Prosinec 2008

Málo vítaná vize sjednocení

Ota Ulč

Za nepravděpodobného předpokladu, že živel, spíš politický než přírodní, by způsobil roztržení rodné země, likvidaci státu na část českou a část moravskou, a každá z nich se vydala na radikálně odlišnou cestu, i tak bych očekával, že v příštích generacích by stále setrvávala touha po znovuspojení, tak jak dřív bývalo.

Takové bažení ale nelze zaznamenat na korejském poloostrově, kde v závětří okolního světa kdysi dlouhodobě fungovalo Hermit Kingdom – doslova království poustevnické. K brutální změně došlo začátkem minulého století japonskou agresí a anexí, koloniální nadvládou, která trvala až do konce prohrané druhé světové války.

Sověti se přihrnuli ze severu, exkolonii si s Američany rozdělili půl na půl, hranicí se stala 38. rovnoběžka. Na svém terénu zavedli tuhý stalinistický režim se vším všudy, v jeho čele Kim Ir-sen, zasloužilý marxista-leninista, protijaponský bojovník. Důkladně zbožněn vládl dlouho, až do roku 1994, a na jeho náhrobku údajně je pouze vytesáno datum narození, nikoliv však smrti – i takto zdůraznit jeho nesmrtelnost.

V roce 1950 se souhlasem z Kremlu poručil své armádě vyrazit k jihu a ten téměř beze zbytku převálcoval a sjednocení málem realizoval. V tehdy ještě fungující, většinou i racionálně si počínající Organizaci spojených národů došlo k vytvoření armády, vojenských jednotek mnohých národností (hodně tehdy Turků), pod hlavičkou OSN a americkým komandem.

Karty se obrátily, agresor zatlačen. Ale nezničen, neboť konflikt zkomplikoval příval čínských údajných dobrovolníků. Mao Ce-tung jich poslal několik divizí. Obrovská destrukce a ztráty na životech v odhadovaném počtu tří milionů.

V roce 1953, pár měsíců po Stalinově smrti, se fronta zastavila tam kde začala, příměří (armistice) podepsáno, ale nikdy nedošlo k podepsání mírové smlouvy, ukončení války nikdy nevyhlášené, a vznikla ona proslulá demilitarizovaná zóna. Svědčí surrealismu doby, že tento čtyři kilometry demilitarizovaný pruh zůstává tou nejmohutněji opevněnou hranicí kdekoliv na světě. Zůstává jediným pozůstatkem studené války, která pominula už téměř před dvěma desetiletími, dobou téměř jedné generace.

Čtyřicet roků (1949-1989) vydržela Deutsche Demokratische Republik, první a poslední německý stát dělníků a rolníků. Po pádu berlínské zdi míru na věčné časy, po všeobecné explozi euforie se ale dostavilo probuzení, vystřízlivění tváří tvář realitě, jak že se příslušníci národa se stejnou řečí ale značně nestejnou životní zkušeností a příslušně zformovanou či deformovanou mentalitou vzájemně odcizili .S jinakostí se dostavila nevraživost, racionalizace, nelichotivé generalizace a výčitky, na kolik ten špás přijde, z kterých kapes poplynou přemnohé miliardy k obnově harmonického manželského soužití. A zatímco štědrý penězotok plynul, neubýval odchod zájemců západním směrem, s vylidňováním saských, mecklenburských a dalších oblastí. Z Branibor hurá do Bavor!

Teď si takové dilema porovnejme s Koreou, kde separace trvala – a stále trvá, a kontrast života v obou částech země je daleko značnější. Zatímco v době sjednocení Německa východní stát byl per capita dvakrát až třikrát chudší než jeho západní protějšek, v případě Koreje je to propast až patnáctinásobná. Zvláštní příloha The Economist (27. 9. 2008) obsahuje řadu pozoruhodných údajů:

Sever (22,6 mil.obyv.), Jih (48,5 mi.obyv.), hodnota hrubého domácího produktu – v miliardách USD: Sever – 25,6; Jih – 957,1

Export zboží – v miliardách USD: Sever – 3,5; Jih – 356,7

Per capita roční příjem - v USD: Sever – 1 118; Jih – 19 751

Průměrný fyzický vzrůst – na Jihu o 7 centimetrů větší

Na Jihu se průměrná životní délka prodloužila o 30 roků

Na Severu politický systém dosáhl úrovně totalitního hororu: koncentráky, biochemická likvidace údajných třídních nepřátel včetně dětí a navíc občasné hladomory. Třem vědcům (Yoonok Chang, Stephan Haggard, Marcus Noland) se podařilo vytvořit portrét na základě průzkumu 1300 severokorejských respondentů. (Knihu vydal Peterson Institute for International Economics, 2008). Došlo se k těmto zjištěním: Rodinní příslušníci 23% mužů a 37% žen zemřeli hladem. Víc než čtvrtina byla vězněna, 60% bylo svědky mučení a 27% svědky poprav. Třetinu národního důchodu pozře armáda. Hladomor v období 1995-1998 způsobil smrt v počtu odhadovaném na jeden milion.

Příliv humanitární pomoci ze zahraničí, se záměrem uživit třetinu všeho obyvatelstva, se k němu však nedostal. Tamější politický režim se ve světě těší druhu reputace, jíž se přibližuje snad jen Mugabeho Zimbabwe.

V téměř každém jihokorejském úřadě na zdi visí scénický obrázek skalnatých, většinou neobydlených ostrůvků Dokto, v neblahé minulosti Japonci pozřených a přejmenovaných na Takešima. Zejména teď, ke stému výročí oné potupy, tisíce korejských patriotů přemáhají zrádné vody doplout tamějším směrem, neboť národní prestiž je v sázce. Na protest proti rukověti vydané japonským ministerstvem školství k instrukci učitelů, že ostrůvky jsou jejich na věčné časy, Jižní Korea odvolala svého velvyslance z Tokia a v Soulu skupina rozlícených nacionalistů před japonským velvyslanectvím utnula hlavy bažantům – symbolickému to národnímu ptáku Japonska. (Též došlo k odstranění reklam na japonské kondomy v soulském metru.)

Zatím na severu země se v Pchjongjangu (takto psaného ve Slovníku spisovné češtiny pro školy a veřejnost) při příležitosti 40. výročí založení KLDR konaly oslavy s impozantní vojenskou přehlídkou. Leč nikde na tribuně nebyl k spatření vládce Kim Čong-il, s náramně vybudovaným kultem vlastní osobnosti, podivín malého vzrůstu se zájmem o francouzský koňak a kinematografii nejen hollywoodskou. Proslulého jihokorejského filmového režiséra (Shin San-ok) poručil unést i s jeho manželkou herečkou. V neokonfuciánské tradici se vidí v roli morálního a politického krále národa.

Veškeré otázky o důvodu jeho nepřítomnosti a stavu jeho zdraví se setkaly s rozhořčeným protestem proti nepřípustnému vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu.

O jeho fungování se ví pramálo, špionům se nedaří proniknout do nejzasvěcenějších kuloárů. O pokračování dynastie těchto Kimů se však pochybuje.

Nejstarší syn vůdcovské vlohy zdaleka neprojevuje: v Japonsku byl zadržen při pokusu s falešným pasem se vetřít do tokijského Disneylandu a poté skončil, pokud je známo, v kasinech čínského Macaa.

Národ sice může umírat hlady, ale stát má jiné priority, jež prozatím prokázal zhotovením vlastní nukleární zbraně a schopností ji raketou expedovat ke kýženému cíli. Sousedící Rusko a Čína se snaží tlumit tolik nebezpečné ambice a Američané si pospíšili vybavit jak Jižní Koreu tak Japonsko všemožným obranným systémem. Rovněž se snaží přesvědčit Kim Čong-ila o výhodách denuklearizace výměnou za materiální pomoc a záruky vlastní bezpečnosti. Američané již dodali první část slíbeného půl milionu tun obilí. V létě 2008 skutečně došlo k likvidaci nějakého jaderného zařízení, ale tempo realizace závazků je glacial. Severokorejská strana nikdy nezmešká příležitost nedodržet slíbený termín.

Vzdor hodně bedlivým hraničním opatřením, desítkám tisíců hladových Severokorejců se již podařilo proniknout do Číny. Ta se ovšem právem obává kolapsu režimu KLDR, jenž by způsobil příval obtížně zvládnutelných hord.

Ještě větší starosti si oprávněně dělají jihokorejští sousedé, architekti svého obrovského hospodářského pokroku. Před půl stoletím ekonomika Jižní Koreje byla na úrovni africké ubožácké Horní Volty. Modernizace se rozproudila začátkem šedesátých let, vznikly mohutné loděnice, čilé automobilky, elektronický průmysl, již se podařilo dosáhnout životní úrovně s průměrným ročním per capita příjmem 20 000 dolarů.

Před deseti lety vláda v Soulu zahájila tzv. sunshine policy – příznivý, slunečný, nekonfrontační přístup k ubožáckému policejnímu státu na severu, se strategií neuspíšit kolaps tamějšího režimu, ale spíš ho co nejdéle udržet při životě či živoření materiální pomocí, penězi, podplácením. Představa věru děsivá, že režim by se najednou rozpadl a prosperující jižané by měli tak mohutný problematický dar na krku.

Korea není na unifikaci připravena ekonomicky, politicky, psychologicky. Severní Korea není jen jiný stát, ale i jiná planeta. Ti, kterým se z ní podařilo uprchnout a na jih dorazit, se jen s velkými obtížemi dovedou vypořádat s kontrastem životních podmínek. Jihokorejci je neobjali s nadšením – spíš jimi pohrdají. Jinakost životní zkušenosti, jejich traumat je příliš značná.

Moc jsem zvědav, jak a s jakými šrámy se tento poslední pozůstatek studené války vyřeší.