Prosinec 2008

Rozruch ve stanu

Marek Švehla

Novináři z The Economist patrně nečtou články viceguvernéra České národní banky Mojmíra Hampla. Anebo třeba i čtou, ale až tak úplně velkou váhu jim nepřikládají. Česká debata o euru – a Mojmír Hampl (jeho článek níže - pozn. red. CS-magazínu) je po minulém týdnu jejím nejvzrušenějším aktérem – se totiž ubírá zcela opačným směrem než ve zbytku Evropy. „Krize ukázala, že do eurozóny nemáme spěchat. Koruna nás před vlivy krize chrání víc než euro,“ prohlašuje premiér Mirek Topolánek. A zmíněný Hampl uveřejnil minulý týden v Lidových novinách emocionální výzvu všem „euromilcům“ – „Probuďte se!“, kde vysvětluje, že se Češi mají střežit eura málem jako čert kříže.

Světová finanční krize vdechla i české debatě o přijetí eura novou energii. Šéf Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Míl v obavě před vlivem krize na české podniky vyzval vládu ke stanovení jasného data, podobně jako to učinilo Polsko. Premiér Topolánek reagoval replikou, že v čase, kdy se země eurozóny chystají uvolnit maastrichtská kritéria (ta mj. omezují výši rozpočtových schodků), by to byl nesmysl. „Tahle republika nebude žádným rašínovským ostrůvkem stability,“ předpovídá Míl. „Po příštích volbách možná nastoupí vláda, která maastrichtská kritéria respektovat nebude, dojde k dalšímu zhoršování veřejných financí a odkladu reforem.“ Ve středu má Míl s Topolánkem jednat a dojde zřejmě na jasnější argumenty. Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by se premiér chystal změnit názor.

Politikum

Česká debata se zkrátka vyznačuje dvěma zcela protichůdnými pohledy. Přitom je podstatné, že odpůrci eura mají momentálně navrch, neboť jsou u moci. „Malý finanční systém ve větším průšvihu v čase bouře logicky vstupuje do velkého, který je v lepší situaci. My ale v téhle situaci nejsme, náš finanční systém je v menším průšvihu než eurozóna,“ vysvětluje viceguvernér ČNB Miroslav Singer na otázku, proč Česko dělá z krize zcela odlišné závěry než zbytek Evropy.

Analytik ČSOB Tomáš Sedláček k tomu namítá, že momentálně menší dopady krize na Česko nejsou rozhodující. „Vlastní plovoucí měna je prostě další rizikový faktor, který může v čase krize vyvolat další problémy.“ Sedláček tím míní nenadálé kurzové výkyvy, které už ostatně česká měna zažívá. O hrozbě kurzových šoků, které v čase problémů ekonomiku dál poškozují, mluví i bývalý člen bankovní rady Luděk Niedermayer. „Teorie, že nás naše vlastní měna lépe ochrání před krizí, není prostě pravdivá,“ míní Niedermayer.

„Není to naše krize a čím méně spojení s ní máme, tím lépe,“ trvá na svém Singer. Podle něj je česká ekonomika oproti zbytku východní Evropy podstatně zdravější, a navíc Češi si nebrali úvěry v cizí měně, které potápějí maďarskou ekonomiku. Na Mílův argument, že přistoupení k euru by nás chránilo před hrozbou většího utrácení příští vlády, Singer odpovídá: „To už je příliš velké politikum, do takových úvah se nechci pouštět. Navíc k politickému zvratu může dojít všude.“

(Respekt, www.respekt.cz)

***

Vzkaz euromilcům: Probuďte se!

Mojmír Hampl

Je smutné sledovat, jak běh času přináší další a další argumenty pro odklad zavedení eura v naší zemi a mnozí euromilci to stále nechtějí vzít na vědomí. Do čtyř bodů proto seřadím argumenty, které jsou v diskusi o euru buď opomíjeny, či je euromilci vykládají dle mého nesprávně.

Za prvé, fixní kurz navěky neznamená lepší kurz. Fanoušci brzkého vstupu do eurozóny se našli v následující mantře: odstraňme přijetím eura jednou provždy volně plovoucí kurz a odstraníme též jednu z významných bariér v mezinárodním obchodu. Jinými slovy, pokud se kurz měny pohybuje, je to samo o sobě bariérou obchodu. Ovšem pozor, kurz je pouze jednou z významných cen v ekonomice.

A pohyblivost ceny sama o sobě přece obchodu ani trhu neškodí, naopak. Dovedeno do důsledku by to totiž znamenalo, že nejsnazší obchod bude v okamžiku, kdy všechny ceny budou jednou provždy fixní.

Za takovýchto podmínek ovšem pochybuji, že by byl nějaký obchod vůbec možný. Pokud by zafixování jedné, byť významné, ceny v ekonomice bylo pro obchod tak zásadní, proč nezafixovat i jiné klíčové ceny? Například mzdy nebo úrokové sazby? Určitě by to též pomohlo lepšímu finančnímu plánování firem a ušetřilo spoustu transakční nákladů, jak tvrdí euromilci. Nalijme si čistého vína: samotné neodvolatelné zafixování kurzu bez dalšího je jen bytostně antiliberální koncept, kterým mnozí chtějí odstranit „ošklivé tržní síly“ alespoň z jedné části vesmíru, z obchodování s měnou.

Za druhé, měnová unie netlačí na lepší hospodářskou politiku. Duchovní otcové eurozóny mimo jiné předpokládali, že sebrat jednotlivým zemím přizpůsobovací mechanismus v podobě měnové politiky (tedy úrokových sazeb a kurzu) rovná se donutit národní vlády k rychlejším strukturálním reformám. Netrefili se. Strukturální reformy se ve slabších zemích eurozóny vlečou naopak déle než před eurem. Chybí totiž rychlé tržní odměny za dobrou a naopak tresty za špatnou domácí hospodářskou politiku, které existovaly v dobách národních měn.

V eurozóně se ti slabší, například známá „jižní osa“ Itálie, Portugalska či Řecka, schovávají pod křídly měnových lídrů (Německa). Jejich země mají sice stabilnější měnu a tamní vlády už neplatí horentní úroky za své půjčky jako dříve, ale motivace cokoli rozumného dělat je naopak menší než dřív. Jednodušší je být černým pasažérem. To vede až k dlouhodobému ekonomickému zaostávání, jako v případě Itálie. A ztráta měnové politiky na tom má svůj podíl.

Není tedy zatím naopak výhodnější situace naší země, která má nad sebou dva biče: netržní bič v podobě maastrichtských kritérií a tržní bič v podobě volně plovoucího, trhem stanoveného kurzu? Tato přísná kombinace o něco účinněji tlačí na lepší hospodářskou politiku v naší zemi.

Vždy je třeba něco obětovat

Za třetí, společná měna dohánějící ekonomice nesvědčí. Stále je nutné si připomínat, že v „dohánějící“ ekonomice, jakou je ta naše, není možné mít tři věci najednou: pevný kurz, nízkou inflaci a vysoký růst. Vždy je třeba něco z toho obětovat. V Čechách jsme před deseti lety obětovali pevný kurz a zdá se, že jsme neudělali chybu. Ano, volně plovoucí kurz může krátkodobě přestřelovat, ale dlouhodobě je jeho pružnost výhodou. Všechny indikátory vnější hospodářské stability jsou dnes lepší než v dobách fixního kurzu - nižší inflace, stabilnější vnější rovnováha, k tomu nižší úrokové sazby i vyšší růst.

Bohatší země lze dohánět i s pevným kurzem, ale pak nikoli s nízkou inflací: příklady Pobaltí a Bulharska jsou více než výmluvné. To platí i pro Slovinsko, které v zájmu přijetí eura dělalo jednorázová, neudržitelná opatření v oblasti cen a mezd. Ta se okamžikem vstupu do eurozóny rozpadla a Slovinsko má inflaci trojnásobnou proti době těsně před přijetím eura. Znovu, měnová politika vyspělých zemí se do prostředí „dohánějící“ ekonomiky prostě nehodí.

Za čtvrté, průběh krize hovoří proti. Samostatná domácí měna se v čase krize ukázala jako dodatečný „airbag“ bránící okamžitému přelévání finančních potíží k nám. Všimněme si, že nejzásadněji v postkomunistickém bloku trpí země buď s kurzem přímo fixovaným k euru (opět Pobaltí či Bulharsko) nebo země v euru brutálně zadlužené (Maďarsko). Jejich finančních institucí se stávající totální „zamrzlost“ eurového trhu přímo týká. V zemi, kde je normální brát si hypotéku v cizí měně, se v cizích měnách potřebují banky též financovat. Nejsou-li toho kvůli vývoji na eurotrhu schopny, hodně trpí a země potřebuje půjčky od mezinárodních institucí.

A to ještě krize přinesla další otazník nad společnou měnou v podobě nebezpečně znějících návrhů zejména velkých zemí na volnější interpretaci rozpočtových pravidel v eurozóně, či dokonce oklešťování nezávislosti centrální banky. Tedy těch pravidel, jež dělají jakoukoli měnu dobrou. Snadno se může ukázat, že reakce některých evropských zemí na krizi bude nakonec horší než krize sama. Pokud doma udržíme rozpočtovou a měnovou kázeň, mohli bychom nakonec měnit lepší měnu za horší. Vědí toto všechno euromilci?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)