Prosinec 2008

Případ Kundera a uznání redaktorům Respektu

Richard Kluzák

Je nutno vyjádřit hluboké sympatie a souhlas s článkem pánů Adama Hradílka a Petra Třešnáka v Respektu. Jejich práce je seriózní a objektivní. Obdivuji jejich odvahu, se kterou nedělají rozdíly mezi osobami neznámými a známými, odvahu, se kterou musí nyní čelit zběsilým útokům zejména komunistů a osob, které se obávají, že by další práce Ústavu pro studium totalitních režimů mohla osvětlit také jejich temnou minulost.

Jsem Kunderův současník (ročník 1928) a mám situaci konce čtyřicátých a padesátých let na univerzitě přesně v paměti. V diskusích o vzniklé kauze by měly být zdůrazňovány následující skutečnosti. V době zatčení pana Dvořáčka na koleji byl pan Kundera kolejním důvěrníkem. Jen pamětníci dosud vědí, co slovo "důvěrník" tehdy znamenalo: kolejní důvěrník, ročníkový důvěrník na fakultách (hlavní činitel při vylučování studentů z vysokých škol), uliční důvěrník (udělující posudky) atd. Byly to funkce sloužící k politické represi a byly velmi obávané.

Důležitá je dále skutečnost, že v dané době jednou vyloučení členové komunistické strany nebyli zásadně znovu přijímáni - s jedinou výjimkou: soudruh Kundera. K takovému znovupřijetí byly nutné trvalé servilní aktivity, veřejné proklamovaná naprostá oddanost straně, v jejímž rámci bylo zajisté i "podání zprávy" policii. Pan Kundera pak skutečně dosáhl vytouženého znovupřijetí.

Je naprosto nepochopitelné, že se k článku v Respektu mohla nestoudným způsobem vyjádřit jakási skupina spisovatelů, nyní nazývaná "Kunderova jedenáctka". Členové a členky této skupiny vůbec nezkoumali příslušný archivní doklad, ani se o to nepokoušeli, o situaci v padesátých letech na českých kolejích a vysokých školách nemají ani ponětí, nikdo z nich sám ta čs. padesátá léta neprožil. Jejich vyjádření dokonce hanobí práci historiků, přičemž oni sami neopodstatněnou kampaň proti autorům článku v Respektu podporují. Ani slovem se nezmiňují o tehdejší oběti - ta je těm spisovatelům a spisovatelkám zřejmě zcela lhostejná. Jejich vyjádření nemohu označit jinak než jako drzost.

Přeji všem pracovníkům Ústavu pro studium totalitních režimu a podobných institucí, aby nadále neochvějně pokračovali ve své práci, zejména v odhalování dosud neznámých nebo dosud skrývaných archivních materiálu, aby se nebáli zuřivých i zbabělých útoků různých Zaorálků a individuí jemu podobných a důrazně na ně odpověděli.