Leden 2009

Události od 11. listopadu do 13. prosince 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Úterý 11.listopadu

Když jsem včera komentoval Topolánkovu nabídku Klausovi, uvažoval jsem o tom, zda se vlastně Paroubek nezlobí na Topolánka jen proto, že to příliš brzy tak říkajíc vykecal. Pak mi to připadlo jako poněkud paranoidní spekulace a nechal jsem si to pro sebe. Nedobře jsem učinil! Je tomu totiž nejspíš přesně tak. Paroubek se dnes nechal slyšet v tom smyslu, že sice na kšefty funkce za vstřícnost nepřistoupí, ale pokud by tu funkci dostal jen tak zadarmo, nic by proti tomu nenamítal. Personální věci jsou totiž podle něho až ty poslední (rozuměj až ty poslední, které se veřejnost dozví).

Zároveň předseda ČSSD prohlásil, že nikdy nevyzýval Ratha ani Haška k rezignaci na poslanecký mandát kvůli jejich budoucí hejtmanské funkci. Prý to nejen nikdy neudělal, ale ani nikdy udělat nehodlá. Paroubkovi se jistě nehodí, že by z parlamentních lavic měl zmizet jeho věrný nohsled Hašek, a dr. Rath by si zase něco podobného od Paroubka asi nenechal líbit. Je totiž podle vlastních slov k předsedovi loajální, ale nebojí se mu říkat do očí věci, s kterými třeba nesouhlasí. To tedy Paroubkovi nezávidím.

ČSSD navrhla postavení lídra ve volbách do EP prof. Švejnarovi a Pavlu Teličkovi, oba to odmítli. Představa čtyřletého úvazku v pozici politické modelky na evropské soutěži krásy oba pány zjevně neláká, mají praktičtější záměry.

ČSSD uzavřela koalici s ODS v Olomouckém, Zlínském a jihočeském kraji. Ve všech třech případech se za to regionální ODS bez problémů zřekla registračních poplatků ve zdravotnictví a převodu krajských nemocnic na akciové společnosti, tedy nikoli nepodstatných částí zdravotní reformy. Přitom hejtmani jsou údajně většinou Bémovi lidé. To je opravdu povedený návrat k modrým kořenům. Ale vlastně ano: fundamentalismus hubou, oportunismus v praxi.

Průzkum agentury Median potvrzuje rozestup mezi ČSSD (38,%, polepšila si o 3%), ODS (30,2, pohoršila si o 1,3), KSČM (13,8) a oběma malými stranami (5,8 v případě KDU, 5,1 v případě zelených). Rozdíly jsou ve všech případech o třídu.

Podle CVVM se tři čtvrtiny Čechů o české předsednictví v EU vůbec nezajímá. Bude to nejspíš pravda. Na Klausově tvrzení o jeho nedůležitosti nejspíš něco málo je. Myslím ale, že jen dost málo: je nepředstavitelné, že by z toho pro ČR mohla vyplynout nějaká sláva a velký užitek. Budou-li se však zúčastnění čeští politici (premiér, prezident, předseda ČSSD, expert Zahradil) intenzivně snažit, může z toho být obrovská a velmi legrační ostuda.

Václav Klaus se v Irsku sešel, jak říká, s „disidentem EU“ Declanem Ganleyem. Je to prý v pořádku, vždyť i on sám je v EU disidentem. Bože, jak příjemné a pohodlné je být v EU disidentem! Zdá se, že český prezident si pro své disidentství na rozdíl od různých vrtáků zvolil vhodné místo a čas.

V Mladé frontě Dnes vysvětluje Miroslav Macek, co jsou to modré kořeny: „ODS byla založena jako nezbytné a nutné protizávaží tehdy převládajících tendencí hledání nových „třetích cest“… Do vínku si… dala předsevzetí být klasickou politickou stranou s klasickou strukturou a jejím hlavním programem byla obnova tržního hospodářství a demokracie západního typu. Cílovou voličskou skupinou se pak zákonitě stala obnovující se a nově vznikající střední třída. Proto se také v preambuli stanov ODS píše, že ODS je stranou schopných, podnikavých a sebevědomých občanů, kteří dokážou převzít odpovědnost sami za sebe, za svoji rodinu, za svoji obec a za stát. Stranou, jejímž členům jsou cizí jakékoliv socializující a kolektivizující tendence, kteří dávají přednost rovnosti příležitostí před rovností v přerozdělování, kteří chrání svá práva a svobody atd. Také malý, ale výkonný stát, tedy méně byrokracie, zákazů, příkazů a nařízení, a tedy více osobní svobody rozhodování si dala ODS do vínku.“ Po 17 letech od roku 1992 to působí jako obehraná melodie z flašinetu, kdo se dnes na to ještě chytí? ODS v tomto pojetí připomíná prvorepublikové Kramářovy Národní demokraty. Ještě by si měli zřídit něco jako Národní gardu, to se dneska nosí.

Dohoda ministra Julínka s lidovci a zelenými, jak se dalo čekat, se nezdařila. Obě strany se Paroubkovi podařilo zastrašit, bojí se, že je Julínek připraví o poslední voliče a hledají, jak z té nebezpečné záležitosti vyklouznout. Je mi líto, je to projev jisté zbabělosti (podobně jako když odéesáčtí hejtmané slibují koaličním partnerům z ČSSD věrnost jejich programovým zásadám ohledně zdravotnictví). K čemu je taková strana a taková koalice? Budeme držet basu, ale jen když to pro nás bude výhodné.

Ředitel sekce hraných filmů ORF prohlásil, že čekal z české strany „poněkud klidnější reakce“ na film o výbuchu Dukovan. Je mi líto, ten člověk kecá. Čekal právě ty reakce, které díky indolenci českých „partnerů“ taky přišly.

Ministr Nečas poskytl pozoruhodný rozhovor Lidovým novinám. Zdá se, že ten člověk má v základních věcech jasno. Bohužel, takových lidí je v ODS velmi málo. Problém Petra Nečase je, že je v ODS schopný, užitečný a loajální muž číslo dvě. Muže číslo jedna ODS bohužel po Klausově odchodu postrádá.

Středa 12. listopadu

Ministr kultury Jehlička prosazuje úpravy v návrhu občanského zákoníku, který předkládá ministerstvo spravedlnosti. Jednou z úprav má být možnost uzavření „manželství na celý život“, které se bude dát rozvést jen za zvláštních okolností (prokázaná nevěra jednoho z manželů a zároveň to, že druhý na rozvodu trvá). Jinou úpravou je zavedení jakéhosi dočasného rozvodu na dobu určitou (pokud je šance na zachování plnohodnotného manželství). Nápady (zvlášť ten první) jsou to v kontextu dnešní doby dosti pitomé, a jediné, co z nich plyne, je podezření, zda to nejsou projevy smrtelných křečí v KDU-ČSL (je známá věc, že člověk v kómatu často mluví z cesty). „Nerozveditelná manželství“ se budou ve skutečnosti hroutit stejně jako rozveditelná a poškodí to jen vážnost zákona. Problém rozvodovosti není problém přísnosti nebo měkkosti zákonů, ale problém lidí, kteří do manželství vstupují a v manželstvích žijí.

Jiří Paroubek upřesnil v rozhovoru pro Právo své představy o možné toleranci vlády po dobu, co bude ČR předsedat Evropské unii. Vyplývá z nich mj., že nehodlá sice vykšeftovat své principy za místo předsedy Poslanecké sněmovny, ale když bude Topolánek pěkně způsobný a dostatečně vstřícný, vyhoví s přemáháním jeho výstřednímu přání a předsedou PS se opravdu vstane.

Zatímco vláda a ČSSD se pokoušejí o kompromis ve věci českého předsednictví EU, usiluje pan prezident cílevědomě o to, aby samo předsednictví i to, co mu předchází, provázel mohutný oblak ostudy. Při své návštěvě Irska se setkal na večeři s neslovutnějším irským euroskeptikem a jeho přáteli a vyslovil jim svou podporu, což vyvolalo mj. nevlídnou reakci irského ministra zahraničí. Jsem panu prezidentovi vděčný, že se snaží doložit mou tezi: Klausovo tvrzení, že české předsednictví není natolik důležité, má jakési racionální jádro - je nepravděpodobné, v že bychom si tím získali zásluhy, na něž bude celá Evropa s vděčností vzpomínat. Platí ovšem zároveň, že si můžeme však uříznout ostudu, na kterou Evropa ani my hned tak nezapomeneme. Tím se dostávám ke srovnání Klause s jeho předchůdcem v úřadě. Havel jezdil po Evropě a zpíval svým zahraničním kolegům libé písně, které chtěli slyšet. Připomínal tím šikovného cikánského primáše a upoutal na sebe velikou pozornost. Klaus ze všech sil usiluje ho trumfnout a tak jezdí po Evropě a světě a pokouší se (dosti úspěšně) co nejvíc státníků co nejmohutněji, s prominutím, nasrat. I on v tom byl doposud velmi úspěšný a získal si nemalou reputaci, jen se nemohu zbavit dojmu, že na účet České republiky a jejího občanstva.

Zdravotní reforma se blíží ke svému neslavnému konci. Vzdávají se jí lidovci, z důvodů s lidovci částečně nekompatibilních zelení, kvůli křeslům v budoucích krajských samosprávách regionální politici ODS a kdoví, zda nemá kapitulantské sklony už i sám Julínek. Protože vyrovnání s církvemi je u ledu a americký radar možná pošlou k ledu sami Anmeričané, je otázka, co bude vlastně ještě Topolánkova vláda prosazovat. Chce snad udělat tutéž dohodu o bezmocné koexistenci, kterou jí nebízí Bém, s Paroubkem?

Nerad se pletu do záležitostí našich sousedů, ale nechápu, proč polský prezident Kaczyński nepozval na oslavy obnovení polské samostatnosti po první světové válce Lecha Wałęsu. Šlo o akci zvanou „ples prezidentů“. Polská vláda na to reagovala podrážděně, premiér a oba vicepremiéři se odmítli slavnosti zúčastnit. Je pozoruhodné, jek hysterické vztahy existují uvnitř politických elit postkomunistických zemí střední Evropy – od Maďarska přes ČR po Polsko.

Jiří Paroubek není nadšený z toho, že je ČSSD v tolika krajích odkázaná na komunisty (proto asi ty „vyvažující“ koalice s ODS). Ujišťuje veřejnost, že „nebude světová revoluce, nebude lidová fronta“. Pak Paroubek nemá jasno o historii. Naši komunisté nikdy nedělali žádnou světovou revoluci a „lidová“ Národní fronta byla jen tříletá směšná epizoda při přechodu k jejich nestydaté diktatuře. Zato byli od začátku pátou kolonou ruského imperialismu. Politikovi mnoha azimutů to myslím není až tak proti mysli, vždyť mnoho azimutů znamenalo v minulosti (1945) a znamená i dnes: ať se vydáš na východ, na západ, na sever nebo na jih, vždycky skončíš v Moskvě. Pan Paroubek zároveň tvrdí, že si lidé na komunisty zvyknou. V tom se ovšem mýlí: už si dávno zase zvykli. A je příliš velký skeptik: „S antikomunistickou částí veřejnosti nic neuděláme“. A jakpak by ne. Pár se jich zavře a ti ostatní si pak už dají velký pozor.

Podle Benjamina Kurase, který v MfD dnes lobuje pro klausovskou ODS, je důležitou zásadou konzervativní filozofie zásada: „změny, reformy a závazky se provádějí teprve tehdy, až je po podrobném zvážení všech možných následků mimo veškerou pochybnost jasné, že jejich provedením se život zlepší a jak.“ Přeloženo do normální řeči: je možné dělat jen takové změny (a šířeji vzato jen takovou politiku), které neznamenají vůbec žádné riziko. Z tohoto hlediska byla léta 1970 – 1989 triumfem konzervativní politiky.

Čtvrtek 13. listopadu

Odvolení odéesáčtí hejtmani prý nyní touží po funkcích vládních zmocněnců pro jednotlivé regiony. Ovšem, nějak se živit musí. Nejdřív v předvolební kampani vládu vlastně podrazili (tím, že ji de facto prezentovali jako prašivou), pak se ti, na něž se dostalo byť i jen malé místo u krajského korýtka, zřekli bez problémů části vládního programu, a ti zbylí teď očekávají od vlády funkce. Člověk by řekl, že by jim v tuto chvíli slušela aspoň špetka hrdosti.

O bezprostředním ohlasu Klausovy návštěvy Irska v postižené zemi jsem už psal. Rád bych ještě doplnil, že Klausovo disidentství má ještě jeden významný limit. Předvádí ho v Irsku, zemi ještě menší než ČR, která nám žádný problém způsobit nemůže. Jestlipak by si troufnul takhle vyskočit na svého kamaráda Putina? V Rusku je disidentů víc než v Irsku, a těm někdejším se podobají víc než irští kverulující milionáři.

Dr. Rath a se rozhořčeně bouří proti rozdělování péče na standardní a nadstandardní. Ve skutečnosti každý má zřejmě nárok na špičkovou, to, co chce zavést Julínek je v podstatě chudinská péče. To je pokrytectví typické pro polistopadové zdravotnictví a zdravotnické bosse. Ve skutečnosti každý má právo na jakousi základní péči, a kdo chce „nadstandard“, musí si připlatit, jen není jasné kolik, občas ani komu, a není definováno, kde končí standard a začíná nadstandard, ty hranice jsou proměnlivé region od regionu, instituce od instituce. Čemuž říkám nedefinované vztahy. Aby mi bylo rozuměno: vůbec nic nemám proti tomu, aby pacienti lékařům (také) platili, naopak, myslím si, že jen to by mohlo vztahy mezi lékařem a pacientem normalizovat. Musí však být přesně stanoveno, za co se neplatí a za co se platí, a kolik. Považuji za samozřejmé, že služba poskytovaná špičkovým specialistou bude tak mastná, že na ni nebudu mít, za službu poskytovanou solidním zkušeným odborníkem budu muset taky platit, ale zdaleka ne tolik, a na to už mít třeba budu: někdy ano, někdy ne. Já to zaplatím, on mi poskytne potvrzenku a ty peníze jako svůj příjem zdaní.

Jiří Paroubek je částečně nepokojen ze vzniku několika (ne zrovna mála) koalic ČSSD a ODS v krajích. Vyvažuje to tím, že mluví o vlastně ponižující porážce konkurentů, kteří přilezli jako prasata ke korytu i za tu cenu, že se zříkají svého programu (na tom něco je). Další (příjemný) signál je, že předseda ČSSD nemá svou partaj pod kontrolou tak pevně, jak by to jeho normalizační nátuře odpovídalo. To je jakási jiskřička naděje v současné situaci. Jinak ten člověk se chová děsně: ukázali mu logo vytvořené pro české předsednictví EU (vybrala ho vláda). Jde o naprosto nevýznamnou věc, logo není ani hezké, ani ošklivé (na rozdíl od směšného a zamindrákovaného „Evropě to osladíme“). Ten člověk využil i této příležitosti, aby vládu potupil. Na bolševismu mi bylo od začátku podezřelé a odporné to, že jeho vyznavači nedokázali svým protivníkům uznat ani ň pozitivního. Jako dítě jsem byl proti bolševické ideologii bezbranný, ale tohle mi vadilo už ve dvanácti letech, taková míra zaslepené nenávisti mi připadala zrůdná. Pan Paroubek v tom spontánně a důsledně navazuje na tyhle tradice, a proto představuje pro budoucnost České republiky veliké nebezpečí. (Paroubek je proti koalicím s ODS i proto, že tím mohou být úplně vytlačeni z politiky lidovci a s nimi i možnost středolevých koalic; to ovšem platí jen pro případy, kdy lidovci v koalici jako třetí síla nejsou, a třeba přiznat, že tato obava je srozumitelná a svým způsobem legitimní).

V Právu zveřejnili svědectví někdejšího kriminalisty z období stalinismu Paška, které má vnést nové světlo do případu Kundera.

Podle studie britské společnosti Centre for Detail Research vede Česká republika v rámci EU (zkoumalo se ale jen 22 zemí Unie) v hodnotě zboží rozkradeného nebo poztráceného v obchodech (není mi jasné, jak se poztrácené rozpozná od rozkradeného, jako laik bych řekl, že to, co se nemůže najít, se nemůže najít, protože to někdo ukradl, tak to u nás totiž chodilo a chodí). Je povzbuzující, že aspoň v něčem jsme v EU na špici.

V Chebu a následně celostátně se dělá velká reklama tomu, že příslušné orgány umožnily, aby šedesát sedm let po poslední válce tam byly pohřbeny i němečtí padlí. Jak ze zprávy vyplývá, ostatně jsme tady už o tom psali, bylo to umožněno proto, že německá strana to nejen řádně zaplatila (což je přirozené), ale navíc přispěla Chebským i na zkrášlení celého místního hřbitova, a že vojenský hřbitov, kde budou ostatky pohřbeny, nebude německý, ale mezinárodní (dá se toho reálně dosáhnout např. tím, že tam pohřbí i jednoho padlého Eskymáka). Nevím, já bych se něčím podobným dvakrát moc nechlubil.

Obamovi poradci prohlásili, že USA v rámci afghánské mise napříště upustí od „nerealistického úsilí vytvořit v Afghánistánu demokracii západního typu“. To je velmi realistický a správný záměr, doufám jen, že to nepřeženou na druhou stranu. Trefit tu správnou polohu není vůbec jednoduché.

Italský ministr zahraničí Frattini se věnuje poradenství ve službách nového amerického prezidenta a jeho týmu. Američané si prý „nemohou dovolit rozevřít deštník v Polsku a v ČR“, protože si nemohou dovolit, aby Rusko rozmístilo své rakety u Kaliningradu. To je, prosím, blbina. „Deštník“ má chránit evropské země a USA před teroristickými útoky z mocensky nedefinovaných islámských oblastí. Rusové s ním mají společné jen to, že si nárokují mluvit do toho, jak se smíme sami postarat o svou vlastní obranu, což se jim nesmí za žádnou cenu dovolit. Ruské rakety v Kaliningradu jsou naprosto nevinná záležitost, dokud bude mít Západ dost síly k masivní jaderné odvetě, nikdy si je netroufnou použít. Ruský medvěd si v útoku troufne jen na malá, slabá a opuštěná zvířátka. Na (západní) Evropu mířily v době studené války tisíce ruských raket s jadernými hlavicemi. A přece to byla pro ni doba míru a bezpečnostní stability.

Šéfredaktoři osmi předních českých periodik protestují proti zákazu zveřejňování odposlechů, danému zákonem. Na tom protestu samozřejmě něco je, sotva lze ale odhlédnout od toho, že je to zoufalá reakce na to, že např. v Mladé frontě Dnes se odposlechů využívalo k manipulativním zásahům do předvolební propagandy.

Podle průzkumu STEM je 51% lékařů přesvědčeno o prospěšnosti Julínkovy reformy. STEM lze přitom jen stěží podezírat z nějaké ideologické nepřízně k ČSSD. Výsledek je nepřímým, ale výrazným důkazem toho, nakolik se rathovské lobby podařilo zmanipulovat reprezentativní lékařské instituce (LOK a zejména ČLK). Snad by si to čeští lékaři neměli nechat líbit. Tento stav jim nedělá moc velkou čest.

Před úřadem vlády proběhla provládní demonstrace. Svou početností (asi 200 lidí) se nijak výrazně nelišila od těch protivládních. Nicméně mi to připadá jako organická součást zrůdnosti našich poměrů. V normálních slušných zemích se provládní demonstrace nepořádají. Už proto ne, že vláda je v silné pozici a nepotřebuje to.

Český vláda by ráda během svého předsednictví EU více připoutala k Evropě Izrael. Záměr je to po všech stránkách plausibilní. Izrael k Evropě patří a Evropa nemá právo se ho vyčůraně zříkat, dokonce pod nehoráznou představou, že její povinností je usilovat především (nebo dokonce jen) o spravedlivé vyrovnání mezi Izraelci a Araby. První povinností Evropy a EU jako její reprezentativní instituce je pomoci Izraeli se zajištěním prosperity a stability. V tom rámci (a pokud to ten rámec dovolí) by pak měla usilovat i o spravedlivé vyrovnání mezi Izraelci a Palestinci.

Luboš Palata vytýká maďarské vládě, že si neporadí s maďarskými neonacisty. Já bych s označením neonacista šetřil, naši Národní stranu u nás nikdo za neonacistickou organizaci neoznačuje, taky jí není, jen navazuje na ty nejhnusnější tradice českého šovinismu. A jako občan země, která si s vlastní Národní gardou, jež se té maďarské nejen podobá jako vejce vejci, ale ještě se k ní hlásí, neví rády úplně stejně, bych si řeči o tom, s čím si kdo neumí poradit, raději odpustil.

Pátek 14. listopadu

Předseda ODS Topolánek se chystá podepsat s Paroubkem a ČSSD písemnou dohodu o jakési relativní toleranci ČSSD vůči vládě v období českého předsednictví EU. Zdrojem problémů pro ODS nebude v současné době jen prezident Klaus, ale i první místopředseda Bém, který se zásadně postavil mj. proti tomu, aby byl současný předseda PS Vlček nahrazen Jiřím Paroubkem. Pro Béma mám v téhle věci jakési pochopení nepolitického charakteru, současné obsazení funkce předsedy PS považuji za relativně šetrnou k mému duševnímu zdraví. Připouštím, že to není zásadní argument. Paroubek se tváří, že „personální otázky“ se ho zajímají až v poslední řadě, že iniciativa v této věci vyšla od ODS a že současná úprava mu politicky vyhovuje, troufl bych si ovšem tipnout, že se na tu funkci třese jako bernardýn na věnec buřtů. Bémovi a Klausovi samozřejmě jde o to, aby české předsednictví neprospělo ani nenávidění Unii, ani nenáviděnému Topolánkovi. Jinak situace na naší politické scéně je pozoruhodná, každý výraznější krok se nakonec zablokuje na nějakém rozhodujícím blokačním faktoru (takových blokačních faktorů je v našem politickém systému příliš mnoho na to, aby mohl do budoucna fungovat). Blíží se chvíle, kdy česká politika díky tomu upadne do stavu totální nečinnosti. Přesněji řečeno, kdy se jako jediný technicky funkční útvar předvede skrytá či otevřená koalice ČSSD a KSČM. Na krajské úrovni se tento katastrofický scénář už pomalu naplňuje.

Pěkným symptomem téhož je osud další části zdravotní reformy. Zdá se, že členové vlády jsou už schopni jen vršit námitky proti tomu, co Julínek předkládá.

Možná, že je to něco všeobecného, postihuje to i mohutnější politické útvary, než je ČR, například Evropskou unii. Klausova exhibice v Irsku by nebyla možná, kdyby EU nebyla tak podivný jev: není to ani společenství států, ani jednotný politický útvar, ale něco na přechodu od prvního k druhému. Může se s ním stát leccos, rozhodně ale nemůže zůstat v tom stavu, v jakém je teď. Bude se buď nějakým způsobem integrovat, nebo se rozpadne. První varianta není vůbec optimální vzhledem k politické různosti subjektů, jež ji tvoří (např. Berlusconiho vláda projevuje obrovskou chuť stát se v EU Putinovým trojským koněm, převzali tuto roli od Schrödera, zřejmě je to velmi svůdné pokušení; také Sarkozy se velmi činí, oběma vadí radarová základna na území ČR, tím ohrožují základní státní zájmy ČR), druhá přinejmenším stejně špatná, Rusové by takového mocenského vakua okamžitě využili. A v této situaci se náš prezident předvádí jako opilý pasažér v restauraci na palubě parníku, kterému hrozí, že se (i s ním) potopí. Dotyčný o tom nic neví, je tak říkajíc pod parou a upřímně ho těší, jakou budí ve vznešené společnosti pozornost.

Stanislav Penc se rozhodl opustit Stranu zelených. Jeho rozhodnutí je logické: strana přestala být funkční. Znám Pence ještě z doby před převratem, mám na spoustu věcí jiné názory, o tom, že jde o slušného a důsledného člověka, jsem ale nikdy nepochyboval. Teď ho ve straně chválí i ti, kteří jsou připraveni paktovat se s Paroubkem a v případě nutnosti i s komunisty. Pence ctí, že k tomu by se nikdy nesnížil.

CVVM zjišťovalo důvody, proč lidé vstupují do stran. Zjišťovalo je ovšem ne u těch, co do stran vstupují, ale u těch, co se na to dívají. Podle nich vedou ty, co vstupují do stran, vesměs nízké zájmy. Taková anketa ovšem vypovídá daleko více o těch, kteří se jí účastní, než o těch, o něž tematicky jde. Že lidé vstupují do stran z důvodů tak říkajíc pragmatických, je normální. Otázka je, nemají-li případně ještě nějaké jiné důvody. Zjištění: ti, co vstupují do stran, jsou pěkné kurvy, mi připadá poněkud jednoduché, placaté a kolektivní vinou zavánějící.

Jiří Paroubek rozšířil svou argumentaci ve vztahu ke koalicím ČSSD - ODS na krajské úrovni. Původní zněla, že je sociální demokraté uzavírají proto, aby ODS zkompromitovali, předvedli jako stranu chtivou a bezzásadovou, a tak zničili. Nyní zvolil realističtější tón: „Byl bych radši, kdyby těch koalic s ODS bylo méně, ale aspoň je vidět, že jsme stranou s nejširším koaličním potenciálem a že nikomu nic nenařizujeme.

„Kdo se nedostal do konfliktu s StB (rozuměj za minulého režimu), nevěděl, o co jde“, říká v Mladé frontě Dnes historik Vilém Prečan. Devadesát procent lidí se v posledních dvaceti letech komunistického režimu nedostalo vůbec do žádného styku s StB (když pomineme Správu pasů a víz, což nebyl „standardní“ případ). Opravdu nevěděli, o co jde?

Šéfredaktoři několika významných periodik protestují proti omezování svobody slova tím, že se kriminalizuje zveřejňování odposlechů pořízených policií ČR. K tomu je třeba říci: zveřejňování odposlechů je dosti problematická věc, zvlášť když se to děje s politicky manipulativním úmyslem a jako faktická součást předvolební kampaně (MfD, to, že se inspirovali případem Kubice, je neomlouvá). To je otázka novinářské morálky. Základní problém ovšem není v tom, že se odposlechy zveřejňují, ale že unikají. Že unikají zásluhou advokátů, není důvod, proč škrtit noviny. Primární problém je s advokáty, ne s novinami. Jinak pokud jde o mne, s panem Porybným bych nepodepsal ani výzvu, že si děti mají čistit zuby.

Sobota 15. listopadu

Dohoda mezi ODS a ČSSD o toleranci vlády během evropského předsednictví ČR prý velmi pokročila. Konečnou, oficiální fázi prý povedou vicepremiér Vondra a místopředseda PS Zaorálek, dohoda nemá obsahovat personální otázky (není však vyloučeno, že je obsahuje nepřímo). Má naopak obsahovat závazek ČSSD, že během předsednictví nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě (stejně by asi v té době nedopadlo pro ČSSD příznivě) a že vláda umožní ČSSD „spoluúčast na českém předsednictví“ (to zní docela hrozivě). Předseda Senátu Sobotka vyjádřil velké pochybnosti nad účelností dohody vzhledem k tomu, že Paroubek zásadně žádné dohody s třídním nepřítelem nedodržuje. Pochyby jsou na místě, ale vládě a ODS stejně nezbývá nic jiného, než se na Paroubka spolehnout, je totiž úplně bezmocná. Je otázka (vím, že čistě teoretická), zda by v nynější situaci nebylo politicky účelnější honem jít od válu a předat tuhle zemi na čas pod kuratelu Paroubkovi. Bylo by to sice strašné, ale přece jen by byla pořád ještě reálná naděje, že dřív nebo později bude i on muset jít od válu. ODS dělá svou indolencí a rozložeností vše proto, aby chystaná politická změna byla na pořád a aby to byla změna režimu.

Komentáře k možnému vystřídání předsedy PS Vlčka vyjadřují jakousi zlomyslnou radost nad pádem neschopného vrtáka. Mně to střídání připadá lehce sprosté, asi jako když příbuzní zraněného při autonehodě, který ještě žije, už vyjednávají o prodeji jeho orgánů. Jeden z důvodů, proč Vlček lpí na funkci, je prý to, že musí splácet vysokou hypotéku, v tom případě mu to ovšem přece jen malounko patří, vratkosti svého postavení si přece musel být od samotného počátku vědom a takové zadlužení byla lehkomyslnost. Ale čemu se divit, podobně se v minulosti masově chovali Američané a vůbec lidé na Západě, a výsledkem je dnešní finanční krize.

Z pražských obvodů jedině Praha 1 nevyjádřila jednoznačně podporu Pavlu Bémovi. Hlasovalo se opakovaně, Bém a jeho stoupenci si stěžují, že situaci ovlivnil fakt, že členkou obvodní organizace je Lucie Talmanová. Nejlépe by bylo ji vyloučit (pokud nechtějí rovnou sáhnout např. k šikovně naaranžované dopravní nehodě). Vhodným důvodem je např. neplacení příspěvků (tak se kdysi na Praze 2 zbavili mne, ale až poté, co jsem se dostal do konfliktu s Klausem o Český Telegraf).

Jiří Paroubek odjel na dovolenou. 17. listopadu oslaví první výročí výměny manželky i státní svátek. Pro předsedu ČSSD je 17. listopad významný především tím, že se toho dne před devatenácti lety večer se svými kumpány (byli z RaJ?) příjemně zmastil (tak se aspoň před časem sám nechal slyšet).

Novopečená hejtmanka Plzeňského kraje a někdejší strašlivá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová je v krátkých dějinách české regionální samosprávy první ženou na tom postu. Pociťuje to prý jako velký závazek, a to za všechny ženy, kterých je v politice stále velmi málo. Je třeba upozornit, že paní Emmerová byla naštěstí zvolena za ČSSD a nikoli za ženy jako celek, protože v tom druhém případě by to bylo třeba považovat za zvlášť nešťastný krok.

Na komentátorské stránce Práva pokračuje třeštění, vyvolané prvním triumfem „autentické levice“ v krátkých dějinách ČR (autentická levice je ta, která se nebojí spustit s komunisty, protože cítí, že je jim víc než podobná). Jiří Hanák s tím má sice malý problém, ale nebojí se, protože „tak bezpečně jako dnes nebyl český stát v Evropě zakotven ještě nikdy, ať si političtí slepejšové a zapadlí vlastenci myslí cokoliv“. Pan Hanák by měl být svěřen do péče psychiatra: čelní političtí představitelé dvou mocných evropských států, Berlusconi a Sarkozy, fakticky uznali právo Moskvy diktovat si, jak smí a nesmí ČR pečovat o svou bezpečnost (která je v první řadě bezpečností vůči pažravým choutkám znovuzrozených ruských imperialistů), je jen otázkou času, kdy se k nim (znovu) přidá i Německo. Že se NATO před časem vyjádřilo sice nejasně, ale přece jen jinak, je jim fuk, oni jsou NATO. Nový americký prezident má ruce svázané předvolebními sliby a je pod tlakem těchto lidí. Je to tedy úplně naopak: tak špatně jako teď jsme na tom byli naposled někdy na sklonku roku 1937. Na hospitalizaci je i pan Hekrdla, srovnává Obamovo volební vítězství s naším převratem v listopadu 1989. je to už druhý neklamný příznak vážné nemoci, první se projevil tím, když vykládal nynější finanční krizi jako definitivní zhroucení kapitalismu.

Petr Uhl tvrdí, že v případě komunistické diktatury nešlo o genocidu, protože se nejednalo o vyvražďování a perzekuci lidí určité rasy, národnosti a náboženství. Já považuji za podstatné, že stejně jako u pronásledování z rasového hlediska šlo u pronásledování „třídního“ o použití principu kolektivní viny, a to na základě kritérií nezávislých na vůli diskriminovaného (se svým buržoazním původem nemohl diskriminovaný nic dělat). Genocida negenocida, rasová a třídní perzekuce si je podobná jako vejce vejci. A že byly výjimky? Ovšem, ale i v Německu existovali čestní árijci a ruský systém byl jednak nepořádnější a jednak ve svém darebáctví pružnější. Nemyslím, že by mu to ve srovnání s tím Hitlerovým sloužilo ke cti, nýbrž že je to v zásadě prašť jako uhoď.

Jinak Právo přineslo pozoruhodný rozhovor s nastupujícím jihočeským hejtmanem Jiřím Zimolou. Tomu člověku výrazně chybí paroubkovská zavilá zloba vůči třídnímu nepříteli. Třeba v té partaji po krachu Špidlova pokusu o nekomunistickou ČSSD přece jen zbyli normální lidé (podle jeho vlastních slov není sám). V tom, co říká, je určitý závazek, že se nebude ve své funkci chovat jako prase. Bude zajímavé ho sledovat.

Sarkozyho a Berlusconiho stanovisko k protiraketovému štítu si zaslouží zvláštní komentář, protože se týká našich životních zájmů. Sarkozy exceluje i jinak: vyzval Moskvu, aby vyklidila dvě území v jižní Osetii. To je dobré, tím fakticky uznává, že ten zbytek Osetie jí patří, respektive mírněji řečeno, že tam může klidně zůstat. Proč?

Právo věští konflikt uvnitř prohnilého Západu o kompromitované zásady „kapitalismu“ (rozuměj svobodného hospodářství). Na jedné straně zkostnatělí anglosaští dogmatici, na druhé progresivní síly z kontinentální Evropy. Jazýčkem na vahách bude prý Brazílie, Rusko, Čína a Indie (zapomněli ještě na Venezuelu). Doufám, že je to další projev tzv. Hekrdlova syndromu, těžko léčitelné duševní choroby.

Mladá fronta Dnes si dala od agentury Median pořídit průzkum veřejného mínění ohledně toho, jak dnes lidé vnímají komunisty a zda by se chtěli vrátit do doby totality.

Karel Kaplan se v rozhovoru pro MfD zastává Beneše. V únoru 1948 prý „celých pět dní držel prostor pro demokratické strany, aby něco udělaly“. To je nehorázné: Především už bylo pozdě držet to, co před pěti lety pustil v Moskvě. A za druhé, v té chvíli už nebylo co držet, žádný prostor nebyl. Jediné co mohl ještě udělat, bylo zmírnit svou historickou vinu tím, že nedá komunistickému puči své faktické požehnání. Nemohl už zachránit dějiny, ale aspoň kousek své nesmrtelné duše. Opakuji, co jsem tu už napsal: Edvard Beneš byl (nejen kvůli tomuto, ale taky kvůli tomuto) opovrženíhodné individuum. Hanba mu.

Respekt zveřejnil dokument, podle něhož Milan Kundera (údajně, je třeba pro jistotu dodat) kdysi udal člověka, který pak strávil řadu let ve vězení. Do časopisu i do ústavu, odkud materiál „unikl“ se pak pustili oficiózní čeští kulturträgři, v neposlední řadě Karel Steigerwald (viz dnešní Kavárna). Je pozoruhodné, že své lynčerské tažení (zapojili se i „pokrokoví autoři ze Západu“) vydávají za obhajobu Kundery před útoky typu Arijského boje. tažení typu Arijského boje přitom rozjeli oni. Ostatně, čemu se divit, Kundera je jedním z nich, je tak říkajíc jeden z praotců nynější oficiózní české kultury (to je samozřejmě jedna věc, a udávání druhá). Brání sebe samy. Měli by za tím účelem založit nějaké odborové sdružení, něco na způsob LOK (ale to by možná příliš bilo do očí).

Václav Havel dal v rozhovoru pro LN průchod své dějinné skepsi: „někdy se mě zmocňuje pocit, zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí“. Docela ho chápu, mívám občas podobné pocity, jenže Jan Ruml mu namítl, a docela právem, že máme demokracii a že za to, jak lidé volí, si mohou politici sami. Místo abychom se my veřejně činní lidé sami ptali, co jsme všechno zvorali, mluvíme o „části obyvatelstva“, v jejichž očích se nám podařilo se zkompromitovat.

Úterý 18. listopadu

Zatímco na Národní třídě se přilepili k 17. listopadu a zviditelňovali se odpůrci radaru od oranžova do ruda, v Litvínově se s podstatně větším kraválem uplatnili jejich pravicoví konkurenti. Těm v Praze se ne a ne podařit vyvést do ulic ty miliony, co za nimi údajně stojí (vypadá to, jako by existovali jen virtuálně, v různých statistikách), pokud jde o ty prvé, hrozí nebezpečí, že díky indolenci státu, policie, různých sociálních institucí a intelektuálních krasoduchů se jim dřív nebo později podaří nezanedbatelné procento skutečných stoupenců získat. Jsou to ovšem stoupenci ze zoufalství, lidé, kteří mají dojem, že na jejich oprávněné zájmy všichni kašlou.

Podle agentury STEM by dnes měl rudý blok v Poslanecké sněmovně ústavní většinu (125 poslanců) a ČSSD by se octla na prahu absolutní většiny (100 mandátů). Sociální demokraté by samozřejmě utvořili pohodlnou většinu i s lidovci a zelenými. Percentuální rozdíl mezi ČSSD a ODS je 37,7% k 21,1%. Ficoizace ČR je na postupu. Když se v podobné situaci před pár lety octla ČSSD, objevil se Paroubek. Není až tak obtížné představit si modrou variantu něčeho obdobně hrůzného.

Místopředseda KSČM Dolejš se lehce distancoval od protiradarových demonstrantů: „Osobně vnímám potyčky za nesmyslný úlet, v tento den bylo zbytečné veřejnost dráždit.“ Jak vidno, demonstranty bere za své a vytýká jim netaktičnost.

Premiér Topolánek promluvil před Hlávkovými kolejemi. Na tomto místě v minulých letech jeho předchůdci se sevřenými zadnicemi přinášeli nutnou úlitbu českým nacionalistům (aby jim Anděla Dvořáková a další dovolili vzpomenout i na 17. listopad 1989), premiér se k věci postavil čelně a mluvil o událostech před 19. lety, o svobodě a o Rusku. V papírových novinách (LN, MfD, o Právu samozřejmě ani nemluvě) jsem jeho projev nenašel. Proč?

Podivné je, že se žádného aktu oslav nezúčastnil Václav Klaus. Byl prý unavený. Chtěl se vyhnout setkání se svými politickými nepřáteli, hlavně s Topolánkem? To se přece dalo naaranžovat. Je v tom nějaký politický vzkaz? A jaký? Paroubka na Národní zastoupil místopředseda Sobotka – to je logické, pro pana Paroubka je ten den spoje především s veselou pařbou s přáteli, o níž se kdysi s pýchou veřejně zmínil. Takže si vzal dovolenou.

Podle agentury STEM Lisabonské smlouvě (podle vlastního názoru) rozumí 42% lidí, zbytek ne. Třetině lidí je smlouva lhostejná, třetina je pro, třetina proti. (Bylo by zajímavé zjistit, kolik v každé třetině je těch, kteří vědí, že smlouvě nerozumějí). Z průzkumu tedy vyplývá, že Lisabonská smlouva není nic, co by veřejnost trápilo. Klaus se na odporu k ní tedy může klidně profilovat, nepomůže mu to, ale ani neublíží.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu, že „k režimu loajální (už je zase hanba být loajální k režimu?) občan útočící na aktivisty Ne základnám! S výkřiky, že mu nějaký anarchista nebude kazit státní svátek, a radikálové jdoucí v Litvínově mlátit Romy mají stejnou kojnou.“ Nu, někdo je loajální k režimu, jiný zase třeba k mohutnému dubisku na východě. A „aktivisté“ z hnutí Ne základnám a „radikálové“ z extrémní pravice mají taky něco společného: totiž zrovna třeba názor na americký radar. Pan Mitrofanov si stěžuje, že nežijeme ve společnosti, kde člověk může bez osočování projevit svůj názor. Pan Mitrofanov je moc velký citlivka. Mně osočování nevadí, jsem na ně zvyklý. O hodně horší je, když Vám zavřou hubu, mlátí Vás, zavírají a případně Vám hrozí reálné nebezpečí, že vás zabijí. Takže já na rozdíl od pana Mitrofanova mám pořád ještě velmi výrazně nad čím jásat.

Tamtéž píše Petr Uhl: „Topolánek představuje totiž s Vondrou a Bursíkem stejnou asociální pravici jako Sarkozy, ale na rozdíl od Béma, který byl nucen vzít Klausovu podporu i s jeho protiveropskými klimatickými bludy, ohrožuje nyní o něco méně zájmy českých občanů a Evropy.“ Je hezké, jak je tento autor doma ve způsobu psaní, které je v Právu (původně Rudém) zvykem odjakživa. Za prvé, mluví jménem evropského a českého proletariátu (dnes se mu říká – dočasně? – občané). A za druhé, Topolánek (Bursík, Vondra) jsou stejní buržoazní imperialističtí skunci jako Klaus a Bém, ale v současné době pro evropský a český proletariát jménem Petr Uhl méně nebezpeční. Nejdřív je třeba zatočit s Klausem a Bémem, pak přijde samozřejmě řada i na tuhle verbež.

Irský ministr pro evropské záležitosti Dick Roche by neměl tolik věřit tomu, co mu nabulíkovali čeští apoštolové Pravdy a Lásky. Prohlásil o prezidentu Klausovi: „Za komunistické éry neměl žádné problémy, když byl drobným aparátčíkem v bankovní administrativě. Začal kázat tatcherovskou revoluci, až když byla ČR svobodná.“ To je několikanásobná sprostá lež. Klaus hlásal „tatcherovskou revoluci“ už v roce 1968, když kritizoval nesmyslné návrhy Oty Šika na svobodné podnikání bez soukromého vlastnictví a zkřížení kapitalismu se stalinismem. Za normalizace ho vyhodili z Ekonomického ústavu ČSAV a pracoval jako „drobný aparátčík“, což se dá říci o milionech lidí v ČR. I o mně, samozřejmě, přes můj podpis na Chartě a účast v nezávislých aktivitách. A kdyby to řekl pan ministr do očí mně (ovšemže to nehrozí, jsem naštěstí hluboko pod prahem jeho rozlišovacích schopností), pokusil bych se mu rozbít hubu. Nemám Klause rád kvůli tomu, co v posledních letech provádí, ale to není důvod, proč mu upírat nos mezi očima.

Francouzský prezident Sarkozy prohlásil dodatečně po svých nehorázných výrocích, že „každá země má právo rozhodnout se, zda chce na svém území umístit protiraketový štít“. Prý je to zmírnění původních výroků. Ani mi to tak nepřipadá. Má právo se rozhodnout, ale když bude třeba a bude dost malá, my jí to zatrhneme. V zájmu světového míru, ovšem.

Středa 19. listopadu

Také v Ústeckém kraji se schyluje k velké koalici, která tam zároveň znamená eliminaci krajského lídra Foldyny. ODS si to, že aspoň částečně zůstane v některých krajích u lizu, vykupuje veřejnou rezignací na to, co se snaží přes zuřivý odpor sociálních demokratů prosadit její vlastní vláda. ODS je dnes strana rozložená podobným způsobem jako byla Špidlova a Grossova ČSSD po dvou letech vládnutí. Čím kdo zachází, tím také schází. V ČSSD se vytvářejí jakási dvě křídla, Zemanovi přívrženci Palas a Foldyna odmítají (podobně jako Paroubek) koalici s ODS, vedoucí představitelé ČSSD z Jižní Moravy (Hašek, Zimola) a Jižních Čech se staví k ODS vstřícněji.

Klausova absence na oslavách 17. listopadu je očividně politické gesto. A taky trochu překvapení, ve vztahu k tomuto datu se prezident v minulosti nijak výrazně neprofiloval. Nebylo to téma jako Havel, globální oteplování a Lisabonská smlouva (originální názor, podle něhož český národ zničil v době normalizace komunismus svým soustavným flákáním, bylo zatím jen cosi jako poznámka na okraj). Bude zajímavé sledovat, jakou vypracuje Klaus ve vztahu k 17 listopadu ideologii.

ČSSD podle Lubomíra Zaorálka by ráda měla po dobu českého předsednictví EU u úřadu vlády nebo na ministerstvu zahraničí jakéhosi revizora, který bude získávat informace pro speciální sociálně demokratický tým (a nepochybně pak přenášet „impulsy“ z tohoto týmu do vlády). „Bude to takový zvláštní režim“, říká stínový ministr zahraničí. A zároveň generální zkouška na ten zvláštní režim, který bude u nás nastolen, až se Paroubek a jeho lidé chopí moci.

Čtvrtek 20. listopadu

Další etapa Julínkovy zdravotní reformy prošla vládou díky tomu, že se lidovečtí ministři (Parkanová, Jehlička a Kalousek) vzbouřili proti svému předsedovi – a zřejmě taky díky tomu, že se premiér zatvrdil a dal najevo, že neschválení reformy může vést k pádu vlády. Premiér je taky u zdi, ze zdravotní reformy se stala věc, s níž stojí a padá, protože to tak postavil Paroubek a pomáhají mu v tom Klaus, Bém, krajské organizace ODS tam, kde se chtějí protlačit do krajských „vlád“ a koaliční partneři, kteří si na poslední chvíli na premiérův účet opatřují „lidskou tvář“. Navíc není důvod, proč na zásadách zdravotní reformy netrvat, její rathovské démonizování je vyčůraná nestydatost.

V průzkumu STEM, věnovaném popularitě politiků, propadl Pavel Bém až na třetí místo. Je to pochopitelné, začal něco dělat. První je Bohuslav Sobotka, o němž není příliš slyšet, čímž se pro hodně lidí (i pro mne) pozitivně odlišuje od svého stranického předsedy, druhý ministr Schwarzenberg, který zaujímá pozici bohatého soukromníka, nepříliš zainteresovaného na stranických tahanicích. Jak může být čtvrtým nejpopulárnějším politikem Paroubek, nechápu.

Extremisté z Dělnické strany oznámili další demonstraci v Litvínově. Jak by ne, strefili se do obav a problémů místních lidí, a chtějí z toho co nejdřív těžit. Pokud tu stranu teď soud zakáže, prokáže jí velkou službu, bude to reklama k nezaplacení.

Premiér Topolánek napsal do MfD celkem zdařilý text na téma „Volba zní: zda Lisabon, či Moskva“. Píše mj.: „A je daleko lepší, kdybych měl reagovat na slova prezidenta Klause, políbit se s německou kancléřskou než se objímat s ruským medvědem.“ Problém je, že objetí ruského medvěda by vadilo tak třiceti procentům lidí. Dvacet procent po něm touží a zbytku je to úplně fuk.

Pátek 21. listopadu

Stínový ministr ČSSD Zaorálek si stěžuje, že nemá v ODS s kým jednat o případné toleranci vlády během doby, kdy bude ČR předsedat EU. Zároveň dává najevo, že ti, s nimiž by měl jednat, provozují zahraniční politiku, která mu nejde pod nos, což je (také) důvod potíží. Podmínka, že zahraniční politika vlády půjde opozici pod nos, ovšem v dosavadním celkem racionálním vymezení opoziční tolerance chybí, byla by to totiž absurdní drzost.

Romští aktivisté (např. Cyril Koky z vládní rady pro Romy) hrozí, že pokud se vláda nebude útoky na Romy vážně zabývat (což podle nich nedělá), „může situace eskalovat“. Jiný si stěžuje, že „90% obyvatel nechce za souseda Roma“. Otázka „chcete za souseda Roma“ je nesmyslná, drtivá většina obyvatel nemůže rozhodovat o tom, koho budou mít za souseda, a mají-li za souseda Roma, pak (pokud nejsou vyslovení psychopati) jim buď vadí nebo nevadí jedině na základě zkušenosti ze sousedství. Podle romského aktivisty Petra Uhla v dnešním Právu prý hrozí v ČR romské nepokoje. Hromadné akce, při nichž se demonstranti konfrontují s vycvičenou a vyzbrojenou policií, mi nepřipadají moc pravděpodobné. O hodně pravděpodobnější je to, čím hrozil jakýsi další romský aktivista ze severní Moravy, že se Romové budou hromadně ucházet o azyl v zahraničí (vede je k tomu podle jeho slov strach o zdraví a o život). V tomto případě může ČR způsobit komplikace už několik stovek lidí, což je ještě méně náročné než demonstrace, které organizuje ČMKOS (navíc ČMKOS je jako cestovní kancelář zatím schopna zajistit pouze výlety do Prahy, nikoli např. do Montrealu). Myslím, že daleko nebezpečnější než romské nepokoje je, že díky reálným problémům, které soužití s Romy (některými, ovšem) pro mnoho lidí znamená, a vzhledem k bezradnosti státu v této věci získají velkou podporu extremisté, prosazující násilná, a tedy jednoduchá řešení. Ti se, zvlášť když najdou ve veřejnosti podporu, nebudou masovým akcím ani náhodou vyhýbat. Karel Steigerwald, další romský aktivista, tentokrát z MfD, shrnuje výhrady české veřejnosti: „oni nepracují, kradou, smrdí, mají moc dětí, které taky nepracují, ničí byty a vysmívají se nám, když jdeme z práce. Když jdeme do práce, ještě spí, protože v noci řvou, až se nedá spát. To jsou vážné důvody k pogromu.“ Pan Steigwerwald by neměl tolik opovrhovat svými bližními, když už k nim nemá zrovna tak láskyplný vztah jako k Milanu Kunderovi. Ti lidé se velmi často nebojí jen že nebudou moci v noci nerušeně spinkat, bojí se taky o svůj majetek, o své zdraví a životy a o zdraví a životy svých dětí. Jistě, strach má velké oči, ale nedovedu si představit, že by si ho úplně všechen vycucali z prstu. Problémy jsou tu dva: je správné a legitimní, když stát chrání menšiny. To ale neznamená, že by měl chránit jen menšiny. A za druhé, nemohu se zbavit dojmu, že tzv. romští aktivisté (v tom případě, že jsou opravdu Romové) bývají bohužel generálové bez vojska (proto je jich taky tolik), což velmi ztěžuje smysluplnou komunikaci mezi nimi a státem. Podle BIS se konflikty jako ten v Litvínově budou opakovat. Jistě, extremisté vyčuchli, že se jim podařilo oslovit docela normální lidi, kterých je hodně (extremistů je žalostně málo) a budou toho chtít využít.

Plzeňská hejtmanka Emmerová přijala amerického „experta na protiraketovou obranu“, jak píše Právo, Theodore Postola. Podle jejích slov vycházejí expertovy závěry z matematických výpočtů, které nelze zpochybnit. Proto je přesvědčena, že by se o radaru mělo rozhodnout v referendu. Proč? Když expert vychází z matematických výpočtů, je to jasné, pokud proti tomu ovšem náhodou jiní experti nepostaví své matematické výpočty. V tom druhém případě je třeba dál počítat a ne dělat referenda. A vůbec, když je to věc matematiky, proč by se mělo dělat referendum o tom, zda dvě a dvě jsou čtyři?

Obhájce Barbory Škrlové z kuřimského případu je přesvědčen, že masmédia vytvořila v celé kauze veliký tlak. Bylo by tedy asi dobré zavést znovu cenzuru.

MfD přinesla pozoruhodný článek Miroslava Zámečníka o hospodaření českého komunistického režimu. Nejsem ekonom, abych ho dokázal do hloubky posoudit, ale něco na tom musí být: je otázka, zda český hospodářský zázrak (máme se dnes všichni jako prasata v žitě, přičemž kušnění patří u nás k věci) nebyl postaven na tom, že komunističtí papaláši nějak ještě měli zakódováno v paměti, že dluhy se pokud možno nemají dělat, a dlouhodobě se podle toho řídili. Šetřit a nedělat dluhy je civilizační vymoženost. Je škoda, že autor vynechal srovnání s „NDR“, kde byla situace určitě jiná než v Maďarsku a v Polsku.

Sobota 22. listopadu

Středočeský exhejtman Bendl veřejně prohlásil, že šance Pavla Béma na předsednický post v ODS jsou víceméně nulové. Zdá se, že nemá chuť zúčastnit se bojové vřavy na slabší straně. V souvislosti s jeho veřejným ohodnocením Bémových šancí se objevily spekulace, že mu bylo slíbeno křeslo ministra dopravy v Topolánkově vládě. Ať už je tomu tak, nebo ne, zaslouží si pan exhejtman čestný titul „obávaný spojenec“. Což teď už nejspíš ví Pavel Bém a měl by to vědět i Mirek Topolánek.

Bémovi se mezitím podařilo získat podporu několika především pražských poslanců, kteří vytýkají vedení strany, že směřuje doleva, jde jí o vládnutí za každou cenu, brání se otevřené politické diskusi o Lisabonské smlouvě a uzavírá problematickou dohodu o toleranci s ČSSD. Jde o jakousi výzvu k členské základně, volající po otevřenou diskusi. Pokud je zaměřena na chystaný kongres, nemůže tato inciativa sama o sobě Topolánka příliš ohrozit. Když Topolánek na kongresu vyhraje, vznikne pro signatáře otázka, co dál. Důsledné by bylo, kdyby si troufli stranu rozdělit. A pokud by se pak (nebo snad ještě předtím) dohodli s Paroubkem podobně jako někteří regionální lídři strany, nemělo by to chybu.

Podle průzkumu CVVM má ČSSD veliký náskok před ODS (43% ku 27,5). Výsledek potvrzuje v zásadě to, s čím přišel STEM, jen nedává ČSSD naději na polovinu poslaneckých křesel. Situace, v níž si sociální demokraté moou vybírat spojence mezi KSČM, malými stranami a ODS, přičemž každým partnerem by měli solidní většinu, zůstává zachována.

Prezidentovy vnitropolitické aktivity (intriky a šťourání se v ODS) se promítá i do hodnocení prezidenta Klause. Podle STEMu ho pozitivně hodnotí 59% respondentů. Proti minulému měsíci ztratil 5%, proti situaci před rokem 11%. Mezi příznivci ODS přišel dokonce o 7%. Vypadá to, jako by i v ODS pomalu narůstaly obavy, že prezident, pokud nebude ve straně po jeho, se ji raději pokusí zbourat.

Poslankyně Zelených Zubová odstoupila z funkce předsedkyně republikové rady strany. Jak by ne, nemá už v radě většinu. Zároveň spolu se svou kolegyní Jakubkovou vystoupila z poslaneckého klubu Zelených (ve straně obě zůstávají). Tím si otevřely dveře k tomu, aby mohly v dalším hlasování o nedůvěře dát své hlasy Paroubkovi a následně se pokusit o změnu poměru sil ve Straně zelených. To nemusí být těžké, protože členská základna strany je poměrně malá a navíc se zdá, že má poněkud mlhavé obrysy a že strana vůbec není zakotvena na regionální úrovni. S něčím takovým se snadno manipuluje.

Mezi komentátory Práva panuje jakýsi neantagonistický rozpor ohledně hodnocení Mirka Topolánka. Zatímco Alexandr Mitrofanov ho vzhledem k jeho protiruské rétorice považuje za větší nebezpečí než Klause, jiní (Jiří Hanák, pokud se dobře pamatuji) ho mají za relativně menší zlo. Podobně píše v tomto čísle i Jiří Pehe. V duchu dlouholetých tradic listu to podává tak, že Topolánek „byl donucen“ pozvednout evropský prapor (ač se mu, sluhovi kapitalistů, vůbec nechtělo).

Nově zvolený jihomoravský hejtman Michal Hašek omlouvá najednou v Právu a v Lidových novinách svou spolupráci s ODS. Kromě toho, že v duchu svých způsobů a svého vychování označil nepřímo ministra Julínka za blbce, uvádí, že se mu vlastně podařilo srazit jihomoravskou ODS na kolena, vnutit jí ponižující podmínky (což je nejspíš pravda) a navíc ušít na ni boudu. Upsali se mu jako Honza v pohádce čertovi, že jihomoravští poslanci nebudou v Poslanecké sněmovně bránit ČSSD, aby prosadila zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Bylo by zajímavé zjistit, zda tím tahá za nos své vlivné spolustraníky, které zjevně poněkud nadzvedl, nebo své koaliční partnery z ODS. Je tu ovšem ještě třetí možnost, že se s jihomoravskou ODS opravdu na něčem podobném dohodl. Možná ovšem, že tahá najednou za nos jihomoravskou ODS i rozzlobené vlivné spolustraníky. Ozve se k tomu někdo z jeho nových koaličních partnerů? Jinak pan Hašek respektuje komunisty, jen mu „trošku“ vadí, že se ještě „úplně“ nevyrovnali se „všemi“ věcmi z minulosti. Takže, přeloženo do češtiny: zatímco s většinou se vyrovnali úplně, jsou tu nějaké maličkosti, s nimiž se sice taky vyrovnali, jenže bohužel ne úplně, a panu Haškovi to vadí, ale jenom trošku.

„Několik dětí“ „ze sociálně slabých a problémových rodin“ systematicky devastuje infekční oddělení nemocnice v Prostějově, píší v Právu. Každý si domyslí, že jde o Romy. Domyslil by si to i tenkrát, kdyby shodou okolností o Romy nešlo. Je to směšné a pokrytecké vyjadřování.

Právo přináší též článeček o vrahovi J. F. Kennedyho Oswaldovi, z něhož nepřímo vyplývá, že šlo o agenta KGB, který se vymkl kontrole svých nadřízených (vyplývá to z něho mezi řádky, podobně, jako z článku, který jsme zmínili v předchozím odstavci, skutečnost, že nemocnici v Prostějově pustoší romské děti). Že by tzv. Sověti (rozuměj ruští papaláši) byli nařídili zavraždění amerického prezidenta, považuji za vyloučené (na to byli moc velcí poserové). Ale pokud tomu bylo tak, jak jsem to z článku v Právu pochopil, museli mít Američané už podruhé během necelých dvou let co dělat, aby zabránili velké mocenské konfrontaci, vyvolané totální indolencí jejich soupeřů.

Pavel Kohout (ten spisovatel, nikoli ten ekonom) zveřejnil v MfD dosti pobuřující text o dědičné vině Němců.

Z deseti sociálně demokratických krajských radních ve Středočeském kraji je sedm bývalých komunistů. Bylo by zajímavé zjistit, zda to odpovídá procentu bývalých komunistů v řadách ČSSD. Nepřipadá mi to nepravděpodobné, ČSSD tak působí jako jakési méně výrazné béčko KSČM. Z někdejších komunistů mezi radními to v odpovědích na jakousi anketu MfD jeden jediný nijak neokecává, zasloužil by si tedy aspoň krapet důvěry. Ostatní byli buď v KSČM jen rok a půl dva, neměli žádnou důležitou funkci, nebo tam působili jako rebelové. Jedna exsoudružka uvádí jako polehčující okolnost (nebo si snad stěžuje?), že z toho nic neměla. Zdaleka nejlepší odpopvěď poskytl radní Karel Molnár: „Byl jsem v KSČ, jiná strana tu nebyla“. Jednak to není pravda (být v ČSS nebo v ČSL bylo o něco méně potupné, a hlavně se tak člověk vyhnul členství v KSČ), a jednak a hlavně, proč bylo tehdy nutné lézt do nějaké strany?

Ján Slota uvedl, že nejbližším evropským politikem je pro něho Václav Klaus. Není to sice žádná velká chvála, ale zato je to poměrně výstižné.

Pondělí 24. listopadu

Paroubek zavrhnul práci s komunisty, hlásá titulek v Právu (jde o Paroubkovo vyjádření v otázkách Václava Moravce). Myslím, že to nebude tak horké. Je třeba především vzít v úvahu, že předseda ČSSD odmítl přímou účast KSČM ve vládní koalici, nikoli opoziční smlouvu či jinou formu tiché podpory. Filip zlobil při volbě prezidenta, tak teď bude za trest ještě nějaký čas postávat před hlavním vchodem do Strakovky.

Václav Klaus se ještě nerozhodl, zda se zúčastní kongresu ODS, není si totiž jist, zda je tam vítán. Tomu je třeba rozumět tak, že si žádá demonstrativní pozvání ode Bémova křídla. Tím dostane jakýsi mandát k tomu, aby se do jednání pletl. Je to lehce zemanovské (i když tak hluboko jako Zeman zatím neklesl - ač výstředník, má přece jen o něco zdravější kořínek).

ČSSD má lék na sociální problémy plynoucí z finanční krize: zvýší daně bohatým. Bohatí jsou ti, co vydělávají nad čtyřicet tisíc měsíčně. Zajímalo by mne, ve kterém patře aparátu ČSSD najdeme první chuďasy. Bohatci budou zatím zdaněni třiceti procenty nebo odpovídajícím způsobem oškubáni o slevy na dani. Posléze se může zdanění zvýšit až na 150% (to dodávám já). Odíráním lidí ocejchovaných jako bohatí (případně zbohatlíci) ještě žádná společnost nezbohatla. Připomíná to odírání Židů ve středověku. Kdyby ČSSD měla své kořeny v devatenáctém století a ne v normalizaci, věděla by, že se bohatne jedině prací.

Miloš Čermák vyčítá v LN Topolánkovi, že „jako své poslední vítězství“ vybojoval znovuzvolení Václavu Klausovi. Jenže kdyby byl vybojoval zvolení Švejnarovi, byl by tam, kde je dnes, hned po prezidentské volbě.

Brněnští vysokoškoláci diskutují v divadle Husa na provázku o naší společnosti v letech 1968-89. Zdá se, že příliš znalostí českých dějin o něco starších ve škole nepobrali. Jakási mladá dáma tam píše: „Z čeho měla taky (česká společnost) čerpat, když od Bílé hory neprožila ani padesát let svobody. Nejdřív Habsburkové, pak Němci a nakonec Sovětský svaz.“ To je jiráskovské vlastenectví zkřížené s antikomunismem. Ve skutečnosti od šedesátých let devatenáctého století žili Češi ve státě se solidně zajištěnými základními občanskými svobodami. Nebyl ideální, jistě, ale ideální nebyla ani první republika.

Úterý 25. listopadu

David Rath se ujal funkce hejtmana ve Středočeském kraji. Je to na malém, ale reprezentativním vzorku jakási prezentace toho, co bude dělat Jiří Paroubek, až se chopí moci v celém státě. Zatím to vypadá nadějně. Rath rozpustil představenstva a dozorčí rady krajských nemocnic. Pokud tomu dobře rozumím, místo nich vznikla jedna centrální (líp se to diriguje) a ta vyhodila všechny ředitele nemocnic. Vyhozeni byli i další lidé, jiní prozíravě odešli sami. Dá se předpokládat, že podobné vyhazování je precedens a bude se vyhazovat vždy, když se v nějakém kraji změní politická garnitura. Jinak je Rath frajer: jeho předchůdcům z let 1969-70 to šlo, jak se pamatuji podstatně pomaleji. Zajímalo by mne, jaké možnosti zavírat má krajský hejtman. Nemohl by si zřídit vlastní komando, které by to obhospodařovalo? Skoro se zdá, že pan Rath vytrvale pracuje na tom, aby si co nejdříve zasloužil čestný titul Papa Doc.

Na návrh ministra Langera požádá vláda Nejvyšší správní soud, aby rozpustil Dělnickou stranu. Strana hodlá využít všech rozsáhlých možností ke švejkování, které jí poskytují současné zákony, a její předseda si libuje, jak pěknou jí dělá establishment reklamu. Vláda je v nezáviděníhodné situaci: zakázat toto kuriózní uskupení je chyba, nechat ho vyvádět je taky chyba.

Dvojčata DS z Národní strany demonstrovala před ústavním soudem proti přijetí Lisabonské smlouvy. Před ústavním soudem se nesmí demonstrovat. Vyřešili to tak, že nejde o demonstraci, ale o něco jako tiché setkání. Podobná uskupení lze eliminovat jen tak, že se jim berou důvody k existenci, tj. že se něco dělá s problémy, na nichž parazitují. Snadno se to řekne. Zákaz je ale vždycky projevem slabosti.

Václav Klaus byl nespokojen, že po jeho vystoupení před ústavním soudem nenásledovala rozprava (tj. soudci se ho na nic nezeptali). Ústavní soud to má s prezidentem těžké. Není úplně jasné, zda smlouva platí i bez podpisu prezidenta, experti většinou tvrdí, že dokud ji prezident nepodepíše, není závazná. Jiří Paroubek hned prohlásil, že bez schválení Lisabonské smlouvy nemá dohoda o toleranci vlády smysl. Bodejť, jeho hlavním cílem je zničit Topolánka, a prezident mu hraje do ruky.

„Pražská výzva“ několika poslanců ODS je zjevně jádro, kolem něhož se má sdružit vnitrostranické opozice před chystaným kongresem. Situace v ODS připomíná zároveň situaci v ODS před sarajevským atentátem“ (tentokrát v obráceném gardu) a trochu i situaci v ČSSD v roce 1920. Zkušenost z této druhé paralely praví, že rozštěpení strany, když se dobře zvládne, může být dost blahodárná věc.

Rajská koalice ČSSD s ODS je na dosah ruky i v Ústí. Ostatně tam už byla, jenže vedli ji doposavad pánové z ODS. Zdá se, že ODS se v krajích natolik zahnízdila, že pro vítěze voleb je leckde technicky obtížné ji z jejích pozic vystrnadit.

Podle tvrzení předsedy vyšetřovací komise ruské prokuratury, která se zabývá konfliktem v Gruzii, se bojů na gruzínské straně zúčastnili i čeští žoldáci. To je zábavné, ti Rusové si opravdu nedovedou vymyslit nic nového. Příjemné je, že nám sem v příštích několika týdnech ještě nemohou poslat bratrskou pomoc. Nepříjemné, že nám pod záminkou sporu s Ukrajinou mohou zavřít kohoutky od plynu.

V SRN propustí elitního vrahouna z RAF Christiana Klara. Ten člověk ničeho nelituje, trvá na svém, soud jen dospěl k závěru, že už není nebezpečný, protože nehrozí, že by v teroristických akcích pokračoval. V base strávil 26 let. Zabil devět lidí, u dalších 11 případech to nedotáhl do konce. Mezi lidmi tohoto typu a vrahouny z SS není vůbec žádný rozdíl. Byl jsem svého času proti tomu, aby ve vězení drželi devadesátiletého a těžce nemocného Rudolfa Hesse (o tom, že to byl válečný zločinec, nepochybuji). Byl bych i pro propuštění pana Klara, ale až mu bude devadesát a bude úplně senilní.

Středa 26. listopadu

Ústavní soud dnes potvrdil, že Lisabonská smlouva v šesti bodech, na něž se dotázal Senát parlamentu ČR, není v rozporu s ústavou České republiky. Rozhodnutí ÚS neznamená, že by v budoucnu nemohli prezident, skupina senátorů nebo poslanců přijít s dalším podnětem, který by se ovšem musel týkat jiných problémů, než byly ty, o nichž už rozhodl. Klaus sám se nechal slyšet, že pokud parlament Lisabonskou smlouvu odsouhlasí, podepíše ji jen v tom případě, že tak předtím učiní i Irsko. Toto prezidentovo stanovisko je bohužel z formálního hlediska opodstatněné, problém nelze řešit tak, že se Irsko izoluje a vystaví tlaku. A neznamená zdržení, protože bez irského „ano“ Lisabonská smlouva stejně nevstoupí v platnost.

Sněmovna se včera nedokázala shodnout na programu své schůze, kterou pak její předseda musel ukončit. Měl se projednávat mj. státní rozpočet a smlouvy o radaru. Nepřijetí programu pomohli prosadit Tlustý, Raninec a Schwippel (zdrželi se hlasování). Parlament se pomalu, ale jistě dostává do situace, v jaké bylo Federální shromáždění někdy na přelomu roku 1991 a 1992. Tenkrát se to nakonec vyřešilo rozdělením státu, teď už nějak není co rozdělit. Tato situace je nesnesitelná, nedovedu si představit, jak může vláda přežít.

V Ústí bylo dosaženo dohody: kraj bude řídit koalice složená z ČSSD, ODS a jednoho přeběhlíka, hejtmankou se stane místopředsedkyně ČSSD Vaňhová. Zdá se, že ODS a ČSSD ve vedení kraje v uplynulých letech natolik prorostly, že jejich oddělení by byla operace srovnatelná s oddělením siamských dvojčat s mnoha společnými orgány. Zemanův stoupenec Foldyna ostrouhal mrkvičku (Zemanovi lidé jsou často něco ještě daleko strašnějšího než ti Paroubkovi). Pan Foldyna se teď vyznamenal tím, že se v telefonu svému stranickému příteli Kopeckému vydával za svého mocenského konkurenta Kloudu, vylákal z něho poněkud kompromitující výroky na svou adresu, a pak záznam hovoru „získalo“ (jakpak asi?) Právo, které ho s chutí přetisklo. Nejsem žádným sympatizantem pana Kopeckého, bojovníka za vlast a proti zrádným sudeťákům, ale nemohu nekonstatovat, že se stal obětí nehorázné sprosťárny. A nedokázal bych ho soudit, kdyby teď navázal na slavnou podsedickou tradici.

Zrůdnost naší politické situace je dobře vidět na tom, jak umožňuje takovým politickým nulám, jako je poslankyně Zelených Zubová, profilovat se na veřejnosti. Teď přišla s tím, že na ni předseda Bursík nasadil bývalého důstojníka StB Málka. Pravda na tom všem je přinejmenším to, že pan Málek skutečně pracuje na ministerstvu životního prostředí a je funkcionářem strany Zelených, opravdu byl důstojníkem StB, pracoval na úseku boje s „vnitřním nepřítelem“ a nijak se tím netají. Nemyslím si, že by se takoví lidé měli trhnout mezi dveřmi, ale nechápu, proč mají pracovat na ministerstvech a zastávat funkce v politických stranách, které se prohlašují za demokratické. Pak toho může kdekdo využít, případně zneužít.

Čtvrtek 27. listopadu

K výroku ústavního soudu ohledně Lisabonské smlouvy se vyjádřil i první místopředseda ODS Pavel Bém: „Ústavní soud při veškeré úctě k této instituci se zachoval jako chytrá horákyně v české pohádce Boženy Němcové. Místo aby vyřkl soud, zda smlouva jako celek je či není v souladu s českou ústavou, hodnotil pouze dílčí aspekty napadnuté Senátem.“ Tomuto způsobu uvažování nerozumím. Představte si, že se soud zabývá případem, kdy někdo měl zabít trafikanta a ukrást mu tržbu. Dospěje k názoru že obžalovaný je nevinen. A najde se chytrák, který pak soudu vytkne, že konstatoval nevinu dotyčného jen v tomto jednom případě, z něhož byl obžalován, a ne tak vůbec.

„Já bych si velmi přál, aby před projednáváním v obou komorách parlamentu, ve výborech, začal seriozní dialog s českou veřejností“, prohlásil Václav Klaus po rozhodnutí ÚS o Lisabonské smlouvě. To je dobré, pan prezident dává před zastupitelskou demokracií přednost všelidové diskusi. Jinak je z toho trochu cítit přesvědčení „veřejnost jsem já“.

Na Hradě (pražském) údajně vzniká strana s názvem Libertas.cz. Má to být strana euroskeptická a prý se v ní angažují lidé jako Petr Hájek, Michal Petřík, Petr Mach. Zdá se, že se chystá něco jako Unie svobody naruby. Tento proces je třeba uvítat, politická scéna se trochu vyjasní.

Mladá fronta Dnes informuje o tom, že v Reflexu vyšel záznam setkání mezi prezidentem Sarkozym a premiérem Topolánkem. Obsah rozhovoru kompromituje jak francouzského prezidenta, tak jeho českého hosta. Záznam Reflex údajně obdržel „z vyšších diplomatických zdrojů“. V Reflexu je text opatřen úvodem a zčásti interpretujícím a hodnotícím komentářem, je zvláštní, že pod tím není nikdo podepsaný. K tomu se cítím nucen poznamenat: za prvé, má jít o „nahlédnutí do způsobu, jakým se uzavírají mocenské koalice v rámci EU“, ve skutečnosti jde nahlédnutí do toho, jak málo důvěryhodná je česká diplomacie a český stát. Zdá se mi, že na obsahu rozhovoru záleží míň, než by se na první pohled zdálo. Přinejmenším stejně podstatná věc je, že diplomacie se nedá dělat bez toho, že určité věci proběhnou neveřejně. U nás se pracuje tak, že se pokud možno vše co nejrychleji vykecá. Důvěryhodnost českého státu je pak nulová. Neřeším problém, zda se takové věci, když se k nim dostanou média, mají zveřejnit, nebo ne. Chápu, že ten, kdo by to zveřejnit odmítl, se dostává do nemožné pozice. Řeším jen a jen problém, že některé věci by měly zůstat utajeny, protože bez toho se nedá dělat věrohodná a efektivní politika. To ovšem není ještě zdaleka všechno. Únikem materiálu (na rozdíl od minulosti o něm MfD tentokrát jen informovala, inu, nic se nemá přehánět) se signalizuje, že současná česká diplomacie a česká vláda funguje nemožně. Jsem přesvědčen, že signál není jen tak bezděčný. Kdo za únikem stojí, nevím, spekulovat nechci, i když mi to nepřipadá obzvlášť obtížné. Účelu kompromitovat vládu a premiéra je obětována dobrá mezinárodní pověst České republiky a vztahy mezi ČR a Francií. Tento způsob politiky mi připadá poněkud ohavným.

Pátek 28. listopadu

Senát schválil smlouvy o radaru většinou 49 hlasů (což je, pokud jsem dobře počítal, vlastně ústavní většina, i když v tomto případě nebyla předepsána). Schválení v Senátu se ovšem předpokládalo, to, na čem bude záležet a co je víc než nejisté, je schválení v PS.

Právo zveřejnilo návrh pětibodové smlouvy mezi vládou a koalicí ohledně příměří během českého předsednictví EU. Člověk by řekl, že by správně měl být zveřejněn až konečný, dohodnutý text. Je příznak malé civilizovanosti, že něco podobného u nás prostě nejde: dohody se většinou rozkecají ještě dříve, než vzniknou, a nikdo se za to nestydí. Možnosti dohodnutí se tím ovšem zmenšují. Mezitím místopředseda ČSSD Škromach prohlásil, že ČSSD bude za toleranci požadovat kromě toho, co už bylo dohodnuto, navíc ještě shodu na předčasných volbách do PS, nejspíš zároveň s volbami do Evropského parlamentu (ty mají být v červnu). Je to asi zkušební balónek. Pokud bude neakceschopnost vlády stoupat dosavadním tempem, mohou to sociální demokraté začít myslet váženě.

Zvláštní výbor irského parlamentu, který se zabývá irským angažmá v EU, prý dospěl k závěru, že pro opakování referenda o Lisabonské smlouvě neexistují právní překážky. Nové referendum se prý může týkat stejného tématu jako to, co už proběhlo. To snad nebývá zvykem, bude to jakési referendum – reparát, a celá procedura se tak předem zbavuje jakékoli vážnosti: když se to nepovede hned napoprvé, prostě si to vzápětí zopakujeme, a když to zase nevyjde, tak znovu, a znovu, a znovu, dokud se to nepovede.

Od chystané strany, hnutí, iniciativy našich euroskeptiků se sice distancovali všichni její údajní zakladatelé, zdá se ale, že nikdo z nich nepochybuje o její užitečnosti. Taky Klaus ji považuje za velmi potřebnou a dává najevo, že on sám už je v ODS jen jednou nohou (necítí se být nominálním členem, co to znamená, a proč?). Zprávy o vznikající-nevznikající straně-nestraně, jak se dalo čekat, trochu zacvičily špičkami ODS (není vyloučeno, že Klaus ji potřebuje jen jako další klacek na Topolánka). Předseda Senátu Sobotka to označil za zradu na ODS, Langer mluví o podrazu a upozorňuje, že strana by se měla opírat o voliče a ne od Klause (což není úplně od věci). Miroslava Němcová zřejmě doufá, že to nebude tak zlé, a chápe to jako výraz Klausovy nespokojenosti „s děním v ODS“. Nečas sice věcně konstatuje, že prezident je svobodný člověk a nikdo mu v tom nemůže zabránit, zároveň doufá, že nedojde k fatálnímu rozdělení pravice jako v roce 1998. ve skutečnosti rozdělení ODS by dnes bylo stejně pozitivní jako v roce 1992 rozdělení federace, pokud by ho ovšem Topolánek technicky zvládl. Klaus už je zjevně za zenitem své politické kariéry. Topolánkova reakce na Klausův rozhovor pro MfD (tam dal prezident najevo své zaječí úmysly), je dosti střízlivá. Na rozdíl od svých kolegů předseda nenaříká jako odstavené kotě. Respektuje Klausovo rozhodnutí, není pro něho nové ani překvapivé, a chápe ho zároveň jako odmítavou odpověď na pozvání na stranický kongres. Dál se k tomu už nehodlá vyjadřovat. Howgh.

Topolánkův protivník Bém přitvrdil: už nechce, aby po jeho vítězství zůstala ve funkci Topolánkova vláda, je pro vládu novou, menšinovou. Topolánkova vláda zřejmě na přežití nemá valnou šanci, ale kde chce Bém pro tu svou menšinovou vládu získat podporu, když ne u Paroubka? S tímhle člověkem Klaus asi velké terno neudělá.

Ve vládě probíhá boj o to, jak určit standard a nadstandard při ošetření. Předseda KDU-ČSL Čunek se při hlasování o příslušném zákonu (resp. novele zákona) zdržel, což nevěští nic dobrého pro hlasování ve sněmovně. Poslanec Šťastný z ODS (Julínkův protivník) k témuž prohlásil: „Dnes byla schválena šílenost, že v systému rovné zdravotní daně a rovného přístupu ke zdravotní péči hotovostní platbou bohatý člověk přeskočí chudého v čekání na vyšetření nebo zdravotní zákrok“. Pan poslanec má sice vyvinuté sociální cítění, ale jinak je srandista: to, co popisuje, u nás platí po celou dobu, kterou pamatuji. Jsem s tím smířen, jen bych chtěl, aby v tom neplatila pravidla džungle, ale jen nějaký aspoň minimální řád. Zaplať, a kyčel bude dřív, zní titulek v MfD. A je to snad dnes jinak?

„Já k té smlouvě mám taky kritický postoj, ale myslím si, že v konečné bilanci nákladů a zisků je pro nás lepší být uvnitř, než se k Evropě otočit zády“, řekl dnes vicepremiér Vondra Lidovým novinám. Ve sporu o Lisabonskou smlouvu Klaus tvrdě zastával názor, že omezuje českou suverenitu a je v rozporu s ústavou. Špičky ODS ji hájily přesně tímto způsobem (není ideální, ale…). To je úplně nesmyslné stanovisko. Před ústavním soudem nešlo o to, je-li Lisabonská smlouva ideální (žádný lidský výtvor není ideální), ale zda je v souladu s ústavou. Na to existují jen dvě možné odpovědi: ano, ne.

´

Sobota 29. listopadu

V souvislosti se sympatiemi, které dal Klaus najevo (případné) nové euroskeptické straně, mluví někteří představitelé ODS o prezidentově „zradě“. Proč? Má jiné přesvědčení a chce být v duchu tohoto politického přesvědčení nějak politicky aktivní. Mají-li jiné názory, ať je s jeho názory konfrontují. Klaus nepřísahal ODS věrnost na život a na smrt, a dospělí politici by s tím měli počítat. Nezbývá jim, než zkusit dělat ODS bez Klause. Proč by to nemělo jít? Klaus samozřejmě hodlá vytvořit jakousi institucionální základnu (stranu, klub, hnutí, nevím co) pro své sympatizanty, a zároveň si nechat v ODS pátou kolonu, která se tam bude profilovat, komplikovat Topolánkovi život, a nepochybně se pokusí přivést stranu na správnou cestu. Je to šikovně vymyšleno. Šéfům ODS nezbude, než být taky šikovnými.

Je taky docela přirozené, že ČSSD hodlá využít situace k tomu, aby prosadila předčasné volby. Zatím se tak vyjádřili místopředsedové (Škromach, Sobotka), předpokládám, že Paroubek si s definitivním stanoviskem ještě pro jistotu počká na vyznění kongresu ODS. Pokud se potvrdí rozštěpení ODS, nic jiného než předčasné volby asi nezbude. Je to taky jediný způsob, jak se Topolánek a jeho strana může postavit na vlastní nohy – za tu cenu, že se octne v opozici, ale to jejich rivalové taky, navíc s problematickými šancemi na poslanecká křesla. Rozdělení ODS je potřebné stejně, jako bylo v roce 1992 potřebné rozdělení federace. Pokud by tu zůstaly znovu sjednocená klausovská ODS a Paroubkova ČSSD, budeme mít napravo středně velkou stranu haiderovského typu, nalevo daleko větší KSČM s lidskou tváří. Pozdrav pánbůh.

Jeden z Klausových lidí v ODS, poslanec Šťastný, straší své spolustraníky: když schválíme Lisabon, Klaus ze strany odejde. Vzhledem k tomu, že Klaus už šest let neplatí příspěvky, řekl bych, že ve straně není (já jsem kdysi taky neplatil příspěvky, procházelo mi to tak dlouho, než jsem se pokusil z ODS vystoupit, protože jsem nesouhlasil s tím, jak naložili s redakcí Denního Telegrafu. V té chvíli se ukázalo, že nemohu, protože jsem byl už dávno vyloučen. Čeká teď totéž Václava Klause? Bylo by to zábavné. Pro spravedlnost budiž řečeno, že Klaus se neplacením příspěvků netají a možná to udělal úmyslně, aby dal najevo své pouze volné sepětí se stranou poté, co se stal prezidentem. Musí být četný předseda členem strany? Asi jak kde, v Rusku, jak víme, nemusí být členem strany ani „nečestný“, tj. opravdický předseda).

Profesor diplomatické akademie ministerstva zahraničí v Moskvě předpovídá (podle Práva), že USA se v důsledku dlouhodobého vlivu nynější krize rozpadne na šest částí. Jedna z nich bude Aljaška, a tu by při té příležitosti mohli Rusové schramstnout. Je příjemné vidět, že některé věci jsou pořád na svém místě. Někdy v roce 1963 předpovídali „experti“ Nikity Chruščova, že v osmdesátých letech století budou USA zaostalou zemědělskou zemí. Ve skutečnosti za pouhý rok byl Nikita bezvýznamným penzistou. Ke světodějnému významu (který pro Rusko tradičně souvisí s územními anexemi) lze dojít, pokud má být trvalý, jen tím, že se sami staneme silnými. K tomu vede mj. píle a pracovitost. Pokud nám chybí píle a pracovitost, pak to, že se někdo jiný rozpadne, nám pomůže nanejvýš jen na čas.

Václav Klaus neměl při výběru svého korunního prince pro účely obrody ODS šťastnou ruku. Bém původně Topolánkovu vládu v otázkách Václava Moravce okázale chválil a Topolánkovi nabízel setrvání ve funkci, i když se předsedou strany stane on (aby se Topolánek coby premiér dorazil), když s takovou velkorysostí neuspěl, zastává teď názor (viz např. článek v dnešní MfD), že Topolánek musí pryč a je třeba vytvořit vládu menšinovou s podporou ČSSD, která by dovládla do řádných voleb. Papaláši z ČSSD se mu okamžitě vysmáli, oni chtějí vládnout sami, co nejdřív, po předčasných volbách, a cítí, že na to mají. Bém svůj radikální obrat vysvětlil tím, že Topolánek změnil své stanovisko k Lisabonské smlouvě. To zcela evidentně není pravda, premiérovo stanovisko se od zmíněných Otázek Václava Moravce nezměnilo ani o milimetr. Bém si s věrohodností svých názorových přemetů nedělá ani trochu hlavu, možná že své potenciální voliče přece jen trochu podceňuje. Z článku v MfD ovšem plyne jedno: v každém dalším hlasováním o nedůvěře Topolánkově vládě nemůže už premiér počítat s kverulanty z vlastní strany (a jejich počet nepochybně ještě o pár poslanců vzroste).

Jinak si Václav Klaus rozhovoru pro MfD libuje, že ho v deníku Aha srovnávají s Husem a o jednání ústavního soudu hovoří jako o brněnském koncilu. Dá se to vysvětlit tím, že deníky jako Aha se specializují spíš na takové věci, jako je prezidentovo údajné dovádění s letuškami. Politika není jejich silná stránka.

Pavel Kohout se v MfD vrací ke svému nehoráznému článku z minulé soboty. Píše, že „německá vina, která za války nepochybně dorostla k samé hranici viny kolektivní, se začíná plíživě srovnávat se spornými činy Spojenců“. Tedy k tomu, že vítězové mohou koneckonců poražené opékat na rožni a pojídat a že teprve Willy Brandt vrátil Němcům právo chodit po chodníku, ještě jakési polouznání kolektivní viny. V Německu podle Kohouta probíhá neblahý vývoj a mohou za to, samozřejmě, Sudeťáci (hlavně že je pořád ještě na koho to svést. Za deset – patnáct let už nikdo z „vysídlených“ nebude naživu).

Vznik nové euroskeptické strany podle vlastních slov „napjatě sleduje“ exkandidátka na prezidentskou funkci za KSČM europoslankyně Bobošíková. Jak by ne, na jaře jí vyprší mandát a musí se shánět po někom, kdo by ji znovu katapultoval do Štrasburku a Bruselu.

V Lidových novinách se pokouší zformulovat základní teze pravicového programu odéesácký veterán ze zlatých klausovských časů Petr Havlík. Píše, „o čem je“ přihlásit se k pravici: „Je to o úctě k právu a pořádku, o úctě k rodině a taky o úctě k národním zájmům země. Je to o osobní integritě. O schopnosti postarat se o sebe a své blízké. Je to i o solidaritě s těmi, kteří naši pomoc potřebují. To je víc než naučené ideologické fráze, které stejně druhý den po volbách končí v koši.“ Bohužel, naučené ideologické fráze jsou právě to, co předvedl pan Havlík. Mohl by to bez rozpaků podepsat i Miroslav Filip. Mohl by to podepsat každý kromě těch, co si myslí, že marné věci se podepisovat nemají.

Pondělí 1. prosince

Mirek Topolánek se domnívá, že se Klausovi nepodaří rozdělit ODS, může však potopit vládu, protože není vyloučeno, že kvůli sporu a vzniku nové strany vláda ztratí v parlamentu většinu. Vláda ovšem už většinu v parlamentu ztratila, to o co teď jde, je, zda se ODS rozkolem úplně nezničí a zda tu zbude pravostředá parlamentní politická strana, kterou by člověk mohl volit a které by nehrozil osud ODA, US-DEU, SNK ED nebo zelených.

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Exhejtman Bendl hrozí v případě přijetí Lisabonské smlouvy Benešovými dekrety (Benešovy dekrety se přitom jako strašidlo už dosti opotřebovaly, bylo by dobré si vymyslit nějaké nové bububu), podle Klausova tajemníka má Lisabonská smlouva v podstatě zrušit Českou republiku jako nezávislý samostatný stát. Aby udržel národoveckou polohu, měl by ještě dodat, že se staneme protektorátem SRN a kancléřka Merkelová jmenuje Topolánka říšským protektorem.

Topolánek získal nominaci na předsedu i v krajské organizaci ODS Vysočina. Exmístopředsedkyně Němcová prozradila, že „v tajné volbě volila většinou Topolánka“. Zajímalo by mne, jak se to dělá.

Lukáš Jelínek si dnes v Právu všiml, že Klaus a Topolánek nejsou úplně jedno a totéž (zdá se, že výsadek Pravdy a Lásky v Právu se s dvouletým zpožděním prokousává k tomuto poznání). K dokonalosti ovšem Topolánkovi chybí, že „paralelně straší Moskvou“ a opěvuje americký radar. Úplná identita s ČSSD tu asi nikdy nebude, to je třeba skousnout. Ale třeba to není přímo třídní nepřítel v paroubkovském (a klausovském) podání. Jiří Franěk zase přičítá Topolánkovi ke cti, že nejen Amerika, ale i Evropa je pro nás užitečná, protože, jak říká s lehkou ironií „s ní tak trochu sousedíme“. Těší mne ta sebereflexe: pan Franěk se považuje ze něco s Evropou pouze sousedícího.

Topolánek zatím v regionálních nominacích na předsednickou funkci nad svým konkurentem Bémem drtivě vede (podle těch, kteří znají poměry v ODS, to prý nemusí být rozhodující, protože nejdůležitější věci se upečou často až přímo na kongresu, ale jakýsi signál to přece jen je). Asi aby to vyvážila, přišla hradní Mladá fronta Dnes s originálním nápadem: zadala si u agentury Median průzkum ohledně toho, koho by si přál za předsedu ODS náš pracující lid. Ukázalo se, že 36,4% je to jedno – to jsou zjevně realisté-nečlenové ODS, kteří mají správný dojem, že to není jejich problém. Jinak na tom Topolánek není dobře, protože ho přeskočili čtyři lidé, na prvním místě Pavel Bém. Nechat o tom, kdo má být předsedou ODS, spoluhlasovat i komunistické sympatizanty, je originální inovace.

Ke zveřejnění zápisu z jednání mezi Sarkozym a Topolánkem uvádí MfD názory českých diplomatů, Zveřejněný zápis prý ukázal, jak tvrdě bude Praha konfrontována s citlivými tématy. Řekl bych, že daleko spíš ukázal, jací jsou čeští diplomati (někteří, samozřejmě, tj. ti, co to práskli) dobytek.

Jiří Paroubek tentokrát opustil polohu jadrného nadávání a proklínání (tuto specifiku předsedy ČSSD v dnešní MfD pěkně shrnul Jiří Kubík) a oddává se mystice a duchaření. Seznamuje čtenáře s tím, co by řekli k dnešní politické situaci zvěčnělí sociálně demokratičtí předáci Horák a Janýr. Je škoda, že zůstal jen u těchto dvou, ale snad je to jen začátek. Mne např. by zajímal názor Karla Marxe.

Úterý 2. prosince

Klaus si stěžuje, že ho Topolánek nechce pustit na kongres ODS. Je to zřejmě jakási dělostřelecká příprava na prezidentově kongresové entrée. Řekl bych, že tam přijde a udělá, co bude v jeho silách, aby Topolánka potopil.

Vlastimil Tlustý se dostal podle Práva „do podezření, že tajně vyjednával s Václavem Klausem“, neboť ho fotograf listu vyfotil při vstupu do úředních prostor Hradu. Řekl bych, že je to třeba považovat za velký úspěch pana Tlustého – totiž to, že byl podchycen až teď.

Vlivní představitelé ČSSD (např. místopřededové Škromach a Sobotka – jsou pro to, aby předsedu ČSSD nevolili všichni členové ČSSD, jak bylo usneseno na posledním sjezdu. Zdá se totiž, že bude jen jeden kandidát (hádejte, který) a vypadalo by to blbě. Přímá volba má prý být zachována jako jedna z možností (pro případ, že by někdy v budoucnu třeba bylo těch kandidátů víc).

Sněmovně se dnes podařilo schválit program schůze, takže poslanci mohou jednat. Opozice a trojice Tlustý, Schwippel a Raninec, která už zjevně intenzivně pracuje na pádu vlády, se pokusila schůzi zablokovat, ale tentokrát neuspěla. Pro hlasovalo 99 poslanců (včetně Zubové a Jakubkové, ty na pádu vlády nespolupracují, protože pak by byly předčasné volby a přišly by o mandáty), proti jen 94 (a tedy hlasy Zubové a Jakubkové vlastně nebyly nezbytně zapotřebí). Pro Topolánka je dobré, že nepůjde na kongres ODS poté, co utrpěl další potupnou porážku. Že dny vlády jsou sečteny, je málo sporné.

Všichni nově zvolení hejtmani jsou zajedno, že v krajských nemocnicích se nebudou platit registrační příspěvky. Každý má jinou představu o tom, jak to zařídit, a vypadá to, že většina nemá představu žádnou (jasno má pouze Papa Doc). Bude to nejspíš tak trochu legrace.

Ředitel CEP Mach zakládá novou stranu, ale ne tu, co byla ohlášena (Libertas), ale docela jinou. Vznikne zřejmě celá řada stran, jedna pravicovější než druhá, a to je dobře. Aspoň bude možno restartovat osvědčený program integrace pravice, o němž jsem v Událostech už před pár lety psal.

Pan Čermák v MfD navrhuje, aby se zahájil proces hledání nového lídra, který ODS údajně chybí, na platformě internetu. To je vynikající nápad, na internetových diskusích se pohybuje tolik úchylných cvoků, že by v tom byl čert, kdyby se nějaký vhodný lídr nenašel. V každém případě nabídka bude nepřeberná.

Středa 3. prosince

Především se musím omluvit za chybnou informaci ze včerejška: program mimořádné schůze PS byl schválen nejtěsnější možnou většinou (99 z 196 přítomných), 94 poslanců bylo proti, ale navíc se tři kverulanti z ODS zdrželi (což je z hlediska schválení programu schůze totéž). Přesto je pro Topolánka příznivé, že nejde do víkendového kongresu s tak potupnou porážkou a signálem naprosté bezmoci, jakými by byla neschopnost prosadit ve Sněmovně to, o čem se má jednat.

ČEZ si vymyslily pro odběratele elektřiny pozoruhodnou hru: pokud si „zafixují“ cenu elektrické energie, budou v roce 2010 platit stejně jako v roce 2009, i tenkrát, když cena bude pro ostatní vyšší. Pokud by ovšem cena byla pro ostatní nižší, oni zaplatí zase stejně, jako v roce 2009. V MfD to přirovnávají k ruletě, což není od věci. Tato technika hrátek se zákazníky mi připadá poněkud neslušná.

Podle místopředsedy ČSSD Sobotky by se vláda měla chovat jako menšinová, tj. jednat o důležitých otázkách s opozicí. Myslím, že nejlepší způsob chování se jako menšinová je demise. Má tu výhodu, že s Paroubkem a spol. není třeba se o ní dohadovat. Ostatně to, co by jim spadlo do klína, není nijak vábné. A pokud se Topolánek bude zuby nehty držet (vládní) moci, má za současné situace sotva jinou vyhlídku, než se víc a víc zamotávat do svého nezáviděníhodného postavení.

Oponenti Lisabonské smlouvy operují s tím, že její přijetí by mohlo „roztočit restituce majetku odsunutých Němců“. Pozoruhodné je na tom vlastně jen jedno: jak se kdysi dávno provedená sviňárna neustále vrací jako strašidlo těm, kteří si dodnes nedokázali přiznat její podstatu. Vsadím se, že ještě za sto let se budou Češi (pokud ještě nějací budou) strašit Benešovými dekrety (a zároveň si myslet, že byly docela O.K.). Je to směšné a hnusné zároveň.

Není prý zcela jasné, zda se prezident Klaus zúčastní kongresu ODS. Hrozně bych se divil, kdyby si odepřel takovou příležitost nakálet svému nenáviděnému nástupci na hlavu. Topolánek prohlásil poněkud sarkasticky: „Teď všichni čekáme na kongres ODS a na to, zda Václav Klaus bude, či nebude chtít vládnout místo této vlády.“ Klaus může na kongresu jen těžko získat celou ODS na svou stranu. Protože ale zároveň může jen velmi těžko ustoupit, nejspíš ji rozpoltí. Otázka je, jak velká část se za něho postaví. Protože tentokrát bojuje proti svému dítěti, „standardní politické straně“, bude to mít o hodně těžší než kdysi s Havlem a spol. Je to docela jiný druh protivníka.

Petr Havlík vysvětluje v MfD poněkud prostoduše smysl vytvoření pravé konzervativní strany. Strana by představovala druhý subjekt na pravici, spolupracovala by s Topolánkovou ODS (a přitom ji mocně držela pod krkem, zaujala by tedy tradiční místo lidovců) a vyvážila by existenci dvou stran (ČSSD a KSČM) na levici. To jen zvláštní aritmetika: když se ODS rozdělí na dva kusy, vyváží komunisty i se sociálními demokraty. A lidovci (a zelení) zjevně při pohledu na tu slávu zaniknou. Pozoruhodné jsou i otázky, které kladou Havlíkovi čtenáři iDnes, člověk se jen stěží zbavuje intenzivního dojmu, že si je pan Havlík klade sám. Několikrát zazní Topolánkovo „hulvátství a arogance“. To je podivné: ne že by pan Topolánek vynikal jemným vychováním podle Gutha-Jarkovského, ale já mám s pojmy hulvátství a arogance spojeného především pana Paroubka a pak dlouho nikoho. Těmto lidem nejspíš Paroubek až tak nevadí. Není to pro ně problém.

Lidové noviny přinesly pozoruhodný článek Jana Urbana o politické prehistorii Klausova euroskeptického spojence Declana Ganleyho. Doporučuji k přečtení.

Tamtéž se Daniel Cohn-Bendit vyjadřuje k radarové základně v ČR: „Chci, aby si Česko uvědomilo, že bezpečnost v Evropě dávno není jen národní problém.“ Tohle docela dobře známe, a to od roku 1968. Tehdy se tomu říkalo Brežněvova doktrína.

A rovněž v LN opět popustil uzdu své programotvorné a ideové fantazii kandidát ne předsedu ODS Bém: „Smyslem a cílem politiky ODS je svobodný a bohatý občan, který platí nízké daně.“ Bodejť. Sotva bude cílem ODS (nebo jakékoli jiné strany) nesvobodný a chudý občan, který platí vysoké daně. Myšlenka pana Béma je až příliš správná.

Čtvrtek 4. prosince

Ministr Nečas překvapivě navrhl zvýšit platy zaměstnanců ve veřejném sektoru a vyčlenit za tím účelem ze státního rozpočtu navíc ještě 2,7 miliardy Kč. Ministr financí nijak rezolutně neprotestuje (sociální demokraté návrh zřejmě podpoří, ostatně jim nic jiného nezbývá). Poslanec ODS Doktor zase navrhuje snížit od prvního ledna roku 2010 sazbu daně z příjmu právnických osob z 21 na 15 procent. Ani tento návrh ministr Kalousek nijak rezolutně neodmítl. Snížení daní se týká volebního roku a odborníci ho vysvětlují taktickými ohledy. Nicméně - nejsou tyto záchvaty rozdávání jakýmisi smrtelnými křečemi vlády, která je tak slabá, že se už nedokáže bránit populistickým návrhům?

ODS si nechala vypracovat analýzu příčin své porážky v krajských a senátních volbách. Jeden z autorů analýzy, brněnský politolog Balík, se domnívá, že jednou z příčin neúspěchu byl odpor k politickému stylu a k aroganci určitých předních politiků ODS. Je pravda, že Mirek Topolánek nevyniká zrovna ukázkovou zdvořilostí (na jeho vystupování je něco vzdorovitě pubertálního, zejména v okamžicích, kdy má dojem, že ztrácí půdu pod nohama, a to je dost často), přesto je všeobecné přesvědčení o Topolánkovi jako o vrcholu arogance úspěchem opoziční propagandy. Pokud se všeobecně mluví o aroganci, musí se na prvním místě hovořit o Paroubkovi a Rathovi, pak nebude dlouho nikdo, a pak teprve Topolánek. U opozice arogance, jak se zdá, až tolik nevadí, k opozici v české představě zřejmě arogance, sprostota a hulvátství tak nějak organicky patří (vzpomeňme jen Miroslava Sládka nebo Miloše Zemana). Rovněž říkat, že ODS ztratila étos, je poněkud pateticky přehnané: ODS nepotřebuje žádný étos, spíš schopnost říci civilně, srozumitelně a přesvědčivě, co chce dělat. To je ovšem těžké v situaci, kdy je v situaci, že nemůže dělat vlastně nic.

Pavel Bém žádá v rozhovoru pro Právo vytvoření menšinové vlády ODS, která bude vládnout s podporou napříč spektrem včetně ČSSD buď do řádných, nebo do předčasných voleb. Před pár dny kritizoval Topolánka, že se chce dohadovat s Paroubkem o jakési omezené toleranci pro vládu během českého předsednictví EU. Tomu člověku je úplně jedno, co řekne. Je to jedno i členům ODS?

Ministři zahraničí NATO včera vydali prohlášení o tom, že protiraketový štít považují za důležitý a přínosný pro ochranu spojenců USA v Evropě před balistickými střelami dlouhého doletu. V Právu to interpretují jako zopakování stanoviska z Bukurešti, ministr Schwarzenberg tom vidí krok kupředu. Stanovisko, jak se zdá, nepřesvědčilo ani ministra Lišku, který i nadále nehodlá radar podpořit, dokud nebude jasné, že systém budou řídit „v Bruselu a ne ve Washingtonu“. Vůbec si nedovedu představit, jak by za této situace (ČSSD je žulově jednotná) mohly smlouvy o radaru projít. Jejich neschválení bude nevratná katastrofa. Topolánkovi a Schwarzenbergovi asi nezbude, než je dát až na další k ledu.

Bémovi spojenci se podle toho, co píše v MfD Martin Komárek, bojí telefonovat, protože v ODS prý vládne atmosféra zastrašování. Pokud je ta výpověď o strachu telefonovat pravdivá, pak nechápu, jak chce pan Bém s týmem takových poserů Topolánka porazit.

Mladá fronta Dnes cituje velmi pěkný výrok Jana Vladislava o reformních komunistech obecně a Milanu Kunderovi zvlášť. Týká se neochoty těch lidí vzít na sebe vlastní minulost (u Kundery je to zvlášť nápadné). Chtěl bych jen upozornit, že ten tvrdý a podle mého názoru spravedlivý soud nijak bezprostředně nesouvisí s tolik diskutovaným případem Kunderova (údajného) udání.

Pátek 5. prosince

Václav Klaus se rozhodl, že pozvání na kongres ODS přijme, dalo se to čekat. Kromě toho prý oznámil esemeskou několika ministrům za ODS, že je (zjevně coby zrádné skunky) maže ze svého telefonního seznamu. Na novinářský dotaz k té věci prohlásil: „Já jsem šokován tím, jakou taktiku začali používat někteří členové ODS, ministři. Ukazují novinářům soukromé esemesky, to už je opravdu síla.“ Člověk by řekl, že síla je spíš, když veřejný činitel posílá jiným veřejným činitelům soukromé esemesky tohoto druhu, nestydí se k nim veřejně hlásit a navíc ještě očekává, že adresát se nepochlubí. Neslušný člověk by neměl kalkulovat s tím, že objektu jeho neslušnosti nezbývá než spořádaně sklapnout kufry. Jinak vymazání z telefonního seznamu v mobilu je od našeho prezidenta zřejmě tím, co byla ve středověku klatba (magická formule údajně zní: „mažu si vás z mobilu“, správně by mělo ještě následovat „prašivý pse“). V této souvislosti mi přišlo na mysl, že události už dlouho nikomu neudělily bobříka vyčůranosti.

Ministru Řebíčkovi podle toho, co řekl v rozhovoru pro Právo, vadí „extrémní zájem médií o akci, která je vlastně vnitřní záležitostí strany“ – tím má na mysli dnes zahájený kongres ODS. Bývá zvykem, že o sjezdech silných stran se v demokratické společnosti podrobně referuje a že lidi zajímá, co se tam děje, protože to tak či onak ovlivní i jejich život. Pan ministr si za těch devatenáct let, co uplynula od listopadu, ještě nezvykl na svobodu informací.

Jiří Paroubek by chtěl, aby při jeho odchodu z politiky lidé spíše plakali (reagoval tak na slova ministra Římana, který prohlásil, že mu nezáleží na tom, je-li populární). Předseda ČSSD ovšem může být klidný: budou plakat daleko dřív.

Vedoucí eStat.cz Kožušník se rovněž v Právu pozastavuje nad tím, že v evropské politice má hlas malých států jinou váhu než hlas států, jakými jsou Francie či Německo. To neplatí v evropské politice, ale v politice obecně, a je to úplně normální. Malý (člověk, stát) má dvě možnosti: buď zakalkulovat do svých úvah, přání a projektů svou malost, na níž není nic špatného a není to žádná ostuda, nebo se chovat jako pablb, navíc s rizikem, že se mu to velmi nevyplatí. Cituji z Karla Havlíčka (který ovšem nebyl žádný konzervativec): „Zapírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval; z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže.“

Ruský prezident Putin se v televizním vystoupení, kde reagoval na dotazy diváků, vyjádřil v tom smyslu, že má „částečně romantickou duši“. K částečnosti jeho romantismu zjevně patří i to, že se přihlásil ke svému návodu, jak naložit s gruzínským prezidentem: Putinův výrok, jak známo, zní: pověsit za koule. Šarmantní. Našemu prezidentovi naštěstí nic podobného nehrozí, jednak má Putina rád a jednak je nositelem nagrády Púškina, a ti se, jak aspoň doufám, za koule nevěšejí. Aspoň zatím ne.

Desátého listopadu jsem v této rubrice napsal: „MfD pokračuje rovněž v tažení na ochranu cti Milana Kundery, tentokrát za spolupráce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka. Pan Žáček dostal zjevně na vysoké politické úrovni masivní kartáč (od papalášů z ODS, kteří Ústav podpořili, protože si od něho slibovali, že bude demaskovat jejich sociálně demokratické protivníky a ne celebrity, které národ a jeho volení i nevolení představitelé milují) a distancuje se od svých podřízených, kteří k zveřejnění případu přispěli, i od jejich postupu. Považuji to za neseriozní a nekolegiální, v této štvanici je měl podržet nebo aspoň mlčet. V souvislosti s případem Kundera mluví o účelovém vytahování záležitosti. Ale účelové nebylo věc zveřejnit, účelové by bylo ji ututlat. Bude se v ÚSTRČR vyhazovat? Za totáče (přesněji řečeno v šedesátých letech minulého století) to takhle probíhalo. Nejdřív zásah politbyra, pak se vedení instituce podělalo, a nato „provinilci“ letěli.“ A vida, už je to tady, a poletí sám ředitel. Podle téže MfD se rada ÚSTR ČR rozhodla vypsat na Žáčkovo místo konkurs (moc si tedy svým pokáním nepomohl). Do konkurzu se ovšem může přihlásit i on. Vytýkají mu mj., že „předčasně“ zveřejnil informace o udavačství spisovatele Milana Kundery. V tomto případě (a taky v jiných) prý pracoval na politickou objednávku. Na jakou politickou objednávku? Kdo to objednal? A proč? Politická objednávka přece naopak zněla případ co nejrychleji zamést pod koberec.

V rozhovoru pro Lidové noviny si Mirek Topolánek stěžuje na volební systém, který znemožňuje trochu funkčnější koalice. Myslím, že chyba není v systému, protože v příštích volbách, jak to vypadá, bude možno utvořit velmi funkční koalici i při jeho zachování. Jejím pilířem ovšem nebude ODS, ale ČSSD.

Během návštěvy delegace Evropského parlamentu u Václava Klause došlo ke skandálu. Zelený europoslanec Cohn-Bendit kladl prezidentovi provokativní otázky, načež Klaus požádal vedoucího delegace, předsedu EP Pötteringa, aby mu lidově řečeno zavřel hubu. Pötteringovi nezbylo než tuto originální žádost odmítnout a Klaus pak říkal něco v tom smyslu, že po listopadu 1989 takové jednání na Hradě nepamatuje. Prezidentova žádost Pötteringovi byla ovšem naopak něco, co se u nás nosilo naposled někdy před těmi devatenácti lety.

A nakonec malá poznámka, nemohu si ji odpustit: je mi líto, ale musím pana Luboše Palatu (viz sloupek v dnešních LN) upozornit, že maďarský ministerský předseda se nejmenuje Gyurcsányi, ale Gyurcsány a Bratislava se maďarsky nejmenuje Pozsonyi, ale Pozsony (pozsonyi znamená bratislavský).

Sobota 6. prosince

Dnes budu mj. průběžně komentovat to, co se děje na kongresu ODS. Jsem přitom odkázán na to, co si přečtu na stránkách strany a na internetových serverech (nemám čas se potloukat na zasedání, ostatně by mne tam možná ani neopustili). Včerejší úvodní slovo předsedy Topolánka bylo spíše slavnostní než obsažné a mělo asi sloužit jako ideový úvod k podstatně zajímavější zprávě o činnosti. Předseda v ní zmínil potřebu změny a snažil se zformulovat, o co má jít. Zpráva není prosta klausovského doktrinářství (podporu ochrany životního prostředí a rozboje vzdělanosti Topolánek obhajuje tím, že je to úsilí typicky pravicové, proboha proč, stačí snad, že je to správné a potřebné). Potřeba zasáhnout „středové“ (zde rozuměj spíš normální) voliče, kteří nejsou posedlí „pravicovým“ ideologizováním, ale jde jim spíš o konkrétní věci, (v nichž se samozřejmě ideová orientace strany obráží) působí na první poslech sympaticky. Problém mám s Topolánkovým postojem k EU a Lisabonské smlouvě, Je pořád jaksi omluvný. Proč? EU se musí nějak integrovat, jinak nemá smysl. Federalizace je hudbou budoucnosti vzdálené, ale je hudbou budoucnosti. ČR jako malý stát nepotřebuje „suverenitu“ (pak bude snadněji k sežrání), ale spojence (i v rámci EU). Nabízí se jich celá řada, Topolánek zmínil explicitně Visegrád a baltské státy, nejsou to jediné možnosti. Je třeba především zabránit oslabení transatlantických vazeb a faktickému spojenectví Ruska s Německem. Předpoklady pro spojenectví Ruska s Německem u nás tvořili svou sprostou a indolentní politikou vůči Německu lidé typu Josefa Zieleniece, Alexandra Vondry a v první řadě Jana Zahradila. Německo je přitom dnes jen regionální mocnost a neusiluje ani náhodou o nějakou samostatnou velmocenskou a agresivní politiku. Naopak, až do Schrödera bylo mírumilovné, zdrženlivé a otevřené. Teprve kdyby se spojilo s Ruskem, skutečnou supervelmocí s nově probuzenými imperialistickými ambicemi, octneme se ve smrtící pasti. Teď je v Německu situace na vážkách a nynější vedení ODS neskýtá žádné záruky toho, že by to vědělo (Zahradil Němce patologicky nenávidí) a že by se česká politika mohla změnit.

Klausovo vystoupení, s napětím očekávané, bylo velmi stručné. Znamenalo neodvratné zabouchnutí hradní brány. Je třeba říci, že se Klausovi nedá vytýkat: cítí, že strana se změnila způsobem, který je mu zcela cizí, a nechce s ní už mít nic společného. Má na to právo a udělal to v podstatě korektním způsobem. Topolánka to samozřejmě oslabí, ale divil bych se, kdyby to Bémovi nějak výrazně prospělo. Jednu malou výhradu přesto mám. Když mluvil o svém druhém zvolení a o podpoře v Topolánkově vedení ODS, zmínil, že ho to samozřejmě nemůže vést k tomu, aby měnil své zásady a své přesvědčení. OK, ale huba by mu nebyla upadla, kdyby v té souvislosti byl řekl taky „děkuju“. Možná ale, že to slovo nezná.

Poté, co odezněly slavnostní projevy a zdravice, chopili se slova čelní představitelé strany. Projev místopředsedy Béma byl velmi teatrálně působivý, je však obtížné shrnout jeho hlavní myšlenky. Zabere nejspíš zejména na ženskou část publiky. Pokud jde o ostatní, je pozoruhodné, že většina z nich volá po jednotě, zatímco je zjevné, že jednota s Tlustým, Ranincem a Schwippelem je nemožná a že ODS nezbývá než se těch lidí zbavit – bylo by např. velmi úlevné, kdyby pod křídly prezidenta založili novou stranu. Prezident ostatně, pokud Topolánek vyhraje, zůstane na Hradě opuštěn a bezprizorný, rozchodem s ODS si sám odstavil žebřík, po němž se na Hrad vyšplhal. ODS by měla obnovit svou akceschopnost, a ta nevznikne sjednocováním nesjednotitelného. Věcnosti bylo slyšet málo – solidní projev pronesl místopředseda Nečas a delegáti to kupodivu ocenili. Nejkritičtější byla k Topolánkovi (zatím) Miroslava Němcová. Právem mu vytkla jako chybu, že se na přelomu let 2006 - 07 nepokusil o předčasné volby. Je ovšem pozoruhodné, že mluví o „dvou personálních problémech“ Čunek a Tlustý, a vidí konflikt mezi Tlustým as Topolánkem jako problém vnitrostranický, který se nedopatřením (snad na tom má dokonce vinu Topolánek?) dostal na veřejnost – zatímco je pravda, že se poslanec Tlustý spojil s Mladou frontou Dnes a společně ušili na vedení jeho strany (a tedy na jeho stranu) mohutnou boudu, která stranu vážně poškodila. Tlustého jednání bylo morálně mírně řečeno problematické a každá normální strana by se takového člena zbavila. A když už je řeč o Čuňkovi, je překvapivé, že paní Němcové nechala stranou Topolánkovu zcela základní osudovou chybu, totiž to, že v létě 2006 dočasně opustil koncept trojkoalice a začal separátně vyjednávat s Paroubkem o podpoře menšinové vlády ODS. Tím velmi brutálním způsobem podtrhl Miroslava Kalouska a stál jako kmotr při zrodu oslnivé politické kariéry Jiřího Čunka. Je taky poněkud zpozdilé vyčítat Topolánkovi vstřícnost ke koaličním partnerům – pokusil se prostě dělat jinou politiku než Klaus a nejednat s nimi z pozice síly. Je to normálnější a slušnější varianta. ODS toto umění bude nepochybně do budoucna potřebovat, pokud nechce skončit ve smrtícím objetí s ČSSD.

Mirek Topolánek před sjezdem naznačil, že nemíní nikoho přemlouvat, aby v ODS zůstal. Kdo chce, ať si jde. Údajně tím mířil na Klause, Klaus to, jak už víme, vyřešil elegantně a vlastně ho poslechl. Na kongresu se večer při debatě o stanovách podařilo zabránit tomu, aby bylo vedení ODS zvoleno jen na rok (sám návrh, přišel s ním, pokud se pamatuji, exhejtman Tošenovský, je poněkud kapitulantský a znamená jednoduše řečeno, že když už musí být zvolen Topolánek, tak ať je to aspoň jen na rok). Neprošly však návrhy poslance Bendy na to, jak usnadnit vylučování ze strany (návrh zase znamená, jak usnadnit vyloučení poslance Tlustého ze strany; je částečně pochopitelný, protože pan Tlustý je v ODS od akce vířivka liškou v kurníku a v každé normální zemi by po tom, co provedl, ze strany odešel sám, takže stanovy by se měnit nemusely).

Jiřímu Paroubkovi došlo, že svou nepřímou, ale výraznou podporou Béma to přehnal, a zařadil zpátečku: k žádnému z kandidátů na předsedu ODS nechová sympatie, jeden je za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou, a Topolánek se ostatně taky bude muset zavázat k předčasným volbám, pokud se chce udržet v premiérském křesle po dobu českého předsednictví EU. Zdá se ovšem, že předseda ČSSD už toho moc nespraví. „polibek smrti“ Bémovi, který dementuje, byl už vyslán a nedá se vzít zpátky.

Zástupce prezidentova kancléře Hájek nazval EU po Lisabonu „čtvrtou říší“ a europoslance Zahradila označil za mnichovana (nevím, jak k tomu takový zuřivý šovinista jako Zahradil přijde). Naopak Pavla Béma srovnává s Janem Husem (přičemž Husovi vkládá do úst výrok „jsem tu a nemohu jinak“ - ten měl ovšem údajně pronést Martin Luther při svém slyšení před říšským sněmem ve Wormsu, přiřknout ho Husovi je od pana Hájka poněkud přehnaný projev vlastenectví). Adeptů na Husa máme už víc, např. známý religiózní list Aha tak označil známého českého disidenta Václava Klause. Na Hradě se šíří zvláštní forma maniakálního šílenství – nebo tam snad probíhá soutěž o to, kdo řekne větší nehoráznost? Pan Hájek zatím vede. Cohn-Bendit mezi nimi musel působit jako svůj mezi svými: obsah se liší, forma je totožná.

Julínkův konkurent v ODS poslanec Šťastný poskytl zajímavý rozhovor Právu. Tvrdí tam, že v ODS provází řadu zasedání atmosféra strachu, že lidé, než aby něco řekli, se raději dívají do ubrusu. Pamatuji se, že na sklonku totáče jsem se občas bál, že mne zašijou. Dalo by se to přežít (odhadoval jsem, že mi hrozí měsíce, nanejvýš léta, ve skutečnosti mne nakonec nepotkalo ani to, ale to jsem nemohl dopředu vědět), ale bylo by to bývalo přesto dost nepříjemné. Styděl jsem se zas to a utěšoval jsem se, že v padesátých letech by mi hrozila přinejmenším desetkrát větší paleta v ještě daleko nepříjemnějších podmínkách. Za protektorátu třeba pankrácká sekyrárna. Byl jsem na tom tedy relativně velmi dobře. Ale čeho se bojí tihle poserové? Jak si pak mohou dělat nárok na provozování politiky? Pan Šťastný dále říká: „Teď mi probleskla hlavou parafráze na slavnou báseň Viktora Dyka: opustí-li Václav Klaus ODS, Václav Klaus nezahyne. Opustí-li vak ODS Václava Klause, ODS zahyne.“ Dospělý člověk, který tak málo věří sám sobě a všechnu svou naději vkládá do někoho jiného, se musí bát úplně všeho. Jen nechápu, co je na tom „konzervativního“ nebo „pravicového“. Takový postoj mívali lidé upjatí k samozvaným spasitelům hnědého a rudého typu.

Pondělí 8. prosince

ODS je zvláštní strana. Že po Klausově oznámení o faktickém rozchodu se stranou plakaly a bědovaly některé citlivé ženské duše (poslankyně Dundáčková se cítí jako sirotek a místopředsedkyně PS Němcová zase bez vlastního zavinění svedena a opuštěna), se dá pochopit. Když se ovšem rozpláče expert ODS přes obranu a bezpečnost, je to poněkud znepokojivé. Je naše bezpečnost opravdu v dobrých rukou?

Irsko bude zřejmě ochotno vypsat znovu referendum o Lisabonské smlouvě (dosti nestandardní řešení), irská veřejnost má být obměkčena tím, že se Irsku dostane stálého eurokomisaře (jiné malé země ho mají mít jen občas), dále ujištění, že EU bude respektovat politiku irské vlády ve věci potratů (!) a daňového systému a že bude zachována irská neutralita. To poslední je vykutálené. Jak chtějí být neutrální třeba v konfliktu s Al-Kaidou? Evropská unie jim to jistě bude tolerovat, jen mám strach, že Usáma bin Ládin ne. Považuje je totiž za křesťanské psy. Vypasený růžolící misionář má jen minimální šanci, aby ho hladoví lidožrouti považovali za neutrála.

Jiří Paroubek prý prohlásil, že Klausovým odchodem se potvrdila ideová prázdnota strany a její přeměna na stranu partikuklárních zájmů lobbyistických skupin. Chápe, že Klaus tím musí být zhnusen. Jak by se Paroubek nesolidarizoval s Klausem! Jednak mu dává příležitost na Topolánka útočit, a jednak, na Paroubkově místě teď nesedí Klaus, ale Topolánek. Až Paroubek zasedne na Topolánkovo místo, s Klausem si už nějak poradí. Bylo by roztomilé (i když pro většinu lidí výhledově nepříjemné), kdyby Klaus jednou podával demisi jako Beneš v roce 1948.

Topolánek by údajně rád nabídl KDU-ČSL předvolební spolupráci (koalici?), „aby se pravicové hlasy netříštily“ (tj. aby lidovci nepřetahovali ODS např. na jižní Moravě voliče). Čunek (kráčí v Luxových stopách) je proti, Kalousek pro. Možná by to obě strany spíš oslabilo: jsou lidovečtí voliči, kteří koalici KDU s ODS ještě jakž takž snesou, ale ODS samu nebo nějaký společný útvar by nikdy nevolili. Koalice, která má mít šanci přehlasovat Paroubka s Filipem, nesmí být moc sešněrovaná, i když názorová pestrost znamená v některých situacích menší akceschopnost.

ODS se na závěr kongresu rozhodla (vyplývá to z jeho usnesení), že se o Lisabonské smlouvě má hlasovat až po projednání smluv o radaru. Paroubek zase váže „pakt o neútočení“ během českého předsednictví na schválení Lisabonské smlouvy. Paroubek ovšem ve věci radaru couvnout nemůže, úplně by ztratil tvář a pošramotil by si pověst u většiny obyvatelstva. Topolánek zase nemůže jen kvůli paktu o neútočení skákat, jak bude Paroubek pískat, o což zase Paroubkovi zcela zjevně jde. Chce Topolánka zdeptat. Z toho by logicky vyplývalo, že nebude ani pakt o neútočení, ani Lisabonská smlouva, ani radar – pokud v tom pokeru ovšem někomu neselžou nervy. Paroubek to asi nebude – jeho schopnost dělat kompromisy je srovnatelná s obdobnou schopností nebožtíka Andreje Gromyka.

Většina komentátorů se shoduje v názoru, že „v ODS zůstalo vše při starém“ (cituji tu Václava Dolejšího z MfD, vůbec není sám). Nevidím to tak.

„Jenže odstřelit někoho jen proto, že má nepřijatelné názory je jednoduché. A to většina Evropy vůči Klausovi dělá“, píše dnes v MfD Viliam Buchert. Odstřelení (či „odsuzování do vyhnanství“) je ovšem příliš silné slovo a bylo by dobře vidět i druhou stránku věci: že totiž Klaus bruselské eurooptimisty naschvál provokuje, aby si tím zvýšil popularitu doma. Což se mu daří: už zase máme disidenta a Mistra Jana, který navíc má tu kliku, že si tentokrát klidně může pouštět pusu na špacír, nehrozí mu hranice ani kriminál, naopak, porostou mu preference a navíc o něm budou mluvit jako o mučedníkovi za myšlenku, což pan Buchert bohužel tak trochu dělá.

„Protiradaroví aktivisté“ v počtu asi třiceti lidí, protestovali v Praze proti nedostatečnému prostoru, který se v médiích dostává těm 70% občanů, kteří nesouhlasí se zřízením základny. Asi stovka lidí se marně dobývala do zpravodajství ČT. Problém je, že se pořád tak nějak nedaří těch 70% lidí s těmito jejich samozvanými reprezentanty propojit.

Úterý 9. prosince

Výkonný ředitel CEP Petr Mach intenzivně pracuje na založení nové pravicové strany. Má prý v té věci podporu prezidenta a jakési sympatie mu vyjádřili i někteří poslanci ODS – sympatie jsou, jak se ukazuje, velmi výrazně platonické, nikdo z nich zatím o odchodu z ODS neuvažuje. Důvod je zjevný: virtuální strana ve stavu zrodu nepředstavuje žádný spolehlivý výtah do Poslanecké sněmovny. Jiří Paroubek sice věští vládě i ODS zkázu („mezi občanskými demokraty dojde k rozkolu, pro ODS i vládu půjde o smrtící zásah“), ale vypadá to, že puzen vlastním přáním, mírně přehání. Zničit ODS nejde hubou, ale rozumnou politikou, a k té má daleko.

KDU-ČSL připravuje návrh společného rodinného zdanění, které má zvýhodnit rodiny s více dětmi. Lidovci se zřejmě pokoušejí bojovat se vžitým přesvědčením, že jejich předseda je zaměřený proti Romům. Návrhy tohoto typu vzbuzují podezření, že jde hlavně o to, aby se strana ideologicky a populisticky předvedla.

Dnešní den byl ve znamení politických hrátek kolem schůze Poslanecké sněmovny ohledně Lisabonské smlouvy. ČSSD ji iniciovala zřejmě ve snaze získat body na účet ODS („donutili jsme je“), ODS nezbylo než se rovněž z prestižních důvodů zašprajcovat. Nato Paroubek spustil sérii výhružek ohledně bojkotu českého předsednictví EU a vzbouřili se i koaliční partneři. (Paroubek se zjevně vzpouzí, aby bylo odsouhlasení Lisabonské smlouvy nějak svázáno s odsouhlasením smluv o radaru - ve věci radaru už couvnout nemůže). Nakonec byl uklohněn jakýsi kompromis: schůze byla zahájena (za souhlasu ODS) a po nějaké době přerušena do začátku února (za souhlasu ČSSD). Podobná procedura zjevně proběhne i v Senátu. Podle toho, co řekl Právu poslanec Benda, ODS kalkuluje s tím, že v únoru už bude jasno o tom, jaké stanovisko zaujme k radaru nová americká politická reprezentace. Skutečností zůstává, že ODS se sotva rozhodne zablokovat Lisabonskou smlouvu, kdežto osud smluv o radaru je ve hvězdách. To, co se odehrálo kolem Lisabonské smlouvy dnes, na věci nic nezmění.

Mladá fronta Dnes věnuje celou stránku (hlavně velký rozhovor s poslancem Bendou) otázce kriminalizace zveřejňování odposlechů. Bylo by velmi užitečné nějak zabránit tomu, aby je noviny používaly jako beranidlo při pokusech spoluutvářet praktickou politiku, což Mladá fronta Dnes dělala dost výrazně a přitom i úspěšně (dnes už se všeobecně akceptuje, že ministr Langer byl nějak napojen na mafiána Mrázka, ačkoli ze zveřejněných odposlechů nic podobného nevyplývá). Jenže zákony tohoto druhu jsou na nic. Jde o to, aby se někteří novináři nechovali jako čuňata, a na to je každý zákon krátký.

Bohumil Pečinka se domnívá (ve velkém článku v MfD), že prezident Klaus se ve svém prvním období snažil držet určitou politickou linii, chtěl opravdu být prezidentem aktivním, ne aktivistickým. Pamatuji si to jinak. Pletl se do všeho možného včetně architektury a v politice byl zpočátku zdrženlivější jen proto, že jeho mateřská ODS byla v opozici a vláda mu velkou šanci nedala. Přesto měl tendenci např. zkoušet ministry ze znalosti jazyků a při různých příležitostech kartáčovat ministra zahraničí Svobodu. Klaus se nezměnil, jak správně říká Miloš Zeman. Ani k lepšímu - a ani k horšímu, protože to, řekl bych, už skoro nejde.

V příbramské galerii Františka Drtikola vystavují originální betlém, v němž figurují Rumcajz, Manka a Cipísek. Na střeše stáje sedí místo anděla vodník. Jednak nevím, proč se tomu říká betlém, a jednak se mi zdá, že by bylo dobré k tomu vymyslit jiný svátek, totiž svátek těch, kteří bohatým brali a sobě chudým dávali. Svého času tak fungoval sedmý listopad, nemělo by se to obnovit?

Středa 10. prosince

Ve Sněmovně došlo k zcela mimořádné dohodě: Paroubek se změnil z rozlíceného tura v mírovou holubici s olivovou ratolestí v zobáčku (zobáku?) a rovněž Topolánek se oprostil od oplzlé gestikulace a vyšel opozici vstříc. ODS nezablokovala schůzi PS ohledně Lisabonské smlouvy a ČSSD jí za to vyšla vstříc a souhlasí s tím, aby se jednání přerušilo a pokračovalo až v únoru příštího roku. Společným zájmem je, aby parlament Lisabonskou smlouvu nenapravitelně odmítl. Topolánek ujistil opozici i veřejnost, že ODS nehodlá Lisabonskou smlouvu odmítnout. Během jednání padala zdvořilá slova, jaká v našem parlamentu zaznívají jen v mimořádně slavnostních chvílích. Nejspíš je to tím, že začal advent. A taky tím, že se Paroubkovi nehodí prezentovat se před Bruselem jako strůjce konfliktů. V každém případě po dlouhé době zazněly v PS civilizované tóny, neodpovídající pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Dovolím si zaradovat se – nepochybně poněkud předčasně, ale radovat se u nás lze už jedině předčasně.

Naproti tomu je ČSSD neoblomná v otázce zahraničních vojenských misí ČR (jde zejména o navýšení počtu vojáků v Afghánistánu). Sociální demokraté jsou dotčeni, že to s nimi vláda dostatečně nekonzultovala (pádný důvod, proč to zabít!). Situace je nepřehledná, předseda zahraničního výboru, sociální demokrat Hamáček (rozumnější sociálně demokratická varianta k šílenci Zaorálkovi) by možná šel na kompromis, ale Paroubek mu to nedovolí. Proti vysílání vojáků do zahraničí jsou i dva lidovci a minimálně dvě zelené (duo Zubová – Jakubková), takže na bezmocnosti vlády se po kongresu ODS zase až tak moc nezměnilo.

Podle průzkumu Transaprency International je Česko světovou špičkou v korupci, hůř prý je na tom už jen Nigérie. Aniž bych měl nějaké nadměrně příznivé mínění o stavu korupce v ČR, řekl bych, že anketa vypovídá víc o Transparency International než o posuzovaných zemích.

Podle názoru učenců se Ježíš narodil v červnu, ne na Vánoce, protože na vánoce příslušného roku nemohl být na obloze vidět žádný úkaz připomínající kometu. Podle jiných vědeckých teorií nebyl Ježíš ukřižován, ale žil ve spokojeném a dlouholetém manželství s Marií z Magdaly. Zbývá už jen vědecky zapracovat na tom, že Ježíš byl vlastně ženská. Dovoluji si skrovně upozornit, že evangelia nejsou astronomická ročenka a nejsou o tom, že v lednu v roce Kristova narození se na nebi objevila kometa, ale o tom, že máme milovat své nepřátele a modlit se za ty, co nás pronásledují.

Podle agentury Median vede v preferencích ČSSD s 43% před ODS s 29%. KSČM má 12, KDU-ČSL 6 a zelení jsou pod hranicí volitelnosti. ČSSD se blíží absolutní většině v PS. Výsledek může být lehce nadsazený (byl pořízen pochopitelně ještě před kongresem ODS), ale je zároveň relevantní: ČSSD má velký náskok a hned tak ho neztratí. Paroubka je třeba pustit k moci, a to čím dřív, tím lépe. Čím déle bude trvat současný rozklad vládní koalice, tím líp pro ČSSD.

O místo na autentické pravici, uprázdněné po debaklu Pavla Béma na kongresu ODS, se hodlají ucházet hned dvě strany: Machova a Havlíkova. Zdá se, že se opět rozjíždí proces integrace pravice. Integrace spočívá v nekontrolovaném bujení pravicových pidistran, které usilují o slučování, a tento proces vede naopak k jejich množení. Procesem integrace pravice jsem se během své politologické kariéry soustavně vědecky zabýval a dospěl jsem k zformulování dvou tzv. Doležalových zákonů, které mají pro fungování nekonečně malých politických těles podobný význam jako Kepplerovy zákony pro výpočet oběžné dráhy planet. Zákon první: výsledkem procesu integrace dvou malých pravicových stran je ještě menší pravicová strana. Zákon druhý: výsledkem procesu integrace dvou malých pravicových politických stran jsou tři malé pravicové politické strany. Oba zákony se přitom často uplatňují jaksi najednou: v procesu integrace dvou malých pravicových stran vznikne ještě menší strana, přičemž obě integrující se strany existují i nadále.

V Řecku probíhá probíhá široce založená revoluce socialistického charakteru. Podnět dala policie, která nejspíš nedopatřením zastřelila mladého syčáka, co házel na policejní auto šutry. Policisté byli asi v tísni a propadli panice. Syčáci, co házejí šutry na policajty, se jistě nemají střílet. V podstatě by stačilo pětadvacet na prdel. Ale šutry na policejní auta se taky házet nemají. Důvod k revoluci je, řekl bych, nedostatečný a „rozporuplný“.

Mladá fronta Dnes oslavuje Československo, které obětavě pomohlo Izraeli vybojovat si právo na existenci. Je třeba jen doplnit několik detailů. Za prvé, bylo to bolševické Československo po únorovém puči v roce 1948. Za druhé, dostalo to befélem od Stalina, který tehdy usiloval o rozklad Britského impéria (Britové se do palestinského konfliktu zamotali po způsobu takřka rakousko-uherském) a doufal, že si ve středomoří utrhne další kolonii. Za třetí, jediný, kdo v konfliktu obstál, byli Izraelci. Nechali si od Stalina a jeho československých přisluhovačů pomoci, a pak Stalinovi bez okolků vysvětlili, že je ani nenapadne být kolonií ruského impéria (k jehož nosné ideologii odjakživa patřil ten nejodpornější antisemtisismus). Stalin se vztekal, ale už bylo pozdě.

Historik a producent Pavel Paleček kritizuje v MfD Ústav pro studium totalitních režimů a jeho ředitele Žáčka. Závažnou chybou ústavu podle něho je, že „neumožňuje zapojení všech složek české společnosti do procesu vyrovnávání se s minulostí“. Ano, to je závažná chyba. Je třeba ústav otevřít složkám z KSČM a pak taky těm, o nichž se v archivech spojených s ústavem vyskytují kompromitující údaje. Složky by měly nastoupit s nůžkami a zápalkami upravit archiválie do toho stavu, aby byly přijatelné pro celý národ včetně těch o nichž archiválie vypovídají nedostatečně šetrně. Pan Paleček nikoli náhodou připomíná Česko-německý nadační fond budoucnosti, který účinně spolupracoval na „vylikvidování“ sudetoněmeckého problému. Nechme minulost minulostí a dívejme se do společné budoucnosti! Podobným způsobem je třeba „vylikvidovat“ i ten komunistický. Ať jsme byli komunisté nebo demokraté, ať fízlové nebo jejich oběti, všem nám přece šlo o jedno: totiž o lidská práva. A na nich budeme teď společně, fízl nefízl, družně spolupracovat. Kdo se vzepře, vyletí (zatím jen z Ústavu pro studium totality). Moc mi to připomíná rok 1969.

Čtvrtek 11. prosince

Zprávou dne je nepochybně rozhodnutí poslance Pohanky vzdát se mandátu. Vládní koalice tím ztrácí jeden hlas, protože Pohanku nahradí poslankyně zcela loajální k ČSSD. Na podstatě „rozvržení sil“ ve Sněmovně se sice nic zásadního nemění (menšinová vláda, menšinová koalice, cca sedm nedefinovaných poslanců), ale situace chaosu a bezvládí se stala zase o stupínek nesnesitelnější.

Před tím, než vyklidil pole, pomohl poslanec Pohanka ještě odhlasovat rozpočet na příští rok. Rozpočet podpořili i kverulanti z ODS, jeho neschválení by byl podle odborníků politicky natolik zničující signál, že pud sebezáchovy převládl nad touhou zavařit nenáviděné vládě. Je zajímavé, že v některých momentech mají kverulující a opoziční poslanci přece jen jakýsi pud sebezáchovy. Jsou to jakási poslední rezidua politické odpovědnosti.

Vypadá to, že se vládě podaří protlačit s odřenýma ušima zvýšení počtu českých vojáků v Afghánistánu. Podrží ji dvě zelené kverulantky, ovšem pod podmínkou, že vojáci nasazení v bojových akcích se na konci příštího roku stáhnou, protože „bychom neměli být v misi, která nemá humanitární charakter“, jak prohlásila podle Práva paní Zubová. Paní Zubová si možná nevšimla, že armáda ČR není totéž co Armáda spásy. Bylo nasazení spojeneckých vojáků v druhé světové válce „humanitární misí“? A pokud ano, proč jí není nasazení v Afghánistánu? Základní otázka ovšem je: jaký smysl má takovéhle vládnutí? Jeden pitomý kompromis na druhý, jak si má vláda a ODS udržet aspoň minimální vážnost?

Náměstek policejního prezidenta Houba se obouvá do již dávno odvolaného plukovníka Kubiceho a vytýká mu mj. naprostou absenci zkušenosti s policejní prací. Tomu nerozumím, Kubice pracoval ve funkci šéfa ÚOOZ třináct let. Jak je možné pracovat třináct let ve vysoké funkci u policie a nemít pak žádné zkušenosti s policejní prací?

Podle MfD na Teplicku vstoupilo před kongresem do ODS asi 370 stavebních dělníků a hned jako delegáti okresní konference strany podpořili kandidaturu ministra Gandaloviče na místopředsedu strany. Taky protikandidát Řebíček se snažil, získal však prý (tedy ne on, ale jakýsi jeho stoupenec) jen 142 členů. Velmi by mne zajímalo, zda to všechno náhodou nejsou titíž lidé, kteří prý před časem zase jako novopečení (a často nevědomí) členové ČSSD podporovali regionálního lídra Bendu. Podle MfD byl tentokrát honorářem dlabanec, pivko a nespecifikované „veškeré pití“. Naše „demokratické“ politické strany jsou, jak se zdá, aspoň zčásti víceméně virtuální útvary s výrazně humanitárním posláním (nasytit a napojit sociálně slabé občany).

Pátek 12. prosince

Odchodem poslance Pohanky se posílil konstitutivní rys současného systému vládnutí v České republice: máme menšinovou vládu a menšinovou opozici. Toho, v čem se shodují, je minimum – je to vlastně jen to, že jsou hlupáci, zloději a zrádci (nemyslí si to pochopitelně sami o sobě, ale jedni o druhých). Vláda není schopna nic prosadit (teď už ani radar), ale opozice není schopna ji svrhnout. O osudu ČR rozhoduje cca 8 desperátů, které (jak doufám) už nikdo nikdy nikam nezvolí, ale teď si užívají svou hvězdnou hodinu. Nemohou dosáhnout vůbec ničeho, ale naopak zabránit úplně všemu. Mezi sebou se neshodnou na ničem, jen na tom, že vláda nesmí padnout, protože s ní by padli i oni, a to po zásluze na politické smetiště. Tento způsob politiky, která má tu drzost se prezentovat jako demokratická, lidi pochopitelně otráví (vlastně z větší části už otrávil). Myslí si, že chodit k volbám nemá smysl a člověk nalézá čím dál tím míň argumentů, kterými by je mohl přesvědčit, že nemají pravdu.

Vztahy mezi vznikající pravicovou stranou pana Macha a hnutím Libertas Declana Ganleyho jsou neujasněné. Zdá se, že se jedna druhé (druhého) bojí. Možná to souvisí s nejasnými finančními zdroji, které kdysi umožnily panu Ganleymu politický start a ukazují do země, kde zítra již znamená včera. Tam ovšem láskyplně vzhlíží i Machův guru na Hradě).

Způsob, jakým naše vlast odírá zrádnou šlechtu, je skutečně vynalézavý. Karl des Fours Walderode získal v roce 1947 zpět československé státní občanství. Po roce 1989 se však „objevila nová svědectví o jeho spolupráci s nacistickou okupační mocí“ a o občanství (a možnost získávat majetek) zase přišel. To je velmi nadějné, v návaznosti na tuto pěknou vznikající tradici bude v budoucnu jistě možné oživit i velký retribuční dekret, podle něhož lze každého zastřelit do dvou hodin po odsouzení revolučním tribunálem. Paroubkovi by se to mohlo hodit.

V souvislosti s návrhem novely trestního řádu, podle níž by mělo být zakázáno zveřejňování policejních odposlechů v novinách (Senát návrh vrátil Poslanecké sněmovně) prohlásil Petr Pithart, že zákazem by se stát smířil s úniky odposlechů, které by se bez možnosti zveřejnění mohly stát předmětem vydírání. Co si ten člověk všechno nevymyslí! Kdežto když zákon platit nebude, může si šéfredaktor po dohodě s politickou lobby, která mu odposlech přihrála, pozvat dotčeného politika a říci mu: tak podívej se, holoubku, tohle na tebe máme, a buď budeš pěkně hlasovat či jednak tak a tak a tak, nebo to na tebe vytáhneme. To ovšem podle pana Pitharta jistě není vydírání, jenom svoboda tisku.

Ruský prezident Putin, zřejmě zmožen sentimentálním i vzpomínkami na vlastní mládí, pojmenoval jakýsi horský štít „Hora ruských kontrarozvědčíků“. Doufám, že po změně vládní garnitury budeme mít něco podobného i u nás, abychom uctili mj. řadu nevinných agentů StB, kteří se stali za vlády „tržních komsomolců“ obětí nevybíravých štvanic. Jen název je příliš dlouhý a neohrabaný, pro naše poměry bych doporučoval stručnou a výstižnou zkratku: „Fízlberg“. Nebylo by možné tak přejmenovat Říp?

Sobota 13. prosince

Francouzský prezident Sarkozy se na unijním summitu v Bruselu rozplýval nad Topolánkovou zmužilostí: „v zemi, kde je euroskepticismus, musí být šéf státu a vlády odvážný.“ Pro Francii a Francouze je Česká republika zřejmě přílišné exotikum, jinak by věděli, že euroskepticismus u nás zastává jen prezident a pár snobů v jeho bezprostředním okolí, drtivé většině obyvatelstva je to úplně fuk. (Podle zprávy ČTK vyjadřují hlavní francouzské listy, zejména konzervativní Le Figaro, skoro hysterické obavy z důsledků českého předsednictví, je to přehnané, jediné, co z obav plyne, je poznání, jak nesmyslná je procedura, při níž se „předsednictví“ po půl roce střídá). Prezidentu Sarkozymu se zřejmě podařilo stát se na chvíli jakousi nekorunovanou hlavou EU. Snad by bylo dobré vzít v úvahu, že k tomu nemá ani ten nejmenší mandát.

Zřejmě v úsilí nenechat na zrádném Topolánkovi nit suchou vyjádřil se prezident velmi kriticky k heslu „Evropě to osladíme“ a prohlásil ho za „příliš sebevědomé, ne-li chvástavé“. Má samozřejmě docela pravdu (v téhle věci není těžké mít pravdu), legrační je jen, že se tím Topolánkovi lidé zřejmě chtěli Klausově distanci od EU nějak přiblížit. jenže u nepřítele si jen tak nešplhneš. Klaus se zároveň (prý jako ekonom, ne jako politik) navezl do Kalouskova rozpočtu. Bude se navážet do všeho. Strašně bych tomu člověku přál, aby byly co nejdřív volby a s ODS se rozhádal ještě důkladněji než dnes. Volby vyhraje Paroubek a Klaus slízne to, co za svého prezidentování (mj. a především do něho) slízával Havel, jenže asi s třikrát větší intenzitou. Paroubkovi podobní experti jako Klaus neimponují, v RaJ jich měl nepochybně celou řadu a všichni mu nosili bačkory v hubě.

Když se novinář Práva v Bruselu ptal premiéra Topolánka na to, zda jedná s Jiřím Rusnokem o účasti ve vládě, premiér odvětil: „Nejednám s panem Rusnokem. Pokud s ním budu jednat, budete poslední, kdo se o tom doví.“ Zdá se, že lov na bobříka slušnosti končí a pan Topolánek se vrací do staré formy.

Vycházející hvězda české politiky, Klausův přičinlivý elév Petr Mach, poskytl v jeden den hned tři rozhovory: menší Právu, velký Mladé frontě Dnes a Lidovým novinám. Nevěřím, že by mu to bylo k něčemu dobré, jsou vesměs bez chuti a zápachu a nedá se o nich nic rozumného napsat. Dosáhnout takového efektu je skoro umění. O slovo se hlásí i strana pana Havlíka, která s tou Machovou (a se „starými politiky z ODS“) nechce mít nic společného. Pan Mach má vzhledem k hradnímu backgroundu jakousi šanci utrhnout v příštích volbách do PS pár hlasů Topolánkovi. Protože, jak to vypadá, přesvědčivě vyhraje ČSSD, bude výsledkem slabší opozice. Paroubek by si měl pana Macha náležitě považovat.

„Porovnávat mandát Klause a Cohn-Bendita ale nelze. Europoslance volí lid a Klause si vyhandlovali lobbyisté, přeběhlíci a jiní poslanci.“ Pan Uhl se osměluje, vystrkuje růžky a začíná – asi po vzoru Lva Davydoviče - se zásadní kritikou buržoazní demokracie. Zapomněl jen dodat, že v prezidentské volbě volili lobbyisté Klause, kdežto lid Švejnara. Také by bylo dobré upozornit, že pana Cohn-Bendita nevolil ani tak lid, jako pár podivínů a excentriků, kteří při volbách do EP náhodou zabloudili do liduprázdných volebních místností.

Kněžna z Hohenbergu (pravnučka Ferdinanda d´Este) se domáhá vrácení inventáře zámku Konopiště. Zámek byl po první světové válce zabaven jako majetek Habsburků, ale rodina arcivévody v důsledku jeho nerovného sňatku k panovnickému rodu nepatřila. To je sice pravda, ale náš lid nemusí zoufat: v záloze jsou přece ještě Benešovy dekrety.

Slovenský ministr kultury Maďarič (Smer) prosazuje novelu zákona o státním jazyku, v němž je čeština zařazena mezi jazyky Slovákům nesrozumitelné. Podle pana ministra „zákon má chránit Slováky, kteří neovládají cizí jazyky. Setkávají se s letáky či pamětními deskami v angličtině či maďarštině a nerozumějí, co je tam napsáno“. Používání nesrozumitelného jazyka bude tvrdě pokutováno. Za prvé, pan ministr by se měl v duchu tohoto purismu honem přejmenovat. A za druhé, doufám, že to nebude platit v restauraci a při nákupu dálniční známky, nic víc na Slovensku nepotřebuji (moje slovenština není nic moc).

Poslanec Melčák dal najevo, že hodlá hlasovat pro americký radar. To ovšem koalici moc nepomůže, proti budou obě zelené kverulantky, Hovorka a nejspíš i ministr Liška. Co udělá poslanec Snítilý, je nepředvídatelné. Poslanec Wolf by možná hlasoval taky pro radar, ale to nebude stačit.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky