Prosinec 2008

Vrhlo by nás to zpátky

Marek Švehla

Zveřejnění příběhu agenta-chodce Miroslava Dvořáčka, kterého podle archivních záznamů udal mladý Milan Kundera, vyvolalo pochybnosti, nakolik vlastně dokumentům komunistické policie věřit. Respekt už tuto otázku zkoumal při přípravě článku. Zde čtenářům předkládáme pohled historika Jaroslava Cuhry z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Považujete doklad o udání agenta-chodce Dvořáčka Milanem Kunderou za důvěryhodný?

Zmíněný vyšetřovací spis jsem neviděl, nemohu tedy dělat konkrétní závěry. Pokud bychom ale takovýto materiál považovali za nepravdivý proto, že jde o Kunderu, tak by byla otázka, proč to samé neděláme se stejnými papíry, kterých se za uplynulá léta vyprodukovalo obrovské množství a nikdo je nezpochybňuje. Obecně považujeme za normální, že si policie nevytvářela falešné záznamy. Jestliže tohle takto zásadně zpochybníme, tak musejí historici a novináři zpochybňovat všechno, co v archivech najdou.

Proč takový záznam o udání vznikl?

Tento záznam nijak zvláště podezřele nevypadá. Vypadá jako standardní záznam, který udělal policista po akci, kterou ten den vykonal. Nevím, proč by vytvářel falešný papír. Má tam možná jisté časové nesrovnalosti, musíte se na to ale dívat z pohledu policisty z dané policejní stanice, který nikdy ve svých hlášeních nevypisoval zcela přesně, kde v kterou minutu byl. Pokud se tedy rozběhla debata nad tímto papírem, pak musí běžet nad každým papírem, který v archivech je. Myslím přitom, že většina z nich nějakou „relevanci“ má.

Jak je pro vás důležité, že na zápisu o udání chybí Kunderův podpis?

Proč by tam měl být? Nejde o písemné udání, jde o záznam o průběhu akce, takže tam Kunderův podpis nemá co dělat. To, že tam chybí číslo občanky, může být zvláštní, nevím, nedokáži to zhodnotit. Navíc může existovat ještě nějaký jiný papír a ten je někde, řekněme, zatoulaný.

Měla policie důvod nějak manipulovat s fakty, kdo přesně udával?

Jak jsem řekl, podle zveřejněného šlo o rutinní policejní záznam. Vymýšlet nějaké teorie, že tam byl někdo jiný nebo že někoho kryli – nelze to popřít, ale připadá mi to zmatečné v tom, že jde o běžnou služebnu SNB, nikoliv o operaci Státní bezpečnosti, alespoň podle zveřejněných údajů. A nevím, proč by se v tomto případu odehrávalo něco tak nestandardního. Já to faksimile neviděl, nemám ale důvod se domnívat, že ti lidé, co ty dokumenty objevili, mají důvod zakrývat na nich něco neobvyklého. To by byla naprostá katastrofa.

Je možné, že by se za Kunderu někdo vydával?

Ukradnout občanku a jít s ní na policejní služebnu a vydávat se za někoho jiného by byla velmi riskantní operace.

Nakolik jsou obdobné policejní zápisy důležité pro interpretaci 50. let?

Jsou naprosto zásadní. Ale vadí mi to, že se vede špatná debata. Tahle „aféra“ by mohla rozvířit debatu o tom, že nejde jen o síť agentů, nejde jen o Státní bezpečnost. Jde o fenomén udávání jako takový. O to, jak lidé nedohlíželi důsledky svých činů, které často byly velmi tragické. V tomto případě dlouholeté vězení. V jiném případě někdo oznámil, že za farářem chodí spousta dětí, tak přišel o státní souhlas nebo skončil v kriminále. Někdo ohlásil, že v lese táboří skupina lidí, a pomohl policii odhalit ilegální skautský oddíl, jehož vedoucí pak vyletěli ze škol. Toto se táhne celým obdobím komunistů a je důležité o tomto vést debatu. Přitom uveřejňování jednotlivostí je příliš snadné: na polovinu české populace najdete nějaké „kompromitující“ materiály. Důležité je ale spíš mluvit o tom, proč vznikaly a jaké měly následky. Na tohle „případ Kundera“ poukazuje. Taky mi vadí, jak byl článek prezentovaný. Text je o příběhu udaného Dvořáčka a stigmatizované paní Militké. Proč je potom ale na titulní straně: Kundera je udavač? Nosnost toho příběhu je v celé řadě jiných věcí.

Výhrady vůči prezentaci jsou ale zcela subjektivním hlediskem. Jde o to, jestli se tyhle věci mají, nebo nemají zveřejňovat?

Mně vadí symbióza mezi historiky a novináři. Buď vzniká historická práce, nebo novinářská práce. Každý z obou žánrů je legitimní, neměly by se ale překrývat. U nás ale občas historici z Ústavu pro studium totalitních režimů použijí něco, co jim připadá senzační právě jako novinářská věc. To by neměli dělat. Ústavu se otlouká o hlavu to, že vytáhli atentát na Gottwalda, to je ale jen jedna věc. Horší bylo, když vytáhli na Jičínského, že zakazoval sociální demokracii. Náhodně našli papír a hned ho použili místo větší analýzy.

Jak byste s udáním Miroslava Dvořáčka pracoval vy?

Primárně by mi na tom připadal zajímavý příběh té paní, která byla neprávem osočovaná. Vyprávěl bych o jejím životě a význam Kundery v tom potlačil. Jako historik jsem podobných papírů viděl spoustu, byť ne na Kunderu. Napřed s nimi člověk pracuje pomalu, zvažuje relevanci, motivaci toho člověka apod.

Co podle vás v článku scházelo? Jakým směrem dál pátrat?

Na to neodpovím. O moc víc informací s výjimkou vyjádření Kundery se asi sehnat nedalo. Ale znova – já jsem historik a tohle je novinářská story.

Co by znamenalo uzavření archivů s materiály komunistické policie, jako je ten o Kunderově udání?

To by byla katastrofa, která by nás vrhla strašlivě zpátky. Nemůžete zkoumat minulost bez archivů. Je to bolestivé, ale bez toho to nejde.

Co byste čekal, že by měl teď Kundera vysvětlit?

Klidně bych mu uvěřil, že si to případně nepamatuje. Jinak těžko říci, co by měl udělat.

(Respekt, www.respekt.cz)