Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2008


Chytrá zkázonosná Cloward-Pivenova strategie

Ota Ulč

Do národního povědomí se též dostává jako orchestrated strategy. Autor James Simpson ji charakterizoval slovem manufactured – ve své analýze Barack Obama and the Strategy of Manufactured Crisis, American Thinker, 28. 9. 2008.

V článku Příčiny a pozadí amerického finančního karambolu 2 jsem se letmo zmínil o tomto záměru „uspíšit pád kapitalismu zavalením jeho byrokracie nesplnitelnými požadavky, a tak dostat společnost do krize a k hospodářskému kolapsu“ a že tento scénář dvou profesorů na Kolumbijské univerzitě si zaslouží pozornost v separátním článku.

O ten se teď pokusím. Na tomto učilišti v New Yorku, kde se mi podařilo dodrat se k druhému doktorátu, jsem tehdy měl dost svých starostí a o existenci takových pedagogů jsem neměl tušení: Richard Andrew Cloward, ročník 1926, syn radikálního baptistického kazatele z Rochesteru (adresa známé firmy Kodak) a jeho manželka Frances Fox Piven, umělkyně, za svobodna s jménem Esther Fleming. On sociolog, ona politoložka, oba aktivisté, radikálové, spoluautoři. Vznikala díla s tématikou o zločinnosti mladistvých (Delinquency and Opportunity: A Theory of Delinquent Gangs), o vězeních (Theoretical Studies in Social Organization of the Prisons), o chudobě a roli státu (Regulating the Poor: The Function of Public Welfare). Nic mi není známo, zda se s nimi stýkal a nakolik se jimi inspiroval Barack Obama, rovněž produkt Kolumbijské univerzity.

Profesorské duo se značně inspirovalo knihou Rules for Radicals, kterou krátce před svou smrtí napsal ultraradikál Saul Alinsky, jak účinně zasáhnout nepřítele (pluralistickou demokracii) do její Achillovy paty - aby dodržoval všechny své zákony, velkorysá pravidla, plejádu humanistických slibů, do posledního puntíku, a tak zavalit nenáviděný stát nezvládnutelným břemenem a tím ho diskreditovat a rozložit. (V této souvislosti si připomínám Lenina a jeho údajná slova, že bolševici co nejúčinněji využijí a ke svému prospěchu zneužijí svobody, již buržoazní demokracie zaručuje svými principy, a po dosažení moci tyto svobody zruší, poněvadž mezi bolševické principy přece nepatří.)

Se svojí strategií se poprvé vytasili v roce 1966, v dosud existujícím a nadále tuze odporném časopise The Nation (2. 5. 1966). Jak vyvolat krizi, velmi viditelný pokles schopnosti fungování státu, demonstracemi jak spontánními, tak plánovanými, s velkým získáním publicity. Důkladně využijí kádrů agresivních organizátorů s podporou příznivě nakloněných medií, a tak si vynutí redistribuci národního bohatství. Touto ofenzivou se budou domáhat materiální podpory od státu a rozšiřovat okruh žadatelů, domáhajících se dalších, nových, neutuchajících požitků. Účelem ovšem je zavalit stát požadavky do takové míry, že zkolabuje.

Tuto opportunity theory se strůjci pokusili prosadit na Manhattanu, s pomocí projektu Mobilization for Youth, domáhat se uskutečnění požadavků členů mladistvých gangů, což se pak stalo modelem pro řadu federálních podpůrných programů iniciovaných tehdejším prezidentem L. B. Johnsonem. S využitím rasového vření šedesátých let, Cloward a Piven se zaměřili na welfare system - žít z podpory města či státu, bez jakýchkoli povinností, prosazovat druh nákladné, parazitické existence děděné pak z jedné generace na druhou, jako svůj první cíl. Zaangažovali radikálního černošského aktivistu jménem George Wiley, který pro účel zamýšlené strategie založil National Welfare Reform Organization (NWRO), organizoval skupiny aktivistů, kteří přepadávali úřadovny sociálního zabezpečení s výhrůžkou násilí se domáhat svých „práv“. Ony welfare rolls (seznamy osob bez pracovního poměru, s nárokem na permanentní péči platícího státu) se v polovině sedmdesátých let víc než zdvojnásobily - z 4,3 na 10,8 milionů.

Strategii se zvlášť dařilo v New York City, kde se docílilo stavu, že na každé dvě osoby zaměstnané v soukromém sektoru připadal jeden welfarový parazit. Alinského cíl paralýzy, kolapsu demokratického státu a jeho nahražení kýženou socialistickou totalitou, se zdárně přibližoval. City Journal jeden ze svých článků uvedl pod titulkem Compassion Gone Mad – že soucit se zbláznil. V roce 1960 metropole New York se starala o 150 000 osob s nárokem na lifetime entitlement – ono celoživotní zaopatření . Během deseti let se jejich počet zmnožil desetkrát - na jeden a půl milionu. Cloward-Pivenova taktika byla natolik úspěšná, že v roce 1975 přivedla New York City k bankrotu.

Bankrot celé země se ale nepodařil, vzdor intenzivním praktikám zastrašování, vydírání, domáhání se neutuchajících požadavků. (Nadále se však utratí miliardy, například na food stamps - poukázky na potraviny, nezřídka pak směňované za alkohol.) Nemalou zásluhu měl Ronald Reagan, tehdy nový prezident, když úspěšně zasáhl proti mnohým nehoráznostem, podařilo se mu zlikvidovat některé zvlášť zkázonosné stávky (například letištních traffic controllers), v té době započala vadnout váha odborů a počet jeho členstva. Profesorská dvojice Cloward – Piven tehdy (1982) zareagovala novou knihou s přiléhavým titulem The New Class War – o novém třídním boji.

Taktika těchto akademických revolucionářů se rozkošatila směrem k mass voters registration - intenzivnímu náboru nových voličů. Velmi se takto vyznamenal George Wileyho chráněnec Wade Rathke, stejně jako Bill Ayers, Obamův dobrý známý, člen někdejší extrémistické SDS (Students for Democratic Society, takto orweliánsky nazvané – však i afghánský Talibán jsou „studenti“) . Z takového úsilí vznikla organizace, posléze známá jako ACORN (Association of Community Organizations for Reform Now) s rozsáhlou agendou, zejména ve sféře bydlení, volebního práva a ilegálního přistěhovalectví. Z prozatím nejposlednějších údajů se dozvídám, že počet členstva již přesáhl 400 000, s 1200 odbočkami ve 110 městech. ACORN se holedbá docíleným úspěchem registrace 1,7 milionu nových voličů z řad zejména chudiny, předpokládaných odpůrců Republikánské strany, se soustředěním na státy, v nichž je nejspíš zranitelná. Aktivisté při náboru ne vždy rozlišují mezi osobami oprávněnými a neoprávněnými, legálními a ilegálními, občany autentickými či jen virtuálními, živými či mrtvými, každému dána příležitost být registrován víc než jednou, pokud možno mnohokrát. Vyšetřování podvodů probíhá již ve dvanácti státech. V důležitém státu Ohio se pokus o nápravu však nedaří. Nejvyšší soud státu si našel procedurální záminku, a tak prozatím zmařil snahu zabránit podvodným praktikám.

Zákon Motor Voter Act of 1993 umožňuje se registrovat v úřadovnách dopravního inspektorátu vydávajícího řidičské průkazy, rovněž i ve školách, veřejných knihovnách a na dalších veřejných místech. Báječná příležitost pro podvody již přináší ovoce, nezřídka velmi trpké chuti. Po 11. září 2001, ministerstvo spravedlnosti zjistilo, že z devatenácti sebevražedných teroristů, jimž se podařilo pořádně zasáhnout nenáviděnou supervelmoc, osm, ač cizinci, bylo řádně zaregistrováni k volbám se dostavit, uplatnit demokratické právo, na něž jako cizinci neměli nárok, jakož by ani neměli v diktátorských podmínkách jejich skutečných vlastí. Velkým zastáncem tohoto zákona z roku 1993 je senátor Obama, leč ve své nynější prezidentské kampani tuto ošemetnost příliš nezdůrazňuje.

Práva ilegálních přistěhovalců prosazuje nejen ACORN, ale i jiní obhájci pokroku jako například Soros Open Society Institute, vše pod společným označením Coalition for Comprehensive Immigration Reform (CCIR). Iniciativu z roku 2007 se však dosud nepodařilo prosadit.

Tito ilegálové mohou účinně přispět ke kýženému kolapsu státní mašinérie – od služeb v nemocnicích po vězeňská zařízení. Zvlášť účinně je zasažena Kalifornie: například v porodnicích Los Angeles víc než polovina dětí se narodí z lůna matek v zemi nezákonně pobývajících, leč využívajících zákona s nárokem na poskytnutí bezplatné péče.

O zásluhách ACORN v souvislosti s prosazením reforem, jež za prezidenta Clintona hodně prospěly pohlavárům polostátní Fannie Mae a značně přispěly k následné celostátní finanční krizi. V Chicagu zásluhou ACORN ve spolupráci s místní stranou komunistickou, též stranou socialistickou, se skupenstvími veteránů radikálů, došlo k založení New Party, která označila Obamu, bývalého právního zástupce ACORN, jako „ideálního kandidáta“.

Obamovi odpůrci ho ale nepřestávají kritizovat, že za dvacet roků nepostřehl, že jeho mentor, intimní přítel Jeremiah Wright, je nenávistný černošský rasista, že Bill Ayers se nadále s pýchou hlásí ke svým dřívějším teroristickým zásluhám, že Obama vlastně nevěděl o záluscích svého mandanta ACORN. (Pak se přece nemůžeme divit, že Paroubek rovněž nevěděl, že jeho přítel, Kočkův střelec Ďuričko, s nímž mínil trávit dovolenou na jeho jachtě na moři, přítelem přece nebyl, skoro vůbec se neznali.)

Zpět k onomu Cloward-Pivenovu revolučnímu receptu: Končím otázkou, jaké je asi procento podpůrců, spadajících do čeledě nepraktických snílků, patetických idiotů, a kolik je těch ostatních zájemců, kteří to s důsledky myslejí smrtelně vážně?



Zpátky