Leden 2009

Osudy Čechů a Němců v ČR a na Broumovsku

Karel Bůna

Osudy Čechů a Němců v ČR a na Broumovsku aneb Dlouhé povídání o osudech lidí v minulém století proložené některými daty a vlastními úvahami pro ty, kteří si málo pamatují nebo málo vědí

...do roku 1918

Dějiny novodobých vztahů mezi Čechy a Němci v historickém území Českého království mají svůj počátek v časech národního obrození na konci 18. století a končí násilným vysídlením Němců z tohoto území po skončení II. světové války. Ta rovněž ukončila po staletí trvající společný osud obou národů v území Čech, Moravy a Slezska.

Na konci 18. století vznikaly pod vlivem jistého racionalismu a lidského probuzení, podníceného revolučními změnami ve Francii a v severní Americe, politické ideje, slibující řešení občanských a sociálních problémů. Nejslibnější byla idea národního státu, která se nejvíce uchytila ve střední a východní Evropě. A to ještě v jiném pojetí, než bylo západoevropsko-angloamerické. To předpokládalo dobrovolné se ztotožnění občana s národním státem. Pro střední a východní Evropu bylo pro příslušnost k určitému národu určující narození občana v rodině či skupině osob, mluvících stejným jazykem.

Při tehdy získaném stupni lidského poznání bohužel nikdo nerozpoznal, že se jedná o ideu stejně scestnou, do pekel vedoucí, jako byla idea socialismu z konce 19. století. Ta byla uplatňovaná jako učení, které řeší všechny společenské problémy, hlavně v první polovině 20. století.

Období napoleonské nadvlády počátkem 19. století dalo další silné impulsy politickému probouzení národů a tím i požadavkům národního sebeuplatnění. Společný osvobozenecký boj evropských národů probudil naděje, že vítězství nad společným nepřítelem umožní přetvoření občany neuspokojující mnohonárodnostní monarchie na, od základů demokraticky založené, národní státy. Vídeňský kongres vítězných mocností však veškeré tyto naděje zmařil. Započal sto let trvající boj mezi silami, které monarchistické společenské uspořádání bránily, a přívrženci státního uspořádání na národnostních principech.

Názorové skupiny, později již politické strany, prosazující novou ideu, se pochopitelně musely jako s dodatečnou komplikací potýkat s problémem, jakým způsobem najít hranice, odpovídající osídlení tím kterým národem, které by bylo možno uplatnit při tvorbě nových státních celků. Vedoucím nacionálně orientovaným silám v tehdy ještě nesjednoceném Německu se zalíbila myšlenka nahrazení již rozpuštěné Svaté římské říše národa německého tzv. Německým svazem, zahrnujícím všechny monarchie a knížectví na území Německa, ale rovněž německy mluvící části monarchie Rakousko-Uherské, včetně Čech, Moravy, rakouské části Slezska a části záboru polského.

Roku 1848 do Frankfurtu svolaný sněm národa německého – rozpuštěný roku 1849 - se snažil uplatnit nacionálně státní myšlenky. Předmětem jednání byl i návrh ústavy. Pro zajímavost uveďme, že tento návrh ve svém § 188 uplatňoval pro Čechy a Poláky rovnoprávnost jazyka v uplatňování víry, ve vyučování, ve vnitřní správě a v právu.

Navrhovaný rozsah území Německého svazu narazil na odpor ve Vídni, která požadovala začlenění celé Rakousko-Uherské monarchie včetně území Maďarska, rakouských držav v severní Itálii a na Balkáně, jakož i další části polského záboru. Z Čech došel jiný návrh. S odvoláním na „historické české státní právo“ plánovali němečtí a čeští politikové z Čech vytvořit ze zemí Svatováclavské koruny společný stát se společnou národností.

K tomu je třeba poznamenat, že je překvapující a nepřirozené, že se nikdy nevytvořil v češtině jazykový ekvivalent ke slovu Böhmen, označujícímu v jazyce německém území Čech. Stejně tak Böhme v 19. století neoznačovalo Čecha, ale obyvatele území Čech bez ohledu na jazyk, kterým mluvil. I Fr. Palacký se v německy psaném textu označuje za Böhma kmene českého. Uvedené ztěžuje překlady a někdy zkresluje jejich smysl.

Když se však ve shora uvedené společné česko-německé skupině politiků pokusil uplatnit vedení v budoucím státě český historik František Palacký se svými přívrženci, německá část se snažila převzít vedoucí roli vytvořením Spolku Němců z Čech, Moravy a Slezska pro ochranu své národnosti. Tím se stal národnostní spor pro další osudy rozhodující.

A protože ani ústava Frankfurtského sněmu, ani plány rakouského Říšského sněmu nenašly své praktické uplatnění, zůstaly problémy nevyřešeny. A společné vědomí být Böhme ve společném státě bez ohledů na používaný jazyk, bylo vystřídáno málem povinností, hlásit se k některému ze dvou hlavních národů (nastal problém židů, ke kterému – českému či německému – se hlásit). Nepříliš šťastná vládní řešení jazykových problémů situaci ještě zhoršovala. Pro dobu byla příznačná snaha německy mluvícího obyvatelstva českých zemí o udržení monarchie, kdežto česky mluvící obyvatelstvo toužilo po samostatném státě.

Dalším silným faktorem, ovlivňujícím postupující vývoj, byl přesun venkovského obyvatelstva do měst, po jeho osvobození od roboty a se začínající industrializací země. To způsobilo, že počty obyvatel ve vnitrozemských centrech Čech se měnily ve prospěch česky mluvících, kdežto správa měst zůstala v rukou německy mluvících. A byl na světě další konflikt, přibylí z venkova se nikdy němčinu neučili a ani příliš nepotřebovali.

Vznikající národnostní nesnášenlivost a neochota vládnoucích vážně se zabývat řešením problémů, čím dále tím více ztěžovaly pozici umírněných a realisticky myslících politiků jak českých, tak německých. Naopak, u veřejnosti získávaly pozici vůdců osobnosti, projevující nesmířlivá stanoviska proti druhému národu. A tato stanoviska našla pak svoje uplatnění i při vytvoření Československé republiky v roce 1918.

Po různých marných pokusech správního rozčlenění zemí Svatováclavské koruny dle národnostního osídlení bylo jedním z posledních pokusů o národnostní řešení Moravské vyrovnání v roce 1905. K němu však obě strany přistoupily pouze proto, že osídlení Moravy nebylo tak ohraničeno co do národností jako v Čechách. Tam byly návrhy na podobné vyrovnání někdy jednou, jindy druhou stranou odmítány.

Broumovsko zůstávalo stranou těchto národnostních třenic, pokud bylo klášterní doménou Benediktýnů se svojí církevní vrchností v Praze, v Břevnovském klášteře. Sami Češi i Němci nikdy neupřednostňovali na svém panství jednu národnost proti druhé. Pro ně byl cílem bohabojný a své povinnosti si plnící poddaný. Jazyková hranice Broumovska s Polickem zůstávala neměnná, ztráta českého živlu ve prospěch německého na Teplicku nebyla náhlá, proběhla v dlouhém časovém úseku po převodu šlechtického majetku do majetku církevního.

O bezproblémových národnostních vztazích může svědčit skutečnost, že při selských povstáních proti vrchnosti v 17. století „spolupracovaly“ obě národnosti, např. povstalecký Šonov s povstaleckým Bělým.

Konec této „idyle“ nastal industrializací Broumovska, která vyžadovala nové pracovní sily z řad venkovského obyvatelstva z českého vnitrozemí. Tj. lidí jiného jazyka, nemající zkušenosti ve spolužití s jiným národem, jinak mluvícími lidmi. Vše německy hovořící pro ně prakticky znamenalo více nebo méně neoblíbenou vrchnost. První vážnější konflikt, označovaný až jako pouliční nepokoje, nastal v roce 1900 a vedl k interpelacím v Říšském sněmu.

Neochota císařské vlády řešit nastalé problémy a její nečinnost národnostní boj pouze zhoršovala. Rozmíšky vznikly na všech úrovních, ať už se jednalo o označení obcí, vyučovací jazyk, obsazování funkcí a úřadů, či přijímání do práce. Opět je znakem doby, že jako prvé vznikly politické strany, slibující řešení sociálních problémů na národnostním základě.

Poválečné názorové přičlenění převážné většiny Čechů k dohodovým mocnostem, tj. nepřátelům Rakouska-Uherska, definitivně ukončilo jakoukoliv možnost urovnání vztahů Čechů s německým obyvatelstvem Čech a Moravy v rámci stávající monarchie. České exilová reprezentace získala od Dohodových mocností souhlas s vytvořením samostatného státu.

Poslední rakouský císař Karel pozdě, až ke konci války, projevil snahu o záchranu Rakouska-Uherska. Čechům propustil z vězení jejich politiky Kramáře a Rašína, Němcům v Čechách slíbil vytvoření samostatných provincií na jimi obývaných územích. Teprve 16. října 1918 vydal tento císař manifest, kterým byl ochoten přijmout princip práva národů na sebeurčení. Monarchii chtěl přetvořit na svazek států na národnostním základě. Česká politická reprezentace již toto nepřijala. Vždyť již 2. 10. 1918 prohlásila, že řešení v rámci monarchie je pro ní nepřijatelné.

Broumov byla první světová válka významná pouze tím, že byl na loukách mezi Broumovem a Martínkovicemi vybudován veliký zajatecký tábor. Nejprve pro srbské, později i pro ruské a italské válečné zajatce. Po krátký čas tam bylo umístěno i 30 000 zajatců. Bída a nouze po období války dopadala na všechny obyvatele bez rozdílů, Němce i Čechy. Národnostní vášně vzplanuly až po skončení války, tj. po vytvoření ČSR.

28. října 1918 došlo současně v Praze a ve Washingtonu k proklamaci samostatné Československé republiky. Vláda tohoto nově vzniklého státu byla vítěznými mocnostmi uznána, hranice však nebyly prozatím definovány, takže pro české představy byly minimem hranice bylého Českého království v Čechách, na Moravě a zbytku Slezska, pro české Němce zůstala jimi obývaná území součástí Rakouska. Tito Němci pochopitelně po šestisetletém obývání těchto území je pokládali za svá a dohodovými velmocemi proklamované právo na sebeurčení pokládali i za své právo. České reprezentaci se podařilo prosadit na mírové konference u vítězných mocností obsazení sporných území v Čechách, ale i na Slovensku, svými vojsky.

I v Broumově demonstrovali Němci v listopadu 1918 za přináležitost Broumovska k provincii Deutsch-Böhmen v rámci Rakouska. Drobnější incident vznikl, když již české mocenské orgány zatkly jednoho radikálnějšího německého nacionála. Jinak byl klid, strach byl pouze z osvobozených válečných zajatců v nedalekém táboře, starosti poválečné, hospodářské a existenční, obavy ze ztráty trhů textilního a spotřebního průmyslu. Rozruch vzbudilo rabování v opuštěném zajateckém táboře. Ti, kteří získali méně, záviděli úspěšným.

...do roku 1938

Vztahy mezi Čechy a českými Němci se pochopitelně nezlepšily ani po mírové konferenci v roce 1919, které se česká strana zúčastnila již na straně vítězných mocností, delegace českých Němců pak jako součást zastoupení republiky Německého Rakouska, jehož návrhy na přičlenění určitých území Čech a Moravy k Rakousku nebyly akceptovány. Mírová konference přijala na územní řešení návrhy české reprezentace. A to i pod vlivem skutečnosti, že v Maďarsku a Bavorsku se dostaly k moci bolševické vlády, jejichž protiváhou měla být prozápadně orientovaná Československá republika.

Pro české Němce byly závěry mírové konference zklamáním, cítili se být občany druhé kategorie v nechtěném státě. Stejně jako bylo Rakousko-Uhersko pro Čechy pouze státem Rakušanů a Maďarů, tak pro české Němce bylo Československo pouze státem Čechů a Slováků. Druhý nejpočetnější národ ve státě byl prostě opomenut. Přes sliby české representace o vytvoření druhého Švýcarska jako vzoru řešení národnostních problémů, získaly pro změnu vrch česká nacionální hlediska, jednající z pozice vítěze, krátkozraká a plně poplatná myšlenkám národního státu z 19. století. Z toho plynoucí a uplatňovaná myšlenka „československého národa“ se vymstila o dvacet let později i ve vztahu Čechů a Slováků.

Důsledkem uvedeného zklamání byla protestní shromáždění na území obývaných českými Němci v březnu 1919, potlačena českým vojskem. 54 mrtvých bylo pro české Němce dalším důkazem nepřátelství nyní již české majority vůči německé menšině.

Smlouvou ze St. Germaine z 10. 9. 1919 byla tzv. sudetská území definitivně přičleněna k ČSR, současně vstoupila v platnost smlouva o ochraně menšin. Pro české Němce vzplanula nová naděje, která způsobila mezi nimi uklidnění, když 20. 5. 1919 Výbor konference pro nové státy ve svém pamětním spise uznal základy pro národnostní proporcionalitu, školskou autonomii, dvojjazyčnost a smíšené soudní dvory. Proti tomu však Revoluční národní shromáždění dne 29. 2. 1920 schválilo znění preambule ústavy „My, národ československý…“. Opět se ve vztahu k Němcům, ale i Slovákům „zadělalo“ na rok 1938 a s jistotou i na rok 1992 a 1993.

Čeští Němci (označení sudetští Němci se použilo prvně v roce 1902, ale jako označení národnostní skupiny se používalo teprve po roce 1918) byli tedy donuceni zaujmout stanovisko k nově vzniklému státu, jehož se stali občany. Nedá se zapřít, že u určité, německým nacionalismem tak neovlivněné části, usnadnila rozhodování okolnost, že v ČSR se hospodářská situace a sociální podmínky vyvíjely podstatně příznivěji, než v nově vzniklém Rakousku či Německu, deptanými placením reparací a následnou inflací.

Již uprostřed 20. let nastalo u sudetoněmeckých politických stran dělení na aktivistické a negativistické. Rozhodnutí o spolupráci se státem byla u aktivistických stran učiněna z reálně politických a pragmatických důvodů, jako jsou hospodářské a podnikatelské zájmy. Přispěla k tomu i přátelská a povzbudivá vyjádření některých českých politiků.

Spolupráci odmítající, tj. negativisté, i nadále odmítali národnostní uspořádání státu ze zásady, ale i pro protiněmecká vyhlášení českých nacionalistů. Jejich silným argumentem bylo nacionálně vyhraněnými představiteli českých vlád prováděné počešťování úřadů a institucí na územích, osídlených převážně Němci. Toto počešťování pracovních míst ve státní správě, na dráze a poště vedlo k národní nevraživosti zejména ze strany sudetských Němců v období vysoké nezaměstnanosti koncem 20. a začátkem 30. let.

V prvním řádně zvoleném parlamentě ČSR (18. 4. 1920 ) byli ze tří set poslanců 72 Němci. Pouze z počátku všichni setrvali v opozici, natrvalo jen poslanci DNP (Německá národní strana) a DNSAP (Německá národně socialistická dělnická strana). Ostatní strany, zejména Josefem Seligerem a od roku 1920 Ludwigem Czechem vedená Sociálně demokratická strana, se rozhodly pro konstruktivní spolupráci v naději, že se jim takto lépe podaří sudetoněmecké požadavky prosadit. Podobných názorů byla i většina sudetoněmeckého obyvatelstva, což našlo výraz v tom, že ve volbách v roce 1925 získaly aktivistické strany dvě třetiny hlasů. Vstřícnost Prahy však nesplnila očekávání.

Důkazem trvající nespokojenosti sudetských Němců s podmínkami v ČSR bylo 24 peticí, podaných u Společnosti národů v létech 1920 až 1931. Pochopitelně to Češi, ve své většině šťastní z vytvoření „jejich“ státu, pokládali za zradu. Obdobně jako účast sudetských Němců v rakouské delegaci při mírových jednáních v roce 1918. To vedlo k dalším omezením vůči Němcům. Např. změny hranic území při novém členění správních jednotek a volebních krajů v neprospěch Němců, znevýhodňování Němců při získávání pozemků za pozemkové reformy atd., což bylo vodou na mlýn čím dále radikálnějším německým nacionálům. Sudetští Němci se více a více uzavírali do svých spolků a stran, ovládaných lidmi, nepříznivě nakloněnými státu. A to již byla na obzoru další katastrofa ve formě nevídané hospodářské krize počátkem třicátých let.

Průmysl v Němci obývaných územích, který do roku 1918 měl svá odbytiště v celé rakousko-uherské monarchii, byl po roce 1918 velice závislý na exportu svých výrobků. Nastalou celosvětovou hospodářskou krizí náhle ztratili tradiční odběratelé zájem o dodávané výrobky, omezený domácí trh nebyl schopen absorbovat produkci. Pro obyvatelstvo nastalo velmi těžké období, velmi citlivé na konflikty.

Na Broumovsku byl vývoj od roku 1918 do období hospodářské krize obdobný, jako v celé ČSR. Vášně z let 1918 a 1919 opadaly, vztahy k Čechům se přechodně uklidnily a byly dvojí. Čechy, bydlící na Broumovsku již před rokem 1918, převážně ovládající německý jazyk, pokládali za „své“ a nikterak proti nim nevystupovali. Horší vztah se vytvářel k Čechům, přibyvším po roce 1918 jako státní úředníci, policisté, členové finanční stráže, poštovní či drážní zaměstnanci. Ti byli pro ně, a němečtí nacionalisté jim to často připomínali, jakýmsi symbolem české snahy o odnárodnění a potlačení Němců.

Důsledkem hospodářské krize byla dělnická stávka v textilním průmyslu na Broumovsku. Byla výrazem zoufalství jak Němců, tak Čechů, z nastalé sociální situace. Že se přiživily levicové strany svoji propagandou, bylo znakem doby a mělo důsledky i po roce 1945.

Při posuzování tehdejší situace v Němci osídleném pohraničí ČSR a hledání důvodů, proč politické strany nabízející jednoduchá (na nacionálním principu neuskutečnitelná) řešení nastalé bídy, našly dostatek přívrženců mezi sudetskými Němci, je třeba si uvědomit, že následkem skladby průmyslu byla nezaměstnanost na těchto územích v létech 1932 až 1938 třikrát vyšší než v ostatních regionech státu. Rovněž však podstatně vyšší, než v sousedním Německu.

Všechny plány pražských vlád na zmírnění následků krize byly neúčinné, což opět umožnilo nacionálně orientovaným sudetoněmeckým politikům propagovat svoje názory na stát, vztahy k majoritnímu národu a možnosti řešení. Rozhodujícím faktorem, ovlivňujícím další dění a vývoj, byly volební úspěchy Hitlerovy NSDAP v roce 1930 v sousedním Německu, hlavně však jeho převzetí moci v roce 1933.

Revize Versailleské mírové smlouvy, obsazení demilitarizovaného Porýní, zavedení všeobecné branné povinnosti, systém veřejných prací, a hlavně centralizace řízení hospodářství jako příprava na válku, měly rychlý a účinný efekt v odstranění nezaměstnanosti a povznesení životní úrovně obyvatelstva v Německu. To režimu získalo další přívržence nejen ve vlastní zemi, ale i u zahraničních Němců a řady politiků jiných národností. Nemohlo být bez odezvy ani u Němců v ČSR, když již řada z nich nalézala práci v sousedních oblastech Německa. A pochopitelně se domů vraceli jako nadšení agitátoři politiky NSDAP a tím jako účinní pomahači domácích nacionalistů.

Uvedenému předcházelo, že pražská vláda již v roce 1932 cítila ohrožení celistvosti státu následkem sudetoněmeckých aktivit. To vedlo k rozpuštění tělocvičného spolku strany DNSAP, ke zbavení poslanců této strany imunity a k rozdělení jejich mandátů. A v roce 1933 k zastavení činnosti obou německo-nacionálně orientovaných stran, DNSAP a DNP. To urychlilo proces politického sjednocení sudetských Němců. Již 1. 10. 1933 založil Konrad Henlein Sudetoněmeckou domácí frontu, do které vstoupili nejen členové zakázaných pravicových stran, ale rovněž většina zklamaných, dezorientovaných a šikovně nasměrovanou propagandou zpracovaných německých obyvatel státu.

Když byla tato „fronta“ před volbami v roce 1935 donucena vládou ke změně statutu na politickou stranu, přejmenovala se Sudetoněmeckou stranu - SdP. Volby dopadly pro SdP úspěšně. Získala 1 249 497 hlasů, nejvíce ze všech čs. politických stran a 44 křesel v parlamentě. Volebními přepočty (v čistě německých volebních krajích bylo potřeba k získání jednoho poslaneckého mandátu vyšší počet hlasů než v českých) se stala o jeden mandát vítězem voleb podle počtu odevzdaných hlasů druhá nejúspěšnější strana, agrární.

To, že druhá nejsilnější politická strana ve státě, SdP nebyla přizvána k vytvoření vlády, pocítilo 2/3 Němců, kteří ji volili, jako křivdu. Tato skutečnost byla opět propagandisticky využita německými nacionalisty k prohlašování celého politického systému v ČSR jako pro Němce nespravedlivého. SdP proto soustředila svoje aktivity do zahraničí k získání podpory pro svoje návrhy řešení. Tu našla nejen v kruzích anglických politiků, ale hlavně v Berlíně. Tam prozatím obdržela SdP finanční podporu a dostala rady k dalším krokům.

Vedení SdP rychle pochopilo, že v důsledku pasivity pražských vlád při řešení problémů nastala vhodná doba na revizi státního uspořádání z roku 1918 včetně nastolení otázky práva na sebeurčení. Odmítavý přístup Prahy ke všem návrhům, neustále jen zdůvodňovaný jediným stále omílaným argumentem, že SdP jedná v Hitlerově zájmu, měl vážný důsledek. V SdP začal převládat názor, že řešení v rámci ČSR se stalo nemožným a čím dál více se jako „jediné možné“ začalo uznávat odtržení Němci obývaných území od ČSR a připojení k Německu.

Sudetoněmecké aktivistické strany, DSAP, DCSVP a BdL, poučené i německými emigranty z Německa o pravé povaze totalitního režimu Adolfa Hitlera, projevily snahu o kompromisní řešení, které by bylo přijatelné rozumnějším kruhům národně orientovaných Němců v ČSR. Tyto snahy zabezpečovaly přetrvávání ČSR, tehdy prakticky posledního demokratického státu ve střední Evropě.

Dne 28. 1. 1937 předložili ministerskému předsedovi memorandum s nejaktuálnějšími národnostními požadavky. České politické strany skutečně vyšly poněkud vstříc sliby na odstranění nezaměstnanosti. I president Beneš, jinak ve svém nacionalistickém myšlení z 19. století naprosto nepřátelský ke všemu německému, slíbil provedení přísné národnostní proporcionality na všech územích státu v průběhu nejbližších pěti let (!).

Henleinova SdP přednesla ve stejné době šest návrhů zákonů na ochranu svých národních zájmů, které měly zajistit rovnoprávnost všech národností na území ČSR. Většinové české strany je však označily za protiústavní. V listopadu následoval požadavek na autonomii Němci obývaných území. Ten však již byl spíše přednesen pro získání podpory Berlína. Protože odmítnutí Prahy bylo možno předpokládat předem.

Svými neměnnými a nepružnými stanovisky se jak české strany, tak aktivistické sudetoněmecké politické strany dostaly do stavu jakési nehybnosti, přenechávajíce politickou aktivitu nejen radikálním nacionálním kruhům uvnitř SdP, ale i čím dále tím aktivnějším autonomistům slovenským.

Konrád Henlein již jasně, pod vlivem expanzionistických zájmů Třetí říše, formuloval cíle svých podporovatelů ve svém prohlášení z 19. 11. 1937, kde označil spolupráci Němců s Čechy v ČSR za již nemožnou a řešení sudetoněmecké otázky za možné jen prostřednictvím Říše. Dostalo se mu plné podpory Berlína, protože takové řešení odpovídalo zájmům A. Hitlera a rovněž programu NSDAP z roku 1920, který požadoval sloučení všech Němců ve Velkoněmecké říši.

Pražské vlády, jejichž zahraniční politiku vždy určoval Eduard Beneš, ať již jako Masarykův ministr zahraničních věcí ve všech vládách od roku 1918, ale také po zvolení 2. prezidentem ČSR, viděly jako jediné zabezpečení před rýsujícím se ohrožení státu zevnitř i zvenčí spojenectví s Francií, s jejími velmocenskými zájmy ve střední Evropě, tj. oslabováním Německa. A dále spojenecké svazky Francie s Velkou Británii, později i smlouvu se SSSR.

Spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií bylo míněno spíše jako obrana proti případnému nebezpečí ze strany Maďarska. Ukázkou bezradnosti a setrvání na překonaných koncepcích byl Benešův návrh na vytvoření tzv. podunajské federace, státního útvaru podobného Habsburské říši, kterou sám výrazně pomohl rozbít.

Již první měsíce roku 1938 ukázaly, jak mylná byla politika české reprezentace. Po připojení Rakouska v březnu 1938 k Německu následovaly vůči ČSR i územní požadavky Polska v oblasti Těšínska a Maďarska pokud se týká Maďary osídlených území jižního Slovenska. A protože spojenecká smlouva ČSR se Sovětským svazem byla rozhodujícími politickými kruhy v Anglii a Francii pokládána jako krok proti jejich zájmům, umožňující uplatnit vliv bolševického státu ve střední Evropě, ČSR se dostávala do čím dál větší politické izolace.

Následkem setrvání pražských vlád na odmítavých a nacionálních stanoviscích, ztratily sudetoněmecké aktivistické strany natolik sympatie mezi svými voliči, že podlehly nacionalistickým tlakům svých členských základen a SdP. Na výzvu Konráda Henleina ukončily v březnu 1938 svoji činnost a některé se sloučily s SdP, ve které se zvýraznila dvě křídla. Jedno v čele s Konradem Henleinem ještě stále koketujícím s autonomií v rámci ČSR a druhé s K. H. Frankem, požadujícím připojení k říši. Oba však nakonec při rozhovoru s A. Hitlerem dne 28. 3. 1938 souhlasili s plánem, předkládat Praze již nesplnitelné požadavky. Jako 24. 4. 1938 v případě tzv. karlovarského programu.

Pro následující vývoj nabyly na významu kontakty K. Henleina v Londýně a politický kurs britského ministerského předsedy N. Chamberlaina, stále ještě žijícího v představách, že uspokojování některých požadavků Třetí říše, které britským zájmům nevadilo, může zabránit nebo alespoň oddálit vypuknutí válečného konfliktu mezi velmocemi v Evropě. Proto se britská vláda chopila iniciativy, vyšla vstříc Henleinovu požadavku na nestrannou arbitráž a přinutila k souhlasu i E. Beneše.

Jednání pražské vlády s představiteli SdP započala 17. 5. Již 19. 5. však byla v následku úmyslně šířené falešné zprávy, že se u hranic ČSR soustřeďují německá vojska, přerušena. Dne 20. 5. rozhodla čs. vláda o vyhlášení částečné mobilizace. Některými historiky je tento čin posuzován jako snaha Prahy donutit západní velmoci k vyjádření jasného stanoviska, jak se zachovají v případě vojenského ohrožení ČSR ze strany Německa.

Hitlerovy úmysly byly jasné. Chtěl ČSR při vhodné příležitosti rozbít vojensky nebo alespoň vytvořit politicky příznivou situaci uvnitř ČSR pro podobné řešení. Nechtěl však vyprovokovat Francii a Velkou Britanii. Tam ještě nebylo veřejné mínění jednoznačně pro vyhovění Německu. A proto Hitler v souladu se sudetoněmeckými radikály využil okolnosti, že SdP získala při obecních volbách v roce 1938 celkem 92,6 % všech německých hlasů k tomu, aby získal Londýn pro sudetoněmecké návrhy na řešení situace. Nastalé cílené provokace německých radikálů a státně mocenské zásahy české strany, nyní již také pod vlivem neracionálního nacionalismu, vše jen jitřily a obracely sympatie veřejnosti na stranu méně početného, slabšího. V tomto případě sudetských Němců.

Chamberlainův nátlak na Prahu a Hitlerovy snahy získat Polsko a Maďarsko ke společnému postupu vůči ČSR, rovněž ovlivnily další vývoj. Taktéž snaha slovenské politické reprezentace, prozatím pouze o slovenskou autonomii, byla dalším rozkladným faktorem státu. Benešovy vládní návrhy a smírčí mise lorda Runcimana v červenci 1938 nemohly na Hitlerově vůli dosáhnout svého cíle nic změnit. Řešení uvnitř státu již bylo neproveditelné, obě strany sporu nebyly schopny nabídnout kompromisy a tyto přijmout.

Za stálého nátlaku Francie a Anglie, avšak již příliš pozdě, předložil E. Beneš třetí plán reforem (30. 8.), který vyšel vstříc karlovarským požadavkům SdP. Nyní však byl již touto stranou, kde získali vrch příznivci připojení k říši, označen jako nedostačující. Lord Runciman doporučoval další řešení, jako např. kantonální členění území státu.

Dne 12. 9. však Hitler ve svém projevu již jednoznačně uznal jako možné řešení konfliktu pouze právo na sebeurčení sudetských Němců. Propagandistické působení proti ČSR se stupňovalo. Na provokace ze strany německých nacionalistických radikálů reagovala česká vláda vyhlášením stanného práva v některých okresech. Na to uprchlo vedení SdP a větší počet členů této strany do říše a 17. 9. byli Hitlerem pobídnuti k vytváření vlastních ozbrojených oddílů, tzv. Freikorps.

Sudetoněmecké obyvatelstvo bylo útěkem vedení SdP, nastalými událostmi a vzniklým neklidem ve své většině zmateno. Němečtí sociální demokraté, naprosto neorientovaní na připojení Němci obývaných území ČSR k říši, se pokusili o vyřešení hrozící katastrofy tím, že požádali Němce o podporu nově vytvořené Národní rady při jednáních s vládou. Pokus naprosto ztroskotal. Ani na mezinárodním poli již nebyl nikdo důležitý, kdo by podpořil možnost setrvání Československa v jeho stávající podobě. Později němečtí sociální demokraté dokázali svoji věrnost ČSR a nechuť k připojení k Říši vytvářením vlastní Republikánské obrany.

Britská vláda původně uvažovala o uspořádání mezinárodní konference před sjezdem NSDAP (12. 9.) v Německu. Chamberlain na Hitlerovo požádání osobně odletěl do Německa a při jednání s Hitlerem dne 15. 9. mu slíbil splnění jeho požadavků a vyvíjení tlaku na Paříž a Prahu pro získání jejich souhlasu. Dne 18. 9. proběhla jednání v Paříži. Přes počáteční rozdíly v názorech byl výsledkem plán na odstoupení částí území ČSR a garance velmocí pro existenci zbytku státu.

Praha pokládala tento plán za zradu. S odpovědí na něj však váhala přesto, že 20. 9. vznesly svoje požadavky k paritnímu zastoupení svých menšin v ČSR i Polsko a Maďarsko, a slovenské požadavky autonomie byly stále hlasitější. Politika české reprezentace, plně poplatná národoveckým idejím 19. století, nesla své ovoce.

Když 20. 9. večer došlo do Londýna zamítavé stanovisko Prahy, Chamberlain uskutečnil svůj původní úmysl další schůzky s Hitlerem 22. 9. Nakonec však již 21. 9. pražská vláda a prezident Beneš uvedený plán přijali s alibistickým prohlášením vůči národu, že tak činí pod „nátlakem“.

K Chamberlainovu zděšení však Hitler prohlásil původní plán za nedostatečný a vznesl další požadavky. S tím, vzhledem k veřejnému mínění, nemohl Chamberlain na místě souhlasit a slíbil Hitlerovi pouze zprostředkování německého memoranda. Když během jejich jednání byla dne 23. 9. vyhlášena v ČSR mobilizace, zdálo se, že je vypuknutí války přede dveřmi. Po odmítnutí německého ultimativního memoranda ze strany ČSR byl učiněn britský pokus o zmírnění Hitlerových požadavků. Hitler jako odpověď opět stanovil 28. 9. jako termín pro jejich přijetí.

Celý průběh ukazuje, že reprezentace sudetských Němců již vykonala svou úlohu potřebných „mouřenínů“, a že jejich problémy v ČSR byly pro Hitlera pouze vhodnou záminkou pro uskutečnění svých cílů. Sudetským Němcům již nezbyla ani úloha poradců při řešení.

Pak události spěly k velmocenské konferenci v Mnichově, kterou Hitler uspíšil propagandistickým shromažďováním vojsk na západní hranici. 30. 9. byl dohodnut text dohody, který Hitler za pomoci Itálie prosadil, a který až na maličkosti souhlasil s jeho původními požadavky. Dodatky dohody ve prospěch Polska a Maďarska nemusely být ani uplatňovány, protože Polsko požadovaná území okamžitě obsadilo a Maďarsko je obdrželo po první Vídeňské arbitráži dne 2. 11. 1938.

Československé delegaci byly výsledky konference předány 30. 9. v 1 hodinu 30 minut s tím, že se nějaké sdělení stanoviska vedoucího této delegace ani neočekává.

To již dospěla první Československá republika, stát s mnoha menšinami budovaný na nacionálním základě, ke svému konci. A to vinou politické reprezentace, která pak sice dokázala využít II. světové války k obnovení státu, ale vzápětí jej dobrovolně vydala do područí dalšího totalitního režimu.

Zatím však byla česká politická reprezentace pouze ve vleku událostí. Zmohla se na proklamativní prohlášení typu „ byli jsme zrazeni“, „přijali jsme pod nátlakem“, „hlavní je udržet národní bytí“, atd. Spory o tom, zda se tehdy český národ měl či neměl bránit, budou věčné a záleží na tom, z jakých hledisek jsou interprety podávány. Zatím většinou lživě, stejně jako možná pomoc SSSR. Ta byla neuskutečnitelná. A i kdyby, vše by pravděpodobně bývalo skončilo „křižáckým“ tažením celé Evropy, s pomocí USA, proti ČSR a SSSR.

Dobrovolná abdikace prezidenta Beneše 5. 10. 1938 a hlavně jeho odchod do zahraničí byl valnou většinou české veřejností přijat velmi špatně. Zčásti i jako zrada národa. To, že blahopřál novému prezidentu Dr. E. Háchovi k jeho zvolení, se rovnalo uznání režimu druhé republiky a zákonnosti všech kroků orgánů této republiky.

...do konce II. světové války.

Druhá republika však neměla dlouhého trvání. Prakticky jen do 15. 3. 1939, kdy byl president Hácha pozván do Berlína a postaven před skutečnost, že po odtržení Slovenska a vytvoření samostatného Slovenské republiky slovenskou politickou representací, vyšlou ze svobodných voleb, bude ze zbytku ČSR vytvořen protektorát pod ochranou Velkoněmecké říše. Čin, který znamenal vítězství německého nacionalismu nad českým, doznívání idejí 19. století, byl následkem nedokonalých řešení po I. světové válce a chybného státoprávního uspořádání první republiky. Po vojenském obsazení území protektorátu byl vytvořen protektorátní mocenský a represivní aparát. Plně ve službách Třetí říše.

Jak reagovalo sudetoněmecké obyvatelstvo na uvedené události? Je pravdou, že při vyhlášení mobilizace 23. 9. 1939 jeho valná část, a to nejenom sociální demokraté a komunisté, uposlechla a nastoupila do čs. armády. Stejně tak je pravda, že mnozí uprchli do říše. Vše úměrně politickému přesvědčení, názorům, ale i okolí, ve kterém se pohybovali.

Broumovsko prožívalo konec třicátých let stejně, jako celé Sudety. Německé nacionální hnutí bylo stejně silné, vliv ostatních stran postupně slábnul a jejich představitelé, vystavení tlaku veřejnosti a strachu o existenci, „s ochotou“ převedli své strany do SdP.

V roce 1938 již docházelo k otevřeným střetům mezi českých četnictvem a vojskem a z říše vyslanými bojůvkami Freikorpsu v Božanově, Šonově a Libné. I útěk před českou mobilizací měl obdobný rozsah, jako na celém území, obývaném Němci.

Připojení k Německé říši bylo oslaveno velkým shromážděním na náměstí v Broumově, plamennými projevy a parádou. Tak, jak to umí totalitní režimy. A ne každý účastník v davu byl přesvědčeným nacistou. Byli i zvědaví, byli tam i tací, kteří se báli svých sousedů, o svou existenci apod.

Těsně před obsazením Broumovska německou armádou došlo k útěku Čechů do vnitrozemí. Propaganda nesla svoje ovoce a nebyla chuť se stát občany druhé kategorie. Takto však ve své většině neprchali lidé, usedlí na Broumovsku před rokem 1918 a lidé, žijící v tzv. smíšených manželstvích. Zůstává pravdou, že uprchlí se později mohli vrátit pro svůj movitých majetek. Pisateli je znám pouze jeden případ, kdy Češi byli vyhnáni a při tom ohrožováni vidlemi, v Lachově. Jednalo se však o sousedskou pomstu, vydávanou postiženými za dobový „vlastenecký“ čin.

Na jedné straně Češi ve zbytku státu (později protektorátu) těžce nesli, že po 20 letech opět ztratili, po čem generace jejich předků toužily. Na druhé straně však rychlé hospodářské napojení na Německou říši, připravující se na válku, znamenalo rychlý konec nezaměstnanosti.

Již v roce 1939 se dal větší počet českých nezaměstnaných nalákat na práci v říši a byli překvapeni říšskoněmeckým sociálním zákonodárstvím a jeho vymoženostmi (tím přece ohlupují obyvatelstvo všechny totalitní režimy). Ani jejich přijetí nebylo špatné. Po určitou dobu německá propaganda mluvila o Češích jako o kulturně nejbližším národě, atd.

Špatná byla situace většiny Čechů, uprchlých z pohraničních území. V prvních dnech až drastická. Jejich rozmístění a ubytování trvalo dlouho a pomoc státního aparátu byla liknavá.

Postupné zklamání čekalo však i sudetské Němce. Naděje na obsazování „tučných“ míst rychle slábla, Říše nejprve odměňovala své věrné. A. Hitler nezapomínal na projevené postoje některých sudetoněmeckých politiků! Vždy oddaný a zájmy Třetí říše vždy prosazující K. H. Frank se stal státním sekretářem (později říšským státním sekretářem), váhavý, ještě určitou dobu s autonomii v rámci ČSR „laškující“ Konrad Henlein župním vedoucím. Podobně to chodilo i na místních úrovních.

Je rovněž pravda, že většinu sudetských Němců, po staletí Rakušané a Böhmen svoji mentalitou, přivyklých politickým svobodám první republiky, rychle opustilo nadšení z „osvobození“. Zhoršující se zásobování potravinami, zavedení přídělového systému a pokračující omezování osobních svobod v nich zasévalo pochybnosti o správnosti zvolené cesty. A to je čekalo ještě to horší, válka.

Nacionálně socialističtí ideologové a vedení NSADP se již v roce 1940 začali zabývat otázkami prostoru Čech a Moravy, jeho definitivního začlenění do říše a budoucností českého národa. Nechyběly ani extremní a zločinecké návrhy, ale vše zůstalo (až na menší území, zabíraná pro Wehrmacht a SS) v návrzích a jako předmět diskusí pohlavárů. Nastaly jiné problémy - válka.

Hitlerovské Německo získalo na území ČSR nejen výzbroj hodící se pro vlastní armádu, ale i významný zbrojní průmysl. To byl hlavní důvod, proč si přálo po dobu války maximální klid na území Protektorat Böhmen und Mähren. Tomuto přání však neodpovídala protiněmecká vystoupení české veřejnosti 28. 10. 1939 a českých studentů 15. 11. 1939 při pohřbu studenta Jana Opletala.

Jako v každém totalitním režimu i zde se služebníci diktátora předháněli v horlivosti, jak si vysloužit „ostruhy“ při potlačování projevů nesouhlasu s totalitním režimem. Pomstou byly popravy a internace v koncentračních táborech, uzavření vysokých škol. Projevená krutost vedla na české straně k vyšší organizaci odporu a vytváření podzemních struktur, hlavně v řadách bývalých důstojníků. A ve spojení s prvním předsedou protektorátní vlády, generálem Eliášem, po Heydrichově nástupu popraveným.

Domácí odboj získal na účelnosti po přepadení Polska Německem a po vyhlášení války Německu Francií a Anglií. Tehdy již byly říšské mocenské orgány donuceny se vážně zabývat českým odbojem a přijmout protiopatření, která se rovnala zvýšení represí a teroru vůči domácímu obyvatelstvu.

V roce 1941 byl nahrazen nedostatečně razantní říšský protektor v Praze K. von Neurath vedoucím říšské Bezpečnostní služby R. Heydrichem. Ten, jako přívrženec vlády cukru a biče okamžitě vystupňoval represálie. Naproti tomu chtěl zvýšit produkci protektorátního průmyslu přijímáním delegací dělníků a zavedením německých pracovních předpisů a zákonů na území protektorátu.

Je však třeba se vrátit k E. Benešovi a politikům, kteří opustili ČSR a usídlili se v Londýně, jiná skupina kolem velvyslance Osuského v Paříži. Všichni se do vypuknutí války proti Německu bezúspěšně pokoušeli o jakékoli uznání ze strany vlád hostitelských zemí. Teprve se změnou vlád a vypuknutím války nastalo období, kdy se zpravodajskými službami, nabídkou letců a jiných vojenských specialistů stali užitečnými pro hostitelské země a začali být trpěni. Co kdyby… .

Ani politická emigrace (a na podiv mezi nimi komunisté, kteří před emigrací do „ráje všech proletářů“ přece jen dali přednost emigraci do, pro vlastní život bezpečnější, kapitalistické Anglie) ve své většině nebyla z počátku příznivě nakloněna vedoucí úloze E. Beneše. Pouze nejednotnost emigrace to nakonec umožnila. Po kapitulaci Francie nastal hlavní boj E. Beneše a jeho přívrženců o uznání kontinuity ČSR členy protihitlerovské koalice a tím i o uznání jeho, jako hlavy státu. Přesto, že jeho abdikace byla dobrovolná.

Bylo v zájmu obnovy státu zapojit se do války všemi dosažitelnými prostředky. Na všech frontách. Byly však v tomto zájmu oprávněny i činy, které vystupňovaly represe Německé říše proti českému civilnímu obyvatelstvu? Když ještě k tomu byly podníceny politiky, kteří zavinili kapitulaci před stejnou říší v roce 1938?

Zůstává otázkou, zda se někdy dozvíme plnou pravdu v zájmu koho a proč byl 27. května 1942 proveden atentát na R. Heydricha. Nejednalo se pouze o dobře vykalkulovaný čin s předpokládanou reakcí německých mocipánů a předpokládaným počet obětí na české straně, sloužící vlastnímu zviditelnění na mezinárodním fóru? Aby byla možnost se na konci války vykazovat dostatkem vlastních obětí? Němci zareagovali přesně tak, jak si někdo v pozadí přál. Vypálením Lidic, Ležáků a represáliemi vyvolali v Češích protiněmecké cítění, přetrvávající dodnes.

Jak na Broumovsku? Snadná vítězství proti Polsku a Francii nemohla být pro broumovské Němce předzvěstí neodvratného a trpkého konce. Úspěchy vůdce a říše se zdály nekonečné. Ale již docházela první úmrtní oznámení, noviny ještě uveřejňovaly zprávy o „hrdinské smrti“. To až později, s narůstajícími ztrátami.

Vědomí lidí bylo masírováno propagandou úspěchů, Hitler prezentován jako vševědoucí a všemohoucí bůh (o málo let později nám podobně J. V. Stalin), nastolen režim strachu, kdy nebylo nemorální, aby děti udávaly své rodiče, pochybující o režimu (jaká shoda s léty padesátými v Československu). Ovlivňování vládnoucí ideologií začínalo již od nejútlejšího dětství ve státem vytvořených organizacích pro každý účel a druh činnosti. Každý musel být v něčem zapojen, aby byl o něm přehled, aby byl nad ním dozor (opět jaká shoda s našimi zkušenostmi před r. 1989). Tento systém však trval (v Německu) pouhých 12 let (1933-1945), u nás podobný model 41 let (1948-1989).

Pro jen trochu soudného německého nacionála a Hitlerova přívržence byla sprchou porážka německého Wehrmachtu u Moskvy v roce 1941 a vstup USA do války. Po porážce u Stalingradu už zůstali bez pochybností o konečném vítězství pouze ti, kteří si z osobních důvodů nebo pro snahu o kariéru nemohli dovolit porážku připustit. Měnící situaci dokladoval způsob, jak se Němci zdravili. Požadované Heil Hitler postupně mizelo. Tento pozdrav se užíval s postupem doby již výhradně při vstupu na úřady nebo při setkání „kovaných“.

Přesto, že předmětem tohoto textu jsou vztahy Čechů a Němců, není možno se nezmínit o osudu židů na území Čech a Moravy. Osud židů na Slovensku byl odlišný. „Slovenský štát“ přece jen měl jistou míru samostatnosti. Ale norimberské rasové zákony převzal a uplatnil jako první po Německé říši. A rovněž platil dohodnutý poplatek za každého „do péče říše“ převzatého Žida.

Židé, jako po staletí utlačovaná menšina, měli vždy snahu se nějakým způsobem povznést ztotožňováním se s majoritním či vládnoucím národem ve státě. Pro ulehčení svého postavení. A protože tomu tak bylo také v Rakousko-Uhersku, kde patriciát českých měst mluvil německy, i židé používali v drtivé většině německý jazyk i v časech první ČSR. I při sčítání lidu, které za Rakousko-Uherska bylo spíše průzkumem užívaných jazyků než hlášením se k některému národu, se pak většinou hlásili k národu německému (to se jim vymstilo i po roce 1945, kdy jim Němci zabavený majetek nebyl vrácen s tím, že jim, „Němcům“, byl majetek zabaven na základě Benešova dekretu).

Uvedené hlášení se k „němectví“ židy kompromitovalo u Čechů natolik, že ti jim to, při započetí represí vůči židům, přáli. „Máte, co jste chtěli“. Je ale pravda, že se český přístup měnil s poznáním, že u židů se nejedná pouze o nějaké vystěhování, ale o fyzickou likvidaci. Český antisemitismus však opět vyplaval na povrch, když byla možnost jak za války, tak po ní, obohatit se židovským majetkem.

Pro uvedení celé pravdy o období protektorátu však třeba říci, že kdo se neprotivil přemíře až nesmyslných příkazů a zákazů, otevřeně se neprojevoval jako nepřítel říše a hleděl si svého, žil v relativním klidu a bezpečí. I zde byla podoba s desetiletími po roce 1948.

Léta 1943 a 1944 proběhla na území protektorátu následkem zavedeného útlaku a systému represí již v očekávání výsledků války. Odboj proti okupantům měl svoje úspěchy i nezdary. O tyto se však zasloužil dostatečný počet donášečů a spolupracovníků Gestapa z řad domácího obyvatelstva. Je možno se dočíst, jak pracovníci Gestapa byli po příchodu do Prahy v roce 1939 nešťastní z množství anonymních udání, která museli prošetřovat. V naprosté většině se vždy někdo někomu mstil.

U zahraniční politické reprezentace se úměrně s válečnými úspěchy spojenců množila diskuse o poválečném uspořádání státu. S tím úzce souvisela i otázka, jak se zachovat v národnostní otázkách, jak urovnat poměr k sudetským Němcům, jak upravit vztah Čechů a Slováků (někteří politici již poznali, že národ československý je nesmyslem), co s Maďary na jižním Slovensku?

E. Beneš v rozhlasovém projevu při svém odstoupení 5. 10. 1938 sdělil národu, že bude žít v národním státě. Zda tím mínil II. republiku nebo uspořádání po válce, není úplně jasné. Pravdou ale je, že již v roce 1939 se E. Beneš zabýval „definitivním řešením otázky našich Němců“. Přesto, že měl kontakty s německými sociálními demokraty v londýnském exilu, nenavazoval na řešení, prodebatovávaná s nimi již před emigrací. Dále si pohrával s myšlenkami výměny či vystěhování části obyvatelstva. To však bylo pro německé sociální demokraty nepřijatelné řešení. Kontakty se skupinou Wenzela Jaksche pak Beneš přerušil úplně po vyhlazení Lidic.

Československá reprezentace nešla kvůli britskému veřejnému mínění se svými návrhy řešení na veřejnost až do roku 1942. To již mohla počítat s podporou SSSR, státu, který 1. 1. 1940 vykázal českého vyslance ze země a jednal na jeho místě již od 23. 10. 1939 pouze se zástupcem Slovenské republiky. Sovětský svaz, po přepadení Německem a tím ukončení spolupráce s hitlerovským státem, otočil kormidlo a hledal spojence, kde se jen dalo. Honem jako první 9. 7. 1941 uznal londýnskou exilovou vládu.

Aby Beneš dosáhl poválečného národního státu, dostal se opět do popředí problém národnostních menšin. Ministr H. Ripka a E. Beneš v květnu 1941 poprvé oficiálně užili termín transfer obyvatelstva. Postupnými kroky bylo přetvářeno veřejné mínění nejen v hostitelské zemi, ale i v jiných spojeneckých státech v několik let trvajícím procesu, aby bylo přijatelné Benešem navrhované řešení, tj. vysídlení části (z počátku) nebo většiny (s přibližujícím se koncem války) německého obyvatelstva z ČSR.

Použití veřejných prohlášení, využití politických známostí a diplomatických spojení, to byly metody české politické reprezentace. Spokojenost s vývojem války a v nemalé míře čím dále tím hlubší seznamování veřejnosti s německými zločiny v koncentračních táborech a na okupovaných územích, přikláněly veřejnost k názoru, že potrestání viníků musí být po ukončení války provedeno a Německu znemožněno vyvolání další možné války i za cenu velmi násilných opatření.

V další fázi bylo hovořeno o tom, že území ČSR budou muset opustit „říšští“ Němci, kteří se tam usídlili po obsazení území ČSR (kdo mohl být proti), že vysídlit je třeba všechny, kteří pomohli Henleinovi a Hitlerovi uskutečnit jejich plány, později všechny členy SdP a NSADP s jejich rodinami. Námitky byly umlčeny dotazem „přejete si nový Mnichov?“. Nebo bylo poukazováno, že se jedná o požadavek „lidu doma ve vlasti“.

Skoro posledním krokem byla formální žádost k European Advisory Comission z listopadu 1944, požadující zařadit do podmínek kapitulace Třetí říše transfer dvou třetin Němců na konci války se na území ČSR nalézajících do Německa. Této žádosti však komise nevyhověla. Oproti tomu vláda USA v zásadě kladně odpověděla na dvě nóty československé exilové vlády o podobné tématice. Vše bylo završeno prohlášením Postupimské konference v srpnu 1945. Byl však požadován transfer řádně organizovaný a humánní.

Již předtím se však E. Beneš pojistil jednáními v Moskvě. Podpisem nové spojenecké smlouvy se SSSR, vzdáním se Podkarpatské Rusi (úprava území státu dle ústavy bez souhlasu parlamentu nemožná), a vyhovění požadavkům českých komunistů, vlastně naprosté spolupráce s nimi.

Před Rudou armádou prchající Němci z Východního Pruska a Slezska svými povozy v prvních měsících 1945 museli býti i nejzatvrzelejším sudetským Němcům důkazem toho, že konec Třetí říše se neodvratně blíží. Žádné propagandistické zprávy o „zázračných zbraních“ již neměly valného účinku. Nejinak tomu bylo i v Broumově. Ve školách byly zřizovány lazarety, budovaná domobrana – Volkssturm – byla spíše na posměch. V posledních týdnech války byly budovány různé dřevěné zátarasy, ale již bez valného nadšení.

Důkazem, jak hojně byl poslouchán zahraniční rozhlas – přesto, že úředně byly z rozhlasových přístrojů vymontovány krátké vlny – bylo, že Němci již věděli o českých plánech vysídlení jisté části německého obyvatelstva. Nechtělo se tomu věřit, každý našel argument, proč právě jeho by to nemělo postihnout.

Je známou skutečností, která armáda obsadila po skončení války která území, a jak tyto skutečnosti přispěly k poválečnému osudu ČSR. Netřeba se ani zmiňovat o směšných pokusech K. H. Franka s některými činiteli protektorátní vlády, jak si zachovat vládu na území Čech a Moravy. Rovněž apel Konráda Henleina z 5. 5. 1945 byl směšný.

Pražské a různá další povstání neměla vojenský význam a často sloužila jen k vyřádění se dobrodružnějších povah nebo k očištění špatných svědomí z doby protektorátu. Horší dopad však měla německá opatření a krutost při potlačování takových povstání ve snaze zajistit si průchod do zajetí západních spojenců, jakož i popravy v posledních dnech války. Na mnoha místech vedlo vše k pomstě českého obyvatelstva na kterémkoliv Němci i po německé kapitulaci. Od spojeneckých vojsk začaly správu v roce 1938 k říší připojených území přebírat české orgány, správní komise a národní výbory.

Hlavně v posledních letech války byl úředními příkazy na práci v továrnách, ale i živnostech, nasazen na Broumovsku určitý počet Čechů. A to z přilehlého Policka, Hronovska a Náchoda. Jistě se necítili nejlépe uprostřed Němců, byli však vítanými pracovními silami. A je zajímavé, že z jejich řad nebyl nikdo, kdo by se v období po ukončení války něčeho vůči Němcům dopustil. Někteří si dokonce pak vzali Němky za manželky.

Přes Broumov ustupovaly jednotky Schörnerovy armády, sám Schörner sídlil krátce v městském divadle. Sovětská vojska, patřící k Malinovského armádě, Broumovem jenom projela, a vojenská správa trvala krátce. Hodinky, jízdní kola a také ženy, zajímaly válkou zhrublé sovětské vojáky ve stejné míře, jak na jiných Němci obývaných územích.

Horší již bylo chování záhadně se objevujících skupin „partyzánů“ různých národností. Hlavně v noci byly slyšet střelba a křik z jimi „navštěvovaných“ domů a usedlostí. To, že se vyhýbali regulérním sovětským vojskům dokazovalo, o jaké „bojovníky“ tehdy se jednalo.

Rovněž před řádným převzetím moci českými orgány se objevovaly bryčky s jakýmisi ozbrojenci v neúplných polských uniformách. Ti se však většinou spokojovali krádeží prasete.

První národní výbor byl ustaven broumovskými Čechy a jeho předsedou se stal Roman Werner. Ten byl zanedlouho zatčen a s cedulí na krku „jsem zrádce národa“ pod ozbrojenou stráží voděn kolem náměstí. Pro přílišnou benevolenci k broumovským Němcům, k lidem, mezi kterými od dětství žil a každého detailně znal! Pro jistotu, aby se ho někdo nezastal, byl nařknut z obohacování se. Nákupem knihařského plátna. Po pravdě, nehodil se z vnitrozemí Čech poslaným novým držitelům moci. Jejich chování a činy však spravedlivě ohodnotit, to by vyžadovalo mnoho času a práce. A přístupu k písemnostem v archivech.

…po 8. 5. 1945

Jedno z prvních opatření bylo nařízení, že všichni Němci jsou povinní nosit bílou pásku na levém rukávě, někde ještě s velikým N. Následoval zákaz výkonu některých povolání a vlastnění některých předmětů, jako rozhlasových přijímačů. Stejně tak užívání některých zařízení. A platila policejní hodina. Dále se vyhlašovala pracovní povinnost k určitým pracím pro jisté skupiny německého obyvatelstva.

Vyhnání pak proběhlo v několika etapách. Od května do září 1945 probíhalo v drtivé většině vytvářením menších skupin k vyhnání určených a jejich přemístěním za hranice státu. Z počátku dokonce na přilehlé území Slezska, které připadlo Polsku. V tom se vyžívaly skupiny dobrodruhů a příslušníci tzv. Revolučních gard. Většinou bezprostředně po vyhnání vyloupili a vykradli opuštěná německá obydlí.

Dnes již možno s jistotou tvrdit, že nejpověstnější pogromy Němců, jako pochod smrti z Brna a pogrom v Ústí nad Labem, byly organizovány pokyny až nejvyšších míst pro ovlivňování jednání postupimské konference. Zkrátka pro vytvoření důkazů, že jakékoliv soužití Čechů s Němci na území ČSR není možné.

V zájmu vytvoření národního státu nebyl zájem stíhat každého Němce, který se provinil proti zákonům Československé republiky přesto, že to bylo bez nejmenších obtíží možné. Např. byli zatýkání ti Němci, kteří se vyhnuli službě v čs. armádě při mobilizaci v roce 1938. Detailně bylo známo, kdo a jak se podílel na činnostech, škodících českým národním zájmům do roku 1938, i v období druhé světové války.

Pro české nacionalisty bylo důležité uplatnění kolektivní viny a pro komunisty uspokojení nejchudších vrstev obyvatelstva, jejich voličů, německým majetkem. V zájmu expanze SSSR do středu Evropy na několik generací bylo potřeba vytvořit takové nepřátelství mezi českým a německým národem, aby Češi byli odkázáni na sovětskou „ochranu“.

Po Postupimi – od měsíce září - se započalo se soustřeďováním Němců v táborech. Soustavně však byly skupiny vysílány hlavně na zemědělské práce do vnitrozemí státu. Jednalo se o neplacenou práci a někteří Němci tam zůstali již natrvalo, aby se vyhnuli vyhnání do neznáma.

V období mezi 19. 1. a 27. 11. 1946 byla ve více jak 1000 železničních transportech vyhnána podstatná většina českých Němců. Po tomto datu bylo uskutečněno ještě několik transportů pro spojování rodin apod. Celkem se vyhnáním zbavila ČSR 2,9 mil. svého obyvatelstva. Jen asi 200 tis. jich z různých důvodů zůstalo.

Pro české dějiny zůstane ostudou, že – omluvíme-li vášně v prvních dnech po skončení války – státní moc připustila a v některých případech přímo podpořila, aby uskutečňování její (opět pochybné nacionální, z dnešních hledisek lidským právům odporující) politiky, bylo zneužito ziskuchtivými, ale i zločinnými živly, snažícími se očistit své vlastní špatné svědomí. A když se tak již stalo, naprosto tyto činy nestíhala, možností zneužití zákona č. 115 z 8. 5. 1946 je ještě kryla. Dle některých historiků je v tom, že jsme se v roce 1938 nebránili, počátek demoralizace národa. S jistotou však možno tvrdit, že je v tom, že počínaje koncem války se s požehnání vlády jinak trestné činy hmotně vypláceny a zůstaly beztrestné. A našly svoje pokračování při vyvlastňování, zavírání, mučení a popravách po únoru 1948. Napovídá tomu skutečnost, kolik spolupracovníků Gestapa, ba i válečných zločinců, převzala do svých služeb čs. státní bezpečnost.

Podrobně se zabývat vyhnáním z Broumovska by opět vyžádalo samostatnou práci. Němci byli po počátečních vyhnáních na (již polské) území Slezska soustřeďováni v táborech v Meziměstí a Broumově. Velmi špatnou pověst si získaly transporty v nekrytých železničních vagónech a transport přestárlých a tělesně postižených ze zdejšího chudobince.

Špatné jsou vzpomínky Němců na některé dozorce v uvedených táborech a často smířlivé k Čechům, kteří se usadili v jejich vesnických usedlostech. Ti jim totiž nosili do meziměstského tábora jídlo a jiné potřeby.

Zajímavé je, že proti „odsunu“ Němců byli velmi národní správci zemědělských usedlostí a statků. V naprosté většině se nejednalo o zemědělce. Zemědělství nerozuměli a přišli do pohraničí v přesvědčení, že Němci na statcích a usedlostech zůstanou jako laciné pracovní síly a oni, správcové, budou jen dozírat a inkasovat peníze. Pravdou je, že tito správci zmizeli tak rychle, jak přišli a opravdoví noví osídlenci po nich nacházeli jen spoušť. Obdobné to bylo v živnostech a dílnách, obšťastněných působením některých Národních správců.

Na Broumovsku došlo ke kriminálním činům vůči Němcům, nikdy nepotrestaným. Z české strany nedokumentovaným. Rovněž doposud nikdy nebyl zájem prověřit broumovskými Němci dokladované a v jejich muzeu ve Forchheimu zjistitelné zločiny vůči nim. Nejznámějšími činy je zavraždění šonovského faráře a jeho kaplana – přes Němcům vydaný zákaz požívání masa u nich v hrnci byl nalezen uvařený kohout. A dále ubití a zastřelení 23 starců, žen a dětí, mezi nimi jedné Češky, u Teplic nad Metují. Důvod zde? Neopětovaná láska předsedy správní komise a loupení majetku. V tomto případě došlo sice k vyšetřování, exhumaci a zatčení hlavních pachatelů v roce 1947. Již v březnu 1948 však byli propuštěni. Bez potrestání!

Dokladem, že vyhnání Němců českými nacionalisty nebylo žádným trestem za jejich účast na špatném konci první republiky, vyplyne z porovnání podílu jejich a podílu slovenských nacionalistů, viny českých Němců se zaviněním Slováků jako celku.

Pro názornost uveďme provinění českých Němců a Slováků z hlediska českých nacionalistů:

- odevzdání většiny svých hlasů ve svobodných volbách nacionálně orientované straně umožnili prosazování požadavků, narušujících „národní“ ČSR

- touto volbou umožnili uchopení moci politikům, spolupracujícím s Hitlerovským Německem a prosazujícím zájmy tohoto Německa

- přijetí a uplatňování Norimberských rasových zákonů

- účast ve válce na straně Hitlerovského Německa

Našla by se ještě další stejná „provinění“ příslušníků obou národností proti ČSR. A právo na jimi obývané území bylo jistě větší u českých Němců. Ti svoje obývali již v dobách, kdy o národě slovenském nebyla ještě zmínka, ještě nebyl ustaven. Pro slovenskou politickou reprezentaci nezbylo, než se na konci války opět hlásit ke společnému státu. Jinak by, jako samostatný stát, skončil na straně poražených. Slovákům byla Benešem uznána jejich „pomýlenost“, oklamání jejich politiky, českým Němcům nikoliv. Ti museli v zájmu vytvoření nacionálně „čistého“ státu trpět.

Pro český národ nebylo vyhnání Němců přínosem. V podivné demokracii od května 1945 do února 1948 si již ve svobodných volbách roku 1946 připravil další osud. E. Beneš k tomu přispěl ruku v ruce s komunisty košickým vládním programem, zákazem předválečných pravicových stran a systémem Národní fronty. Komunisté Klementa Gottwalda si obsazením klíčových ministerstev svými lidmi připravili podmínky pro převzetí moci v únoru 1948. Ke zkrocení neposlušných a nepohodlných nakonec opět posloužily i retribuční dekrety tehdy již odstaveného E. Beneše.

Nastalo období vyvlastňování a zastrašování, emigrace a politických procesů, pracovních a likvidačních táborů, poprav nepohodlných. Období propagandistického masírování obyvatelstva na tolik, že s ochotou podepisovalo petice, žádající tresty smrti pro ty, které strana označovala za zrádce a ze kterých s pomocí sovětských poradců vymáhala doznání neexistujících zločinů.

A když se vedoucí strana, věrna stalinským metodám, takto vypořádala s „třídními“ nepřáteli, sáhla do vlastních řad a našla „zrádce“ mezi svými nejvěrnějšími. A opět mučení, procesy a popravy.

Ani v ekonomice se nedostavily režimem očekávané skvělé výsledky společného vlastnictví a uvědomělé práce pracujícího lidu. Již pět let po převzetí moci, v roce 1953, musel měnovou reformou okrást obyvatelstvo o všechny úspory. Výsledkem byly první veřejné občanské nepokoje, tvrdě postihnuté nejen tresty vězení, ale i například vystěhování nepohodlných z Plzně. O dalších 11 let později zkrachoval 4. pětiletý plán a snaha reformovat režim vedla k událostem roku 1968. Když ale reformátoři viděli, že národ má jiná přání, než reformovat nereformovatelné, bez váhání se většina z nich přidala k těm, kteří proti vlastními národu přivolali vojska Varšavské smlouvy (zrada, nejméně se rovnající zradě Henleina a Franka v roce 1938). A byly desítky mrtvých.

Nastalo dvacetileté období, později celkově nazvané, dle původní komunistické terminologie z roku 1969, normalizací. Občan země byl vmanévrován do postavení, že pokud alespoň navenek podporoval vládnoucí režim a neprotivil se mu, vcelku mu nic nehrozilo (jako za protektorátu loajálně se chovajícím), měl nějakou životní úroveň, kterou si mohl doplnit společenskému postavení přiměřenou zlodějnou a prací na černo. Vše vyjadřuje heslo z těch časů „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“.

Životním snem občana se stalo nějaké auto, chata, zahrada, od odborů rekreace a někdy režimem povolená cesta na „západ“. Korupční systém ovládl celou společnost.

Praktické vyřazení šlechty z veřejného života a ateizace společnosti po roce 1918 včetně několika emigrací elity společnosti v létech 1918, 1938, 1945, 1948, 1968 a výše popsaná demoralizace společnosti, nám pomůže vysvětlit negativní jevy ve státě po roce 1989, kdy se zhroutil komunistický režim v celé východní Evropě, hlavně na základě zhroucení celého komunistického hospodářského systému.

To jen krátce o osudu Čechů po násilném odloučení se od svých německy mluvících spoluobčanů. A raději více k osudu sudetských Němců, který je české veřejnosti nedostatečně znám a je i nadále českými nacionalisty – napříč politickým spektrem – zamlčován. Za účinné pomoci absolventů žurnalistických fakult za komunistické vlády. Na ně se přece dostalo potomstvo pouze z nejpravověrnějších rodin. A ti mají dodnes rozhodující slovo v tisku a ve sdělovacích prostředcích.

Zhruba třetina sudetských Němců se dostala na území sovětského okupačního pásma, tj. pozdější NDR, dvě třetiny převážně do amerického, hlavně Bavorska. Z těch v sovětském okupačním pásmu se značný počet v létech do postaveni „zdi“ nejrůznějšími cestami „přesunul“ do západních okupačních pásem. Pro všechny však platilo, že přijetí ve válkou zničeném Německu nebylo přátelské.

Hlavně v Sasku zůstaly první transporty po vystoupení z dobytčích vagónů na pospas samy sobě. Lidé si sami museli obstarat střechu nad hlavu a jídlo. Přitom měli sebou jen to nejnutnější – Čechy povolených 25 až 30 kg na osobu. Cennosti pouze tehdy, pokud se jim podařilo nějak oklamat časté české kontroly při vyhánění z bydlišť, v táborech před odjezdem železničních transportů i během nich. Časté byly i „neúřední“ kontroly různými kořistníky. Peněžní hotovost v říšských markách – úspory v bankách na území ČSR podlehly zabavení – byla rovněž ponechávána pouze minimální.

Transporty po postupimské konferenci již byly ujednávány mezi českými a okupačními úřady v Německu, byla určována místa jejich přijetí. Přesto někdy docházely transporty v tak zuboženém stavu, že byly na určitý čas na zásah Američanů zastaveny a česká strana musela zjednat nápravu.

Pochopitelně, že pro statisíce vyhnanců z ČSR, Polska a Maďarska, přicházejících na území Německa, nebylo lehké zajistit ubytování a ostatní lidské potřeby. Okupační a provizorní státní správa musela příchozí po umístění v táborech a nouzových ubytovnách a přidělení potravinových lístků přenechat jejich starání. Pracovní místa nebyla, o výstavbě bytů se zatím ani nemohlo uvažovat. Až nenávist starousedlíků vyvolávalo nucené nastěhování vysídlenců do jejich domů a bytů.

A protože se vysídlenci označovali za uprchlíky, bylo všeobecným míněním, že se situace po uzavření mírové smlouvy s Německem změní, že uprchlíci se budou moci vrátit do svých domovů obdobně, jako uprchlí z vybombardovaných měst. Vysídlenci zůstávali sedět na svých nerozbalených kufrech. Nakonec je většinou nebylo ani kde rozbalit.

Vysídlenci z ČSR si museli vyslechnout své. Říšskými Němci byli málem označováni za původce všeho zlého, příčinu války. Protože přišli z území, za Třetí říše označovaném jako Sudetengau, při různých příležitostech byli nazýváni Sudeten-gaunery. Opět jistá část veřejnosti našla viníka všeho zla. Špatné vztahy starousedlíků trvaly až do roku 1950. Hospodářská situace od konce války do tohoto roku byla všeobecně špatná, vyhnanci však trpěli dvojnásobně.

Pomalu se začal prosazovat název vyhnanci pro skupiny obyvatelstva z bývalých východních území Německé říše. Začaly existovat průkazy vyhnanců, uskutečňovaly se programy zapojení vyhnanců do práce a započalo se pro ně s bytovou výstavbou. Nikoliv z politických důvodů, ale pro společné zájmy – získat uznání ve společnosti, spojovat rodiny a najít své známé, krajany atd. – začaly též vznikat spolky a organizace vyhnaných Němců.

V již později existující Spolkové republice Německo byl, následkem „hospodářského zázraku“ v létech 1950 až 1957 a v důsledku postupně se zvyšující životní úrovně, položen základ pro začlenění všech vyhnanců do normální společnosti. Ovšem za cenu tvrdé práce, odříkání si a spoření. Z 3,1 milionů sudetských Němců jich v roce 1950 žilo přibližně 1 700 000 ve Spolkové republice, 250 000 v Rakousku, 900 000 na území bývalé NDR a asi 250 000 zůstalo v ČSR.

Situace na území NDR žijících byla odlišná oproti těm ve Spolkové republice. Z politických důvodů byli nazýváni přesídlenci, bez zvláštních práv a státní pomoci. Rovněž jim nebylo dovoleno se politicky projevovat či organizovat. Nakonec smlouva mezi NDR a ČSR z roku 1950 uznala vyhnání Němců jako konečné a spravedlivé.

Osud Němců, kteří na území ČSR zůstali, byl rovněž nelehký. I jim bylo vše zkonfiskováno, prakticky do roku 1950 byli zbaveni všech občanských práv, školy byly pochopitelně pouze české, což postupně vedlo k pozbytí znalostí mateřského jazyka, na veřejnosti nebylo přípustné se domlouvat německy. Z Němců se stali občané nejnižší kategorie. V šedesátých a sedmdesátých letech se odvážnější pokusili o vystěhování, po státní smlouvě v roce 1973 to již bylo povolováno.

Na území Spolkové republiky se postupem let sdružili vyhnanci ve Svazu vyhnanců a krajanských spolcích dle země původu (Landsmannschafty). Krajanský spolek v případě sudetských Němců zastřešuje organizace vyhnanců všech politických názorů, od Seligerových sociálních demokratů až po katolickou Ackermannovou obec. Jinak se jedná o organizace, členěné dle míst či okresů původu, nebo nynějšího bydliště. Všechny organizují různá setkání, kulturní akce a výlety.

Vyhnaní z Broumovska mají svoji organizaci s názvem Heimatkreis Braunau Sdtl. e.V. (zapsaný spolek) se sídlem ve Forchheimu, svém partnerském městě. Tam rovněž vybudovali svoje obdivuhodné muzeum. Každé dva roky organizuje Heimatkreis Den domoviny střídavě ve Forchheimu a jiném městě. Býval to Augsburg, v posledních létech byl již dvakrát vybrán Gersthofen u Augsburgu pro svoje vhodné technické zázemí. Již před rokem 1989 začali soukromě i se zájezdy navštěvovat svou starou vlast. S různými pocity a pro získání různých poznatků.

Zajímavý je i osud německých benediktýnů z broumovského kláštera. Ti se přes Rakousko dostali do Bavorska, kde jim byl dán k dispozici již za císaře Josefa II. zrušený klášter v Rohru. Benediktýni svoji příslovečnou pílí, přičinlivostí a vytrvalostí znovu vybudovali klášter a v souladu se svými tradicemi zřídili při klášteře gymnázium. Stejně jako bylo u broumovského kláštera do roku 1938 zrušené německými národními socialisty majícími ke katolické církvi podobně špatný poměr jako později komunisté. Klášter Broumovského benediktýnského opatství v Rohru se stal kulturním centrem z Broumovska vyhnaných Němců. I tím, že tam je dodnes vydáván dvouměsíčník Braunauer Rundbrief, seznamující čtenáře nejen v Německu, ale i v dalších evropských zemích a zámoří s děními ve společenství po celém Německu roztroušených Broumovanů.

…po listopadu 1989

Pochopitelně, že politické změny ke konci roku 1989 vedly k navázání prvních kontaktů sudetských Němců s českým obyvatelstvem v místech jejich původu. Na různých úrovních a s různými výsledky.

Sudetští Němci z území Spolkové republiky měli oproti Čechům obrovskou výhodu v tom, že následkem důsledné demokratizace země, upřímné vůle všech německých vlád nepřipustit opětné ovládnutí společnosti nacionálními prvky politiky, v důsledku desetiletí trvajícího sebebičování za provinění nacionálního socialismu a otevření se Německa přílivu pracovních sil z jiných zemí, se úplně a v drtivé většině oprostili od nacionálního šovinismu. A že jejich hořkost za křivdy při konfiskaci majetku a vyhnání zmírnilo poznání, o co hůře se vede Čechům a ve vlasti zůstalým Němcům. Navíc mohla sudetoněmecká reprezentace doložit čistotu svých úmyslů v padesátých letech vydanou Chartou vyhnanců, která se již tehdy zřekla revanše a pomsty jako cesty k uznání své pravdy.

Oproti kontaktům na spodních úrovních naprosto selhaly vztahy na vyšších a vládních úrovních. Pro neochotu převážné většiny českých politiků, projevujících někdy náhledy hodny 19. století. A opět napříč politickým spektrem. Česká politická representace, neochotná ke stykům a normálním lidským pohovorům s představiteli bývalých občanů našeho státu, je přesvědčena, že vše vyřešila podpisem deklarace mezi Spolkovou republikou a Českem. Není schopna pochopit, že vyřešení dědictví české politiky z let 1945 a 1946 není již politickým problémem a otázkou poskytnutí nějakých náhrad za učiněné křivdy. Je totiž ukázkou zralosti, vypořádat se s vlastními chybami, nezákonnostmi a porušováním lidských práv v minulosti. Je zkušebním kamenem, jak dalece budeme přínosem pro společnou Evropu, ve které se konfrontační myšlení a neochota k dialogu prostě nenosí. Zatím naši politici dávají opačné signály. Veškeré dění kolem Temelína je toho skvělou ukázkou.

Závěrem již jen k vývoji vztahů mezi vyhnanými Němci z Broumovska a nynějším obyvatelstvem. Vzhledem k tomu, že jeden ze zakladatelů OF v Broumově měl dlouholeté kontakty s Heimatkreisem Braunau, přijela první neoficiální delegace Heimatkreisu do Broumova již v únoru 1990. Setkání byl ještě přítomen předlistopadový předseda MěNV a aby se předešlo pomluvám, že je snaha prodat Broumov revanšistům, byl přizván i zástupce stále ještě činného MěV KSČ. Výsledkem byla oboustranně projevená vůle se stýkat.

Již v červenci 1991 se delegace města Broumova v čele s prvním nekomunistickým starostou zúčastnila Dne domoviny broumovských Němců ve Forchheimu. Od té doby se tato účast stala tradicí. Stejně jako účast českých dětí v prázdninových táborech sudetoněmeckých dětí. Jako samozřejmost jsou již pokládány styky broumovského gymnázia s klášterním gymnáziem v Rohru. Je přínosem, že při výměnných návštěvách dětí jsou vždy ubytovány v rodinách.

Pro Broumov se stalo pravidlem, že k význačným událostem jsou zvány delegace Heimatkreisu a nyní již partnerského města Forchheimu. Bylo tomu tak při oslavě schválení městského praporu a znaku města Broumova pražským parlamentem a při 650. výročí udělení městských práv.

Rovněž je třeba se zmínit o dobrých lidských vztazích Krojované skupiny broumovských Němců ve Furthu a broumovského pěveckého souboru Stěnavan.

Již dvakráte měl Heimatkreis svéje výjezdní zasedání v Broumově. Poprvé v roce 1996, kdy se již někomu – dnes bohužel neznámému – znelíbilo stále mluvit o Češích a Němcích a přiměl i ostatní k používání označení Starobroumované a Novobroumovanbé“. Je to výstižné, nakonec právě vztah ke kraji je poutem, spojujícím obě skupiny lidí.

Uvedená výjezdní zasedání byla vždy spojována se setkáními s dnešními starosty obcí bývalého okresu Broumov. Zářijové setkání roku 2001 bylo ještě význačné tím, že pozvání města Broumova přijal předseda Landsmannschaftu pan Berndt Posselt a přijel navštívit naše město. Na besedě s učiteli a žáky gymnázia, stejně jako na setkání se starosty ukázal, že naprosto není „zatvrzelým sudeťákem“, jak je často představován našimi sdělovacími prostředky, ale realisticky myslícím politikem s celoevropským přesvědčením, otevřeně projevujícím a slušně i lidsky obhajujícím svou pravdu.

Aby však shora napsané o stycích Broumovska s bývalými svými občany neznělo nadneseně, je třeba poznamenat, že tyto jsou převážně záležitostí omezeného okruhu obyvatel. Není to však výrazem nesnášenlivostí, ale zejména výsledkem jednostranné výuky jazyků před listopadem 1989.

Závěrem tohoto předlouhého vzpomínání a povídání jedna výzva. Je to skutečně tak těžké v zájmu usmíření se s krajany a sousedy napřáhnout ruku a říci: „Odpusťte nám vše, co pokládáte za vám učiněné zlo a za provinění vůči vám. Uznáváme, že z dnešních hledisek lidského poznání byly Benešovy dekrety, na základě kterých jste byli vyvlastněni a vyhnáni, nespravedlivé a lidským právům odporující“.

Každý, kdo se chce se sousedem udobřit, musí překousnout třeba i to, co sám pokládá za křivdu.

Zpátky