Prosinec 2008

Krájení koláče a levicové ideály

Ota Ulč

Jak by mělo vypadat pokrokové porcování požitků? Lidé si mají být před zákonem rovni svými právy – a též by měli i svými povinnostmi. Jenže jsou vybaveni různými vlastnostmi, s nimiž na svět přišli. Různá inteligence, talent, ambice a k tomu pak připočíst štěstí – onu zapeklitou mušku zlatou. Rovnost příležitostí poskytnutá nerovným tvorům ale vede k nerovným výsledkům, s nimiž se prosazovatelé pokrokových ambicí na předělávání lidské přirozenosti nedovedou smířit.

Když jsem přiharcoval za Velkou louži a začal rozkoukávat, jedním z prvních překvapení, co mě pořádně praštilo přes nos, byly obrovské příjmové rozdíly, že třeba hollywoodský tajtrlík či baseballové eso pobírají mnohonásobně větší plat než prezident supervelmoci. Jestliže v Japonsku plat kapitánů průmyslu (CEO – Chief Executive Officer) je v průměru desetkrát vyšší než jejich podřízených, v USA to je rozdíl stonásobný až tisícinásobný.

Ještě víc mě ale překvapilo, že tak nehorázné disproporce jakoby nevadily té daleko míň majetné většině národa – snad za pošetilého předpokladu, že i jim se poštěstí stejně tak se náramně vyšvihnout.

Současně se lze dočíst, že jedno procento – ti nejbohatší – platí víc než polovinu všech daní, zatímco polovina obyvatel daně vůbec neplatí. Jsme zahrnováni vzájemně se vylučujícími ciframi, statistickými údaji, všelijak přizpůsobenými tvrzeními.

Walter E. Williams, profesor ekonomie na univerzitě ve Virginii, černoch a výtečný myslitel, v článku s prostořekým názvem A Nation of Thieves (Národ zlodějů) mi umožnil dozvědět se o existenci Edgara K. Browninga, kolegy ekonoma na univerzitě v Texasu, a o jeho neméně provokativní knize Stealing from Each Other (Vzájemné okrádání), s podtitulem How the Welfare State Robs Americans of Money and Spirit, jak příliš pečující stát připravuje občany o peníze i motivaci. Tvrdí a dokazuje, že rovnostářská ideologie přiměla Američany, aby jeden okrádal druhého. Zatímco rovnost před zákonem a pokud možno (within reason) i rovnost příležitosti jsou logickou, přirozenou součástí svobodné společnosti, naopak požadavek rovnosti výsledku je jejím výrazným popřením a zárodkem tyranie.

Naprostá většina národohospodářů uznává úzkou spojitost mezi příjmem a produktivitou. Browning uvádí příklady nerovnosti oprávněné a neoprávněné. Taková je zkušenost, že lidé s vyšším vzděláním mají v průměru vyšší příjmy, vyšší životní úroveň než ti, kteří nedokončili povinnou školní docházku. Pilně studující, pracující, víc se snažící jedinci dosahují oprávněně vyšších, legitimních a přitom nerovných výsledků. Ovšem je plno zdrojů a příčin nerovnosti nespravedlivé, dosažené nepoctivým úsilím: podvody, korupce, nepotismus, zlodějna, bezohledné vykořisťování.

Příliš pečující welfare state se snaží příjmovou nerovnost omezovat a pokud možno zcela eliminovat redistribucí, což Browning jednoznačně odmítá a přirovnává ke krádeži: však i zloděj se podílí na redistribuci – z kapsy okradeného do kapsy vlastní. Rozdíl v tomto druhu počínání je pouze v jeho případné legalitě, zákonodárného politického aktu státu. Autor prezentuje překvapivé údaje: V roce 2005 výdaje z veřejných zdrojů (federace, státy, lokality) na celkem 85 podpůrných (welfare) programů dosáhly sumy 620 miliard dolarů, což převyšovalo výdaje na obranu země (472 miliard). Tehdy úřady napočítaly 37 milionů osob spadajících do kategorie chudoby, což vycházelo na 16 750 USD na osobu, na 67 000 USD pro čtyřčlennou rodinu. K tomu nutno připočíst další požitky jako starobní pojištění (Social Security) aplatby z přemnoha dobročinných soukromých zdrojů, včetně těch církevních.

Leckdo si pak láme hlavu nalézt správnou odpověď, proč chudoba v Americe může tak sveřepě přetrvávat.

Od tématu s tak zapeklitou otázkou poněkud odbočím zmínkou o pojednání The Vision of the Left (Townhall, 9. 9. 2008) o vizích politické levice z pera Thomase Sowella, rovněž černošského ekonoma, působícího na Hooverově institutu kalifornské univerzity ve Stanfordu. Sowella si vážím jako jednoho z nejpozoruhodnějších myslitelů naší doby.

Tento jeho text začíná přiznáním, že konzervativci stejně jako liberálové by raději žili ve světě, vymyšleném bažícími idealisty. Pramálo lidí, ať už z ideologických či praktických důvodů, by dávalo přednost nerovnosti ve společnosti. Též nemnoho nás dychtí utrácet na zbrojení, obranu země, přemnohé miliardy, které proto neplynou do lékařského výzkumu. Vůbec nepřekvapuje, že zejména mladou generaci přitahují vize takového světa, který není a zítra by podle jejich představ být měl. Chybí ale zkušenost, důkladné obeznámení s existující realitou: vyrůstání, dosažení dospělosti je věru obtížný, nesnadný proces.

Sowell zdůrazňuje, že kromě mladé generace jsou to i ti, kteří měli výhodu narodit se do prosperity, bez materiálních starostí, takto izolováni a navíc i ochraňováni oním pečujícím welfare státem. Připočtěme intelektuály na univerzitách, nevyhoditelné s existenční definitivou - tyto až nesmyslně hýčkané blahovolným systémem, jímž ovšem opovrhují. V prostředí takto téměř totožně uvažujících teoretických pseudorevolucionářů je velkou módou existující politický systém a vládu bezpodmínečně zatracovat. Výsledkem bývá stav jejich trvalé nezralosti (perpetual immaturity). K nim též třeba přičíst hollywoodské celebrity a všelijaké boháče, jež osud rovněž zbavil potřeby doopravdy dospět. V těchto kruzích však lze jen s velkými obtížemi najít typ proletáře, jemuž Karel Marx přisoudil historickou odpovědnost za předělání světa.

Taková nedospělost mívá neblahý dopad v mezinárodních vztazích. Poslužme si příkladem z třicátých let minulého století, se snahami o appeasement, konejšení nenasytných diktátorů. Posléze, ve studené válce, pokrokoví bojovníci za mír protestovali proti americkým, nikoliv však sovětským raketám. Se snahou docílit unilaterální odzbrojení západních demokracií, vždy odsuzovat jejich zbrojení se zlověstným epitetem „horečné“.

Naštěstí jsme měli Ronalda Reagana, který se nemínil inspirovat chamberlainovskými usmiřovačkami a tuze přispěl ke kolapsu sovětského impéria - k výsledku, Vladimírem Putinem charakterizovaného jako „největší tragédie dvacátého století“.

Nepoučitelnost nedospěvších idealistů je ovšem nevymýtitelná. Právě jsem v televizi vyslechl lamentace hollywoodských myslitelů, jejich zděšení, že v případě republikánského vítězství ve volbách kandidátka Palinová bude cenzurovat veřejné knihovny. Slovo nevole jsem ale z těchto kruhů nepostřehl vůči barbarskému počínání islámských fanatiků například v Íránu, pilně usilujících o získání nukleární bomby a zničení státu Izraele se vším všudy. V Íránu (dle Baracka Obamy small country , malé zemi - s obyvatelstvem, jehož počet se odhaduje na víc než 100 milionů) všelijaké provinilce bičují, případně i kamenují, na náměstích tuze věší homosexuály k poučení veřejnosti. Před několika dny jsem obdržel hrůzostrašnou dokumentaci, kterou jsem e-mailem rozeslal mnohými směry. Neobtěžoval jsem se ale s adresami zde zmíněných horlitelů, jež přece něco takového nezajímá. (Rovněž je zajímavé, co hlásá United Nations Human Rights Council – starostí o lidská práva pověřená větev OSN. Na její webové stránce se lze dozvědět, že jediným porušovatelem lidských práv na světě je Izrael.)