Prosinec 2008

Preference, priority, pošetilosti voličstva

Ota Ulč

V ovzduší voleb, a to i těch českých komunálních, přibývá jiskření na kolbišti nikterak ohleduplných gladiátorů. Z dálky od opačného břehu Atlantiku se snažím sledovat a orientovat: odpadá náboženství v tom našem až výstředně ateistickém národě, na rozdíl od jiných kritérií jako jsou věk, pohlaví, vzdělání, zkušenosti s lety v totalitě, kdo na ní vydělal a kdo prodělal, komu se stýská a kdo si libuje, hodnocení svobody jako daru či břemena. Nátura, ambice, sklony spoléhat víc na sebe nebo na stát, pro nesplněné ambice nacházet vysvětlení na všemožných adresách s výjimkou té vlastní. Ochota tolerovat realitu značných socioekonomických rozdílů a stále se zvětšujících vzdáleností, kolik že hlodá závist, proslulá to česká vlastnost. (Vzpomínám na někdejší anktetu po rozpadu ČSR – ČSSR – ČSFR. při vymýšlení nejvhodnějšího názvu čerstvého českého státu. Mezi alternativami bylo i doporučení „Republika Závist“.)

Nevím, do jak důkladných podrobností šťourají čeští průzkumníci veřejného mínění v porovnání s praktikami zde v Americe, zemi rozsáhlejší, s příslušně větším množstvím komplikací a následných bolehlavů. Nejen tedy věk, vzdělání, životní úroveň, ale i vliv rasy, národnosti, náboženství, stavu dosažené integrace-asimilace, zda přistěhovalci nedávní či potomci pionýrů z předchozích století.

Začnu rozdíly regionálními, nyní s nominací aljašské guvernérky Palinové záležitostí dost aktuální, byť s méně disharmonickým, natož destruktivním potenciálem. Ale i zde je kontrast značný: porovnejme zálesáckou lovkyni losů s intelektuální elitou východního pobřeží, zejména s tzv. bostonskými brahmíny. Před čtyřmi roky prezidentský kandidát John Kerry, přímo ukázkový brahmín, v takových divočinách nemohl neuspět.

Na západ od řeky Mississippi bývá desetkrát míň obyvatel na tu kterou čtvereční míli a na vzdálené Aljašce je disproporce ještě větší. Otrlí, individualističtí pionýři, pohrdající vzdáleným Washingtonem s jeho legiemi všetečných byrokratů – taková je představa, reputace. Báječně osmahlý Barry Goldwater v kovbojském širáku, senátor z Arizony, dokonce ovládal tuze obtížnou indiánskou řeč Navajů. Konzervativci typu Ronalda Reagana zdůrazňují, že vláda, která vládne nejmíň, vládne nejlíp.Takové ujišťování jde ale stranou v okamžiku, když vypukne kalamita způsobená přírodními či jinými živly. Nejen hurikán Katrina vyžadoval, aby Washington přispěchal s asistencí, ale i teď v předvolebním závěru roku 2008 probíhá vládní úsilí zachraňovat provinivší se Wall Street.

Federální vláda vlastní daleko víc půdy v oněch západních státech (polovinu všeho území a v případě Aljašky 70 procent). Zatímco množství federální dobročinnosti – tzv. earmarks – vychází v Obamově státě Illinois na 22 dolarů per capita, na Aljašce to je 231 dolarů per capita, čili víc než desetkrát (The New York Times, 14. 9. 2008).

Mnou často citovaný až opěvovaný publicista Thomas L. Friedman v tomtéž zdroji z téhož dne ostře kritizoval republikánského prezidentského kandidáta Johna McCaina, že „vytáhl do kulturního boje“ (to play the culture-war card). Rozhlížel jsem se po zpřesnění tak překvapivého verdiktu. Poskytl mi je Herbert F. Meyer, v době Reaganovy administrativy Special Assistant to the Director of Central Intelligence, svým informativním esejem The Culture War’s Decisive Battle Has Neguj, 8. 9. 2008, že tato kulturní bitva, probíhající již několik desítek let, teď pořádně vzplála a blíží se k vrcholu právě v těchto prezidentských volbách. Pro budoucnost by mohla mít stejně zásadní dopad jako bitva u Gettysburgu za občanské války v devatenáctém a námořní bitva u ostrova Midway ve století dvacátém. Pořádná to hyperbola, tady ji máte.

Autor nás seznamuje s protivníky. V jeho terminologii těmito antagonisty jsou jednak „tradicionalisté“, jednak „levicoví liberálové.“ Bezostyšně sympatizuje s tradicionalisty hlásícími se ke křesťanské tradici, k přesvědčení, že jedinci jsou důležitější než skupiny, že rodiny mají větší váhu než vlády, že manželství je svazek muže s ženou. V oblasti lidských práv se klade důraz nejen na práva, ale i na odpovědnost jako opačnou stranu téže mince, na osobní svobodu, jež nesmí být zneužívána, a na zákon, jehož platnost nezávisí na okolnostech, zda se jeho dodržování zrovna hodí nebo nehodí. V hospodářské sféře má převládat svoboda s minimálním zasahováním úřadů. Tradicionialisté uznávají a respektují rozlišnost lidí v jiných zemích a jsou přesvědčeni, že jejich USA, vzdor všem svým nedostatkům, jsou zemí tou nejpožehnanější (in history’s most blessed country), jíž v případě útoku budou bránit svými životy.

Oni „levicoví liberálové“ vidí svět a svou vlast značně jinak. Přemnohé jim vadí na tradici vlastní země, včetně nerovnosti v kapitalistické ekonomii volného trhu, vadí jim síla vojenské moci a okázalé projevy vlastenectví. Odmítají se ztotožňovat s převažujícími mravními hodnotami a nedostatky vlastní společnosti jim brání uznat a ocenit jakékoliv pozitivní výkony jejího počínání. Tento druh radikálně nevlídného hodnocení vlasti započal v šedesátých letech minulého století, s projevy odcizení, drogové závislosti a blažených sexuálních eskapád.

Časem se ale zformovala politická agenda s úsilím tyto Spojené státy důkladně předělat, tradic a dosavadní orientace se zbavit. Bůh jako ultimální autorita odmrštěn a nahrazen Státem. Absolutní pravdy a hodnoty neexistují, právo - neprávo a dobro - zlo je rozmělněno v relativismu, kulturním pluralismu, v důrazu na rovnosti hodnot, kdy pak není rozdílu mezi vegetariánem a kanibalem. Vždy se najde nějaké ospravedlnění i těch nejnehoráznějších činů škodících pluralistické demokracii. V jakémkoliv konfliktu se nedává přednost porážce nepřítele: přednější je porážka či aspoň potupa vlastní strany.

Ve vidění tohoto autora USA dospěly do stavu stalemate neboli patové situace. Nejvyšší soud pěti hlasy proti čtyřem se obtížně dopracovává k řešení důležitých problémů, ať ve sféře války či míru, ekonomie, energie, školství, zdravotnictví, kontroly hranic a imigrace vůbec. V zahraniční politice, na rozdíl od tradičních vojenských konfliktů na bitevním poli, došlo k válce ideologické, té studené, v níž vůle spojenců demokratických zemí koncem sedmdesátých let se postupně vypařila a převládlo bažení s jménem détente – eufemistický to synonym pro kapitulaci. Meyer uvádí tři jména: Ronald Reagan, Margaret Thatcher a papež Jan Pavel II., žádný z nich se zkušeností v zahraniční politice. Jejich záměrem se ale nestala snaha „neprohrát“, ale přestat s ústupky a přejít k ofenzivě, což pak tuze šokovalo kremelské vládce, tolik přesvědčené, že historie je na jejich straně. Během pak jedné dekády bylo po studené válce jakož i po Sovětském svazu.

Nyní v tomto prezidentském volebním utkání, republikánský kandidát McCain se svou partnerkovou Palinovou se pustili do patriotické ofenzivy oněch tradicionalistů, ona kulturní válka se teď náramně rozkošatila .