Prosinec 2008

Americká volba: Potěšení či poděšení

Ota Ulč

Pošetilé jsou snahy předvídat politickou budoucnost. Ověřil si to i tak zdatný a výtečně informovaný žurnalista a autor Bob Woodward, jeden z dua reportérů, kteří vyčenichali aféru Watergate, s dopadem prozatím jediné rezignace prezidenta (Richard M. Nixon) z úřadu. Woodward v roce 2005 předpověděl, že o nájemnictví v Bílém domě se v roce 2008 budou potýkat tehdejší viceprezident Dick Cheney a dřívější první dáma Hillary Clintonová. Ta o své úspěšné nominaci byla ještě před několika měsíci skálopevně přesvědčena.

V politickém životě se události nezřídka pohybují tempem býků, řítících se ulicemi Pamplony. Ještě před necelým čtvrt rokem dominovala dvě témata - válka v Iráku a ilegální imigrace z Mexika. O nich však ve třech televizních debatách rivalů nepadlo téměř ani slovo. Ještě začátkem září se kandidát John McCain těšil značné podpoře voličů - až tedy do okamžiku, kdy finanční trhy zkolabovaly a americké hospodářství, v zápětí i s globálním dopadem, postihly sakramentské potíže. Ekonomika se stala hlavní starostí pro 63 procent veřejnosti, jejíž pouhých 10 procent se ještě zejména zajímalo o zdárný vývin událostí v Iráku, zásluhou McCainem obhajované a jeho konkurentem Obamou popírané strategie. To vše za podmínek pramálo populárního republikánského prezidenta George W. Bushe. Republikánský kandidát McCain, jakkoliv znám jako dlouholetý Bushův rival a řízný kritik mnoha jeho počinů, přece jen na něm uvízl podíl břemena spoluodpovědnosti za momentálně neveselý stav věcí. To vše s pozadím mohutného chorálu hlasů bažících po "změně," jakkoliv jen v mlžných představách. Teď v post mortem kibicování se mudrci shodují v názoru, že za takových okolností by nebyl uspěl žádný kandidát z republikánských řad.

Takže moje pesimistické předpovědi o výsledku utkání bohužel vyšly. Však již v jednom předchozím textu jsem se zmínil o břitkému kritikovi H. L. Menckenovi, jemuž se přisuzuje autorství názoru, že nelze prodělat na podceňování inteligence americké veřejnosti. Oprávněnost tak ponurého soudu mi v roce 2000 potvrdila Hillary Clintonová svým vítězstvím v senátních volbách ve státě New Yorku, s nímž do té doby neměla nic společného.

Volební vítězství mesiáše Baracka Husseina Obamy nás tedy neminulo. "Bůh s námi!" slyším kvílení z mnohých úst, jenže Všemohoucí se na nás právem vykašle.

Objevila se hvězda s neobvyklým rodokmenem: otec černoch z africké Keni, matka běloška z Kansasu, on pobytem na Hawaii, většinu svého dětství strávil v péči bělošských prarodičů, poté několik let žil v Indonésii se svým nevlastním indonéským otcem. První mou reakcí byla instinktivní sympatie. Jednak takové končiny osobně trošku znám, jednak se kloním k názoru, že takový tvor by mohl mít jiný rozhled, pohled na svět, než ten kdo ze svého provinčního prostředí nikdy nevytáhl paty.

Vůbec mi ale neimponuje jeho prezentace jako Afroameričana (za takového v mediích a vlastně i všude jinde takto pokládán) a zdaleka ne jako Euroameričana, na což by přece měl perfektní padesátiprocentní nárok. Afrického otce od svého velmi útlého věku dvou roků neviděl, vyrostl v péči svých bělošských prarodičů, není v něm jediná genetická kapka potomka Afričanů, dopravených do Ameriky na otrokářských lodích. Jeho sestra Maya Soetoro-Ng, z téže matky, se naopak, zdaleka přesněji, charakterizuje jako hybrid - míšenka. (Nepopírám osobní zájem v takové záležitosti: moje v Číně narozená manželka má čínského otce a švýcarskou matku a nikdy by ji nenapadlo se pokládat za výlučnou součást buď mohutnící asijské velmoci nebo záviděníhodné helvétské konfederace. Je přece míšenka, půl a půl.)

Na rozdíl od staré gardy tzv. černochů z povolání jako jsou velebníčci Jesse Jackson či Al Sharpton, oba neúspěšní uchazeči o prezidentský úřad, prosazovatelé oné grievance (stížnost, rozhořčení, zlost) politiky s neutuchajícími požadavky a odpovědnosti státu za vlastní počínání - ať už je to zločinnost ve vlastních řadách, mizerné výkony ve škole, většina dětí narozených mimo manželství, vyrůstajících bez otce - Obama se projevuje oproštěn od onoho standardního prokurátorského horlení, okázalých projevů údajné citlivosti, urážlivosti, kterou nelze konejšit. Je už "post-ideological", bez ostentativního zdůrazňování rasy jako fundamentálního kritéria.

Obama opakovaně tvrdí, že všichni jsme Američané, bez rozdílu zabarvení pokožky. Takovým postojem si ovšem získává popularitu v bělošských, dosud většinových kruzích. V pojednání nazvaném Obama and the End of Racism (Townhall, 1. 9. 2008) Dinesh D'Souza, kurážný publicista indického původu, píše o americkém, údajně rasistickém národě, v němž Barack Obama získává tolik hlasů v socioekonomicky nejúspěšnějších bělošských vrstvách, že Obama a nikoliv Hillary se stal pilířem bělošského establishmentu. Souza: "Ačkoliv Obamova kandidatura signalizuje, že Amerika překonává svou rasistickou minulost, ani Obama či jeho manželka to tak osobně nevnímají. Jejich osobní přiznání, například v Obamových knihách, jsou zaplavena rasovou háklivostí, rasovou posedlostí a zlostí. Čím víc privilegií se jim dostává, tím se zdají být víc zatrpklí. Zdrojem této patologie je onen liberalismus, jejž Obama přijal za svůj: liberalismus, který proklamuje rovnost, ale zachází s nimi jako s podřadnými, jimž je třeba poskytovat přednostní zacházení."

Mezi černochy s odvahou nebýt omámen Obamou vyniká Thomas Sowell, ekonom na Hooverově Institutu v Kalifornii. Například v pojednání Idol of Crowds (Townhall, 16. 9. 2008) přirovnává euforické reakce v Berlíně k filmovým týdeníkům z třicátých let, když tehdy německý národ třeštil. V Berlíně, kde na příjezd tehdejšího prezidenta Reagana čekali hodně vzteklí demonstranti, charismatik Obama přilákal obrovský dav téměř čtvrt milionu nadšenců. Sowell přispěl se zpřesněním, že do katastrofy nevede národ jen vůdce hanebný, ale i jen málo zkušený, málo schopný. Zejména v nynějším nukleárním věku, kdy třeba velmi brzo jadernou zbraň získají islámští fanatici v Íránu - dle tvrzení Obamy "malé zemi", s víc než 100 miliony obyvatel. "Nejsme schopni dospělé předvídavosti a dospělé odpovědnosti?" ptá se Sowell a odpovídá: "Barack Obama má ovšem svou obvyklou odpověď: mluvit. Rétorika se zdá být jeho odpovědí na všechno. Obama volá po "agresivní diplomacii" po "houževnatém vyjednávání" s Íránem. Tak barvitá adjektiva mohou udělat dojem na naivního voliče, ne však na fanatiky, neváhající se zničit a při té příležitosti také zničit nás všechny."

Sowell jiné své pojednání (A Living Lie -"Žijící lež", ibid. 15. 4. 2007), započal větou, že zatímco Hillary Clintonová lže, Barack Obama je sám o sobě velkou lží. Když je přistižen, vymluví se na údajné vytržení z kontextu, na obvinění ze stereotypu, nebo se pokusí o clarification (vysvětlování, rozmělňování). "Není důvod, proč někdo tak arogantní, mazaný a ve svých důsledcích tak nebezpečný jako Barack Obama by měl být prezidentem," uzavírá Sowell (v tomtéž zdroji, 29. 4. 2008). Oslňuje abstraktními apely o změně, naději, míru, potření bídy a nemocí, idealistickým globalismem, který má pramálo společného s realitou skutečného světa.

Barack Hussein Obama skutečně zazářil na zdejší politické scéně. Zlatoústý orátor, velmistr vágních slibů o změnách a naději v národě, v mnohých kruzích, včetně těch nejvlivnějších, je pokládán už za téměř spasitele Ameriky, ne-li všeho lidstva. Talentovaný řečník, inteligentní stratég a organizátor, po úspěšném ukončení studií práv na slovutné Harvardově univerzitě v roce 1991, se vrátil do Chicaga, v letech 1992-1996 byl zaměstnán u advokátní firmy a rovněž se poněkud uplatnil na University of Chicago nikoliv jako "profesor ústavního práva" (jeho tvrzení), ale pouze jako "senior lecturer (on leave of absence)".

Politickou kariéru započal v roli "community organizer". S nikým takovým jsem se nesetkal. Politický organizátor, propagandista, rádce, výpomocný sociální pracovník, jakýsi desítkář naší neblahé paměti? Obama se podílel na výcviku kádrů ultralevicové organizace ACORN (Association of Community Organizations for Reform Now), proslulé svými hodně nešetrnými iniciativami - tzv. direct actions - charakterizované pohrůžkami, vydíráním, násilím. ACORN již čtyři desetiletí využívá a zneužívá všelijaké podpůrné vládní programy, podílí se na podpoře ilegální imigrace, padělání řidičských průkazů, registrace sociálního zabezpečení a volebních podvodů. Z fondů Obamovy kampaně 800.000 USD se poskytlo tomuto ACORN.

Narcisismus není nic neobvyklého mezi politiky. Každý senátor pohledem do zrcadla se v něm vidí v roli prezidenta, tvrdí Charles Krauthammer, významný publicista, původním povoláním lékař, a dodává, že v případě Obamy tato ambice je nebetyčná, zejména při uvážení jeho dosavadních, značně nepozoruhodných zásluh. Pouhé tři roky v senátě, němž ani jeden významný zákon nenese jeho jméno. Před svým povýšením do Washingtonu jako senátor ve státě Illinois téměř stotřicetkrát hlasoval slovem "přítomen" čili nehlasoval tak či onak.

V politice snad na mnoha místech, a určitě tak v USA, Exaggeration is acceptable, dishonesty isn't. Přehánění, nadsázka jsou přípustné, nečestnost však není. Již se ale ozývají střízlivé hlasy, že Obamův idealismus, jak že sjednotí, v senátu překlene tak značné rozdíly se zvými politickými oponenty, nikdy totiž takovou iniciativu neprojevil. Obama o sobě tvrdí že není "liberal" (což v americké realitě znamená značně levicový postoj), vzdor skutečnosti, že National Journal na základě jeho hlasování hodnotí Obamu jako nejvíc levicového ze všech sto senátorů.

V prosinci 2007 Obama rezolutně prohlásil, že byl vždy křesťanem a s muslimstvím neměl nikdy nic společného. Což tedy je lež, jak pečlivě dokumentuje Daniel Pipes (Jewish World Review, 29. 4. 2008). Posléze se tedy poopravil zpřesněním, že nebyl practicing muslim. Jeho sestra Maya se netajila (New York Times): "Naše celá rodina byla muslimská a většina lidí to věděla, že jsme muslimové." Tak byl tento nynější prezidentský vítěz ve škole registrován, což potvrdili jeho tři učitelé. Muslimskou víru svého otce si udržel po jednatřicet roků, až do doby, kdy na popud své manželky, prosazující jeho politické ambice, přestoupil na křesťanství.

E-mailem nám začaly přicházet seznamy padesáti údajných, Obamou vyřčených lží. Například: Jeho otec Barack Hussein Obama Sr. (1936-1982) nebyl chudobným pasákem koz, ale příslušníkem místní politické smetánky se solidním vzděláním, se zaměstnáním u vlády. Obamova africká babička nebyla křesťanka, ale věrná muslimka. Však nežila v monogamním manželství, byla jednou ze čtrnácti manželek téhož muže. Obamovo jméno není africké, z jazyka swahili, jak tvrdí, "Barack" pochází z arabského "baraka", překládané jako "požehnaný", a neméně arabský je ovšem onen Hussein.

Za zcela nepodstatné pokládám tvrzeni, že údajný křesťan Obama nikdy nebyl pokřtěn a své dvě dcery podivně pojmenoval. Mně spíš vadí jeho příliš tvůrčí zacházení s realitou. Víc než slovům předáka je někdy užitečnější zajímat se o kvality lidí, jimiž je obklopen. Zajímavý je například jeho vztah k Williamu Ayersovi, bývalému revolucionáři domácí teroristické organizace Weather Underground. Spolu se svou manželkou Bernardine Dohrn se podílel na kladení bomb a vyhazování federálních budov do povětří. Ayers s chotí uspořádali večírek k zahájení Obamovy politické kariéry, Obama a Ayers vypomáhali nadaci Wood Foundation distribuovat peníze k prapodivným účelům. Obama otázku na jeho konexi s Ayersem odmítl, s poukazem na skutečnost, že jemu v době těchto teroristických aktivit bylo pouhých osm roků a že taková záležitost je irelevantní, nepodstatná (tenuous), falešná (phony). Jenže Obamovi nebylo osm, ale čtyřicet roků, když Ayers ve svém interview s New York Times, uveřejněném zrovna 11. září 2001, nostalgicky zavzpomínal na své někdejší teroristické počínání a jak že ho moc mrzí (despair - zoufalství), že té škody nemohl způsobit víc. Paní Dohrnová, která si odseděla sedm měsíců za odmítnutí výpomoci při vyšetřování vraždy, Ameriku charakterizuje jako bestii (beast) a zrůdu (monster). Ayers se vyjadřuje se stejnými lichotkami a s předpovědí, že zem spěje k fašismu.

Nicméně Obama vydal prohlášení, v němž tyto dva spoluobčany pokládá za "mainstream" čili průměrné, normální, nepozoruhodné Američany. (David Axelrod, hlavní představitel Obamova početného volebního týmu, přidal informaci, že se sousedem Ayersem ho pojí skutečnost, že jejich děti chodí do společné školy. To vedlo k poznámce o Ayersových potomcích jako značně slow learners: jednomu je totiž 39 roků a druhému 28 roků, na rozdíl od Obamovy devítileté a šestileté holčičky.)

Objevila se zpráva, že pokrokové noviny Los Angeles Times vlastní video záznam ze slavnostního posezení s večeří v New Yorku u profesora Rašida Khalidiho, někdejšího reprezentanta teroristické organizace PLO a hlavy organizace AAAG (Arab American Action Group), též financované nadací Wood Foundation, jejíž peníze rozdávali tam rovněž přítomní Obama a Ayers. Ten s chotí Dohrnovou, je spoluautorem knihy, věnované politickým vězňům, trpícím za americkými mřížemi. Mezi takovými obětmi imperialistického bezpráví jmenují Sirhana Sirhana, vraha Roberta F. Kennedyho. L. A. Times nevyhověly požadavkům zveřejnit nepochybně zajímavé video.

Není mi známo Obamovo hodnocení funkcionářky Alice Palmerové, jež umožnila Obamův vstup do legislativy státu Ilinois. Tato významná aktivistka prosovětského "mírového výboru" se též jako host v roce 1986 účastnila 27. sjezdu komunistické strany v Moskvě.

Na Obamovu obhajobu lze uvést, že takoví, údajně průměrní, typičtí Američané nepatřili k jeho nejbližším přátelům, mezi něž zcela určitě patřil duchovní Reverend Jeremiah Wright, Obamův mentor, rádce, náhradní otec, jenž ho oddával, dvacet let byl Obama členem jeho farnosti.

O slovech a činech tohoto velebného pána prosakovaly už delší dobu všelijaké pověsti, například v souvislosti s chválou muslimského černošského fanatika Farrakhana, taktéž Reverenda. S ním odjel do návštěvu k libyjskému Kaddáfímu a při té příležitosti "naléhavě prosil Boha, aby zatratil Ameriku". Bělochy kromě mnohého jiného obviňuje ze systematické genocidy černošského obyvatelstva vynálezem AIDS. Tento Wright se poslední dobou náramně zviditelnil svými vystoupeními v texaském Dallasu, v Detroitu v Michiganu, v proslovu jednak na konferenci reprezentantů nejvýznamnější černošské organizace NAACP a jednak černošských církví, a k zástupcům medií ve Washingtonu (National Press Club). Všude tam opakoval svou životní filozofii a vztah k USA, své rodné zemi - témata a přesvědčení, tak jak kázal ve svém kostele po dobu 36 roků, kde, jak již poznamenáno, Obama po dobu 20 roků byl jedním z jeho farníků. Nikoliv "God Bless America" - Bůh aby Americe požehnal, ale aby ji zatratil.

Duchovní rádce Wright se prezentoval jako dokonalý rasista, jenže Obama ho nadále obhajoval, že to není potrhlý demagog (crank and demagogue), že on se ho nemůže zříci jako se nemůže zříct černošského společenství.

Po takové megatonáži Reverenda Wrighta muselo však dojít k pozměněné verzi Obamovy reakce. Prošla několika modifikacemi: že slova byla vytržena z kontextu, že Obama mnohé neslyšel, takže se nemůže zcela vyjádřit, což nevyhnutelně vyvolalo otázku, jak že za dvacet let důvěrného přátelství mu mohlo něco takového uniknout. Došlo i k porovnání s filmem Casablanca, v němž policejní šéf Claude Rains v nočním klubu, v jehož každodenně provozovaném ilegálním kasinu pravidelně sázel, zjištěním jeho existence ho jakoby šokovalo.

Co vlastně Obama věděl či měl vědět? Třeba o existenci Wrightova časopisu Trumpet, publikaci s nákladem 100.000 výtisků. Zajímavé počtení v této Trumpetě: černošský muslimský, antisemitský rasista Louis Farrakhan je Wrightem prezentován jako "gigant dvacátého a jednadvacátého století." Wrightův vztah k rodné zemi - ke kapitalismu, bělochům a s asimilací se ztotožňujícími černochy - je "trpce nepřátelský" (bitterly hostile), americký patriotismus zavrhuje, o amerických černoších se vyjadřuje jako o "Afričanech, žijících v diaspoře na Západě." Též to jsou "zpěvaví ptáci (songbirds) uvěznění v kleci zvané Amerika." Ameriku obviňuje jednak z nedostatečné materiální podpory Africe a rovněž i z genocidy Afriky. Amerika je zločinný národ, jeho kriminalita a rasismus jsou stejné jako v době otrokářství. A Ameriku beztoho objevili Afričané. Wright, prosazovatel oné black liberation theology, rovněž k věření předkládá zajímavost, že " černý Ježíš byl zavražděn evropskými utlačovateli." Též rezolutně odmítá nařčení, že by byl černošský rasista, a vysvětluje, že černošský rasismus neexistuje, přece nemůže existovat. Dalo by se věřit, že Obama by nevěděl o existenci časopisu, i když jeho portrét okrášlil obálku jednoho vydání, s detailním profilem v textu? Megatonáž takového druhu nesmyslů přece jen přiměla Obamu, aby přistoupil k mikrofonu a od svého dlouholetého zdroje inspirace se odvrátil a jeho názory zatratil.

Ještě bližší zvolenému 44. prezidentovi je ovšem jeho manželka Michelle. Dostalo se jí privilegovaného, záviděníhodného vzdělání (univerzity Princeton a Harvard). Pod svým původním jménem Michelle LaVaughn Robinson předložila disertační práci (tzv. senior thesis, 225 stran, 1985) s názvem Princeton-Educated Blacks and the Black Community, v níž zdůrazňovala, že americký národ je založen na zločinu a nenávisti, že běloši jsou nevykořenitelní rasisté (ineradicably racist). Černochy třídí do dvou kategorií - na separationist a integrationist. Ona se hlásí k separatistům, přesvědčeným, že konflikt bělochů a černochů je nesmiřitelný, permanetní, potrvá věčně. Vyjádřila svou povinnost všechny síly vynaložit především a výlučně k dobru černošského společenství. Tohle tedy bude naše nová první dáma země. Jsem zvědav, zda si někdy někdo troufne zeptat a otázaný se bude obtěžovat, aby odpověděl - třeba s mlžením či mlčením, že o názorech své životní družky neměl tušení.

Byli jsme svědky duelu mezi dvěma značně rozlišnými soupeři. Jednak Republikán John McCain, jehož otec a též dědeček sloužili vlasti v roli velících admirálů flotily v Pacifiku, a jejich potomek pilot byl za vietnamské války sestřelen a strávil pět a půl roku ve velmi nepříjemném zajetí. Po propuštění se dal na politiku, v Arizoně byl zvolen senátorem a vysloužil si pověst tzv. maverick - samorosta, posazujícího politicky nepohodlné kauzy. A teď ve věku 72 roků se stal úplně nejstarším uchazečem o Bílý dům.

Tam se ale úspěšněji snažil nastěhovat Barack Hussein Obama, 47 roků, víc než o generaci mladší. V předvečer historické volby, 3. listopadu 2008, na velikém shromádění v Columbusu, Cornal Garnett, biskup pro tamější stát Ohio jakož i pro Pennsylvánii a stát West Virginia, tohoto kandidáta přirovnal k Mojžíšovi. Vykupitel našeho věku. (Reverend Jeremiah Wright se rozumně z kampaně vytratil.)

Sdělovací prostředky ve své valné většině podporovaly Obamu. Jejich zaujatost pak vedla k závěru, že největší prohru utrpěla právě media ztrátou své reputace, jakéhokoliv nároku na objektivitu. Různě se měřilo slovem, obrazem či délkou vysílacího času. Přední televizní zdroje - CBS, NBC, ABC, CNN - věnovaly Obamovi dvakrát tolik času než McCainovi. Zajímavé je též prolistování časopisy. Například Newsweek z posledního červnového týdne 2008: velebil Obamu, s dokumentací sličných jeho portrétů, se vztyčenou hlavou a soustředěným pohledem k budoucnosti, v kontrastu McCaina, trapně postávajícího někde na letišti. V témže vydání se nezapomnělo na jejich manželky: Obamova údajně oslňující Michelle versus McCainova Cindy, prezentovaná sice detajlně, ale s nepřehlédnutelnou antipatií. Ačkoliv McCain se nikdy nezmínil o rasistickém řádění Obamova dlouhodobého mentora Wrighta, ani jedním slovem nezavadil o rasistické předsudky Michelle Obamové, přece jen The New York Times zatratily McCainovu kampaň jako "nasty" (odpornou, nechutnou). Sarah Palinová, republikánská kandidátka na úřad viceprezidenta, se stala terčem ustavičného zesměšňování, aniž se však někdo obtěžoval zmínit o mnohých nehoráznostech z úst Joe Bidena, viceprezidentského kandidáta Demokratů (když si například popletl dobu, když v Bílém domě seděl Hoover a nikoliv Roosevelt, když Biden popisoval své pravidelné návštěvy v dělnické restauraci, která v oné době už mnoho let neexistovala, a tak dost dlouho dále).

Bez peněz do hospody nelez a totéž v daleko větší míře platí pro uchazeče o politický úřad. Americké volební kampaně jsou nejen hrůzně dlouhé, ale i nákladné. Oba kandidáti se zavázali přijmout pravidla tzv. public financing, což výměnou za federální finanční podporu znamenalo podřídit se podmínkám, jež by znemožňovaly přísun nekontrolovatelných finančních zdrojů. McCain dohodu dodržel, Obama nikoliv. I jeho tuze hlasitý příznivec Frank Rich označil (NYT, 2. 11. 2008) tento podtrh - zaobalený slovesem "reversed" - jako nejvýznamnější manévr v celé kampani. Původ peněz v odhadované výši 190 milionů dolarů je nezjistitelný (Investor's Business Daily, 7. 10. 2008). Budou se federální úřady zajímat a vyšetřovat? Prozatím se podařilo zjistit některé adresy - Saúdská Arábie, Abu Dhabi, dokonce i Ghaza, Addis Ababa a kdesi i v Číně.

Mediální smršť a finanční potopa stačily znicotnit škraloupy, jimiž přispěly postavy jako duchovní Wright, bývalý terorista Ayers s manželkou, nynější antiizraelský profesor Khalidi, či Obamovo počínání v ACORN. Nedostatečný osvětový vliv zřejmě měly knižní publikace David Freddoso, The Case Against Barack Obama, Brad O'Leary, Th Audacity of Deceit, Jerome R. Corsi, The Obama Nation.

Bažení po změně bylo příliš značné, náhlá ekonomická pohroma příliš bolestivá, pořádně postihující většinu veřejnosti. Obama se úspěšně snažil prezentovat McCaina jako málem siamské dvojče všeobecně zatracovaného, osm let v Bílém domě pobývajícího Bushe. Ten je odpovědný za všechno a zásluhy nemá naprosto na ničem - ani na skutečnosti, že na rozdíl od některých zemí v Evropě a Asii, nikde v USA nedošlo po 11. 9. 2001 ani k jednomu teroristickému útoku, ač snaha Al-Kájdy tom zajisté byla. To ale nazabránilo The New Tork Times ve svém úvodníku (5. 11. 2008) Bushe zatratit za jeho naprosté selhání ochránit národ (utter failure of government to protect its citizens).

K volbám se dostavil rekordní počet oprávněných občanů (a ovšem i neoprávněných neobčanů). Ti co volili poprvé v životě, velkou většinou (69%) dali přednost Obamovi. V nejmladší věkové kategorii (18 - 20 roků) byla podpora rovněž nejvyšší (66%). Nejnižší (46%) pak mezi seniory od 60 roků a výš.

Obamovi dala přednost většina žen (56%) jakékoliv věkové kategorie, na rozdíl od mužů (49%). Běloši hlasovali pro McCaina malou většinou (55%), v kontrastu k 95 procentům černochů, hlasujícím pro Obamu. Obamovi dalo přednost 45% protestantů, 53% katolíků a velikánská většina, 77% příslušníků židovského vyznání. Tomu se leckdo, včetně mě, tuze podivil, nejen při uvážení o Obamově jménu Hussein, ale jeho přespříliš vřelého vztahu s profesorem Rašidem Khalidim, lamentujícím, jaká že to byla katastrofa ono zřízení státu Izraele. V Izraeli sídlících 40.000 amerických občanů vyjádřilo přesně opačnou volební preferenci.

Hodně trpkým zklamáním pro McCaina byl postoj oněch Hispanics či Latinos, španělsky mluvící menšiny latinsko-amerického původu, jež v mnohých oblastech se stává většinou. Téměř z dvou třetin (66%) totiž hlasovali pro Obamu. Od nich McCain inkasoval hodně nezasloužený políček. Spolu s Edwardem Kennedym, svým politickým protipólem, prosazoval reformu imigračního zákona, která však v Kongresu neprošla. Svou iniciativou si McCain znepřátelil konzervativce v řadách své strany, aniž získal ocenění v kruzích, jež měly důvod takový zákon přivítat. Demokratům se ale podařilo uspět v hispánské komunitě s tvrzením, že Republikáni nepodporují její zájmy. Rovněž přispěl Obamův slib nepodpořit deportaci ilegálů ze země, a naopak jim vystavovat řádné řidičské průkazy.

Obamu značně podporovaly svobodné matky, často odkázané na veřejnou podporu. V televizi jsem postřehl jásající mladou černošku, jak že teď všechno bude krásné, Obama zařídí, aby nemusela splácet hypotéku a benzin bude lacinější.

V televizi byl rovněž citován názor profesora Krugmana, čerstvého laureáta Nobelovy ceny za ekonomii, že člověk, který se neraduje z Obamova vítězství, tím prokazuje svůj mentální i morální deficit. Velmi vlivný žurnalista a autor Thomas L. Friedman svůj první povolební komentář (NYT, 5. 11. 2008) nadepsal slovy Finishing Our Work, že vlastně teprve teď tímto zvolením Obamy skončila americká občanská válka, že "ráno jsme se probudili v jiné zemi."

Ano, přemnohé se změnilo. Teprve v roce 1967, dozvídám se z téhož zdroje NYT, Nejvyšší soud za nezákonný prohlásil zákaz mezirasových manželství, tehdy v platnosti ještě v šestnácti státech. (Což já, právě takový provinilec, jsem nevěděl při projíždění takovými končinami.)

A nyní se hlavou státu, dosavadní supervelmoci, stává inteligentní, tuze ambiciózní selfmademan, hodně levicový, ideologicky laděný, ale prý dostatečně pragmatický, aby se dovedl přizpůsobit potřebám dne. Každopádně je značný rozdíl mezi tím co říká a tím, co prozatím činil.

O žádném z jeho předchůdců se tak málo vědělo. Například kdo financoval jeho velmi nákladná studia na Harvardu? Byl to v Sýrii narozený a nedávno k dlouhodobému nepodmíněnému trestu odnětí svobody odsouzený podvodník Rezko?

Do senátu ve Washingtonu se Obama dostal v roce 2005 a od roku 2007 se věnoval své volební kampani. Na zasedání do sněmovny a výborů přicházel pozdě nebo vůbec ne. Burt Prelutsky v článku If I Were John McCain (Townhall, 13. 10. 2008) si troufl napsat: "Je nám řečeno, že Obama je brilantní. Ale zdá se to být brilantnost šejdíře, podvodníka."

Obdržel jsem e-mail s diagnózou od mně neznámého psychiatra jménem Dr. Sam Vaknin, autora díla s názvem Malignant Self Love, údajné světové autority na narcisismus. Tuto vlastnost definuje jako "projekci grandiózní, leč falešné pojímání sama sebe." Jeho počínání, gesta, přirovnává k nelichotivým historickým postavám včetně Hitlera.

Není sám. Tohle jsem slyšel od česko-amerického našince: "Jen se podívej na ty paralely, historie se zřejmě opakuje! Ekonomická krize začátkem třicátých let a teď tady. Adolf i Barack, oba úchvatní řečníci, náramné charisma, prázdné fráze, bezvadná organizace, pompa a bombast - porovnej partajní sjezdy NSDAP a teď ten sjezd Demokratické partaje v Denveru, s tribunou, řeckými sloupy, antickým panoramatem." Též se zmínil o nedodržení dohody o veřejném financování kampaně, o volební podvodech ACORN, zastrašování a skandalizaci opozice, například útoky na Sarah Palinovou a Joe the Plumber, o jásání nekritických či aspoň předposraných médií a ovšem to velikánské nadšení davů tehdy a teď, že přišel spasitel, nový mesiáš.

Sýčkové se obávají mnohého: Bezprecedentní rozmach vládní moci. Zpomalení hospodářského růstu ve prospěch ekonomické rovnosti. Přerozdělování příjmů, prapodivné refundace jako navrácení daní oněm 40 procentům obyvatelstva, daně neplatícího. Rozmach pravomoce odborů zrušením tajného hlasování a tím i zvýšením kontroly nad členstvem. Metodou tzv. fairness doctrine zlikvidovat nebo aspoň důkladně omezit vliv konzervativně orientovaného rozhlasového vysílání. Zkázonosný zásah do jmenování federálních soudců. Zatímco McCain v senátě hlasoval ve prospěch nominace soudců Nejvyššího soudu Ginsburgové a Breyera, v uznání jejich odborných kvalit, ač nesouhlasil s jejich justiční filozofií, Obama hlasoval proti soudcům Robertsovi a Alitovi z důvodů výlučně ideologických. Otevřeně prohlašuje prosazování soudců s prokázanými sympatiemi pro "downtrodden," chudáky utlačované.

Chladnější hlavy konejší ty poplašené. Netřeba se tolik děsit, nejeden záměr bude přece nesplnitelný. Obama sice vyhrál poměrem 54 procent proti 46 procentům hlasů., ale situace v zemi je taková, že zastánců liberálních (čili v evropském porozumění socialisticky tíhnoucích) názorů je jen 20 procent, pouhá jedna pětina. Dvakrát tolik (40%) je jak konzervativců, tak oněch tzv. moderates. Významný odborník průzkumů veřejného mínění, jménem Andrew Kohut, hodnotí výsledek voleb nikoliv jako posun k levici jako spíš vyjádření nespokojenosti se současným stavem věcí.

S Obamou důsledně sympatizujíci týdeník Newsweek ve svém vydání z 27. října 2008 svou obálku obdařil sdělením AMERICA THE CONSERVATIVE. Jeho editor Jon Meacham v podrobném pojednání zdůraznil, že Amerika zůstává a center-right nation, což je skutečnost, kterou by Obama mohl pominout jen ke své velké škodě.

Obtížně by se dalo příliš levicovým způsobem vládnout v zemi spíš pravicově orientované a hodně víc nábožensky založené než je Kanada či kterákoliv evropská země. V USA stále nepřehlédnutelnou váhu má 70 milionů oněch značně konzervativních tzv. Evangelicals. Například v těchto volbách v Kalifornii, státu ze všech snad nejliberálnějším, se většina voličů vyslovila pro zákaz homosexuálních manželství. (A nejvyšší procento (70%) negativních hlasů přišlo z řad Obamových černochů.)

Američané mají značně větší toleranci vůči ekonomické nerovnosti, než je tomu kdekoliv jinde ve světě. (Bylo to jedno z mých velkých překvapení po příjezdu ke zdejším břehům.) Setrvávající kulturní konzervatismus, jak znovu čerstvě potvrzeno kalifornským hlasováním. Velký důraz na právu vlastnit zbraně a nemenší nedůvěra v příliš velkou pravomoc státu.

Meacham předpovídá, že mnoho liberálů bude téměř určitě zklamáno Obamovým počínáním, poté co se mu nepodaří dodržet mnohé své sliby. Však k podobným reakcím došlo v době Billa Clintona, s jeho odklonem k politickému centru, prosazením užitečné reformy sociálního zaopatření (welfare). Nepochybně zklamána bude ona černoška, očekávající, že prezident bude platit její dluhy.

I odpůrci tohoto prezidentského vítěze aby příznivě hodnotili kvalitu poradců, které prozatím nashromáždil: investor velmistr Warren Buffet, finančníci, ekonomové jako Volcker, Rubin, Sommers, politologové jako Brzezinski, můj tehdy model a idol z dob studií na Kolumbijské univerzitě.

Tak či onak, zvolen byl "the most far-left candidate in American history" a důvodem je "historical amnesia." V průzkumech veřejného mínění, titíž respondenti, kteří v odpovědi na otázku o bezpečnosti státu a kompetence, až z devadesáti procenty dávali přednost McCainovi, nicméně hlasovali pro Obamu. Čtyři bývalí ministři zahraničí vyslovili svou podporu pro kandidáta McCaina, což média ignorovala. Zato tuze zdůraznila podporu Colina Powella pro Obamu.

Nicholas D. Kristof v článku Rejoin the World (NYT, 2. 11. 2008) píše o návratu Ameriky do světového společenství jako té hlavní priority. Bushe neobviňuje z korupce, ale z oné údajné cowboy diplomacy, počínání supervelmoce bez dostatečných ohledů na háklivé reakce ve světě. Rovněž se odvolává na hodnocení celkem 109 historiků, z nichž 98 procent Bushovi dalo známku nedostatečnou, a téměř dvě třetiny (61%) ho hodnotilo jako nejhoršího prezidenta v historii země.

Fareed Zakharia, výtečný publicista indického původu, s předstihem již jásal takto (Newsseek, 27. 10. 2008): "Představme si, co lidé všude ve světě si budou myslet, až uvidí, že Amerika zas znovu jednou vynalézá budoucnost."

"Ještě jedna zajímavá paralela mě napadá," dodal kriticky naladěný česko-americký našinec. "To občanství přece. Hitler se stal německým kancléřem dřív, než vůbec měl německé občanství. Pak se to muselo na poslední chvíli dohánět. A teď, když se o Obamovi poslýchá, že se narodil mimo území USA, to by se přece dohnat nedalo." Pravda pravdoucí - od toho máme ústavu, článek II.

Původní iniciativa ale vzešla u žurnalisty Jima Geraghtyho, National Review, který u štábu Obamovy kampaně neúspěšně zažádal o kopii rodného listu, jako důkazu, že prezidentský kandidát se skutečně v USA narodil. Leckde totiž kolovaly zprávy o tvrzení Obamovy africké babičky Sarah Hussein Obama, že její nynější slavný vnuk se narodil v Keni, kam se tehdy vrátil její syn spolu se svou značně již těhotnou bělošskou manželkou. Ta se údajně necítila nejlíp v tamějším prostředí, zejména jí vadilo zacházení muslimských mužů s jejich manželskými protějšky. Rozhodla se do USA vrátit, ale vzhledem k jejímu příliš pokročilému těhotenství letecká společnost ji odmítla vzít na palubu. K porodu, jehož byla svědkem, tedy došlo v Keně - tak v affidavitu tvrdí babička Obamová.

Žurnalista Wayne Madsen (Online Journal) uveřejnil 9. června 2008 článek, v němž tvrdil, že jeho slídilům (research team) se podařilo v keňském přístavě Mombasa nalézt dokument o narození Baracka Husseina Obamy Jr. z otce, občana Keni, a matky, americké občanky. Ta krátce po porodu s potomkem do USA odlétla a v Honolulu na Hawaii ho registrovala jako tam narozeného.

Philip J. Berg, bývalý náměstek generálního prokurátora (Attoney General) státu Pennsylvánie, se v říjnu 2008 obrátil k soudu s iniciativou, aby senátor Obama prokázal své americké občanství jako nepominutelnou podmínku k dosažení prezidentského úřadu, a tak vyvrátil domněnky, že je občanem Keňi, státu jeho údajného narození, nebo je občanem Indonésie, přičiněním jeho matky, v roce 1967 tam přesídlivší.

Týž měsíc, soudce R. Barclay Surrick, memorandem o 34 stranách, odmítl o věci jednat, s adjektivy jako ridiculous, patently false, frivolous and not worthy of discussion (směšné, prokazatelně falešné, frivolní a nemá cenu se tím zabývat).

Obamův štáb zveřejnil cosi s názvem CERTIFICATION OF LIFE BIRTH o narození s datem 4. srpna 1961, aniž by ale byla uvedeny vyžadované údaje jako váha a velikost novorozence, jméno nemocnice a případně i porodníka. V rubrice pro označení otce je napsáno "African" - druh označení v té době neužívaného, neznámého. Oficiálním termínem pro určení rasy tehdy bylo buď "Negro" nebo "Colored."

Vyšetřovatelé z pokynu právníka Berga kontaktovali Obamovu nevlastní sestru Mayu Soetoro, jež se starším polobratrem Barackem společně vyrůstala. Jenže ta poskytovala vzájemně se vylučující informace: k narození že mělo dojít 4. srpna 1961 v jedné porodnici (Queens Medical Center v Honolulu) a pak že na jiném místě (Kaliolani Medical Center for Woman and Children).

Obama se odmítl vyjádřit, ale přerušil na dva dny svou kampaň a odletěl na Hawaii, údajně navštívit svou umírající babičku (již v minulých letech navštívil jen jednou, strávit s ní jednu hodinu). Návštěva nepochybně užitečná. Důkazem je vyjádření ředitele odboru zdravotnictví Dr. Chiyome Fukino, že originál rodného listu ověřil, aniž ale dal příležitost k ověření jiným zájemcům. Linda Lingle, guvernérka státu Hawaii, tomuto odboru přikázala zajistit, aby originál rodného listu nebyl za žádných okolností zveřejněn.

Závažná, zcela zásadní je otázka o místě Obamova narození. Pokud to skutečně byla Keňa, s prezidentstvím by to měl být definitivní, neoddiskutovatelný konec.

Právník Berg spolu s Robertem L. Schulzem, předsedou organizace We The People Foundation For Constitutional Education se dosud nevzdávají. Poslali otevřený dopis Baracku Obamovi s požadavkem, aby předložil přesvědčivý důkaz o svém americkém občanství, a budou ho očekávat ve Washingtonu, D. C., v budově National Press Club, v poledne v pondělí 17. listopadu 2008, pro nás památného dne.

Samozřejmě, že se nedočkají. Svou kauzu se pokusí prosadit u Nejvyššího soudu. Též se již objevily zprávy, že aspoň pět států nepotvrdí výsledek prezidentské volby bez předložení tohoto požadovaného důkazu, což by ovšem způsobilo kolosální zádrhel.

Nevěřím, že Nejvyšší soud vyhoví. Tak explozivní záležitost odloží s nějakým procedurálním zdůvodněním. Převáží zájem o odvrácení ústavní krize, následného chaosu a případného násilí, jež by nemuselo být nekrvavé. A s kdoví jakým dopadem na zahraničně politické zájmy. Takže smeteno bude ze stolu, i za cenu, že tento unikátní výherce prezidentského úřadu v něm bude fungovat naprosto nelegitimně.

Osud, pokud něco takového přece jen existuje, má v tomto případě hodně bizarní, až morbidní, smysl pro humor.