Prosinec 2008

Sudetští Němci jako strašák pro českou veřejnost

Eugenie Trützschler-Fügnerova

Co se týče otázky, zda je starší právo státu nebo právo individua, existují ve středoevropském prostoru dvě rozdílné školy. Jedna o opírá o Immanuela Kanta a zdůrazňuje primát individua. Druhá se opírá o teorie Johanna Gottfrieda Fichteho, který postupoval zjednodušeně: stát je vše, jedinec neznamená nic a musí se státu podřídit. K čemu vedlo vítězství této druhé teorie si musela na vlastní kůži okusit během vlády totalitních režimů většina obyvatel Evropy. Naštěstí získala v posledních dvou desítiletích minulého století první, Kantova teorie mnohem více přívrženců a to nejen v Německu, hlavně pracemi profesora Petra Häberleho, který byl v Bayrethu ordinarius pro evropské ústavní právo, nýbrž i v Evropské unii. Vypracování Charty základních práv na které se podílel i tehdejší durynský ministr pro evropské záležitosti pan Jürgen Gnauck, bylo konsekvetním dalším krokem k zajištění práv individua a redukování primátu státu. Od vypracování Charty uplynulo plných deset let. Z Charty se stala „jen“ Listina lidských práv a Evropská ústava byla redukována na Lisabonskou smlouvu.

Od českých europoslanců by se dalo očekávat, že z Lisabonské smlouvy, kde je odkaz na Listinu základních práv, strach mít nebudou. Někteří z nich ale mají a to proto, že snad by ten či onen sudetský Němec by, odvolávaje se Listinu základních práv, mohl požadovat restituci majetku zabaveného mu na základě Benešových dekretů (dekretů prezidenta republiky). No, a co by se stalo? V demokratickém světě má každý člověk právo se soudně domáhat práva a vlastního majetku. Zdaleka to však neznamená, že mu soud dá zapravdu. Nic více, nic méně.

Víc strachu než před materiálními restitučními požadavky sudetských Němců by mohli mít odpůrci Lisabonské smlouvy z morální odpovědnosti státu vůči všem těm, kteří po roce 1945 vlast museli opustit. Ve článku 1a totiž stojí: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, ke svobodě, k demokracii, rovnosti právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin…“ Z toho ale kupodivu obavy nemají – v materielním světě morálka nehraje roli.