeň říci, kde byl zavřen, co dělal, co se tam dělo, nesmí vyzradit jméno velitele tábora, udavače. Jinak by mohl být opět odsouzen.

Všechna záviděníhodná místa, všechny ulejvárny jsou rezervovány, s malými výjimkami, udavačům. Ti jsou schopni jakékoli nízkosti a hanebnosti, jen aby si tato privilegia uchovali: rozdílení chleba, jídla, práce ve sprchách, v prádelně, jako holič. Kolik nešťastníků zemřelo pro jejich udání. Dostat lepší místo uvnitř tábora nebo mimo něj znamenalo zachránit si život, ale také vzbudit podezření ostatních. Tohoto zrádného prostředku používali kmotrově k podkopání autority vězně u jeho soudruhů: přidělili mu záviděníhodnou práci. Udělali ho podezřelým. Současně uložili provokatérům, aby rozšiřovali zprávy, že ten a ten byl častěji viděn u kmotra.

Každý barák měl své berany. Některé jsme znali a nechávali v klidu. Bylo lépe je znát a moci se před nimi mít na pozoru, než nevědět, odkud vane nebezpečí. Vězeň, který byl na seznamu "nenapravitelných", měl nárok na zvláštní zacházení. Třeba přidělení na některý barák podle přání kmotra a jeho beranů. Uvržení do kobky na 1. máje, den Říjnové revoluce, Nový rok. „Schovávám si kulku pro každého z těch, kteří jsou na černé listině. Pro správnou chvíli nebo příkaz, který přijde. Dostanete ji," říkal nám kmotr, když měl vypito.

Přišel jsem do tábora č. 7 v květnu 1950 s krásnou svatozáří "nenapravitelného". Byl jsem výkvět politického vězně: zrádce vlasti, agent francouzské, anglické a americké rozvědky, nebezpečný agitátor, několik pokusů o útěk, tři měsíce trestného tábora, pětkrát odmítl pracovat, šest pobytů v korekci, povstal proti sovětské vládě. Používat na nejtvrdší a nejvíce ponižující práce.

Byl jsem tedy přidělen do brigády Šanghaj. Zvláště malebné, nebol se skládala ze samých "nenapravitelných". Byla to trestná brigáda. Podstatné nebylo, abychom produkovali, ale abychom nabyli morálky. Nezřídka jsme třeba celý den nakládali a opět vykládali jediný stejný vagón písku.

Provozovali jsme i hudbu. Otto B. hrál na klarinet, Hans L., profesionální klavírista, na harmoniku a já na kytaru. Tyto nástroje nám svěřili vojáci, dali nám je do opravy a my toho využívali, jazz byl naší společnou vášní. Až do dne, kdy se kmotrovi doneslo, že hrajeme kapitalistickou hudbu. Stálo nás to několik dní korekce. Když mě kmotr zavíral, řekl:

„Dokud jsem tu já, neuslyší nikdo jedinou notu americké muziky v táboře."

Ale již za několik měsíců se troubila večerka na melodii bugle call.

Zůstal jsem v táboře č. 7 do 31. července 1953. Během těch tří let a tří měsíců se mi podařilo jen jednou uklouznout práci v dolech a lomech. Na dva měsíce, jako mechanik protipožární pumpy. Později jsem se dozvěděl, že šlo hlavně o to, abych mohl být lépe sledován. Byl jsem sám v kotelně a topil jsem ve dvou ohromných kotlech a udržoval je. Byla to těžká práce pro toho, kdo se vrátil vysláblý z trestného tábora. Návštěvy byly zakázány. Ale mnoho z mých přátel přicházelo i přes to. Kmotr si tak mohl sestavit jejich seznam.

Odmítl jsem pracovat a zase strávil tři dny v korekci. Potom mě velitel hasičů, zřejmý udavač, zaměstnal u sebe jako mechanika. Místo mě ale stálo krásnou vestu amerického pilota s dvojitou beránčí kůží. Byla mu k užitku, protože končil test. Jistě kmotrovi slíbil, že na mne bude donášet. Byl to těžký život, i když jsem jím procházel ještě poměrně dobře. Z pěti vězňů byli alespoň dva udavači. Po dvou měsících, asi proto, že kmotr nemohl přijít na nic, za co by mě mohl zavřít, jsem byl opět poslán do dolu.

Pro slabý zrak a celkové tělesné vysílení mě lékařská komise zařadila do kategorie lehkých tělesných prací a to pouze na povrchu. Odmítl jsem do dolu nastoupit a šel jsem zase do korekce, tentokrát na devět dní. Desátého dne jsem byl odveden do dolu, s okovy na rukou, s doprovodem dvou strážných a jednoho psa. Celý týden jsem pracoval s okovy a pod dohledem. Večer mě zavírali do zostřené korekce. Mým přátelům se podařilo propašovat mi nějaké jídlo a varovat mě před dalším odmítnutím práce. Podle nového předpisu trojí odmítnutí bylo automaticky pokládáno za hospodářskou sabotáž s trestem smrti. Nazítří jsem se tedy uvolil jít do práce, Veliteli, v civilu hloubkovému horníku, jsem byl sympatický, Dal mi nejlehčí práci, kterou měl, a ostatní horníci mi pomohli splnit normu.

Měsíce ubíhaly a mé síly slábly. Vyhledal jsem jednoho přítele lékaře. Píchl mi injekci, která vyvolala vysokou horečku a tak i sám kmotr musel souhlasit s tím, že budu v nemocnici. S udavačem na vedlejší posteli, samozřejmě. Rozvinul jsem před ním pohádkový plán: svěřil jsem mu, že jsem si opatřil výbušninu a mám v úmyslu umístit ji pod důlním výtahem. Krásný výbuch znemožní v dolu těžit. Věřil mi? Obávali se bezpečáci této hrozby, jejíž uskutečnění by mělo za následek vyšetřování, kontroly, ověřování, návštěvu vysokých činitelů MGB? At už tomu bylo jakkoliv, po odchodu z nemocnice jsem byl přidělen k vyprošťování kolejí. A sněhu ve Vorkutě je dost. Potom jsem byl poslán do pískových a vápencových lomů, kde byla práce ještě těžší než v dole, zvláště když zuřily vánice. Po něco víc jak dvou letech této práce, přerušované pobyty v korekcích mi bylo zakázáno, v dubnu 1953, z bezpečnostních důvodů pracovat mimo tábor.

ŠTĚDRÝ VEČER 1950, VORKUTA, DŮL Č. 7

Pětset padesát metrů pod zemí. Vagóny naložené uhlím, rachotí štěd-rý-ve-čer-štěd-rý-ve-čer, neúnavně. V jedné z chodeb - podivné stvoření. Samo, hubené, s propadlými tvářemi pod osmidenním strniskem, třesoucí se zimou. Se zhašenou lampou drží stráž s motykou v ruce. Já.

V chodbě žehná hostii polský kněz před improvizovaným oltářem, osvětleným jen spoře světlem lampy. První křesťané v katakombách. Zdáli ke mně doléhají svatá slova kněze, která už pronášeli jiní kněží v jiných místech a v jiných dobách před ním a budou pronášeti po něm. – Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi a pod zemí

Narodilo se boží dítě.

0 NĚKTERÝCH Z TĚCH, KTERÉ JSEM ZNAL

Z trestního tábora jsem přešel do tranzitního tábora ve Vorkutě. Měl jsem tam několik přátel: Borise Mechtijeviče Mechtijeva, Vladimíra Vasiljeviče Movmigua /byl to bývalý plukovník od letectva/ a Ilju S. Konvoje přicházely jeden za druhým a s údivem jsem v nich nacházel mnoho cizinců, Němce, Rakušany, Francouze, staré vojáky Rudé armády.

Marc O'Connel, Roger Bouillet, Henri Moulin, Jean Coq, Bernard de Vričres. Řekli mi, že v dalších skupinách jsou také Francouzi. A skutečně za pár dní přišli: Jacques Kostikov, Raymond Soillat, Edouard G. a Belgičan Philippe Dejaeger. Také tam byl jeden Rumun, kterého jsem znal z Vaucressonu, Jean U. Přicházeli rovnou z Německa, ze Sachsenhausenu. Další Francouzi, kteří byli ve Vorkutě: Pierre Danzas, Roger Marquet, Alexandre Meguébroff, Roger Weiss, Henri Kraft, oba poslední Alsasané, zařazeni přes odpor do říšské armády, otec Jean Nicolas, Jacques Auger, Pierre /nebo Henri?/ Blain.

Neznal jsem je všechny, někteří byli ve východní Sibiři, ale znal jsem jejich jména a uchoval si je v paměti: Pierre Soupiaux, Bernard Germes /nebo Germain?/, Pierre Berger, Max /nebo Marc/ Sancerre, Pierre Chevalier, bratři Aubeyovi: Vorkuta byla místem mezinárodního setkání. Byli tam dokonce Američané: John Noble, Bill Marchuk, Ray Spark, Jerry Tcherny. Angličané: Harry Keating, Peter Cartwright. Italové: Francesco Guglielmoni, otec Leoni, Salvator Pietri. Jeden Švéd: Vitali. Švýcarský pastor Schwartz a další. Bylo mi potvrzeno, že tu byli i dva Senegalci a jeden Maročan.

Rusové zpravidla komolí jména i francouzská příjmení, někdy bylo těžké poznat, zda je v táboře krajan nebo ne. Raymond se stává Rajlemondem a Henri Barbusse Geni Barbijus.

Mezi Francouzi na polárním kruhu jsem znal dobře otce Jeana Nicolase, Raymonda Soillata, Edouarda G., Marca O'Connella, Paula I. Později jsem se s radostí shledal ve Francii s Philippem Dejaegerem, Pierrem Danzasem a Jacquesem A.

Necítím se povolán k tomu, abych mluvil o důvodech, pro které byli v táboře. Ale cítím nutnost podat pravdivě odysseu Raymonda Danneho tak, jak mi ji vyprávěl. Poznal jsem ho v korekci "šizo 601" v Tajšetu v roce 1954, byli jsme spolu několik málo hodin. Nevím, jak se octl v Sovětském svazu. V oné době pracoval v pojízdném dřevorubeckém táboře. Utekl a po několika měsících života v tajze, po mnoha nelidských potížích došel s nadlidskou vůlí do Moskvy. V Moskvě se vydal na francouzské vyslanectví. Byl na exteritoriálním území, výsostné půdě Francie - tam byl zatčen KGB. Volal o pomoc, úřednici vyslanectví přihlíželi scéně. Konstatovali, že čekisté zatkli na francouzském území člověka francouzského původu. Nejen, že mu nepřispěli na pomoc, ale ještě zavřeli okna, aby k nim nedolehl hlas Raymonda Danneho, volající, že je Francouz a prosí o pomoc. Kdo se odváží potvrdit nebo vyvrátit tuto zprávu?

Mnoho věrohodných svědků mi potvrdilo, že ve vápencových dolech bylo pět francouzských komunistů. Po pobytu ve Východním Německu, Československu a Sovětském svazu se dobrovolně přihlásili do války v Severní Koreji. Byli přiděleni do úseku, kde proti nim bojoval Korejský francouzský prapor. Dostali rozkaz vyzvat je rozhlasem, aby dezertovali a připojili se k čínským vojskům Severní Koreje. Během toho všeho si však uvědomili komunistickou realitu, začali pochybovat o tom, za co se vlastně v Koreji bojuje, a odmítli. Byli zatčeni, Prošli rukama KGB a přišli do Vorkuty. Aby je odlišili od ostatních vězňů, dali jim na čepice a na záda místo čísla velká písmena VŠ = válečný štváč a nechali je žít v izolaci ve zvláštním baráku na konci tábora.

Ve skupině 150 osob, které překročily práh dolu č. 7 v květnu 1950, byli Jacques Kostikoff, Raymond Soillat, Eduard G., Philippe Dejaeger, Jean U. a já. Zavedli nás do lázní. Raymond odmítl hák, na který se věšely šaty k dezinfekci. Mezi ním a tím, kdo vydával háky, došlo k nedorozumění, Raymond se otočil ke mně a prohodil něco sprostého.

Výdejce se zarazil údivem, upadly mu háky, které držel v ruce, a elegantním hlasem vzkřikl :

„Vy jste Francou?“

„Není to vidět, starouši?"

„Já také!“

A tak jsme se seznámili se Sašou Méguébroffem. 0 několik hodin později jsem poznal otce Jeana Nicolase, který nám přišel v ústrety, když slyšel, že přibyli Francouzově. Popsal tu scénu ve své knize Jedenáct let v ráji.

Z náhodných vzpomínek vybírám tváře, postavy. Nezetly Dian Atam Alí, Kazach, povoláním duchovní, Nebyl to jen nejstarší člen dolu č. 7 a vorkutského komplexu, ale snad nejstarší obyvatel GULagu vůbec. Jaho kariéra vězně začala za doby cara, v roce 1912. Byl zatčen jako nacionalista, obviněn z rozdmýchávání náboženské války a vyhnán do exilu na Sibiř.

Ten muž byl přes svůj věk 104 let rovný jako dub. Mezi uvězněnými byl velice populární. Jeho dlouhé, hedvábné mandarínské vousy byly čistě bílé. Tuto bělost podtrhovaly šikmé, východní oči. Nosil stále kněžskou čepičku. Chodil nervózním krokem, opíral se o hůl. Jeho smysl pro humor a vtipné odpovědi byly příslovečné. Byl to neobvykle vzdělaný muž, znal několik jazyků. Denně se modlil, ukláněje se směrem k Mekce. Často jsem s tímto mudrcem rozmlouval. Mimo kurzu ruštiny mi dával neocenitelné rady, podložené dlouhou táborovou zkušeností s hlubokou znalostí lidské bytosti. Jeho paměť byla výjimečná. Přednášel Puškina, Lermontova, Goetha, Schillera, Shakespeara, Omara Chajjáma.

V roce 1917 propuštěn, znova zatčen v roce 1920 vládou dělníků a rolníků. S několika "prázdninami" ve svobodném světě se stal opěrným sloupem GULagu. Pravidelně mu přidávali nový trest. Od roku 1928 neopustil tábor. Účastnil se všech velkých staveb komunismu, uskutečněných vězni: Bělomořský kanál, Volžský kanál, Druhá transsibiřská magistrála, železnice Kotlas - Vorkuta a co já vím. Jeho metuzalémský věk mu vynesl přezdívku Ali Baba. Všichni ho tak nazývali, i dozorci. Duše, připíchnutá k tělu. Muslimové v táboře ho uctívali jako proroka.

„Synu," - koho měl rád, nazýval synem - „jsi příliš důvěřivý, příliš spontánní. V životě je málo přátel, jen co je prstů na jedné ruce," říkával mi a ukazoval ruku s dvěma amputovanými prsty.

Když gaulieter tábora ve Vorkutě, brigádní generál Děrevjanko přijel v roce 1951 na inspekci do našeho tábora, oslovil All Ba'bu:

„Tak co, All Babo, ještě jsi nechcípl? "

..Děrevjanko, nejen tvé srdce je ze dřeva, ale i hlava. Je tak prázdná jako víra v komunismus. Chcípnout? Ne, zatím ne. Váš prorok, vaše slunce, geniální tatíček lidu, mi minulý rok přidal 10 let. Nechceš, abych ho usvědčil ze lži, toho neomylného? Navíc jsem již pochoval tvého otce, který byl mým dozorcem na Bělomořském kanále. Tvého strýce jsem pochoval v Pečoře. Jestliže mě Alláh miluje a dá mi sílu, pochovám i tebe. Alláh je veliký."

Děrevjanko ho dal do korekce na tři dny. Jsem si jist, že Alláh, pokud existuje, mu vyhradil vybrané místo po své pravici.

Německý generál Baeker byl také zvláštní osobností. Velký, přímý, suchý jako obušek s monoklem a papírovými servítky. Ostře řezaný obličej, orlí nos, světlé oči. Mluvil správně francouzsky. Jeho matka byla potomkem hugenotů. Kolikrát ho kmotr obklopil udavači. Kolikrát tento muž, umíraje hlady, odmítl sběračku polévky navíc, za kterou si ho chtěli koupit.

„Milý francouzský kamaráde, bojovali jsme proti sobě. Proč? Abychom se sešli zde, u vašeho spojence? Nebyl jsem nacista, nemohl jsem být. Při mém vzdělání mě nacisté odpuzovali. Ale kdykoliv se mě Sovět dotáže, bude mi ctí lhát, že jsem byl členem NSDAP."

A skutečně, když nás tento generál v táboře náhodou potkal, zdravil vojensky Heil Hitler a natahoval paži před dozorci a důstojníky MVD.

Generál Děrevjanko se ho jednou ptal:

„Generále, vy jste byl zajat u Stalingradu? "

„Přesně tak."

„Byla tam přece ještě letadla, proč jste se nazachránil? "

„Nejsem sovětský důstojník, proto nevím, jak vy jednáte v podobných případech a nezajímá mne to. Ale vězte, pane generále, že německý důstojník neopouští své vojáky."

I přes jeho pruskou domýšlivost a vojenské vychování jsem k němu nemohl potlačit úctu. Choval se jako muž. To ho často přivedlo do korekce. Málo důstojníků SS mělo tu hrdost. Spíš byli hotovi prodat kamaráda a každého za lžíci polévky.

Profesor T., Němec, byl výborný chirurg. Nenáviděl sovětčíky, ale více miloval své povolání. Přímý, respektován všemi. Vězni měli neomezenou důvěru v jeho schopnosti. Dozorci a civilisté také. Stávalo se často, že byl volán k operacím mimo zónu. Po každé operaci, provedené na civilistovi měl černou náladu.

„Ti hnojáci vědí, že je nenávidím, ale vědí, že jako lékař nezradím nikdy přísahu. Špinavci vědí, že nemohu odmítnout ošetřit nemocného. A když pomyslím na to, že zachraňuji život někomu, kdo nedělá nic jiného, než přemýšlí,jak ničit životy jiných, jsem z toho sám nemocný."

Kmotr si usmyslil udělat z T. berana. Hrozil mu, že ho pošle do dolu, když odmítne. T. mu plivl do tváře a šel do dolu. Každodenní zranění ho připravila o citlivost v rukách. Ani korekce, ani důl a zničené ruce ho nepřiměly k tomu, aby povolil. Opustil tábor a byl repatriován v roce 1951. Chtěl bych ho ještě jednou vidět, abych stiskl to, co zbylo z jeho ruky.

Boris Michajlovič F. byl moskevský inženýr, původem žid. Hlavní inženýr důležité továrny na sovětská auta. Víc než padesátiletý, chatrného zdraví, se slabým srdcem a žaludečním vředem, jiskřivé inteligence. Pracoval v hlubinném dole. Byl na černé listině, určen k nejtěžším pracím. Přes opakované žádosti vedoucího inženýra dolu mu kmotr nechtěl dovolit pracovat ve výzkumu. Vyvíjel na něj nátlak, aby se stal udavačem, nebo že všichni jeho příbuzní budou zatčeni. Dal ho zbít tlupou svých sajjidů /= přisluhovačů/. Marně. Boris nepovolil a pokračoval ve vražedné práci v dolu.

Jura Michajlovič Titov neměl takovou sílu charakteru. Talentovaný houslista, svolil stát se udavačem, aby si nezničil ruce a mohl dál hrát na své housle.

Igor Borisovič P. byl leningradský Rus. Inženýr a geniální vynálezce. Kulatý obličej, veliké modré oči, naivní dítě, které se všemu na světě diví. Dobrota mu kapala z obličeje, ověnčeného hustými vousy. Protože mu bylo přes 60 let, pracoval v civilních lázních. V přestávkách mezi koupelemi vynalézal nové možnosti a zlepšeni pro reaktory, rakety a letecké turbíny. Chodil jsem za ním tak často, jak jsem mohl. Obličej mu radostně zářil, kdykoli na něco nového přišel. Rád se mnou rozmlouval francouzsky o Paříži, kam se dvakrát dostal. Dvě věci ho obzvláště zaujaly: prodavači pommes frittes v pařížské tržnici /procházel se v "břichu Paříže" neúnavně/ a to, že omítkáři a zedníci si při práci neustale pískali a zpívali /někdy falešně/. Varoval jsem ho, aby si nenechával poznámky a náčrtky, že by mu mohly způsobit potíže. Neukazoval je každému. Přesto se stalo, co se stát muselo. Byl udán a předvolán ke kmotru.

Medově mu řekl:

„Igore Borisoviči," - kmotr nenazývá vězně nikdy křestním jménem a patronymem, ale jen číslem - „dozvěděl jsem se, že jste udělal nějaký vynález, zajímavý pro státní obranu. Díval jsem se do vašich spisů a viděl jsem, že jste veliký vědec. Přineste mi své poznámky, pošlu je do Moskvy a dostanete se do šaragy /tábor pro inteligenci/. Když přijdete na něco hodnotného, budete propuštěn a vyznamenán. Jděte a přineste ty papíry."

Potkal jsem Igora Borisoviče. Měl zasmušilou tvář a vyjevené oči.

„Co se děje? Jste nemocen? "

»Ne, jdu..."

A vylíčil mi příhodu. Náhle vybuchl smíchem a řekl mi: „To, že jste Francouz, má svůj význam. Vzpomínejte na mne a na Janu z Arku. Sbohem, můj milý."

Po těchto záhadných slovech se poklusem vzdálil, vzpřímen i přes silný vítr. Potom jsem slyšel, že spálil všechny své výpočty a přinesl kmotrovi krabičku sirek a řekl:

„Občane veliteli, tři jsou vinni: Jana z Arku, krabička sirek a já."

Byl poslán na neznámé místo.

Arkadij Čerňavskij pocházel z Kyjeva. Malé postavy, úzké oči, mluvil správně německy a finsky, inženýr, nepopiratelně inteligentní muž. Měl pravou židovskou náturu a ve vyprávění židovských vtipů ho nikdo nepředčil. V orchestru hrál na trubku a vězni si ho vážili. V táboře od roku 1943. Byl v Estonsku jako důstojník sovětské rozvědky. Na příkaz svých nadřízených se dal uvěznit, aby mohl navázat kontakt s Rusy, kteří v roce 1917 emigrovali do Finska. Osvobozen koncem války, repatriován, vyznamenán. Po několika měsících zatčen. Chtěli se ubezpečit, že zůstal věrný sovětské vládě. Zůstal. Za vorkutské stávky v červenci 1953 byl ve skupině udavačů, seděl jako pes u stolu kmotrů pracujících na seznamech těch, kdož se účastnili hnutí. Čerňavskij označil prstem své kamarády z orchestru, jednoho po druhém. Zásluhou jeho a jemu podobných se dobrá stovka vězňů sešla v cele zvláštního režimu. 0 dva roky později ho přátelé z Vorkuty našli v tranzitní věznici Lefortovo v Moskvě. Svázaný, napůl udušený, napůl oběšený, přiznal, že byl tajným agentem KGB, pověřený zvláštními úkoly v lágrech.

Oskar Hebting byl Němec. Přinesli ho na nosítkách do nemocnice Novo-Čuka jako invalidu, ochrnutého na jednu nohu a ruku. Tam jsem ho poznal v roce 1955. Roztomilý, mírný a příjemný muž mi byl sympatický. Požádal jsem ho, aby v případě, že bude repatriován, napsal na nejbližší francouzský konzulát a mým rodičům, bude-li to možné. Dal jsem mu jejich adresu. Když jsem se o rok později sám dostal domů, měl jsem to potěšení, číst jeho dopis, adresovaný mým rodičům. Dodržel slovo i přes svůj špatný tělesný stav.

Altún Topal byl Turek. Unesen z tureckého území sovětskými pohraničníky, souzen a odsouzen podle článku 58/6 na dvacet pět let pro špionáž. Potkal jsem toho dobrého hocha v tranzitním táboře ve Vorkutě. Přilnul ke mně a Borisu Mechtijeviči Mechtijevovi, kterému vděčím za život. Mluvili jsme s ním arménsko-rusko-tureckou hatmatilkou. Žil jsem s ním tři roky. Z náklonnosti k nám se dal přeložit do brigády "Šanghaj ". Vyprávěl jsem mu o sestřenici, kterou mám v Istanbulu. Slíbil mi, že jestliže se někdy vrátí, navštíví ji a poví jí o mně. Věděl jako já, že mám málo naděje, dostat se jednoho dne živý z tábora ven. Po několika letech jsem se ve Francii dověděl, že Altún držel slovo a navštívil ji i přes všechny zábrany, které může mít muslim, když se má setkat s křesťankou.

0 otci Jeanu Nicolasovi, Francouzi, jsem už několikrát mluvil. Poznal jsem ho na dole č. 7 v roce 1950, odkud byl propuštěn v roce 1953. Po návratu do Francie se okamžitě odebral do pravoslavného kostela v ulici Jean-Goujon, kde dostal adresu mých rodičů. Hned je navštívil a vyprávěl jim o mně novinky dva roky staré.

Alexandre Mg. byl Francouz gruzínského původu. Bývalý student orientálních jazyků, mluvil plynně čínsky, před válkou byl dopisovatelem agentury Havas. V roce 1939-1940 byl poslán na polskou frontu na západní Ukrajině. Zatčen Směršem /armádní kontrarozvědka/, a odsouzen na 20 let za špionáž podle článku 58/6. Repatriován do Francie v roce 1953, vzal si za úkol oznámit naši přítomnost v táborech francouzským úřadům.

Alexis Bikov, Rus, student filologie, vstoupil na konci svých středoškolských studií za 2. světové války do Rudé armády. Na Labi potkal americké vojáky. Když zjistil, že "imperialisté" jsou příjemní hoši s jednoduchým chováním bez komplexů, pojal k nim sympatie. Dobře živeni, dobře oblečeni, nezdáli se nijak obětí kapitalistického vykořisťování. Dva mladí Američané, také dobrovolníci s ukončenou high school, mu slíbili napsat. Vyměnili si adresy. Po demobilizaci se Alexis zapsal na filologickou fakultu. Roku 1948 ho jednoho rána odvedli z univerzity dva příslušníci MGB do vězení. Při výslechu vyšlo najevo, že jeden z Američanů držel slovo, napsal mu a pozval ho do Států. Když Alexis bude chtít, může vstoupit na univerzitu, kde on sám studuje, na katedru slovanských jazyků. Doufá, že je to teď v Rusku lepší a že režim je méně přísný. Článek 58/1b, 19: pokus o zradu sovětské vlasti. Podezření ze špionáže, styky s osobou pokládanou za amerického agenta specializovaného na sovětské Rusko. Rozsudek: dvacet pět let. Přišel v roce 1951, spřátelili jsme se a utvořili skupinu s Voloďou B. a Anatolijem C., dalším ruským studentem. Učil jsem chlapce anglicky a francouzsky, oni opravovali moji ruštinu. Všichni tři se aktivně zúčastnili stávky v roce 1953 a byli tajně vězněni v různých věznicích zostřeného režimu. Já i Voloďa jsme měli štěstí; v táboře č. 5 v Tajšetu jsme našli Alexise. Bohužel jsem byl zakrátko opět tajně odveden a tím od svých přátel separován. Přesto jsem se ale doslechl, že Alexis ještě s jedním studentem, jehož jméno mi zůstalo neznámo, pečlivě naplánovali útěk a utekli. V roce 1955, asi po 6 měsících, se jim podařilo poslat mi dva lístky, které naznačovaly, že chtějí přejít na Západ.

Jelojan Roman byl Armén, žijící v Moskvě. Otec revolucionář, druh Lenina. Svému prvorozenému dal jméno Rudá vlajka. Ten své jméno nenáviděl a dal si říkat Roman. Byl to moc sympatický hoch, otec dvou dětí. Velkorysý, s nevyčerpatelnou dobrotou. Malé postavy, živý, zářivé oči s vychytralými záblesky, melodický hlas. Zpíval krásně ruské lidové písně. Nenáviděl udavače, zbabělce, nacisty a sovětčíky. Byl přímost sama. Obě ruce měl deformované. Levou od mučení nacistického, pravou od mučení MGB. Za války narukoval k Rudé armádě, jako obyčejný vojín. Byl zraněn a zajat Němci. Po dvou pokusech o útěk byl internován v koncentráku. Osvobozen Američany, pátral s nimi po koncentráčnických kápech. Američanům se zalíbil a nabídli mu, aby u nich zůstal. Bylo mu 19 let. Odmítl a vrátil se do svaté matičky vlasti. V Moskvě se oženil a měl dítě. Aby uživil rodinu, pracoval v truhlářském družstvu. Jako všichni v Rusku, vyráběl načerno a prodával pod rukou. Byl zatčen, ale pro své záslužné činy za války odsouzen jen na tři roky. /Sběrači klásků, ti, kteří sbírali po žních na polích to, co tam zbylo, aby z trošky zrní udělali mouku po dlouhém válečném nuzování, dostávali šest let za krádež státního majetku/. Byl v trestné kolonii poblíž Moskvy a žena ho chodila často navštěvovat. Narodilo se jim druhé dítě. Po dvou letech byl Roman osvobozen. Vrátil se domů, odkud byl následujícího rána znovu zatčený odveden.

„Byli jsme k tobě hodní. Nechali jsme tě u ženy celou noc. Doufáme, že jsi toho dobře využil, protože ji jen tak hned neuvidíš."

Byl odsouzen na dvacet pět let na základě článku 58/1b, zrádce vlasti, protože pomáhal Američanům s prohlídkami u Němců a oblékal se přitom do americké uniformy /místo aby si ponechal pruhované hadry/, což dokazuje jeho příslušnost k americké špionážní službě. Odeslán do Norilska, účastnil se aktivně stávky a povstání. Když prošel politickým vězením, přišel do tábora v Tajšetu, kde jsem ho poznal.

Fedor K., Němec od Volhy, technik v uhelném dole byl komsomolcem. Jeho otec byl horník a od počátku revolucionář. Když vypukla válka, Feda vstoupil do důstojnické školy. Stal se aspirantem u obrněné divize. Účastnil se mnoha bojů. Dvakrát byl raněn. V roce 1944 povýšen na kapitána. Rada vyznamenání potvrzovala jeho odvahu a vlastenectví. Znova raněn, zajat. Utekl a dostal se do ruských linií. Zatčen podezíravým Směršem, /nese odpovědnost za tisíce poprav/, odsouzen podle článku 58/1b, zrádce vlasti.

„Není možné, abyste vy, německého původu," - pocházel z rodiny usazené v Rusku již 150 let - „nebyl svými krajany, nacisty, pověřen zvláštním úkolem a poslán zpět do ruských linií."

ŠTĚDRÝ VEČER 1951, VORKUTA, DUL Č. 7

Můj dobrý přítel, páter Jean Nicolas popsal ve své pozoruhodné knize Jedenáct let v ráji tento večer, který byl nejveselejší v mé vězeňské kariéře.

Bylo nás pět Franzouzů: Eduard G., Raymond Soillat, otec Jean Nicolas, Paul I. a já, jeden bratranec (Belgičan) Philippe Dejaeger a jeden Rumun Jean U., mluvící francouzsky. Otec Nicolas popsal věrně tu radost, téměř dětinskou, kterou jsme měli z toho, že jsme spolu, ale zapomněl, možná ze studu nebo ze skromnosti říci, že jsme drželi minutu mlčení, ve které jsme se v duchu spojili s našimi rodiči a naší vlastí, a že jsme potom po náboženských písních, zpívali Marseillaisu.

Narodilo se boží dítě.

NORMA

Norma a plán jsou slova k okrášlení poroby sovětského občana. Norma záludně sklouzla do oblastí zcela nenadálých. Porodnice musí vyrobit tolik a tolik prvorozeňat za měsíc. Když kráva za svůj život nedá tolik a tolik telat, není vinna ani ona ani býk, nýbrž kolchozník, jehož plat, jakož platy ostatních, bude snížen.

Věrohodní svědci mi často tvrdili, že prokurátoři a policejní důstojníci museli zásobovat stát podle plánu měsíčním přídělem vězňů, jejichž souhrnný počet let trestu zajišťoval vládě sedm set let zaručených pracovních sil. Přes všechno, co jsem zažil a čeho jsem byl svědkem, přiznávám, že jsem tomu dlouho nechtěl věřit. Mé pochyby byly rozptýleny ve vorkutském vězení, kde jsem se setkal s poručíkem-plukovníkem MGB, dříve pověřeným výslechy ve vyšetřovací vazbě. Přišel do naší cely ještě ve své odporné uniformě, čepici a jezdeckých kalhotách nazvaných jménem francouzského generála "gallifet". Strach, který se mu zračil v obličeji typického čekisty, nás nenechal na pochybách. Cela byla určena pro osmdesát osob, nás tam bylo tři sta. Nebylo nic snadnějšího, než ho jednoduše zlikvidovat, k čemuž se vězňové již chystali. M. B., Jurovi a Leonidovi se ale přece jen podařilo přivést je k rozumu. Mne samotného každé násilí odpuzuje, k brutalitě mám odpor, i když jsem byl nucen, a nejednou, k obraně svého těla tento odpor potlačit. Přítomnost takového individua se nám zdála jedinečnou příležitostí, jak poznat myšlenkovou stavbu čekistů, dozvědět se více o tom, jaké direktivy přicházejí z Moskvy, jak se připravují akta, jak se používá udavačů a donašečů.

Když viděl, že je naší zásluhou momentálně zachráněn, neskrblil odpověďmi na naše otázky. Udal jméno, příjmení, hodnost, prozradil, že byl OSO odsouzen na 25 let nucených prací na základě článku 58/1b i se svými dvěma pobočníky jako vojenská osoba, zrádce vlasti a sabotér.

Stalo se, že po několik měsíců neplnil normu sedm set let nucených prací. Stálo ho to trojí předvolání k nadřízeným a důtku ve stranickém výboru. Přes veškerou horlivost, popohánění podřízených, nedosahoval normy. Zmocnila se ho úzkost. Žil v neustalé hrůze z bilance na konci měsíce. 700, 700, tato cifra mu stále tančila před očima.

Koncem měsíce k němu zašel jeho vedoucí z plánovacího oddělení. Čekal to nejhorší. Byl příjemně překvapen, když plukovník řekl:

„Drahý Alexisi Alexadroviči, jsme staří kamarádi, staří čekisté. Ty jsi nám tento měsíc dodal jen 650 let nucených prací, chybí ti tedy 50, abys splnil normu. Souhlasí?"

„Ano."

„Abychom to smazali, potřebujeme dva viníky. Já ti s tím pomohu. Ty mi vystavíš dva zatykače in bianco. Uděláš sebekritiku, požádáš o vyšetření celé záležitosti, o důtku pro své podřízené. Tak z toho vyjdeš s čistýma rukama a ještě budeš vyznamenán za odhalení zrádců. 0 odměnu se rozdělíme. Víš, že moje žena potřebuje peníze na svatbu naší dcery. Jistě ti udělá radost nám pomoci. Já tě vykrvácet nenechám, mezi přáteli je běžné, že si pomáhají."

Alexis Lebeděv mu na místě předal sumu peněz, potřebnou na svatbu. Po několika dnech byl zatčen. Zatýkací rozkaz měl jeho vlastní razítko a podpis. Dva jeho podřízení a on sám byli odsouzeni každý na 25 let. 650 +25 + 25 + 25 = 725 let! „V den, kdy mi četli rozsudek, dali mi také podepsat, jak je to zvykem, příkaz k zastavení vyšetřování z důvodů neplnění normy: A. A. Lebeděv splnil za poslední měsíc normu na 103,57%!

Co všechno byste neudělal, abyste se vyhnul práci v táboře? I když koncentrační tábor úředně nese jméno tábor převýchovy prací, úmysl je obdivuhodný: práce zušlechťuje člověka. Podivně to připomíná heslo nacistických táborů: Kraft durch Freude.

ITL v přesném překladu znamená ve skutečnosti vyhlazovací tábor nucených prací. Může si někdo představit, pokud tam nežil, co to je sovětský lágr? Co znamená pro vysílený organismus teplota -40°C při nedostatku jídla, tuků, vitamínů, proteinů, glukózy, nedostatku odpočinku, spánku, nejzákladnější hygieny? Zima je o to krutější, že nevyhnutelně dostanete kurděje, otečou vám nohy, uvolní se zuby a začnou se hýbat, dásně krvácejí při každém soustu chleba až do chvíle, kdy vám zuby vypadají. Je to tím krutější, že vstáváte v půl páté ráno, když jste předtím spal oblečený a kdy celý zmrzlý dostanete jen vodovou polévku, pět set gramů černého chleba jako uhlí, nabobtnalého vodou, špatně upečeného a hlavu ryby, že čekáte v šest ráno u brány s celou brigádou, aby vás prohlédli dozorci, spočítali a přepočítali, abyste vyslechl modlitbu vězně. Krok nalevo... krok napravo... jasno

Že jdete s rukama za zády po zledovatělém sněhu pomalými kroky čtyři až pět kilometrů na pracoviště: důl, kácení lesa, lom. To vše doprovázejí křik a nadávky eskorty, vytí psů. Že pracujete při -30, -40, -50°C devět hodin, deset hodin, jedenáct, dvanáct. Pracujete víceméně proto, abyste nezmrzl. Abyste dostal ubohou porci jídla. Ze se vracíte do tábora, abyste opět podstoupil prohlídku a modlitbu vězně. To všechno dlouhé roky.

Utkvělou myšlenkou každého koncentráčníka je dostat odklad. Jak zařídit, abych nemusel den, dva vyjít z baráku? Pořádnou horečku? Musela by být pěkně vysoká, protože norma povoluje jen určitý počet nemocných: na 3500 vězňů nejvýše dvanáct nemocných. Není to snadné dostat se mezi ty vyvolené, zvlášť, je-li vaše jméno na černé listině. Pouze zvláštní povolení lékaře-poručíka nebo kmotra /jste-li hodně špatně zapsán/ vás zachrání na jeden den od práce.

Jak, jste-li hlubinný horník, uklouznout tomu, co horníci nazývají druhou frontou? Jste-li dřevorubec, jak uniknout tomu, čemu se říká pila v hluboké tajze"? Jak, jste-li osmapadesátník, uklouznout zlořečené poznámce ve vašich aktech: používat jen na těžké práce? Pomalu se vám v hlavě usadí myšlenka, že šikovné poranění, hluboká rána, mírné zmrzačeni by mohlo být řešením. Myšlenka vás odpuzuje. Zmrzačit se... nikdy, nebo až zítra, příští měsíc, příští rok - a potom vás jednoho dne opustí vůle. Už nemůžete dál. Cirkulárka, sekyra, kladivo, zmrzlá kolejnice, kterou byste mohl uchopit holou rukou vás svádí, nevyhnutelně přitahuje. Dva, tři prsty, někdy celá ruka. Obětujete ji pár dnům bez práce. Někdy obětujete i život, protože dostanete sněti a na vyvolané úrazy není léku. Nebo vás znovu odsoudí pro hospodářskou sabotáž /čl. 58, odst. 7/. Někdo vám pomohl? Dostane tedy odstavec 9 a 11. Důl je nebezpečný sám o sobě, proto se úraz v dole dá nejlehčeji ospravedlnit: zavalená noha, paže, uskřípnutá ruka mezi vozíkem a kolejnicí. Na zbytek svých dnů jste zmrzačen, ale /od roku 1952 přinejmenším ve Vorkutě/, změní vám kategorii. Invalida. Sen všech koncentráčníků. Pracovat uvnitř tábora, na údržbě baráků, s trochou štěstí v jídelně, při sbíráni misek, mytí nádobí. Před rokem 1952 pracovalo mnoho invalidů ještě v hlubinném dole, zbývající rukou postrkovali vozíky.

V táboře jsou známy různé triky. Vypít obsah šálku, kde se dlouho máčel tabák. Injekce s benzínem. Přivodit si falešný vřed dvanácterníku spolknutím aluminiové folie. Popálit se kyselinou. Ponožkou, naplněnou pískem se melodicky mlátit do kolenní čéšky a vyvolat tak krásné rozlití kloubového mazu, aniž to zanechá stopu. Ostatně metoda, používaná při vyslýchání. Injekce do úst nebo pod jazyk, což vyvolá otok. Výčet těchto triků je dlouhý.

Některé jsou strašlivé. Spolknout chrchel tuberáka. Získat nebezpečný ekzém, tetanus, syfilis... Ve většině případů to končí osudně. Naproti tomu "severní vřed" je bez nebezpečí a protože si jím mnozí vězňové pomáhají dodnes, zamlčuji recept.

Dalším prostředkem bylo vydávat se za tuberkulózního. Stačilo smíchat rtuti z teploměru s popelem cigarety a těsně před rentgenováním si nanést směs pod lopatku. Na snímku to vypadá jako kaverna. Těmito triky se dost horníků dostalo na práce na povrchu. Pracovali pak v cihelně, cementárně, kamenných dolech, štěrkárně. Nemocní dřevorubci se přidělovali na stavbu baráků. Střecha nad hlavou, zeď, chránící proti vichřicí, to bylo nejvyšší blaho.

V každém dramatu je komický okamžik. Jeden z mých přátel, opravdový litevský kolos, se mě jednou ptal, jak zařídit, aby rtuť teploměru vystoupila dost vysoko. Přijde-li brzy na ošetřovnu, bude mít to štěstí, že bude uznán a získá den odpočinku. Jeden den méně v dolech znamená dva dny života navíc. Poradil jsem mu ohřát cihlu a držet ji v podpaždí až do té doby, kdy vstoupí na marodku. Udělal to. Utíkal, co mohl, za půl hodiny vyšel, zklamaný výraz. Nechal si cihlu v podpaží a teploměr vybouchl. Naštěstí měl službu německý chirurg T., jeden z mála lidských lékařů v táboře. Jen vyprskl smíchy.

Osvobozujících sebevražd jsem zažil velmi mnoho. Naopak, mnoho politických vězňů bylo "zasebevražděno" od té doby, co existuje sovětský systém a jsou "zasebevraždováni" ještě dnes. Nejen v ústavech pro duševně choré. Sebevraždy nebo pokusy o ně jsou četnější ve vazbě. Zadržená osoba, řekněme rovnou vězeň, neboť kdo je jednou zatčen MGB, není nikdy propuštěn. Ledaže svolí spolupracovat a i to ho uchrání jen do příštího zatčení, je ve stavu šoku. Zatčení, odtržení od rodiny, psychické a fyzické zacházení během vazby ho uvedou do stavu menší mravní vytrvalosti. Věřím, že se každý ve vazbě třeba jen na okamžik zabýval myšlenkou na sebevraždu. Nebyl jsem výjimkou. V táboře, kde život je krutý, je naopak sebevražda vzácným zjevem.

HUMOR POMÁHÁ PŘEŽÍT

Kdo nebyl v base - půjde tam. Kdo tam byl - nezapomene na to.

Můj zrak padl na tento verš v první tranzitní stanici v Baku. Neubráním se smíchu, pomyslím-li na přísloví, písničky, nevyčerpatelnou zásobu vězeňských příhod. Ironie, vznětlivost, slzy a smích jsou údělem ruského lidu. Mám ho rád, ten lid. Ten výborný lid, který se s vámi s radosti rozdělí o poslední sousto chleba, lid, který má kvalitní nedostatky, dobré i zlé až do krajnosti. Vše je u nich divoké, bez hranic. Buď je moc dobrý nebo moc zlý. Moc veselý nebo moc smutný. Ze stavu, blízkého sebevraždě, se dokáže v mžiku přenést do stavu bezmezné bujnosti. Dáte se lehce unést jeho písněmi. Zpěv byl patrně jediným lidovým vyjadřovacím prostředkem Rusa po staletí. V baladách, romancích a žalozpěvech cítíte drama lidu, který byl a je chudý a má jen jedno: duši. Staletí poroby neublížila jeho dobrotě. Roky hrůz a neštěstí nezměnily jeho povahu. Má náturu dobrosrdečného dítěte, smysl pro podfuk, soucitnost a rozechvění jsou v každé sloce, v každé úvaze. Jako každá jednoduchá duše, jsou Rusové národ složitý. Vědomí dobra a zla se mísí a souzvučně splývá se slovanským mysticismem a marxistickým ateismem. Písně jsou palčivě převratné. odrážejí stesk po lepších dnech, které nikdo nepoznal. Těmito písněmi si vás zcela podmaní. Je třeba slyšet za letního večera kdesi v tajemné tajze, ohrožené tichem, ožírán tisíci moskyty, chór, který se samovolně zvedne.

Humor nalézáme obzvláště v častuškách, Rusům tak drahých. Článku 58. odstavci 10 /protisovětská agitace a propaganda!, se říká balalajka:

Hrál na balalajku - dostal 10 let

já musel hrát na basu - neboť jsem dostal 25

Stalin hraje na kytaru - Berija tancuje gopak

zavřeli celou Rus - ty kanálie

máslo, špek, salám - to je pro buržousty

slunce, čistý vzduch a voda - je sovětská strava

hvězdy shlížejí dolů skrze mříže

bohužel - v Rusku i hvězdy svítí skrze mříže

Ani nechutná zkratka OGPU neunikla ironické pozornosti vězňů: 0 Gospodin, Pomogi, Uběžat = OGPU

Uvidať, Pojmuť, Golovu Otorvuť UPGO, OGPU pozpátku. OGPU, strašlivá politická policie nepřestala střídat názvy /ale ne metody a povahu/ už od revoluce. OGPU, pak Čeka, pak GPU, NKVD, NKGB, MGB, KGB.

V táborovém argotu nacházíme také humor. Je silně ovlivněný prostředím:

Bezpečnostní důstojník "kum", má přezdívku kmotr. Strážní jsou strýčkové-popeláři, odpadky nebo smetí. Rakev je dřevěný kabát. Umřít znamená spolknout své spisy, rozřezat dub na kusy. Utéci je odervat si nehty na noze od pochodu. Snímání otisků je hrát na piano. Dostat maximální trest: být odsouzen na celou cívku. Vězeňský vůz: havran. Odpykat si celý trest: vidět kus od první opony do poslední. Stráž na věži: korouhvičky, zabíječi much, papoušci.

SSSR: Směrt Stalina Spasila Rossiju. Slovo "stres', s kterým mají lékaři tolik potíží, má v Rusku lehký překlad: z e k /za polární komsomol/.

Smích je pro vězně základní podmínkou pro přežití... i když vyvolá slzy:

kdo se schoval před prací, zůstal naživu,

kdo ne, leží už dávno pod sněhem.

Potřeboval bych několik svazků k vyprávění všech anekdot, které kolují po táboře.

MY, "kontriks", jsme více marxisté než vůdci této země. Důkaz? Karel Marx řekl: proletáři všech zemí, spojte se. Veliký Karle, byl jsi vyslyšen, tvé přání je splněno. Tady v lágru jsou proletáři všech zemí spojeni.

Na jaltské konferenci, Stalin, Roosevelt a Churchill odpočívají po rozhovorech. Stalin: „Drazí přátelé, přejte si něco a já vám to dám."

Roosevelt: „Dejte svobodu svému lidu."

Churchill: „Dejte mi Baku s naftou."

Stalin: „Dobrá, ale napřed musíte uhádnout hádanku. Který z těchto tří prstů je prostřední? " Ukazuje palec, ukazováček a prostředník.

Rooselvelt: „Ukazováček."

Churchill: „Prostředník."

Stalin: „Vůbec ne. Je to palec." A prostrčí ho mezi ukazo. váček a prostředník.

Ještě na Jaltě. Všichni tři se projíždějí autem. Náhle spatří v zatáčce krávu, nataženou uprostřed silnice; zabraňuje provozu. Churchill vystupuje a tahá ji za ocas. Marně, nepohne se ani o centimetr. Ted je řada na Rooseveltovi, aby pomohl silnou rukou. Táhnou a tlačí, ale bez výsledku. Stalin vystupuje a šeptá jí něco do ucha. Kráva se vyděšeně zvedne a odběhne. Stalin se vrací.

Roosevelt: „Co jste jí řekl? "

Stalin: „Že když okamžitě neuvolní silnici, dám ji do kolchozu."

Schůze v Kremlu se účastní západní novinář, doprovázený průvodcem Inturistu. Vstoupí žena, hrud plnou medailí. „Kdo to je? ", ptá se žurnalista.

„Anna Pavlovna Radarová. Ta, co vynalezla radar." Vstoupí muž, rovněž dekorovaný.

„Kdo je to? "

„Ivan Ivanovič Laserin. Ten, co vynalezl laser."

Vstoupl třetí osoba, hrud plnou medailí.

„Kdo je to? "

„Anton Bellovič Telefonov. Ten, co vynalezl telefon." A tak dále.

Konečně vstoupí maličký muž, tak ověšený medailemi, že jeho vesta vůbec není vidět.

„Kdo je to? "

„Pjotr Ivan Inventorov. Ten, co vynalezl vynálezce."

V rodné Gruzii se Stalin koupá v potoce. Náhle ho proud srazí. Topí se, vola o pomoc. Statečný pastýř se vrhne do vody a zachrání ho. Stalin děkuje a říká:

„Víš, kdo jsem? "

„Ne, prostě někdo, kdo se topí."

„Jsem Stalin. Řekni co chceš a tvé přání bude okamžitě spněno!“

„Žádám jen o jedno, velký vůdče, neříkej nikomu, že jsem tě zachránil, nebo mě zabijí."

Stalin ztratil jednu ze svých oblíbených dýmek. Upozorňuje na to Beriju a žádá ho, aby ji nalezl. Po týdnu ho vyhledá:

„Kaco, /gruzínsky kmotře/, jsem moc rád. Představ si, že jsem našel dýmku v jedné vestě."

Berija: „To není možné, Soso /gruzínská přezdívka Stalina/, zatkl jsem deset tisíc osob a devět tisíc devět set devadesát devět, se přiznalo, že ji ukradlo. Ten poslední je hluchoněmý, ale dnes večer ho přinutím mluvit."

Ivanov jde na MGB a říká:

„Můj soused Alexandrov si koupil gramofon. Z jeho platu to není možné."

„No a?" říká čekista. „Jistě chce poslouchat hudbu našich velkých mistrů."

„Koupil si ledničku. Z jeho platu to není možné."

„Jistě chce uchovat čerstvé naše kvalitní sovětské výrobky." „Koupil si televizi. Z jeho platu..."

„Jistě chce být informován, co se děje v naší velké zemi."

„Včera večer byl opilý a ..."

Čekista bere telefon a dává příkaz okamžitě zatknout Alexandrova a přivést ho k němu. „Soudruhu poručíku, nechápu," říká udavač, „řekl jsem ti, že si koupil gramofon, ledničku, televizi a ty jsi řekl, že to je dobře. Teprve když hlásím, že byl opilý, ho zatkneš. Proč? "

„Gramofon, ledničku a televizi mu můžeme vzít, kdy budeme chtít. Vodku ne."

Sovětčík se na sebe dívá do zrcadla a říká svému obrazu: „Jeden z nás je udavač."

Sovětský novinář potkává amerického kolegu. Američan má své pochyby o svobodě tisku, soukromého mínění a o svobodě v SSSR vůbec.

„Když půjdu u nás ve Státech do Bílého domu a řeknu Eisenhowerovi, že jej blbec a blázen, odpovíd mi - ,můžete, tomu věřit, je-li to váš názor. To je svoboda mínění'".

„To je vaše svoboda? Já když půjdu do Kremlu a řeknu Stalinovi, že Eisenhower je blbec a blázen, nejen, že bude souhlasit, ale ještě mě vyznamená."

Jsme v roce 2000. Komunismus je konečně v SSSR plně uskutečněn. Desetileté dítě studuje dějiny své země. Přijde na větu: v době socialismu...

„Tati, co je to socialismus? "

„To když byly ještě obchody a stála se fronta na chleba a máslo."

„Tatí, co je to máslo? "

Tyto neškodné anekdoty k smíchu stály ty, kdož je vyprávěli, 10 let nebo více tábora podle článku 58/10 a 11: Protisovětská agitace, hanobení zřízení a jeho vůdců.

ŠTĚDRÝ VEČER 1952, VORKUTA, DŮL Č. 7

Narodilo se boží dítě. Ve stáji, nahé, obklopené láskou a měkkým zvířecím teplem.

"Teplem". Jsem zavřený v korekci na šest dní je -45°, vichřice purga fouká rychlostí 100km/hod. Sníh proniká do korekce i nejmenšími skulinami

"Zvířecím". Jsme v korekci dva. Jeden blatnój, kriminální, mi dělá společnost. Vystrčil svůj úd na občana poručíka lékaře. Masturbuje, protože je mu zima.

Narodilo se boží dítě.

VŠE JE MOŽNÉ

Druhá světová válka stála milióny mrtvých, milióny zajatých, milióny vojáků byly okradeny o domov. Porodnost v SSSR byla v letech 1948-1950 znepokojivě nízká, Mnoho mateřských školek a mnoho tříd základních škol muselo být zavřeno pro nedostatek žáků. Na fotografiích kolchozních brigád bylo běžné vidět 15 žen a jednoho dva muže pokročilého věku. Dopisy příbuzných vězňů vyprávěly, jak těch několik mužů, co zbylo po vesnicích, žije jako kohouti, jejich jedinou prací je uspokojovat ženy. Živeni tím nejlepším, co vesnice dala, kohouti ve slepičárně.

Tento nedostatek ploditelů dal podnět jednomu starostlivému funkcionáři GULagu. Přišel na to, jak čelit nízké porodnosti.

To, co následuje, mi vyprávěli tři vězni, civilní lékař, vězeňská ošetřovatelka a jeden dozorce. Sám jsem byl v roce 1950 ve Vorkutě v tranzitním táboře přítomen podobné scéně.

V roce 1948, na trati Tajšet ve východní Sibiň, bylo mnoho smíšených táborů. Skládaly se ze dvou zón, ženské a mužské. Šeptalo se, že Stalin rozhodl, aby každá těhotná žena byla propuštěna, i politická. Zdálo se, že je to nafouklé, ale vězňové mají snahu věřit každé šeptandě. Již po týdnu bylo možno v táboře pozorovat jisté změny v zakázané zóně mezi mužskou a ženskou částí tábora. Žádní psi, žádné noční patroly. Stráže přišly k vězňům:

„Proč nevyužít svítání? Jděte k ženám, nikdo vám nic neřekne a stráže na věži nebudou střílet."

Po ženském táboře se to rozneslo jako vítr. Váhání, pak se ty nejodvážnější vydaly zkusit štěstí. Podlezly ostnaté dráty, stráže cudně odvrátily oči. Co následovalo, je k nepopsání. Muži a ženy souložili bez přestávky. Střídali partnery, využívali svědomitě zlaté přikázání vězně: Využij na nejvyšší míru dané příležitosti. Sněz dnes to, co bys mohl sníst zítra, máš-li jídlo v ruce. Nevěř nikdy dobrým úmyslům dozorců, jenom se tvař, že věříš. Nedůvěřuj žádnému uvolnění, je to vždy znamení nadcházejícího utužení.

Po deseti dnech volnosti nabyl život normálního chodu. Psi a patroly začaly znova obíhat mezi zónami. Uběhly tři měsíce Sčítaly se těhotné ženy. Uběhl další měsíc. Jednoho dne dostaly rozkaz sebrat si věci a odjet do Bratsku nebo do Zajarsku, podle toho, zda byly kriminální nebo politické. Opouštěly tábor s veselou, mávajíce hadry s nápisy "sláva sovětské vládě", "sláva KS SSSR", "dík sovětské vládě, která humánně osvobozuje budoucí matky", "dík soudruhu Stalinovi, otci a příteli všech dětí".

Mávaly kapesníky, plakaly, zpívaly, smály se, křičely. Uvnitř zóny ty, které zůstaly, závist, hořkost, zděšení. Uplyne rok a jednoho krásného rána přijedou náklaďáky, přivezou zpět všechny ženy. V zóně je poznávají a vykřikují: „Podívej, Máša, Musja, Naďa!"

Vězeňkyně se vracejí do baráků a vypravují svoji smutnou příhodu. Zavezli je do civilních nemocnic, s dobrým ošetřením a zacházením.

„Snesly jsme vejce, vykrmily děti. Předevčírem přišli, dali nám podepsat papír, že děti přenecháváme státu k vychování a že nebudeme později podnikat žádné kroky, abychom je našly. Bylo by to pod trestem nového odsouzení..."

Důstojník MGB, který mi v roce 1956 přišel oznámit, že jsem propuštěn, pokládal za vhodné dodat: „U nás v SSSR je všechno možné. Jako v ruském jazyce, který je pěkně ohebný. Byl jsi volný? Jsi vězeň. Jsi Francouz? Musels to vzít přes pól, aby ses zase dostal domů. Podívej se na kadety Frunzeho vojenské akademie. Jsou to děti nepřátel lidu. Neznají své rodiče a jednoho dne z nich budou dozorci. U nás je všechno možné!" Opravdu...

Bismarckovi se připisuje tato věta: „Amerika je zemí všech možností, Rusko všech nemožností.“ Vše, co si může nemocný, zvrhlý duch vymyslit, se včera či dnes v SSSR stane skutečnosti. Zvláštní sousedí s nepravděpodobným, bratrství s nejkrutější primitivností. Jestliže se říká, že levá ruka neví, co dělá pravá, v Sovětském svazu neví palec, co dělá ukazováček.

Na Dalagu /tábory na Dálném východě/, kde je mnoho vězňů z japonské války, sovětské vedení převážně nezasahovalo. Vyšší japonští důstojníci vodili brigády sami do práce, bez doprovodu, tak, jako je vodili na manévry. Bílé rukavičky, ordonance, poklony, vodka. Důstojníci sami trestali viníky, kteří nesplnili normu, dvaceti až padesáti ranami hůlkou před nastoupeným mužstvem. Neuvěřitelné, ale pravda.

Zato nedaleko odtud jiní Japonci ode dne, kdy byli zajati v Mandžusku, odmítali pracovat. Byli shromážděni v různých táborech u Bajkalu a na Ussuri s nejbarbarštějším zacházením. Nasadili na ně brigády "psů ", aby je zmátly. Zbytečně. Poštvali na ně psy; kousali a rvali. Odmítali pracovat. Nedostávali potravu. Byl tam případ lidojedství. V táboře se prodávala lidská kůže. Odmítli pracovat. Znova na ně poslali kriminální, kteří byli ozbrojeni. Bylo to krveprolití. Odmítli pracovat. Ověsili je zápalnými granáty a používali jako zbraně, Odmítali pracovat.

Pň rozhovoru s velitelem tábora oznámili Japonci, že když se situace okamžitě nezmění, dva z nich provedou každého dne harakiri. Plnili slovo po deset následujících dní.

Pak náhle, což je pro sovětčíky výrazné, se z jednoho dne na druhý změnily všechny předpisy a metoda. Co bylo pravdou včera, je lží dneska. Co se včera propagovalo, je dnes odsuzováno. Vězni z japonské války byli posláni do nemocnic, ošetřeni, hýčkáni, živeni balíčky, které americký Červený kříž posílal ruskému lidu. Byli znova postaveni na nohy. Potkal jsem několik desítek těchto nešťastníků v roce 1950 ve Vorkutě. Jizvy, popáleniny, rány od psů, které měla většina z nich, neponechávaly žádné pochyby o věrohodnosti původu. Neuvěřitelné, ale pravda.

Co říci o tom, jak se jednalo s rodiči dětí, které padly na korejské frontě, pomáhajíce v boji čínským a severokorejským vojskům? Matka obdrží úřední soustrastný dopis s ujištěním o věčné vděčnosti komunistické strany, syn je posmrtně vyznamenán. Další poštou se doví, že je jí zabaven důchod, protože její muž je zrádcem sovětské vlasti. Starý bojovník Rudé armády, byl zajat v Německu. Neuvěřitelné, ale pravda.

V ženském táboře na Urale, kde byly politické pohromadě s kriminálními byla výroba cihelny velmi nízká. Vedoucí výroby a velitel tábora se obávali o své platy, důtky a udání pro hospodářskou sabotáž. Co dělat? Vězeňkyně jim pohotově vysvětlily důvod této nízké produkce. „Občane veliteli, vidíš tuto ruku? Ta nebyla stvořena k práci s lopatou nebo zednickou lžící, ale k držení..."

„Aha, a tedy? ..."

Dodej nám mužiky a slibuji ti, že splníme normu na víc jak 100% My si užijeme a ty splníš plán."

„jak se vám dá věřit?“

„Slovo se čestné vám dá zlodějky." Ať se stanu udavačkou, není-li to pravda. Tomu snad rozumíš, občane veliteli?"

„Dobrá, znám vaše zákony. Ale co politické?"

„Nestarejte se, občane veliteli, budou dělat, co jim řekneme. V každém případě to jsou také ženské."

Bylo dohodnuto. Vojáci byli předvedeni a norma splněna. Roční prémie za překročenou normu se hezky kulatila, vojáci přicházeli často. Neuvěřitelné, ale pravda.

V jiném táboře hrály čestné zlodějky, jak je tomu zvykem, o vše, o co se dá hrát: o šaty, příděly jídla /pokud možno druhých/, slib, že si v případě prohry dotyčná uřízne prst, dva, nebo ruku, zbaví se panenství, nebo života /jiné/. Každé nedodržení slova bylo dříve či později trestáno smrtí. Křivopřísežnice se stala udavačkou s jistotou, že její dny skončí ranou nožem či sekyrou. Jedna z nich se zavázala opatřit, když prohraje, pět mužů. Prohrála. Byla to čestná zlodějka, dané slovo jí bylo svatým. I jala se plnit slib. Šlo to rychle. Podpálila sousední barák, obydlený politickými. Vítr pomohl, rozšířil se pěkný požár. Stráž vyhlásila poplach. Brigáda hasičů, složená z kriminálních s nízkými tresty se rychle dostavila na místo. Hasiči se jali hasit požár... touhy dam. Pokud jde o barák, ten shořel a ještě jeden sousední. Ale slovo bylo dodrženo. Neuvěřitelné, ale pravda.

Po třech dnech cesty ve stolypinu jsme vyčerpáni dojeli do Charkova. V umývárnách dostala každá skupina po pěti jednu misku k nabrání teplé vody. V přední místnosti nám lazebník-vězeň vylil na hlavu lžící odporné, lepkavé tekutiny, která nemilosrdně štípe do očí: mýdlo. Trubky vyplivují páru. Zpočátku je to příjemné, potom už méně, neboť je třeba stát dlouhou frontu, než se dostaneš ke kohoutku. Teplota se stává nesnesitelnou pro naše oslabená těla. Jdou na nás mdloby. Mezi námi, stovkou vězňů, jsou starci, srdcaři, děti. Několik se jich hroutí. Tlučeme prudce na dveře. Trvá to dobrou čtvrthodinu, než přijdou strážní. Nadávají a tlučou nás, potom teprve odnášejí omdlelé. Když vycházíme z lázní a pokračujeme ve skupinách dál k holičům, kteří nám mimo brady mají oholit i vše ostatní, zjišťujeme, že mají dlouhé vlasy, podprsenky a malé kalhotky. Úšklebky dozorců, smích holiček, náš údiv. Naši Figarové sedí na stoličkách, holicí nářadí ruce, kýbl plný studené vody s naběračkou u druhé ruky. Levou rukou se zmocňují naší mužnosti, pravou nás začínají holit. Nevyhnutelně nastává normální reakce. S velikým klidem pokládají naše holičky strojky a kropí příslušné místo ledovou vodou. Pak pokračují v práci za posměvačného dohledu dozorců. Neuvěřitelné, ale pravda.

V Čeljabinsku byly lázně žen odděleny od mužských jen velice slabou přepážkou. Lazebník se nás ptal, chceme-li souložit. Souložit v neznámu, vysvětluje, stojí pět krabiček papiros. Když vybral určité množství kuřiva, zabouchal v pravidelných přestávkách pěstí na přepážku. V odpověd přišly čtyři údery ze strany žen. Šroubovákem odstranil malou dřevěnou desku v přepážce. Odkryl se otvor, dostatečný k účelu. Přistoupila ohnutá žena, muž se jí zmocnil, aniž ji viděl. Nova forma ruské rulety. Neuvěřitelné, ale pravda.

Nemohu přejít mlčením úžasná severní svítaní, dar polárního nebe. Obrovský kaleidoskop tvarů. Čím více mrzlo, tím živější byly barvy. Nejkrásnější svítání, co jsem viděl, bylo v roce 1953. Na průzračné klenbě zářily hvězdy jako tisíce drahokamů v nebeské klenotnici. Pak se objevila tříbarevná kokarda s bílým křížem uprostřed. Tento kouzelný jev trval několik hodin. Vyšli jsme z baráku. Přes krutou zimu jsme se nemohli odtrhnout od podívané. Věštci vysvětlují tuto severní polární zář jako božskou předzvěst důležité události v blízké budoucnosti.

V táboře se potkaly všechny víry a náboženství, i přírodní kulty. Nadpřirozená znamení měla v některých očích nezměrnou důležitost. Bylo mezi námi mnoho kněží a kultovních osob všech vyznaní. Ze všech nejvíce věřili a nejvíce se modlili podkarpatští Ukrajinci. Rusové byli většinou ve víře vlažnější, lhostejnější: nepochybně již uvykli z obavy před policejním pronásledováním rozptylovat své city i víru. Povinným náboženstvím byl ateismus. Ti, kteří chodili do kostela, si byli vědomi, že se vystavuji potížím a pronásledování se strany MGB.

K bohoslužebným vírám se pojily rozmanité sekty. Pro některé byl kouř, brambory či lokomotiva ďábelskými zjeveními. Vyznavači toho, čemu se říká stará víra, odmítali pracovat pro ďábla, zosobněného na zemi Stalinem. Byli pronásledováni a trestáni všemi možnými prostředky. Byli to skuteční mučedníci. Naplňovali zvláštní tábory.

Vykládání snů bylo oblíbené téma vězeňských diskusí. A musím uznat, že závěry z nich byly dosti znepokojující. Sám si vzpomínám na dva sny, které jsem měl. První ve vězení MGB v Jerevanu. Štědře mi namlátili, odvedli k antropometrické službě, následovalo hraní na piano /provedení otisků prstů/, byl jsem nalíčen a napudrován a vyfotografován. Svědci, kterým byl snímek předložen, měli moc těžkou práci, aby mě vůbec poznali. V popředí byla socha Stalina. Když jsem se vrátil do cely, klímal jsem ve stoje a měl tento sen: stál přede mnou Stalin a nabízel mi krabičku, kde normálně je dvacet pět papiros Kazbek. Jedna už chyběla a Stalin si bral druhou a zapaloval si ji. Po době jednoho roku /chybějící cigareta/, a jednoho měsíce /druhá zapálená/, jsem byl odsouzen na dvacet pět let /krabička/.

Druhý sen jsem měl ve Vorkutě: matka mi myla hlavu a černá, špinavá voda mi stékala po vlasech. Vytáhla z nich sedm kousků uhlí a jeden menší, osmý. Vyprávěl jsem sen jednomu starému Moldavanovi, který mi řekl, že zůstanu uvězněn o něco méně, než osm let: sedm kusů stejných, osmý menší. Pokrčil jsem rameny. Nevěřil jsem, že bych byl osvobozen. Ale byla to přesně doba, kterou jsem strávil v táboře.

Táborovým jazykem je ruština. Ale ruština vězňů je zvláštní, bohatá na argot. Nejhrubší, nejnecudnější nadávky tvoří tři čtvrtiny slovní zásoby, používané v rozhovorech. Je to zdroj nevyčerpatelný, stále obnovovaný.

ROK 1953

Rok 1953 byl plný významných událostí. Důležité byly objektivně, i subjektivně - ozvěnou, která dolehla do našeho vězeňského života.

V únoru 1953 se v táboře č. 7 objevila podivná nemoc. 70-75 %vězňů začalo omdlévat a zůstávalo v bezvědomí až několik hodin. Mdloby, které ostatně více připomínaly letargický stav, doprovázely strašlivé záchvaty koliky. Byl jsem zasažen i já. Stal jsem v sušárně prádla, zabrán do hovoru s kamarády. Náhle se mi začala točit hlava. Udělalo se mi špatně a zhroutil jsem se. Pokračování mi vyprávěli kamarádi. Omdlelého mě odnesli na nemocniční barák, kde jsem ležel několik hodin v bezvědomí. Vězňové padali jako mouchy. Na marodce byli namačkáni jeden na druhého. Lékaři a ošetřovatelé nevěděli, co dřív. Jako posila přijeli civilní i vojenští lékaři z Vorkuty, vzápětí sledováni moskevskými. Více než 200 vězňů mělo stejné příznaky. Rychle byly přivezeny léky a koliky po nich v několika dnech zmizely.

Čas od času jsem procitl ze strnulosti, ve které jsem byl, a znovu se ponořil do hlubokého spánku. Trvalo to čtyři dny, potom jsem musel opustit nemocniční barák a vrátit se do svého, osvobozen od práce na další dva dny. Ani kmotrovi se nepodařilo vyhnat mě do práce. Šeptanda pracovala naplno. Prý jsme pokusné myši nové tajné armády, která se na nás cvičí. Na ostrově Novaja Zemlja a na Urale se prý konají atomové pokusy a my jsme oběti spadané radioaktivity. Skutečně jsme viděli vojáky, jak s geigrovými čítači pročesávali tundru. Prý byla otrávena voda. Úřední závěr byl: otrava z jídla, po požití zkaženého vepřového masa.

Ať tomu bylo jakkoli, lidský duch pracoval a my shledávali všechny podezřelé ukazatele, s jejichž pomocí bychom vyřešili tuto záhadu. Dospěli jsme k těmto závěrům,:

1/ Nemohla to být otrava jídlem, neboř civilní zaměstnanci, kteří žili venku a nestravovali se jako my, byli rovněž napadeni touto tajemnou nemocí.

2/ Vězeňští lékaři museli přiznat, že neznají původ nemoci.

3/ Proč, když šlo o otravu, byli do tundry posláni vojáci s geigrovými čítači?

4/ Nápadný spěch, s jakým byli přisunuti civilní lékaři a dokonce zvláštní skupina lékařů z Moskvy letadlem.

5/ Naléhavost, jakou vedení tábora a komise kladly na skutečnost, že jde o otravu jídlem, neboť

6/ v GULagu nebylo zvykem, znepokojovat se osudem vězňů a jejich nemocemi, ledažeby...

6. března 1953, když jsem se vracel z práce /kladli jsme koleje za mrazu -48°/, všiml jsem si něčeho podivného. Červená páska na rukávě uniformy dozorce byla lemovaná černě. Zkapal někdo důležitý? Že by Stalin? To není možné! To by bylo příliš krásné! Tvoří se mi píseň na rtech, zkapal Stalin, zkapal. Ale není třeba jásat, dozorci nečíhají na nic jiného, než na příležitost strčit nás do díry. Opanuji se a vstupuji do baráku. Můj divadelní kumpán Anatolij G...in s rozzářeným obličejem napřahuje ruku, abych do ní plácnul, jak se to na Kavkaze dělá. Plácám mu do dlaně a on mi sděluje:

„A je to. Kníráč, špinavec, zkapal."

Zavírá oči a vychutnává zprávu jako gurmán dobré jídlo. Sedám si na pryčnu a přemýšlím. Ze dvou věcí - jedna: buď nás jeho dědicové zamordují co nejdříve nebo nás propustí. Druhá domněnka se mi zdála vhodná, pokud si budou chtít upevnit postavení ve vládě a získat určitou popularitu. Ale příliš jsem tomu nevěřil. Kdo by stavěl, produkoval a pracoval, když budeme osvobozeni? SSSR bez táborů? Nemyslitelné! Veškerá ekonomika země spočívá na miliónech vězňů, kteří bez oddechu pracují na vytvoření jeho velikosti a síly.

Zlikvidovat nás? Před několika lety ještě, určitě. Snad i dnes, ale příliš nás potřebují. Potřebují naši práci. Ať je tomu jakkoliv, můžeme se těšit. Bude to kolotoč pěstí. Pro nás z toho nekouká nic dobrého.

„Što budět, budět." Stávám se fatalistou jako Slované. Využijme přítomné chvíle. Konečně chcípl. Dávám se strhnout radostí. V baráku panuje vzrušení, výbuchy nejsprostších a nejobraznějších nadávek. Smějeme se. Čeká nás možná tvrdší kázeň, nové týrání, proces "bílých košil", možnost pogromu, možná, že nás zlikviduji, ale přesto se smějeme. Myslím, že nikdy v ruských dějinách nespojovala taková radost tolik lidí jako ve chvíli, kdy byla oznámena smrt vůdce státu. Udavači si dopomohou k jidášským penízkům a mnohý z nás zaplatí radost několika dny korekce. Připravuji se na to, ukrývám roztroušený tabák po všech kapsách, novinový papír v botách, dva kousky suché bavlny v díře své vatované vesty. Dobře zavinuté, zmačknuté a trpělivě třené po dřevěné desce, zajistí mi oheň.

"Talíř" /táborový tlampač/ vysílá smuteční pochody, jeden za druhým.

Další dny ukazují dozorci a vedení tábora zasmušilé obličeje. GULag zatím neposlal ohledně nás žádné příkazy."9 gramů", /váha kulky z pistole/, není ještě tak nablízku. Velitel eskorty nám stále ještě předčítá modlitbu vězně, velitel hlídky stále ještě říká při výměně stráží na věžích: „Dobrý den, soudruhu rudoarmějče. Co děláte? "

„Sloužím Sovětskému svazu. Hlídám nepřítele lidu."

Vše pokračuje postaru, nic se nezměnilo. V klubu si ale vězni rvou noviny z rukou, shromažďují se kolem vysilačů každé slovo se pitvá a vysvětluje, jak to jen umějí vězňové sovětští občané, zvyklí pochopit vše z poloviny slova.

8. března, při návratu do tábora nám oznamují, že okamžitě znovu odcházíme na odklízení sněhu z kolejí. Zmocňuje se nás poraženecká nálada. Připomíná to doby, ne tak vzdálené, kdy, když jsme nedosáhli stanovené normy, nás nutili zůstat na místě a pracovat, dokud nebyla splněna. Eskorta se vyměnila, brigáda někdy zůstala v práci 24 hodin. Ale neodvažujeme se protestovat. K ránu se vracíme schváceni. Nemohu nic spolknout, padám na pryčnu...

Násilím mě budí. Těžce otvírám oči. Budí nás kmotr a dva strážní.

„Vstávat, vstávat, jebu vašu mat. Dnes, 9. března, se koná pohřeb Josefa Vissarionoviče."

Z tlampače se line smuteční hudba, pak Chopinův smuteční pochod. Pět minut ticha v celém Sovětském svazu. Stojíme u pryčen.

Při pomyšlení na to, že my, političtí, musíme stát a držet pět minut ticha, abychom se připojili k bolesti lidu v SSSR, nemohu potlačit smích. Bolestný smích, který se snažím zadržet, který ale tryská z hlubin mého bytí a vybuchuje, hlasitý, neudržitelný. Směji se k udušení. Kmotr je nejprve zaskočen, pak se na mě vrhá a mlátí mne. Směji se ještě silněji. Nadává a mlátí.

„Špióne, zmetku, ty si ničeho nevážíš? Ani smrti vůdce, soudruha Stalina? Koukej, i kněz O. se modlí a žehná se křížem." Obrátí se ke knězi: „Modlíš se za soudruha Stalina, že ano? " „Ano, občane veliteli, prosím Boha, aby ve svém nekonečném milosrdenství mu nedal vstát z mrtvých."

Měli jsme právo, jeden jako druhý, na šest dní korekce. Raději umřít vstoje, nežli žít na kolenou!

Toto hrdé heslo se připisuje La Passionarii španělské revoluce, jménem Dolores Ibarruri, žijící v exilu v SSSR. Ve skutečnosti se sovětští vůdci málo starají o to, zda se umírá vstoje. Exekuční skupina? Je třeba moc kulek, přijde to draho. Jediná do zátylku, devítigramová postačí. Tak zemřelo v Katynu víc jak šest tisíc polských důstojníků. Byla doba, a není tomu tak dávno, kdy vězni byli popravováni jezdci Rudé armády. vězeň na kolenou, koně v trysku, jezdci s obnaženým mečem. Kulomet, věšení, minomet, výbušný granát, vhozený do vagónu plného vězňů, to byly výkonnější způsoby. Žít na kolenou je pak údělem velikého množství sovětského lidu. Toto heslo se nedá použit v SSSR, kde vyhlazovací tábory nucených prací jsou výnosnější. Kdo jiný by zpřístupnil bohatství, které by se za normálních podmínek nedalo těžit, když ne vězni? Kdo by postavil velká díla, železnice, kanály, města? Dobrovolně nikdo. Známé celiny, panenská území, kam podle Chruščova odcházeli komsomolci, nadšení dobrovolníci na výzvu strany, by zůstaly panenskými dodnes, kdyby tam nebyly poslány davy osmapadesátníků.

Nové politické období, zavedené Chruščovem, který propustil stovky tisíců vězňů, byla báječná propagační zbraň. Rehabilitace, udělování milosti, humánní kroky. Ve skutečnosti byl kontingent vězňů opotřebován a vyčerpán. Od počátku roku 1953 nastal citelný pokles výkonu. V táborech se zavedlo rozdělování odměn, vězni začali dostávat skrovné mzdy, naproti tomu se ale zavedly poplatky za údržbu tábora a ostnatých drátů a za strážné. Vězňové měli právo koupit si v kantýně nějaké potraviny. Výkony trochu vzrostly. Humánní opatření? Ne. V té době probíhal proces "bílých košil", pronásledování Izraelců, lehce zasažitelný terč, protože v každém slovanském srdci dřímá skrytý antisemitismus. Zvláště pak u Rusů, žárlivých na svoji inteligenci, která jim umožňuje dostat se na dobrá místa, často obsazená židy, jako lékaři, právníci, umělci a vědci.

Humánní opatření? Ne. Nosili jsme stále čísla, jedno na pravé noze, jedno na levém rukávu a písmeno R na pravé paži. Baráky se v noci zamykaly na zámek, nové rozsudky pršely na tábor. Kázeň byla utužena. Bylo potřeba vyrábět, vyrábět, vyrábět. SSSR potřebovalo více energie. Byly nasazeny všechny prostředky k zajištění této potřeby. Je pravda, že chleba nebyl již odměřován, ale každé odmítnutí pracovat se surově trestalo. Je pravda, že někteří horníci dosahovali pěkných výdělků, ale spousta vězňů takzvaných neproduktivních, nedostávala nic nebo téměř nic.

Rozhodnutí odměňovat vězně diktovala potřeba. Za každou cenu bylo třeba zvýšit výrobu. Zrušení prémií, zvaných "velký sever", kterou dostávali civilní pracovníci, dobrovolníci v těchto oblastech, vysušilo tento pracovní zdroj. Plat horníka-vězně byl o 50% menší než plat horníka z Donbasu. To představovalo pro vládu pěknou úsporu. Bez nákladů na dopravu, ubytování, prémie, odměny, dovolenou. Tím více se to rentovalo, neboť normy vězňů byly o 40% vyšší než normy donbaských horníků a údržbu tábora i strážné platili teď vězni sami.

V roce 1954-1955 byli vězni přinuceni zakoupit státní obligace, samozřejmě bez úroků, nemluvě o sbírkách a dobrovolných příspěvcích na slavnou Rudou armádu nebo Vietnam.

Navíc zásobování kantýn. Nejen, že se tam prodávalo to, co by se jinde prodat nemohlo, ale dokonce se prodávaly i konzervy, věnované SSSR americkým Červeným křížem po druhé světové válce!

Je nepopiratelné, že Stalinova smrt, zatčení Beriji a celé jeho bandy daly vzniknout paprsku nových nadějí na koncentráčnickém obzoru. Očekávali jsme, že se Malenkov chopí krásné příležitosti a udělá prohlášení k lidu: že strana byla podvedena, že myšlenky Lenina byly zrazeny. Že Stalin se svým kultem osobnosti byl výsměchem velkým zásadám komunismu atd..., to vše dojatým hlasem, slzy v očích... slib, že vězni budou propuštěni, v duchu návratu ke zdrojům revoluce 1917. A všichni v SSSR by byli věřili jeho slovům. Sovětský svaz se mohl pomalu stát - lidovou demokracii.

Americká vláda to v té době správně pochopila. Výzvu prezidenta Eisenhowera k dialogu publikovala Pravda 25. 4. 1953. Dialog, který byl ještě před nedávnem nemožný, je teď uskutečnitelný a žádoucí. Americká vláda nemá nic proti nové sovětské vládě. Bohužel, odpověď nikdy nepřišla. Malenkov nebyl schopen nebo nemohl pro vnitřní nátlak využit této jedinečné nabídky. Návrat Žukova do vlády, obklíčení Moskvy speciálními jednotkami MVD, zatýkání členů MGB ukázalo, že Stalinovi žáci drží v Kremlu stráž.

V dole č. 7 jsme očekávali, jako ve všech ostatních táborech SSSR, tání. Nepřišlo. Byla to tato naděje, krutě zklamaná, která nás přiměla k tomu, abychom postavili vládu ke zdi. Už několikrát se konaly hladovky a ozbrojená povstání v táborech. Ale poprvé v dějinách SSSR, poprvé v dějinách GULagu, zahájili vězni mírovou stávku, aby dosáhli přímého zákroku z Kremlu. Stávka se zrodila v táboře č. 7 a rozšířila se po všech táborech Vorkuty. Naše argumenty byly zveřejněny v Pravdě a Izvěstijích. Nebylo to povstání, byla to demonstrace, aby noví páni v Kremlu byli informováni o tom, co se děje v lágrech. Kreml to měl vzít na vědomi. Odmítali jsme jakýkoli dialog s vorkutskými gauleitery.

Kreml to vzal na vědomí. Bylo 22. července 1953.

Generál Děrevjanko, gauleiter Vorkutlagu, se dostavil čtvrtého dne po vypuknutí stávky do tábora č. 7. Tři tisíce vězňů, shromážděných na hlavním prostranství, poslouchalo pět minut hrozby a sliby tohoto kata, kterého neponižovalo ani to, bít vlastníma rukama vězně, zavěšené ve svěracích kazajkách jako boxovací míče v disciplinárních celách, a obrátili se k němu zády. Generál Děrevjanko a jeho suita zůstali na prostranství sami. Odebrali jsme se ukázněně za skandování Moskva, Moskva. Tábor byl obklopen mongolským vojskem, přivolaným na posilu. Kulomety byly rozestaveny každých 10 metrů, mezi ostnaté dráty byly položeny miny, stráže na věžích zdvojeny, baráky v blízkosti, kde žili civilní horníci, evakuovány a doplnily to všechno lehké obrněné vozy.

Vše bylo připraveno k přijetí moskevské delegace. Přiletěla letadlem z Moskvy 29. července 1953, vedená armádním generálem Maslenikovem, hrdinou Sovětského svazu, kandidátem ÚV, členem sovětské vlády. Doprovázela ho početná družina, vysocí důstojníci a civilisté. Mezi civilními osobami byl generální prokurátor SSSR, Ruděnko.

Generál Maslenikov uvedl všechny své tituly a oznámil, že tu je proto, aby vyslechl stížnosti vězňů. Že byl pověřen sovětskou vládou, on a jeho doprovod, aby učinil všechna nutná opatření k znovunastolení pořádku v táborech, porušeného několika dobrodruhy. Ze oznamuje jménem sovětské vlády, že od nynějška budou odstraněna matrikulační čísla, že se pošta nebude kontrolovat, že se baráky nebudou zamykat. Slíbil snížit tresty, když se budou plnit normy, vyšší odměny pro všechny vězně, nové přešetřeni spisu každého z nás.

Žádali jsme, aby dozorci, velitelé tábora, generál Děrevjanko a velitelé z Vorkuty opustili tábor, abychom s nimi mohli mluvit. Obávali jsme se odvety po jeho odjezdu. Odešli na jeho rozkaz. Dostali jsme pytle, abychom je naplnili písemnými stížnostmi. Generál Maslenikov upřesnil: „V úvahu můžeme brat jen stížnosti jednotlivců. Kolektivní stížnosti by měly charakter protivládní akce a jako takové by byly podle sovětského práva trestné /v zemi kolektivizace!/. Ať každý vězeň vloží svoji stížnost do pytle. V Moskvě bude přešetřena hned, jakmile se zde začne znova pracovat, což bude okamžitě."

Několik vězňů si vzalo slovo, ale zbytečně. „Nejdříve se vraťte do práce, ukažte dobrou vůli. Bez toho žádný dialog není a nebude možný. Vše musí být uvedeno do pořádku." Byla to jen další ukázka nemožnosti vývoje sovětského systému. Mlčky jsme se vrátili do baráků.

Celý den vysílaly tlampače hudbu, přerušovanou Maslenikovým hlasem, vybízejícím k návratu do práce a slibujícím, že tresty nepostihnou nikoho, kromě původců stávky.

30. července přibyly další vojenské posily.

31. července nám dal Maslenikov rozkaz opustit do oběda tábor. Jinak se chopí vojáci zbraní. Po několika poradách se stávkový výbor rozhodl uposlechnout, aby se zabránilo prolévání krve.

Také na dole č. 29 očekávali vězňové příjezd moskevské komise. Seskupovali se na hlavním prostranství a snažili se vyjednávat, když generál Ruděnko dal náhle rozkaz k palbě. Rozkaz k palbě na neozbrojené, klidně se procházející vězně. Generální prokurátor Ruděnko byl delegován Sovětským svazem na mezinárodní soud v Norimberku. Tentýž muž klidným pohybem ruky jednoho červencového rána 1953 na dole č. 29 ve Vorkutě, dal zmasakrovat desítky vězňů.

Už šest hodin jsme ve společném hrobě, bez možnosti pohnout se. V odpověď na sebemenší pohyb mají stráže rozkázáno střílet. Šest hodin ve společném hrobě, který bude pravděpodobně naším posledním místem.

Dvacet devět kamarádů a já zemřeme, protože jsme věřili, že se snad něco změnilo, že bychom se mohli dovolat Moskvy. Stráže ční nad hrobem, zbraně namířené na nás.

Stávka skončila. Co se stalo s kamarády? Jsou mrtví? Ranění? Byla to mírová stávka, víc jsme nemohli udělat. Ted ale lituji, že jsme nepovstali. Že jsme se nezmocnili zbrani dozorců, nezajali strážné. Mohli jsme možná osvobodit tábor, ostatní tábory. Alespoň bych umřel v boji. Tři důstojníci se objevují, revolver v ruce.

„Nahoru!"

Mátožně se zvedáme. Dostaneme 9 gramů do zátylku. Veškeré mé bytí se vzpírá. Nemohu tomu uvěřit.

„Vylezte z jámy!"

Ne,bude to kulomet. Rychlým postranním pohledem zjišťuji další skupiny vězňů.

„Shromáždit se po deseti!"

Povedou nás tedy jinam. Bude se poprava konat v tundře? Zmocňuje se mě hluboká lhostejnost. Umřít tady nebo jinde, co na tom zaleží? Skupiny se shromaždují, je nás teď 60. Opodál se tvoří podobné skupiny. Jsme odváděni směrem do tábora, před branou jsou vidět kulomety a kamiony. Stráže nás vedou k nákladním vozům. Dostaneme příkaz nastoupit a sedat si s roztaženýma nohama. Čekáme. Další povel. Vozidla se dávají do pohybu. Po hodinové jízdě přijíždíme do Vorkuty, k hlavnímu vězení a ke káznici se zvláštním režimem autonomní republiky Komi. Baráky s velkými závorami až na zem. Strážní přinášejí seznamy, čtou jména, dveře se otvírají, dveře se zavírají. Další vyvolávání jmen, další cely. Víme, že to je výběr. Když jsem prošel pěti různými celami, přicházím do šesté, prostornější, kde rozeznávám obličeje kamarádů, kteří se aktivně účastnili stávky. Výběr je tedy správný. Trávíme zde noc, namačkáni jeden na druhého. Když se pohne jeden spáč, musí se pohnout celá řada.

Nazítří ráno stále nic k jídlu. Halasně žádáme pití a jídlo. Objevují se důstojníci a sděluji nám, že na nejmenší hluk odpovídají střelbou bez výstrahy.

Den ubíhá pomalu, další noc také. Příštího rána v 5 hodin se otevírají dveře. Dostáváme polévku a chleba. Nový seznam, nový apel, nový výběr. Jsem odveden do jiné cely, kde se setkávám se značným počtem nenapravitelných. Erich Moerchel, April, Morozov, Abrahamovič, Chlebnikov, Feďa K., Petro Seguine. Všichni ti, kdo byli odpovědni za pořádek v táboře během stávky. Ubíhá další noc. Ráno, když jsou rozdělovány stalinské dávky, spatřím ke své veliké radosti Marca O'Connella, kterého jsem neviděl už tři roky. Pomáhá rozdělovat chleba. Tiše mi říká :

„Salut, Armand."

„Dobrý den Marcu, ty jsi v tom taky? "

„Ano, chlapče. Shromažďují všechny, kdo se stávky zúčastnili. Tentokrát to bude asi tvrdé. Viděl jsem tvé jméno na seznamu. Proto za tebou přicházím. Odjíždíš dnes večer se všemi, kteří jsou s tebou, zvláštním stolypinem na Moskvu." „Na Moskvu? Chtějí nám přilepit nový trest!"

„Pravděpodobně. Na," říká Marc a dává mi trochu machorky, novinový papír, krabičku sirek a jednu dávku chleba navíc.

Pak už jsem ho neviděl, až za rok nato v táboře č. 5 na Sibiři.

Večer, ve stolypinovi, je nám kupodivu dobře. Je nás jen 18 v kupé. V Moskvě zůstáváme dvanáct hodin na nádraží. Je veliké horko ve zvířecí kleci. Jsme polonazí. Je nám zakázáno jít na záchod. Celých 12 hodin nedostáváme nic pít.

Kam nás vezou? Je-li Moskva konečným místem určení, proč nás nevyloží? Možná v noci. Lidé na nádraží procházejí kolem vagónu, snaží se zahlédnout, co je v těch tajemných stolypinech. Náhle otřes. Odjíždíme. Kam? K jakému novému trápeni, k jaké nové bídě? Jedeme noc, dvě, tři, šest nocí... Konečně, po osmi dnech, strávených ve zvířecí kleci, když jsme projeli značnou část Ruska, přijíždíme do Voroněže. Z 67. rovnoběžky jsme se dostali na 55. rovnoběžku. Sbohem, polární kruhu.

Voroněž? Proč Voroněž?

BOGUČAR

Po výstupu ze stolypina jsme ihned obklopeni strážnými se zbraněmi a psy, jen jen kousat. Hodinu sedíme na mastné zemi, potom jsme naloženi na náklaďáky s roztaženýma nohama. Jak už jsem řekl, tato poloha je utrpením. Dvě hodiny jízdy, potom vidíme budovu, obklopenou vysokými zdmi, kapli a zvonici. Je to klášter s několika nádvořími, dlouhými chodbami a truchlivými arkádami. Ve skupinách po pěti jsme vedeni nekonečnými chodbami s celami. Jako zázrakem zůstává se mnou Voloďa B., spolehlivý a loajální přítel, kterého znám už tři roky. Poznali jsme se roku 1950 v tranzitním táboře ve Vorkutě při mém návratu z trestné kolonie. Byl se svými třemi kamarády. Všichni byli studenti z moskevské univerzity. Inteligentní, sympatičtí a přímí chlapci, synové stranických funkcionářů nebo ředitelů továren. Protestovat proti systému je nepřinutily materiální potíže ani minulost jejich rodičů. Jejich poctivost a odvaha je přiměly jednat. Kladli si otázky a nemohli pochopit, že po tolika letech pronásledování, zatýkáni a odsuzování viníků, se situace denně zhoršovala. A že se zatýká šmahem, bez pardonu. Že leningradská a moskevská univerzita postrádají ty nejlepší duchy nebo že se vědci prostituují zpěvem chvály na vůdce. Jejich skupina „dvaceti" se skládala jen ze synů sovětských buržoazních rodin. Všichni byli komsomolci. Všichni věřili tomu, čemu je učili a co četli v učebnicích a knihách. Potom se jim otevřely oči. Bída lidu, zatýkání, masové deportace, způsob, jakým se nakládalo s národy na Kavkaze, ve střední Asii, na Krymu. vojáci, kteří se vrátili z války v Evropě, vyprávěli, co tam viděli. Tito - dnes hrdina, zítra zrádce, Žukov - modla lidu, symbol boje proti fašismu, náhle svržený...

Byli naivní a upřímní. Udáni, odsouzeni na 25 let jako zrádci vlasti, článek 58/1a. Několik vysokých činitelů bylo přítomno jejich výslechům, aby pochopili, jak se mohl nejčistší produkt sovětské výchovy, synové funkcionářů a kádrů spolčit s úmyslem zradit vlast, která byla tak štědrá k jejich rodičům a k nim samým. Po rozsudku OSO byli rozptýleni po celém království GULagu.

Voloďa se náhodou shledal se dvěma přáteli v tranzitním táboře ve Vorkutě. Od počátku jsme si byli sympatičtí a důvěřovali si. V naší skupině vládlo vřelé přátelství. Naneštěstí jsme byli rozděleni. Já jsem byl poslán do tábora ostrého režimu na důl č. 7, Voloďa B., Leonid B. a Jura V. byli posláni na důl č. 8. Uplynulo několik měsíců, než si někdo povšiml, že tři chlapci, kteří byli odsouzeni ve stejném procesu, jsou pohromadě ve stejném táboře, proti všem pravidlům GULagu. Proto přišel Voloďa B. na důl č. 7, kde byl, stejně jako já, členem stávkového výboru.

Po půlhodině jsme vedeni do lázní. Oděv je nám sebrán. Dostaneme jiný, opotřebovanější, skládající se z kalhot a slabé modré tuniky, páru šněrovacích bot z umělé hmoty, dlouhých podvlékaček, trička a čepice bez štítku. V cele o sedmi čtverečních metrech je nás pět. Voloďa B., dva Litevci, jeden Ukrajinec a já. Vlhké matrace se hýbají červy. Odporný zápach vychází ze sudu, našeho přepychu. Zamřížované okno nám žaluziemi uštědřuje trochu světla. Den probíhá téměř stejně jako ve vězení MGB s tím rozdílem, že zde nejsou výslechy. Konec konců jsme tu jako na prázdninách.

Strava je horší, pokud je to vůbec možné. Spát ale můžeme, jak se nám zlíbí, spánek si neodpíráme. Jediná činnost je dvacetiminutová procházka ve vnitřním dvoře. Doháníme tento nedostatek pohybu spoustou gymnastiky. Ta byla ve vězení MGB zakázaná. Cítíme se tu opravdu jako na odpočinku. Diskuse, sny, hovory, to je náš život. Každých 10 dní můžeme dostat na osobu jednu knihu. Jinak řečeno, v duchu dialektiky, máte-li to štěstí, že je vás na cele 10, můžete přečíst 10 knih. Komunikace se sousedy je nemožná pro příliš silné zdi, Někdy se nám poštěstí promluvit s nimi tak, že přitiskneme aluminiový hrneček na zeď a mluvíme do něho. Sousedé musejí poslouchat podobným způsobem ve stejné výši. Aby ji zjistili, stačí klepat střídavě dřevěnou lžící /aniž vás dozorce slyší a vidí/ z každé strany zdi, až jsou zvuky totožné. Nová forma sonaru!

Dověděli jsme se, že jsme odsouzeni na rok tohoto režimu. Balíčky jsou zakázány, povoleno je dostat měsíčně 100 rublů, Abyste si udělali představu o výši: 1 kg cukru stál 17 rublů, másla 24, masa 28, balíček 25 papiros 1 až 10 rublů. Možnost koupit si něco v kantýně byla minimální.

Veškeré dopisování bylo zakázané. Nejmenší porušení vnitřního režimu se trestalo zákazem knih na měsíc či déle, zákazem nákupu a procházek. Strava byla stalinsky dávkovaná, 400 gramů chleba, teplá voda, 6 gramů cukru a ryba, nad kterou jsme oplakávali našeho slanečka, velice slaného, Dostávali jsme docela malé rybičky z řeky, shnilé, odporně smrdící. Potom kaše magara, ze sekaného ječmene, někdy ovsa nebo krupice /tu jsme měli nejraději, protože se lepila a dávala nám pocit, že máme v žaludku blok/. Většinou ale byla prosná nebo konopná polévka, v létě polévka z kopřiv, ve které plavaly neurčitelné kořeny nebo slupky z cukrové řepy. Byli jsme, jak říkají Rusové, štíhlí a průhlední.

V naší cele panovalo vřelé přátelství, proto jsme se nikdy nehádali o chleba ani o ryby. Vše bylo společné. Cela byla v létě chladná, ale v zimě obzvláště ledová.

Komise, složená z prokurátora, lékaře, zástupce strany a vězeňského inspektora nás navštívila dvakrát. Jednou za dva měsíce jsme měli právo napsat na některou vládní instanci. Pokud byste čekali odpověd... Žádal jsem jako cizinec o dovolení psát svému zastupitelství. To mi odmítli. Žádal jsem o povolení psát OSN, Lize lidských práv, Mezinárodnímu červenému kříži. Po rozpačitém tichu mi sdělili, že moji žádost budou studovat. Bezpochyby ji ještě studují. Přesto jsem napsal na OSN a předsedovi Mezinárodního červeného kříže, Věřím, že vzdálenost byla neúnosná, že bogučarská pošta špatně fungovala a že jsem se zmýlil v adrese, neboť mé výzvy zůstávaly bez odpovědi. Vysoké poštovné těchto dopisu mi bylo připsáno k tíži.

Hodili jsme červivou rybu a kopřivovou polévku dozorci do tváře a šli jsme na deset dni do korekce. Poslední čtyři měsíce našeho pobytu v tomto klášteře nám zakázali číst, procházky a nákupy. Nejhorší byl zákaz knih; knihovna totiž obsahovala všechny druhy zakázaných, zabavených nebo proškrtaných knih. V jedné sbírce Leninových dopisů různým osobám revoluce jsem objevil slovo „koncentrační tábor", písmeno po písmeni. V dopise, datovaném roku 1918, Lenin doporučuje: „Ochraňovat naši mladou republiku zavedením a prováděním tvrdých potlačení... odstranit všechny viníky a podezřelé nebo ty, kteří by mohli být podezřelí, dát do koncentračních táborů... vytvořit rudý teror, potrestat smrtí všechny osoby pokládané za vinné a členy jejich rodin dát do koncentračnich táborů, k tomu účelu zřízených.“

Velké říjnové revoluci nebylo ještě ani rok.

Počátkem dubna zazněla věta, kterou už jsme skoro zapomněli: „Sobirajtěs s věščami..." odjíždíte.

ŠTĚDRÝ VEČER 1953, BOGUČAR

Káznice.

V bogučarském klášteře, mezi Voroněži a Rostovem je nás pět set účastníků vorkutské stávky, zavřených v celách po pěti.

Cely jsou pohřebiště.

Led se tvoří na stěnách. Tvrdoštíjná vlhkost proniká cvilinkovými hadry. Studený krunýř nám svírá ramena, hluchá, plíživá bolest vězní naše paže a nohy. Přesto jsme šťastni. Pět přátel, pět opravdových přátel vyzkoušelo své přátelství během stávky a po ní. Můžeme bez obav hovořit. Jsme bohatí. Dokonce máme i trochu tabáku a tři vojenské suchary. Krásný Štědrý večer!

Narodilo se boží dítě.

Přivedli nás na hlavní nádvoří, vidíme znovu kamarády: p, Morozov, Souliko, Natelašvili, Georgij Čavčavadze, Erich Moerchel, Yan Lavrutis, Petro Seguine, Pavel Gusev, Alfons Berzinč, Valentin Tichomirov, Nikolaj Savčuk.

Výkřiky radosti, jakmile se objeví nová skupina, kde jsou známé tváře. Neunikne nám, jak jsou zpustošené devítiměsíčním klášterním vězením. Někteří z našich druhá už nenají sílu, leží nataženi na zemi, jiní mají oteklé nohy do té míry, že nemohou jít bez opory kamarádů, drží se jich pod paží.

Naložili nás na náklaďáky. Psi, pušky, kulomety. Přijíždíme do Voroněže. Stolypin, slaneček, velice slaný, žízeň. Charkov, tranzitní stanice. Stolypin, hlad, kolika. Orel.... zdraví pijí napřed, potom tuberáci. Moskva, Lefortovo. Krasnyj Prest, havran, stolypin, chleba, slaneček. Gorkij, hlad, žízeň. Kazaň, slaneček velice slaný. Sverdlovsk, vedro, kolika, Čeljabinsk, záchody, žízeň, Petropavlovsk, vedro, hlad... Novosibirsk, havran, záchody, Tomsk, lázeň, stříhání. Krasnojarsk, prohlídka, kolika, Irkutsk, slaneček, hlad, Tajšet...

Téměř dva měsíce ve stolypinu, zastávky v tranzitních stanicích, předtím devět měsíců Bogučaru - to vše vážně sáhlo do posledních zásob našich sil. K tomu střetnutí s kriminálními ve všech vězeních, kterými jsme prošli. Podstoupili jsme opravdu zuřivé bitky. Nebyli jsme už těleso bez obrany, které se nechá oloupit, zbít, zmrzačit. Stávky, léta v táboře, pobyty v káznicích nás upevnily, zdrsnily. Z těchto vysokých pecí jsme vyšli pevně ukováni. Rozhodnuti bojovat i přes mučení, utrpení, ponížení, rány, smrt, jakékoli trauma.

V celé svaté matičce Rusi byla vězení přeplněná.

Po hromadném propuštění kriminálních v červnu 1953 /amnestie Vorošilov/, dosáhly krádeže, ozbrojené přepady, násilí a vraždy znepokojujících rozměrů, převyšujících vše, co až do této doby bylo kdy v zemi vidět. Bylo třeba přistoupit opět k hromadnému zatýkaní zločineckých band, zabijáků, kapesních zlodějů, velkých zlodějů. Veřejnost byla zděšena neúčinností kriminální policie a obávala se rostoucího nebezpečí ve velkých městech. Nové skupiny politických se připojovaly ke starým. Zemí probíhala vina čistek, vyřizování starých účtů. Tisk, noviny dokonce uvedly zdrženlivě zprávy o zatýkání ministrů, náměstků, prokurátorů, špatných soudců, kteří podvedli bdělost strany a odsuzovali mnoho nevinných. Červené výložky /vojáci/ byli přísnější ke kriminálním a lehce přivírali oko v ohledu k politickým. Vláda si dala povinnost postavit nová vězení /od vězňů/ a zřídit další tábory. Tribunály fungovaly naplno.

Poslední transport v havranu a jsme v tranzitním táboře v Tajšetu. Nová stránka mého vězení se otvírá na Sibiři.

PŘEŽÍT

Vše směřuje jen k tomu. Přežit.

Jste-li odsouzen na deset až dvacet pět let tábora, jste-li vláčen z jednoho konce říše GULagu na druhý, když už jste všechno ztratil a nemůžete o nic přijít, musíte-li se všeho bát a nezůstane-li vám žádná naděje, víte-li, že druhá světová válka skončila před devíti lety a Sovětský svaz je spojenecká země, víte-li, že je členem OSN a patří mezi pět silných, víte-li, že Sovětský svaz podepsal Deklaraci lidských práv, víte-li, že zima, hlad, nucené práce, mučení, stráže, psi, kriminální a ostnaté dráty budou vaši jedinou společností každý den, víte-li, že budete muset pracovat při teplotě -50°C, víte-li, že i když přežijete 10 let tábora, budete nadále ve vyhnanství, víte-li, že milióny vězňů jsou mrtvy, že milióny ještě zemřou, víte-li, že jste zapomenut celým světem ať vědomě či nevědomě, víte-li, že budete po léta zesměšňován, ponižován, mučen, utlačován, víte-li, že vaši rodiče jsou buď ve vyhnanství nebo zatčeni, víte-li, že se vaši přátelé stanou vašimi nepřáteli, víte-li, že nikdo nehne na vaši obranu prstem, že mnozí vědí, ale nechtějí přiznat, víte-li, že sovětští spisovatelé a západní intelektuálové přisluhují svými pery tomuto zřízení, víte-li, že Sovětský svaz nemůže existovat bez lágrů a že lágry nemohou existovat bez Sovětského svazu, víte-li, že nevíte, když toto všechno víte, co vám zbývá? .

Pokusit se přežít.

Budete krást, abyste přežil, budete lhát, abyste přežil, budete podvádět, abyste přežil, ponížíte se, abyste přežil, budete se bít, abyste přežil, stanete se sobcem, abyste přežil, stanete se hluchým, abyste přežil, stanete se němým, abyste přežil, stanete se slepým, abyste přežil, stanete se zbabělým, abyste přežil, budete podvádět sám sebe, jen abyste přežil...

Je třeba zakusit hlad, veliký hlad, zimu, krutou zimu, abyste pochopil a neodsuzoval ten denní boj za přežití, který každý vede podle svých možností, talentu, schopností, vzdělání, umění přizpůsobit se, lpění na životě, víry, síly charakteru, inteligence, blbosti.

Být nebo nebýt - denní dilema v celé své nezměrnosti s doprovodem ústupků, zbabělosti.

Je třeba zakusit hlad, veliký hlad, zimu, krutou zimu, abyste pochopil a neodsoudil.

Vše jsme ztratili, rodinu, svobodu, vlast, lidskou důstojnost. Mimo čest už nemáme co ztratit. Mnoho z nás zemřelo proto, aby ji neztratili. Čest, poslední dobro, které nám zůstalo. Vše, jen ne stát se udavačem, kvůli kterému tolik našich druhů odpočívá pod táborovým sněhem. Neprodat sebe a neprodat druhé. Naše těla se prostituují, ne ale naše duše.

Je třeba zakusit hlad, veliký hlad, zimu, krutou zimu, abyste odmítl odpustit a prominout udavačům.

Evropský lotr je jen ubohý, malý učedník ve srovnání se sovětským gaunerem /blatnoj/. Jedině snad placení zabijáci mafie se mohou pokusit srovnávat se pro svůj cynismus a hluboce zakořeněnou zločinnost se sovětskými protějšky. „Chcípni, abych žil." To je jeho heslo. Používá násilí, neřesti ve všech formách. Oddává se drogám a vše je mu dobré - indické konopí, tabletky kodeinu, gardenal nebo veronal, který polyká po dvaceti, aby se „vydal na cestu". Z makových zrnek /mák roste ve východní Sibiři/ dělá odvar, jehlou a kapátkem si ho píchá do žil. Hodí se mu kolínská i vodka. Také čefir, čajový odvar: 100 gramů čaje se svaří ve vodě. Je to oblíbený prostředek, jak se vydat na cestu.

Sovětská vláda je na ně velice mírná. Nejsou to protisovětští, ale „sociálně blízcí". Napadají jen soukromý majetek: Peníze občanů, jeho hodinky, šperky, nábytek, oděv. To vše je v podstatě dědictví buržoazního původu. Nejsou tak neopatrní, aby napadali majetek státu. Proč riskovat odsouzení podle článku 58? Sovětská vláda nejen že galerku protěžuje, ale dokonce ji používá i k terorizování občanů ve městech a vězňů v táborech. Tresty, které dostávají, jsou směšné ve srovnání s politickými. Za krádež organizovanou tlupou zločinců, zranění, vloupání: dva roky. Za nadávku Stalinovi: deset let.

Ti, kteří by byli ve Francii odsouzeni k pokutě, jsou v Sovětském svazu odsouzeni do nejhorších táborů. Ti skuteční kriminálníci to však nejsou.

Dělník nebo rolník, který přijde třikrát pozdě do práce, je odsouzen nejméně na dva roky. Nepřítomnost bez lékařského potvrzení se trestá nejméně jedním rokem. Občan, který se bez povolení odebere do jiného města, je odsouzen na tři roky. Úředník dostane dva roky za to, že si přivlastnil gumu, tužku, či kousek papíru. Ten, kdo odmítne odklízet po práci sníh před továrnou, minimálně pět let. Je tu ještě možnost být odsouzen podle článku 58 za hospodářskou sabotáž. Pracovní povinnosti navíc se jmenují udarniki, subbotniki, voskreseniki . Nejsou samozřejmě placené. Mohou dosáhnout dvaceti nedělí v roce, na návrh funkcionářů. Dělník, který snědl sušenku v továrně, nebo sebral špulku nití, kousek kůže, plechu - v nejlepším případě rok vězení, Tribunály jsou těmito případy přetíženy. V Sovětském svazu všichni kradou, nikdo se ze svého platu neuživí, s výjimkou aparátčíků a členů strany.

Abyste pochopili, jak to v sovětském podsvětí vypadá, je třeba vědět, že existují dvě rozdílné skupiny: čestní zloději nebo „bosáci" a "psi". Mezi těmito dvěma skupinami se neustále vede krvavá a nesmiřitelná válka. Při běžné srážce to stojí životy 30 - 40 z nich. Kolem těchto dvou skupin krouží příživníci. Čestný zloděj je hrdý na to, že v životě nepracoval, nikdy nesloužil v Rudé armádě, nebo jiné sovětské instituci. Zákon sovětského podsvětí je jednoznačný: čestný zloděj nesmí vykonávat žádnou práci, smí jen krást. Je mu absolutně zakázáno navázat styk s mocnými nebo pro ně cokoli udělat. Je to zákaz pro všechny z galerky, ať na svobodě, v táboře či vězeni, o kterém se nediskutuje. Mají své zvláštní pojetí zákona cti. Existuji pro ně dva světy: jejich, „malina nebo malinové pole" a svět těch druhých, „holubů", také „frajerů" nebo „tvrďasů. Tento zákon jim například zakazuje vztáhnout ruku na příděl jídla jiného vězně... s výjimkou vyšší síly. Mají celý kodex předpisů a tradic, zděděných a přejatých od podsvětí carského Ruska. Toto podsvětí, které Maxim Peškov, řečený Gorkij, poznal tak dobře, protože dlouho žil jako jeden z nich. Je mnoho muklů, kteří v něm vidí ptáka, který prodal vlastní peří straně.

Je jim třeba přiznat určitou odvahu a smysl pro čest. Odráží se třeba v naprostém zákazu účastnit se stavby vězení, cely, kladení ostnatých drátů. Kdyby však osmapadesátník odmítl vykonávat tyto práce, riskuje odsouzení k smrti za hospodářskou sabotáž.

Čestní zloději jsou hrdí na to, že drží dané slovo. Ale i tak není dobré mít k nim neomezenou důvěru. Tetování, symbolizující svobodu, orli s roztaženými křídly tisknoucí tělo nahé ženy se skví na jejich hrudích, zádech a pažích. Střídají se s více méně vtipnými a velmi často sprostými výjevy a podobiznami Lenina a Stalina. Ne, že by je uctívali. Bláznivě se vysmívají jakékoli formě vlády a politiky.

Věřím tomu, co mi svěřil v korekci jeden starý, čestný zloděj, kterému jsem byl příjemný: „Romane, /Armand se dá v ruštině těžko vyslovit/, v době, kdy vězňové byli stříleni po tisících, v letech 1932 - 1934, mnoho jich uniklo devíti gramům proto, že měli na prsou vytetovanou podobiznu těch dvou sviní. Vojáci odmítali střílet na obraz vůdců. Stali se jejich talismany. Mnoho mých bratrů věří pevně této ochraně a proto si dávají vytetovat kozla /= Lenina/ a bakchanta /= Stalina/. Vidíš, pojistil jsem si život, mám tři esa a tři lotry". Ukázal mi uprostřed prsou paruku /Marx/, kozla a bakchanta. Mimo tetování oplývají čestní zloději mnoha jizvami. Buď je toho příčinou prohra ve hře o „krev" /platí se sklenici, nebo polovinou sklenice naplněné krví/, nebo je jizva od toho, že chtěl zloděj vydírat na veliteli tábora a udělal si sám ránu, což vyžaduje hodně odvahy a dobrých anatomických znalostí.

Viděl jsem mnohokrát kriminální, jak usazeni před strážným, si rozřezávají břicha zleva doprava střepem z láhve nebo si přeřezávají žíly, aby se dostali do nemocnice a nemuseli měnit tábor nebo se odloučit od svého „člověka".

Viděl jsem - a kdo neviděl, neuvěří - jak si jeden z nich propíchl hřebíkem varle a připíchl se tím k pryčně, aby nemusel přejít do tábora „psů“.

Viděl jsem „psa", jak si přeřezává žíly a kropí krví strážné, kteří přišli, aby ho převedli do tábora čestných zlodějů.

Viděl jsem čestného zloděje, jak si přibil ruku na bránu, aby zůstal v táboře.

Aristokratické skupiny čestných zlodějů se dělí na: bosáky, pravé zloděje, čestné zloděje, poláky, červené čepičky, zajíce-začátečníky, zloděje "sucharů", chytače krys, kapesní zloděje, zabijáky, oteklé...

Přízrak hrůzy ...

„Psi", to je zbytek: s pojmem cti nemají problémy. Udělají cokoliv pro kohokoliv. Stanou se udavači. vedoucími brigád dozorci a dokonce veliteli táborů a bezpečnostními důstojníky s pověřením vypracovávat spisy vězňů. Zabíjejí, kradou, mrzačí, drancují, znásilňují s požehnáním KGB. Jsou důvěrní s veliteli táborů. Tyto zkušené zabíječe používají velitelé táborů k potlačení jakéhokoli odporu nebo k odstranění nepohodlných svědků...

Takový byl případ pojízdné brigády, pověřené působit na železnice Tajšet blízko Bajkalského jezera. Hlavní funkcí táborů této oblasti, rozprostírající se na několika desítkách tisíců čtverečních kilometrů, je kácet lesy a klást kolejnice. Velitel tohoto trestného komplexu /termín gauleiter by lépe vyhovoval/ zařídil vlastní pojízdnou brigádu, které dal své jméno: brigáda Sergeje Kuzmiče. Také se jim říkalo „špalniki", protože žili v táboře, kde se vyráběly pražce pro železnici, rusky „špal". Špalniki měli hlavní slovo nad životem a smrtí ve všech lágrech. Rozsévali ve svých stopách teror a smrt. Jejich oblíbeným rozptýlením bylo zapřáhnout politické do povozu a dát se jimi táhnout za šlehání bičem. Sergej Kuzmič je choval v bavlnce a dával těmto hrdinům práce nejlepší oblečení, stravu a odměny a vyznamenání za výkony. Žili obklopeni svým dvorem, svými otroky, ženami, miláčky. Byli ve všech dřevorubeckých táborech, kde se muselo pracovat po pás ve sněhu a kde denní porce chleba byla zavěšena na poslední větvi posledního stromu, určeného k porážce. Desátý... patnáctý... Mlátili a mrzačili ty, kteří neměli sílu splnit normu.

GULag poslal Sergeji Kuzmiči danajský dar: politické, kteří se zúčastnili stávky ve Vorkutě a v Norilsku. Ty tvrdé palice, které si dodaly odvahy a zvedly hlavu. Sergej Kuzmič žil ve strachu, aby nenakazili ostatní vězně a aby vorkutští a norilští nezanesli do této oblasti revoltu.

Dvě silné skupiny byly poslány do tábora 04 a 05. Tyto dva tábory byly osvobozeny od dodávky obvyklých vězňů. Stávkaři se z velké většiny rozhodli nepracovat a ke kmotrovi se odmítali dostavit jinak než v doprovodu dvou soudruhů. Žádný z nich nebyl svolný vyjít sám z tábora. Někteří z našich přátel souhlasili s prací dobrovolně za podmínky, že se zlepší zařízení. Strava byla rozdělována spravedlivě samotnými vězni. Poprvé byla vnitřní nařízení diktována politickými vězni /podobné podmínky existovaly v táborech Karaganda, Kendir, Murmansk, Kolyma, Ural Z a Uran Z, všude tam, kde vězni udělali stávku a odstranili udavače/.

Skupina, kam jsem patřil já, přijela do tajšetského tábora jako jedna z posledních. Bylo nás okolo šedesáti. Mezi námi Voloďa B., K...ous, se kterým jsem byl na cele celý rok, Peter H., námořník německého obchodního loďstva, Petro S., student, Bělorus, Roman E., Armén z Moskvy, Simon M. z Brjanska, Erich M., Němec z Porýní, Rudolf T., Jugoslávec, pocházející z USA. Všichni obdivuhodní chlapci, aktivní účastníci stávky, chlapci, jak říkají Rusové, krev a mléko. Velitel tábora nás okamžitě chtěl zavřít do baráků zostřené kázně. Hrozíme mu, že vyhodíme všechny zámky a podpálíme barák. Na oplátku, když nás nechá volně se pohybovat v karanténní zóně, dostávat lékařskou péči, možnost nakupovat v kantýně, psát dopisy a dostávat je, jakož i balíčky od našich rodin, budeme respektovat vnitřní předpisy. Během týdne se mezi námi ustálil určitý modus vivendi, každá strana respektovala závazky.

Byl rok 1954, Stalin byl přes rok mrtev, Berija, ministr MVD, Abakumov, ministr MGB, Rjumin, Ignatěv a jiní zatčeni nebo popraveni /data poprav se rázní podle různých zdrojů/. Sovětský tisk uznal, že předešlý režim zneužil moci - libovolné rozsudky, deportace nevinných. Což znamenalo, že muklové mohli zdvihnout hlavy.

Osmý den si kmotr dal zavolat jednoho z našich kamarádů svým ptákem, věštícím neštěstí. Odpověděli jsme, že nepřichází v úvahu, aby tam šel sám. Ať přijde kmotr k nám, nebo že našeho zástupce doprovodí tři přátelé. Den probíhá normálně. Večer nám pohůnek přijde říci, že kmotr naše podmínky přijímá. Náš přítel k němu půjde, doprovázen svojí tělesnou stráží. Protože již byla noc a obávali jsme se pasti, je rozhovor přeložen na ráno.

Nazítří ráno se náš přítel odebírá ke kmotrovi provázen třemi druhy. Obvyklý výslech. Šlo zřejmě o to pokusně zjistit náš duševní stav. Bylo těžké pro starého čekistu spolknout, že by vězňové mohli diktovat zákony. Obával se ztráty vážnosti u vedení tábora. A obával se, což bylo horší, že si ostatní vězňové vezmou příklad ze stávkařů a budou vyžadovat svůj doprovod, kdykoliv budou předvoláni. To by znamenalo konec beranů, konec udavačů, konec možnosti zpracovávat tělo vězňů obvyklými způsoby. Nebude důvodu, aby tu byl. To bylo zlé. Dotýkalo se to jeho pravomoci a vlivu MGB a MVD v jeho osobě. Možná, že přijde o místo. Je potřeba s tím skoncovat, brigáda Sergeje Kuzmiče musí zasáhnout. Zasáhla nazítří ráno.

Byli jsme varováni a postavili stráže, které se střídaly. Uvnitř tábora jsme měli své vyzvědače, kteří nás měli upozornit na nečekaný příjezd skupiny „psů". Z dřevěné ohrady kolem vnitřního tábora jsme vytáhli hřeby. Prkna držela jen na ocelovém laně, což nám umožnilo jednak dostat se do tábora, aniž jsme museli procházet branou hlídanou strážemi, a jednak si jimi posloužit jako zbraní v případě nutnosti.

V 10 hodin ráno nám táborový vyzvědač signalizuje příjezd dvou náklaďáků, asi třiceti psů. Okamžitě vycházíme ze zóny, ozbrojeni prkny a klacky. Tři skupiny po deseti vklouznou mezi baráky z každé strany hlavního vchodu. Čekáme schouleni. Stráže u brány nás neviděly. Zbylí kamarádi na pracovišti zpívají na plné kolo, aby nebylo znát, že je jich méně. Psi vcházejí do tábora. Vězňové před nimi prchají. Psi vytahují sekyry, ukryté pod vestami a nože z holínek. Blíží se potichu s úmyslem obklíčit vnitřní prostor tábora. Bachaři otvírají bránu a kynou jim, aby vstoupili. Nastává pravá chvíle. Vycházíme z úkrytu a přecházíme do útoku, zatímco naši kamarádi ne ně jdou zezadu. Boj je rychlý, divoký a končí se v náš prospěch. Jedenáct psů leží na zemi, ostatní běží k zakázané zóně a uchylují se pod ochranu hlídek na věžích. Pronásledovat je by byla sebevražda. Jedenáct psů na zemi, zbitých tak, že bude potřeba několika měsíců, aby se dali opět dohromady - to už je pěkné vítězství. Ale má krátké trvání.

0 několik hodin později byl tábor znovu přepaden, tentokrát rudými výložkami, ozbrojenými samopaly, puškami a psy. Sergej Kuzmič v čele, revolver v ruce, slzné granáty. Bitva se končí u šizo /štrafnoj izolator/ 601, disciplinární kobky ostrého režimu, několik kilometrů odsud.

Po krátké cestě v havranu jsme vyloženi v novém táboře, obklíčeni věčnými strážními věžemi, odkud civí tlamy kulometů. Jsme pozavíráni do cel o pěti čtverečních metrech s dvěma kavalci, připevněnými ve zdi.

Sešli jsme se čtyři: Roman Jelojan, Pjotr Morozov, Petro Seguine a já. Petro Seguine je student, Bělorus. Je to „duše" - jak říkají Rusové, když chtějí označit hodnotu lidské bytosti. Dobrota sama, živá inteligence, nekonečná odvaha. Nejdříve bojoval jako partyzán proti Němcům, potom proti Sovětům. Malý a zavalitý připomíná svým zjevem spíše středozemní typ než slovanský. Mohl by se klidně jmenovat Séguin a ostatně mi potvrzuje, že jeho rod pochází od vojáka napoleonské armády, který zraněn a zůstal v Rusku. Moc se baví, když mu vyprávím historku o koze Madame Séguin.

Den ubíhá pomalu. Nedostali jsme nic k jídlu. Natahujeme se ke spánku. Před usnutím jsme se ujistili o tom, kdo jsou naši sousedé, o jejich bdělosti. Jsou to přátelé. Ráno nás vyvádějí ven na záchod. Několik desítek metrů doleji je veliký barák, napůl zasypaný zemí. Ze zamřížovaných oken vycházejí výkřiky. Vidíme několik přátel z Vorkuty a Norilska, radostně nás zdraví. Čestní zloději ze sousedních cel jim řekli o našem příjezdu. Jejich arabský telefon je skutečně vynikající. Vědí vždy vše. Ostatně i bosáci na nás volají:

„Bravo, mužici, udělali jste z nich pěknou kaši, z těch dětí psích kurev. Proč jste je nesetřeli s povrchu zemského? " A dodávají:

„Otevřete oči, buďte bdělí, Sergej Kuzmič na vás jistě pošle další brigády psů, aby vás zmátl. Budeme vědět o jejich příchodu a uděláme bordel. Zapálíme tenhle starý barák, stejně měl už dávno shořet. Na naši vyzvu rozbijte dveře, nenechte se zavřít, vyrazte okna a pomozte nám zlikvidovat ty krysy!"

Jsme odváděni zpět do cel. Stále žádné jídlo. Začínáme kopat do dveří. Ostatní nás sledují. Rámus. My, političtí, a s námi solidární kriminální děláme v baráku pekelný hluk. Dozorci nevědí, co dělat. Zapřísahají nás, abychom se uklidnili. My, političtí, to jest inteligentní lidé, s citem a kulturní. Dostaneme prý hned jíst. Hned, ruské sejčas, je jako španělské enseguida, což může být také klidně zítra. Dobré dvě hodiny uplynou, než dostaneme stalinské porce a polévku Říjnová revoluce, jejíž jedinou součásti je voda. Házíme polévku do chodby a třískáme do oken a mříži. Z celé budovy jsou slyšet ozvěny tříštících se oken.

Přichází skupina důstojníků a jeden civilista. Oznamují nám, že budeme souzeni podle článku 58/8 pro terorismus a podle článku 59/3 za vraždu /předpokládanou vraždu psů/. Protestujeme a odmítáme vejít do cel. Proč máme být souzeni za vraždu, když jsme nikoho nezabili? Nedělali jsme nic jiného, než že jsme se bránili, když jsme byli napadeni ozbrojenou bandou na rozkaz velitele lágru Oziorlag.

Civilista žádá, abychom mu opakovali, co jsme řekli a vylíčili mu nešťastnou záležitost dopodrobna. „Jsem civilní prokurátor Tajšetu," vysvětluje, „a nemám nic společného s MVD. Dávám vám své slovo, že se vrátím od. poledne s delegáty strany a posvítím si na celou záležitost." Opravdu držel slovo.

Vrátil se tentýž večer, doprovázen čtyřmi delegáty strany, kteří měli vědět o všem, co se děle v Tajšetu. Když vyslechli náš příběh, schválili podnět prokurátora a nařídili strážím, nezamykat dveře cel. Žádali nás, abychom nedělali skandál, Podívají se ráno na náš případ, přešetří jej. Porušili jsme řád, to je skutečnost, ale protože nejsme vrazi, přesto, co tvrdí důstojníci MVD, nesmíme být zavřeni do korekce, ale převezeni do baráků zostřeného režimu. Jsme varováni, že jakmile jeden ze „psů" zemře, v tu chvíli budeme souzeni pro neúmyslnou vraždu, která způsobila smrt /bez úmyslu ji vykonat/. Protestujeme znova, připomínajíce zákonnou obranu,

Dveře po jejich odchodu nejsou zamčeny a to už je poloviční vítězství. Těšíme se z toho se sousedy z vedlejších cel. Pokoušíme se najít v různých korekcích známé. Od Ludvíka K. z Vorkuty se dozvídám, že v sousední korekci je můj krajan. Křičím tak silně, jak mohu, „ke mně, Francie" a vidím přicházet a lokty se tlačit velikého, hubeného chlapce strhaných rysů mezi 37 - 40 lety. „Ty jsi Francouz? "

Padáme si do náručí. Tak jsem poznal Raymonda Danneho, jehož příběh jsem již vypravoval. Zůstali jsme spolu jen několik hodin. Lituji, že jsme si šli lehnout, povolili únavě, místo abychom pokračovali v rozhovoru. Měli jsme v úmyslu pokračovat v něm ráno. Zanedbali jsme zlaté přikázání mukla: využij přítomné chvíle, nebot můžeš zemřít dřív, než se naděješ.

Ráno dostáváme hodně kapustové polévky, stalinskou dávku chleba a cukr. V poledne těstoviny - snad nám to bude chutnat. Neuvěřitelné! Poprvé ve svém koncentráčnickém životě jím v korekci těstoviny. Odpoledne přicházejí delegáti strany, aby nás informovali, že barák pod námi byl v noci uprázdněn. Vedou nás tam. V chodbě je nepopsatelný hluk. Civilisté jsou zahrnuti otázkami. Dovídáme se, že rozhodnutím rady ÚV KS SSSR a rady ministrů má teď strana právo nahlížet do všech záležitostí justice. Aby se nedělo to, co za Beriji, kdy bezpečnost byla státem ve státě. Prokurátor oznamuje, že bude přicházet každý den a přijímat naše stížnosti, kontrolovat stravu a dodržování předpisů.

Něco se rozhodně změnilo. Zdá se, že prokurátor a straníci berou své poslaní vážně. Snaží se ukázat, že drží opratě v ruce. Je to pro ně také způsob, jak se pomstít MVD a MGB, kteří je vždy nenáviděli. Náš vězeňský smysl nám radí využít beze studu těchto dobrých příležitostí. Jsme staří mazáci a ti vědí, že tyto změny nebudou trvat stále a že jsou předzvěstí tvrdších časů. Zjistil jsem, že čím špinavější vězení, čím menší porce a světlejší voda na nádobí-polévka, tím mírnější režim a naopak.

Skutečně, prokurátor a jeden straník chodí každý den na inspekci tábora. Dávky jídla jsou lepší než normálně. Po týdnu je nám oznámeno, že jsme odsouzeni na měsíc zostřeného režimu, protože jsme porušili pořádek v táboře. Už neběží o to, obžalovat nás jako vrahy. „Uf!", vydechli jsme úlevou. Proč jsme byli odsouzeni a eventuální přešetření našich spisů nespadá do oboru zdejšího prokurátora, to je záležitost Moskvy.

Přesně o měsíc později pro nás přijíždí havran, aby nás dopravil k stolypinovi. Jsme na cestě do tabora 05 u Tajšetu, vzdáleného asi 120 km.

TÁBOR Č. 05

Hned při vstupu do tábora jsme vítáni radostným haló. Norilští a vorkutští se shromáždili u brány, aby nás přivítali. Výkřiky, volání, jména. Každý chce mít nově příchozí ve svém baráku. S radostí se shledávám s přáteli z tábora č. 7 a z Bogučaru, tahají se o mne. Voloďa B., Souliko, N., Martinoff, Alphonse Berzinč, A. Bikov, Čavčavadze a Marc O'Connell jsou tu také a hádají se, kdo má nést můj hubený pytel. Po mnoha diskusích si vybírám barák, kde je Voloďa, Alexis a Marc. Seznamují mě s posledními novinkami. Osazenstvo tábora č. 05 se skládá až na několik výjimek výhradně z účastníků stávky roku 1953.

Nikdo nepracuje, v zóně není strážný. Na apel se chodí jedenkrát denně. Jídlo spravedlivě rozdělují dobrovolníci, kteří pracují v kuchyni. Balíčky a pošta přicházejí pravidelně. Bohužel se vytvořily národnostní klany. Přehnaný nacionalismus, primitivní šovinismus, smazaný roky života v komuně se vynořuje na povrch. Některé baráky obývají výhradně Rusové, jiné západní Ukrajinci, Litevci, Kavkazané, Němci, Lotyši. Etnické rozdíly, podnícené až k nenávisti, vyplouvají na povrch každou chvíli. Po mnoha letech společného života si přátelé ukazují záda a nemluví spolu, protože jeden je Polák, jiný Litevec, nebo Rus a další z Kavkazu.

Naladilo mě to melancholicky, ale Alphonse Berzinč /Lotyš z Rigy, reprezentant své země na olympijských hrách v Berlíně 1936/, mě utěšuje:

„Tady jsi v dobrém baráku. Tady je to internacionalní, všichni přátelé."

Bylo nás na baráku 96 z třiceti různých národností. Navzájem jsme se znali už dlouho. Nebylo mezi námi udavačů, Hned, jakmile jsem přišel, se mě staří přátelé ptali, zda se cítím i přes Bogučar a Šizo být ve formě, abych se účastnil... hloubení tunelu. Informovali mě rychle. Už jsou daleko. Začíná pod sušárnou prádla a bude ústit pod barákem posádky. Kamarádi se střídají ve dne v noci při hloubení. Za svítaní vnikneme do posádky, zmocníme se zbraní spících vojáků. Uprchneme do tajgy a pokusíme se osvobodit ostatní tábory. Souhlasím se svůdným pokusem.

Za tři dny, 31. července jsme v našem baráku drželi minutu ticha. Je tomu rok, kdy naše kamarády z dolu č. 29 masakroval generální prokurátor SSSR Ruděnko. Chodíme po ostatních barácích a žádáme, aby se i oni připojili k tomuto gestu.

Několikrát nás navštěvuje politruk/svědomí partaje/. Přichází nám přednášet o neblahém vlivu velkých kapitalistických společností jako United Fruit na vietnamskou válku, o hrůzách amerického a francouzského kolonialismu. Ve skutečnosti ale sonduje náladu v táboře, aby se nás pokusili přimět k práci. Mluví o možnostech osvobození, dlouze vysvětluje přednosti dobrého výdělku. Norma, překročená na 120% 150% 200% má hodnotu půl, jednoho nebo dvou dní zkrácení trestu. Dostali bychom mzdy, povolení k volnému pohybu vně tábora. K těmto návrhům zůstáváme hluší.

Jsou hrozná horka. Po ledových mrazech nastávají bez přechodu pekelná letní vedra. 0 to horší, že trpíme množstvím komárů, již bolestivě píchají. Je to pohroma. Dostáváme zvláštní kapuce na ochranu před jejich bodnutími. Bodají do uší, krku a očních víček. Poraněné zvíře v tajze je odsouzeno k zániku. Komáři se na ně slétnou a po několika hodinách umírá za hrozných muk, rozežráno. Komáři jsou zde něco jako piranhy ve vodách Jižní Ameriky.

Jednoho dne udeří tornádo. Prudký liják vytvoří ve chvilce jezero. S úžasem na to hledíme z oken. Voda podemílá zem a odhalí stopy tunelu... Voják se strážní věže to vidí docela přesně. Bezprostředně dělá poplach. Náš barák je hned vyklizen. Jsme shromážděni pod obvyklou hrozbou pušek, psů a samopalů; třídí se a vybírá. Marca uvidím až v roce 1956 v Paříži.

Opět havran, stolypin, opět Šizo 601. Dva dny se hryzáme hněvem, zavření v korekci. Druhého dne se objeví prokurátor, překvapen, že nás vidí. Sděluje nám, že přichází z pověření vyšetřit pokus o útěk. V táboře 05 byl vyhlouben tunel dlouhý devět metrů. Přesahoval již zakázanou zónu za ostnatými dráty. Důrazně se zaklínáme svou nevinou. Byli jsme v táboře 05 jen týden a za 10 dní se nedá vyhloubit takový tunel. Naše prudkost ho zviklává. Nazítří jsme převezeni do tranzitního tábora v Tajšetu.

Za velitelem tábora, který nám jde v ústrety, vidím hlavy P. Lavrutise, Romana, Petra. Vesele mávají. Můžeme být s nimi pohromadě, oznamuje vedení tábora. Můžeme se volně pohybovat, nakupovat v kantýně. Večer je umělecký večírek. Velitel lituje příhody se "psy". Nebyl to on, kdo žádal jejich zásah. Vstupujeme do tábora. Je toho na mne moc, padám, třesu se, hořím horečkou. Dovleču se na ošetřovnu. 39,9. Horečka nepolevuje. Za tři dny rozhodne lékař, abych byl poslán do nemocnice. Doprovází mě Ukrajinec Marian, kterému budou operovat slepé střevo. S těžkým srdcem opouštím tranzitní tábor, kde zůstávají mí přátelé. Že civilní lékař je svolný poslat nás do nemocnice, dokazuje, že se časy změnily. Havran, stolypin a přijíždíme do Novo-Čunky. Trápí nás komáři. Pomalu postupujeme vpřed. Doprovod se samopalem se chová bezvadně a nechá nás jít, jak rychle chceme. Dovlečeme se k nemocnici č. 2, kde nás odmítnou přijmout. Přijímací hodina skončila, je po apelu, musíme čekat do zítřka. Stráže se u nás střídají, trávíme noc v horečce, usazeni v blátě před branou nemocnice...

V pět hodin ráno děžurnyj /poruštěno z francouzského de jour - denní/ nás konečně vpouští dovnitř. Je 8. září 1954. Brána se zavře. Pro mne se otevře až 29. ledna 1956, ve tři hodiny ráno.

NEMOCNICE Č. 2

Strážný nás vede do lázní. V půl osmé přichází lékař, který má službu, původem Slovák. Mariana posílá na chirurgický pavilón a mně se diví, že jsem ještě živý, se zápalem plic a 40,1° horečky. Je vedoucím tuberkulózního pavilónu, kde si mě také nechává. Další je pro mne zahaleno v mlhách Občas procitnu, abych se ještě hlouběji ponořil do nicoty, Uplynou tři neděle, než se z toho dostanu. Doktor Z. mě znovu vyšetřuje:

„Máte skutečně duši přišitou k tělu. Už jsem nevěřil, že to přežijete, ale byla ve vás taková vůle k životu, že vás to zachránilo. V deliriu jste dost nadával. Stalinovi, MGB, systému. Hlásili mi to ošetřovatelé. Byl jste stále ve stavu vzrušení, jako byste vedl věčný boj s někým nebo s něčím. Kmotr se ptal, zda jste opravdu nemocný, poslal jsem ho, aby se přesvědčil sám. Odmítl, ale má své donášeče a ti mu podali přesnou zprávu. Tuberkulózní nálezy jsou pozitivní, můžete být klidný."

Dělám neklidné gesto. Uklidňuje mne:

„Nejsou vaše. Máme tu dost skutečných tuberkulózních, sem se nikdo nepůjde přesvědčit o skutečném původu malých Bulganinů a Chruščova /=B-CH-nález/. Moc jsem se pobavil, když jste blouznil i přes váš vážný stav. Vaši přátelé z Vorkuty a Norilska mi pro vás opatřili antibiotika, takže jsem vás mohl léčit. Znám vás z vyprávění. Udělám, co budu moci, Nebojte se, dostanete se z toho. Kmotři vás nechají v královském klidu, mají moc velký strach, než aby překročili práh pavilónu."

Uběhly dva měsíce. Nabral jsem trochu sil. Nemocnice se plnila nemocnými. Jakoby uvolnění kázně v táborech, několik hygienických a stravovacích vylepšení, lehounká stopa lidskosti připravily vězně o poslední zdroj energie a odolnosti. Každý den přicházeli noví nemocní do tuberkulózního pavilónu. Odcházejí tři lékaři a čtyři ošetřovatelé. Doktor Z. mě jednoho dne požádá:

„Vím, že jako ostatní stávkaři odmítáte pracovat. Ale žádám vás, abyste pracoval pro nás, pomohl nemocným soudruhům. Nemám dost ošetřovatelů, každý nechce u tuberáků pracovat. Buďte vy ošetřovatelem. Budete i nadále považován za nemocného a zde, mezi tuberáky, budete v suchu."

A tak jsem se stal ošetřovatelem na pavilónu tuberkulózních.

Chyběly nám léky, abychom nemocným ulehčili. Jako nočnímu ošetřovateli mi často připadl úkol být svědkem posledního boje a zatlačit oči. Mrtvoly byly potom přenášeny do márnice.

ŠTĚDRÝ VEČER 1954

Východní Sibiř, tajšetská oblast, nemocnice č. 2.

Táborová márnice je jediné místo, kam se můžeme uklidit bez obav, že nás překvapí strážní. Jsme čtyři, vlastně je nás osm. Peter Heck, námořník z Flensburgu, můj dobrý a věrný druh z mnoha bojů, Jean, Francouz ruského původu, Saša Jeremov, Rus z Charkova, kolos se zlatým srdcem a já. Čtyři živí a čtyři mrtví, tři v rakvích, čtvrtý na pitevním stole.

Peter dostal balíček od německého Červeného kříže. Svůj první balíček. Navlékl si modrý svrchník a na nohách má báječné bačkory. Zbytek balíčku je vyložen na stole. Jako v Byzanci.

Jean se domohl tajuplným dohadováním s kuchaři brambor. Opekli jsme je v popeli.

Saša vyrobil vánoční stromek, ozdobený kuličkami z barevného papíru. Velkým, neobratným písmem napsal francouzsky: Joyeux Noëll s dvěma -l-. Já dostal od jednoho rudoarmejce, který se chodil do nemocnice léčit, půl litru vodky za recept, jak se najisto vydávat za tuberáka.

Slavíme.

Peter vytahuje harmoniku z kapsy a hraje: Sous les ponts de Paris, Parlez moi d'amour. 0 Tannenbaum. Oči se naplňují slzami, hluboké dojetí nám svírá hrdla, když se mrazivou nocí, plnou stínů a mrtvých ozve melodie Stille Nacht, heilige Nacht.

Narodilo se boží dítě.

Rok 1955 začíná lepšími vyhlídkami. Proslýchá se, že nemocní, zařazení v kategorii "invalida", budou vymazáni ze seznamů, t. j. osvobozeni. Někteří skutečně jsou vymazáni, jiným trest snížen. Němci dostávají pravidelné balíčky od německého Červeného kříže. Cizinci mají právo poslat každý měsíc lístek prostřednictvím sovětského Červeného kříže. Lístek je dvojitý, obsah musí být napsán dvakrát. Vrchní list je odeslán /nebo také ne/, spodní zůstává v aktech Červeného kříže /nebo KGB/. Napsal jsem jich dvanáct, jeden dostali mí rodiče.

Horečně připravujeme spisy invalidů a v březnu přijíždí první pojízdný tribunál "aktirovka". Třicet našich druhů je propuštěno. Jsou ale určeni k pobytu na Sibiři, je to "svobodné vyhnanství". Druhá komise propustila dobrých šedesát. Ti se směji vrátit do svých domovů.

Je červen. Mnoho vězňů-cizinců bude repatriováno. Mezi nimi profesor Werner Bockhacker, lékař a Sanin Trešanský, blízký příbuzný Horthyho. Mnoho sovětských přátel je propuštěno, někteří jsou rehabilitováni. Jsou povoleny návštěvy. Byla zřízena jedna místnost ve strážnici, kde mohou vězni pobýt 24 hodin se svými blízkými.

Je nepopiratelné, že se atmosféra, která vládne v táboře nyní, totálně liší od té, kterou jsme znali po léta. Kázeň se uvolnila. Vězni už nejsou stříháni dohola. Před rokem se za vlasy, delší než 2 cm, trestalo pobytem v korekci a často novým odsouzením za přípravu k útěku. Stejně jako za to, když jste si nechal sušit chleba, napitý vodou, který váš žaludek nesnášel. Stráže jsou přívětivější. Mnoho vězňů má propustky, i osmapadesátníci pracují mimo tábor bez eskorty. Dostáváme něco peněz, což nám umožňuje přilepšit si na stravě, můžeme nakupovat v prodejně, nebo jíst v kantýně "výběr" za peníze.

Propuštění nebo ti, kteří mají propustky, dostávají doklad, kde musí být fotografie. Jeden ze strážných tak našel nové zaměstnání, dost vynášející. Úslužně fotografuje ty, kdož si přejí zaslat svou podobenku rodině. Můžeme nosit civilní šaty, mít kravaty, aniž jsme za to zavíráni do korekce.

Propuštění vězňové procházejí nemocnicí; ta se stala tranzitním bodem této oblasti. Bohužel je mezi nimi mnoho kriminálních. Vydíráni, krádeže, přepadení a vraždy vzrůstají.

Vorkutští a norilštf, kteří stale ještě tvoří jádro odporu v táboře, jsou pevně rozhodnuti nedat se kriminálními utiskovat. Bosáci a psi jsou upozorněni nato, že jakmile se dotknou osmapadesátníka, vyhlásíme jim nemilosrdnou válku. A zařídíme to tak, že nikomu z nich se nedostane nemocničního ošetření. Hrozba má úspěch. Až do mého propuštěni je tu jakýsi ozbrojený mír.

Do nemocnice přichází na ošetření mnoho vojáků. Fronty rudých výložek před ošetřovnou jsou dlouhé. Velitel tábora udělal svou ženu vedoucí laboratoře v nemocnici, jeho dcera vede výdejnu prádla. Tato místa hojně vyhledávají civilisté. Práce není únavná /dělají ji vězňové/ a navíc je tu prémie za rizikové pracoviště, protože jsou v přímém kontaktu s nepřáteli lidu.

Koncerty, pořádané civilními amatéry, se střídají s politickými přednáškami, debatami s delegáty Strany, vzdělávacími večírky a soutěžemi, kdy velitelé brigád se předstihují v závazcích splnit normu na 110%, nebo 120%.

Tato dvojaká atmosféra, místo aby nám dodala optimismu, nám dává pociťovat ještě živěji existenci ostnatých drátů. Hlad už nemáme, proti sebemenšímu porušení předpisů vznášíme okamžitě stížnosti. Stěžujeme si u všech komisí, které přicházejí do tábora. Mí přátelé jsou přesvědčeni, že teď nastává pro mne ta vhodná chvíle, že bych měl výhled na "aktirovku" a připravují mé invalidní spisy pro komisi. Výsledky radioskopie, podepsané civilním lékařem, analýza tuberkulózy, potvrzena civilním vedoucím laboratoře, zpráva neurologa, která konstatuje epileptické záchvaty, doložené svědky. Nic nechybí.

Byl jsem tuberák, epileptik, odsouzen k brzkému konci. Mohl jsem být tedy osvobozen. Mé spisy byly předány řediteli nemocnice, kapitánce Korolevé, člence MVD. Podepsala návrh k propuštění, předložený civilním hlavním lékařem Gusevem. Vše bylo v pořádku. S takovým spisem, plným analýz, rentgenů, podpisů a zase podpisů jsem nemohl nebýt "aktirovanyj ".

Přijela komise. Čekalo ji 70 spisů. Měla je projít za dva dny. Všichni kandidáti na propuštění jsou předvolání. Všichni jsou propuštěni. Mimo mne. Mé spisy zmizely. Velký poplach, všude se hledají. Najdou se... dva dny po odjezdu komise.

Za měsíc, další komise. Můj spis je zařazen jako třetí. 40 nemocných je propuštěno. Můj spis tentokrát zmizel definitivně. Tento okamžik si zvolil velitel tábora k tomu, aby mi dal na vědomost, že každý cizinec, který přijme sovětské občanství, bude propuštěn. Může žít, jak bude chtít - v oblasti, která mu bude určena! Kmotr mi to potvrzuje:

„Vidíte, cizinci, kteří se stanou sovětskými občany, jsou propuštěni. Proč odmítáte nabídnutou šanci? "

„Nikdy, občane veliteli. Jsem nevinen. Nemám o co žádat. Protestuji proti svému svévolnému zatčení, proti uvěznění. Žádám propuštění bez podmínek."

„Blbče, udělal byste lépe, kdybyste toho využil dřív, než bude pozdě. Viděl jste, co se stalo s vaším spisem, blbče." Odchází a kroutí hlavou.

Nepochyboval jsem o tom, že ve zmizení mých spisů měl prsty kmotr. V srpnu jsem byl předvolán do kanceláře zvláštního oddělení. Sdělují mi, že mi byl snížen trest o deset let. Zbývá mi tedy jen osm let tábora.

Píši Molotovovi, předsedovi rady ministrů protestní dopis. Odmítám snížení trestu, jsem nevinen. Požaduji svobodu bez podmínek. Byl jsem odsouzen OSO, které právně neexistuje, ani v ústavě, ani v sovětském zákoníku. Jak se na mě vztahuje článek 58/1a, zrádce sovětské vlasti? Nečekám odpověď.

Dny a noci jsou těžší a těžší. V tuberkulózním pavilónu je stale víc nemocných, jsou namačkáni v šesti místnostech. Jeden den mi zůstal v paměti. Všichni vězňové se měli dobrovolně podepsat pod "stockholmskou výzvu". Bylo sovětské vedení neschopné opatřit si podpisy jinde? Nebo jich nesehnali dostatečný počet, že jsme museli nastoupit my, lidský odpad a nepřátelé lidu? Bezpečák vedl operaci. Na bělostné listy papíru, každý vedle svého krasopisného jména se musí dobrovolně podepsat. Dobrovolně, jistě. Odmítnout by stálo dvacet dní korekce, nové odsouzení podle článku 58, odstavec 4 - pomoc, poskytnuta mezinárodní buržoazii a ostavec 7 - sabotáž a pokus o podvracení autority sovětské vlády.

To se odehrává v létě 1955, dva roky po Stalinově smrti. Řada je na mně. Kmotr už vytáhl pár pout a těší se, že jich použije. Konečně ukáže svou autoritu! Před všemi shromážděnými vězni! Zacpat ústa tomu Francouzi ze stávkového výboru z Vorkuty, který už rok, zásluhou svých kompliců -felčarů nedělá nic jiného než potíže v táboře.

Poručík Jačuk na mě hledí tázavě:

„Tak co, podepíšete? "

„Samozřejmě, občane veliteli."

„Cože? Co říkáte "

„Samozřejmě, občane veliteli, s radostí."

Všech osm přítomných důstojníků se sklání nad papír a s nevírou sledují tahy mého pera. Klidně, vesele, beze spěchu píšu: HOVNO /MERDE/. Mé jméno začíná také na "m" a důstojníci znají z latinky jen velká písmena. Vidí rudě.

Mí přátelé vydechují, ale jsou lehce překvapeni mou náhlou povolností. Obklopují mě: „Udělal jsi dobře, žes podepsal. Měl bys z toho stejně jen potíže. Konečně, když podepíšeš ty...“ Když jim vysvětlím, bouře smíchu. Je to hezká vzpomínka. Dostal jsem dopisy od mnoha propuštěných přátel. Od Volodi B., který se vrátil do Moskvy, Leonida Bondarenka, který je v Kyjevě a doufá, že se po několika měsících odpočinku vrátí na medicínu.

Tentokrát je to skutečně změna. Dozorci nevědí, zda dnešní vězeň nebude zítra jejich nadřízeným a drží se zpátky. Duch odboje, který nás držel po celá léta pohromadě, se u mnohých otupuje. Jsme lépe živeni, můžeme si leccos přikoupit, pošta chodí celkem pravidelně, mnoho se odpouští, rehabilituje se. Obavy z nového možného odsouzení, naděje, být jednoho dne propuštěn, to vše přispívá k oslabení bojovnosti vězňů. Je to změna. Pro mne však ani stín naděje. Věděl jsem, že zůstanu rukojmím, že mne nepropustí.

Jedinou změnou pro mne bylo to, že jsem nastoupil na místo svého přítele Leonida Bondarenka, medika. Po jeho propuštění jsem byl jediná kvalifikovaná sila na tuto práci v táboře, kde propouštěním ubývalo ošetřovatelského personálu.

ŠTĚDRÝ VEČER 1955

Tajšent, ošetřovna. Jsem sám, smutný, velmi smutný. Mimo mne už všichni cizinci opustili tábor, byli propuštěni. Dostáváme od propuštěných sovětských kamarádů dopisy, od rehabilitovaných sovětských kamarádů dopisy. A my, my jsme stále zde, a já, já jsem stále zde. Je to osmý Štědrý večer, který prožívám v táboře. Kolik budu mít ještě sílu přežít?

Dveře se otvírají, přichází Estonec R. L. a přeje mi veselé Vánoce ve svém rodném jazyce. Na stole nechává pár bonbonů a cigaret. Tisknu mu ruku.

Narodilo se boží dítě.

To je podruhé, kdy nejsem na Nový rok v korekci. Tento 1. leden 1956 dostávám dokonce i novoroční dárek v podobě nabídky pokusit se o útěk. Měl jsem příležitost ošetřovat jednoho Tunguzce s ošklivým zánětem. Nežity mokvaly, podobaly se neštovicím. Hrozně trpěl. Bylo mi ho líto a trpělivě jsem ho léčil. Pokusil jsem se o léčbu auto-hemoterapií, která byla úspěšná. Pňvedl mi jednoho ze svých krajanů. Oba mluvili málo rusky. Trpěl ústřelem. Léčil jsem ho, jak to šlo, horkou cihlou a injekcí novokainu. Byli mi za mou léčbu vděční a občas mi přinášeli nějaký proviant. Jejich návštěvy byly stále stejným obřadem. Dotkli se mého čela, položili dárky na stůl, usedli na zem a bafali mlčky z vypalovaných dýmek. Hlasitě foukali do čaje, který jsem nikdy neopomněl nabídnout, potom odcházeli, jak přišli, aniž jsme vyměnili více než deset slov.

Tento Nový rok mě přišli navštívit s vážnými obličeji. Ten, který mluvil o něco lépe rusky, mě informoval a plánu uprchnout. Pocházel z Bajkalské oblasti, kde byl lovcem. Byl odsouzen na dva roky tábora, protože neodevzdával všechnu zvěř, kterou ulovil. Jeho přítel, víceméně bratranec, byl nomádem, žijícím na východní Sibiři se svým stádem sobů. Byl odsouzen na tři roky tábora, protože spráskal daňového kontrolora /revizora, tolik drahého Gogolovi/. Setkali se s řidičem těžkých nákladních vozů, také víceméně bratrancem, který chodil do tajgy klást pasti, aby vylepšil stravu táborových funkcionářů. Je ochoten ukrýt proviant v některých chatrčích a jeskyních v tajze, což jim pomůže přežít. Všude v tajze existují roztroušené, někdy od sebe daleko vzdálené chatrče, známé jen tamnímu obyvatelstvu, které se tam v době nepohody uchyluje. Místa jsou držena v tajnosti, aby se o nich sovětské vedení nedozvědělo. Pomoc uprchlíkům je v této oblasti tradicí. Chatrče jsou stale zásobené dřevem, zápalkami nebo alespoň pazourkem a hubkou. Najde se tam vždy trochu čaje a cukru. Každý, kdo se tam zastaví, musí nechat svůj příspěvek, uvést vše do pořádku a doplnit zásobu dřeva. Kdo poruší tento zákon pohostinství, je lovci nemilosrdně pronásledován.

Byli rozhodnuti pokusit se o útěk na jaře, v době tání, kdy je tajga nepřístupná. Pohyb v ní je možný pouze na určitém druhu vozíku na širokých prknech, která zabraňují ponořit se do bahna. Na těchto saních se klečí, odstrkuje se nohou.

Tajga je obrovská, tajemná a neproniknutelná pro toho, kdo z ní nepochází. Na obzoru jsou jen pahorky, kolem dokola. Kriminální, kteří tam uprchli, dokázali tam žít. Říčky jsou četné, uprchlici se živí rybami, houbami, lesními plody, zvěří, od křepelek až po medvědy přes soby, daňky, srnce, losy. Tvoří často ozbrojené bandy. Žijí tam, dokud si neopatří dostatek zlata, drahých kamenů. Dostanou za ně peníze, které jim umožni cestu k civilizaci. Pokud se nezblázní a nepobijí mezi sebou nebo nepodlehnou vlkem a komárem. V některých samotách se udržuje sibiřský zvyk: zapálená lampa svítí celou noc, aby ukázala směr pocestnému. Na prahu v košíku je něco jídla.

Tunguzec mi sděluje, že už zařídil úkryty, kde jeho bratranec nashromáždil postupně jídlo a oděv. Žádá pouze, abych opatřil nějaké léky. Mohu být klidný, ujišťuje mne, zákon mlčení platí pro všechny kmeny. Stejně jsou všechny více či méně pokrevně spřízněny. Všichni, koho budeme potřebovat, budou upozorněni. Skutečně. V tajze, existují tajemné prostředky. Když budu s nimi, budu pokládán za jednoho z nich. Jejich bratranec řidič se postará s ostatními o zmatení stop. Stačí, když za sebou necháme kus oděvu, napuštěný pachem lovecké feny. To zmate psy, nasazené na naši stopu. Mám dokonalou důvěru v jejich orientační smysl, výjimečnou znalost tajgy, v jejich smysl pro vzájemnou pomoc, vlastní jejich kmeni. Neváhám návrh přijmout. Zdá se, že celý podnik je dokonale připraven. Dvakrát se mi přípravy k útěku nepovedly, po třetí to ale vyjde...

Od jednoho vojáka se mi podařilo sehnat busolu. Vyměnil ji za recept na "severský vřed" /neselhávající prostředek, jak si na noze vyrobit krásný vřed/. Sbírám obvazy, antiseptika, sulfamidy, vitamíny, tabák, pepř a červenou papriku. Rozdrcená na prášek a rozsypaná za námi zneutralizuje čich policejních psů.

Ožívám. Mám nový cíl: útěk. Celé mé bytí, všechna energie se soustřeďuje na tento cíl. Jsem klidnější. Vím, že s takovými vůdci se útěk podaří. Metodicky sestavuji seznam, plánky oblasti. Hovořím s vojáky, snažím se shromáždit všechny podrobnosti a informace, které by nám mohly sloužit. Počítám dny...

28. LEDNA 1956

Volá mě pomocník velitele tábora:

„Pojď sem, kmotr s tebou chce mluvit. Jdeš domů!" „Domů? "

„Ano, jsi propuštěn."

Kmotr mě oslovuje: „Tak, Maloumiane, vy, který pořád všechno kritizujete, tentokrát nemáte co říci, ne? Vrátíte se domů, jste propuštěn. Sovětské vedení se dohodlo s francouzskou vládou, že budete repatriován. Byl jste zatčen omylem. Jděte za službou s tímto papírem, dostanete nové šaty. Odpoledne vám přijde dát instrukce plukovník, který vás doprovodí do Moskvy. Sám tam jede na dovolenou."

To není možné! Nemohu tomu uvěřit. Jako náměsíčný jdu do skladu oděvu. Kamarádi, které potkávám mi blahopřejí. Novinka se rozšířila po táboře rychlostí blesku. Ne, nesním. Když si uvědomím, že to je pravda, že odejdu, vrátím se do Francie, málem omdlím radostí. Vracím se do baráku, abych se natáhl na pryčnu a uklidnil si srdce, které se může roztrhnout. Násilím se uklidňuji: „Neblázni, to není chvíle na to, přivodit si infarkt."

Odpoledne jdu k dozorčímu. Je tam už plukovník, se kterým mám jet:

„Vy jste Maloumian? Dobrá, připravte si věci. Odjíždíme ve tři ráno. Na nádraží pojedeme trojkou, přijedu pro vás. Jste rád, že jedete domů? Byl jste zatčen omylem, ale jak vidíte, už je to v pořádku."

Zdržím se poznámek. Ted mě čeká projít všechny baráky, rozloučit se s kamarády. Podle staré táborové tradice, když odchází zvláště oblíbený přítel, každý z kamarádů ho nechá, aby si z jeho věcí vybral suvenýr. Když se vrátím do baráku, jsou tu všichni, každý vyložil své chudé bohatství z pytle před sebe. Jsem hluboce dojat. Je řídké, aby všichni obyvatelé baráku tak jednotně manifestovali své přátelství. Je mi zatěžko odmítnout jejich dárky i je přijmout, já, který se vrací do Francie. Naléhají:

„Vezmi si, vezmi, je to z dobrého srdce, co ti nabízíme. Jestliže se opravdu vrátíš domů, zahoď všechno, co jsme ti dali na druhé straně hranice, bude to, jako by se část nás dostala na Západ."

Někteří mi dávají peníze a státní obligace, které sovětský stát nutí vězňům k dobrovolné koupi. „Protože jsi cizinec," tvrdí mi, „vymění ti je za ruble a ty můžeš propít na naše zdraví. Ale buď opatrný. Dokud nepřekročíš hranice, nedůvěřuj jim."

Každý mi dává rady a doporučení. Dostávám mnoho dopisů, abych je podal rovnou v poštovním voze a vyhnuly se tak cenzuře. Potom si domluvíme kód, který dá mým kamarádům na srozuměnou, že jsem se dobře dostal do Francie.

Teď musím ještě udělat jednu věc. S Jeanem M. se na hodinu zavíráme do márnice. Ze spodního prádla vytahuji gumu a zatímco ji Jean drží co nejvíc nataženou, zapisuji na ni jména všech cizinců, zadržených v táboře. Všechna ta jména, která jsem si po léta nepřestával opakovat a udržovat v paměti, jména všech těch, které sovětská justice nazývá válečnými zločinci. Proto může tvrdit, že v táborech nejsou žádní cizinci. Přesně to sdělili mým rodičům. Jsou to Alsasané, násilím přinucení sloužit ve Wehrmachtu, zajatí Sověty. Nebo cizinci, kterým v letech 1954-1955 slíbili, že budou osvobozeni, když přijmou sovětské státní občanství a zaváží se, nevrátit se do rodné země. Jako to nabízeli mě, což jsem neustále odmítal udělat.

V půl třetí ráno přišli přátelé z ostatních baráků. Podle ruského zvyku usedáme mlčky na několik minut na zem. Takové splynuti duší, než se odloučíme od drahého přítele nebo někoho blízkého. Předávají mi pytel, kam nasbírali proviant na cestu. Spek, salám, cukr, slanečky. Utrhli si to od úst, abych po cestě nemusel nic kupovat. Naposledy je objímám, poslední pohled na tábor. Lžíci vrhám do ostnatých drátů. Symbolické gesto každého propuštěného vězně, první gesto svobodného člověka, který už nebude nucen jíst stalinskou polévku! Ve tři hodiny přijíždějí "dvě hvězdičky" a podepisují moji propustku. Je -50°C. Studený měsíc, lhostejný k mé radosti, ozařuje sníh. Nastupujeme do trojky, odjíždíme. Podivná, romantická jízda, doprovázená rolničkami koní. Přijíždíme na železniční stanici Zajarsk-Irkutsk. Dav, lidé se připravuji vzít přijíždějící vlak útokem. Plukovník a já se usazujeme ve voze, který by mohl pocházet tak z doby Čapajeva, mně se ale zdá, že je tak nádherný jako Orient-Express. A hlavně lidsky teplý. Vidět přeplněný vlak, muže a ženy, jak jedí a zpívají! Mé oči se té podívané nemohou nasytit. Žádní dozorci, žádní psi. Žádám o povolení jít na záchod, abych se přesvědčil, zda budu smět jít sám. Poprvé za 8 let jdu sám na záchod. Poprvé tam mohu zůstat tak dlouho, jak chci...

Ťuk, ťuk. „Pospěšte si soudruhu," říká ženský hlas, „jsem nemocná."

Stará žena se omlouvá a rychle vchází.

Plukovník našel ve voze dvě lehátka. Dal se do řeči se dvěma důstojníky, vytáhli vodku a kus salámu. Láhev koluje. Využívám přítmí a nevšímavosti mého strážného anděla a nenápadně ohmatávám jeho kožich. Žádný revolver. Dotýkám se kapes jeho blůzy. Žádná zbraň. To je dobré znamení. Bude-li se něco dít, nebude to během jízdy.

Proti mně sedí starší manželé. Žena využívá nepřítomnosti důstojníka a podává mi kousek černého chleba, slanou okurku a sklenku vodky.

„Vezmi si, hochu, jez a pij. Vypadáš jako bys vylezl z nemocnice, kde se o vás moc dobře nestarali."

Věčná ruská velkodušnost. Musím vypadat divně, celý zelený, 56 kilo. Než žena vystoupí, třikrát mi požehná. Přijíždíme do Irkutska, důstojník mě vede do čekárny. Čekáme na vlak do Moskvy. „Zde máte peníze a jídlo na cestu. Můžete jít do restauračního vozu nebo si koupit něco na nádraží. Můžete se zatím volně pohybovat, ale nezmeškejte vlak."

Okouším neznámou volnost hned v nádražním buffetu. Dávám si horký čaj s vodkou a kus špeku. Dopisy přátel házím do poštovního vozu a píši rychle dva lístky francouzskému vyslanectví v Moskvě. Vlak vjíždí na nádraží. V lehátkovém oddělení jsme čtyři. Rudoarmějec, inženýr, můj plukovník a já. Rozproudí se hovor, nabízejí mi cigarety a papirosy, vytahuje se vodka. Vycházím na chodbu a hledím na krajinu, kde mé vycvičené oči až příliš často zachycují strážní věže. Nedaleko dva kriminální prozkoumávají bohatství cestujících. Mrknou na mne, když ve mně poznávají vězně.

Každé otočení kol mě nese blíže ke svobodě. Jak budou postupovat? Předají mě francouzskému zastupitelství? Nebo mě dovezou až na hranice? Nechají mě opravdu opustit zemi? Logika, má znalost SSSR a zkušenost vězně mi říkají - ne, můj instinkt - ano. Věřím svému instinktu, ještě mě nikdy nezklamal. Má-li se mi něco stát, nebude to v SSSR.

Projíždím teď opačným směrem cestou, kterou jsem v roce 1954 dělal v kleci na divou zvěř. Můj Bože, jaké ohromné prostory! Bezměrnost této země je zdrcující. Přes veselý zpěv, který vychází z vedlejšího oddělení, stoupá z krajiny smutek, pocit bezmoci a pach záhrobí. Je mi podivně. Pozorně naslouchám hovoru svých sousedů, aniž jsem schopen pronést slovo. Okamžitě si všimli mé vatované kazajky, nafouklého obličeje, koncentráčnické barvy. Žena jednoho z důstojníků přichází a ptá se mě, chci-li si v jejich oddělení vypít sklenku vodky, protože má narozeniny. Děkuji a odmítám pozvání.

„Díky, občanko."

„Proč občanko? Soudružko."

„Promiňte, bude lépe, když vás ušetřím potíží. Jsem politický vězeň. Nemyslím, že by váš manžel ocenil moji přítomnost."

„To jsem si právě myslela, váš vzhled a zvláště smutek v očích mě nezklamaly. Proto vás zvu. Pojďte, soudruhu."

„Navíc jsem cizinec. Opravdu bych vám nechtěl dělat nepříjemnosti."

„Cizinec? Ale mluvíte dobře rusky. Jste Němec? " Její tvář chladne.

„Ne, Francouz,"

„Francouz!"

Bere mě pod paží a táhne do kupé, kde už je 6 osob. „Soudruzi, přivádím vám Francouze, vězně, článek 58. Jak se jmenujete? "

„Armand."

„A patronymum? "

„Jean-Baptistovič."

„To je moc těžké. Řekněme Roman, to je snadnější. Proč jste byl odsouzen? Na kolik let? Kdy jste byl propuštěn? Kam jedete? "

Otázky prší. Odpovídám krátce, pečlivě volím odpovědi. Říkám jim, že jsem v doprovodu plukovníka. Manžel naší hostitelky, velitel obrněné divize se zvedá:

„Jdu ho pozvat, aby se k nám připojil."

Skutečně přivádí plukovníka, který jako dík na pozvání staví na stůl láhev vodky.

Ptají se ho na můj případ. Odpovídá:

„Nevím o tom víc než vy. Jen tolik, že soudruh byl zatčen omylem, jako tisíce jiných, kteří jsou ale pomalu propouštění. Jak víte, strana přišla na to, že zrádci byli dokonce i v ÚV, četli jste noviny. Berija, Ignatěv, Abakumov. Vezu ho do Moskvy, kde bude propuštěn."

Následuje nabubřelý rozhovor o francouzsko-sovětském přátelství, Žjak Duklo, Genri Barbijus, eskadra Normandie-Němen...

Po celý zbytek cesty až do Moskvy, po tři dny a čtyři noci, kdykoliv se vzdálím z oddělení, najdu po návratu na svém místě pamlsky a cigarety. Dopřávám si restaurační vůz. Bílý ubrus, sklenice, vidličky, nože. Málem jsem už zapomněl, jak tyto předměty vypadají a jak se jich používá. Na WC tekoucí voda, toaletní papír. To vše se mi zdá být neuvěřitelným luxusem. Jaký zvláštní pocit, jít po chodbě a najednou se zastavit, bez důvodu, jen tak pro radost, zapálit si cigaretu, pozorovat lidi, děti, ženy. Ženy! Osm let jsem se nedotkl jediné ženy.

„Pardon, promiňte, soudruhu."

Opouštím své sny. Mladá, hezká žena chce projít a já tarasím průchod. Zvedám se. Jak prochází, otře se o mne. Zadržuji ruku, která by se chtěla vydat k pevným, zaobleným tvarům. Mladá žena se otáčí a usměje se na mě. Zčervenám, ruku ve vzduchu. Znovu se usměje a říká:

„Mohu projít? "

Zmatený, bručím omluvu, nechávám ji projít. O pár minut později ji vidím, jak se vrací s ženou velitele. Chci se vrátit do svého kupé.

„Okamžik, soudruhu Romane, moje přítelkyně mi vysvětlila, že jste byl..."

Natáhne se ke mně a políbí mě. Je to sladké, velmi sladké, první polibek po osmi letech.

Blížíme se k Moskvě. Cestující se připravují, sundávají zavazadla. S tlukoucím srdcem sbírám své věci. Plukovníkovi přišli naproti syn a snacha. Objetí. Držím se stranou. Z postranního pohledu pochopím, že jim vysvětluje moji přítomnost.

Bleskne mi hlavou nápad, utéci na naše vyslanectví. Metro je tu, v davu by mě těžko pronásledovali. Mám v Moskvě dost přátel, kteří by mě mohli schovat. Ne, to je hloupé. Až doposud se vše jevilo jako normální. Až jestliže mě povedou k malému havranu - pak se pokusím o vše.

Plukovník jde směrem k okrajovému nástupišti, držím se par kroků za ním. Nemám dojem, že jsem sledován. Mé "dvě hvězdičky" jsou zabrány do rozhovoru se svými a zdá se, že na mne zapomněl. Nastupujeme do vozu. Na návěští jsem si všiml mezi jmény zastávek na trati jména "Bikovo". Ze by mě vezli přímo na letiště? Tluče mi srdce. Opravdu, na zastávce "Bikovo" mi "dvě hvězdičky" kynou. Jeho děti mě zdraví kývnutím hlavy, vystupujeme. Je velká zima, sníh křupe pod nohama. Jdeme už dobrou půlhodinu. Konečně docházíme do malého lesíka, dvě hvězdičky se ptají na cestu, přicházíme do male dači, obklopené vysokou zdí. Plukovník tluče na dveře, otvírá se okénko, mluví s někým neviditelným. Dveře se otvírají. Vcházíme dovnitř, do majetku státu. Rozlehlý, stinný park s řadou strážních domků, kde opravdu jsou strážní. Plukovník mě nechává v rukou jednoho z nich, když mi řekl sbohem a mnoho štěstí.

Vstupujeme do nádherné vily, všímám si nábytku, křesel a... rádia. Vstupujeme do místnosti, jsou tam vězňové. „Zde je vaše místo," říká strážný a ukazuje mi postel, opravdovou postel s povlečením. Vězňové mě obklopují, zahrnují otázkami. Já se vyptávám jich. Vila, ve které jsme se sešli, bývala sídlem polního maršála von Pauluse. Je to poslední tranzitní bod před odjezdem do ciziny. Jí se tu dobře, smí se poslouchat zahraniční vysílání, je zde televize. Jsem jako omámen. Dostáváme dokonce cigarety. Každý den mají dva z nás právo jít na trh do města. Můžeme si koupit, co chceme, na co máme. S výjimkou denního apelu nás dozorci nechávají volně se pohybovat. Můžeme do všech místností i do ostatních budov, kde žijí ženy a dokonce i dvojice. Můžeme používat sprchy.

Vrhám se k rádiovému přijímači a po mnoha hledáních padnu na vysílání francouzského rozhlasu. Pak najdu Rádio Svoboda v ruštině. Poslouchat je a Hlas Ameriky jako politický vězeň v SSSR, u Moskvy, téměř ve stínu Kremlu, v přítomnosti dvou sovětských důstojníků a několika dalších osob na mne působí neskutečným dojmem. Když vidím, že se blíží dva důstojníci KGB, pudově chci změnit stanici, ale druzi mi v tom zabraňují:

„Nechte to, nechte to, jsou zvyklí!"

Pro mne je to něco nepředstavitelného. Nevěřím tomu, že bdím! Že je to pravda.

Ve vile nás bylo okolo padesáti, všichni cizinci: Poláci, Madaři, Němci z Východu i Západu, čtyři Francouzi, z toho dva arménského a jeden ruského původu, jeden Jugoslávec, jeden Američan. Slyšel jsem, že mnoho mých přátel už tudy prosto. Odjezdy jsou podřízeny dobré vůli KGB.

Dvakrát jsem šel nakoupit na trh, doprovázen přítelem a jedním strážným, očividně beze zbraně. Odeslal jsem čtyři dopisy francouzskému vyslanectví. Nikdy jsem se nedopátral, zda opravdu došly, ani zda došly lístky, odeslané ze Sibiře v podvečer mého odjezdu. Pokoušel jsem se telefonovat na vyslanectví, ale marně. Telefonní seznamy tehdy v SSSR neexistovaly a na informacích nemohli číslo najít. Strážný, který nás doprovázel, nás za láhev vodky nechal v klidu. Státní obligace mi byly vyměněny za ruble hned po mém příchodu. Využil jsem toho ke koupi jídla, zvláště bílého chleba, zvaného rusky "francuskije bulki". Pro maminku voňavku a toaletní mýdlo.

Dny ubíhají, snažím se nabýt sil, hodně spím, cpu se jídlem a poslouchám rozhlas. Hudba a zprávy přispívají k mému zotavení. 13. února nám důstojník oznamuje jména těch, kteří odjedou směr svoboda. Sedmnáct jmen, mezi nimi moje. To noc nemohu spát, zapaluji si cigaretu za cigaretou. 16. února konečně poslední apel, poslední prohlídka. Nastupujeme do náklaďáku, přikrytého plachtou. Dva civilisté nás doprovázejí. Jedeme do Moskvy. Řidič nám chce asi ukázat sovětské hlavní město, nebo projíždíme hlavními třídami, než zastavíme na náměstí, kde je.... Lubjanka, děsivé vězení KGB. Zmocní se nás úzkost. Strčí nás do Lubjanky? Držím se těsně u Raye S., svého amerického souseda, jsem připraven "zdrhnout". Je to zvláštní. Máme vystoupit, abychom si protáhli nohy. Seskakujeme na zem, Ray těsně u mne; rychle mu vysvětluji, kudy se dostane na americké vyslanectví naproti Kremlu. Dav lidí je hustý, neodváži se střílet. Jsme připraveni vyrazit na útěk při sebemenší známce nebezpečí.

Chodci se zastavují. Zvědavě se vyptávají:

„Cizinci? Cizinci u nás? To není možné!"

„Ale je, důkaz, tady to je Američan. Já jsem Francouz." Shluk lidí stale roste. Mezi zevlouny okamžitě poznáváme dva provokatéry, útočí na nás otázkami a začínají nás urážet: „Fašisti, špinaví nacisti, lokajové imperialismu, kolonialisti, přisluhovači kapitalismu."

Odpovídáme jim nevyčerpatelnou zásobou ruských nadávek. V táboře jsme měli dost času se jim naučit. Ještě dnes mohu plných pět minut bez přestávky rusky nadávat, aniž se budu opakovat. Rusky se tomu říká "nadávky v mrakodrapu".

Ve středu Moskvy, za bílého dne, naproti Lubjance, političtí vězni pronášejí řeč k davu. Vybuchuje všechna naše zloba, hromaděná po léta. Zapomínáme na všechnu opatrnost, mluvíme o GULagu, spíláme Stalinovi, MGB. Jediná věc, které lituji je, že zde není kamera, aby zachytila na film tento zcela zvláštní a výjimečný okamžik. Ale přicházíme k rozumu. Bylo to jistě naaranžováno, dav nás zlynčuje. Zítra ohlásí MGB hezky na naše zastupitelství: „Propustili jsme vaše příslušníky, ale byli napadeni davem. A hněv davu se nedá kontrolovat. Litujeme, omlouváme se."

Přesně ve chvíli, kdy já a Ray už chceme vyrazit na útěk, objevuje se plukovník, který nám v Bikovu oznamoval náš odjezd. Je v civilu, elegantně oblečený. V ruce má těžkou aktovku s našimi spisy. Rozhrnuje dav revolverem. Zdraví nás a nařizuje odjezd na nádraží. Podívám se na Raye. Rozhodneme se nastoupit do vozu, ale zůstáváme vzadu, abychom případně mohli vyskočit za jízdy, pojede-li se směrem k Lubjance. Ne, jede se směrem k nádraží.

Vlak Modra střela, Moskva-Berlín, je připraven. Nastupujeme do vozu první třídy, každý máme lehátko. Plukovník je vlídnost sama. Doporučuje nám uklidnit se a nezačínat znova, pokud ho nechceme rozzlobit a přinutit tak k jistým nepříjemným opatřením. Připomíná nám, že je zakázáno vyvážet ruské peníze ze SSSR. Jsme vybídnuti utratit je ve vlaku. Vlak opouští Moskvu...

V čas oběda jsme odvedeni do restaurace. Jaký to luxus! Obsluhují nás vrchní a dva číšníci. Sedíme různě, jak bylo kde volno, někteří z nás u stejného stolu s důstojníky, v doprovodu manželek, kteří jedou ke svým posádkám. Hledí na nás s nedůvěrou. Naše modré bundy a bledé tváře nenaznačují nic slibného. Co je to za lidi, z nichž někteří mluví německy, dva anglicky s americkým přízvukem a všichni mezi sebou od stolu ke stolu, štavnatou a obhroublou ruštinou? Žádají rychlejší obsluhu a končí jídlo dávno před námi.

Nevím už ani, kde jsem. Točí se mi hlava. Modrá střela, 1. třída, lehátko, restaurace, sklo, stříbro, příchod z tábora,. jízda do Berlína, vracím se do Francie k rodičům. Kde jsem? Co se děje? Je to sen? Pijeme tvrdý alkohol. Před odchodem do kupé utrácím poslední ruské peníze za láhev koňaku a tři krabičky kaviáru Běluga. Dělá to každý z nás. Pijeme koňak jako minerální vodu, bez větších následků.

Než přejedeme hranice, posílám svým kamarádům v Tajšetu bílé lístky. Krátce před opuštěním půdy SSSR jim posílám své bratrské myšlenky a přání brzkého propuštění. Aby lístky prošly cenzurou, popisuji zdlouhavě svoji cestu první třídou. Přijíždíme na polskou hranici. Do vozu nastupují sovětští pohraničníci v zelených čepicích. Paradox, věčný paradox této země. V této zemi, kde každý pohyb člověka je kontrolován, zapisován, sledován, projíždíme hranici bez kontroly. Nikdy jsem žádnou hranicí neprošel lehčeji. Plukovníkova aktovka zřejmě není zbytečná a jeho pověření také ne. Pohraničníci nás zdraví:

„Sbohem, soudruzi, šťastnou cestu."

Myslím na to, jak mě osm let převýchovy nepřevychovalo. Nenapravitelný jsem byl a nenapravitelný jsem zůstal. Jedeme Polskem. I když to ještě není Západ, svobodný svět, mám pocit, že mohu lehčeji dýchat. Je to duševní stav, ale pocit mám přímo tělesný. Noc ubíhá pomalu a přece velmi rychle. Jsme teď ve východním Německu, ponurém a smutném jako každá krajina v zimě. Frankfurt nad Odrou. Jeden východní Němec a dva vězni vystupují z vlaku na prázdné nástupiště, kde je očekávají tři osoby šibeničních obličejů, zelené plstěné klobouky, kožené kabáty, připomínající okupaci.

Východní Berlín. Dojeli jsme. Při východu z nádraží si povšimneme vchodu do podzemní a nadzemní dráhy. Podíváme se s Rayem na sebe, máme stejný nápad, smějeme se. Nápad přejít z východu na západ metrem. Smějeme se jako blázni. Zasmušilí, zamlklí lidé se otáčejí a sledují naši skupinu. Plukovník, náš doprovod, má za to, že zná důvod naší veselosti, říká:

„To jste rádi, že se vracíte domů, že?"

Čekáme. Přijíždí auto. Němečtí kamarádi nás opouštějí. Lidé nás pozorují, všimli si ruské poznávací značky auta. Naše vatované vesty naznačují ostatně dost jasně, odkud přicházíme. Mrzák, opřený o zeď stanice metra mě pozoruje, opatrně se rozhlíží, pak vsouvá ruku do kapsy a vytahuje kus novinového papíru, v němž je tabák. Balí si cigaretu a pozoruje mě při tom. Jeho mimika znamená: přicházíš ze země, kde se cigarety balí z novin? Souhlasně pokyvuji hlavou. Hledí mi do očí, zahazuje cigaretu a odchází o berlích. Uběhne několik minut, vrací se. Znovu se opírá o zeď, pokládá jednu z berlí a ukazuje mi sevřenou pěst, ze které čouhají růžky kartiček stejné barvy, tvarem připomínající lístky metra. Metro? Můj obličej mu ukázal, že jsem pochopil, neboť se usmívá, ukazuje lístky a hlavou ukazuje k metru.

Dobrý a statečný muž. Byl koupit lístky na metro, abychom mohli utéci a přejít na Západ!

Plukovník oznamuje Rayovi, který ze scény nic nepostřehl: „Zde je naše auto."

Posílám rukou polibek tomu statečnému mrzákovi a nastupuji s kamarády do dlouhého "zisu". Jedeme. Ulice jsou špatně vydlážděné, mnoho domů ještě rozbořených. Lidé jsou smutní, špatně oblečení, mají sklopené hlavy a ohnutá záda.

Vůz zastavuje před budovou, kde deska na zdi oznamuje, že jsme na hlavním konzulátu SSSR. Vstupujeme do místnosti, tam nás přijímají dva úředníci. Zdvořile nás vybízejí, abychom se posadili. Vyptávají se mile na cestu. Jeden z nich mi říká:

„Doufám, že nemáte na SSSR příliš špatné vzpomínky. Byl jste zatčen omylem, to je politováníhodné. Ale nakonec se vše vysvětlilo a vy se vracíte domů. Přijeďte do SSSR, až budete chtít, rádi vás tam uvidíme. Chtěl byste se někdy podívat do Moskvy?" Beze studu, s bohorovným klidem, s úsměvem na rtech, jako bychom byli na zahradní slavnosti.

Nemohu zadržet svůj hněv; aniž chci, vyletí ze mne: „Ano, chtěl bych se vrátit do Moskvy, se samopalem v ruce!" Vím, že je to idiotské. Jsem hloupý. S námahou se držím, ale ještě, než se k němu otočím zády, zahlédnu jeho pohoršený a překvapený obličej.

Ray se baví s druhým sovětčíkem. Zaslechnu: „Ano, Berlín je velice poškozen a ještě je chudý. Ale uvidíte, až přijedete do západního Berlína, že tam je to ještě chudší a všechno ještě v ruinách." Rozhodně se zde nezastaví před žádnou lží.

Přichází americký úředník, jde si pro Raye. Ray pláče radostí. Potom dva francouzští úředníci. Tisknou mi ruku a přecházíme do další místnosti, kde je slečna Thomasová, zástupkyně francouzského Červeného kříže. Vše probíhá rychle. Jsem omámen, opilý štěstím. Slečna Thomasová ke mně mluví. Stěží ji vnímám. Volají mě ke stolu, abych podepsal nějaký papír. Jeden z úředníků mi vysvětluje:

„Musíte podepsat toto prohlášení, kde se zavazujete nevznášet žádné požadavky na to, co vám bylo zkonfiskováno. Podepište, protestovat můžete později. Mohli by vám dělat potíže, s nimi se nikdy neví."

Podepisuji a to je vše. Je to tak jednoduché, že se ptám, proč se to nemohlo stát dříve. Jedna Maďarka a jugoslávský kněz, kteří požádali o azyl ve Francii, stojí vedle mne. Vycházíme ze sovětského konzulátu, nastupujeme do auta s francouzskou vlaječkou. Pohled na vlajku mě naplňuje takovým dojetím, že začínám plakat. Jeden z úředníka mi klepe na rameno: „Už je to skončeno, brachu. Jedeme domů." A podává mi gauloisku. Moje první cigareta svobodného člověka. Viz míjí Braniborskou bránu.

„Tak, teď jsme v západním Berlíně. Jste opravdu svobodny'." Nemohu se udržet. Vychází ze mne řev. Projíždíme Berlínem. Můžeme, mí společníci a já, zjistit, jak je západní Berlín ještě chudší a všechno v rozvalinách: široké třídy, krásné budovy, mnoho obchodů, důkaz blahobytu. Přijíždíme do čtvrti Napoleon k Pasteurově nemocnici. Čeká nás lázeň, první po osmi letech. Myji se s rozkoší, kartáčem si drhnu tělo, abych se zbavil všeho svinstva, nakupeného roky. Výraz "mít novou kůži" má pro mne skutečný význam. Po koupeli, v županu, sedím ve svém pokoji. Jak je příjemné a milé, říci "můj pokoj". Ošetřovatelka se ptá, co chci jíst. Překvapuji ji rychlou odpovědí:

„Tomatový salát, steak, pommes frittes, hodně pommes frittes, camembert, baguette, banán a červené víno."

Přívětivost celého nemocničního personálu, vojáků, nemocných, kteří mě chodí navštěvovat a přinášejí mi dárky, se mě hluboce dotýká. Ošetřovatelky se snaží ze všech sil, abych byl spokojen. Procházím lékařskou kontrolou, zkouška krve, rentgen. Večer rozmlouváme s vojáky posádky. Navštíví mě slečna Thomasová a duchovní. Ten mě zve, abych k němu nazítří přišel a vybral si nějaké slušnější šaty pro návrat domů.

Prožívám první noc svobodného člověka sám v pokoji, nemohu spát. Ráno si opět dopřávám koupel. Bílá káva, rohlíky! Dostávám lepší šaty a jedu na francouzský konzulát, kde mě přijímá konzul Albert de Monts s pozorností a taktem. Dává mi něco peněz, abych si mohl koupit něco pro radost. Jeden z úředníků mě doprovází po obchodech. Nevěřím svým očím. Připadám si jako malý kluk před vánočními výklady. Stahuje se mi hrdlo, když vidím hromady potravin; myslím na své kamarády. Ještě dnes, po dvaceti letech, kdykoli se dobře najím, stahuje se mi hrdlo...

Pan de Monts mi odevzdává první doklad svobodného člověka. Propustku č. 1 s razítkem Francouzské republiky. Sděluje mi, že moji rodiče telefonovali na konzulát z Paříže. Mám letenku na zítřek, 19. února, linka Berlín-Paříž, Air France, Trávím druhou noc svobodného člověka v nemocnici, stále ještě nemohu spát, jsem tak rozrušen, že necítím únavu. Nazítří, 19. února 1956 mě konzul a jeho žena doprovázejí na letiště Tegel. Motory superconstellation. Poslední "sbohem" a letadlo roluje na start. Letuška a steward se předstihují v pozornostech. Přinášejí mi šampaňské a ukazuji mi v novinách Aurore, Figaro a France-soir oznámení o mém propuštění. Letíme - směr Paříž. Bohaté jídlo a už palubní kapitán oznamuje, že se snášíme na Paříž.

Přistáváme v Orly. Celní kontrola.

„Nemáte nic k proclení? "

Otvírám malé zavazadlo, darované duchovním, a oznamuji: „Tři krabičky kaviáru, parfém, ruské mýdlo a osm let koncentráku."

Celník na mne s úžasem zírá a kyne mi, abych šel.

Na druhé straně celní kontroly spatřím ty, kteří mě očekávají už tolik let, aniž kdy ztratili naději. Po několika vteřinách objímám maminku Victorii, otce Jean-Baptistu, bratry Serge a Nicka...

Je mi 28 let.

Armand Maloumian se narodil 4. května 1928 v Marseille, kam jeho rodiče přišli po arménském masakru v Turecku. Jako šestnáctiletý se dobrovolně účastnil bojů za osvobození Francie v Druhé obrněné divizi. V roce 1947 se Sovětský svaz těší ve Francii, jako i jinde dobré pověsti a velkým sympatiím jako vítězná mocnost, která po boku Spojenců porazila fašistické Německo a zaplatila za to 20 milióny mrtvých. Protože má nedostatek pracovních sil a kádrů, snaží se tato "vlast socialismu" lákavými způsoby přivésti do země mozky, ruce a specialisty ze všech odvětví, Rusy, Gruzínce, Ukrajince a Armény, kteří emigrovali na Západ. Ve shodě s kulturní dohodou "de Gaulle - Stalin" z roku 1946, nabízí výhodné pracovní smlouvy profesorům, výzkumným pracovníkům na sovětských univerzitách. Nabídka je také učiněna Jean-Baptistovi Maloumianovi, profesorovi traumatologie z Paříže. Se svojí ženou a dvěma syny opouští na dva roky Francii a odjíždí do Arménie. "Zkušený 191etý bojovník", Armand Maloumian, nejmladší syn, objevuje nový svět: svět hrůzy, teroru a bídy. Nedozírné galeje, kam je mladý dobrovolník francouzské armády neodvratně vtažen. Odsouzen na smrt jako zrádce vlasti, která není jeho vlastí, stráví Armand Maloumian 2685 dní ve spárech všemocného a všude přítomného MGB, pozdějšího KGB. 88 měsíců, z toho tři měsíce v očekávání smrti, hodinu za hodinou, den za dnem. Devět dalších měsíců utajeného vězení jako "politický" a 55 měsíců galejí a táborů v ledové poušti polárního kruhu na nejzazším konci Sibiře.

Zpátky