Leden 2009

Slovo a svět (Vzpomínky redaktora RFE)

Jaroslav Dresler

1. Rušičky narušily koncepci

Když začala Svobodná Evropa 1. května 1951 vysílat na střední vlně 417,2 metru z Holzkirchenu u Mnichova svůj celodenní československý program, rozezvučely se naplno komunistické rušičky. S jejich intenzitou nikdo nepočítal. Byla to studená sprcha na malou slavnost v jednom z předních mnichovských hotelů. Do značné míry tím byla narušena dosavadní koncepce a práce řady měsíců příprav. Týkalo se to především kulturního vysílání, v menší míře politických programů.

Projekt Svobodné Evropy vycházel z dvou mylných předpokladů. Předně se všeobecně počítalo, že se komunistický režim udrží v Československu jen nemnoho let. Svobodná Evropa vysílala zpočátku písničku Až se budem vracet, která vyjadřovala všeobecnou náladu tehdejších 180 zaměstnanců čs. oddělení. Druhý nesprávný předpoklad hlásal, že Svobodná Evropa má jaksi suplovat, či aspoň zčásti nahradit domácí potlačenou kulturu. To byla utopie, která však dávala celému projektu křídla. Již nikdy později se mezi zaměstnanci neprojevilo tolik nadšení a idealismu.

Kulturní vysílání se od podzimu 1950 připravovalo velkoryse. Plánoval je zejména Dr. Peter Demetz, mladý německo-česko-židovský intelektuál z Prahy, známý články o Kafkovi z Kritického měsíčníku. Demetz byl autorita. Vedle něho byl Jan Čep od samého začátku spíše jen ozdobou, zdůrazňující souvislosti s kulturou první republiky. Čep měl nejlepší tvůrčí období za sebou a o editorskou a administrativní práci, jaká je v každé redakci nutná, nejevil velký zájem.

Postupně přicházeli další, Z Paříže přijel Vladimír Peška, romanista a bohemista velké erudice, kterého Václav Černý jmenuje ve svých pamětech mezi svými čtyřmi nejlepšími žáky. Peška, boží člověk, se ve své bezbřehé naivitě stal obětí intriky, když dělal skupině šibalů kurýra s dolary, které se daly ve Švýcarsku vyměnit v lepším kurzu. Byl na hodinu propuštěn a po mnoha letech už neměl zájem s námi spolupracovat. Vynikajícím kulturním redaktorem byl také Zdeněk Lederer. Za války utekl z koncentráku, skrýval se u německého dělníka a po válce byl jedním z nejstatečnějších novinářů, kteří psali jako Michal Mareš, Eduard Valenta, Helena Koželuhová, poslanec Čížek a Pavel Tigrid proti komunistickému gestapismu. Také Zdeněk Lederer se stal brzy obětí intriky, ale Ferdinand Peroutka ho poslal vést filiálku v Londýně. Odtam Zdeněk Lederer referoval o politice a kultuře, režíroval, produkoval a jeho spolupracovníky při natáčení byli bývalý ministr Jaroslav Stránský, herečka Adina Mandlová, herec Jiří Pravda a mnozí jiní. Když se v rámci jedné z vln šetření filiálka omezovala, byl Lederer propuštěn. Pracoval v BBC a zemřel za operace srdce. Byl básníkem touhy a smutku, z generace Jiřího Ortena.

Později k nim přibyl Jan Tumlíř, mladík, který se v Praze pohyboval v širším okruhu Skupiny 42. Když odešel Demetz do Ameriky, Peška se vrátil do Paříže a Lederer šel do Londýna, vedl Tumlíř nějaký čas kulturní redakci sám. Vydal vlastním nákladem sbírku svých veršů a v létě 1957 šel studovat do USA. Zemřel předčasně po úspěšné kariéře jako sekční šéf mezinárodní celní organizace GATT. Po něm jsem 1. srpna 1957 převzal českou kulturní redakci. Vedl jsem ji do 28. února 1990, takže jsem se mohl ještě jako redaktor RFE podívat krátce před tím do Prahy.

V čem tedy komunistické rušičky narušily původní koncepci kulturního vysílání? Redakce si stanovila úkoly, na které ani ona, ani vlastně celý demokratický exil nemohly stačit. Hlavní každodenní kulturní program měl zpočátku 25 minut a mělo to být vysílání před půlnocí, In the Mood, především s hlasy světových básníků. Dalšími programy byla Kniha týdne /15 minut/, v níž se střídali Čep, Zdeněk Lederer a někteří jiní. Čep si vybíral novou francouzskou a anglo-americkou literaturu a mnohé jeho tehdejší recenze by i dnes stály za knižní vydání. Někdy však přestřeloval, z recenzovaných knih si vybíral k ocitováni nejdrastičtější pasáže, i sexuální, a tak ředitel Firt mi jednou pozlobeně řekl: "Napište Čepovi, že takové věci se mají dělat, ale nemá se o nich psát."

Pořadem, který se nejvíc vymykal možnostem Svobodné Evropy byla padesátiminutová Hra týdne, v níž se ve zkrácené formě vysílaly hry tehdejšího světového repertoáru, řečtí klasikové a česká dramatika, např. hry Ferdinanda Peroutky Šťastlivec Sulla a Oblak a valčík. Duší tohoto projektu byl dramaturg a spisovatel Josef Kodíček, který z hlasatelských začátečníků vychoval tým rozhlasových herců. Už za války v Londýně napsal Kodíček pozoruhodnou práci o hereckém projevu v rozhlase. Štěstím bylo, že v prvních letech působili v Mnichově také zkušení režiséři Gustav Machatý, František Čáp, Josef Holman a Luboš Kaválek. Her týdne bylo natočeno kolem stovky a většina se několikrát opakovala. V pekelném koncertu rušiček bylo však obtížné sledovat samotný děj, natož vychutnat jemnosti rozhlasové inscenace. Hra týdne však zašla také na to, že najednou nebyly peníze na copyright.

Stojí za to zaznamenat příznačnou epizodu: Vysílaly se také Špinavé ruce J.-P. Sartra. Sartre to zjistil, když náhodně listoval ve vyúčtování svého literárního agenta. Prý se rozzuřil, zakázal další provozováni Špinavých rukou a Svobodnou Evropu zahrnul nadávkami. O RFE jsou záporné zmínky i v některých jeho spisech.

2. Proč Slovo a svět

Byl to Peter Demetz, který dal hlavnímu kulturnímu programu název podle jedné z nejlepších knih Otokara Fischera, Toto označení dobře vystihlo směr a šířku našeho usilování. Jaroslav Kunc charakterizuje ve svém Slovníku soudobých českých spisovatelů tuto práci takto: "Slovo a svět shrnuje úvahy o filozofii a psychologii kultury. Fischer v nich dospěl až ke studiím o vzájemném prolínání a oplodňování duchových a tvůrčích proudů bez ohledu na přehrady hranic a času."

Prakticky to znamenalo, že nepřátelé dobré vůle a tolerance neměli mít u nás místo. Americká politika však v té době i později vsazovala spíše na renegáty, jedním z jejich poradců byl Arthur Koestler a americkou biblí se stal sborník Bůh, který zklamal, kde Koestler, Gide a jiní psali o svém rozchodu s komunismem. Étos demokracie nebyl hlavní silou tohoto zápasu.

Je to svým způsobem příznačné. Komunistický manifest je zdrcující analýzou kapitalismu, Peroutkův Demokratický manifest je zdrcující analýzou komunismu. Byli bychom však potřebovali vyznání víry a desatero demokracie. Nic takového však neexistovalo a existovat nebude.

Přímo v Anglické zahradě byl americkým poradcem Franz Borkenau, bývalý pracovník Komunistické internacionály, starý drobný pán, renegát. V jistém smyslu to bylo logické: tenkrát ještě nikdo pořádně nevěděl, co je to dialektický a historický. materialismus, ještě nevznikly katedry a instituce, které komunismus po všech stránkách studovaly a rozebíraly. A tak byli na znalce komunismus puncováni bývalí komunisté.

V čs. oddělení to bylo trochu jiné. Jediný význačný bývalý komunista byl Miloš Vaněk, který byl u založení KSČ, v Moskvě se dostal až k Leninovi a je v Leninových spisech také několikrát kritizován. Vaněk však opustil KSČ už v první polovině dvacátých let, byl pravým sociálním demokratem a šéfem Práva lidu. Do své legendy ho zařadil Pavel Tigrid, když tvrdil, že jeden z důvodů Tigridova propuštění z RFE byl právě Vaněk jako komunista. Vaňka však nepřijal Tigrid, nýbrž Vaňkův dávný přítel Ferdinand Peroutka. Vaněk byl příkladem bývalého komunisty, který se stal opravdovým demokratem. To nelze říci drtivé většině "reformistů" z období roku 1968.

Mezi spolupracovníky kulturního vysílání byl bývalým komunistou František Listopad, kterého jsem znal z Paříže z roku 1949, kdy právě odešel ze služeb čs. velvyslanectví. Listopad pracoval v kulturní sekci a byl redaktorem francouzského časopisu, dnes bychom řekli spíše letáku, v němž propagoval čs. kulturu a literaturu, ovšem komunistickou. Když byl povolán na konzultace do Prahy, řekl mu Evžen Klinger na ministerstvu zahraničí, že má být odvolán. Listopad šel rovnou zpět na nádraží a vrátil se do Paříže, rezignoval a vegetoval tam jako student, spolupracovník francouzského vysílání a básník na volné noze. Od začátku spolupracoval s Demetzem a Tumlířem. Profesor František Kovárna uvítal Listopadův - a také Hostovského příchod do emigrace články, v nichž vypočítal komunistické hříchy, vesměs slovní povahy, obou těchto spisovatelů. Z pozdějšího osobního a hlavně písemného styku s oběma jsem nabyl přesvědčení, že Listopadova komunistická epizoda byla víc poetická šaškárna než přesvědčení. U Hostovského šlo o snobský flonc, o permanentní vzdor a negaci. Nebyl komunista, ale jeho myšlení bylo komunismem trvale pokřivené a zmrzačené. Byl duchovní hrbáček, ušlápnutý, ukřivděný, bránící se podraznictvím.

Jako můj pařížský chodec psal Listopad skvělé fejetony, v nichž několika málo slovy navodil atmosféru a diskrétními zkratkami vystihl novou knihu, charakterizoval spisovatele a popisoval výstavy, inscenace a koncerty. Když vyšla Ionescova povídka Nosorožec /ano, zprvu jen povídka/, Listopad ji zdramatizoval, a tak jsme měli vpravdě světovou premiéru této pozdější slavné hry. Z piety jsem v Paříži několikrát přebýval v hotýlku naproti Ionescovu divadélku, i když to bylo nepohodlné a celou noc byly slyšet vlaky metra. jezdícího v Cité hluboko pod řekou.

Listopad se oženil s portugalskou princeznou a jednou jsem v jeho pařížském bytě přebaloval jeho pokakaná dvojčata, když monsieur běhal po Paříži za poezií a služka se do toho neměla. Jako náš dopisovatel navštěvoval Listopad také naši kancelář, kde šéfoval jakýsi Macháček. Ten pak odskočil a vrátil se do Prahy, což byla má první zkušenost s agentem. Francouzské úřady udělaly krátký proces a Listopada vyhostily. Psal jsem francouzskému ministerstvu vnitra, že mohu dosvědčit, že Listopad mě před Macháčkem varoval, ale odpověď jsem nedostal. Tak se František odstěhoval se svou princeznou do Porta, rozvedl se, stal se portugalským spisovatelem, divadelním režisérem a posléze ředitelem lisabonské akademie, kde měl prý pod sebou šest set profesorů, nepočítal jsem je, v Lisabonu jsem nebyl. Bez Svobodné Evropy by Listopad asi nebyl zůstal českým básníkem. Na rozdíl od mnoha jiných českých básníků, které jsem poznal, nebyl alkoholik. Je to málo jako charakteristika? Jako básník byl Listopad vždy jaksi mimo, cizokrajný kvítek jazykově přesný, umíněný, prostořeký, hravý. Jednou jsem ho ve studiu chtěl při natáčení přirovnat k Jeanu Cocteauovi. Velmi se rozhněval, že jsou to třesky plesky. 0 J. Cocteauovi neměl vysoké mínění, zato o sobě. Jeho poezie byla mou průvodkyní desítky let. Listopad by asi podotkl, že jsem ji nepochopil.

Dalším naším dopisovatelem, jehož nám mohla závidět kterákoli evropská kulturní redakce, byl nesmírně vzdělaný a při tom krajně citlivý Josef Lederer,bratr Zdeňka Lederera, který žil v Londýně už od doby před druhou světovou válkou a který několikrát publikoval svou poezii v Kritickém měsíčníku. Po studiích byl profesorem staroanglické literatury na jedné z londýnských kolejí. Tam, kde Listopad byl přelétavý motýl, byl Jožka sondou až do morku kostí spisovatelů, malířů, filozofů a hudebníků. Byl kulturní labužník a o prázdninách jezdil po evropských festivalech, zvláště do Salcburku. Miloval Mozarta, byl znalcem Shakespeara a napsal pro nás velký seriál o shakespearovské problematice. Nebyl odtažitým intelektuálem, nýbrž psal po léta také literární kabarety U rozviklané rudé fangle s břitkými popěvky.

Nejlepší jeho pořady byly ze série Stručný kurz české literatury, v níž se střídal s profesorem Karlem Brušákem. Od nejstarších dob až do současnost probrali Josef Lederer a Karel Brušák celou českou literaturu. Jejich charakteristiky se v ničem nepodobaly Jakubcovi nebo Arnu Novákovi. Když třeba jeden z nich srovnával popis bitev u Jiráska, Vančury a jiných autorů, byl to objevný pohled na známé texty, které se nyní jevily v zcela jiném světle. Jožka Lederer zemřel v Holandsku na začátku své další cesty za evropskou kulturou.

A pak tu byl ještě Jiří Kárnet, v Praze umírněný komunistický básník, divadelník a kritik, kterého jsem měl v paměti jako diferencovaného kritika hry Jeana Anouilhe Antigona. Posudky všech pražských divadelních recenzentů vyšly v samostatné knížce v Melantrichu a neméně pevně se mi usadila v paměti zdrcující kritika A. J. Liehma. Liehm označil hru za typický příklad kolaborace s nacisty. Liehm byl vždycky práskač.

Kárnet byl chráněnec Ferdinanda Peroutky a psal pro nás patnáctiminutový pořad Studio Mahattan, v němž měl postihnout celou soudobou americkou kulturu. Místo toho se věnoval hlavně starší a už uznávané, dokonce Nobelovou cenou odměněné americké dramatice. Měl velkou slabost pro Voskovce a Wericha. Jeho příspěvky, které si sám namlouval, režíroval a produkoval, byly z jednoho kusu, ale ze soudobé Ameriky toho Kárnet mnoho neviděl. Psal sice také o filmech, ale svým zvláštním způsobem. Když se v Polsku uvolnila cenzura, napsal jednou pojednání o tom, jak polské filmy na amerických festivalech byly za cenzury lepší než v době polského uvolnění. To se v této formě nedalo vysílat, tak jsem program "zabil". Takové "vraždy" se však daly spočítat na prstech.

Kárnet neviděl obrovský nástup americké architektury a abstraktního umění, totiž to, co jeden menší americký realistický malíř vyjádřil velkým plátnem. Uprostřed mírně pahorkaté krajiny je stůl, u něho sedí André Breton jako francouzský maršál a podepisuje kapitulaci. Za ním stojí američtí vícehvězdičkoví generálové a v pozadí je skupina tanků z První armády abstraktního umění. Nebyl jsem milovníkem tohoto uměleckého směru, v němž je víc podvodníků než jinde, ale přesto jsem napsal delší seriál o abstraktním umění, který se po několika letech vysílal v pozměněné formě rozhovorů s Lubošem Kaválkem v pořadech pro mládež. Luboš měl se mnou svatou trpělivost, v několikaminutových páskových záznamech musel znovu a znovu stříhat mé nerozhlasové klopýtání.

Kárnet se dostal do Ameriky v době, kdy to bylo pro komunisty skoro nemožné. Nemýlím-li se, tvrdil, že byl "kandidátem". Tohle slovo nebylo ovšem v imigračních dotaznících a vlastně ani "kandidáti" ještě nebyli v KSČ běžnou věcí. Jedině jako kandidáti do ústředního výboru a jeho předsednictva. Tak velký bolševik Kárnet nebyl. Později prý úspěšně obchodoval na burze a odešel, byv vyhozen žid židem, který si na jeho místo posadil svou známou. Ale to už je epizodka Otty Picka, na něhož dojde mnohem později.

Tak to tedy byli moji hlavni spolupracovníci, s nimiž jsem v létě 1957 začal redigovat Slovo a svět.

3. Havel a spol.

Na jaře 1964 byl v Mnichově týden české kultury. Byly to první vlaštovky blížícího se jara. Zájem místního publika byl minimální a tak na mnoha podnicích převažovali zaměstnanci Svobodné Evropy. Psal jsem o tom hodně a v jednom komentáři jsem poznamenal, že je to jistý pokrok proti poválečné době, kdy komunisté chtěli aby se slovo Němec psalo s malým en. Oukejista Belluš, slovenský zástupce ředitele oddělení, to nedovolil vysílat. Samuel Belluš byl oportunista jak z obrázkové knihy. Vysílání nerozuměl, tak se Američanům podbízel jako úzkostlivý cenzor. Proslavil se výrokem na každodenní americké programové schůzi. Když se ho ptali, co se v neděli významnějšího událo, Belluš odpověděl, že v monitoringu stojí, že "akýsi Síbům volačo vravil". Seeboom byl ministr bonnské vlády, sudetoněmecký revanšista, který byl každou chvíli terčem komunistické propagandy. Belluš, takto Američan, si jeho jméno poameričtil a neměl tušení, kdo to vlastně je. Po válce byl Belluš slovenským povereníkem informací, tedy protihráčem Václava Kopeckého. Maličký šejdíř proti superstalinskému kádru. Adina Mandlová zaznamenává v knize Dneska už se tomu směju, jak se na ni po propuštění z kriminálu lepili všelijací dobrodruzi a podvodníčci. Píše: "Pak následoval nějaký slovenský povereník, jenž mě potkal v Piešťanech a usmyslil si, že si mě vezme a vyveze za hranice, ale z toho sešlo, asi to na něj prasklo a nedali mu pas." Když měla Mandlová později v Mnichově autorský večer, ptal se mě Belluš starostlivě, co tam o něm říkala.

Na ten týden české kultury přijela do Mnichova dost velká sestava, Hrabal, Hrubín, Norbert Frýd a několik dalších, hrálo se divadlo a pouštěly se filmy. Objevil se tu poprvé také mladíček Václav Havel, který zadrhovaně předčítal ze svých textů. Vypadal právě tak étericky jako Věra Linhartová v jarních šatičkách, jako by přijela přímo z dívčího penzionátu.

Havel se nijak výrazněji neprojevoval, autorské večery byly zakřiknuté, jen Hrabal utrousil tu a tam nezbednou poznámku. Nikoho jsem přímo neoslovil, nebylo v našem zájmu vyvolávat provokace, nepochybně bylo s sebou několik agentů StB. Když však byla na Leopoldstraße veřejná diskuse s několika spisovateli, přišel za mnou o přestávce Franz Peter Künzel, překladatel z češtiny a pořadatel toho týdne, abych prý mu nadiktoval otázky pro pány autory. Chtěl jsem tedy vědět, jak to bylo, když Norbert Frýd vezl z Mexika, kde byl kulturním přidělencem, do Prahy omilostněného vraha Lva Trockého Mercadera. A Hrabal nám měl vysvětlit, proč pracoval na Kladně jako dělník, když byl spisovatel. Frýd pokud vím neřekl nic, Hrabal se kroutil, že prý má rád dělníky.

Havel se toho nezúčastňoval, měl reálnější zájmy. V Mnichově žil jeho strýc Miloš Havel, známá postava pražského filmového podnikání a bývalý majitel Barrandova. Barrandov mu Němci za války zabrali a když Miloš Havel utekl do Mnichova, chtěl se soudit s německou firmou UFA v likvidaci. Advokáti se však mimosoudně dohodli a Havel dostal jeden milion marek. Na začátku padesátých let to byly obrovské peníze. Redaktoři RFE nastupovali tehdy v platem 800 DM měsíčně. Miloš Havel začal úspěšně podnikat. Zařídil si velký byt na rohu Lamontstraße a Kopernikusstraße v bloku domů, kde bydlelo mnoho zaměstnanců RFE a otevřel import jeans a hospodu Goldene Stadt ve středu Mnichova. Jeho svíčkové, husy, topinky s husími játry, buchty a koláče, slivovice a mnoho jiného byly proslulé. Měl však kompaňona Dušana Hubáčka, který mu dělal šoféra a mnohem víc, a ten ho posléze ze Zlaté Prahy vymanévroval. S finanční pomoci Julia Firta si pak Havel otevřel menší českou hospodu ve Schwabingu.

Havel byl grand. Jako za starých časů jezdil po filmových festivalech, kamarádil se s Werichem a filmařskou zájezdovou jedenáctkou, platil a hostil, jako by byl českým velmožem. Když pak začal do Mnichova jezdit synovec Vašek, přivedl si svou partu a v nové Havlově hospodě bylo leckdy víc českých /neplatících/ hostů než německých. Nemohlo to dobře dopadnout, Miloš Havel přišel i o svou druhou hospodu a jeho věrný kamarád Julius Firt mu koupil malé květinářství. Byl to fantastický nápad. Květiny povadly a Miloš Havel zemřel jako žebrák. Aby mu město Mnichov nemuselo platit chudinský pohřeb, uspořádal ho věrný kamarád Julius Firt sám.

Mezitím začal Václav Havel pracovat na své kariéře, jezdil po exilu, navštívil v Americe Peroutku, získával kontakty. Jeho hry se překládaly a hrály. Nebyl však "světovým dramatikem", jak to tvrdila česká renegátská opozice. Havel se dával v malých experimentálních divadélkách při velkých scénách, jezdil jsem na ně do Augsburku a jiných menších měst. Byly to malé, maličké divadelní formy, hodně poplatné Voskovcovi a Werichovi. U Wericha, starého kamaráda Miloše Havla, dělal Vašek nějaký čas kulisáka a Werich mu pomohl držet pero. Havlova jistá proslulost pramenila z toho, že žil v Praze a dělal ve svých hrách tak trochu opozici, což se líbilo snobským levičákům na Západě. Poezie, metafyzika, velkorysý projekt divadla světa však Havlovým hrám chyběly. Nebyl český Ionesco ani Beckett, ale autor kabaretních hříček, jaké se píší kdekoli na světě. Pak se sám začal pokládat za filozofa. Velmi se hodil renegátům, když později místo nich seděl v kriminále.

4. Jednotka

Bylo kalné ráno. Začátek ledna 1951. Vystoupil jsem z pařížského rychlíku na prázdné nástupiště ve Wormsu. V pozadí kulhal velký obtloustlý muž, Vladimír Kulhánek. Bylo to tak domluveno, před nádražím jsme nasedli do Opel Kapitäna a jeli jsme nějakých dvacet kilometrů do mannheimského předměstí Feudenheim. Tak jsem zcela neformálně nastoupil v US Army, Information Exchange Control Section, APO 403.

Když se přehnal únor 1948, Američané se rychle vzpamatovali, připravovalo se NATO a vedle něho celá paleta dalších viditelných i neviditelných aktivit. Mezi viditelné patřilo rádio Svobodná Evropa a Kongres pro svobodu kultury. Tato organizace měla čelit komunistické propagandě mezi intelektuály, v nejrůznějších institucích a na univerzitách. Mezi jejími zakladateli byli Benedetto Croce, Karl Jaspers, Denis de Rougemont, François Bondy a několik dalších předních evropských liberálních myslitelů. První kongres Kongresu pro svobodu kultury se konal v západním Berlíně a čs. kulturu v exilu tam zastupoval profesor František Kovárna.

Z neviditelných aktivit jsem mohl delší čas vidět a sledovat dvě. Předně to byla naše jednotka, do níž jsem vstoupil na peróně ve Wormsu, a pak guerilla bývalého čs. divizního generála Františka Moravce, jejíž někteří diverzanti bydleli nějaký čas v domě přes ulici od mého pokoje.

Naše jednotka byla ve stavu příprav a zkoušek. V roce 1951 předpokládala jedna z alternativ budoucího vývoje sovětskou invazi do západní Evropy. Americká armáda jí chtěla čelit nejen tanky a letadly, ale i psychologickou obranou, totiž propagandou. A tak jsme koncipovali a tiskli ve vojenských tiskárnách letáky a časopisy, zkoušeli vysílání na krátkých vlnách a dávno před Svobodnou Evropou posílali naše tiskoviny na balónech do Čech.

Naším parádním výtvorem byl Dikobraz. Několik pražských čísel jsme rozložili na stole, přišli dva seržanti, prohlíželi si první a poslední stránky zvětšovacími skly, řekli O. K. a odjeli. Tak jsme se do toho pustili. Psali jsme texty, povídky, vtipy a kreslili. Též jsem si přiložil polínko do ohně, ale jako začátečník jsem se nemohl vyrovnat kresbám zkušeného malíře a ilustrátora Aloise Salače, u něhož jsem několik měsíců bydlel v podnájmu. Jedna z jeho tehdejších nejlepších kreseb, vlastně seriál comics, vznikl z našich úvah o tom, co se asi stane, až zemře Stalin. Salač nakreslil mimo jiné Stalinův pohřeb, jak ho nesou v otevřené rakvi a jak se za ním navzájem vraždí Berija, Malenkov a spol. Jak se později ukázalo, nebyli jsme daleko od pravdy. Netušili jsme, že také nám bude zvonit hrana. Když Stalin zemřel, bylo invazi do západní Evropy odtroubeno a pragmatičtí Američané naši jednotku během půl roku rozpustili. Nejsme však ještě tak daleko.

Když jsem nastoupil, postupně jsem se dovídal, jak to chodí. Dostal jsem identifikační kartu na své jméno, ale peníze, "žold", jsem podepisoval jménem Alan A. Lavery. Malíř Salač se podepisoval jako Tagliaferro a na to jméno měl dokonce vystavený americký průkaz. Byl jsem v Jiříkově vidění. Salač, který se nesměl s ostatními členy jednotky stýkat a nesměl ani vědět, kdo je kdo, bydlel ve vilce na venkově. A já měl být jeho spojkou jednotkou. První večer jsem mu vše vyklopil. Když jsme popili, nadhodili jsme možnost že nějaký šibal podepisuje asi peníze několika dalšími jmény a pak se to rozdělí mezi zasvěcené. Byli jsme v pasti? Salač tvrdil, že se jednou sešel s generálem Moravcem, a ten mu prý řekl, že když je někdo u něho komunistický špion, tak zakrátko je v lese pod drnem. Němci neměli ještě suverenitu.

Naše tiskoviny se dopravovaly do Čech nejen balóny, ale i poštou. Ti dva seržanti natiskli faksimile první a poslední stránky pražského Dikobrazu k nerozeznání v barvách a na stránky dovnitř černobíle naše texty a kresby. A pak jsme psali na obálky stovky a tisíce adres národních výborů, institucí, škol, ministerstev ba i soukromníků podle telefonních seznamů, skládali do nich Dikobraz a lepili na ně čs. známky. Kulhánek prý měl dva agenty - chodce, kteří to házeli v Čechách do schránek. Jednoho mu prý zastřelili, tak prý pak něco nosili lidé z Moravcovy grupy. Nebyla to masová kampaň, jen experimenty pro případ.

Nebyla to jen hra. Nějaký čas jsem bydlel s třemi spolupracovníky ve vile, kterou US Army zabrala nacistickému učiteli. Dostali jsme instrukce pro případ invaze. Veškerý písemný materiál jsme měli odnést na zahradu, polít ho benzínem a pomoci zápalných bombiček vše zlikvidovat. Pak odjet našimi dvěma auty k frankfurtskému letišti, kde se dovíme, zda budou místa v letadle nebo zda se máme vypravit v konvoji vojenských aut přes Francii a Španělsko do Portugalska, kde bude velké naloďování.

Když už jednotka v roce 1953 končila, přestěhovali nás do Mnichova do velké vily v Klementinenstraße ve Schwabingu, kde sice byly ve sklepě také bombičky, ale jinak to bylo mírumilovné. V obrovské kuchyni jsme našli několik příborů a talířů s označením SS-Leibstandarte Adolf Hitler a povíce kuchyňského náčiní následné fotografické jednotky US Army. Ve vile byla tak velká hala, že se v ní po našem odchodu mohly natáčet některé interiéry filmu s Ingrid Bergmanovou. Za našich časů tam však stál profesionální pingpongový stůl a na něm se občas předváděl náš americký šéf Jan Hála, John Hall, výborný jazzový klavírista, který si jednou v Paříži šel jako host v baru zahrát a uprostřed skladby upadl na zem v kompletním deliriu.

Američané se k nám zachovali gentlemansky. Byly tři možnosti: Kdo chtěl, mohl okamžitě emigrovat do USA mimo jakékoli kvóty a pořadí, nebol studovat do Straßburgu, kde Svobodná Evropa financovala při místní univerzitě Evropskou kolej, anebo jít do Svobodné Evropy. Tak jsem tam nastoupil 20. listopadu 1953. Nebyl jsem vítaným příchozím. Každý věděl, že jsem přišel zadními vrátky ve chvíli, kdy už se z finančních i jiných důvodů propouštělo.

5. Sladká kyselá Francie

Byla Paříž na spadnutí? Viděli jsme to trochu černě. Občas stávkovala elektrárna, často metro, nejezdily busy. Přece jen to však bylo příliš smělé, když Josef Kainar tvrdil ve veršovánce v Tvorbě, že vítězná Rudá armáda smete emigranty do Atlantiku. Básníci poroučeli větru, dešti, ale počasí bylo, jak se mu zachtělo.

Uprchlická Paříž. První noc v Armádě spásy, my tři kumpáni jsme se za pár franků opili, pak jsme Armádu hledali, o půlnoci se zavíralo. Když jsme se rozdělili a každý běžel na svou pěst, jen já jsem dorazil včas. Vrátný mě vedl k mé posteli, bylo to ve třetím poschodí, bývalá továrna, v hale bylo jistě aspoň osmdesát postelí. Moje obsazená. Vrátný vzal baterku a mírně jí praštil do hlavy spícího. Rázem vyskočily desítky spáčů k všeobecnému mumraji.

Druhý den na druhém konci Paříže čs. uprchlický komitét. Nějaké poukázky na jídlo, potvrzení o registraci. Bohuslav Brouk seděl za stolem s otevřenou lahví rumu a domlouval drotárkovi, aby šel zpátky domů, do Tatier. Pak policie, budova známá z filmů podle Simenona. Fotografie ze všech stran, otisky všech deseti. "Co jste dělal v Tchécoslovaquie? " Vysokoškolský student, předložil jsem index, a novinář, vytáhl jsem z kapsy legitimaci Svazu čs. novinářů s textem také francouzským. "Prodavač novin", zapsal si znechucený úředník. Razítko, pobyt na tři měsíce. Před tím venku u automatu na fotky pro récepisée. Viděl jsem cizího hubeňoura s kruhy pod očima. Tak tohle je ta emigrace, myslel jsem si s přiškrceným úsměvem.

Ale byl tu ještě pater s honosným titulem ředitel katolické misie pro uprchlíky z Československa. To byl náš Otec Ladislav Pavelka. Byl chudý jak kostelní myš. Sloužil mše v kostele, který byl vedle ateliéru Le Corbusiera. Znal se s ním osobně. Páter byl unikum. Jeho jediným pravidelným příjmem bylo sto starých franků za mši. Před mnoha lety byl profesorem na gymnáziu v Praze. Měl tvrdou palici, nesnesl se s ředitelem. Přeložili ho na Podkarpatskou Rus, Vykašlal se jim na to. Šel studovat na kněze. Za nemnoho let se vrátil na své pražské gymnázium jako katecheta. Teď žil v šestém poschodí v činžáku, kde byly komůrky pro služky. Vešla se tam právě postel, petrolejový vařič, vyklápěcí stolek a na zdi háky na šaty. My dva hosté jsme se tam sotva vměstnali.

Původně jsme přišli z Německa přes zelenou hranici tři. Ale ten třetí za několik dní pravil, že to nemá vejšku, že jde do Legie. V metru si vyžádal na památku břitvu, s kterou jsem několikrát holil osazenstvo v studentském uprchlickém táboře v Ludwigsburgu. Už jsme o něm nikdy neslyšeli. U Dien-Bien-Phu padlo mnoho našich mládenců.

Páter nám obstaral pokojík u vdovy po francouzském stíhacím letci, který sestřeloval spolu s Čechoslováky stroje Luftwaffe, než ho Němci dostali dolů do Lamanšského průlivu. Bylo to v nóbl 16. čtvrti, náměstíčko belgického krále Leopolda II., dům jako ze škatulky, ve vstupní hale mramor, ale my jsme chodili zadním vchodem přes dvůr, když se pralo a vařilo, v naší služkovské komůrce se na betonových stěnách usazovaly krůpěje. To nic, nejhorších je prvních deset let.

Páter měl dvě místa v klášteře, která mohl obsadit českými studenty. Stipendium nebylo, na zápisné nebyly frantíky, ale páter jen mávl rukou. Jedinkrát nás navštívil kardinál Spelman, byl vrchním katolickým knězem v US Army, měli jsme moráka, kardinál byl v generálské uniformě. Ten klášter patřil chorvatským sestřičkám a vyvařoval z propadlých konzerv americké invazní armády. I pro vyhladovělé to bylo svým způsobem otřesné. Pozdější sochař Schiffer nám lahodnou slovenštinou říkal, co si máme představovat: jsme ve Versailles a z pravé strany tančí po trávníku překrásné víly. Tak jsme polykali hovězí z konzerv. A pak my dva, kteří nikam nespěchali, jsme umývali padesát nebo kolik talířů, příborů, hrnce, stoly. Odnesli jsme si za to zbylé baguetty. Když byly univerzitní prázdniny, museli jsme sušit pusu.

Uprchlická Paříž byla nuzačka. Jára Kohout si pronajal bývalý bordel /nyní už byly veřejné domy zákonem zakázané/, v přízemí bylo bistro, tam Kohout s dcerou Alenou dělal své kykiriký, vystupovala s nimi Rozina Jadrná. To moc nevynášelo, tak Kohout kdákal ve vysílání pro ČSR a kromě toho rodina pilně navlékala korálky. Korálky nám sice nezachránily život, ale zato jsme s jejich pomocí mohli například udržovat štafetu cigaret, kterou jsme si přinesli z milého Československa. Do sladké kyselé Paříže. Bylo to nádherné vidět každou neděli v Louvru a v muzeu moderního umění na vlastní oči Leonarda, Rubense, van Gogha, to vše, co jsme dosud znali jen z pochybných reprodukcí. Bylo to nádherné, ale nohy bolely nejen po nekonečných sálech, ale i po pěší túře, když nebylo na metro. Světové malířství zůstává pro mne nerozlučně spojeno s oteklými nohami.

Páter věděl, že se musí udržovat cigaretová štafeta, že je třeba kupovat známky, že je nutné si jednou za uherský rok něco vypít. Tak nám dohodil různé fušky. Nějakému českému puškaři jsem přes zelenou hranici vezl z Belgie do Paříže lovecké pušky a často jsem uháněl expresním rychlíkem do Straßburgu. Tam jsem přestoupil do Orient Expressu z Prahy do Paříže, ve spacím voze odšrouboval průvodčí strop a z něho vytáhl veletucty perliček už na šňůrkách. V Nancy jsem přestoupil na osobní vlak a tím se trmácel do Paříže. U expresu dávali pozor celníci v civilu, u osobního vlaku ne. Mé dva kufry vážily čtyřicet, padesát, někdy i víc než šedesát kilo. Perličky zrovna v Paříži letěly, Někteří mí známí je dostávali surové, musely se barvit a leštit a pak se navlékaly. Na jednu vepřovou kotletu se muselo navléci několik šňůr. Všichni, koho jsem znal, navlékali a někteří se scházeli večer co večer v bistru u École Militaire. V zadní místnosti sedávali Rusové, prý už od bolševické revoluce. Když jsem se tam šel po letech podívat, bylo jich míň, ale seděli tam. To jsem nechtěl.

USA? Kanada? Jižní Afrika? Austrálie? Všecko mělo nějaký svůj háček. Když jsem neuspěl s psaním adres na obálky pro reklamní kampaně - byl bych projel metrem na druhý konec města víc, než bych si vypsal - když jsem odmítl učit se hodinářem, což mi nabídlo IRO, když jsem nechtěl jít k dominikánům do Belgie - páter říkal: „Tam budete moci studovat kunsthistorii celý život", přihlásil jsem se u Australanů. V imigrační komisi sedělo několik úředníků, jednací řeč, jak je to u Slovanů od všeslovanského kongresu v Moskvě zvykem, byla němčina. Takže všichni konzulární Australané byli rakouští nebo němečtí židé. Paní předsedkyně se mě optala, proč mám tak dlouhé vlasy, zda jsem existencialista, vybídla mě ke stolu, ohmatala /neexistující/ svaly na rukou a rozhodla: "Přijdeš sem za tři měsíce, přineseš potvrzení, že jsi pracoval na silnici nebo v dolech a pak můžeš jet do Austrálie." Háček byl v tom, že na základě tříměsíčního pobytu, který se musel stále obnovovat, nebylo lze dostat pracovní povolení. A potom, největším háčkem jsou doly. Kdysi jsem byl na brigádě na dole Zárubek v Ostravě. To byl ten kardinální háček.

6. Tragédie Jana Čepa

Do Paříže jsem se vracel jako domů. Ten pocit, který jsem neměl, když jsem poprvé přijel po čtyřiceti letech zase do Brna. Snad to byla pařížská svoboděnka, mýtus mládí, který se ztrácel. Tušil jsem, že by setkání s Otcem Pavelkou nic nepřineslo. Byl pro chudé, ale já jsem si už teď mohl sednout do kavárny, jít na oběd, třeba si vlézt do taxíka. To už nebylo to.

Páter žil téměř ze vzduchu. Ráno si vzal pět prázdných litrových lahví, nastrkal je do omšelé aktovky a vypravil se do hal, tam kde teď stojí Pompidouova obluda. Koupil pět litrů tekutého koňského tuku, když haly končily, vybral si z hromad odpadků zeleninu, naložil do vody boby, aby změkly, a pak z toho všeho vařil polévky. Nic už mně nikdy tak nechutnalo. Místo za Otcem Pavelkou se vydal za Janem Čepem. V rádiu jsem ho znal sice jen letmo, byl bych však chtěl vědět, zda zde našel kus své svobody. V Mnichově mu nebylo dobře. Překročil padesátku, ale už se šoural jako stařec. Cestou z rádia domů musel do mírného kopečka a na první lavičku v parku pak zasedl zničený.

V Paříži se oženil s dcerou malého esejisty du Bose, který je dokonce v českém slovníku francouzských spisovatelů. Ulice Svatých Otců jde po levé straně podle katedrály Nôtre Dame, z terasy měl Čep na dosah ruky podpěrné pilíře stavby. Přiženil se do starého bytu, byly tam tchýně a žena a teď už také nedávno narozená dvojčata. Šlo se po dřevěných točitých schodech. Jako do nebe, ale pro Čepa to byl očistec. Vedle v dome řvaly den a noc motocykly, byla tam dopravní policie, ti známí smrťáci z Cocteauova filmu. Čep seděl v knihovně a popíjel laciné červené víno. Měl jako obvykle špatnou náladu. Prozradil mi, že Firt už rozhodl o novém šéfovi kulturního vysílání. Bránil jsem se. Chtěl jsem být politickým redaktorem. Řekl jsem nějaké jméno, ale Čep to odmítl, že je to pomalý Hanák.

Za nemnoho měsíců jsem zase seděl ve starožitné du Bosově knihovně. Přivedl jsem Františka Listopada. Firt chtěl, abych mezi nimi domluvil modus vivendi, byli to naši nejdůležitější pařížští spolupracovníci. Rozhovor se rozvinul obráceně, než jsem předpokládal. Myslel jsem, že Čep uhodí na Listopadovu komunistickou minulost, ale místo toho začal Listopad ofenzívu, jakoby Čep byl kolaborant a fašista. Čep se bránil jen matně, ale jak se pilo, tak jsme zvolna zapomínali, proč jsme se vlastně sešli a končilo to stisky rukou.

Když Čep odcházel z Mnichova do Paříže, podepisovala se řada listin a smluv, byli u toho Hans Fischer za management, Firt jako ředitel oddělení a jeho zástupce Jaroslav Pecháček. Otevřelo se šampaňské a Čep odjížděl v dobré náladě, že za několik let bude brát pěknou penzi. Když pak ten termín prošel, penze nepřišla a z rádia dostal Čep dopis, že o tom smlouva nikde není. Tak stárnoucí Čep musel psát v potu tváře své meditace až do roztrhání těla. Často se mi v dopisech omlouval, že se opakuje, že někdy opakuje celé odstavce z dřívějších úvah, vynechával Knihy týdne a jeho spolupráce s námi se rozplývala v nic. A pak uhodila mozková mrtvice, Čep nemohl mluvit, skoro se nepohyboval, pak přece jen vyrážel jednotlivé slabiky a slova. Redaktor František Smrček ho nutil do interviewů, slovo za slovem a slabika za slabikou se musely stříhat a slepovat. Několik slov jako pozdrav posluchačům si pak vyžádalo hodiny studiového času. Bylo to barbarské a nedůstojné.

O Čepových prvních prózách psal Šalda, že na nich ulpěla „ranní rosa" a Jaroslav Kunc podtrhoval "řeč, čistotu slova, oproštění slohu, jednoduchost stavby, výrazovou střídmost, jazykovou prostotu a hlavně ryzost." Rosa uschla a zůstala řeč. Když kolem roku 1968 vyšly některé Čepovy staré překlady, jeho bratr Václav zdůrazňoval, že je musel jazykově přepracovat.

Čep napsal pro rádio a částečně si sám namluvil desítky meditací na náboženské náměty a jako polemiky s komunismem a marxismem. Jeden ze základních námětů se točil kolem otázky "jak být sám sebou". Byl to opak Marxova "odcizení". Oba termíny patří do mlhovin metafyziky a také vypovídají o svých autorech. Čep chápal rozpor mezi svými ideály a svým životem. Byl alkoholik, žil dlouho - aspoň podle katolické morálky - v promiskuitě. Pronásledoval ho stihomam. Exil ho znepokojoval, trpěl osudem svých přátel, vězněných katolických spisovatelů. Uvědomoval si, že není "sám sebou", že selhal. Proto to úporné teoretizování.

Když jsem ho navštívil naposled, ovanuly mě nicota a smrt. Ležel v kumbálku, chtěl něco říci, ale nebylo co. Pohladil jsem ho a odešel. Pokud byl ještě aktivní, Čep si z ničeho nic přál, abych už nebyl jeho editorem. Tak se jím stal pomalý Hanák.

Za jeho nemoci a po smrti byla víc než naléhavá otázka jeho důchodu. Jaroslav Pecháček byl tehdy ředitelem, tak zařídil, aby se ve zvláštním programu vysílalo znova vše, co kdy Čep napsal a aby se to honorovalo podle nejvyšší možné sazby. Byla to náhrada za to, co se pokazilo za Čepova stěhování do Paříže. Neměl pravdu Václav Čep, když do pražského časopisu Student napsal, že Svobodná Evropa nechává jeho bratra umírat v bídě. Exil je nemoc a tahle byla smrtelná. Co z Čepova díla přežije? Nemůžeme poroučet budoucnosti a zavazovat ji.

7. Propagandista Hostovský

Před lety chtěli v Paříži po Janu Čepovi, aby jim přeložil nový román Egona Hostovského. Byl to oříšek k nerozlousknuti. Čep si mi stěžoval v dopisech, že opravdu neví, jak přeložit květnaté věty, které rozebrány, neměly občas smysl. Hostovského próza byla pravým opakem jasného a logického francouzského způsobu psaní. Vedle krátkých vět Alberta Camuse to bylo řídké bláto. Hostovský psal ne jak mu zobák narostl, ale jak mu velela žluč. Když můj kamarád Ivan Blatný zůstal v Londýně, pořádal se na Dobříši sjezd Klubu mladých básníků. Na závěr Hostovský, který tam byl jakýmsi kmotrem praporu, sepsal proti Ivanovi manifest a dal ho podepsat účastníkům, mezi nimiž byli Kainar, Chalupecký, Bednář a řada dalších. Ivan Blatný se prý sám vyloučil z národa. Nepodepsal se Halas, ani Majerová. Hostovský se zaskvěl v samém čele.

Když pak přišel do Svobodné Evropy v New Yorku, posílal nám do Mnichova na pásech své polemické šlehy Vot kultura. Byly v nich jed a žluč, tentokrát zpátky do Čech. Majerová byla podle něho znárodněná Mařena a podobná epiteta Hostovský připisoval kde komu. Když zemřel, žádal mě Škvorecký, abych z Vot kultur připravil pro jeho nakladatelství v Kanadě malý reprezentativní výbor. Odmítl jsem. Předně bylo v Mnichově skoro nemožné najít staré skripty a za druhé jsem si myslel, že by to Hostovského pověsti "světového" spisovatele uškodilo. Ta šmokovina však mohla doložit, jaký to byl člověk. Hostovský psal sugestivně, znal všechny propagandistické triky, sám proplul každým úskalím, když mělo téci do bot, vždy se včas ulil. V tom se podobal Adolfu Hoffmeisterovi i jiným salónním levičákům, kteří na všecko vždycky vyzráli. Psali jsme si o technických a programových věcech a konečně jsem ho viděl na vlastní oči. Přijel nočním rychlíkem z Dánska, na peróně ho vítal Firt, já a redakční sluha, já ho odvezl taxíkem do hotelu a chvíli jsme si povídali o všem a o ničem. Pak Hostovský požádal, abych mu zprostředkoval schůzku s překladatelem Künzlem a audience skončila.

Kterýsi německý znalec mi řekl: "Hostovský píše jak Kafka. Máte českého Kafku". "Ano, ano", odvětil jsem, "Kafka je literatura a Hostovský čtivo." Po válce prý cosi vyšlo Hostovskému v masovém nákladu v prvních tehdejších knížkách do kapsy. Jestli se nemýlím, bylo to armádní vydání pro vojáky do batohu. Ne k vodě. Čtivo k vodě psal Škvorecký. Též Pavel Kohout. Ale to je jiná historie.

Franz Peter Künzel si mně po čase stěžoval. Hostovský ho v hotelu ve Schwabingu vznešeně přijal a objednal láhev whisky. Pak mu vytkl, proč prý nepřekládá jeho nové knihy. Künzel řekl: "Máme tady v Německu na to jiná měřítka. Vy jste vydal německy tři romány, každý v jiném nakladatelství. To nejde. Dobrý autor musí mít svého nakladatele, který tiskne všecko." Rozmrzelý Hostovský brzy odešel do svého pokoje. Před tím pokynul Künzlovi, aby tu whisky zaplatil. „Ten člověk asi nevěděl, kolik stránek musím přeložit na ten účet." Umění překladu se v Německu cení míň než práce posluhovačky.

Jednou nás mohl Hostovský přivést do ošklivého maléru. Naše krátkovlnné vysílačky byly ve Španělsku a Portugalsku a rádio se muselo smluvně zavázat, že se nebude plést do vnitřních záležitostí těchto zemí. Některým levičákům v rádiu to vadilo, ale byli zticha. Mně to nevadilo. Nechtěli jsme svrhnout Franka a Salazara, ale bolševiky v Praze. Hostovský si v New Yorku natočil pokračování svých vzpomínek, v němž si vylil žluč na portugalského diktátora. To se nemohlo vysílat. Firt také zabil jiné pokračování, v němž Hostovský popisoval, jak ho jeho portugalský nakladatel navrhl na Nobelovu cenu. Firtovi se zdálo, že je to moc silný tabák. Maličký knihkupec a nakladatel opatřil právě vyšlou novinku stuhou s nápisem, že autor je kandidátem Nobelovy ceny. Nějak se ti kandidáti v mé blízkosti množili. Můj kamarád.z mládl Milan Kundera byl několikrát navržen Jugoslávci. Sám jsem jednou při víně přemítal, zda jako kulturní redaktor RFE nemám navrhnout Hrabala. Když jsem vystřízlivěl, tak jsem si řekl, že by to bylo přece jen trochu smělé. Ne kvůli Hrabalovi.

Když už byl nemocen, navštívil Hostovského A. J. Liehm a napsal pak o tom do Pelikánových Listů rozsáhlý interview. Liehm doved napsat cokoli. Konec konců byl reportérem Literárních novin na procesu se Slánským a ve spílání obžalovaným se předháněl s reportéry Rudého práva. Hostovskému vložil do úst povšechné útoky proti exilu - nikoli proti RFE - a zacílený útok proti Radě svobodného Československa a některým jejím členům. Neměl jsem v lásce tuto instituci, která v podstatě jen přežívala jako Kerenský. Když však Hostovský řekl /nebo to jen Liehm tak napsal?/, že Rada neměla jiný program než pomáhat rozpoutat třetí světovou válku, nebylo možné mlčet. Napsal jsem proti Hostovskému článek, který podepsal též Antonín Kratochvil, v němž jsem připomněl Hostovského manifest proti Ivanu Blatnému. Potrefená husa napsala udání na nás dva a Josefa Pejskara jako vydavatele Českého slova, kde článek vyšel. Bylo adresováno americkému ředitelství Svobodné Evropy ve Washingtonu. Když Hostovský zemřel, vysílal jsem o něm slušně podle zásluhy. Byl sám sobě problémem ba i nepřítelem.

8. Lidská komedie

Znal jsem v Paříži muže - říkejme mu Fábr - jehož osudy by vydaly na tlustý román. Byl tenkrát ženatý s bývalou kolegyní ze Svobodných novin v Brně, která tam psala u dálnopisu. V Paříži se systematicky prodíral mezi smetánku a byl lvem salónů v nejlepším pařížském americkém sportovním klubu. Měl za sebou pražskou kariéru. Když se Praha v květnu 1945 uklidnila, opatřil si peruánskou vlajku, připevnil ji na své auto a jmenoval se peruánským konzulem. To už byl v Praze ještě jeden peruánský konzul a tak posléze musel přiletět z Peru úředník z ministerstva zahraničí, který si vybral Fábra. Po únoru 1948 se stalo, že bývalý hokejový internacionalista Pepík Maleček procházel v Ruzyni celní kontrolou a úředník nad jeho novým pasem řekl: "Pane Maleček, vy jste poslední Peruánec, kterého pouštím ven." Story se vypravuje v různých variantách. Jako myslivci má i exil svou latinu.

Fábr se rozvedl a znovu oženil s dcerou majitele továrny na barvy a laky. Byl ředitelem. Když francouzské válečné námořnictvo vypsalo soutěž na nový nátěr všech svých jednotek, Fábr namíchal barvu, která konkurz vyhrála. Počítalo se s dodávkou mnoha tisíc tun barvy, ale Fábr ji už nedovedl vyrobit. Pak zase klesal, byl šoférem v UNESCO, clochardem, policejním špiclem, poradcem uprchlíků ve styku s úřady, vězněm. Za normálních okolností mohl být v Praze úspěšným advokátem s dětmi, manželkou, milenkami.

I s omezenými finančními prostředky a s menším počtem vysílacích minut jsem chtěl rozšířit počet spolupracovníků. Jednou jsem byl v Paříži, abych se podíval na nové uprchlíky, brněnskou celebritu Jašu Davida a manžele Hejnovy. Jiří Hejna byl malíř, mladší bratr známějšího Václava Hejny ze skupiny Sedm v říjnu. David se mně vysmál, rádio zavrhl, exilem, o němž nic nevěděl, pohrdal. Tak jsem mu pěkně poděkoval a Hejnovy jsem angažoval. Nejpve Jiří Hejna a pak paní Zoé psali po léta o výstavách, knihách a divadle. To byli normální exulanti, kteří se v Paříži dost těžko prosazovali.

A pak jsem jednou v šedesátých letech dostal hlášku, že v uprchlickém táboře u Terstu jsou dva noví lidé, kteří se zdají být zajímaví. Rozjel jsem se za nimi. Karel Skácel byl fantasta. Hned na mne vytáhl dopis, v němž mu Muzeum Klementa Gottwalda potvrzovalo, že první dělnický prezident je nemanželským synem bohatého sedláka z Hané, Skácela. Skácel Karel pocházel z té rodiny a tak byl nejen příbuzným soudruha prezidenta, ale i klanu Kennedyů, Ethel Kennedyová pocházela totiž rovněž z rozvětveného hanáckého klanu Skácela. Karel Skácel si v italských lágrech zažil hodně patálií, ale nakonec se dostal do USA, kde mu klan opatřil místo na menší venkovské koleji. Laskavý čtenář si snad dovede představit, jaký to vyvolalo hurónský smích v americkém klanu, když slyšeli, jaké mají příbuzenstvo byť jen podle pořekadla "naše kráva se napila z vaší louže." Když se v Americe otrkal, napsal mi Karel Skácel několik fejetonů o tom, jak žil v táborech nucených prací. Hodně povídal o vězni Janu Zahradníčkovi, ale byla to z větší části koncentráčnická latina. Pak mi několikrát psal, že by mohl s pomocí klanu zařídit, abych vypovídal před podvýborem amerického Kongresu o komunistické infiltraci v RFE. Na to jsem neměl nervy. V Kongresu vypovídal později Škvorecký. Samou chválu.

Ten druhý muž byl Pavel Vačkář, který byl později sice užitečný jako autor mnoha kulturních programů, zvláště z latinskoamerické literatury, ale jinak se projevoval jako mistr výmyslů. Říkal, že byl sekretářem jednoho pražského spisovatele. Vačkář neuznával hranice, přijel ilegálně do Mnichova, byl tu a nikde, v Paříži, ve Španělsku, kde se oženil. V Paříži se seznámil s mladou Američankou, která se do něho zamilovala. Pozval ji, nemaje vindru v kapse, na filmový festival v Cannes a navykládal jí, že pracuje pro CIA. Američanka se telefonicky svěřila mamince, která byla přítelkyní ředitele CIA. Tím to prasklo, věc se vyšetřovala a tak jsem letěl do Cannes, abych to nějak urovnal. Nemělo to následky, Američané to otipovali jako klukovský žert. A pak jsem byl zase v Paříži, Vačkář byl nemocný, myslel, že má chřipku a léčil ji lahvemi koňaku. Začaly mu padat vlasy, byla to meningitis, zápal mozkových blan. Léčil se v Mnichově, platil to páter Heidler. Pak jel se svou španělskou ženou do Barcelony, ale když se tam hroutil frankovský režim, uprchli oba do Řecka, pak na Kypr, na Korsiku a do dalších zemí, kde dostali vždy na tři měsíce pobyt. Nakonec uvízli v Argentině, kde se registrovali u komitétu fašistických uprchlíků ze Španělska. Tam je delší dobu podporovali, než najednou zmizeli z mého obzoru. Vačkář měl v rádiu mnoho přátel, ale nikdo už o něm nic neslyšel. Co dělal ve Španělsku a proč odtud musel překotně odejít, jsem nezjistil. S exilem je divno hrát.

Když popisoval fakta, byl na výši. Ještě z Itálie mi poslal dva rozsáhlé programy o tom, jak funguje komunistická cenzura zejména v divadlech. Uváděl jména, adresy, index zakázaných textů. To se mi velice hodilo, protože to byla první obšírná zpráva ze zákulisí a podsvětí komunistické kultury. K mému překvapení se však tento program neměl vysílat. Oukejista Josef Schneider to zabil a když jsem protestoval u jeho nadřízeného Jaroslava Pecháčka, bylo jasné, že Pecháček nechce udělat nic proti svému spolupracovníkovi. Řekl jsem tedy, aby se na to podívali Američané. Od Josefa Schneidera jsem žádal vysvětlení. Zrudl a řekl: "My nemůžeme mluvit o cenzuře, protože bychom tím postiženým brali chuť proti ní bojovat." V působení tohoto muže, který se stal na čas dokonce prozatímním místoředitelem, bylo víc otazníků. Kamarádil se s levičáky, kteří nakonec, kteří nakonec dosáhli, že musel předčasně do penze. Boj o koryta byl vedle vysílání hlavním polem působnosti přemnoha bývalých bolševiků s lidskou tváří. Jsou vůbec bývalí bolševici? Není to jako u mafie a v SS doživotní?

Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, doporučili Američané několik bezvýznamných škrtů a Vačkářův program se vysílal. Cenzura se sice nezhroutila, ale ten program také nikomu nevzal chuť.

9. Kostrbiáda

V roce 1960 se Julius Firt rozhodl odejít na jiné, klidnější místo v hierarchii rádia. Esejista Denis de Rougeamont si založil v Ženevě agenturu Evropské kulturní středisko, která pracovala výhradně pro rádio, a Firt měl koordinovat její programy tak, aby se vysílaly ve všech jazycích Svobodné Evropy. V létě jsme spolu jeli do Salcburku na slavnostní otevření nového Festspielhausu. Při obědě mi řekl: "Mým nástupcem bude pan Kostrba." Zhrozil jsem se. Bude konfrontace.

Firtova bilance byla kladná. Zkonsolidoval československé oddělení, zastavil rejdění v rejdyju. Jako bývalý generální ředitel u Borových a po válce v Melantrichu a jako nejbližší přítel Karla Čapka a Peroutky měl přirozenou, neokázalou autoritu. Američané se řídili jeho radami. Spolupracoval s nimi od válečných let v Londýně. Jeho volba zástupců, nástupců a dalších byla však většinou problematická. Zklamali ho skoro všichni.

Oswald Kostrba-Skalický byl urostlý jak filmový milovník a řízný jak důstojník. Jeho otec byl za starého Rakouska z prvních vojenských letců. Kostrba se dal adoptovat rakouským šlechticem a v německé společnosti užíval slůvko "von". Svým způsobem to byl Superčechoslovák. Když oukejoval, škrtal mi slovo "český" a nahradil je "československým". "A co, pane Kostrbo, časopis Česká literatura, který vychází v Praze?" Podíval se na mne zhnuseně. Jako Čechoslovák pohrdal Slováky. Jednou mi ukázal anglickou brožurku menšího spolku slovenských židů, kde byl také seznam slovenských válečných zločinců. Hned vpředu byl Dr. Imrich Kružliak, můj kolega a vedoucí slovenských kulturních programů, s nímž jsem sdílel - později také spolu s Firtem - malou místnost. Kostrba byl úspěšný mladý muž, ženatý se zchudlou bývalou schwarzenberskou princeznou. Voják. Když jsem napsal Armstrong - trumpetista, změnil to na trubače. Vycházeli jsme spolu dobře.

A pak se stal ředitelem československého "desku", a když letěl do Ameriky, aby vyložil Peroutkovi, který byl jeho nadřízeným, své plány, řekl mu Peroutka: "Za těchto okolnosti nebudete dlouho ředitelem."

Kostrba měl mnoho plánů jak zreformovat vysílání, ale jeho první a základní chybou bylo, že si vybral jako svého slovenského nástupce Vladimíra Graňce, až do té doby nýmanda a dobrodruha, který už až do té doby žil v Austrálii a v Americe a o rádiu neměl potuchy. Hned se zvedla vlna protestů. V Mnichově se několik lidi pokládalo za kandidáty na toto slovenské místo. Byl sepsán protestní manifest americkému řediteli, jímž byl bývalý velitel parašutistů holandského původu. Manifest byl psán nediplomaticky a 18 redaktorů dostalo hodinovou výpověď. Byl jsem mezi nimi. Vysílání běželo dál s pomocí hlasatelů, evaluátorů a jiných pomocných sil.

Snad mi to čert nakukal. Svůj podpis na manifestu jsem odvolal a vrátil se do redakce. Mezi tím, hlavně v noci, se opozice scházel v bytech a telefonovalo se na všechny strany do Ameriky. Opozice zmobilizovala americké novinářské odbory a zejména předsedu největší americké odborové ústředny Meanyho. Americké odbory byly mezi sponzory rádia a jejich odchod z tohoto sboru mohl vážně ohrozit naše postavenl. Zkrátím to. Ředitelství RFE v USA rozhodlo, že se propuštění redaktoři mají vrátit do práce. Obratem rezignoval mnichovský americký ředitel i Kostrba. Manifest opozice nepodepsal asistent ředitele Zdeněk Eliáš, který předpokládal, že se stane Kostrbovým nástupcem. To vlastně byl ten důvod, proč jsem svůj podpis neuváženě odvolal. Řada lidí se mnou po léta nemluvila. Nemluvil se mnou také aspoň dvacet let Karel Drážďanský, když jsem mu jednou z legrace kondoloval na smutečním papíře k porážce čs. hokejistů na mistrovství světa.

Firt se musel vrátit na nepohodlnější místo v čs. oddělení. Rád nerad pokračoval, kde před několika měsíci přestal. Za svého slovenského zástupce si zvolil Samuela Belluše, známého dosud tím, že referoval z New Yorku o americké politice a že chodil hrát s Peroutkou mariáš. Nikdy neopomenul přinést Slávce Peroutkové kytici růží.

Graniec dostal odstupné a mohl rozvíjet své větší talenty. Zařídil si úspěšný import jižního ovoce a zeleniny, kupoval domy, nechtěl odejít na odpočinek jako kramář. Angažoval několik lidí, zejména z rádiového archivu, kteří mu v hernách zapisovali, jak padá kulička. Z toho postupně vypočítával tendence jednotlivých stolů a začal sázet. Vydělával, noviny psaly o králi rulety. Množily se také protesty, přibývalo heren, kam měl Graniec zakázaný vstup. Nakonec létal do Austrálie a na Dálný východ, pak už hrál jen na zaoceánských parnících.

Ve svém mnichovském bungalovu si ve sklepě zařídil pokusnou dílnu s ruletou, kompjůtry a hodinářským nářadím. Naučil se manipulovat rulety. Podplatil krupiéry v Bad Wiessee. To už byl podezřelý, byl zatčen a odsouzen k několikaletému vězení. Byly toho plné noviny. Pak zničehonic zemřel. Měl však už nástupce, o němž se psalo v novinách jako o králi mnichovského podsvětí. Též byl našinec, ale ne z rádia. Konec konců jsou jinde také lidé s fantazií.

Kostrbovi nabízeli místo na filiálkách v Paříži a Londýně, ale přestěhoval se do Vídně. Tam vykonával dobrou práci, ale když si stěžoval na svého amerického představeného, porušil tím prý subordinaci. Měl tu stížnost podat tomu, na koho si stěžoval, a ten ji měl postoupit do Mnichova. Kostrba dostal výpověď a u rakouského soudu nic nedosáhl. V Rakousku se subordinace stále ještě cení. Teprve po létech se stal vynikajícím spolupracovníkem našich kulturních programů a také měsíčníku Národní politika, který jsem v osmdesátých letech redigoval tři roky mimo rádio jako hobby.

Kostrbiáda - toto nepěkné slovo - patří v análech RFE k událostem, o kterých se raději mlčí.

10. Milena

V papírech po Tumlířovi jsem našel program Slovo a svět od Josefa Kodíčka o Mileně Jesenské a Kafkovi. Bylo to nejstarší dosud známé svědectví o Mileně z doby před první světovou válkou. Kodíček znal kde koho a pohyboval se jak v českých, tak německých a židovských intelektuálních kruzích. Už jako gymnazista si troufal polemizovat si Šaldou, jehož usvědčil, že psal o Vrchlického poezii jednou kladně a pod pseudonymem záporně. Před druhou světovou válkou

se Kodíček oženil a odešel do Londýna, kde měla jeho žena exkluzivní výrobu dámského prádla pro nejvyšší šlechtické a královské kruhy. Kodíčkova suverenita, kterou jsem obdivoval, pramenila z toho, že byl finančně nezávislý. Prý měl v londýnském bytě Picassy a mnoho jiného. Když jsem ten jeho program našel, byl už mrtev. To byla pobídka, abych všeho nechal a rychle se spojil s těmi, kteří ještě žili.

Kodíček popsal Milenu jako stylizovanou, éterickou bytost z pozdní secese, po níž a její přítelkyni Staši Jílovské se na korzu otáčeli všichni muži. Tento text se později objevil několikrát v německé sekundární literatuře o Mileně a Kafkovi.

Pustil jsem se do rozsáhlé korespodence a do interviewů přímo u nás v Anglické zahradě. Jan Čep mi napsal, že jednou tančil s Milenou v baru. Za Toyen jsem poslal svého pařížského spolupracovníka Jaroslava Jíru, protože jsem věděl, že Toyen neodpovídá na dopisy. Toyen označila Milenu jako "pražskou celebritu" a nic nového o ní neřekla. Znala ji jen letmo z barů. Hodně toho věděla Hana Šklíbová, naše redaktorka pořadů pro děti, která s ní pracovala v Pestrém týdnu. Vypravovala, jak Milena, když byla nemocná a chodila o berlích, byla na komunistické manifestaci a strážník ji přetáhl pendrekem. Zblízka ji znal Miloš Vaněk, pro něhož psala pod pseudonymy do sociálně demokratického tisku, když vystoupila nebo byla vyloučena z komunistické strany. Julius Firt, který s ní přicházel do styku těsně před druhou světovou válkou jako nakladatel Peroutkovy Přítomnosti, si vzpomínal, že než ji přijal do stavu jako redakční tajemnici Přítomnosti, tak jí řekl, aby se nejprve léčila z morfinismu a pak se uvidí. Peroutka redigoval všecky ročníky sám, ponejvíc v noci v barech, a redakční tajemníci a pak Milena byli jeho jedinými pomocníky.

Psal jsem do New Yorku Ivanu Herbenovi, spřízněnému s Milenou, psal jsem Peroutkovi - který neodpověděl. Sestavil jsem si dotazník s desítkami otázek a posílal jsem ho kde komu, kdo zažil Milenu. V době jejího působení v Přítomnosti byl redakčním tajemníkem Lidových novin Ladislav Matějka, ale ten mi také nijak nepomohl. Už tenkrát se zajímal víc o Pražský linguistický kroužek. Matějka byl v začátcích rádia, když jako lektor univerzity ve švédském Lundu přijel o letních prázdninách do Mnichova pomáhat zakládat rádio.

Byl to on, kdo vlastně změnil směr mých příštích desetiletí, Tím, že mě doporučil do americké jednotky, což se jemu jako budoucímu mezinárodnímu vědci nehodilo. Byl jeden čas také mým nadřízeným, dá-li se to tak říci, když byl šéfem kultury Svobodných novin v Praze. Měl jsem k němu velký respekt. Po únoru 1948 šel studovat do Polska a odtum na malé plachetnici uprchl do Švédska. V příštích letech zcestoval celou západní Evropu na vespě. Stal se předním americkým jazykozpytcem na Michiganské univerzitě a na jazykovědné kongresy jezdil brzy též na Východ, i do Prahy.

Nesbíral jsem sice do památníku podpisy slavných mužů a žen, ale když jsem chtěl vědět co nejvíc o Mileně, musel jsem se seznámit s Maxem Brodem, Willy Haasem a Willy Schlammem. Nezískal jsem nové reálie, ale k dokreslení prostředí byla jejich svědectví nutná. Max Brod přijížděl skoro každé léto do Mnichova cestou do Švýcarska. Vyprávěl, jak se raduje, když sedí v hotelu v Curychu a pozoruje, jak venku prší. Nikdy jsem ho nepožádal, aby řekl něco našim posluchačům. Až jednou přišel sám, když v Mnichově představoval izraelského dramatika před premiérou dramatikovy hry. Ta se mi nelíbila, protože byla o kibucu a boji s Araby ve stylu socialistického realismu. Brod byl jedinkrát v Praze a přímo odtud si zajel postěžovat si do Mnichova. Vypravoval mi, jak se mu vtíral Eduard Goldstücker. Snad si ten mezinárodní šejdíř myslel, že stykem s Brodem bude v církvi kafkologů povýšen na biskupa. Brodovi se nezamlouvalo Goldstückerovo ideologizování Kafky. Zato mi Brod s leskem v očích líčil, jak se za krátkého pobytu spřátelil s Františkem Langrem, kterého před válkou znal jen od vidění z kaváren. Max Brod byl liberál, humanista, chtěl dorozumění s Araby a komunistická vlezlost mu byla protivná.

S Willy Haasem byly potíže. O Mileně píše velice krásně ve svých vzpomínkách Die literarische Welt, ale k vyplňování dotazníku se neměl. Letěli jsme za ním do Hamburku s Josefem Holmanem, který byl mým společníkem při nejednom zájezdu. Haas byl redaktorem v listě Die Welt a tam jsme s ním strávili odpoledne. Ležel na pohovce, otevřel si láhev whisky - nám nenabídl - a zvolna upíjel, než k večeru dopil. Z jeho vzpomínek jsem několik částí přeložil a teď jsme chtěli, aby nám vždy jako úvod přečetl česky jednu, dvě věty. Bylo to svízelné. Nicméně si zapolemizoval i s pražskými kafkology, kteří ho obvinili, že zmanipuloval Kafkovy Dopisy Mileně. Mělo to jistý ohlas.

Willy Haas se narodil roku 1891 v Praze a vydával v Berlíně levicový časopis Die literarische Welt. Předtím působil v Praze, kterou musel opustit po tom, co jeho sok v lásce, básník Josef Reiner, redaktor Tribuny, spáchal v roce 1919 sebevraždu. Požil arzén v místnosti šéfredaktora Tribuny Arne Laurina. Reinerova žena Jarmila Ambrožová pak šla s Haasem do Berlína, odkud se Hass před Hitlerem vrátil do Prahy. Dokonce i T. G. Masaryk věděl o aféře, a když byl Haas opět v Praze, měl pochybnosti o jeho charakteru.

V Haasově vzpomínkách jsou některé pasáže, otištěné už česky v Přítomnosti v Milenině překladu, např. o Gretě Garbo. Také článek nebo články Willy Schlamma Milena připravila pro Přítomnost. Za mých časů byl Willy Schlamm hvězdou německého pravicového tisku. Než umřel, napsal mi dopis. Naznačil, že možná v Americe jsou v jeho archivu dopisy, které mu Milena psala. Nic nového jsem se nedověděl.

Muži, s nimiž jsem se dostal do styku, skoro souhlasně tvrdili, že Milena byla nádherná, ale že s ní nic neměli. Chtěli ji vylíčit v nejlepším světle.

Významnou svědkyní byla Riva Krejcarová, kterou si architekt Jaromír Krejcar přivezl po neúspěšném zájezdu do Moskvy, když se před tím rozvedl s Milenou. Krejcarová, původně sovětská občanka, se mi svěřila, že ji na Krejcara nasadila NKVD. Znala zblízka Milenu i dceru Krejcarových Janu, zažila Milenino zatčení a poznala také profesora Jesenského. Po únoru 1948 žila s Jaromírem Krejcarem v Londýně, a když umřel, byla v RFE v archivu gramofonových desek. Zesnula v Izraeli.

Jednou se mi přihlásil Dr. Joachim Zedwitz z Hamburku, který znal Milenu, když před válkou studoval v Praze medicínu. Zedwitz mi vylíčil profesora Jesenského jako starostlivého milujícího otce, který udělal vše, aby Milenu dostal z koncentráku. Angažoval vynikajícího advokáta v Berlíně a věc byla na dobré cestě, když Jesenský dal advokátovi dokumenty o tom, že Milena byla už v mládí v blázinci ve Veleslavíně. Advokát podplatil gestapáky a Milena měla být propuštěna. Za náletu na Berlín advokát zahynul a jeho kancelář vyhořela. Milena musela zemřít v Ravensbrücku.

11. Margarethe

Zazvonil jsem u jména Faust. Snad tedy Markéta Faustová? Přišla mi otevřít sličná dívka. Ne služebná, ale přítelkyně. Margarethe Buber-Neumann se ve svých knihách netajila, že byla - jak se u nás říká - "pod obojí“. Byla od mládí komunistkou. Poprvé se provdala za syna židovského náboženského filozofa Bubera. Podruhé za předního německého komunistického funkcionáře Heinze Neumanna. S ním odešla do Moskvy, kde zažila jeho postupný pád, zatčení a smrt. Byla také zatčena a v době nacisticko-sovětského paktu poslána z Gulagu do rukou gestapa. To byla pro mnohé levičáky neuvěřitelná událost. Američané poznali význam jejího svědectví a tak byla poradkyní organizace, pod kterou spadala také naše jednotka.

V roce 1949 proběhlo její jméno světovými médii. Komunistické noviny Les Lettres Françaises obvinily Viktora Kravčenka, autora knihy Zvolil jsem svobodu, že pomlouvá Sovětský svaz. Kravčenko popisoval sovětské koncentrační tábory. Prý neexistuji a tento renegát si prý vše vymyslel. Kravčenkovi advokáti citovali Margarethu pařížskému soudu a Kravčenko vyhrál jak proces, tak odvolací řízení.

Její vzpomínkové knihy Z Postupimi do Moskvy a Zajatkyní Stalina a Hitlera nenapsala asi sama, ale s pomoci Arthura Koestlera, Miloše Vaňka a dalších. Vaněk jí dodal reálie a podrobnosti o čs. komunistech, o pobytu Gottwalda a Slánského v Moskvě. 0 svém pobytu v moskevském hotelu Lux, kde bydleli funkcionáři a zaměstnanci Kominterny, vyprávěla zdrženlivě. Teprve mnohem později tvrdila, že předák západoněmecké sociální demokracie Herbert Wehner byl špicl a udavač, který přivedl řadu lidí na popraviště. Jméno Faust, které neužívala, pocházelo z jejího třetího neúspěšného manželství s nevýznamným novinářem. Už dříve jsme se domluvili, že napíšeme knihu o Mileně společně. Několikrát jsem za ní zajel do Frankfurtu, probírali jsme hotové texty. Brzy se ukázalo, že naše pojetí jsou hodně vzdálená a že se nedají dát pod střechu společné knihy. Když byl v červenci 1959 ve Frankfurtu nad Mohanem světový kongres mezinárodního PEN - klubu, půjčila Margarethe nehotový rukopis mnichovskému nakladateli Klausu Piperovi. Ten nás pozval druhý den na oběd a řekl, že se mu Milena nehodí. Margarethe neomaleně řekl, že je to čtivo pro ženy, ne-li pro služky.

Na tom kongresu byl se mnou Antonín Kratochvil, s nímž jsme se pokusili zorganizovat tiskovou konferenci o vězněných českých spisovatelích. Byl tam také Ivan Jelínek z Londýna, který v plénu přednesl delší řeč o spisovatelích-vězních v našem smyslu. Pavel Tigrid se držel diplomaticky v pozadí. Po letech se tam sešel svým dávným přítelem Eduardem Goldstückerem a na jeho radu se Tigrid pokusil naši tiskovou konferenci znemožnit. Goldstücker mu tvrdil, že si to s těmi nahoře vyřídí v Praze sami, aby prý se z emigrace nic nepodnikalo. Tuhle tezi zastával také Pavel Kohout, když se náhodně sešel v Řecku v padesátých letech s Janem Tumlířem. Rádio poslalo Tumlíře, aby se podíval na řecké děti, které byly právě repatriovány z Československa. Kohout mnoho mluvil, ale skutek utek. Jeho protesty se netýkaly vězňů. Když dostal výpověď z bytu na pražském Hradě, protestoval u amerického prezidenta Johnsona. Zasazoval se za lidská práva. Svá vlastní.

Konference se konala v jedné frankfurtské restauraci. Jména vězněných českých spisovatelů přečetl Willy Haas a kratší emocionální projev měla Margareta. Ohlas nebyl velký. Zatelefonoval jsem o tom zprávu do našich news, něco přinesla Deutsche Presse Agentur a malé zprávy místní frankfurtské noviny. Goldstücker splnil s pomocí Tigrida své poslání. Po návratu napsal Goldstücker do Literárek reportáž. Skoro nic o kongresu, hodně o údajném znovuožívání nacismu. Byla to jeho první cesta do ciziny po návratu z komunistického kriminálu, když dostal milost.

Margareta nahlížela Milenu rozdvojeně. Když o ní mluvila, byla věcná a Milena se jevila z masa a krve, když o ní psala, idealizovala. Tón komunistické propagandy se příliš zahnízdil v jejích větách. Psala černobíle, jenže dříve byli komunisté pro ni bílí a teď černí. Svůj komunismus vysvětlovala nyní tak, že její generace viděla zpočátku v Sovětském svazu uskutečnění ideálů, které se Němcům nesplnily po prohrané revoluci 1848.

Měl jsem dojem, že se Milena v jejím podání podobá Juliu Fučíkovi, jehož osudem jsem se tenkrát zabýval. Z Kritického měsíčníku Václava Černého jsme věděli, že Reportáž psanou na oprátce manipulovali Gusta Fučíková a Ladislav Štoll. Ivan Herben a Egon Hostovský vysílali v začátcích rádia delší seriál, popsali jeho rozporuplný charakter a citovali důkazy o jeho zradě. Po letech se o ten seriál zajímali dva lidé: Milan Kundera, který v postpubertálních letech podlehl fučíkovské legendě, a Alexej Kusák, který mi tvrdil, že v archivu historického ústavu KSČ našel krabici s dokumenty o tom, jak tomu s Fučíkem bylo. 0 Juliu Fučíkovi jsem vedl také polemiku s Maxem Brodem. Psal knihu o Karlu Sabinovi a jeho libretu k Smetanově Prodané nevěstě a nedal se přesvědčit, že Sabina byl policejní špicl a zrádce. Poukazoval jsem na Fučíkovu studii o Sabinovi, kterou Fučík psal už v ilegalitě. Usoudil jsem, že se Fučík zastával Sabiny a omlouval ho v předtuše toho, co jeho samotného čeká. Byla to sice trochu za vlasy přitažená argumentace, ale u fantasty Fučíka je možné skoro všechno. Mimochodem: také Milena se starala o Fučíka v ilegalitě, také Gottwald u ní bydlel, když se skrýval před policií. Firt mínil, že Fučík pokaždé, když měl dost Gustiny, zmizel u některé své přítelkyně.

Jako Fučík rozesmátý v rozhalence byla Milena v textech Markéty Faustové ženou bez bázně a hany. Mně se spíše zdálo, že Milena byla fantastka. Když Firt odešel přes Polsko do Anglie, kde byl členem Benešovy Státní rady, nastoupil u Borových na jeho místo syn malíře Miloše Jiránka. Ten mi vypravoval, jak za ním na začátku okupace přišla Milena a žádala ho, aby Přítomnost tiskl ilegálně. To už měli Němci registrována všechna písma ze všech tiskáren v protektorátě. Dr. Jiránek jí řekl, že by to ohrozilo stovky zaměstnanců koncernu Borový.

Margareta žila ve Frankfurtu dost nuzně. Přivydělávala si jako profesionální přednašečka. Měla svou stálou agenturu, která jí vypracovala túru po menších městech a Margareta kočovala z místa na místo. Honoráře byly malé. Většinou ji angažovaly místní spolky a společky, které musely, aby se oficiálně udržely a zachovaly si daňové a jiné výhody, pořádat každoročně několik veřejných podniků. Tak Margareta jezdila a vyprávěla. Několikrát se objevila také v Mnichově. To jsme si pak vyměňovali nové poznatky o Mileně. Vzpomínka na Milenu byla jasným středem jejího stáří. V německé společnosti byla outsiderkou. Levičáci jí nezapomněli, co psala o komunismu a jak vypovídala o Sovětském svazu. Umřela skoro zapomenuta.

12. Věznění spisovatelé

Jako první byl odsouzen k dlouholetému žaláři roku 1949 básník Josef Palivec, bývalý diplomat, druhý muž Heleny Čapkové-Koželuhové /starší sestry bratří Čapků/. Byl to tajný proces. Václav Lacina a jiní kolegové ho a paní Helenu zahrnuli nadávkami. Firt mi to po letech vysvětlil. Palivec napsal memorandum o situaci v Československu a poslal je francouzskému prezidentovi. Jeho kancelář je postoupila ministerstvu zahraničí a odtud je komunisté a souputníci přihráli do Prahy. Paní Helenu Palivcovou jsem poznal za války ve Veveří-Bitýšce, kde její dcera Eva Brázdová, provdaná za známého brněnského advokáta, měla vilku. U Palivců v Praze jsem byl v polovině května 1945, když se básník vrátil z nacistického koncentráku. Děti Evy Brázdové Helena a Pavel byli mými nejbližšími kamarády. Palivcovo odsouzení se mě osobně dotklo. Básník měl skvělou knihovnu, kde jsem jednou na gauči přespal. Mnoho knih bylo vázaných v kůži. Byly tam první časopisy pařížských surrealistů. Také v kůži vázaná a ručně psaná poema Františka Halase Mladé ženy s lehce pornografickými kresbami Františka Bidla. Byl to protějšek ke Starým ženám a dárek k Palivcovým padesátinám. Co asi pociťovali v době procesu jeho přátelé Václav Černý, František Halas a Jaroslav Seifert?

Další dva procesy se konaly později a bylo v nich odsouzeno mnoho katolických spisovatelů a intelektuálů. V obžalobě se mluvilo o Zelené internacionále a o spiknutí proti republice. Model byl týž jako u Palivce. Několik spisovatelů napsalo memorandum do Vatikánu. Při vyjednávání Prahy s Vatikánem podpořili vatikánští vyjednavači své argumenty tímto memorandem a vše tím prozradili. Diplomaté si někdy počínají nediplomaticky. Procesy proběhly za nezájmu veřejnosti na Západě. Jen poprava Záviše Kalandry měla ohlas ve francouzské intelektuální levici, protestoval Sartre, Camus a další. Paul Eluard odmítl. Napsal, že má mnoho práce s odsouzenci, kteří svou vinu popírají, než aby se zastával obžalovaného, který své viny přiznává. Pomocí drog a osvědčených sovětských metod se Kalandra ke všemu, co od něho chtěli, přiznal. Podrobnosti o procesech nemusím opakovat, obšírně je zaznamenává Antonín Kratochvil ve své sbírce dokumentů Žaluji I. - III. Knihy vyšly v exilu a po převratu 1989 také v Čechách.

Po budapešťském povstání 1956 byla řada maďarských spisovatelů rovněž odsouzena a tentokrát se zvedla na Západě vina protestů. V čele tohoto hnutí byl německý existenciální filozof Karl Jaspers jako předseda Kongresu pro svobodu kultury. Protesty nezůstaly bez účinku, někteří maďarští spisovatelé byli postupně propouštěni.

Domníval jsem se, že nastala chvíle, abychom své akce neomezovali jen na interní protesty v exilovém a mezinárodním PEN klubu, ale spustili už konečně veřejnou kampaň. Nepsal jsem Radě svobodného Československa. Ta neměla mezinárodní váhu. Peroutka neodpověděl, jen po Ivanu Herbenovi vzkázal, že si není jist, zda by to vězněným neuškodilo. Když byl Palivec po letech propuštěn a mohl navštívit v Ženevě svou nevlastní dceru z prvního manželství, napsal jsem mu dlouhý dopis. Divil se, že Peroutka nic nepodnikl. Tvrdil, že by to vězňové byli uvítali, i kdyby jim to mělo přinést nevýhody. Vše, co je proti komunismu, je výhoda.

Mnohem později jsem se dověděl, že se za Palivcovo omilostnění zasazoval skladatel Igor Stravinský. Palivcova nevlastní dcera byla provdaná za jeho syna. Stravinský neuspěl a ničeho nedosáhla také Helena Palivcová. Ta už měla jisté zkušenosti. Za první světové války orodovala za svého prvního muže Koželuha u brněnského místodržitele. Ten jí alespoň umožnil, aby svého muže navštívila v maďarském internačním táboře. Velkostatkář Koželuh byl aktivní český vlastenec. Za Josefa Palivce šla paní Helena prosit k Háchovi, ale ten se jen rozplakal, že ničeho nedosáhne. Posléze byla i u Zápotockého, to byl bolševický kádr, nedalo se nic dělat.

Náhoda tomu přála, že jsem na cestě po Švýcarsku, kterou jsem podnikl opět s Josefem Holmanem, mohl navštívit filozofa Jasperse. Byl zrovna jeho přijímací den, když nemohl sám mezi lidi, získával si informace o všem možném od svých návštěv. Drobná paní, židovka, s níž přežil celou válku v Heidelberku ve stálém strachu, mě uvedla do knihovny v prvním poschodí. Dům dělal dojem evangelické fary. Pak přišel Jaspers v teniskách a polosportovním oblečení, ale hned ulehl na pohovku a krátce vysvětlil, že má od mládí nevyléčitelnou krční nemoc, která ho nutí ležet, v leže číst i psát. Byl psychiatr, docent na medicíně, a kvůli své nemoci se habilitoval na filozofii.

Tušil jsem, že mně poskytne jen několik minut, a tak jsem mu hned vyložil svůj plán na manifest v prospěch vězněných českých spisovatelů. Poukázal jsem na úspěchy maďarské akce. Jaspers hned rázně odmítl. Řekl, že měl po celý život styky s Maďary, také s Georgem Lukáczem, o němž řekl dosloval, že jako komunista zblbl. Vzpomněl jsem si, že Peter Demetz píše v knize o marxistické estetice o Lukáczově studiích v Heidelberku, že prý tam jezdil jako maďarský gróf ve vlastním kočáře. Jaspers se zasmál, že je to nesmysl, že Lukácz byl normální student.

Pak jsme se vrátili k manifestu. Jaspers řekl, že nezná ani jednoho českého spisovatele a že nic neví o jejich procesech. A zase přeskočil do minulosti, že nemá rád Masaryka, že Masarykova úloha v dějinách je záporná, protože rozbil Rakousko-Uhersko. Prý o tom mnoho uvažoval se svým přítelem Alfredem Weberem /bratrem slavnějšího sociologa a filozofa Maxe Webera/ a že oba došli k názoru, že se Rakousko mělo reformovat, nikoli rozbít. Nakonec se ještě optal na Svobodnou Evropu, zda je opravdu financována z rozpočtu CIA. Přisvědčil jsem, ale poukázal jsem na to, že je to vlastně administrativní trik americké vlády. A dodal jsem, že také Kongres pro svobodu kultury je financován z týchž zdrojů. Pak už nezbývalo než si dát podepsat Jaspersovy knihy a stisknout mu ruku.

13. Vši v kožichu

Když radikální slovenský separatista Matúš Černák zahynul na poště v Leopoldstraße za atentátu, který na něho spáchali nikdy nedopadení agenti, poznali jsme, jak o nás smýšlí naše okolí. V Süddeutsche Zeitung napsal Immauel Birnbaum v úvodníku, že si Mnichov nedá líbit rejdy zahraničních rozvědek, mezi které počítal také naše stanici.

Birnbaum byl osobnost, vynikající žurnalista, znalec východní Evropy, jeden z šéfredaktorů Süddeutsche Zeitung a umírněný židovský liberál. Byl také blízkým známým Julia Firta. Jednou napsal do svých novin článek o tom, jak jako student čekal na příkaz svého profesora na mnichovském hlavním nádraží, aby vyzvedl od vlaku profesora Masaryka, nesl mu zavazadlo a dovedl ho do blízkého hotelu. Masaryk měl v Mnichově přednášku. Tento článek jsme vysílali, ten první ne.

Pátral jsem v univerzitní knihovně po srovnávací literatuře o agentech a špiónech. Bývalo by mě zajímalo, jak je sociologie a psychologie rozlišují a kategorizují, jaké modely a rastry tady platí nebo se dají uplatnit. Nic takového jsem nenašel. Každý případ je jiný, nejsou v tom systémy. V téhle okolnosti patrně vězí úspěch detektivek.

¨

Byla to doba velkých atomových špiónů a agentů, kteří působili pro druhou stranu v rozvědkách na nejvyšších místech. Agenti, s kterými jsme však přicházeli do styku my, byla veteš, byly to vši v kožichu. Předně tu byli navrátilci, lidé svedení, kteří neuspěli v exilu. Třeba herečka, která v Paříži pilně navlékala korálky, ale v rádiu propadla alkoholu a vrátila se do ČSR, ale už jen natrvalo do psychiatrické léčebny. Pro režimní propagandu proti nám byla nepoužitelná. Známá herečka Helena Bušová a její muž Karel Kasal nebyli navrátilci v pravém slova smyslu. S britskými pasy si zajeli do Prahy, rádio na tiskových konferencích řádně pomluvili a někdo z bývalých kolegyň a kolegů jim prý plivnul do tváře. Vrátili se do Anglie a pak se odstěhovali do Kanady. Je záhado, zda to měli předem domluvené s anglickou rozvědkou. Zcela nevinné to nebylo. Češi neradi pouštěli někoho, kdo se objevil v Praze.

Zajímavější byl bezpochyby případ mladíka, který v rozhlasových programech vystupoval pod pseudonymem Tonda Horník. V uprchlickém táboře se s ním seznámil reportér Ota Gráf, který s ním natočil spoustu rozhovorů. Pak si Tonda Horník přál, aby Gráf udělal rozhovor "do archivu". V něm se zpovídal ze svých obav, že bude unesen do Československa. To byla doba, kdy byl agenty StB unesen ze Salcburku bývalý sociálně demokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman, kterého po letech věznění otrávili v kriminále. Výpověď Tondy Horníka se zdála věrohodná. Za nějaký čas se skutečně objevil v Praze, kde spustil velkou propagandu proti rádiu. A na oplátku Gráf zase vysílal onen rozhovor "z archivu". Byla to šaškárna, ne velká špionážní hra. Režimu stačilo, že se ve Svobodné Evropě vyvolával neklid a že rádio získávalo punc neserióznosti. Také jiná oddělení měla své navrátilce, to se přirozeně dostávalo do veřejnosti a k pověsti rádia to v Mnichově nepřispívalo.

Také vdova se dvěma dospělými syny se vrátila, když po krátké práci v rádiu emigrovala nejprve do Ameriky. Tam spolupracovala nějaký čas s krajanskými Americkými listy a její syn byl v americké armádě. Všichni tři se vrátili. Tisková konference, články proti RFE a exilu a pak ticho po pěšině. Zdá se, že tento způsob dezinformace měl malou šanci proti trvale sílícímu proudu dolarů a tuzexových bonů, které příbuzní posílali domů.

Po převratu z konce roku 1989 přijížděli do Mnichova reportéři z Prahy a dotazovali se Američanů, jak to bylo vlastně se špióny. Management tvrdil, že vše bylo po celá léta pod kontrolou. V některých případech ano, v jiných ne. Pod kontrolou byla takzvaná solničková aféra. Na pokyn agentů ze Salcburku nasypali jejich mnichovští spolupracovníci do solniček v rádiové kantině atropin. Pak se šli sami udat na security, neboť ta je sledovala a přistihla. Kantina byla několik dní zavřená a český hlasatel a slovenský redaktor museli emigrovat do USA. Dostali novou identitu a zmizeli z našeho dohledu.

Několik zaměstnanců spáchalo sebevraždu. Noviny psaly, že to byli Češi, jindy Čechoslováci. Nikdy Slováci. 0 Slovácích se psalo kladně. I dopálil se páter Alexander Heidler a napsal o tom dopis do Süddeutsche Zeitung. Heidler byl jako člověk krajně spravedlivý a tolerantní a nespravedlnost a netoleranci nesnášel. Byl také prudký. Na veřejné mínění jeho dopis vliv neměl. Také jsem s tímto rozlišováním na Čechy, Čechoslováky a Slováky přišel do styku. Než jsem začal dělat kulturu, pracoval jsem v kontinuitách. Mým spolupracovníkem byl slovenský písař Janko Královenský, který mé texty překládal do slovenštiny. Jednou ráno jsem se dočetl v novinách, že můj spolupracovník, Čechoslovák Královenský byl zavražděn řezníkem, který ho přistihl se svou ženou in flagranti. Sudetoněmecký vliv rozdmýchával náladu proti rádiu.

Jeden případ byl nesporný. Stanislav Kavan byl prvotřídní recitátor a spolupracoval na mnoha kulturních programech jako herec a hlasatel. Zdálo se, že je to zcela normální úspěšný mladý muž, který rád jezdil do Rakouska na houby. Bydlel v sousedním domě na Lamontstraße, často bylo v noci slyšet veselou společnost. Jednou vjel plnou parou do své zavřené garáže a roztřískal auto. A pak jsem mu měl cosi odevzdat ze sekretariátu. Uvedl mě do svého pokoje. Skříň ze série několika set skříní, které byly v každém bytě, stála neobvykle. Byla v rohu pokoje, z jedné strany se mohlo vstoupit za ni a tam byla matrace, deky, polštář, doupě. Později byl Kavan nalezen ve vaně, oblečený v zimníku a s podřezanými žilami. Sebevražda? Vražda? Buď jak buď Čechoslovák. Pomalu vycházelo najevo, že Kavan nejezdil, když měl volno, jen na houby do Rakouska, ale několikrát letěl ráno do Berlína a večer zpátky. Takové, soukromé výlety se musely hlásit na security. Kavan nic neohlásil, ani to, že jeho bratr byl důstojníkem StB. Před smrtí se Kavan choval podivně. Nikoho nezdravil, s nikým nemluvil. Jednou jsem šel po chodbě s páterem Heidlerem a proti nám šel zasmušilý Kavan. Heidler zrudl a řekl: "Rukulíbám, milostpaní Kavanová." Oslovený nehnul brvou. Nosil v poslední době plstěný širák růžové barvy.

Vši v kožichu létaly občas do západního Berlína na schůzky se svými řídícími důstojníky z komunistické rozvědky.

14. Jak přežít

Kdyby se byl nový zaměstnanec zeptal Tigrida, zda je to zde také pod penzí, byl by Tigrid zaťukal pravým ukazováčkem na čelo a tazatele vyhodil. Komunistický režim přece také není pod penzí a co nevidět se zhroutí. A tak hlavním námětem klábosení v kantině byl mnoho let sex, pak kde koho co bolí a teprve nakonec důchody. Věc však nebyla zanedbatelná. Mezi zaměstnanci sice převažovala mládež, ale starší generace z první republiky se brzy začala přibližovat důchodové hranici. Odešli Miloš Vaněk, Karel Erban, Hana Šklíbová a mnozí dostali výpověď v polovici května 1956.

Byl to černý pátek odpoledne, kdy Firt rozdal ve své kanceláři skoro dvacet výpovědí. Plat jim šel do 1. července. Kdo měl pobyt v jiné zemi, musel opustit Německo. Mezi propuštěnými byli manželé Šediví, spisovatel Vladimír Štědrý, Riva Krejcarová, Miroslav Podivínský, Marie Tumlířová a Jiřina Procházková-Mahrlová. Když pak Tumlíř odešel sám a já přišel na jeho místo, vrátil se za několik týdnů Podivínský na mé bývalé místo.

Jiřina, pozdější Tante Žorži, se jako každý v Paříži protloukala všelijak, navlékala korálky, posluhovala, chodila za páterem Pavelkou. Byla výjimkou v neveselé české pařížské kolonii. V cizineckém kostele hrála při mších na harmonium, a protože bývala subretou v operetě v Ostravě, míchala do meziher motivy z Veselé vdovy a Cikánského barona. Páter Pavelka jí pak hrozil pěstí od oltáře. Jiřina nikde dlouho nevydržela. Nějaký čas byla služebnou u českého univerzitního profesora v Egyptě, pak zase u François Bondyho, vydavatele měsíčníku Preuves. V Mnichově spolupracovala s Marií Tumlířovou, bývalou agrární poslankyní, která psala rozhovory venkovských tetiček Horačky a Novačky.

Jiní se rozjížděli po světě, Jiřina zůstala do smrti v Mnichově. Dostávala od města sociální podporu, opatrovala děti, psy a kočky, starala se o domácnosti rozvedených, zpívala v kostele, byla Tante Zorži mnoha rádiových dětí. Vždy trochu výstředně oblečená, plná optimismu, český mnichovský originál. Měla francouzské papíry a nakonec jela několikrát do Prahy. Když umřela, napsal jsem malý nekrolog. Byla to dobrá duše. Na redakční schůzi chtěl vysílání této vzpomínky zabránit tehdejší předseda celopodnikové závodní rady Karel Kašpárek poukazem na to, že Žorži jezdila do Československa. Tenkrát se skoro celá redakce postavila proti tomuto zpozdilému stanovisku.

Jiní, kteří odcházeli, se také protloukali všelijak. Manželé Erbanovi se odstěhovali do Texasu a slibovali si, že tam paní Erbanová prorazí jako malířka. Byl to sen, dožívali nuzně z malého příspěvku - stipendia, když penze pro zaměstnance rádia ještě neexistovaly. Karel Erban, bývalý československý vyslanec v Holandsku, mi ještě několik let posílal příspěvky pro Slovo a svět. Bylo s tím hodně přepisování. Redaktor je víc sepisovatel a přepisovatel než spisovatel.

Později jsem si situaci staré republikánské generace naléhavě uvědomil v Izraeli, kde Slovák, bývalý izraelský velvyslanec, pracoval v kibucu Kfar Masaryk jako dělník. Staré babičky musely tam v posteli několik hodin denně štupovat kibucníkům aspoň punčochy. Sociální otázka se řešila netečně s krutými výsledky.

I Tigrid, když byl na hodinu propuštěn, musel během několika dní opustit Německo. Byl tenkrát mladík. Mohl dělat v New Yorku číšníka. Peter Demetz, který odešel z Anglické zahrady sám, byl zpočátku liftboyem, než se stal uznávaným germanistou. Zdeněk Šedivý dělal po léta metéra ve velkých amerických novinách a paní Zdeňka pěstovala kočárové koně. Vladimír Štědrý byl v Garmisch-Partenkirchenu neúspěšným majitelem penziónu. Nejaktivnějším mužem z generace seniorů byl František Meloun, který v Mnichově zakládal odbory a celopodnikovou závodní radu a s Jožkou Pejskarem měsíčník České slovo. Pak byl přeložen do newyorské redakce, kde pracoval jako zahraničně politický komentátor i po svém odchodu do důchodu ještě řadu let. Byl - řekněme to střízlivě - těžko nahraditelný. Nakonec přišel na několik let opět do Mnichova jako ředitel Amerického fondu pro československé uprchlíky, kde pomáhal nově příchozím emigrovat do Spojených států. Po převratu v Praze se Meloun ještě pokusil zachránit celistvost republiky, když organizoval podpisovou akci pro zachování Československa, pro niž získal dva miliony podpisů. Příslušníci starší generace z první republiky mi byli bližší než má vlastní generace, narozená v polovině dvacátých let.

Sociální otázka se v rádiu táhla mnoho let. Mohlo se s tím začít až tehdy, když Němci měli plnou suverenitu, když se i v rádiu uplatňovaly plně německé zákony, zejména pracovní, když se začaly hýbat německé a americké odbory a když se ustavila celopodniková závodní rada, vzniklá na základě voleb. Jak v odborech, tak v závodní radě, byli však vždy "žluťáci", jak se za první republiky říkalo odborářům, kteří tajně spolupracovali se zaměstnavateli. I tady byli špióni.A tak si vzpomínám na výrok básníka Vítězslava Nezvala, který prý - podle Wericha - zvolal na setkání několika národních umělců při pohledu z balkónu na hvězdné nebe pateticky : "I na těch hvězdách jsou špióni."

Kdo dožil a přežil ve Svobodné Evropě třicet nebo víc let, mohl odejít na odpočinek jako normální občan bez obav, co bude. Ale přežít to !

Bylo to někdy v roce 1969. Do rádia nastoupili Ivan Diviš a Josef Jedlička. Byli zde několik týdnů. Seděl jsem s nimi v kantině. Předháněli se v nadávkách na poměry v Anglické zahradě. Řekl jsem jim: "A to já ještě nejsem ani v poločase." Měl jsem odkroucených necelých šestnáct let. A když pak jednou Belluš oznamoval na redakční schůzi, že jsem byl "povýšen" do další platové kategorie, řekl jsem suše: "Jsem tady dvacet let. Kdybych seděl ve Stadelheimu, dostal bych amnestii. Tady musím sedět ještě asi šestnáct let." Stadelheim je známé mnichovské vězení. Ale nikdo se nezasmál. Černý humor nezabral.

15. EXPO 58

Světová výstava v Bruselu byla předělem v exportu čs. kultury na západ. Čs. pavilon byl solidně moderní, Laterna magica byla perlou celé mezinárodní expozice a restaurace Praha kulinářským vrcholem. Měli jsme svůj stůl a páni vrchní přinášeli bez vyzvání jako aperitiv malou slivovičku v obrovských křišťálových pohárech. Na zdraví Svobodné Evropy! V královském divadle dávalo Národní divadlo z Prahy několik oper a čs. velvyslanectví pořádalo jednodenní zájezd letadlem pro novináře. Z Prahy přijelo několik zvláštních vlaků, jeden plný členů a zaměstnanců ÚV KSČ. Rozesmátý sochař Makovský nám mával v jednom pavilonu, ale nezastavil se na kus řeči.

Také z čs. oddělení jelo mnoho lidí služebně na EXPO, Firt byl velkorysý, aby se prý zaměstnanci podívali, co dovedou české ruce, když za nimi nestojí policajt. Jako stálý pozorovatel z Mnichova tam byl Miroslav Hrnčíř, stárnoucí playboy, který mel zpovídat Čechy a Slováky, jimiž se tam jen hemžilo. Do jaké míry si své raporty vymýšlel, není známo. Byl doma v mnichovských nočních podnicích, finančně se angažoval ve známém baru, kde Gisela Jonas zpívala chraptivým, vypitým hlasem odrhovačku Aber der Nowak läßt mich nicht verkommen. Holmanovi a mně byl Hrnčíř užitečný, protože nás upozornil na nejzajímavější bruselské bary. Jeden mi utkvěl v paměti. Po stropech byly hustě zavěšen staré opotřebované protézy nohou a rukou. Hrnčíř brzy umřel na rakovinu. S šibeničním úsměvem vypravoval na smrtelné posteli, že mu v nemocnici zjistili několik infarktů. "To bylo asi tenkrát," dodával, "když jsem se ráno probudil na zemi. V noci jsem se tomu bránil, házel sebou a spadl s postele. Když jsem si pak otevřel koňak, bylo mi zase dobře." Páter Heidler ho vyzpovídali a na pohřbu si neodpustil kázání o hříšnících.

Už v Bruselu bylo vidět hranice uvolnění pro export. Na výstavě 50 let moderního umění nebyla Prahou delegována a zastoupena Toyen, která sem patřila. Byla už v exilu. Koncepce čs. pavilonu navazovala volně na avantgardu, i když ideje architektů Teiga, Pešánka a Krejcara byly značně rozředěny. Přesto to však byla svým způsobem senzace a Firt a jeho generační přátelé si libovali, jak se nám zase vrací naše první republika. Pouze pro export, dodával jsem. Laterna magica pak hrávala v Praze i v New Yorku, ale když teď, po tolika letech, přijede do Mnichova, tak je to propadák.

Víc než deset let jsem jezdil po festivalech, do Oberhausenu a Mannheimu, do Cannes a Benátek, do Salcburku. Držel jsem se zásady nikoho neoslovovat a nikoho nezpovídat. Zpočátku byli oficiálové zaražení, později se jim rozvazovaly jazyky. Na festivalu v Mannheimu, kde čs. film prezentoval sérii krátkých snímků, pořádali Češi jakousi trachtaci. V tom přiběhl číšník, že rádio hlásí pád Nikity Chruščova, Adolf Hoffmeister vyskočil s omluvou že musí telefonovat do Prahy a už se nevrátil. Měl v Mannheimu výstavku svých karikatur, zejména Pabla Picassa, a londýnská galerie, která ho zastupovala, žádala za ně horentní sumy. Bral jsem s sebou skoro vždycky balík Svědectví a u recepce je odevzdal v obálkách s čísly přihrádek akreditovaných českých a slovenských žurnalistů. Jiné exilové časopisy jsem nerozdával, byly příliš zaměřeny na exil. Svědectví šlo z ruky do ruky, když se z mých zásob na všechny nedostalo. Tak to byla ta rozvratná činnost. Minařík v jedné své brožurce tvrdil, že jsem byl v Remeši na kurzu pro intelektuální diverzi. Bohužel jsem tam nikdy nebyl a katedrálu znám jen z fotografií. A pak měl Milan Kundera německou premiéru svých Majitelů klíčů v Göttingenu. Byl to můj starý kamarád z Brna roku 1945. Hned jak odtáhli Němci, dělali jsme cyklostylovaný časopis Gong a já jsem tam uveřejnil první Milanovy překlady Majakovského. Tak jsme si měli v Göttingenu o čem povídat a na posezení s herci po premiéře mě Milan žertem představil jako svého objevitele.

Zvolna se připozdívalo před "pražským jarem". Už se jezdilo o sto šest a jednoho krásného jarního dne se v mnichovském hotelu Astoria objevilo dvanáct nebo víc mladších českých básníků. Byli tam Diviš, Fleischman a kde kdo z bývalé svazácké generace v modrých košilích. Organizace Inter Nationes z Bonnu, odnož zahraničního ministerstva, pro ně pořádala studijní zájezd. V Mnichově šli na výstavu Alfreda Kubina a na mnoho jiných kulturních podniků. Telefonoval jsem Milanovi, ale ten měl trochu strach ze svého spolubydlícího Fleischmana, tak prý to necháme na jindy. Poslední den mi však zatelefonoval do RFE, abych prý hned přijel na hlavní nádraží a s mu pomohl.

Němci to dělali šikovně. Nakonec přišel vedoucí úředník z Inter Nationes, všem poděkoval za účast, otevřel kufřík a každému podal obálku. Prý je v ní příspěvek, aby páni spisovatelé měli možnost se na vlastní pěst podívat po Německu. V každé obálce bylo osm stovek DM. Milan řekl: "Vlak mi jede za dvě hodiny do Prahy. Musíš mi pomoci s nakupováním." V Kaufhofu jsme koupili velký námořnický pytel a rozběhli se do Kaufingerstraße. Milan se nejvíc zajímal o dívčí a dámské prádlo značky Peter Palmers. Tak jsme nakoupili letos v různých velikostech a přece ještě zbylo na nějakou maličkost pro tatínka a maminku Kunderovy.

Něco podobného jsem zažil na kongresu PEN klubu v Oslo, kde mě požádal Josef Škvorecký, abych ho provázel na nákupech. "Vy přece mluvíte německy." A v Norsku mluvil v obchodech každý řečí bývalých okupantů. Tam neměla organizace Inter Nationes filiálku, ale Pavel Tigrid platil honoráře ze Svědectví. Škvorecký měl jiné zájmy než Kundera. Upozorňoval jsem ho na krásné ručně pletené svetry, šály, čepice a jiné typické speciality, ale on měl zájem o německé holicí strojky na baterky a jiné hlouposti. Svědomí národa nemělo nic proti tomu být mírně korumpováno v nepřátelské kapitalistické cizině.

16. Kubelíkova doktrína

Štíhlý, vysoký krasavec, mladík k pohledání s tmavou hřívou, který už dirigoval v poválečném Brně svou první operu Veronika; pak světový dirigent na koncertu v Kolíně nad Rýnem spolu s Rudolfem Firkušným; pak několik let Mnichov a Salcburk, když už čelo rostlo do výšky, muž v nejlepším věku zmohutněl a postupující nemoc brala rukám jejich geniální ohebnost. Ve studiu Svobodné Evropy vždy trochu roztěkaný, impulzivní, přeskakoval z námětu na námět, zakoktával se. Soudobá pop-music? "Hluk." Malířství? "To je víc než hudba. Obrazy, staré pět set nebo tisíc let jsou současnost. Stará hudba je pro specialisty." Československo? "To je velké neštěstí. Národ není poražen. Vzpamatuje se."

Rafael Kubelík měl ke Svobodné Evropě blízko. Jeho otec Jan Kubelík měl v Čechách velkostatek a správcoval mu tam otec našeho Josefa Holmana. Správcův Pepík byl starším kamarádem Rafaelova dětství a poměr mladšího k staršímu byl někdy až něžný, jindy protektorský. Také Firt si s Rafaelem tykal a tak se tato trojice setkávala u labužnických specialit. Kubelík je vlastenec, Staročech. Zjihne mu hlas, když mluví o Smetanovi, Janáčkovi. V jeho vyprávění je slyšet ozvěnu z konce devatenáctého století. U dirigentského pultu je prost vší sentimentality. Má absolutní sluch a paměť. Přesto se v západních kritikách objevoval výraz "české muzikantství". Kubelík byl řadu let světový dirigent. Nikdy světoobčan.

Jednou v Salcburku jsme při obědě formulovali Firt a já několik vět pro Kubelíkův vzkaz domů. "Napište to, kluci, a já to potom přečtu." To už bylo v době, kdy se rozvíjela "akce navrátilců" a také Kubelíkovi vzkazovali z Prahy, že by se měl vrátit ke své české filharmonii. "Ne, napište, že tam nepojedu, že tam musí napřed jet kterýkoli exulant. A musí se zase svobodně vrátit. Tak to je. Nechci pro sebe výhody. Vždyť je to sprosťárna, co po mně chtějí." Tak jsem s Firtem piloval slovíčka a vzniklo kratičké prohlášení. Později jsem tomu začal říkat Kubelíkova doktrína. Buď všichni, nebo nikdo. Když tam nemůže jet kdokoli, nebude pro sebe prominent reklamovat výjimku. Po letech režim dovolil, aby Česká filharmonie jela do Švýcarska, kde ji dirigoval Kubelík. Bylo to určitě dojemné setkání. Nebyl jsem při tom. "Na památku jsem si dal razit medaili s datem koncertu a svým profilem a každý jednu dostal. Když mládenci přiletěli do Prahy, tak tam stáli dva úředníci a všechny medaile posbírali. Uličníci."

Tigrid znal mé stanovisko. Chtěl o tom diskusi, a tak mně řekl, abych to hodil na papír. Trochu jsem to rozvedl a zdůrazňoval jsem, že ani v době poměrného uvolňování se na věci nic nezměnilo. Mělo to ohlas, zejména v Československu, a skoro všichni byli proti mně. Jeden z pražských oponentů byl zanedlouho na to - pochopitelně v jiné věci - odsouzen k několikaletému vězení.

Napadá mě obdobná situace. Na festivalu v Monte Carlu jsem se trochu spřátelil s Jiřím Ledererem. Po roce 1968 byl vězněn pro styky s Tigridem. Když ho vyhostili a přijel na Buchmesse do Frankfurtu, vypravoval mi, jak byl právě hostem sjezdu socialistické internacionály v Portugalsku. Tam dostal slovo a soudruhům vyložil, jak na něho trapně působilo, když byl v komunistickém kriminále a němečtí sociálně demokratičtí předáci Egon Bahr a jiní jednali v Praze s československými bolševiky.

Při všem vlastenčení měl Rafael Kubelík dost politické fantazie, ale zejména nesmírně mnoho smyslu pro obyčejnou občanskou čest, aby se dal svést k propagandistické šaškárně.

Jednou se na mne zlobil. To už nastoupil Gustav Husák a v Praze se to obracelo opět k horšímu. Tehdy vysílal Bavorský rozhlas dva dlouhé programy, v nichž Kubelík vyprávěl o svém dětství, mládí a mnoha jiných věcech. Holman to přeložil do češtiny a jednou v sobotu jsme to v Anglické zahradě natáčeli. Ve studiích byl klid, tak jsme tomu mohli věnovat několik hodin. Kubelík nakonec připojil své vyznání víry a vyzýval posluchače, aby podporovali Husáka, že není jiná volba. To jsem nechtěl. Řekl jsem mu to dost vzrušeně. Kubelíkovy věty o Husákovi se nevysílaly.

Třeba dodat, že týmž iluzím zpočátku propadl i Peroutka. Jako politický myslitel byl Peroutka mnohem diferencovanější než vlastenec Kubelík, ale v podstatě běželo o totéž přání, jež se stalo otcem myšlenky. Léta utíkala. Starší lidé se hrozili, že by to mohlo trvat dalších dvacet let.

Rafael Kubelík se dočkal, zahajoval Pražské jaro 1990, koncert s Českou filharmonií vysílala televize do mnoha zemí. Jen přítomný prezident republiky se zachoval nepřiměřeně. Na to byl Kubelík velmi citlivý. Když měl jednou velké životní jubileum, požádal jsem Dennise Žižku a Ivana Medka o zhodnocení jeho díla. Žižka byl věcný a precizní, snad studený, ale naprosto objektivní. Medek pokorně nadšený. Tak se psávalo dříve. Poslal jsem Kubelíkovi kopie. Žižka se mu nelíbil, zdvořile děkoval. Medkovi kamarádsky poklepal na rameno.

Kdyby pro nic jiného, pro nečetná setkání s takovými muži jako Rafael Kubelík stálo za to pracovat v kulturní redakci Svobodné Evropy.

17. "Amerika čumí“

Na televizním festivalu v Montreux se ke mně hned první den přitočil neznámý mladý muž: "Už jsem telefonoval Pelikánovi do televize, že jste tady." "Jak pohotové", odvětil jsem. Byl to výjimečný případ, kdy agent StB odhalil svou totožnost. Jinak to byl veselý festival, jednou jsem strávil večer na pozvání festivalového výboru ve sklípku, kde se pilo výborné švýcarské víno. Ve světe není známé. Švýcaři ho mají málo, tak si je raději vypijí doma sami. Seděl jsem u stolu s náměstky ředitelů moskevského rozhlasu a televize. Navzájem jsme se nepřestávali smát, jak nás pořadatelé pěkně sesadili.

S Pelikánovým jménem jsem se seznámil poprvé v Brně v létě 1945. Pracoval jsem v kanceláři Svazu vysokoškolského studentstva. Jednou se sešel v Brně celostátní výbor, jednání se konalo na radnici a místní národní výbor věnoval soudek piva. Nikdo to neuměl narazit, tak jsem to vzal. 0 přestávkách jsem delegátům čepoval. Pelikánovo jméno se pak objevovalo v novinách stále častěji. Byl to bolševický radikál. Mířil vysoko. V únoru 1948 spustil čistky mezi profesory a studenty vysokých škol, jimž padlo za oběd na deset tisíc vysokoškoláků. V německy vydané knížce Jaro, které nikdy nekončí (S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main 1976) Pelikán píše: "Dnes se pokouším zdůvodnit svůj díl odpovědnosti tak čestně, jak je jen možné, neboť jako předseda Svazu studentů a jako tajemník čs. komunistických studentů - mocenského centra univerzity - jsem byl odpovědný za to, co se na fakultě dělo... Usilovali jsme o demokratizaci univerzity, která dosud skoro vždycky pokulhávala za vývojem země, a na níž bylo jen šest procent dětí z dělnických rodin." Tento text, psaný čtvrt století po únoru 48 pro zahraniční čtenáře je sice přiznáním viny, ale nevystihuje podstatu. Byla to bolševizace vysokých škol a demokratičtí studenti byli vesměs vyloučeni. V Brně byli mezi prvními vyloučenými Antonín Kratochvil a Jiří Nehněvajsa. Mě vyloučili až na začátku roku 1949 při "prověrce" studentka divadelní vědy Irena Holíková a básník a údajný humanista Jan Skácel. Vždy budu vytýkat Antonínu Kratochvilovi, že ve své třídílné dokumentaci Žaluji, která vycházela nejprve v exilu a po převratu 1989 i v Čechách, Pelikánovu úlohu bolševického likvidátora ani nenaznačil.

Pelikán nadále směřoval k výšinám. Když se v den popravy Milady Horákové konal sjezd Svazu čs. mládeže, seděli za předsednickým stolem Zdeněk Hejzlar a Jiří Pelikán. Václav Černý zaznamenává ve svých vzpomínkách, jak celý sál skandoval a tleskal: "Amerika čumí, jak to Gottwald umí." Klement Gottwald byl hromadný vrah a Pelikán jeho blízký spolupracovník. Když se měl stavět Stalinův pomník v Praze, byl Jiří Pelikán jedním z asi dvaceti členů celostátního výboru pro jeho postavení, Pozdější Pelikánův vývoj naznačuje, že je to člověk, který je za každého režimu svolný přijímat vysoké, ba nejvyšší funkce.

Když řediteloval v televizi, měl jako každý ministr nebo vysoký funkcionář stálý styk s StB. V seznamu agentů a důvěrníků pochopitelně nebyl, protože byl, aspoň v rámci televize, vlastně jejich šéfem. V takzvaném pražském jaru, které bylo bojem dvou znepřátelených komunistických frakcí, hrál značnou roli. Když byla jeho frakce sovětským zásahem poražena, vyslalo ho ministerstvo zahraničí - dosud doména poražené frakce - do Říma jako kulturního přidělence. Byla to pohodná cesta do emigrace s novým bytem v Římě, s nábytkem, knihovnou, archivem a vším ostatním. Co chybělo, o to se postarala Komunistická strana Itálie a komunistické odbory. Když pak byl Pelikán za normalizace odvolán do Prahy, zůstal v Itálii a vsadil na kartu socialistického předáka Craxiho. Tam bylo víc styků, víc peněz než v KSČ. Pelikán byl zvolen poslancem Evropského parlamentu za Craxiho stranu, stal se oblíbencem německého poslance Otty von Habsburg. Oba společně také navštívili Svobodnou Evropu. Nejvíc se kolem nich motala Lída Rakušanová. Pelikán chtěl být vůdcem exilu. Rada svobodného Československa mu zůstala uzavřena. Také měsíčník České slovo a většina exilového tisku. Jen Pavel Tigrid prosazoval Pelikánovy články do Svobodné Evropy, Současně byl žárlivý, protože Pelikán měl víc spolehlivých informací z Prahy, které se daly výhodně zpeněžit.

Po převratu letěl Pelikán jako jeden z prvních do Prahy, kam ho postrkoval jeho spolucestující Craxi. Václav Havel Pelikána z naivní neznalosti jmenoval jedním z členů poradního sboru prezidenta republiky. Po čase se mi dostala do rukou kopie protestního listu bývalého poslance Aloise Čížka. Dopis byl psán naivně, nicméně jsem neváhal ani chvíli. Týž den jsem napsal Havlovi protestní dopis, v němž jsem v několika bodech shrnul Pelikánovu stalinskou kariéru. Asi za dva měsíce přišel dopis kancléře Schwarzenberga. Prý jako křesťané musíme odpouštět. "Za předpokladu", odvětil jsem," že hříšník projeví účinnou lítost a slíbí napravit, pokud je to možné, co způsobil. Víc nežádá ani katolická morálka." Brzy nato přestal být Pelikán konzultantem prezidenta republiky. Později odešel z Hradu Schwarzenberg, i když to nebyla defenestrace, kterou si předpovídal v žertování s přáteli. Další Pelikánovy a Craxiho osudy jsou známé.

18. Jak umřel Bohuslav Martinů

Nahrávací nagru jsme nechali ležet na chodbě nemocnice v Liestalu a vstoupili jsme k nemocnému. Firt nás před odjezdem nabádal, abychom vyřídili pozdravy ze Svobodné Evropy a jeho osobní a rychle odešli. Martinů byl kost a kůže, připojený na různé aparatury, oči hluboko v důlcích, hlas sotva znatelný. Ale vnímal nás, Holman vyřídil vzkaz a Martinů se pokusil koutkem úst o úsměv. Pak řekl jasně: "Pozdravujte doma." Odešli jsme a za několik málo dní jsem jel do Basileje na pohřeb. V novém kostele v obci Pratteln jsem položil věnec vpravo od rakve.

Dirigent Paul Sacher, přítel zemřelého, však věnec s červeno-modro-bílými stuhami s nápisem "Mistru Bohuslavu Martinů Čs. rozhlas Svobodná Evropa" přemístil přímo k rakvi. Sacher telefonoval do Mnichova a přál si, aby někdo přijel na pohřeb. Vedle našeho věnce stál věnec Rafaela Kubelíka, který koncertoval někde po světě. Za umělecké přátele se zesnulým rozloučil skladatel Marcel Mihaloviči. Martinů umřel zaopatřen svátostmi umírajících.

Pak se kolona aut rozjela k nedalekému kopci, v jehož srázu dal Sacher připravit dočasnou hrobku. Jak mi řekl, vše bylo uděláno tak, aby mohly být tělesné pozůstatky mistra Martinů převezeny za lepších časů do Čech. Nedaleko hrobu, snad nějakých sto padesát metrů vzhůru, byl starý selský statek, přestavěný na sídlo pro hosty. Se svou ženou tam Martinů strávil poslední měsíce svého života. V průběhu let se tam střídali přední skladatelé moderny. Za odměnu věnovali Sacherovi a jeho komornímu orchestru v Basileji svou novou skladbu.

Po pohřbu jsme sešli několik set metrů do vily. Ženě Paula Sachera patřily jedny z největších chemických závodů v Evropě. Ve vstupní hale začínala sbírka obrazů. Braque, Miró, Chagall, Klee a několik dalších. Všechny vybrané tak, aby to byly projevy harmonie, vyváženosti a vznešené pohody. Podobnými slovy charakterizoval Mihaloviči také skladby svého přítele. Martinů se mezi těmito obrazy dobře žilo. Byl to jeho svět. Bylo to moderní knížecí sídlo. Občerstvení, rozložené na velikých dubových stolech, bylo vskutku královské. Obrovské ryby v rosolu, mísy s kaviárem, bažanti, studené pečeně, drahá vína. Obsluhovali kuchaři a číšníci. A mezi tím se pohybovali členové vládní delegace a delegace ÚV KSČ. Do pamětní knihy jsem připojil ke svému jménu česky "Svobodná Evropa, Mnichov". Nevyměnili jsme si ani slovo, ba ani pohled.

Vdova, Francouzska, neustále bědovala, že nebude mít z čeho žít, že byli chudí emigranti, Češi neplatí za provozování mistrových děl. Delegáti byli rozpačití, nikdo asi neznal francouzsky. Paul Sacher překládal a Václav Dobiáš pokyvoval hlavou. Místní občan mě odvezl k nádrží. V hale jsem ještě naposled zahlédl nádherné zátiší od Braqua.

Nebyly všechny zájezdy smutné. Jednou jsem jel do Vídně na matinée, které vídeňský divadelní svět uspořádal dramatiku Františku Langerovi. Firt mě opět nabádal, abych se nesnažil dostat se k jeho starému příteli, ale jen pozoroval a o všem pak napsal program. Bylo dojemné, jak známí herci, vesměs z Burgtheatru, vyjadřovali prostými slovy své sympatie k drobnému, štíhlému starci, v jehož pohybech bylo znát, že nosíval republikánskou generálskou uniformu. V ní prý také navštívil vězněného Michala Mareše, pracujícího na stavbě. Laudatio pronesl rakouský historik Friedrich Heer, který se před smrtí angažoval jako jeden z intelektuálních sponzorů Svobodné Evropy a jednou nám v Anglické zahradě přednášel.

Ve Vídni jsem navštívil příbuzné svého bratrance Vendy. Žila tam sestra jeho matky, naše teta Anna a její rodina. Skoro mě nepustli dál. Teprve když jsem jim řekl, že nic nechci, že je naopak zvu na večeři pod věchýtek, vyjasnilo se, že nejsem uprchlík, žádající o pomoc. Když teta Anna umřela, mělo to dohru. Její dcera, žijící v Brně, nedostala pas na matčin pohřeb. Vinen jsem byl, aspoň v očích této brněnské Anči, já jako agent ze Svobodné Evropy. Později se to vysvětlilo. Její bratr, rakouský občan, který měl zastoupení motocyklů Jawa, jezdil přečasto do Československa a byl posléze označen jako agent CIA. Poměry s námi ošklivě zamotaly a nedorozumění se uhnízdila až mezi příbuzenstvem.

Cesty s Holmanem byly většinou zábavné. Vyznal se v tlačenici. Ať jsme přijeli kamkoli, měl vždy v notýsku telefonní čísla a adresy známých. Buď to byli ředitelé od Bati, nebo lidé z první republiky, kteří se dobře uchytili v cizině, dále adresy nejlepších hospod, vináren a barů a jiné důležité informace. Když jsme se usadili v hotelu, Holman telefonoval na všechny strany, domlouval si schůzky a vyřizoval pozdravy. Firt mně připomínal: "Dávejte na něho pozor. Aby si neobjednával jídelní lístek od shora dolů."

V Basileji jsme byli na výstavě Karla Kupky, synovce slavnějšího Františka Kupky, jednoho z prvních abstraktních malířů vůbec. Karel Kupka žil delší dobu v Austrálii mezi domorodci, sbíral jejich výtvarné projevy a celou svou sbírku prodal etnografickému muzeu v Basileji. Australští divoši malovali, nebo snad ještě teď malují na kůře ještěrky a jiná zvířata způsobem, který se přirovnává k rentgenovým snímkům. Nejsem odborník, ale hned se mi zdálo, že tyto výtvory jsou příliš zajímavé, příliš přizpůsobené dobovému evropskému vkusu, orientovanému na expresionismus. Snad Karel Kupka držel svým domorodcům ruku.

19. České slovo

Do Vídně se sjeli funkcionáři a členové bývalé národně socialistické strany. Účastníka ze Skandinávie ranila mrtvice před hotelem, kde se porady konaly. Nezanechal majetek, neměl příbuzné. Úřady daly zabalit písemnosti, které po něm zůstaly a poslaly je na adresu, jež se v nich nejčastěji opakovala. Tak Josef Pejskar zjistil, že se zesnulý podílel na akci anonymních dopisů, letáků, oběžníků a periodik, které obviňovaly exil, jeho organizace, České slovo a Pejskara z paktování se sudetskými Němci. Dalšími účastníky tohoto anonymního spiknutí byli manželský pár ve Vídni, redaktor Vídeňských svobodných listů a další muž v Paříži. Akce byla v podstatě hloupá a primitivní. Trapné na ní bylo, že manželský pár patřil k nejbližším přátelům manželů Pejskarových, že se navzájem navštěvovali, radili o dalších projektech a byli spolu na dovolené. V příštím čísle Českého slova uveřejnil Pejskar obšírně všechny podrobnosti. Není doposud jasné, zda se na akci podílela přímo nebo nepřímo Státní bezpečnost. Jediný výsledek byl ten, že se v exilových kruzích šířila nejistota a nedůvěřivost.

Buď jak buď byl Pejskar cílem řady akcí StB. Jedna z nich se uskutečnila v rámci hnutí tzv. navrátilců, které mělo rozložit exil. V Praze bylo vytištěno falešné České slovo, které napodobovalo formát, hlavičku a grafické uspořádání exilového měsíčníku a jehož obsahem bylo tvrzení, že vše je marné a že je nejlepší vrátit se domů. Argumentace byla hloupá a primitivní, takže můžeme právem předpokládat, že se na základě této nákladné akce nevrátil do Československa ani jeden politický uprchlík. Vrcholem těchto nehorázností bylo tvrzení, že se Pejskar zbláznil a je v ústavu pro duševně choré. Teprve po mnoha letech, když už byl dávno v důchodu v Kalifornii a také většina pamětníků žila na odpočinku, prozradil Pejskar v kruhu svých přátel, jak tomu doopravdy bylo.

Někdy v padesátých letech byl přijat v RFE jako jazykový korektor bývalý soudce Jaroslav Strnad, ubožák, jehož všechny končetiny byly od narození zmrzačené, takže se mohl pohybovat jen s námahou a bolestmi. Byl ženatý se zdravotní sestrou a narodily se mu dvě normální dcery. Firt se zlobil : "To si mohl odpustit," Strand byl cynický, zlý, zákeřný posměváček, ale to vše se mu automatiky odpouštělo, kde kdo mu pomáhal, jeho eskapády se nebraly vážně. Bylo to velké zmrzačené dítě, které mělo brzy mnoho přátel. Prý se narodil jako koule. Začal jsem si na něho dávat pozor, když tvrdil, že to má z koncentráku v Dachau. Páter Heidler mi řekl, že jeho sestra chodila se Strnadem do gymnázia. "Už tenkrát byl takový jako teď."

Snad ze zoufalého protestu proti svému zpackanému tělu a životu, anebo jen tak, aby svou zavilost korunoval činem, aby si vyzkoušel, čeho je schopen, připravil Strnad pro StB text falešného Českého slova. Nebo ho možná vydírali. Spojil s hlasatelem, který spolupracoval s Pejskarem při balení Českého slova, a oba se vloupali do Pejskarova bytu, aby si zajistili adresy pro distribuci pražské tiskoviny.

Security pracovala tentokrát úspěšně. Vedl ji Hans Fischer, německý žid, který byl bezpečnostním důstojníkem v americké armádě. Odhalení mělo vzbudit co nejmenší pozornost. Strnadův spolupracovník musel okamžitě do Ameriky a Strnad, který měl švýcarské cizinecké papíry, musel do Švýcarska. Vymluvilo se to zdravotním stavem, Strnad dostával z Mnichova malý finanční příspěvek a nám bylo doporučeno, abychom Strnadovi brali co nejvíc skriptů. Psal pak po léta pro Slovo a svět knižní recenze, ve Švýcarsku vydával měsíčník Zpravodaj, byl lektorem nakladatelství Konfrontace, spolupracoval s nakladatelstvím Josefa Škvoreckého v Kanadě a psal neúspěšné, skurilní romány, které byly vydány částečně i v Praze po roce 1989. Epizoda s falešným Českým slovem byla zapomenuta. Většina jeho známých bude dodnes přísahat, že to není pravda.

Josefa Pejskara obdivuji pro jeho činorodost a schopnost vzdoru proti nepříznivým podmínkám. Špatně viděl, špatně slyšel, měl nepěknou výslovnost. Zemřel mu syn, otec se zabil za návštěvy v Mnichově, první žena zemřela na tuberkulózu. Pejskar se znovu oženil, aby zachránil České slovo. Paní Anička, Čechoameričanka narozená v Kanadě, mu dělala korektury, balila, lepila známky, později obsluhovala adresovací a známkovací stroj, vyvařovala přátelům a starala se mu o český domov na Büllowstraße v Mnichově. Když šel odpočinek do Kalifornie, zorganizovala mu nový domov se zahradou, kde rostou mandarinky a pomeranče a kde se mu dobře pracuje na několikasvazkové edici Poslední pocta a dalších knihách.

Pejskar byl v rádiu od samého začátku lidovým novinářem. Psal polemickou relaci Rub a líc. Měl posluchače v nejširších vrstvách. Nabízí se srovnání se Slávou Volným, který chtěl Pejskara jaksi nahradit. Volný byl jiný typ. Byl do posledka přesvědčen o správnosti komunistických ideálů, zatímco Pejskar věděl, že komunismus je špatný už ve svém jádru. Volný byl tu a tam vulgární, psal špatnou češtinou. Pejskar se po tolika letech v cizině snažil udržet si jazyk. Volný byl děvkař, piják, hazardér. Po dvou operacích srdce mi řekl: "Piju a kouřím dál, jakoby se nic nestalo. Chci žít normálně. Nějaký den to ještě vydrží." Jednou namol vjel autem do rybníka. Taktak ho vytáhli. Pejskar se udržoval - kvůli Českému slovu - jak atlet. Na krátkou dovolenou jezdíval v zimě sám na Zugspitze. Kolem několik metrů sněhu. Pejskar si otevřel okno, aby mu horské slunce svítilo do obličeje a pracoval hodiny a hodiny na Českém slově.

Po převratu se v Čechách vděku nedočkal. Národně socialistická strana kolaborovala s komunistickým režimem a upadla do bezvýznamností. Vedle Českého slova to byla jeho druhá láska. Zato krajané se snažili, aby se na jeho práci nezapomnělo. Pejskar byl promováni doktorem filozofie v Kanadě a byl vyznamenán čs. vojáky a legionáři v Austrálii.

Pejskar je z lidí, na které je spolehnutí. Je ziskem s ním spolupracovat. Není intelektuál ani v dobrém, ani ve špatném smyslu toho slova. Jeho masarykismus a čechoslovakismus jsou tolerantní, nevýbojné, i když teď už zastarale starosvětské. Dlouhá léta nedal Pejskar dopustit na Edvarda Beneše. První Československá republika byla pro něho skoro posvátná a převrat 1989 a další léta mu přinesly mnohá zklamání. Při všem vzpomínání je to však muž, který se dívá vpřed.

20. Monte Carlo

Pláž v Monaku. Únor, zima, mlha. Ze skupiny deseti lidí vyběhl zavalitý muž. Jeho cílem byl věšák, který se tam kdoví jak zatoulal. Muž si svlékl zimník, pak sako, kravatu. Došli jsme k němu a někdo volal : „Pane Werich, co blbnou, vždyť se zachladěj." Muž se oblékal: „Chtěl jsem ten věšák amortizovat." Werich, když měl obecenstvo, musel hrát Wericha. Pak jsem ho viděl s jeho ženou v obchodním domě. Choval se normálně jako socialistický spotřebitel, když přijde do ráje.

Po letech mi Firt vyprávěl, jak to bylo, když dorazili Rusové. Werich zpanikařil, naložil do auta koberce, obrazy a šperky a jel si ženou do Vídně k Hugo Haasovi, který měl velký byt. Firt tam také jezdíval. Cestou ruské hlídky Werichovi všecko sebraly. A tak se po několika týdnech vrátil, šel si stěžovat prezidentu Svobodovi, ale nic se nedalo dělat.

Vypadalo to jako všeobecné sbratřování. Werich se mě ptal, zda jsem věrný panu prezidentovi Novotnému, nebo snad tomu lumpovi Firtusovi z Mnichova, a když jsem ho ubezpečil, že šéf přiletí za několik dní, byl spokojen. Oba se stýkali dost často, na Lidu spolu trávili dovolenou. Tady v Monte Carlu chyběl už jen Miloš Havel.

Krátce jsme se navzájem okukovali jako exotická zvířata, ale to byla jenom chvilka. Pak jako bychom se znali odedávna. Ivo Fleischmann mně začal tykat, ostatní se smáli. Prý Ivo musí jako stalinista pryč z Literátek a Hoffmeister mu hledá místo v UNESCO. Několik obědů a večeří jsem stoloval s Jiřím Ledererem, který podpisoval účty. Platil festival televizních filmů. Lederer měl smysl pro nejlepší francouzské rozátka.

Vyprávěli jsme si své zkušenosti se Zbabělci. Lederer napsal na Škoreckého opožděnou prvotinu nadšenou recenzi, byl propuštěn z redakce a na čas se nedobrovolně ocitl v blázinci. A když se k nám zatoulal první výtisk, opisovali to v produkci Rozina Jadrná, Ľudovít Šebesta a jiní na rozmnožovací blány a pořídilo se neautorizované druhé vydání. Měl jsem několik dotazů z německých nakladatelství, lektorka od Pipera přiběhla do Anglické zahrady, že by to chtěli hned vydat. Netušila, co v tom je. Dilia tyto plány překazila, a když konečně po letech vyšli Zbabělci německy, už to nebylo to, kniha zapadla. Nakladatelé měli zájem o zboží, s nímž byl spojen čerstvý politický skandál. Literatura jako litera netáhla. To se týkalo také Václava Havla.

Tak jsme tedy festivalovali a zmatení jazyků bylo mohutné, že mne Lederer pozval, abych s nimi příští den jel na výlet. Prý na Riviéře má vilu generální tajemník Francouzské komunistické strany a toho prý pojedeme navštívit. Po několika hodinách přišel rozpačitý Lederer, že nikdo nemá nic proti mně, ale že přece jenom. Svobodná Evropa a tak. Jaksi to prý nejde.

Na jaře 1968 na festivalu v Cannes to šlo. S režisérem Janem Němcem jsem natočil krátký rozhovor, čs. velvyslanec v Paříži si na korze přisedl k mému stolu. Prý je to velmi zajímavé že pán je ze Svobodné Evropy, Připojili se profesoři z FAMU, a tak jsem jim gratuloval, jakou báječnou režisérskou generaci na své škole vychovali. Za nemnoho měsíců bylo bratříčkování na mnoho let konec.

Na tom festivalu v Cannes 1968 předváděl Vojtěch Jasný film Všichni dobří rodáci. Bylo znát, že s ním spolupracovala Ester Krumbachová, výtvarnice, vzešlá z poválečného Brna. Jasného jsem se na ni neptal, teď už zase dělala múzu Honzovi Němcovi. Kdysi inspirovala známého, malíře Karáska, ale ten se jí spustil, běhal za nevěstkami, zemřel na syfilis. Všichni dobří rodáci vzbudili velkou pozornost, ale na tiskové konferenci se francouzští novináři na Jasného obořili, že natočil antikomunitický film. Celý rudý se Jasný hájil, že to, co natočil je ten správný humanistický komunismus s lidskou tváří, který má budoucnost. Netrvalo dlouho a Jasný natáčel bezostyšně průměrné detektivky pro západoněmeckou televizi. Ideály dlouho nepřežily.

Na tom festivalu v Monte Carlu byl také Milan Schulz, který se držel stranou. Byl tam jako televizní kritik z Literárních novin, ale televizní kritika byla oukropečkem a její autor nýmandem. Uveřejnil už jakousi říkánku proti prezidentu Kennedymu a několik jiných hloupostí. Pracoval raději v zákulisí, kádroval, ale opatrně. Měl se stát šéfredaktorem, ale partaj nakonec povýšila Josefa Rybáka. Schulz, se rozhněval, zapomněl na svou lepší svazáckou minulost, kdy vylučoval ředitele, spolužáky a profesory, a rozhodl se zkusit to na druhé straně. Z redakčního sejfu si vzal tajné Usnesení ÚV KSČ o kulturních časopisech. Chtěl je prodat, ale Firt mu řekl, že nemá tolik. Zatelefonoval Tigridovi, ten příští den přiletěl a usnesení koupil. Firt mi řekl: "Takové finanční možnosti jako Tigrid nemám."

Když jsem se jednou ptal Tigrida, odkud to usnesení má, řekl mi pravdu. To mě zarazilo. V jedné své knížce Tigrid píše, že se exilová politika musí dělat profesionálně. Když to vyzvonil mně, proč by to nevyzvonil dalším, kteří mu byli bližší než já. Pak jsem se ničemu nedivil. Kvůli Tigridovi bylo v Praze zatčeno několik lidi, kteří převáželi Svědectví. Byl zatčen a odsouzen Jan Beneš, jemuž Tigridova kancelář poslala honorář do Prahy oficiální bankovní cestou. A málem na Tigrida doplatil také rakouský špeditér, který měl ve svém kamionu měl několik balíků. Když je strkal do tajné skrýše, jeden balík se rozvázal a objevily se západní pornografické časopisy. Špeditér telefonoval Tigridovi. Paní Tigridová mu řekla: "To je v pořádku. Oni to také potřebují." Špeditér měl o tom jiné mínění. Západní porno neposilovalo pražské disidenty v boji.

21. Škatule, hejbejte se!

Byl jsem u Firta vyřídit maličkost. Do místnosti vtrhla rozčilená dáma: "Pane Firte, já to povím dámám v Radě svobodného Československa. Vy děláte z rádia mrdník." Rychle jsem vypadl, ale slovo mě zaujalo. Znělo archaicky i moderně. Nebylo oplzlé jak hampejz, nebylo kosmopolitické jak bordel. Bylo neobvyklé. Firt se do soukromí nepletl, ale komplikace neměl rád. Předně byl proti ženám v redakci, ale my jsme ovšem museli mít hlasatelky. A za druhé je ze všeho nejrozumnější pořekadlo "Dívka v domě není pro mne." A za třetí, Rada ve Washingtonu se snad už na nic jiného nehodí. Kdepak rozpoutávat třetí světovou válku, když máme války mezi sebou. Firt to řešil administrativně. Šéfa produkce přeložil do New Yorku do náruče žárlivé manželky a Rozina si musela najít jiného. Podobně musel do Ameriky také Jaroslav Pecháček, pro něhož to bylo vlastně povýšení, když se dostal na ředitelské místo. V Anglické zahradě se o tom nešeptalo, protože písařka sama vykřikovala, aby si všichni pospíšili, že musí na letiště, letí s Jardou na zasedání NATO do Paříže.

Léta ubíhala, a když šel Julius Firt v šedesátých letech po druhé a teď definitivně do penze, Pecháček se vrátil do RFE na jeho místo. A pak v průběhu let následovala řádka dalších ředitelů, asistentů a podředitelů, a byl to pokaždé sestup o stupínek níž.

Pecháček býval tajemníkem ministra Hály, byl celoživotním funkcionářem, tajemníkem a na šéfredaktora se nehodil. Když udělal chybu, vymluvil se na přání Američanů.

Ale vraťme se k tomu neobvyklému českému slovu. To už byla v Čechách normalizace. Američané najednou zjistili, že čs. desk je přestárlý, že je tam moc lidí v předdůchodovém věku. Tak se sháněla mládež nová. Objevila se tam jedna slečna z Kanady, sice z české rodiny, ale s anglickými školami. Proto se musela různá slůvka přiučovat. Byla pilná, oblíbená. Dámy, jejichž manželé zaujímali místa ve vyšších platových stupních, si ji pozvali na čaj, aby zjistily, co a jak. Ptaly se ji na to i ono a chtěly vědět, co dělá, když má volno, zda hraje tenis. Padlo i slovo golf. Slečna odvětila klidným konverzačním tónem: "Já strašně ráda mrdám." Dámy zpozorněly, jedna se zakuckala, druhá pozvedla obočí. Záviděly. Nikdo se už na nic neptal. Ona slečna se postupně v češtině zdokonalila.

Slečny to měly mezi námi vůbec těžké. Olga Kopecká psala dlouhá léta Panorámu a hlasatelé si schovávali některé její skripty. Jednou popisovala havárii tankeru a záchranné práce zaznamenala takto: "Námořníci umývali zašpiněné ptáky v umyvadlech." Jindy se proslavila reportáží o první kominici ve Spolkové republice Německo. Jak spouštěla kominické koule do komína.

Nepíšeme však antologii rádiového humoru bez legrace, ani zprávu o tom, kdo s kým. Mezi Anglickou zahradou a redakcí v New Yorku také pendloval Zdeněk Eliáš, jeden z mála lidi, kteří přišli do RFE už jako perfektní profesionální žurnalisté. Nosil za každého počasí shrnuté nebo krátké rukávy, aby bylo vidět vytetované číslo z koncentráku, ale k židovství měl složitý poměr. Ručička se klonila spíš k záporu. Jednou, když jsem se vrátil z dovolené v Izraeli, chtěl jsem mu názorně ukázat, jaká je tam inflace. Vzal jsem z kapsy velkou hrst mincí a řekl jsem mu: "Za to to všecko/nedostanete ani jedny noviny." Vybuchl: „Dejte to pryč." Říkalo se, že jeho bratr je u StB. Eliáš překládal simultánně projevy amerických prezidentů, ale když se jeho mluvené slovo dalo na papír, byly chyby jako pod zvětšovacím sklem. Programy o vězněných spisovatelích na něho působily jako rudá na býka. Zvlášť pronásledoval Pavla Kohna, který přišel do redakce už před rokem 1968. Mezi jeho oblíbence patřil Jiří Planner, který to měl dobré také u Pecháčka, protože jeho strýc monsignore František Planner měl vysoké místo ve Vatikáně. Někdy vznikaly podivné koalice.

Krátce se v RFE v news mihnul také pozdější agent přímo v centru CIA Köcher, odsouzený v USA k dlouhému trestu, který byl později vyměněn na glienickém mostě v Berlíně za sovětského disidenta Vladimíra Bukovkého. Byla to zvláštní společnost. Planner a Köcher (snad i Tigrid) Eliášovi namluvili, že rádio už stejně nemá funkci a význam a musí se zrušit. Místo něho je prý třeba z ušetřených peněz zřídit v Berlíně, Londýně, Paříži a Mnichově domy setkání, kam by východní intelektuálové jezdili na sympozia a kde by se zaškolovali proti stávajícím režimům. Eliáš jim skočil na vějičku a napsal dvacetistránkové memorandum State Departmentu. Když mi to Firt, který memorandum četl, prozradil, neváhal jsem informovat závodní radu a odbory. Podle německých zákonů to bylo ohrožení více než tisíce pracovních míst. Věc se sice v rádiu ututlala, ale když se Eliáš chtěl sám stát ředitelem, byl vypoklonkován do Ameriky do důchodu.

Jako oukejista byl Eliáš nepříjemný, ale když začaly první konflikty, vyjednal jsem si, aby české kulturní pořady oukejoval Miroslav Podivínský. Když byl ředitelem Zdeněk Šedivý, povýšil Olgu Kopeckou a chtěl, aby oukejovala českou kulturu. Řekl jsem jí, že pokud změní v mých programech čárku, půjdu k německému pracovnímu soudu. Zrudla jak krocan a Podivínský zůstal oukejistou až do konce. Hlavní hejbání škatulemi začalo v sedmdesátých letech.

22. Dopis do Brna

Milá paní kolegyně Fickerová,

ptáte se na mou spolupráci s PEN klubem a to mě přivádí do rozpaků. Dokumenty nemám, vše jsem ztratil za atentátu na budovu Svobodné Evropy. Nebylo toho mnoho. Před mnoha lety jsem dostal telegram a pak slavnostní dopis tehdejšího maďarského předsedy exilového PENu, že jsem byl přijat za člena této organizace, dokonce v jakési funkci. Nikdy jsem nebyl příliš aktivní, měl jsem vždy nedůvěru k spolkaření. PEN klub jsem podporoval jako kulturní redaktor českého vysílání Svobodné Evropy, když jsem zařazoval o PENu vše, co bylo v mezinárodním tisku, do našich kulturních zpráv.

Když po letech listuji v Anglických listech Karla Čapka, mám dojem, že to byl nejspíš společenský klub stárnoucích literárních celebrit ve stylu britských exkluzivních pánských klubů. Žertem jsem si říkal, že budoucí členové si kladli před vstupem hlavně otázku, co může klub vykonat pro ně osobně, než co já sám mohu udělat pro klub. Trochu paďourské.

Konec konců to dobře vystihl Václav Černý. V Pláči koruny České - nemám tu knihu po ruce, abych citoval doslova - píše o tom, jak vznikal Manifest čs. spisovatelů na podzim 1938, kdy se spisovatelé obraceli na mezinárodní veřejnost, aby se zastala ohroženého Československa. Po skončení akce poslal Adolf Hoffmeister jako funkcionář čs. PEN klubu a jako advokát anglickému PEN klubu, kde bylo ústředí, účet na několik set liber za vynaloženou práci a výlohy při organizování totoho manifestu.

Na kongresech PEN klubu se skoro pokaždé připomínal osud vězněných spisovatelů kdekoli na světě /také komunistických v pravicových diktaturách/ a mělo to svůj význam. I když to nemělo praktický dopad ve východní Evropě, kde platila Stalinova otázka: "Kolik divizi má papež?"

Spisovatelské svazy, spolky a kluby organizují osoby, kterým Němci říkají Einzelgänger. V němčině je to výstižné, ale v češtině nemáme adekvátní výraz. Siebenschein to ve svém slovníku překládá jako "divoký kanec, žijící osaměle". Zdá se mi, že všechny pokusy komunistů vytvořit jednotnou nerozbornou kančí frontu nakonec vždycky skončily špatné.

Mé styky s PEN klubem byly dvakrát konkrétní. Bylo to na mezinárodních sjezdech ve Frankfurtu nad Mohanem a v norském Oslo, kde jsem však nebyl delegátem, ale reportérem Svobodné Evropy. RFE mi také financovalo cesty a pobyt, takže PEN klub toho pro mne nemohl mnoho vykonat. Byl jsem sice na recepci na královském hradě v Oslo, ale tu pořádal korunní princ, který mi bodře potřásl rukou. Pražský delegát Hoffmeister mě nabádal, abych se nezdržoval formalitami a rozběhl se k bufetu. Rád jsem vyhověl.

A pak byl červen 1967. Den před sjezdem Svazu čs. spisovatelů jsme poslali s Antonínem Kratochvilem do Prahy telegram, na který Eduard Goldstücker odpověděl takto: "Předsednictvo sjezdu mi dalo k dispozici telegram, který dostalo a který ukazuje, jak tyto věci spravedlnosti a nespravedlivosti jsou velmi živé a jak se na nich chce přiživit někdy i ten, kdo na to má velmi malou legitimaci, aby do toho mohl mluvit. Náš sjezd dostal telegram z Mnichova od lidí, kteří se podepisuji jako čs. spisovatelé v exilu, organizovaní v Penklubu a žijící v Německu. V telegramu žádali, aby sjezd intervenoval za uvězněného J. Beneše a prosadil plnou vahou spisovatelův i rehabilitaci spisovatelů odsouzených v padesátých letech. Myslím, že bychom na tento telegram mohli nejlépe odpovědět tím, aby nám odesilatelé dovolili vyřizovat si vlastní věci sami a aby se neoddávali iluzi, že mohou, když se sami toho práva zřekli, nějakým způsobem ovlivňovat události v našem státě." /IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 50./

V tomto a v podobných případech rád cituji výrok Lva Trockého z jeho vzpomínek, kde napsal: „Pomsta dějin je mocnější než nejmocnější generální tajemník." Za nemnoho měsíců byl Goldstücker sám v emigraci, kde se snažil dávat rady na všechny strany.

Kongres v Oslo se konal v době, kdy tam měl přijet Chruščov, tak se tam několik delegátů nedostalo, když neměli dobré pasy. Já měl německý, ale pasový úředník kroutil hlavou a vyptával se, jak to, že jsem se narodil v Brně, Brünn. Řekl jsem mu, že se v Brně narodily desetitisíce Němců, ba i Cechů.

Tentokrát nepřijeli z Prahy jen bolševičtí delegáti, ale také Josef Škvorecký a Zdeněk Urbánek. Byli velice rezervovaní a rozvázali teprve, když Pavel Tigrid a Adolf Hoffmeister z Oslo odletěli,

Dlouholetí vedoucí funkcionáři exilového PEN klubu Antoním Kratochvil a Rudolf Ströbinger si asi také uvědomovali omezené možnosti této organizace. Oba se angažovali ve Svobodném svazu německých spisovateli. Ani tam se nedalo mnoho vykonat pro českou věc. Nadto to byl svaz pravicový a proto měl v německém tisku malý ohlas. Z mého hlediska byl PEN klub zklamáním. Nemohl dělat mnoho, ale udělal ještě míň. Výsledek se rovnal nule. Ani dobrý starý Karel Čapek neměl asi lepší zkušenosti.

23. A bylo jaro

V teto chvíli to bylo asi nejkrásnější místo na světě. Seděl jsem na dopoledním slunci před bistrem vedle festivalového paláce v Cannes. Listoval jsem v několika novinách. Nejúplnější informace byly v Süddeutsche Zeitung. Šel jsem do tiskové místnosti, kde sešlo několik kolegů z Prahy. Položil jsem si mnichovské noviny na kolena a překládal některé nejzajímavější věty. 0 pohybu sovětských jednotek po československém území. Noviny naznačovaly, že to není jen tak, ale že je to podle všeho příprava na něco většího. Kolegové se znechucené rozešli. Starší komunistka, která šla s migrénou do hotelu, byla velmi vážná. Na promenádě mi řekla, že před chvílí telefonovala s mužem v Praze. Ten měl přední místo v ČTK. Říkal, že se situace přiostřuje, ale nevěděl nic konkrétního.

V Praze se zatím diskutovalo o nových stanovách KS a Zdeněk Mlynář se masivně zastával zachování cenzury. Osmnáctého května přišel tehdejší ministr zahraničí Willy Brandt na zasedání západoněmecké vlády se zprávou, že se v sousedním Československu připravuje sovětská. vojenská intervence. Měl o tom důkazy, které mu dodala západoněmecká rozvědka. Nebylo by to poprvé, ani naposled, co si nepřátelské rozvědky přihrávaly různými oklikami důležité hlášky. Jde o to zjistit, jak bude reagovat druhá strana. Konec konců byl i americký prezident Johnson krátce před intervencí informován.

Dubček a spol. předstírali, že se jich to netýká a také Svobodná Evropa hrála tuto falešnou hru s sebou. Podobné zprávy, jako ta ze Süddeutsche Zeitung se dávaly nejvýš ve zkrácené formě do přehledu mezinárodního tisku a vlastní komentáře byly plné optimismu. Svobodná Evropa se stala obětí dezinformace a samotná také pilně dezinformovala. Jednou jsem se na redakční schůzi přimlouval za víc odstupu od Dubčekovy linie, ale moje poznámka zapadla bez povšimnutí. Když byl zvolen novým komunistickým prezidentem Ludvík Svoboda, napsal ředitel Jaroslav Pecháček, že je to první důstojný nástupce T. G. Masaryka. Tak naše rádio sklouzávalo do docela obyčejné kolaborace s dubčekovským režimem. A když se představitelé strany a státu vrátili v létě 1968 z Moskvy, Svobodná Evropa to ústy Jiřího Kovtuna a Jaroslava Pecháčka komentovala jako pokus o záchranu „pražského jara". Zdeněk Mlynář, který byl v Moskvě neslavně u toho, později ve svých vzpomínkách přirovnal svůj návrat k návratu protektorátního prezidenta Emila Háchy 15. března 1939 do Prahy po návštěvě u Adolfa Hitlera v Berlíně. Svobodná Evropa selhala. Žvanila. Západní vlády mlčely.

Jako v pohádce první přivedl druhého, druhý třetího, třetí čtvrtého... Můj starý kamarád a kolega ze Svobodných novin v Brně Ivo Pondělíček přišel s Alexejem Kusákem, Kusák přivedl Vladimíra Fleissiga, Fleissig... Z původní čs. zájezdové jedenáctky se stávaly roty, čety, pluky, brigády. Když do Prahy dorazily sovětské tanky, převalil se přes Mnichov snad celý armádní sbor návštěvníků, uprchlíků, šejdířů, agentů a jiné socialistické čeládky. Nejsme však ještě tak daleko. Zatím se jen připravují štábní jednotky.

Čs. oddělení stály ty návštěvy dost peněz. Hospody, bary, někdy noclehy. Mě to stálo dost času, prosezené, proklábosené a někdy propité noci. Někteří návštěvníci měli kuriózní záminky. Tak jakýsi intelektuál se stal, aby mohl jezdit ven, českým delegátem v mezinárodní organizaci vojenských hřbitovů a na to konto si jezdil ven zařizovat konexe, marky a případnou emigraci. Kus umění byl zapotřebí k sepsání vyúčtování. Ale říkal jsem: "Když si kupujeme socialismus, nesmíme hledět na marku."

Pak jednou přišel Kusák, že bude šéfem týdeníku Student. Začal otiskovat Kratochvilovu bibliografii exilové literatury a jiné materiály, za které by byl dříve bolševický kriminál. A pak přišel s tím, že uspořádá kulatý stůl s redaktory Studenta a s našimi redaktory. Tahle provokace mě nenadchla, ale plán jsem postoupil dál. Staří páni byli hned srozuměni, Američané to přiklepli a tak byla ruka v rukávě.

Objednaly se pokoje, připravilo se velké studio a jednou v červenci v sobotu k večeru dorazila z Prahy tři auta. Hned si je pozval Samuel Bellluš do bytu, aby jim vyložil své státnické názory, pak jsme jeli s Firtem do jeho oblíbené kavárny a příští dopoledne jsme se sešli - většinou s lehkou kocovinkou - u mikrofonu. Julius Firt jako stařešina a pamětník vylíčil, jak rádio vznikalo, a pak se do nás jeden dva redaktoři Studenta pustili, jak prý je to s tou špionážní centrálou ve Svobodné Evropě. 0 přestávce telefonovali pražští redaktoři s Tigridem v Paříži, u nás se vše zaznamenávalo na magnetofonové pásky, bylo toho několik hodin záznamů a já to měl příští dopoledne zredigovat.

Sehnal jsem tedy všechny slečny a paní, které psaly na stroji, rozdal jsem pásy a po několika cigaretách jsem dostával první stránky. stránky. Problém byl v tom, že Firt, Belluš a starý Pecháček dělali ve svých textech tolik oprav, škrtů a vylepšování, že se pak celý elaborát o mnohem více než sto stranách musel přepisovat znovu. Další úprava se týkala Pavla Kohna. Byl také u kulatého stolu a občas něco prohodil. Protože však byl ještě před nemnoha měsíci v redaktorem Studenta v Praze, přála si Kusákova ekipa, aby byl z přepsaného textu vypuštěn. Taktizování se mi nikdy nelíbilo. Když skupina redaktorů Studenta s Kusákem odjížděla odpoledne do Prahy, mohla si vzít s sebou několik exemplářů zredigovaného textu a duplikáty asi dvanácti zvukových pásů.

Už se připozdívalo. Všichni, hlavně Američané se polekali vlastní odvahy a tak mi bylo coby pořadateli uloženo, abych to zarazil. Měl jsem okamžitě telefonovat do redakce Studenta a "zakázat" jim to. Jakým právem? Z jakého titulu? Pak se zase Američané radili, bylo mi zakázáno telefonovat z budovy RFE, musel jsem běžet na nejbližší poštu. V Praze mi řekli, že se nic zastavovat nebude, že se první pokračování už tiskne a že soudruh doktor Kusák odjel se svou přítelkyní na dovolenou do Švédska. Volal jsem našemu kulturnímu dopisovateli Zdeňku Ehlerovi do Stockholmu. Kusák se našel. Pokračování seriálu Rozhovory v Anglické záhradě zastavily další události. Celý pražský tisk Kusákovu eskapádu odmítl jako nevhodnou. A po 21. srpnu si na mne na redakční schůzi vyjel slovenský redaktor Jožka Šramek, že prý ty tanky přijely také kvůli Kusákovi a kvůli mně. A byl podzim.

24. Hemžení

Na Kaufingerstraße, hlavní obchodní třídě, kde se mačká jeden obchodní dům vedle druhého, bylo slyšet převážně české hlasy. Vydavatel Národní Politiky Miloš Svoboda musel několikrát na policejní ředitelství, kde tlumočil při menších deliktech a krádežích. Ludvík Aškenázy a Vladimír Blažek se ubytovali v předním hotelu a když jsem jim telefonoval, zda něco potřebují, odmítli skoro nevrle. Stará německá šlechtična z Čech udělala ve své vile v Maria-Theresia-Straße noclehárnu pro uprchlíky. Vladimír Fleissig a Alexej Kusák se ubytovali v bungalovu v Augsburku u letmých německých známých. Když Fleissig přijel jednou pozdě v noci, netrpělivá paní milionářka se ho ironicky optala, zda mu má ugriloval hovězí filé, a on byl pochopitelně srozuměn.

Vydavatel týdeníku Der Spiegel Augstein věnoval jako první pomoc pro intelektuální uprchlíky jeden milion marek a kolem toho milionu spontánně vznikl pomocný výbor, který si pronajal nákladné kanceláře uprostřed města. Úřadovali tam Kusák, Vilém Hejl, sudetoněmecká hraběnka Herzogenbergová a překladatel z češtiny do němčiny Franz Peter Künzel. Neměl jsem kdy sledovat, koho a jak podpořili, jen vím, že českému klavíristovi koupili drahé křídlo. Další miliony už nebyly poukázány na nově otevřené konto. A tak se výbor rozhádal a Vilém Hejl se vrátil do Prahy. Objevil se ve Vídni a pak v rádiu až po vzniku Charty 77.

Karel Drážďanský úřadoval ve vstupní hale rádia, jako zástupce sociálního výboru RFE dával novým uprchlíkům po padesáti markách. Ti už všechno věděli: dvě tři stanice tramvají směrem do měst dávali v Bavorském červeném kříži rovněž padesát marek, a takových institucí bylo víc. Ani víc, ani míň: 50 DM. A tak mnozí to za dva tři dny všechno obešli, nakoupili si elektroniku a různé hlouposti, jako lak na rty, aby se leskly, a vrátili se do Česka. Na Kaufingerstraße už zase převládala němčina.

Josefa a Zdenu Škvoreckých zastihla invaze při kempování v západní Evropě, V Mnichově se ubytovali rovněž u letmých známých, kdekdo byl ochoten pomoci. Raději jsem netelefonoval, co by potřebovali, a jeli jsme za nimi na vzdálené předměstí, Luboš Kaválek usoudil, že toho asi moc nemají, když jen tak trampují v autě, a tak vybral pro Škvoreckého svůj nejlepší oblek. Vlastně to byla vůbec první zmínka o Kaválkově obleku, za víc než čtyřicet let jsem ho nikdy v kompletním obleku neviděl, vždy je kalhoty a anorak. Krátce a dobře, Kaválek je menší než nevelký Škvorecký a tak jeho kalhotům chybělo dole asi 10 centimetrů, když se do nich náš literární klasik vsoukal. Německy se tomu říká Hochwasser. Paní Hanička Šklíbová jen lomila rukama. Dali jsme si po koňaku a přáli jsme vše nejlepší.

A pak jsem poslal Škvoreckému list z monitoringu, kde byla přepsána rozhlasová výzva jeho příbuzných, aby se vrátil domů, že je klid a že se mu nic nemůže stát. Tak Škvorečtí odjeli do Prahy, bratr trochu menší vzrůstem dostal Kaválkův obleček, Škvorečtí sbalili a vrátili se do emigrace. Přišli se poradit, jak by to bylo v rádiu. Zdenička byla skeptická, je přece herečka, kde by hrála.

Pecháček zatelefonoval Američanům. Normálně by to bylo trvalo týdny, ba měsíce, vyplňovaly by se sekuritní dotazníky. Ale Američané obratem souhlasili, Škvorecký může zítra ráno v devět hodin nastoupit i bez dotazníku, Ráno jsem několik minut čekal. Pak zazvonil telefon. "Já nepřijdu, nezlobte se, ale včera jsem potkal ve městě Aškenázyho a Blažka a ti mi to rozmluvili." Po tolika letech nyní uvažuji, co by se bylo stalo, kdyby se ti tři spisovatelé nebyli náhodou ve městě sešli. Byl by se Škvorecký stal za nemnoho měsíců ředitelem čs. vysílání? Mohli bychom rozumovat o úloze náhody. Ale nebudeme.

U Kusáka to nebylo tak jednoduché. Pro sebe i pro přítelkyni si vzal dotazníky, ale nevyplnil je. Jeli do Prahy, tam se vzali a šli do emigrace. Byla to nyní fešácká emigrace. Dveře byly všude otevřené dokořán. Stalinský profesor národopisu z Univerzity Karlovy byl na obrtlíku profesorem univerzity Freiburgu v Breisgau. Stalinisté z nejvyšších příček nomenklatury, kteří se v tom jaru jaksi jakoby sami biřmovali na lidskou tvář, se s pomocí západních komunistických stran a pražského ministerstva zahraničí uklidili na Západ. Na univerzitách a ve výzkumných ústavech vznikala pro ně nová systematizovaná místa. Dříve bývalo v rádiu okřídleným úslovím, že někdo je "povoláním Slovák". Nyní by se bylo dalo říci, co lidská tvář, to expert, výzkumník, profesor. Západní intelektuální kruhy podlehly na čas sloganu o českém nebo československém modelu pro svět. Byl snad ten model v tom, že se má celý svět dát okupovat? Zaslepení šlo tak daleko, že i na semináři bavorské Straußovy Křesťansko-sociální unie ve Wildbad Kreuthu poslouchali nižší funkcionáři této strany skoro nábožně vývody Zdeňka Mlynáře a nikdo mě nechtěl ani dokonce vyslechnout, když jsem dokazoval, že je to převlečený stalinista.

25. Buchmesse

Od srpnové invaze do podzimní Buchmesse ve Frankfurtu nad Mohanem uplynulo pět šest týdnů a všichni jsme se tam sešli, svorně-nesvorně. Bylo neuvěřitelné, kolik knih s českou a čs. tématikou dovedli Němci za nemnoho dní vyrobit. Škvorecký tam měl velkou antologii nejzajímavějších článků z Literárních novin, rychle ji sešel tým překladatelů a Škvorecký tomu dal předmluvu a jméno. Vyšlo to i včetně trockistického pohledu na to jaro. A později se na jaru přiživovaly také české kuchařské knihy. Tahle česká vlna však netrvala dlouho, moc se to neprodávalo, v oboru takzvané krásné literatury byla spousta šmejdu, jen když to byl Čech s „lidskou tváří". Abych to zjednodušil: Nakonec zůstal na německém knižním trhu na mnoho let snad jen Milan Kundera a Havel později jen v knížce Karla Hvížďaly, když se zakladatel Charty 77 stal prezidentem. Z české vlny nezůstalo pro budoucnost nic nebo skoro nic.

I kdyby bylo na Buchmesse sto tisíc lidí, Tigrida nebylo možné minout. Šli jsme do kantiny a tam už sedět mrzutý Ivan Diviš. Tigrid ho se smíchem představoval: "Tenhle maník slavnostně slíbil, že se nedotkne alkoholu, dokud Rusové neodtáhnou." Naštěstí nebo naneštěstí Ivan usoudil, že takové sliby a smlouvy pod nátlakem jsou od samého začátku neplatné a tak jsme brzy spolu popili. Ivan by mohl citovat Halase: "Největší neštěstí ježe jsem se narodil." Než přišel do emigrace byl, jak mně sám řekl, už asi dvanáctkrát v cvokárně, dohromady víc než rok. Také v Mnichově se několikrát léčil jako depresivní maniak. Jednou svolil, aby ho profesor předvedl posluchačům. Měl k nim krátký projev a nakonec prohlásil: "Můj syn Ondřej bude českým králem a vy mě můžete políbit..." 0 tom, jak to v rádiu později koulel s Josefem Jedličkou, by se mohlo popsat mnoho stránek. Jeho "poezii" jsem pokládal za blábol, i když tu a tam probleskovala hölderinovská geniálnost. Slovenský sociologický časopis přinesl před lety studii o alkoholismu v členstvu Svazu slovenských spisovatelů a bylo to otřesné.

Tigrid pak chtěl, abych ho seznámil s Milanem Kunderou. Tak jsme šli na oběd a Tigrid mohutně přemlouval Milana, aby zůstal venku. Bylo to pěkné posezení u vína, Milan zářil vtipem. A pak řekl, že jde telefonovat do Brna. Mluvil dlouho s otcem a ten mu to prý rozmluvil. Starého pána Kunderu jsem znal z Brna. Brzy po únorovém puči vyhodili komunisté z redakce profesora Graciána Černušáka, který nám jako volný spolupracovník psal o koncertech a hudebních výročích. Starý pan Kundera se pak velice omlouval, když poprvé přišel na jeho místo. Jako profesor brněnské konzervatoře nemohl být za první republiky ve straně, tak byl komunistou in pectore a později se také jen "v srdci" klonil k trockistům. Měl jsem ho rád pro jeho nevtíravé, uvážené soudy o hudbě i pro jeho aristokraticky zdrženlivý postoj k životu. Pro Milana byl tenkrát nejvyšší autoritou.

S Milanem jsem se pak sešel ještě jednou v Cannes na jaře 1969. Vypravoval mi se smíchem, jak dostal doporučený dopis, aby se dostavil s příbuznými na pražský Hrad, kde má být vyznamenán jako zasloužilý umělec. Nemusel ten dopis ani otvírat, listonoš mu jeho obsah nadšeně sděloval předem. Za několik dní přišel další dopis, v němž se oznamovalo, ze vyznamenání bylo odvoláno. Přesto Milan naznačoval svůj plán, že po návratu z festivalu půjde za Husákem, aby to prý s ním za Svaz spisovatelů nějak urovnal. A pak jsme se domluvili na příští den a Milan chtěl, abych si v promítačce nesedl vedle něho a nehlásil se k němu. Bude tam Liehm a ten je všelijaký. A. J. Liehm byl tehdy svými přáteli uklizen do Paříže jako reprezentant čs. státního filmu.

Tenkrát na Buchmesse 68 byla ve Frankfurtu asi tak polovina členstva Svazu spisovatelů, pořádala se setkání a recepce, uzavíraly se smlouvy, víno teklo proudem, nikam jsem nešel, nechtěl jsem se zúčastňovat tajtrdlíkování Pavla Kohouta, jehož jsem už mohl sledovat před několika lety v Mannheimu na premiéře Kohoutem zpotvořené Čapkovy hry Ze života hmyzu. Mannheimské divadlo ve mně vyvolává vzpomínku na nádhernou Piscatorovu inscenaci Frischova Pana Biedermanna a žháře. Málokdo z diváků ví, že pan Biedermann, tento ustrašený maloměšťák, ustupující ze zbabělosti plíživému násilí, je vlastně Edvard Beneš, z jehož lidské tragedie udělal Max Frisch velké divadlo.

Buchmesse 68 znamenala předěl. Před tím byly čs. knižní stánky obsazeny Sebranými spisy Klementa Gottwalda, potom tam dominovaly projevy a statě Gustáva Husáka. Ve stánku Pavla Tigrida bylo rozloženo Svědectví a v pozdějších ročnících tu byly také knížky exilových nakladatelství. Na veřejnosti to nemělo velký dopad, ale nebylo bez významu ukázat, že je alternativa. Vracel jsem se do Mnichova s velkou taškou s 15 kg prospektů. A pak už to bylo rok co rok totéž, tak jsem tam přestal jezdit.

A přece si vzpomínám ještě na jednu Buchmesse. To bylo tenkrát, když krátce před tím vyhnali do ciziny Jiřího Lederera. Vypravoval mi, jak mu hned po příchodu dlouze telefonoval Pavel Kohout a zapřísahal ho, aby se nepřidával k pravičáků. Lederer dostal velké stipendium Nadace Konrada Adenauera, pronajal si na venkově dům a jezdil do Mnichova se skripty pro Svobodnou Evropu. Ale levičáci v rádiu o něho moc nestáli, tak jsem zaskočil a bral mu třeba seriál o tom, jak v komunistickém kriminále přemýšlel o různých knihách, které tam četl z vězeňské knihovny nebo na které si tam vzpomínal z mládla. Později se naše styky rozplynuly.

Lederer, který byl snad vzdálený příbuzný mých zemřelých londýnských dopisovatelů Zdeňka a Jožky Ledererových, psal pro Svědectví a pro rádio noční rozhovory s Josefem Smrkovským, ale jak se později ukázalo, bylo to vymyšlené od A až do Z. A pak vyšly také jeho vzpomínky, kde přiznával, že byl před únorem 48 bolševickým špiclem /spolu s Jiřím Hájkem a dalšími/ ve vedení sociálně demokratické strany, dokonce s registračním číslem, něco na způsob 007. Byl to sympatický muž. Velice mě to mrzelo. Nejel jsem na jeho pohřeb.

Teď už nedělají němečtí nakladatelé z českých textů německé bestsellery. Vstali jinojazyční bojovníci. Chyba byla v tom, že následující samizdat byl ve znamení neustálého sebelitování. A tak jsem si nemohl nevzpomenout na Ernesta Hemigwaye, který v knížce o býčích zápasech napsal, že má raději toreadory než spisovatele. Toreador zaplatí chybu životem. Kdežto spisovatel...

26. Sólový bavič

Alleinunterhalter - to jsem byl víc než třicet let. Bavič, bavitel, jaký se může pozvat třeba na svatbu, kde vypravuje vtipy, tluče na buben, fouká do saxofonu. Bavič musí být univerzální odborník. Kromě hokejových reportáží umí skoro všechno. Měl jsem většinou hodně programů, které bylo potřeba připravit k vysílání, že na vlastní psaní už moc času nezbývalo. Moje penzum se pohybovalo od jednoho sta do dvou set minut týdenního originálního vysílání: Slovo a svět, Hlasy básníků, Kulturní zprávy a aktuality, Města a přístavy, zvláštní programy, každým rokem celá paleta velikonočních a vánočních kulturních programů, vysílání Evropského kulturního střediska v Ženevě, a to ještě není všechno. Takže jsem za ta léta zeditoval nějakých 50 až 75 tisíc strojových stránek. Písmenka do větru. Zpočátku jsem měl několik týdnů sekretářku, ale pak jsem to kroutil dál sám. Dovolená - nedovolená, nemoc, nemocnice, vše se vždy muselo připravit na týdny dopředu. Vánoce začaly být problémem v září a velikonoce hned po Novém roce.

Nedávno jsem poslouchal z Bavorského rozhlasu reportáž o kulturním vysílání v bývalé Německé demokratické republice. Šéf pododdělení rozhlasových her vypravoval, že měl 180 stálých zaměstnanců a že jeden editor vyprodukoval za rok dvě až čtyři hry. Editoval, to znamená nikoli sám napsal, nejvýš asi tak šest hodin vysílacího času za dvanáct měsíců. Takže naše vysílání bylo v podstatě velice levné. Volní spolupracovníci dostávali minutový honorář, z něhož by se dalo žít jen za usilovné práce ve dne v noci. Problém byl jinde. Každý z nás produktivních nese na zádech jednoho až dva neproduktivní.

Hotový skript se odevzdal na schvalování, oukej. Oukejistů bylo tak pět šest, ti se střídali. Byli mezi nimi lidé velice produktivní i velice neproduktivní. Byli ovšem nutní, jinak by nikdo nevěděl, co se vlastně po celých 19 nebo 20 hodin každý den vysílá.

A pak přišli ti, co jsme je „nosili na zádech“. Jeden maník dělal český sumář každodenního vysílaní, druhý maník smolil sumář anglicky. Některé programy se celé překládaly do angličtiny, hlavně všechny politické, jiné se aspoň obšírně sumarizovaly, dělaly se týdenní a měsíční a roční přehledy, pořádaly se konference, psaly se důtky za chyby, byla na to celá oddělení s řediteli a podřediteli, asistenty a sekretářkami. Tahle mašinérie ukusovala velké sousto z celopodnikového rozpočtu. A pak tu byla další oddělení na "výzkum veřejného mínění", zpovídali se noví uprchlíci a dočasní návštěvníci a z toho se pak neznámými kouzly vyráběly diagramy, kolik vdaných žen ve věku od 30 do 40 let, s jedním nebo dvěma dětmi, poslouchá RFE v Bulharsku ve srovnání s Polskem. Dostával jsem tolik cyklostylovaného materiálu, že bych každodenní dávku musel číst týden. Raději jsem si šetřil oči.

V čs. oddělení bylo stále tolik problémů, že se o kulturu z šéfů, asistentů ředitele a oukejistů nikdo moc nezajímal. Jen Belluš občas vylepšoval i verše slovenských klasiků, ale to se mě netýkalo, Imrich Kružliak si dělal své kulturní programy sám a po svém. Za dvacet let stůl proti stolu jsme neměli vážný konfliktu Jednou si byli slovenští hlasatelé stěžovat, že Kružliak vysílá vždy 14. března pásmo veršů O vlasti a jari s poezií Karola Strmeňa, Rudolfa Dilonga a dalších roduverných. Hlasatelé nepořídili, ačkoli v rádiu vládl skalní čechoslovakismus. Možná, že se mýlím, ale vypadalo to tak, že se Belluš mého dobrého Imriška tak trochu bojí.

Když pak přicházeli bývalí komunisté, nejeden nich by byl měl zálusk na kulturu, ale pak viděli, že je to poměrně dost muziky za ne moc peněz. Tak si postupně vymámili na ředitelích vlastní kulturní programy jako Gong, Čtení z necenzurované literatury a tak podobně, kde si vysílali své bludy, například texty Pavla Kohouta a jiných psavců s údajnou lidskou tváří, Jednou jsem pro Kulturní zprávy přeložil z německých novin ve výtahu velmi zápornou kritiku na Kohoutovu novou hru a s oukejistou Eliášem jsem měl spor o každé slovo.

Rudolf Ströbinger mi jednou poslal obšírnou zprávu o tom, jak Pavel Kohout pohořel v Kostnici na Bodamském jezeře. Tamní městské divadlo si u Kohouta objednalo divadelní hru o Janu Husovi a dalo mu zálohu padesát tisíc marek, Kohout promptně dodal v termínu, ale hra se tam ani nikde jinde nemohla dávat. Objednavatelé ji shledali tak mizernou, že raději oželeli vynaloženou sumu, Vtip byl v tom, že mi Ströbinger neposlal svou zprávu do kulturního vysílání, ale pro Národní politiku, kterou jsem tehdy redigoval. Ströbinger věděl, že tak objektivní rádio zase není, aby to oukejisté pustili do vysílání. Jejich námitka vždy byla: "Vždyť je to kontraproduktivní!" Bylo tenkrát kontraproduktivní kritizovat třeba "eurokomunismus" nebo také Chartu, Když Charta vydala prohlášení o situaci v Nicaragui, rádio to prostě zatlouklo, i když se jinak vysílala každá hloupost, týkající se Charty. To byly však věci, které se mě netýkaly.

Vlastně se jenom jednou stalo, že jsem vysílal něco, s čím jsem nesouhlasil. Oukejista Eliáš mi přihrál třídílný chvalozpěv A. J. Liehma o Voskovcovi a Werichovi, který jsem nechtěl. A Eliáš mi výhružně řekl, že se to musí vysílat, protože to už dal zaplatit. Tak dobře, dobře, s penězi nejsou žerty, na to jsou také maníci, které my produktivní tak trochu nosíme na zádech. Liehm v tom chvalozpěvu tvrdil, že V & W byli o třídu lepší než Bert Brecht. Trochu mi to připomnělo jednu rumunsko-židovskou paní, která mně řekla, že největší český básník je Diviš, a když jsem se jí optal, které české básníky ještě zná, tak už nikoho neznala.

27. Neexistující Julius Firt a reálně existující Vítězslav Nezval

Ideologie mně byla protivná od samého začátku. Nedovedl jsem se nadchnout pro nekonečné komentáře o svobodě, tak pilně pěstované v RFE. Polemika se má opírat o skutečnost, ne o citáty vousatých klasiků. Hledal konkrétní materiál. A proto jsem se také vrhl na korespondenci Vítězslava Nezvala, kterou vydal Blahynka. Nebylo přece možné zamlčet Julia Firta, to byla doba před válkou, kdy se věci nevyřizovaly telefonem, ale dopisy. Skutečně, Firtovy dopisy Nezvalovi nebylo možné neuveřejnit, ale komunistický "vědec" mohl zamlčet jejich pisatele. Prý to byl ředitel od Borových a jeho podpis se prý už nedá rozluštit. Tak byl Firt odkázán do říše duchů. A přece už roku 1969 vydal bývalý Firtův účetní Jaroslav Pilc knížku vzpomínek Národní 9, kde na mnoha stránkách vystupuje generální ředitel Borového Julius - tenkrát ještě Fürth. Za války si v Anglii někteří Češi tak trochu, nebo hodně odněmčili svá jména, Julius Firt-Fürth byl také Julkem, kterého Nezval jako Robert David prosil, aby ho neprozradil. Ne tedy Julius Fučík, ale Nezvalův nakladatel a přítel, který musel vědět, kdo je kdo. Ani to se Blahynkovi nehodilo do jeho edice Roberta Davida z roku 1988. Bylo mi vždycky potěšením usvědčovat bolševiky z překrucování, nepravdy a lži.

Když Pilcova knížka roku 1969 vyšla, přinesl jsem ji vítězoslavně Firtovi a ten mi po přečtení vepsal do mého výtisku malé věnování: "Tato knížka vyvolává také vzpomínky na Vaši znamenitou a úspěšnou spolupráci v kulturní i politické oblasti RFE /1955 - 1965/, za kterou Vám ještě jednou děkuji. Srdečně Váš J. Firt. 27. V. 1970" Zdá, se mi, že Pilcova kniha byla Firtovi pobídkou dokončit své vzpomínky, které vyšly roku 1972.

Nezvala jsem poznal prozaicky. Ve válečné zimě 1940 jsem jednou v neděli odpoledne zašel na ohlašovací úřad, zaplatil pět korun a tam mně v kartotéce vyhledali Nezvalovu adresu v Žabovřeskách na Havlíčkově ulici. To byla doba, kdy dva vyzáblí hošíci, Pavel Brázda a já, trávili mnoho času kreslením, čtením veršů a nad monografiemi Picassa, Chirica, surrealistů, Kubišty, Zrzavého a mnoha dalších. Brázdovic knihovna byla plná pokladů. Zelený krokodýl, jak se v Brně říkalo úspěšnému agrárnickému advokátovi Osvaldu Brázdovi, měl za ženu Evu Koželuhovou, dceru Heleny Čapkové a neteř bratří Čapků. V předsíni jejich bytu visel Paridův soud od Kubišty, v obývacím pokoji Kleopatra od Zrzavého, dále Čapci, Rabas, také Foltýn a jiní z Brna. Svou sbírku si starý Brázda uspořádal po likvidaci nakladatelství Štorcha–Mariena. Mezi poklady v knihovně bylo vzadu zastrčené pouzdro na housle, plné balíčků slovenských cigaret. Bylo co kouřit nad eseji Karla Teiga. Taky jsme už kdekoho znali. Pavlův nevlastní děda Josef Palivec nám napsal doporučující dopis na Vincence Kramáře a tam jsme pak poznali první Picassovy originály a mohli vzít do ruky scvrklé suché jablíčko, tvrdé jako kámen, které Picasso daroval Kramářovi na hasičském bále v Paříži před první světovou válkou. Znali jsme kdekoho a tak jsme vyrazili také za Nezvalem. Přivítal nás mile, asi se rád bavil s mládeží, později za ním chodil ještě mladší Milan Kundera a jiní. Také nám seděl, kreslili jsme ho několikrát, Pavel s větším zdarem. Několikrát jsme u něho odpoledne byli také v Praze, jednou přišel odpoledne k Brázdům. Tenkrát jsme v něm viděli ne knížete básníků, ale obra avantgardy, do které jsme hodlali vstoupit. Nezval nám podepsal několik svých knížek. Záviděli jsme Vlastimilu Fialovi, který bydlel několik domků od Nezvalových a který ho učil malovat. Když Nezvalovi hrozil pracovní úřad totálním nasazením, vzali ho do Mánesa ještě dřív, než držel štětec poprvé v ruce.

A ještě do třetice Blahynka. Aniž to chtěl, vyvrátil v Nezvalovském kalendáriu ve sborníku Signály času /1974/ legendu, kterou Nezval šířil o sobě po válce. Kdyby nebyl komunista, snad byl Nezvalovi hrozil malý dekret za mírnou kolaboraci v protektorátním filmu.

Koncem září 1945 jsem byl v pražské ústřední knihovně, kde Nezval předčítal své protinacistické veršovánky s křížkem funusu Švábi a pak vypravoval o svých válečných letech. Jaká ubohost! Když o tom referoval ve Svobodných novinách, nadepsal Eduard Valenta svůj sloupek názvem Nezvalovy sbírky "Historický obraz" a zesměšnil básníkovo upocené tvrzení, že byl antinacista. Nezval pravil, že se za války proti němu spikli brněnští fašisté, jmenoval je jmény, že ho udali a že byl zatčen gestapem. Počkal jsem si na něho u východu a krátce jsem mu řekl, že lže, protože to bylo jinak, a že fašista, o kterém Nezval mluvil, umřel v koncentráku v Dachau. "Kdežto vy jste se z Kounicových kolejí za několik dní vrátil domů“, prohodil jsem a šel pryč. Říkalo se, že Nezvalova sestra byla provdána za Němce, který to nějak zařídil. Pokud vím, Nezval už svou legendu nikdy nepoužil.

V tom kalendáriu Blahynka píše: "V září /1944/ zatčen v Brně a vězněn v Kounicových kolejích; převezen k výslechům do Prahy. Když se vysvětlilo, že nemá nic společného s mileneckou dvojicí, která si posílala dopisy s ilegálním obsahem na poste restante – značka Vítězslav Nezval, byl propuštěn." Kvůli pořádku, jak to skutečně bylo. S Pavlem a se mnou se kamarádil jakýsi Slávek Mančal, osoba jak vystřižená z Dostojevského románů. Také chodil za Nezvalem, dal si napsat věnování do Zpátečního lístku a knížku nechal ležet na stole. Jeho otec byl známý brněnský fašista, ale za Němců se nijak nedral dopředu. Byl český, superčeský fašista, ne německý nacista. Navštívil ho jeho ještě známější brněnský fašista Kobzinek, ten uviděl Nezvalovu dedikaci, a protože v té knize je také Pochod rudé internacionály, tak si Nezvala zavolal a řekl mu, aby takové věci ve vlastním zájmu nedělal. Rozhovor neměl následky a nemělo to také souvislost s mileneckou dvojicí, o níž se zmiňuje Blahynka. Brněnští fašisté pak upadli v nemilost,

gestapo je posbíralo a Slávkův otec byl v Kounicových kolejích v téže době jako Nezval. Další osudy našeho kumpána Slávka Mančala stojí za zmínku. Za války byl saniťákem v Hermann-Göring-Motoren-Werke v Líšni a pak ve Wiener Neustadtu. Tam zažil velký nálet, v ruském zajateckém táboře byly stovky zraněných. Slávek byl při operacích, pak sám operoval, vycvičil se - neměl ani maturitu - na narkotizéra a začal brát morfium. Pak utekl a v Brně byl hned v Revolučních gardách, Po otcově smrti v Dachau se v něm asi něco provalilo, vyletěl démon a běs. Začal řádit, vraždil a mučil za pochodu smrt brněnských Němců směrem k rakouským hranicím. Byl krátce vězněn na Cejlu, ale pak přišla Benešova amnestie. Slávek pracoval v nemocnici jako narkotizér a pak si ho angažovala StB. Způsobil asi mnoho zla. Po letech jsem se dověděl, že dožíval v Praze na patologii, kde studentům připravoval preparáty k pitvě.

28. Infiltrace

"Jak jste si to mohli dát tak vzít", říkali mi návštěvníci z Čech v době probíhající normalizace. Lidé zase víc poslouchali Svobodnou Evropu a pozorovali, jak se mění její tón. Mně však nikdo nic nevzal a Slovo a svět a ostatní kulturní programy pokračovaly v témže duchu jako dosud až do konce února 1990.

Jen jednou jsme Kružliak a já protestovali na programové schůzi proti přijímání bývalých komunistův Máme přece dobré zkušenosti s volnými spolupracovníky, rádio by jim mohlo platit královské honoráře a tím by se zabránilo, aby měli v redakci přímý vliv. Tehdejší ředitel Jaroslav Pecháček argumentoval jako vždy přáním Američanů, ale ve skutečnosti za tím byl hlavně Brown, Angličan, který si vzal americké občanství, když chtěl dělat velkou kariéru. Byl nakonec ředitelem Svobodné Evropy a masivně podporoval všechno levicové. Nadělal tím mnoho škody, jeho nesprávná personální rozhodnutí stála podnik mnoho peněz. Jednoho krásného dne jsem na chodbě potkal Tigrida a chtěl jsem mu něco říci, ale Tigrid v mírném poklusu prohodil, že spěchá k Brownovi. Jen tak nazdařbůh jsem za ním zvolal "Pospěšte si, dokud tam ještě sedí." Tigrid se pomalu vrátil a vyhrkl: "Vy něco víte?" Zatvářil jsem se neurčitě. Za několik dní letěl Brown do centrály ve Washingtonu, přišel tam mírně opilý a - letěl. Byla to velká rána pro Tigrida, Kusína i naše komunisty. Protože nepočítáme mezi komunisty ředkvičky, u těch skalních se nic nemění, prásknou–li do bot, jsou-li vyloučeni, prohlášeni za renegáty a pravou a levou úchylku, anebo dokonce vstoupí do fašistické strany, což za první republiky provedl nejeden známý český komunista. Změní se chlebodárce, ale zůstane jazyk a jeho floskule, způsob argumentace a vtíravá netolerance,

Tak do Svobodné Evropy nastupovala bývalá mládež nová, mládež Gottwaldova, nyní už v pokročilejším věku, že se to nedalo vysvětlit omlazováním redakce. S Agnešou Kalinovou byly dokonce potíže, protože podle platných celopodnikových regulí nesměl být přijat nikdo starší padesáti let. Milan Schulz nastoupil bez potíží, zařídil to Tigrid zvednutím telefonu. CIA se stará o své lidi. Přišel Sláva Volný a ten začal psát tak, jako bychom byli "Rádio Dubček." Nebyla to mafie a nebyl tu ještě ani jasný cíl, ani plán, jak toho cíle dosáhnout.

Teprve později, když se prominence usadila a za pomocí západních komunistických stran zabydlela, začala se připravovat infiltrace. Když se podal komunistům prst, proč by si nevzali celou ruku? Infiltrace nebyla jednorázová, naopak se protáhla na řadu let, bylo třeba odstranit staré vedení a prosadit nové, a tak soudruzi dělali dobrotu, mírnili se posléze v tónu, už nemluvili o třetí cestě a stávali se skoro demokraty. Schulz emigroval pro forma do Ameriky a netrvalo dlouho a byl Američanem. Karel Jezdinský, jak aspoň tvrdil, byl odedávna demokrat, v roce 1968 si získal v pražském rádiu jméno svým programem Písničky s telefonem, kde zastával i na tehdejší dobu nekonvenční názory. Ale co čert nechtěl, v monitoringu ze září 68 byl záznam o tom, jak v Písničkách s telefonem vyhlašoval, že vstupuje do komunistické strany, aby tak vyjádřil svou podporu Dubčekovi. Příští den o tom byla zpráva v Mladé Frontě. A když byl přijat do Rady svobodného Československa, tvrdil tam na schůzi, že je to lež, ale litera scripta manet. Až do té doby byla naše evaluační kartotéka znamenitým zdrojem informací o našich nejnovějších kolegyních a kolezích. Ten napsal to a onen ono, Schulz výsměšnou veršovánku na Johna Kennedyho a jiní zase jiné věci.

Všechno to však muselo nějak začít. Byl podzim 1968. Září. Penzista Julius Firt měl ještě poslední funkci v hierarchii rádia. Měl ještě vlastní kancelář a byl poradcem ústředního ředitele. Byl vyslán do Vídně, aby se poohlédl po nových mladých talentech. Přivezl nám Pavla Minaříka.

Mezitím se ředitel Jaroslav Pecháček staral o vlastní rodinu a přijal jako redaktora svého syna Pavla, jehož viděl naposled jako děcko, než utekl do ciziny. Bylo to proti všem zásadám rádia, které nedovolovalo přijímat blízké příbuzné. Američané však zamhouřili oko, jednak pro tu všeobecnou dubčekovskou euforii, jednak pro strýčka Příhodu. Je dobře mít v záloze nějakou záminku, když se budeme chtít někoho zbavit. Stalo se. Za nemnoho let musel Pavel Pecháček odejít do USA a jeho otec byl poslán do penze. Infiltrace pokračovala a to už nemíchal personální karty jen Tigrid, ale i komunisté. Protože však doba ještě neuzrála, stal se ředitelem Samuel Belluš. Předpokládalo se, že bude povolnější a půjde víc komunistům na ruku. Jeho českým zástupcem byl jmenován Josef Schneider, původně nejbližší Pecháčkův spolupracovník a pak nejbližší nepřítel. A tak to šlo s čs. oddělením zvolna, ale nezadržitelně s kopce.

V tomhle mumraji neměl opět nikdo kdy na kulturní programy, tak jsem si je omlazoval a okysličoval sám. Rychle se zapracoval jako autor kulturních zpráv a aktualit Karel Friedrich, autor znamenité knížky Malý Evropan, také rukodělný všeuměl, a Jan Schneider, muž, který by zveršoval třeba i logaritmické tabulky, kdyby to bylo nutné. Měl jsem věrné spolupracovníky, ale o kulturu se začal zajímat také Pavel Minařík.

29. Boj o rádio

My, pěšáci studené války, jsme toho moc nevěděli o tom, co se dělo nahoře, v zákulisích senátních výborů, všude tam, kde se rozhodovalo, co s námi bude. Ušetřili jsme si zbytečné rozčilování.

Jen některé vedlejší epizody jsme mohli pozorovat zblízka. Tak se jednoho dne objevili v Mnichově dva známí čeští exulanté s doporučujícím dopisem od senátora Fulbrighta. Některým kruhům v americkém kongresu bylo rádio trnem v oku od samého začátku. Ne pro jeho úlohu, ale proto, že bylo založeno a financováno z prostředků americké zpravodajské služby CIC. Tuto instituci nemohl kongres kontrolovat a nemohl dohlížet na miliony a desítky milionů dolarů, které nepřetržitě proudily do Mnichova. Z prostředků CIA se financovalo také Svědectví a sesterské časopisy Der Monat, Preuves, vídeňské FORVM a několik časopisů v dalších řečech a také Kongres pro svobodu kultury. Když to vycházelo najevo, bylo to trapné, ale v prvních poválečných letech asi nutné opatření, když se neměl ztrácet čas.

Ti dva muži s Fulbrightovým glejtem byli básník Robert Vlach, který působil na jedné z menších amerických univerzit, a bývalý nerodně socialistický poslanec Alois Čížek. Čížek měl v rádiu řadu přátel, na prvním místě Julia Firta, a tak je mi dosud záhadou, proč se propůjčil k této pochybné misi. Vlacha jsem znal z dopisů. Chtěl jsem ho získat pro Slovo a svět a žádal jsem ho, aby mi poslal seznam námětů, o kterých by chtěl psát. Vlach měl velkou korespondenci a tak se stalo, že dopis určený mně poslal omylem Antonínu Vlachovi do Hamburku a dopis pro něj mně. Měli totéž rodinné jméno, ale příbuzní nebyli. Robert psal v dopise svému jmenovci, že se nyní naskýtá příležitost, aby se zmocnili kulturního vysílání a těm pánům v Mnichově to ukázali. Nedělal jsem z toho aféru. Dopis jsem Robertu Vlachovi vrátil rádiové obálce a tím to skončilo.

Antonín Vlach se do rádia nedostal. Když byl pozván k pohovoru, přišel na redakční schůzi a tam se ho Miloš Vaněk optal, zda je to pravda, že byl za protektorátu vyšším úředníkem v ministerstvu školství Emanuela Moravce, Vlach přisvědčil a tím to skončilo.

V Mnichově byli nyní Robert Vlach a Alois Čížek. Měli v úmyslu žádat, aby jim ředitelství poskytlo dvě místnosti, telefon a sekretář ku a chtěli provést prověrku českých a slovenských zaměstnanců. Dále než do vrátnice se nedostali. Jiné Fulbrightovy aktivity byly méně diletantské.

Krize vyvrcholila začátkem roku 1972. Nepřetržitý tok dolarů se zastavil a jednoho únorového pátku se nevědělo, zda se bude v pondělí ještě vysílat. V budově se vyskytly nejrůznější fantastické plány. Aby třeba závadní rada dala u sovu zabavit budovu, zařízení, vysílačky na německém území a rozhlasovou vinu 417,2 m. Pak v sobotu však prezident Nixon oznámil, že rádio přechází pod správu kongresu a bezprostřední krize byla zažehnána. V týdnu před touto sobotou se rádio pokoušelo získat u mnichovských bank krátkodobý úvěr ve výši několika milionů marek na krytí běžného provozu. Všechny banky odmítly, ačkoli za ta léta od založení rádia jejich konty prošly už stovky milionů dolarů. Byli jsme bankrot. V tomto zmatku jsem zaplašil svou klasickou otázku, kam teď: USA, Kanada, Austrálie, Jižní Afrika? Zmocnil se mě neočekávaný optimismus. Právě jsem se rozvedl, podstoupil menší úspěšnou operaci o rozhodl se pro kratší dovolenou v Tunisku. V rekonvalescenci jsem vařil pro dvě školní děti, které mi zůstaly, chodil plavat a připravoval se na cestu. Buď jak buď jsem obvyklou zálohu na plat před dovolenou nedostal. A pak kopce nad Hammametem, porostlé neobvyklými květinami, kvetoucí háje vonících pomerančovníků. Tam, kde kdysi poslední zbytky německého Afrikakorpsu prohrávaly poslední bitky se Spojenci. Zatoulal jsem se mezi chatrče a v jedné z nich mě Berbeři přinutili vypít pohár velbloudího mléka. A na nedalekém poli jsem obědval se statkářem kus-kus, který nám připravil v rezavé plechovce čeledín. Pak jsem na svých toulkách potkal kdákající slepici, vypadala úplně česky. Vše s obracelo k lepšímu.

A pak to šlo zase svým ustáleným tempem dál. Asi tak, jako kdysi na plakátech v pařížském metru, na nichž Jean Effel vykreslil husí pochod děvčátek ve frygických čapkách. Nápis hlásal, že republiky /rozuměj francouzské/ přicházejí a odcházejí, ale tapeta XY zůstává. Američtí prezidenti a prezidenti rádia přicházeli a odcházeli, ale my, ta tapeta, jsme zůstávali.

Po tom, co nás převzal kongres pod svou pravomoc, se moc nezměnilo, hlavně ne k lepšímu. Muselo se víc šetřit a vše nyní záleželo na tom, jaký rozpočet od příštího prvního října nám kongres povolí, Superkatolík Jaroslav Pecháček /nebo jak já jsem říkal "katolík z povolání"/ musel ještě propustit oba redaktory náboženských vysílání, slovenského a českého katolického kněze. Alexander Heidler byl tím krutě raněn, protože ve své práci u nás viděl jako nikdo jiný své životní poslání. Pracoval sice dál jako volný spolupracovník, ale po tolika letech redakční dřiny to byl krutý nevděk. Pecháček mu tvrdil, že tím zachránil hlasatele Roubalíka s velkou rodinou, ale Roubalík musel posléze také jít. Do Austrálie. A pak musel jít Pavel Pecháček do USA a po něm i jeho otec Jaroslav. Slovenský náměstek ředitele Samuel Belluš si konečně vyseděl ředitelské místo.

Bellušovou zásadou bylo předstírat Američanům, že v čs. oddělení je vše v nejlepším pořádku. Starší zaměstnanci měli jedinou starost jak dožít a přežít, a tak Belluš, aby udržoval klid, musel jen ustupovat nejrůznějším požadavkům bývalých komunistů. Přijal Lídu Rakušanovou, aby soudruzi měli také svůj literární program a zřídil pro ni půlhodinovou relaci Literatura bez cenzury, Karel Jezdinský prosadil, že se mé kulturně politické poznámky na konci týdne musely přeložit ze soboty na pondělí. Belluš jim podal prst a za chvíli byl v jejich vleku. Když někdo protestoval, Belluš tvrdil, že jen plní přání Američanů. Ti se však zajímali hlavně o vlastní platy, vybavení svých vil a bytů perskými koberci a o jiné výhody a prebendy.

Když se to tak vezme, byl Belluš nejúspěšnější ředitel československého oddělení. Držel se hesla "To chce klid !" /aspoň navenek/ a proto mu Američané jeho služební dobu prodlužovali i po dovršení penzijního 65. roku.

Zřejmě jsme si bellušovského klidu dost nevážili. Nastaly zmatky. Prozatímním vedením čs. oddělení byl pověřen Josef Schneider, ale když ho Američané odmítli jmenovat ředitelem, sám po několika měsících rezignoval. Byl to podivný člověk. V posledním čísle Peroutkova poválečného týdeníku Dnešek, které vyšlo v době komunistického únorového puče 1948, jsme našli polemický článek. Jeho autor citoval z Mladé fronty filmovou kritiku Josefa Schneidera, v níž autor označoval Karla Čapka jako lžihumanistu zcela, ve stylu Kopeckého a Štolla, V Praze byl Josef Schneider sociálním demokratem. Asi na způsob Jiřího Lederera. Byl bezvýznamný. Jednou jsme šli s Listopadem do studia. Na chodbě jsme ho potkali. Schneider: "Já vás přece znám z Mladé Fronty!" Listopad: "Už si vzpomínám. Vy jste tam psal ty zlámané nohy."

Nastalo mezivládí. Tak trochu ředitelovali Karol Belák, Dennis Zižka a předseda závodní rady Karel Kašpárek. Čím slabší vedení, tím líp pro bývalé komunisty. Všecko jsme se dověděli zásluhu naší Šivy. Má žena měla psa a paní Kusínová rovněž. Bydleli jsme blízko. Slovo dalo slovo a jednou paní Kusínová vypravovala, jak si o i pronajali na venkově celý penzión a tam se všichni přátelé sešli. Postupně jsme zjišťovali prezenci: Milan Schulz, Vladimír Kusín, Zdeněk Mlynář, Jiří Pelikán, Zdeněk Hejzlar, Eduard Goldstücker, Pavel Kohout další, kteří se dohodli, že příštím ředitelem čs. vysílání bude jakýsi Otto Pick. A tak to potom přednesli ředitelství rádia a americkému ministerstvu zahraničí, kde už Pelikán a Mlynář byli osobně známí z konzultací o Gorbačovovi. Usneseno, schváleno, Pick na podzim nastoupil.

Představil se nám jako univerzitní profesor z Anglie, ale rychle jsme zjistili, že jeho místo bylo z úsporných důvodů zrušeno. Naše evaluace /archiv a vyhodnocovací oddělení/ našlo kdesi jeho studii o možnosti prodeje osobních automobilů německých značek v sahelské oblasti v Africe. Byl to tedy na slovo vzatý odborník. Kromě toho zastupoval na různých univerzitách profesory, kteří měli celoroční dovolenou. V Mnichově si pak ještě mimo rádio našel místo na americké vojenské Maryland University.

Pick se však soudruhům nepovedl. V zaměstnání v rádiu viděl vedlejší výnosný žlab. Jako svého výkonného zástupce si vybral Kamila Benu a do rádia si chtěl chodit hlavně jako pan domácí pro činži. To mu Američané nepovolili a tak Pick vzdoroval a intrikoval, až dostal hodinovou výpověď. V té chvíli Pick zmobilizoval jiné své talenty. Začal vyhrožovat, že uspořádá v USA přednáškovou kampaň o antisemitismu v RFE/RL. Ředitelství se polekalo, Pick dostal velké odstupné a jiné požitky, plat na mnoho měsíců dopředu, nové zařízení luxusního bytu a dlouhodobý doplatek na nemocenské a penzijní pojištění. Bylo to, jakoby vyhrál v loterii.

A pak to šlo s námi jen s kopce. Neúspěšně řediteloval nějaký čas Zdeněk Šedivý a pak nastoupil do úlohy postupného likvidátora Pavel Pecháček. Po přestěhování čs. vysílání do Prahy klesla poslechovost na předposlední místo tabulky.

30. Schoulit se do klubíčka

"Schoulit se do klubíčka / a sklonit těžká víčka...", tak začínala Ivanova báseň Vánoce, datovaná 2. prosince 1973. Nebylo mu asi dobře v anglických psychiatrických klinikách, kde strávil většinu života. Spával s několika pacienty ve velkých místnostech. Milada Součková, vrstevnice české avantgardy, která žila v exilu v Americe, napsala do časopisu Proměny, vycházejícího Kanadě, vzpomínky na Ivana Blatného. Součková se po druhé světové válce pohybovala v okruhu Skupiny 42, k níž se Ivan nějaký čas počítal, a tak vyprávěla, jak se v nových Ivanových básních odrážel civilizační svět skupiny, ty malé dvorečky a stará nádraží, Lhotákovy první motocykly a balóny. V tom prý Ivan v Brně žil. Z jejích vzpomínek mohl čtenář nabýt dojem, že Ivan byl proletář.

Obratem jsem jí psal: "Milostivá paní, samá voda." Podle tehdejších měřítek byl Ivan spíše milionář. Po babičce zdědil renomovaný optický závod Klíčník ve středu Brna, kde byl po zavření vysokých škol také formálně přihlášen jako zaměstnanec, aby se vyhnul pracovnímu nasazení. Doopravdy Ivan nikdy zaměstnán nebyl, nikdy si nedělal starosti o peníze. Zdědil také krásný byt v prvním poschodí starého, ale vzorné udržovaného domu na Obilním trhu. Z oken jsme se dívali na obdélníkové náměstí s pěstěným stromořadím. Zařízení bytu bylo starosvětsky solidní a vládla v něm a zejména v kuchyni nevlastní matka Josefa Kainara jako hospodyně.

Před vánoci 1947 měl Ivan chřipku. Moje matka upekla oříškový dort a byl to jediný dárek, který Ivan dostal k narozeninám. Kašlal, teklo mu z nosu. Byl deprimován tím, co mu vyprávěl František Halas o své návštěvě v Sovětském svazu. Halas i Nezval měli Ivana rádi skoro jako vlastního syna. Nezval říkal, že je to nový Rimbaud. Ivan věřil Halasovi na slovo a tak plačtivě k Halasovu vyprávění dodával: "To je konec." Nadhodil jsem jen tak nazdařbůh: "A co kdybychom se jeli do Moskvy na to podívat? " Chtěl jsem Ivana přivézt na jiné myšlenky.

Na zájezd delegace Syndikátu českých spisovatelů do Londýna byl původně určen vedle Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka také Jan Čep, ale ten byl mezitím persona non grata, už v únorových dnech byl vyloučen ze spisovatelské organizace. Tak místo Čepa vybrali Ivana, byl členem KSČ. Ivan se už v Brně rozhodl, že se domů nevrátí, a hned po příletu na londýnské letiště prohlásil, že volí exil. Otevřela se před ním propast. Nic praktického neuměl, byl typický zhýčkaný jedináček a najednou se měl starat sám o sebe, o své živobytí, o svou postel. Ujali se ho Češi z BBC, Jožka Lederer, Karel Brušák a další. K propasti, která věštila, že praktická lidská existence není v dohledu, se otevřela další: Ivan propadl stihomamu. Tvrdil, že ho unesou do Československa. Po několika dnech v Londýně se zbláznil v bytě Jožky Lederera. Jožka mi to v dopise popsal do nejmenších podrobností, datum, přesný čas, seznam přítomných, kdo zavolal záchrannou stanici a jak pak vedli Ivana dolů. Jako tolik jiných papírů se i tento dopis ztratil při výbuchu ve Svobodné Evropě.

Byl Ivan "blázen"? Netroufám si na to odpovědět ano nebo ne. Bezpochyby byl hypochondr, zatížený také po rodičích. Z exilu veřejného utekl do svého exilu soukromého na psychiatrii. Mládenci z BBC za ním někdy v neděli přišli, ale posléze jim Ivan řekl: "Proč sem vlastně chodíte Už sem nechoďte." Jožka mi psal, že Ivan vykonává v ústavu jakési drobné úkony, dostává malé kapesné, může občas zajít do města a nejraději se prý dívá na televizi, kde ho nejvíc zajímají reklamy. V osmdesátých letech zajel za Ivanem německý žurnalista s redakčním fotografem a v dlouhé reportáži uvedl některé další podrobnosti. V kanceláři prý mu řekli, že tento pacient je spíše sociálním, než zdravotním problémem. Ivana nikdo nechtěl. Nechtěl ho Nezval, když mu to hoši z BBC za jeho návštěvy Londýna nadhodili, nevzal si ho do Prahy ani Václav Havel, když byl v Anglii oficiálně jako prezident.

Ivana jsme s Pavlem Brázdou poznali za války. Jeho texty se nám zdály trochu moc ulízané, činané, dívkám do památníku. Jednou nás pozval na odpoledne, pořádal doma malé semináře, jeho spolužáci z univerzity Bräuner a Trost přednášeli učeně o Mozartovi. My s Pavlem jsme se pořád jen smáli a tak nás Ivan příště už nepozval.

Po válce jsme se vídali spíše po hospodách a barech, Ivan už byl prominent, odrostlé zázračné dítě, na ulici na něho dívky ukazovaly prstem. Visely mu na krku a on je bral bez ladu a skladu. Jednou jsme byli u Karla Bundálka (Ivan mu říkal Bumbálek), pozdějšího profesora divadelní vědy, v jeho vilce v Mokré hoře, hrálo se na fanty a Ivan se okamžitě svlékl do naha. Jindy jsme skončili ráno v restauraci v hotelu Kulíšek v Králově Poli. Ve vedlejší místnosti se ozývaly ženské hlasy, Ivan si myslel kdovíco, zase se svlékl a běžel tam, ale byly to poutnice k svatému Antoníčkovi, které se posilovaly před pěší túrou. Ivan byl věčně neukojený.

A pak jednou na podzim 1946 přišel do redakce Svobodných novin, kde jsme v sobotu odpoledne pořádali občas malý pokec. Přišel profesor Trávníček, někdy profesor Úlehla, také malíř Eduard Milén. Redakční sluha Pepík šel do Solní ulice pro četku, zastavil se ve Flóře a do jeho aktovky se mu vešlo pět lahví červeného. Ivan už předtím někde popil, tak nám vypravoval, jak to bylo v Paříži, odkud se právě vrátil. Byl tam se zájezdem mladých výtvarníků, které poslalo do Francie ministerstvo informací k zahájení výstavy čs. malířství. 0 Paříži toho vlastně moc neřekl, protože se první večer ubytoval v bordelu a zůstal tam až do konce několikatýdenního pobytu. Od té doby se v něm něco začalo měnit, byl cynický, výsměšný, už to nebyl něžný chlapec Paní Jitřenky a Melancholických procházek. Jednou v neděli odpoledne jsme hráli ping-pong a pak dělali sloupcové korektury Hledání přítomného času. Dost nepozorně, protože když kniha vyšla, provedl Ivan v mém výtisku několik vlastnoručních korektur.

Do sbírky mi napsal: "...ve vzpomínkách na Mokrou horu, hotel Kulíšek a mnoho jiných mokrých hor, minulých i budoucích..."

V Brouskově vydání Starých bydlišť jsem po více než třiceti letech našel text Neděle, který musím ocitovat celý:

„Je neděle Mám volno

pacienti očekávají své návštěvníky

chodím mezi budovou nemocnice a farmou

snad budu mít také nějakou návštěvu

snad mě najdou

snad se na cestě objeví Brušák

anebo Listopad

anebo Dresler

jsou tady v cizině léta a ještě jsem je neviděl

mám připraveny básně

budeme mluvit o literatuře

svět bude zase plný života.“

Zcela věcně: Jak jsem už připomněl, Brušák za ním chodil, ale Ivan si to pak už nepřál. Byli za ním Milan Kundera, Ladislav Matějka a jiní, já ne. Naposled jsme si navzájem dali o sobě vědět na jaře 1953, když jsem byl v americké jednotce. Psali jsme si několikrát, vždy jsem přiložil mezinárodní poukázku na zpáteční porto. Nikdy jsme spolu nemluvili o literatuře, nejvýše jsme si vyměňovali klepy o literátech. Pak jsem se v dopise optal, co píše. Odpověděl mně obšírně, že dnešní věda je už tak daleko, že se my dva dožijeme nejmíň sta let. Je tedy dost času sbírat citový materiál, psát se bude později. To byla vlastně poslední slova, která jsem od něho dostal.

Když zůstal v Londýně, přišel do redakce Lidových novin Kainar, že tu zprávu právě slyšel z českého vysílání BBC. Tak nás zval, abychom to v Ivanově bytě oslavili. Příští den mě šel udat Svaz novinářů, že jsem schvaloval dezerci Ivana Blatného k nepříteli.

Možná, že klíčem k Ivanově konci v psychiatrických léčebnách je rozsáhlý, desetistránkový text ve volných verších Terrestris z knihy Hledání přítomného času. Terrestris je "čarodějnice", je překrásná, pak je zase hrbatá, má kulhající chromou nohu, má kreténské vole, je to Venuše, je odvšivená, ale plná blech... Snad pokus o surrealismus jaksi suchou cestou? Nejpodivnější verše praví :

„...tisíce, miliony mladíků / sní / o krásné Terrestris, / tisíce, miliony / mladíků / sní / o daleké sladké zemi Koprofágů, / o plodu Zapomnění / na všecko kromě tebe, Terrestris."

Každý větší slovník nás poučí, že koprofágové jsou živočichové /nebo také lidé/, kteří požírají výkaly /také lidské/. V Brně tenkrát běhal jakýsi mladík, prý se jmenoval David, známý jako koprofág. Když jsme před naším gymnáziem museli kopat protiletecké zákopy, motal se kolem nás a nabízel nám padesát korun. V Brně ho znal každý.

Z těch veršů vane absolutní úchylka, kterou se vyznačují také pozdní verše Oldřicha Mikuláška Agogh, jak je vydal v exilu Daniel Strož. Jsou to parodie na křesťanské náboženství, plné surové blasfémie a vulgární sprostoty. V pražském vydání sbírky Agogh z roku 1989 jsou tyto verše vypuštěny. Jsou snad obě tyto absolutní úchylky prvním krokem k šílenství?

31. Náš gympl

V naší třídě jsme se narodili vesměs roku 1925 a tak jsme patřili k první republikánské generaci a byli jsme dítka optimismu. Republika byla tady a zdálo se, že bude vždycky. Tak nás asi rodiče chtěli a malovali si v duchu vzdušné zámky, v kterých budeme jednou bezpochyby bydlet. Ale všecko mělo být jinak.

Proklouzli jsme obecnou školou a hospodářskou krizí, a když jsme nastupovali do primy, tak byl svět méně růžový. Někteří z nás byli na středoškolských hrách v Praze, které byly před všesokolským sletem, a celý rok se na to cvičilo. Na fotografiích našich prostných jsem určitě ten, který kdesi vzadu stojí mimo vyrovnané řady. Spali jsme ve Veletržním paláci a taky jsme pochodovali na Hrad. Manželé Benešovi nám s podia kynuli bílými rukavičkami. Na střechách kolem sletiště byla hnízda protileteckých kulometů. Před tím v květnu byla částečná mobilizace.

A pak to šlo ráz na ráz. Podzimní mobilizace, otec narukoval k polní pekárně na Hané. Když přijel na skok domů, vypravoval o všeobecné rozmrzelosti. Byl svobodník a šarže musely makat za obyčejné maníky. Mně připadl s matkou úkol převzít otcův obchod, a protože byla nákupní horečka, tak jsme měli co dělat a já jsem chodil ob den na královopolskou poštu poukazovat peníze továrnám, kde jsme byli nejvíc zadluženi. Na učení nebylo kdy. Same čtverky.

Patnáctého března padal mokrý sníh a byla škoda psa vyhnat. Němci přijeli na motocyklech s přívěsnými vozíky, měli na sobě většinou přes uniformu jen šedozelené gumáky. Brněnští Němci vyvěšovali hákové kříže a jeden se objevil i na náměstí Svobody na obchodě mého strýce, kam ho pověsil německý obchodvedoucí. To byla urážka českému Brnu, strýc Václav byl známý místní národovec.

Němci na motocyklech přijeli také na dvůr v našem gymplu, ale nezůstali tam, postupně během války zabírali jiné brněnské střední školy. Od poloviny války se v naší budově střídaly tři gymply. Měli jsme vyučování dejme tomu v pondělí dopoledne, pak v úterý odpoledne, pak až ve čtvrtek dopoledne a v pátek odpoledne. To nás pro naše budoucí vzdušné zámky mohlo připravovat jen minimálně. K tomu přistupovaly další legrace. V posledních letech války byl po celý rok dvojitý letní čas. V kruté zimě a za tmy začínalo vyučování v šest hodin skutečného normálního středoevropského času. To se však stávalo jen zřídka. Hurá, uhelné prázdniny! V druhé polovině války začínaly brzy v prosinci a končily obyčejně až po velikonocích. Tak jsme se prokousávali k "dospělosti" lelkováním, hraním karet, chozením do kina, lajdačením. S kamarádem jsem byl několikrát v kotelně gymplu, kde jsme stříleli ze vzduchovky krysy. Jednou jsme do měšťanky naproti přes Slovanské náměstí odevzdat lyže pro vítězství Velkoněmecké říše.

Bydleli jsme hned vedle gymplu, tak když bylo výjimečně vyučování, chodil jsem o hlavní přestávce domů, vysílal právě Londýn. Jednou nás zavolali, museli jsme vykládat na nádraží vagon jablek pro nemocnice Luftwaffe, kterých bylo v Brně několik. Ve skladě jsme se pak najedli, zásobili a uspořádali jablečnou bitvu. Mohlo to špatně dopadnout.

Když se republika rozpadla, přišel do naší třídy malý židáček z Podkarpatské Rusi. Nebyl u nás dlouho a tak snad ještě někde žije a na Brno si sotva vzpomene. My, co jsme zůstali, jsme museli později kopat primitivní protiletecké zákopy hned naproti gymplu. Zdálo se nám to divné, na strop se dala prkna a na ně hlína. Až ve válce ve Vietnamu se ukázalo, jak takové jednoduché zákopy zachraňují bezpočet lidí.

V jedné z vyšších tříd jsme byli podrobeni "pohlavní výchově", jak se tomu tehdy říkalo. Konalo se to pro několik tříd najednou naproti v měšťance, kde byly větší sály. Přišel profesor Trýb z lékařské fakulty, pěkně nám to vyložil a pak se optal, zda jsou dotazy. Ticho jalo v kostele. A pak kdosi zvedl ruku, vychutnával, že se všichni na něho upřené dívají a nevinným hláskem prosil, zda by mohl otevřít okno. Když dotazy nebyly, profesor Trýb, nejen sexuolog, ale také romanopisec, nám poskytl stručný kurz české literatury, jaký jsme nikdy před tím a nikdy po tom už neslyšeli. Odvolával se na své studie, uveřejněné v lékařských časopisech. Podle jeho výzkumů nakazila Božena Němcová půl slovenské literatury ošklivou nemoci, na kterou také sama zemřela. A skoro půl české literatury, včetně Šaldy, Mrštíků, Sovy a dalších, zase poznamenala černá barová tanečnice v Praze. Většina z naší třídy to asi přeslechla, ale mně to zůstalo v paměti se všemi podrobnostmi. Dcera profesora Trýba zemřela v emigraci a on si asi musel hrát na pravověrného komunistu.

Když byl atentát na Heydricha, byl jsem zrovna v Praze. Otec mě několikrát vyslal na ústřední svaz obchodu, kde jsem, místo abych šprtal latinská slovíčka, musel žádat o zálohu textilních bodů, abychom měli co prodávat. Taktak jsem vyklouzl z hermeticky uzavřeného města služebním železničářským vlakem do Třeboně.

Uhodil teror a jeden z naší nebo ze sousední třídy byl popraven. Byl z venkova, bydlel v podnájmu u starší vdovy. Psal verše poplatné Březinovi. To jsem tenkrát obdivoval a některé jsem si opsal. Jeho pokoj mel prkennou podlahu, napuštěnou olejem. V rohu byla kamínka a na nich konev s čajem. Sebralo ho gestapo, protože nebyl policejně hlášen. Běžel jsem za otcem našeho bývalého spolužáka Mančala, který byl fašistickým funkcionářem, zda by se nemohl na gestapu přimluvit. Vše marné. Tentokrát Němci neznají pardon. Váš spolužák byl už patrně zastřelen, dověděl jsem se.

Musím se ještě vrátit k prvním dnům okupace. Do třídy vstoupil sám ředitel gymplu a stísněným hlasem nám přečetl, že zítra navštíví Brno vůdce Velkoněmecké říše Adolf Hitler. Kdo ho chce uvítat, má celý den volno. Příští den jsme seděli ve třídě dva. V první lavici žid z Podkarpatské Rusi, vzadu já. Třídní se zapsal do knihy, abychom si prý něco četli, a o první přestávce nás poslal domů. V Kounicových kolejích byly za heydrichiády denně popravy a byl zatčen také můj strýc Václav. Nakonec byl po několika týdnech propuštěn, ale já jsem pak nosil až do konce války černou kravatu. Pro samé úkoly v našem obchodě nebylo na gympl a na učení ani pomyšlení, ale na příštím vysvědčení jsem měl skoro samé jedničky. Postupně se však známky měnily zase v samé čtyřky jaro na začátku.

Byl popraven také náš tělocvikář Alois Hudec, na kruzích vyhrál na berlínské olympiádě 1936 zlatou medaili. Hitler všem vítězům podal ruku, jen černochovi Owensovi, vítězi na sto metrů, ne.

A pak už to Clo jako ve zrychleném filmu: Maturita, při ústní zkoušce jsem měl vyložit cíl a funkci organizace SA. Jednou jsem byl ještě v našem gymplu volit a po druhé vhodit do urny jednotnou kandidátku. A když jsem si to konečně namířil do exilu, tak jsem se už z Chorvatské na náš gympl ani nepodíval.

32. Firt v podnájmu

V rádiu se nedrželo na etiketu a kdekdo odcházel, když ne po zlém, tak aspoň ne v moc dobrém. Jako se dříve chodívalo v Praze a ve Vídni do kavárny přečíst si noviny a vidět známé, chodíval Firt do rozhlasové kantiny, když dříve vysedával ve Schwabingu v kavárně Elite, ale tu mu zrušili. Teď se stal čs. ředitelem Belluš, Firt ztatil poslední místo v hierarchii, když už nebyl ani poradcem hlavního amerického ředitele, a tak chtěl Belluš Firta vystrnadit, aby mu moc neviděl do karet. Oznámil mu, že v rámci další reorganizace prý Američané potřebují Firtovu místnost. Sedli jsme si na to s Imrichem Kružliakem, rozhlédli jsme se po našem společném kumbálku, zda se tam vejde ještě jeden malý psací stůl a několik plechových skříní se spisy a řekli jsme Bellušovi, že si pana Firta bereme k sobě do "podnájmu". Pochvalu jsme nesklidili, ale Belluš to nemohl vetovat.

Firt se zrovna chystal na menší zdravotní dovolenou, tak pověřil Minaříka, aby na stěhování dohlédl. A dal mu také klíče ke svým plechovým skříním. Minařík dělal Firtovi dobrovolného poskoka, tu a tam ho někam odvezl a vykonával pro něho různé pochůzky. Stěhování proběhlo v pořádku, seděli jsme v naší kanceláři jako sardinky. Firt chodíval jen odpoledne, odložil kabát, prohlédl si monitoring a poštu a šel do kantiny. Jen občas, když bylo trochu volno, jsem s ním probíral nejrůznější náměty. Dokud byl ředitelem, nebyly důvěrnosti ani vhodné, ani možné. Firt už vydal své vzpomínky Knihy a osudy, které mu pomáhal připravit do tisku Ludvík Veselý. Znal jsem toho aparátníka ještě z Brna ze Svobodných novin, kam ho poslal po únoru 1948 Jan Drda, aby na nás, vesměs nekomunisty, soudružsky dohlížel. Veselý byl neúspěšný herec bez angažmá a Drdovi pilně o nás dálnopisoval. Musím říci, že Firtovo vyprávění editoval zdrženlivě a vkusně, Horší to bylo s písařkou, která opisovala definitivní text pro tiskárnu. Byla to Maruška Puldová, která byla později za atentátu na naši budovu těžce zraněna v obličeji a podstoupila řadu plastických operací. Ta Firta uprosila, aby vypustil některé, podle jejího názoru neuctivé zmínky o prezidentu Masarykovi, které Firt slyšel od Jana Masaryka, svého přítele z táflrundy a z válečného Londýna. Veliký TGM v posledních letech svého života reagoval na tatíčkovský kult rčením "tatíček posráníček". Bylo toho víc a mohlo to přidat k Masarykově podobě několik teplejších rysů. Celou knihu Firtových vzpomínek jsme vysílali v pořadu Slovo a svět. Firt přečetl úvodem dvě tři věty a Josef Holman pak nahrál svým hlasem celý text. Když byl v důchodu, byl Holman děvče pro všecko. Měl hlavně nedělní režisérské služby, protože se volným spolupracovníkům platila jednoduchá a ne dvojitá odměna, a režíroval rovněž mnoho katolických mší z kostela svatého Štěpána.

V době Firtova "podnájmu" vznikaly také jeho Záznamy. Měla to být jeho druhá kniha s politickými pamětmi, ale zůstalo nevelké torzo, které uveřejnil Tigrid ve Svědectví a pak jako separát Index v Kolíně nad Rýnem. Firt mně několikrát řekl, že až to dodělá a pak umře, že by chtěl, abych to editoval a jazykově upravil asi tak, jako jsem editoval a vydal Peroutkovy eseje o literatuře republiky T. G. Masaryk představuje plukovníka Cunninghama. Firt však záznamy nedokončil a o mé případné spolupráci nezanechal písemnou poznámku. Jako autor memoárů byl Firt nesmírně důkladný a poctivý. Jak Knihy a osudy, tak také Záznamy si dal po věcné stránce překontrolovat pracovníkem Historického ústavu v Praze, kterého pozval do Mnichova k delšímu pobytu. Jako starý pamětník mnoha důležitých událostí nesnesl, aby někde zůstala věcná chyba. Když psal Záznamy, zajel si na univerzitu v Nantčrre, kde jsou uloženy písemnosti Čs. národního výboru v Paříži po pádu 1. republiky. Vedl vždy velkou korespondenci, a když vyšly paměti generála Františka Moravce, upozornil Josefa Škvoreckého, který ohlásil české vydání, že v anglickém originále je několik věcných chyb zejména v křestních jménech méně známých osob. Škvorecký neodpověděl a korektury neprovedl.

O Škvoreckém vyšlo už mnoho učených chvalozpěvů. Kdyby se mně chtělo, ale jsou důležitější věci na světě, mohl bych napsat pojednání o tom, jak se zhoršily jeho texty po tom, co už neměl pomocníky - pražské editory, kteří sjednotili pravopis, a korektory, kteří to nakonec vypilovali. Jednou jsem si s ním zapolemizoval o jeho vojenském románku, kde vkládá vojákům do úst různá vulgární rčení. Ta rčení se táhnou textem podobně jako některé stereotypní floskule v románech Karla Maye. A poukázal jsem na to, že původ těchto stereotypů je v operách Richarda Wagnera, Mayova současníka, kde postavy mají svůj "příznačný" motiv. Příznačný motiv u Škvoreckého je značně pokleslý. Jaroslav Hašek měl jako spisovatel lepší techniku než Škvorecký. Věděl, že když užije nespisovný vulgarismus, nemůže ho použít znovu na příští stránce, ale teprve v přespříštím tiskovém archu.

A pak se to stalo, Minařík se vrátil do Prahy. Hned jsme věděli, co to znamená. Firt byl zničen. V jeho plechových skříních, od nichž měl Minařík během stěhování klíče, nebyl sice špionážní materiál a nic, co by mohlo kompromitovat Svobodnou Evropu, ale Firt byl však trochu byrokrat, o všem si dělal kopie a záznamy. Například o svých stycích s lidmi z Československa včetně kopií účtů za jejich pohoštění a zpráv Američanům o tom, co mu kdo důvěrného prozradil. Mezi jeho nejčastější informátory patřil Jiří Lederer. Když se s Ledererem konal v Praze soud, vypadal Firt jako stařec před infarktem. Státní bezpečnost si však materiál, který přinesl Minařík, ponechala pro sebe pro pozdější jiný účel. Firtovo jméno na přelíčení nepadlo. Od té doby Firt zbytek života prochuravěl. Firt se k Minaříkovi zachoval vskutku kamarádsky. Když se Minařík v Mnichově podruhé ženil, byli mu Firt a Holman za svědky a strávili s ním a s jeho ženou poslední Štědrý večer před Minaříkovým odskočením. Minařík dostal od Firta zlaté knoflíky do manžet.

O Firtovi jsem si nedovedl nikdy udělat jednoznačný úsudek. Byl jako jeho přátelé Čapek a Peroutka mužem středu, ale v rozhodných chvílích přece jen směřoval víc doleva. Jednou měl v Bad Wiessee přednášku o Peroutkovi, kterou s pomocí našeho dodatečného amerického cenzora Bachsteina napsal německy, a Peroutka chtěl, aby vyšla také česky. Firt navrhl Milana Schulze, ale Peroutka ho jako bývalého komunistu rozhodně odmítl. Tak jsem ten text přeložil sám a použil ho jako předmluvu k výboru Peroutkových literárních esejů z první republiky. Byly to zejména některé články z Přítomnosti o Masarykovi, Šaldovi, Březinovi a dalších. Tyto texty poznamenal čas a proto jsem v nich spolu s lektorem nakladatelství Konfrontace Jaroslavem Strnadem provedl několik set jazykových a několik málo věcných úprav. Po převratu kdosi v Praze naše úpravy ostře kritizoval. Já sám jsem se Strnadem při tom myslel hlavně na čtivost a srozumitelnost, aby čtenář nemusel zápasit s neobvyklými a nesprávnými slovosledy, a zejména také na vysílání v rozhlase. Nebyli jsme Akademie, nýbrž rádio. Týmž způsobem jsem si počínal, když jsem editoval pro vysílání staré texty T. G. Masaryka a připravoval výbor Masarykova abeceda, když jsem po vzniku Charty vysílal příspěvky Jana Patočky z Kritického měsíčníku a v mnoha jiných případech. Jestliže dnešní režiséři přepisují divadelní klasiku, někdy z téhož, jindy z jiného důvodu, proč by se totéž - ovšem diskrétně a šetrně - nemohlo udělat i při přeložení z média knihy a časopisu do média rozhlasu? Škvorecký si se mnou zapolemizoval i na Peroutkově pohřbu. Řekl, že někdo Peroutkův jazyk kritizuje, ale že je to přece jeho styl. Peroutkův styl je skvělý. Méně skvělé jsou některé novinářské nedokonalosti a zlozvyky. Ty jsme se Strnadem opatrně odstranili.

Peroutka mi dal zcela volnou ruku a když kniha vyšla, poslal mi výtisk s tímto věnováním: "Ovšem, ovšem". A pod to připsal Firt jako autor předmluvy: "Skromně se připojuji." V dopise mi pak Peroutka dodal, že má pocit, že přece jen není ještě všechno ztraceno. Ale to už bylo v době, kdy ho zachvátila rakovina plic.

Kdo byl Firt? Byl žid, ale zcela svůj. Když se žid ošklivě zachoval, Firt řekl: "Kvůli takovému člověku vznikl antisemitismus“. Byl také katolík. Píše, jak domlouval Karlu Čapkovi, aby se dal pokřtít. Chodil k přijímání a jeho velkým zážitkem bylo, když mu Alexander Heidler umožnil, že mohl být divákem na Druhém vatikánském koncilu. Snad nechybím, když Firta označím jako největšího pragmatika z celé tak zvané pragmatické generace. Účel u něho vždy převažoval nad citem. Když musel v prvním roce svého ředitelování v Mnichově propustit osmnáct redaktorů, protože měl omezený rozpočet, udělal to spravedlivě a v zájmu vysílání. Neměl rodinu, žil vcelku skromně a jeho loyalita platila především Československé republice. Co jí sloužilo, bylo v jeho očích dobré. Ke konci života trochu měnil směr. Teď už viděl, že Beneš nebyl ideálním druhým prezidentem republiky, že se udělalo mnoho chyb a že co zbývá, je jasná vzpomínka na svobodomyslných prvních dvacet let našeho státu.

Chtěli jsme Firta trochu rozveselit a tak jsme u nás doma pořádali na Štědrý večer malé hostiny, já jsem tomu říkal První a Druhý memoriál Pavla Minaříka. Když jsem Firtovi připravoval na talíři pstruha na modro a zbavoval ho hlavy, ploutví a kostí, přišel Ivan Diviš, měl už pořádně nakoupeno a měl vyšívané sametové sako jako francouzský nesmrtelný akademik. Tak jsme ho vypoklonkovali, dali si malé dárky, popili, pojedli pečená jablka a šli spát. Ještě předtím volali Firt a Holman do kuchyně: "Milostpaní, do těch jablek hodně skořice, je to dobré pro trávení.“

O Třetím memoriálu Pavla Minaříka byl už Firt nemocen. S Holmanem jsme mu dovezli do jeho bytu rybí polévku v termosce, kus vánočky a cukroví. Rok nato jsme už byli s Holmanem u nás doma sami.

(Chybí jedna stránka rukopisu.)

museli dost ohánět i mimo noviny, aby slušně uživili rodiny. Jádrem textu byla četka, Čs. tisková kancelář vydávala cyklostylované zprávy z celého světa, ty se krátily a přepisovaly, takže hlavní zdroj všech novin byl v podstatě týž. Jen redaktor Jarušek si dal vždy k večeru přinést několik lahví vína, poslouchal všechny dosažitelné stanice v Polsku, Německu, Francii a Rakousku, dělal si stenogram a pak z toho sestavoval původní zprávy do posledního vydání. Svobodné noviny se četly kvůli Peroutkovým sobotním úvodníkům. Jejich vznik byl ceremonie. Peroutka přišel v sobotu dopoledne do pražské redakce a tam úvodník nadiktoval, když si před tím obřadně nacpal a zapálil dýmku, své sekretářce Slávce. Text pak šel dálnopisem do Brna, kde ho přijala sekretářka Milada Toušková, která ho opatřila čárkami a háčky a poslala do tiskárny. V této podobě se pak objevil v prvním vydání pro severní Moravu a Slovensko. Po obědě přišel do brněnské redakce František Trávníček, nacpal si rovněž obřadně dýmku a kápnul vody do tabáku. Metér pan Latík mu přinesl obtah úvodníku na zvláštním velkém papíře a Trávníček se pustil do práce. Obyčejně zasahoval do Peroutkova textu deset až třicetkrát. Většinou měnil slovosledy a modernizoval celkovou strukturu. Takto změněný text šel pak do druhého vydání. Musel se znova vysázet a také dálnopisovat zpět do Prahy. Peroutkovy texty z tohoto období jsou po stránce jazykové tím nejbrilantnějším, co kdy napsal. Trávníček byl oddaným spolupracovníkem. Jednou nebo dvakrát dokonce zasáhl i do mého textu. Jinak si redakční práce nevšímal. Kdyby jednou někdo chtěl Trávníčkovu práci posoudit, musel by porovnat první a poslední vydání Peroutkových úvodníků. Text posledního vydání se vždy nakonec obtáhl dvakrát na křídový papír pro Peroutku, kdyby chtěl jednou připravit knižní vydání. Přišel však Jan Drda a Peroutku vyhodil.

Čas od času museli Jaroslav Rejzek, František Trávníček a Jan Machoň jet do Prahy na zasedání Sdružení kulturních organizací. Tam dominovali Ladislav Štoll a Gustav Bareš, kteří přicházeli se se seznamem hříchů Svobodných novin proti "lidové demokracii" a Peroutka se musel s pomocí Trávníčka, Václava Černého a dalších bránit. Nevíme, co si při tom myslel. Z některých jeho tehdejších úvodníků se zdá, jako by doufal, že se demokraté ubrání a nějak to uhrají. Na druhé straně bylo zřejmé, že už rezignoval. Jaroslav Rejzek pro něho hledal v Brně byt, Peroutka se chtěl stáhnout z Prahy a věnovat se Psaní divadelních her a románů. Podle všeho byl znechucen také Benešem, jemuž před svědky - podle Firta - vytkl, že připustil nelidské zacházeni s vězněným protektorátním prezidentem Emilem Háchou.

Je těžké vysvětlit, proč si tolik tak rozdílných lidí předcházelo Peroutku. První přesně odhadl jeho kalibr T. G. Masaryk, když mu finančně umožnil vydávání týdeníku Přítomnost, i když Peroutka před tím Masaryka kritizoval. O Peroutku se bezvýsledně ucházel Karl Hermann Frank, když dal Peroutku přivézt do Prahy z koncentráku a nabízel mu, aby Peroutka znovu vydával Přítomnost. A totéž nebo skoro totéž mu nabízeli Gottwald a Slánský ve chvíli, kdy už Peroutka přemýšlel, jak se dostat za hranice.

V exilu udělal Peroutka podle Firta největší chybu, že zůstal natrvalo v Americe. Kdyby byl prý působil jako ředitel čs. oddělení RFE v Mnichově, byl by se prý zase dostal do kruhu svých německých pražských známých jako byl třeba Immanuel Birnbaum a byla by se mu otevřela německá nakladatelství. V Americe však vědělo jen několik lidí, kdo je Ferdinand Peroutka.

Z bývalých lidovkářů zklamal podle mého názoru majitel koncernu Borový a Lidových novin Jaroslav Stránský. Firt mi řekl, že si Stránský vyjednal s Václavem Kopeckým, že bude dostávat za Lidové noviny milion korun ročně. Tím měl svázané ruce. Gangsterům typu Václava Kopeckého se nemá podat ani prst.

34. Ferdinand Peroutka

V přednášce o Peroutkovi Firt píše, že mu navrhoval, aby psal o sobě sám. Peroutka odpověděl, že nechce, protože nemá pocit, že by žil zajímavě. Za celý život o sobě nic souvislého nenapsal a v archivech Svobodné Evropy se zachovalo jen několik půlhodinových zvukových pásů, na nichž Peroutka líčil Jiřímu Kárnetovi některé epizody. Pobídkou nebyla vůle k literární a politické zpovědi, ale nedostatek peněz. Peroutka byl v důchodu. Penze byla malá vzhledem k malému počtu služebních let. Tak Peroutka musel ještě na smrtelné posteli psát nebo diktovat až do samého konce své sobotní úvahy.

Ve dvacátých letech, kdy Firt ještě u Borových nepracoval, patřili pozdější účastníci Firtovy táflrundy k pražské zlaté mládeži. Skoro nic se z toho nezachovalo ani v ústním podání, jen Firt zaznamenal, jak slyšel, že tehdejší mezinárodní playboy Jan Masaryk vplul jednou na salcburském festivalu do divadla v proslulé Felsenreitschule v bílé hedvábné peleríně, v bílém fraku a cilindru. Známější je epizoda s Klepetářem, kterou za komunistů kterýsi snaživec zpracoval jako román. Z Ameriky přijela domů po letech dřiny a s většími úsporami slovenská služka. Seznámil se s ní redaktor Klepetář, předstíral jí lásku. Zlatá mládež uspořádala fingovanou svatbu s falešným knězem a Peroutka byl jedním z falešných svědků. Na svatební cestě byla podvedená Slovenka nalezena v Tatrách mrtvá. Klepetář byl odsouzen k mnohaletému žaláři. Tam nezahálel, naučil se více než tuctu jazyků a za protektorátu ho Němci propustili. Později byl úspěšným překladatelem na americkém konzulátě v Mnichově a v místních archivech pátral po stopách českých malířů, kteří v minulém století v bavorské metro poli studovali. V Klepetářově aféře byl Peroutka pouhým náhodným statistou. Buď jak buď nebyla pozdější táflrunda tak naivně hravá jak to tvrdí Firt ve vzpomínkách Knihy a osudy.

V Peroutkově životopise jsou závažnější kapitoly. Po pádu první republiky podlehl tento velký racionalista a skeptik celkové lidové náladě a psal ostře proti emigraci, čímž myslel Beneše. V poměru k Benešovi Peroutka nejednou kolísal. Brzy po únoru 1948 uveřejnil v Paříži brožurku Byl Beneš vinen?, v níž v podstatě říká, že v událostech komunistického puče je Beneš bez viny.

Peroutka se trapně mýlil, když na začátku takzvané druhé republiky, psal o židech. Peroutka tvrdil, že se většina židů hlásila k Němcům a že se nás proto jejich osud netýká. Jako vězeň nacistických koncentráků od samého začátku do samého konce druhé světové války poznával Peroutka krutou poučku, že lidská práva jsou nedělitelná a že se týkají všech.

Těch několik čísel Přítomnosti, která Peroutka po příchodu nacistů mohl ještě vydat za vydatné spolupráce Mileny Jesenské, je pokusem o dialog se slušnými Němci. Ti však už neměli co říci. A tak naprostým omylem byl také Peroutkův článek Dynamický život k padesátým narozeninám Adolfa Hitlera. Na konci stojí, že článek bude pokračovat. Podle Firta, který už byl tou dobou v emigraci a dověděl se to až po válce, dostala Přítomnost několik tisíc protestních dopisů. Němci neprotestovali, ale pokračování zakázali.

Jádro Peroutkovy argumentace je v tom, že se nám politická filozofie Adolfa Hitlera nehodí a že jako malý národ máme jiné klasiky politického myšlení. Peroutka vyzvedá také okolnost, že Hitler nedovolil, aby jeho kniha vyšla česky. Tuto epizodu komunisté proti Peroutkovi ve své propagandě nikdy nepoužili. Byla by připomněla hanebný pakt Stalina s Hitlerem.

V koncentráku Peroutka se sebe setřásl žertíky zlaté mládeže a firtovské táflrundy. Jeho dřívější svět žurnalistických černobílých dřevorytů získával když ne barvy, tak alespoň odstíny. Stal se spisovatelem. Hra Oblak a valčík se po válce dávala na Národním v Praze a v dalších divadlech, později i v Curychu, a Šťastlivec Sulla se už studoval, když uhodil únor 48.

V exilu Peroutka přepracoval Oblak a valčík v rozsáhlý román. V té době jsem napsal několik posudků na české novinky pro německá nakladatelství a měl jsem dojem, že by se Peroutkova kniha mohla v Německu uplatnit. Uzavřel jsem s Peroutkou dokonce formální smlouvu, v níž mně dával volnou ruku. Vymínil jsem si, že bude případně nutné změnit název románu, odstranit některé stereotypně a neústrojně užívané motivy a změnit nesrovnalosti ve faktografii. Peroutka třeba píše, že Hitler byl v době pádu Sevastopolu v Berchtesgadenu ve svém horském sídle, kdežto ve skutečnosti byl v té době ve svém bunkru ve Vinnyci, na Ukrajině. Tak a podobně jsem chtěl text editovat. A pak přicházely odpovědi od nakladatelů a z agentur, že prý je trh už touto literaturou přesycený a že by měli nezávazný zájem, jen kdyby dostali úplný německý literární překlad. Na to jsme neměli prostředky. Peroutka měl sice hrubý anglický překlad, ale to nebylo to, co se po nás žádalo.

Po delší době si román přečetl H. J. Hájek, tehdy vedoucí čs. evaluace /neboli archivu a vyhodnocovacího oddělení/ a zahrnul Peroutku vyčítavými dopisy, že prý v románě Oblak a valčík nadržuje nacistům a esesákům. Hájek se svou korespondencí vychloubal kde komu. Bylo to kruté, protože Peroutka byl smrtelně nemocen. Věc se měla tak: právě proto, že Peroutka jako spisovatel opustil žurnalistický černobílý svět, nemohl na některých nacistech potlačit sympatické rysy a naopak na některých vězních nevidět zvlčilé sklony, vyvolané prostředím.

Peroutka se Hájkovi bránil, ale jen matně. Vzpomněl jsem si na jeho esej z první republiky o Karlu Poláčkovi. Tam tomuto skvělému humoristovi radil, aby měl dva psací stoly. Na jednom aby psal pro noviny, na druhém literaturu. Na konci svého života se Peroutka natrvalo přestěhoval k literárnímu stolu. Jeho Pozdější život Panny je důležitější než vše ostatní, co kdy napsal.

Budu ho mít v paměti, jak přijel jednou do Brna na zasedání celopodnikové závodní rady. Sotva pozdravil, mlčel, pak se podíval z okny a prohodil: "V Brně sněží."

35. Naše maloměsto

Na přelomu 19. a 20. století byla prý Paříž shlukem vesnic s vlastním charakterem, centrem, geniem loci. Sto let později by nikoho takové přirovnání nenapadlo. Zato Mnichov je stále ještě konglomerátem několika maloměst, obklopujících moderní city. V jednom z nich bydlíme. Narážíme na minulost. Jsme v historickém muzeu. Náš dům, součást většího komplexu činžovních domů, patří Wittelbašskému vyrovnávacímu fondu. Je to zbytek majetku, který zůstal někdejšímu bavorskému královskému domu. Bavorské království vzniklo na začátku 19. století pod Napoleonovou patronací a bavorští králové nebyli korunováni pro neshody s papeži. Pod námi bydlí bývalá princezna a skutečný bavorský princ s rodinou sídlí naproti přes dvůr. V začátcích rádia zde bydlel v podnájmu také režisér Luboš Kaválek, ale nyní už neví přesně, kde to bylo.

Přejdeme jeden z dvorů a jsme v Lamontstraße, která byla v padesátých a šedesátých letech českou ulicí. Většinu bloku novostaveb pronajalo rádio. V prvním domě v přízemí bydlel Miloš Havel a v sousedním domě začínaly rádiové byty. V přízemí bydlel i Martin Kvetko, proti němu manželé Gráfovi. V dalším domě byli v jednom bytě dva svobodní mládenci z monitoringu, jeden po propuštění spáchal sebevraždu, když pustil plyn a vrazil si kuchyňský nůž do srdce. V druhém poschodí hrál Oswald Kostrba-Skalický velmi hlučně na gramofon. Když jeho žena, bývalá schwarzenberská princezna, byla u příbuzných na rodinných zámcích v Rakousku, Kostrba bydlel s různými dámami. Jedna z nich byla Milada Toušková od našeho dálnopisu ve Svobodných novinách v Brně, kterou si Kostrba vyhlédl jako mou nástupkyni, kdyby mě vyhodil. Chtěl ji zaměstnat za každou cenu, ale security jeho návrhy vetovala. Druhý muž Touškové, jakýsi Adámek, seděl komunistickém kriminále ve východním Berlíně a hrozilo nebezpečí vydírání.

Když se pak Kostrba chtěl stát Američanem, chodili za mnou do rádia úředníci z konzulátu, abych jim řekl, které dámy Kostrbu navštěvují. Řekl jsem, že nejsem domovnice a že mě Kostrbův gramofon velmi obtěžuje. Pak došlo k incidentu. Kostrbovým se narodila dcera a skoro na den a hodinu porodila také jedna z Kostrbových návštěvnic, shodou okolnosti žena jeho bezprostředního amerického nadřízeného. Tenkrát v začátcích rádia mělo každé národní oddělení nad sebou nejen vlastního ředitele, ale také ředitele amerického, který měl zástupce a dvě sekretářky. Později byla tato instituce amerických ředitelů nad odděleními zrušena jako drahá a neefektivní. Ještě Firt měl zpočátku nad sebou bývalého filmového herce z Hollywoodu. Krátce a dobře, dvěma ženám se současně narodily dcery. Jan Čep si přihnul v kantině a vykřikoval, že Kostrba má teď dvojčata. Vzniklo tak nepřátelství na život a na smrt a Kostrba přispěl vydatně k tomu, že Čep odešel do Paříže.

Jsme stále ještě na Lamontstraße. Pan Lamont byl skotský hvězdář, v minulém století byl ředitelem blízké hvězdárny a je pohřben na bogenhausenském hřbitůvku, který patří také k našemu městečku nebo městysu. V jeho ulici bydleli z našich lidí ještě Stanislav Kavan, zavražděný agenty z Prahy, dále Oto Pick, první perzonální šéf našeho oddělení, který není totožný ani příbuzný s Otou Pickem, jehož na místo ředitele prosadili Pelikán, Kusín a další komunisté. Paní Picková, žena toho prvního, je sestřenicí Pavla Tigrida. Nejsou to včerejší, ale čtyřicet let staré sněhy. A jsou to ilustrace, jak jsme žili. Ne dobře a neslušně. Každý každému viděl do kuchyně, ne-li do kalhot. Žili jsme na hromádce, maloměstsky. Zanedlouho jsme si byli protivní jeden druhému. Jen lidé z první republiky neztratili noblesu dřívějších let.

Bylo horké léto 1957. V sousedním domě o dvě poschodí níž bylo malé posezení přátel, tlumený hluk náhle přestal. To tam právě umíral Zdeněk Němeček, který cestoval z New Yorku do Jugoslávie, kde chtěl strávit dovolenou z honoráře za překlad své knihy. Posílal z Ameriky Demetzovi a Tumlířovi desítky textů pro Slovo a svět.

O dům dál bydleli manželé Erbanovi. Erban pracoval v první republice v naší konzulární a diplomatické službě , za války byl v Londýně a nakonec byl vyslancem v Holandsku. Byl v mnoha zemích, také na Jávě, a nepřestával pyšně ujišťovat, že poznal ženy všech barev a ras. Byl třikrát ženatý a dvakrát rozvedený, vždy s touže dobrou paní Erbanovou. Jeho šéfem byl stále Edvard Beneš, který musel všechny změny ve svém ministerstvu brát na vědomí a parafovat. Prý se velmi rozhněval, že už příště čtvrtou svatbu Erbanovi nepovolí. Erbanovi se odstěhovali do Texasu, Karel Erban v penzijním věku, ale penze ještě neexistovaly. Odsloužil si u nás několik málo let. Z fondů rádia dostával nevelké stipendium.

V posledním domě na Lamontstraße bydlel František Meloun, který měl za sebou mnohaleté působení v Melantrichu a byl zprvu jediný profesionál, který dovedl dělat všecko od zpráv až po komentáře, reportáže, ba i sport, kdyby to bylo nutné. Jeho nejmladší syn chodil na nedaleké kluziště Prinzregentenstadion, kde měl nejlepší trenéry. Mohl být juniorským bavorským mistrem, ale byl by musel mít německé občanství. Později se stal americkým žurnalistou. František Meloun zemřel koncem roku 1994 ve věku 87 let. Ve vzpomínce se mi jeví jako skromný, vyrovnaný a vždy kompetentní muž, jakých je v České republice málo.

V posledním poschodí nad Melounem rezidoval Josef Holman. V předsíni měl plakáty svých celovečerních filmů a jádrem jeho bytu byla malá kuchyně, kde to vonělo desítkami koření a kde Holman vařil pro své přátele, ale nejraději sám pro sebe. Jeho telecí ledvinky se rozplývaly na jazyku. Když vařil, nikdy nespěchal. Je to až k nevíře, že nakonec umřel, protože u známého mu svíčková a dorty chutnaly tak, že jich snědl víc než měl, musel do nemocnice a několik dní byl mrtev.

Dnes už z našeho bývalého městyse moc nezbývá. Za několik let ani nikdo nebude vědět, že tady na rohu Possartstraße začal 1. května 1951 souboj na rozhlasových vlnách.

K našemu městečku patří vedle kluziště a v létě plaveckého stadionu také divadlo Prinzregententheater a přilehlé náměstí rovněž bavorského prince regenta. Před několika lety tam byla otevřena luxusní stanice podzemní dráhy. Nahoru směrem k východnímu nádraží je rohový dům. Tam kdysi bydlel Hitler v podnájmu v první poschodí s balkónem na náměstí. Byl tam podnájemníkem i v době mnichovského diktátu. Historici zaznamenali, že když jel po skončení konference v autě do svého bytu, lidé prý tleskali a mávali, že zachránil mír. To prý Hitlera rozzuřilo.

V Lamontstraße bydleli také zaměstnanci RFE jiných národností, ale odpovídalo českému maloměstu, že jsme se skoro s nikým nestýkali. Až mnoho let později se Sláva Volný oženil s Polkou, ale brzy se zase rozvedl. Umřel ve vinárně St. Georg na rohu Possartstraße a Prinzregentenplatz.

Styky s Němci byly minimální, konvenční. Rádio mělo špatnou pověst. S pomoci psů afghánské rasy jsme se seznámili se starou německou dámou, studiemi uměleckou historičkou, bez povolání, protože milionářkou s několika domy, velikou knihovnou a spletitými vzpomínkami. Paní Elisabeth Schürer von Witzleben měla vilku v Eberbergerstraße v našem městysi, další na Tegernsee a ve Wiesbadenu a byla kdysi provdána za uměleckého historika Schürera, který před válkou působil v Praze. Tam zůstala jeho dcera z prvního manželství Eva Kröschlová, taneční teoretička a choreografka. Slovo dalo slovo a objevili jsme pravé poklady bohemik, která bych byl rád publikoval.

Kunsthistorik Schürer byl přítelem německého spisovatele Johannese Urzidila, který z Prahy emigroval před nacisty do Ameriky. Tam se živil velice bídně ruční výrobou krabic a krabiček, potažených kůží a s umnými vzorky a intarziemi. Urzidil po válce podpořil svého kamaráda balíky CARE a když Schürer, profesor na výtvarné škole v Darmstadtu zemřel, rozvinul velkou korespodenci s Elisabethou. Elisabeth ji opatřila názvem Dopisy Elisabethě a chtěla, abych jí našel německého nakladatele. Před tím to už nabízela ve Švýcarsku, ale bylo by to přece jen příliš smělé vidět v těch listech jakousi obdobu Kafkových Dopisů Mileně. Vydat to česky v Konfrontaci? Elisabeth se mě optala, jak vysoký bude její honorář. Tím ten projekt zašel.

Druhý byl pozoruhodnější. Byl to svazek dopisů, který si malíř Jan Slavíček uložil v Praze u přítele n Schürera. Schürer je vzal do Německa a zde přečkal na půdě u Elisabethy válku a bombardování. Slavíček se zamiloval do paní Divišové, provdané s pozdějším akademikem, se dvěma dětmi. Těch dopisů nebylo mnoho, byly stručné, ale žhavé a upřímné. S výtvarným doprovodem by to byla sličná bibliofilie. Nakonec popisoval Slavíček svou cestu do Marseille a poslední dopis byl z Café de la Paix v Paříži. Slavíček prosil, aby mu paní Divišová poslala poste restante peníze. To byl konec veliké lásky. Svět je malý a ještě menší. Milenka Divišová byla tetou našeho Ivana Diviše a Ivan Medek je příbuzným Jana Slavíčka. Originály dopisů asi Elisabeth ztratila, nebo je dala své nevlastní dceři Evě Kröschlové. Buď jak buď další kus bývalého světa zmizel. A přichází nový svět. V nedaleké ulici si koupili vily tenista Boris Becker a náš bývalý slovenský redaktor Mojto, který to dotáhl daleko jako úspěšný německý manažer v jednom televizním impériu.

36. Brno hoří

V listopadu 1944 zabloudily vazy amerických létajících pevností v mlze a místo Drážďan bombardovaly Brno. Ležel jsem v nemocnici u Svaté Anny na operačním stole, lékař se chystal mi vyndat mandle. V tom zahučely sirény bylo slyšet vzdálené výbuchy. Běžel jsem s otcem přes ulici do krytu. Rány se přibližovaly a pak se kryt houpal nahoru dolů. Zmocňovala se mě horečka. A když jsme po dvou hodinách bunkr opouštěli, stála před Svatou Annou nákladní auta a z nich vynášeli raněné. Horečka stoupala a cesta do Králova Pole byla nekonečná. Obcházeli jsme jámy, brodili se cihlami, blízko Dominikánského náměstí byl zasažen německý vojenský bordel. Na obnažené stěně visel obraz dámy, kojící králíka.

Bylo několik set mrtvých. Má teta Cenková zahynula v krytu blízko nádraží a její muž ztratil nejen byt, ale vůbec všecko. Z opatrnosti uložil část svých věcí u známých, ale také jejich byt dostal plný zásah. Chatu strýce Vilouše později rozstříleli Rusové.

Trvalo několik týdnů, než jsem se vzpamatoval. Vysoká horečka a zhnisané mandle nabouraly srdce, ale po mnoha desítkách injekcí to zase jakž tak šlo. Blížila se fronta. Mládenci z mého ročníku byli u Technische Nothilfe a hasili v Berlíně a v Porúří požáry po náletech. Jiní kopali na východní Moravě protitankové zákopy. Měl jsem štěstí. Se zákopníky jsem přišel do styku pouze jednou. Němci pro ně povolili zcela výjimečně jazzový koncert v Dopzu. Dostal jsem vstupenku, Gustav Brom hrál americké skladby ve vlastním aranžmá, odposlouchané z AFN. Němci vyhlásili amnestii pro nepracující a když jsem se byl na pracovním úřadě přihlásit, dostal jsem na vybranou přepočítávat v tiskárně nové bankovky nebo uvádět v kině. Šel jsem do kina, kam jsem tak jako tak chodil každý den.

Rok před tím jsem měl také z pekla štěstí, když po maturitě hrozila Technische Nothilfe, kam jsem byl odveden. Potkal jsem Honzu Skácela a ten mi poradil, abych zašel do blízkého jakéhosi kuratoria, on a jeho bratr tam taky pracují jako vychovatelé mládeže. Tak jsem tam zaskočil, hned mě přijali a poslali mě s formulářem na pracovní úřad. Nebylo to Teunerovo Kuratorium pro výchovu české mládeže, ani jeho speciální odbočka, nýbrž jiné jméno pro bývalou Masarykovu ligu proti tuberkulóze. Tohle kuratorium pro zdravotně ohroženou mládež mělo řadu letních táborů, zvláště ymkařských, kde jsme my, devatenáctiletí výrostci měli vychovávat ohroženou mládež tak od 15 do 21 let, hlavně z Ostravska, a upevňovat její zdraví. Byli bychom sami potřebovali, aby nás vychovával někdo jiný než válka.

Poslouchali jsme Bratislavu, která vysílala sentimentální odrhovačky a mezi nimi hlásila, jak se svazy bombardovacích letadel blíží přes Maďarsko na Vídeň. V našem bytě jsme vysadili a bezpečně uložili okna a místo nich přibili prkna. Když jsem stál na římse obývacího pokoje, nízko letící pozorovací letadlo mě chtělo pokropit, ale kulky se zabodávaly do trávy. Z bytu v prvním poschodí jsme se přestěhovali k domovníkovi do sklepa, okna se zabednila fošnami a traverzami a před ně se napěchovaly hromady hlíny. Matka už předem naložila do několika velkých zavařovacích lahví umělý med a když ten lák vykvasil, vydestilovala líh a uvařila rum. V noci létala nad Brnem malá ruská pozorovací letadla a shazovala na padácích světelné rakety. Byly to létající vánoční stromečky. Z půdy našeho domu jsme ve dne viděli na pláních jižně od Brna ojedinělé tankové přestřelky.

Jednou v dubnu byl krásný jarní den. Dělostřelce palba utichla. S Pavlem Brázdou jsme vyrazili z Veveří ulice do středu města. Bylo jako vymřelé. Chodili jsme dvě nebo tři hodiny a potkali jediného člověka, který šel ven se psem. Na Kolišti hořelo několik domů, nad městem se vznášel štiplavý kouř. Také na Cejlu hořelo a na Dornychu stály už jen vnější stěny domů, poschodí prohořela a propadla se do sklepů. Nejpodivnější byla naprostá nepřítomnost lidi, ať živých, ať mrtvých. Zvolna jsme postupovali Křenovou ulicí až skoro k jatkám. Tu a tam vyhořelé vozidlo a všude prasklé nevybuchlé zápalné bomby, z nichž se vysypal žlutý fosfor. V příštích dnech tento neskutečný klid přestal jako když utne. Střecha našeho domu byla zasažena několika granáty, ale nehořela. Ulici táhly poslední hloučky německých vojáků. Byli to kluci. Chtěli nám prodat nebo si vyměnit pušky, tabák, cigarety. "Však uvidíte, až přijde Ivan! Davaj, davaj časy!" napodobovali se smíchem naše příští osvoboditele. Nebylo jim moc do smíchu, když jsme jim řekli, že k nejbližšímu polnímu lazaretu v Tišnově je to dobrých dvacet kilometrů. Skoro každý z nich byl zafačovaný, někteří kulhali. Byli slušní, přáli jsme jim šťastnou cestu.

A pak v noci tloukli první rudoarmějci na sklepní dveře, za nimiž jsme byli rozjaření matčiným rumem. Také z nich čpěla kořalka. Jen si nás letmo prohlédli. Pak se ještě vrátili, ptali se, zda jsou někde germánci, hitlerčíci a odešli. Té noci a v příštích dnech bylo v Brně znásilněno bezpočet žen a děvčat a venerologické oddělení u Svaté Anny mělo plné ruce práce. V našem obchodě na Palackého třídě roztřískala letecká bomba všechny výlohy. Ve vchodu seděl zastřelený Asiat a mrtvola smrděla krví, výkaly a kořalkou. Byli jsme, jak se zdálo, svobodní.

První sled byli tankisté, po nichž zaplavili Brno vozatajci. Stáli se svými obytnými vozy od Lužánek do Rečkovic. Jak tak jeli a jeli, snad až z Ukrajiny, všude si svůj pojízdný příbytek vylepšovali. Bylo to jak všesvazový sjezd vetešníků. Pravé perské koberce, přibité velkými hřebíky kamínka, rozbité gramofony, hrnce, části německých uniforem. Nás si vůbec nevšímali, jakoby nás nebylo. Dva koně, dva vojenští trestanci z armády maršála Malinovského a soldatuška. Nikde jsem neviděl, že by švarní sovětští hrdinové tančili s českými dívkami a že by všude kvetl bez, jak si to vyfantazírovali Jan Drda, Karel Kapoun a mnoho a mnoho jiných snaživců. Tihle vojáci asi věděli, že je čeká Gulag. Ale Brno bylo jen v Brně a ne všude. Proto jsme se s Pavlem rozhodli už v půlce května, že se podíváme do Prahy.

Jeli jsme do Blanska. Tam byla zatím konečná a dál několik kilometrů se šlo několik kilometrů pěšky k další vlakové soupravě. Cestou jsme potkávali lidi z koncentráků, Francouze, Maďary, Slováky, cikány, každý někam spěchal za svým příštím štěstím. Ve vlaku před Prahou jsme seděli v kupé s třemi židovskými dívkami v koncentráčnických uniformách a ostříhanými dohola. Oči měly propadlé v důlcích a nohy byly tenké hůlčičky. V Praze jsme na Vihohrady k Palivcům, Pavlův nevlastní děda přišel právě z německého kriminálu a jen se smál, když jsme mu vyprávěli, co sovětčíci tropili v Brně. Asi si ještě nedovedl představit, co nás čeká. A pak jsme s Pavlem oběhli město jako bychom byli reportéři, ale nebylo to kam napsat. V redakci Mladé fronty jsem vypravoval, co se v Brně dělo, telefonní spojení bylo ještě přerušené. Řekli mně, abych to hodil na papír, ale když si můj krátký článek přečetli, hodili ho do koše. Psal jsem zcela věcně, že Brno je bez Němců. Na to mi řekli, že to odporuje proletářskému internacionalismu a Stalinově národnostní politice a vymluvili se, že mají moc práce. Také Teigovi jsme vyprávěli v tramvaji, co bylo v Brně, ale cestující se na nás sápali, tak jsme raději na nejbližší stanici vyskočili. Potkali jsme Pavlovu tetu Helenu Koželuhovou, která nás pozvala na oběd do Alcronu. Tam se to hemžilo ministry a potentáty, Marii Švermovou jsme viděli v sovětské vojenské uniformě. Ptali jsme se Pavlova strýce Adolfa Procházky, který právě přiletěl jako ministr zdravotnictví, co bude a co máme dělat. A když nám odvětil, že se všichni musíme hodně modlit, tak mám v hlavě blesklo "no maucta !" a tušili jsme, že je to prohrané. Všude ve městě, hlavně na Vihohradech, jsme potkávali samozvané revoluční gardisty. Vyrabovali německé skladiště a oblékli si lehké letní uniformy Afrikakorpsu do pouště. Byl studený máj, vůbec jsme jim nezáviděli.

37. Pochod smrti

Ke konci války nám avantgarda trochu popletla hlavy, Nezval, Teige, Václav Zykmund, André Breton a mnozí další nám nemohli poradit jak se vyznat v reálném světě. Musel to udělat jakýsi Skřítek, mu zcela bezvýznamný, dobrodruh a mluvka, fantasta a podvodník, s kterým jsme se seznámili snad někde na ulici nebo ve vlaku. Vyprávěl nám neuvěřitelné historky, jak se dostal do SS, jak na Ukrajině jel ve vlaku s vysokým esesákem, který z okna střílel po ženách, pracujících na polích. Skřítek tvrdil, že toho esesáka zastřelil, utekl k partyzánům a teď je tady. Nic jsme na to neříkali, ale Skřítek svlékl košili a pod paží jsme viděli vytetovanou krevní skupinu, jak bylo u SS zvykem, a na zádech jednu krevní podlitinu vedle druhé. Byl v Líšni v českém koncentráku pro Němce a tam ho bili po zádech gumovými hadicemi, až ho skoro ubili. Proč a jak se dostal ven, nám neřekl.

V Pavlovi se něco zlomilo. Sedl a psal dlouhé dopisy, které adresoval prezidentu Benešovi, předsednictvu vlády, E. F. Burianovi, Peroutkovi a dalším. Pokud jsem byl zrovna s ním, tak jsem to také podepsal, připsali jsme čitelně obě naše adresy, ale všechno to asi skončilo v podatelně v koši. Nehráli jsme si na bojovníky za lidská práva. Naivně jsme si však mysleli, že by gestapismus měl skončit a že skončí, když se nebude mlčet. Takzvaná veřejnost mlčela, nemlčela jen hrstka spravedlivých: Michal Mareš, Alois Čížek, Helena Koželuhová, Zdeněk Lederer. A to už náš výčet končí.

V Brně žilo za protektorátu asi 60 tisíc Němců a dvě třetiny před koncem války odešly do Německa. Vybombardovaní Češi si rychle rozebrali jejich uvolněné byty, ale nikde nedošlo k ubíjení a věšení německých vojáků a esesáků jako v Praze. Zdálo se, že převrat bude proveden civilizovaně. V delším článku ve Slovu národa, ročník první, číslo jedna z 9. května 1945 čtu:

"Personální opatření Národního výboru. Požitky státních a zemských zaměstnanců německé národnosti, jež považuje Národní výbor za příslušníky Říše, byly až na další zastaveny. V ohleduplných případech lze povolit zaměstnanci, který se neprovinil proti státu a národu československému zálohu na plat nebo na nutnou výživu zaměstnance a jeho rodiny..."

Městem se nepřevalila fronta, v ulicích se nebojoval a protiněmecké nálady bylo třeba importovat z ciziny. Na prvního máje jsme byli s Pavlem na Zelném trhu. Náměstí bylo přeplněné. Na tribuně stál komunistický poslanec, který přijel s jednotkou NKVD. Rozkřikl se: "Němci ven !" A musel to několikrát opakovat, než s ním začaly skandovat davy. Dav je odporná hybridní hmota, s kterou si může podle libosti zahrávat každý demagog. Několik dní později přijel do Brna z Košic Beneš. Týž dav stál na Dominikánském náměstí, Beneš byl na balkoně a předseda Zemského národního výboru

František Loubal zvolal: "Pane prezidente, my vás máme rádi." Tenkrát byl u toho Josef Holman, který Benešovu cestu z Košic do Prahy filmoval. Václav Kopecký film brzy po premiéře zakázal.

Nevěděli jsme, co se děje za humny, a tak jsme se jen útržkovitě, neúplně a se zpožděním dovídali o pochodu smrti zbylých Němců k Pohořelicím a na rakouské hranice. Plnou pravdu nevypátrali ani Vilém Hejl, Ján Mlynárik a Ota Filip, kteří o tom po mnoha letech psali, a kteří všichni shodou okolností přispívali nakonec do kulturního programu Slovo a svět.

Byli jsme stále v tom. Byly před námi ještě týdny, než se vše začne nesměle vyšetřovat a než přijde amnestie, na které vždycky nejvíc vydělají největší zločinci, sadistické skety, jimž amnestie připisuje nejčistší a nejvznešenější pohnutky. Dva tři dny po rudoarmějcích zabušili na naše dveře puškami revoluční gardisté s páskami na rukávech a odvedli mě přes park do měšťanky. Slávek Mančal, který tam byl velitelem, s úsměvem řekl, že mě chtěl vidět. Doopravdy mně chtěl ukázat, že má moc. Šli jsme chodbou, kde stálo několik německých civilistů obličejem ke zdi a se vztyčenýma rukama. "Je to nutné ?", ptal jsem se víc sám sebe. Byl by to šibeniční humor, postavit se do řady vedle nich a čekat co bude. Vrátil jsem se domů.

Také Pavel měl občas dadaistické a surrealistické záchvaty, ale jinak byl realista. Naproti jejich domu na Veveří byla vojenská skladiště. Když poslední Němci odjeli, = šel se tam podívat a pak si nanosil do bytu půl druhého metráku cigaretového tabáku, desetitisíce cigaretových papírků, soudek rumu, vepřové konzervy a jiné zbytky po poražené armádě maršála Schörnera. Měl to tam nechat pro jiné? Měli jsme se snad odnaučit kouřit?

38. O žvanec chleba

Z Brechta se často cituje kus popěvku "napřed žrádlo, pak morálka". V IRO-lágru ve Würzburgu jsem poznal jakéhosi Veselého, mladíka, který se holedbal, že si v Praze žil moc dobře. Dělal načerno potraty. Bývalý medik. Obhlíželi jsme si tábor, kde si to Litevci, Estonci a Lotyši důmyslně zařídili. Utekli s německou armádou, zabrali si bývalé kasárny pancéřové divize SS a pěkně žili. Kasárny tvořilo šest bloků třípatrových domů. V prvním byla nemocnice, v druhém kuchyně, v třetím kanceláře a ve zbytku bydleli zaměstnanci. Bylo tu také několik Čechů, kteří nás vyslýchali, prověřovali a pak rozdělovali do jiných táborů. Procedura trvala tři až pět dní. Nově příchozí dostali pryčnu v tankových garážích. Ty pryčny byly tříposchoďové, každý vyfasoval dvě ušmudlané deky, jednu na prkna pod sebe, druhou na přikrytí. Nebylo radno si před spánkem sundávat boty. Při lékařské prohlídce mi řekla Estonka lámanou němčinou: "Vytáhni vocas, kůži zpátky. O. K."

Poslali nás do Ludwigsburgu, bylo to trochu lepší, vydrželi jsme několik dní. Vyrazili jsme do severního Německa, kde měl ten Veselý sudetoněmecké známé z Prahy. Když jsme se vrátili, už nás v kanceláři nepřijali, nedostali jsme poukázky na jídlo, kdo se jednou bez dovolení vzdálil, nemohl být přijat zpět do blahovolné péče mezinárodní uprchlické organizace IRO. Tak jsme tam vegetovali jen tak, amerických polních postelí bylo dost. Pak jsme si vyšli do sousední vesnice, Veselý, který si začal nyní říkat Wesseling, zakroutil u plotu slepici krkem, strčil ji do kabátu a v lágru jsme ji uvařili. Když jsme pak šli načerno do Paříže, zahrabali jsme kabát v lese u hranic. Měl skvrny od slepičí krve. Na nádraží v Karlsruhe nás předtím sebrala nádražní policie, kamsi se telefonovalo, ale protože jsme byli bílí jak lilie, alespoň v úředních záznamech, tak nás zase pustili. Propadali jsme se dost hluboko, ale nedělali jsme si starosti, jak se zase vyšplháme vzhůru. V Paříži jsem měl bratrance, ten mi dal boty, kalhoty a košili, věci na holení a poslal mě vykoupat se ve veřejných vanových lázních. Opět jsem se podobal lidem. A vzpomněl jsem si, co mi vypravoval otec o svém návratu z války na podzim 1918. Babička ho zavedla do prádelny ve sklepě, pod kotel přiložila jeho rakouskou uniformu a v horké vodě ho vydrhla rýžovým kartáčem.

Když jsem měl stálou adresu, v kapse nějaký frank a částečně civilizovaný vzhled nad úrovní clocharda, rozhlížel jsem se, co by se dalo robit bez pracovního povolení a s pobytem na tři měsíce. Pracně jsem si sehnal adresy, napsal několik dopisů do všech světadílů a také Peroutkovi. Exulanti mají spoustu času. Obšírně jsem se rozepsal o lágrech, o Paříži, o pašování perliček z milého Československa a pušek z Belgie a nakonec jsem dodal, že ovšem neudělám nic, za co bych se musel později stydět. Poslední věta nebyla vlastně určena Peroutkovi, sám před sebou jsem se chtěl jaksi zavázat. Bůh ví, že takový lehkovážný závazek není vždy lehký.

Peroutka odpověděl pobaveně a velmi stručně. "Vidím, že máte dobrodružnou povahu." Tu jsem neměl, ale bída naučila Dalibora housti, neboli "záleží na .okolnostech", jak Peroutka ve svých esejích často citoval Karla Havlíčka. Peroutka se nezajímal o lágry, ani o pašování perliček, ale chtěl vědět, co říkají a co dělají spisovatelé. Byl jsem doma o rok déle než on.

Nevěděl jsem, co odpovědět. Žil jsem mezi nimi, některé jsem vídal denně, ale jak a proč je strhla kalná voda lidové demokracie a února 1948, jsem se nedopátral beze zbytku dodnes.

Jindřich Chalupecký před smrtí v jedné své knize tvrdil, že poznal prolhanost "vítězství lidu" už na Staroměstském náměstí 25. února 1948, když mluvil Gottwald. Jiní s úsudkem tak nespěchali a ještě další věří tomu bludu dodnes. V umění a v literatuře je mnoho povolaných a málo vyvolených. Slabší talenty, a těch je vždycky obrovská většina, si dokonce myslely, že teď přijde inspirace a že také budou vyvolení. Pokud se týče výhod, nebyli zklamáni. Byty, auta, vily, cesty, ozdravovny, tituly, honoráře, ceny, stipendia, sypal se na ně pohádkový roh socialistické hojnosti. Inspirace, jak se zdálo, se někde omeškala.

Ti slušnější mě chtěli přesvědčit. Malíř z Brna mně vypravoval, jak živořil v Paříži, jiní připomínali svá hladová léta z první republiky. Bylo to snad přece jen tak, že je bolševici nachytali na pouhý žvanec chleba? V květnu 1948 mě redakce Svobodných novin poslala na filmový festival "pracujících" do Zlína. Viděl jsem nové zbohatlíky zblízka. V čele jídelny rezidovala Marta Gottwaldová, číšníci roznášeli vybraná jídla a nalévali drahá vína, ale když pak za necelé dva roky Gottwald umřel, zmizela jeho žena v bolševickém propadlišti. Omyl spočíval v tom, že úroveň literatury není přímo úměrná počtu recepcí a beden šampaňského.

39. Malý pohraniční styk

V září 1972 byl nalezen americký občan Vladimír Komárek-Kazan v horské rokli nedaleko španělského městečka Estebony mrtev. Mrtvola byla v pokročilém rozkladu, takže nebylo možné provést pitvu. Podle španělské policie nenesla mrtvola znaky násilí.

Komárek emigroval v padesátých letech do Ameriky a stal se vedoucím cestovní kanceláře v menším městě. Na pozvání Inturistu byl v říjnu 1966 v Moskvě na poradě o prohloubení turistických styků. Na zpáteční cestě z Moskvy do Paříže letadlo proti plánu přistálo v Praze, Komárek byl zatčen a odsouzen k osmi rokům vězení pro velezradu, špionáž a za pokus vraždy. Zápletka se dostala na první stránky světových novin. Po protestu amerického prezidenta Johnsona byl Komárek posléze propuštěn. Za několik let ho agenti zlikvidovali ve Španělsku. Komárek byl chodec generála Moravce.

Když vyšla Moravcova kniha Špión, jemuž nevěřili česky, nebylo v ní pochopitelně nic o jeho činnosti v západním Německu po únoru 1948. S pomocí bývalých důstojníků a poddůstojníků čs. armády si vybudoval v oblasti mezi Heidelbergem a Frankfurtem síť agentů-chodců, kteří měli kontaktovat domácí odboj, převádět ohrožené lidi přes hranice a posléze také vyvolávat na hranicích neklid. Nebylo to nic neobvyklého všude tam, kde proti sobě stojí dva znepřátelené světy, vznikají guerilly a vedou proti sobě své malé tajné války. Mnoho jsem o tom nevěděl. Z bezprostřední zkušenosti bych řekl, že to byla diletantská hra, nepodobná Moravcově činnosti v první republice a v Londýně.

Dokud neměli Němci plnou suverenitu, měly západní zpravodajské služby v BRD volnou ruku. Už ve Würzburgu v IRO-lágru se nám zdálo, že Češi-prověrkáři jsou verbíři pro tajnou službu. V lágru se vyprávělo o agentech francouzské cizinecké legie. S těmi prý dělala americká vojenská policie krátký proces, když je zbila a vyvezla z americké okupační zóny.

Když jsem byl v naší jednotce, nemohl jsem Moravcovy chodce nevidět, několik jich bydlelo v téže ulici. Ve vedlejší vilce bydlel jeden z jejich nadřízených, měl průkaz na jméno Vlček, jmenoval se jinak. Bývalý poddůstojník. Měl několik chodců v okolních vesnicích. Obyčejně po jednom nebo po dvou v penziónu a nejraději tam, kde bylo v přízemí řeznictví. Tím se pobyt zlevnil. Vlček je jednou týdně objížděl, rozvážel kartony cigaret, láhve whisky a jiné zboží z vojenských obchodů a dával jim příkazy pro operační úkoly. Také je vozil k hranicím. Ti ostří hoši byli nápadní na sto kroků. Většinou podnapilí, hluční, mírně zpustlí, dělali výtržnosti ve venkovských hospodách. A také se vychloubali svými údajně hrdinskými činy.

Ti, co bydleli v naší ulici, zabrali jednu nebo dvě vilky, zabavené okupační správou nacistům. To znamená, že tam chodil každý den topič a posluhovačky. Personál nemlčel. "Jsou to podivní Američané v civilu. Mluví česky a ve skříních mají místo šatů samopaly a granáty." Pro komunistické agenty nebylo nesnadné chodce najít a případně je infiltrovat. S jediným jsem se spřátelil a chodili jsme spolu do cukrárny na koňaky. Byl to podkarpatský Rus, slušný člověk, který nikdy ani slovem nezavadil o to, co dělá. Za války byl u sovětských partyzánů, vyznal se ve vojenské taktice. S takovými lidmi jako byl on, by byl mohl František Moravec vytvořit profesionální bojovou jednotku. S těmi, co měl, to byl nespolehlivý houf idealistů, dobrodruhů a několika žoldnéřů-zabijáků. V tomto malém pohraničním styku zahynula řada nevinných lidí naprosto zbytečně. S obnovením německé suverenity se Moravcovi ostří hoši rozešli a generál se dostal do Pentagonu. Jeho dcera byla provdána za amerického generála. Moravec dostal novou identitu a když zemřel za jízdy v autobuse, trvalo to policii delší dobu, než zjistila, kdo je mrtvý muž.

Také do Paříže se dostávaly zvěsti o událostech na německo-českých hranicích. Když jsem se s pomocí Ladislava Matějky ucházel o práci v jednotce, věděl jsem, že se jako chodec nehodím a že to nebudu dělat, ať už to se mnou dopadne jakkoli. Z Německa mě přijel vyzpovídat Dr. Vladimír Kabeš z rodin majitelů letecké továrny v Praze. Tenkrát vedl Jednotku, ale chystal se do Ameriky. Vypadal jako normální bohatý továrník a také podle toho vystupoval a jednal. To mě uklidnilo. Když jsem mu trochu vzrušeně řekl, že práci diverzanta na hranici dělat nebudu, jen se zasmál, mávl rukou a řekl, že můj známý by mě přece do něčeho takového neposílal. Bude to práce skoro redaktorská. Byla ještě jedna překážka: po skončení války jsme s Pavlem byli ostří levičáci, ale ten blud trval sotva čtrnáct dní. Kabeš si to dal stručně vylíčit, usmál se naším fantaziím s avantgardou a dodal, že jsme domluveni. Spěchal, úřední cesta do Paříže je vždy spojena se zajímavějšími soukromými zájmy.

Za několik měsíců jsem bydlel u Salače Lampertheimu a poznal další naše spolupracovníky. Byli to Trojan, Židlický a Jaromír Netík, který byl posléze Firtovým asistentem a umřel v Americe jako těžký alkoholik. Trojan mně jednou vypravoval, jak jel s americkým seržantem na hranice vypouštět balóny s našimi tiskovinami. Když vypustili polovinu, seržant řekl, to stačí, jede se za děvčaty do Norimberka. V americké armádě to šlo po válce lážo plážo.

Kromě Salače a mě bydleli všichni ostatní ve velké vile. Když jsem za nimi jednou týdně přijel, seděli jsme u společného oběda, v čele Kulhánek. Abychom zachovali naše tajemství, mluvili jsme

u stolu před služebnou lámanou němčinou. Asi si myslela, že jsme se zbláznili.

Kulhánek se vždy choval podivně, ale připisovali jsme to tomu, že se jim narodil nenormální syn a že si on ještě v Praze zlomil v koupelně nohu a nevěděl, že má tyfus. Nastaly komplikace a od té doby silně kulhal. Než umřel jako politický redaktor RFE, bylo kolem něho nedefinovatelné vzduchoprázdno. V evaluaci mi prozradili, že mu nesmějí dávat důvěrné materiály. A pak to pomalu vycházelo ven. Když měl den nebo dva volno, letěl tajně do západního Berlína. Výlety do Berlína se musely hlásit na security, ale Kulhánek si to nechával pro sebe. Pak přišel Evě Kulhánkové dopis z Berlína. Člověk, jehož jméno před tím nikdy neslyšela, jí kondoloval k úmrtí manžela a psal o sobě, že byl jeho nejlepším přítelem. Pak se objevil v Mnichově, ubytoval se u vdovy Kulhánkové, a když šla pracovat do RFE, prohledal v bytě každou nit, aby zahladil případné stopy. Na sokolském sletu v Curychu nám toho muže Eva Kulhánková představila jako svého snoubence. Za nějakou dobu přišel z nemocnice v západním Berlíně dopis, že její snoubenec tam leží s těžkou chřipkou. Zakrátko byl mrtev. Už se nedovíme, kteří agenti a proč ho zlikvidovali.

Souboj nepřátelských rozvědek má v sobě jistou logiku. Potírají se dva protivníci, konkurenti z téže branže. My jsme byli v této neviditelné válce výjimkou. Rádio nebylo rozvědkou. Bylo otevřené až příliš. A přece jsme byli neustále vystaveni pozornosti StB a KGB.

Zbývá dodat, že jako politický redaktor byl Kulhánek na výši, jeden z nejlepších. Byl vášnivým cestovatelem. Od Portugalska po Skandinávii, od severní Afriky po Libanon a Izrael zcestoval se svou ženou na vlastní učet vše dosažitelné. Do Ameriky emigrovat kvůli synovi nemohl. Využil jsem jeho zkušeností a v rámci kulturního vysílání pro něho založil nepravidelný půlhodinový pořad Města a přístavy. Když psal svou zvukovou pohlednici z Londýna, vyžádal si skript Zdeněk Lederer. Pak mi napsal, že je to "opěšalé". Když se to tak vezme, celý náš exil byl opěšalý, vlastními automobily přijížděla až emigrace z roku 1968. My jsme přišli přes kopečky per pedes apostolorum s žebráckou holí v ruce.

40. Uloupená vlast

Němce přivedli do Čech Přemyslovci. Byli to Němci v zemích koruny České, v Českém království, v pohraničí. Moderní doba potřebovala kratší označení a tak kterýsi německý nacionalista vynalezl roku 1902 výraz Sudetendeutsche, sudetští Němci, Sudeťáci. Název nesedí,protože pohoří Sudety zabírá jen malou část území, na němž žili čeští Němci. To poslední označení je oheň a voda. Slyšel jsem nejednou, že první republika do sudetských Němců jednak střílela, jednak je nechala žít v kruté bídě. Na druhé straně prý sudetští Němci, když byli vyhnáni, zanechali v Československu obrovské majetky. Každý druhý byl prý milionář. Nepočítám-li sympozia, přednášky a jiné výměny názorů, přišel jsem do bezprostředního styku se Sudeťáky jen jednou. S Veselým-Wesselingem jsme se vraceli ze severního Německa do lágru v Ludwigsburgu. Dnes to zní nepravděpodobně, ale v létě 1949 jsme mohli jít z Karlsruhe po okraji dálnice, na níž byl téměř nulový provoz. V prudkém kopci nás předejel nákladní vůz s vlečňákem a s nákladem ocelových traverz. Pomalu se šplhal vzhůru, dostihli jsme ho a naskočili. Šoféři nás pozorovali v zrcátku a když vyjeli na rovinu, zastavili a vyběhli s železnými tyčemi. Byli dobře živení, odpočatí neměli jsme šanci utéci. Svěsil jsem ruce a zůstal stát. Veselý se chtěl bránit, dostal par facek. Když poznali, že jsme Češi, prohlásili, že jsme jim ukradli jejich vlast, sebrali nám poslední marky a odjeli.

Rádio mělo svou doktrínu: o Sudetech, odsunu, sudetoněmeckých organizacích a jejich aktivitách se nesmělo psát, nesmělo se polemizovat a vlastně i každý soukromý styk s nimi mimo rádio byl nežádoucí. Bylo to nerozumné, ale pochopitelné. Komunistická propaganda tvrdila, že emigrace chce zaprodat republiku revanšistům. S postupujícími léty propagandistické bubliny praskly a před rokem 1968 bylo možné v Sudetoněmeckém archivu a v Collegiu Carolinu v Mnichově potkávat pracovníky Historického ústavu v Praze, studenty a jiné české zájemce. Velká knihovna a objektivně vedený archiv poskytovaly materiály, které byly v Československu nedostupné, nejen k sudetoněmecké otázce, ale i k českým dějinám.

Později tam přicházeli lidé, z Československa vypovězení po roce 1968 nebo po založení Charty, kteří však už nehledali důkazy pro své práce, ale práci samotnou. Sudetští Němci měli však dostatek kvalifikované, ba špičkové inteligence, a tak se u nich nemohl uplatnit ani Janko Mlynárik, který svými tezemi o odsunu Němců způsobil největší rozruch. Teze uveřejnil v Tigridově Svědectví pod pseudonymem Danubius, a když byl prozrazen, musel do ciziny. Uchytil se dobře v našem slovenském kulturním vysílání a jednou nebo dvakrát napsal také český program Slovo a svět. Uveřejňoval hojně též v Národní politice. Bylo ho všude plno. Psal překotně, jeho teze se leckdy nestaraly o prameny, ale to se snadno přehlédlo ve vysílání i v menších časopiseckých příspěvcích. Když však nakonec napsal knižní práci o Štefánikovi, která vyšla česky v překladu Sidonie Dědinové, byla to malá katastrofa. Ze sudetoněmeckých námětů se nedalo dlouho žít, tak Mlynárik psal o všem možném, ale nejednou to bylo úplně nemožné.

Kdo vsadil na sudetoněmeckou kartu do všech důsledků byl Luděk Pachman. Radikalismus byl za všech okolností jeho hlavní vlastností. Nebyl mužem "pražského jara", protože v té době vyučoval hře v šachy ve Střední Americe. Když se vrátil, stal se radikálem antisovětským, byl vězněn, a když ho vypověděli, bydlel u našeho režiséra Luboše Kaválka a rozmýšlel se, zda by mu víc vynesl radikalismus sociálně demokratický, křesťansko sociální či sudetoněmecký. Bylo mu nabídnuto místo šachového učitele a trenéra v Essenu, ale Pachman směřoval dál a výš. Byl přijat tehdejším západoněmeckým prezidentem Heinemannem a říkal o sobě, že po příštích volbách bude poslancem v Bonnu. Jožka Pejskar, jinak člověk střízlivý a kritický, se za Pachmanem rozjel do Essenu.

Vlastně mně do toho nic nebylo, ale nesnesl jsem, když do politiky a žurnalistiky někdo zavádí mravy profesionální fotbalové ligy. Tričko se změní podle toho, kdo víc platí. Napsal jsem tedy do Národní politiky článek, v kterém jsem připomněl, jak Pachman před lety, když byl šéfredaktorem týdeníku Československý sport, přinesl ve svém časopise rozsáhlý rozhovor s mnichovským primátorem Hans-Jochenem Vogelem. Bylo to rok nebo dva roky před mnichovskou olympiádou. Mluvil víc Pachman než Vogel. Doporučoval, ba skoro přikazoval mnichovské radnici, aby po dobu olympijských her vypověděla z města sudetoněmecké revanšistické organizace a štvavou Svobodnou Evropu. Radikál Pachman mně odpověděl radikálně: pohrůžkou, že to dá k soudu ne snad proto, že by to byla lež, ale protože jsem prý pro soukromé účely zneužil úřední archiv rozhlasové stanice Svobodná

Ve volbách, v nichž se Franz-Josef Strauß chtěl stát kancléřem, jezdil Pachman po menších městech a vesnicích a agitoval po hospodách a sálech, jen okna řinčela. Strauß prohrál, ale ne kvůli Pachmanovi. Našli mu pak místo na šachovém gymnáziu v Bádensku-Würtenbersku. To mu bylo málo. Pachman se spojil se znaným televizním komentátorem Löwenthalem, zradikalizoval tohoto vzdělaného šarmantního muže a přemluvil ho, aby spolu založili pravicovou politickou stranu s výrazným trendem proti cizincům a cizím dělníkům, gastarbeiterům. Když pak s tímto programem uspořádali v západním Berlíně demonstraci, byla to politická sebevražda Pachmana i Löwenthala. Löwenthal z televizní obrazovky zmizel.

Pachman měl vždy několik želízek v ohni. Před tímto fiaskem založil s pomocí sudetoněmeckého poslance Waltera Bechera honosně pojmenovanou Německou společnost pro podporu přátelství s národy Československa, dostal statisícovou státní subvenci a jmenoval svým generálním tajemníkem Jiřího Bradu, známou figurku uprchlického Mnichova, který byl v té době po čtyřiceti semestrech promován na doktora filozofie. Nad účty veřejně subvencovaných organizací bdí Nejvyšší kontrolní úřad a tak tato Pachmanova činnost neměla dlouhé trvání. Jen si vzpomínám, že na večeru k výročí smrti Jana Palacha mě v první řadě, kam jsem měl vstupenku, vítal jako disidenta z Prahy bavorský ministerský předseda Göppel. Nemohl jsem to tomu starému dobrému muži vymluvit.

41. Atentát

Byla sobota 21. února 1981, ležel jsem v posteli, pokoušela se o mě horečka. Bylo 21:47. V tom zazněl mohutný výbuch. Muselo to být blízko. Za chvíli vzrušeně telefonovala dcera. Její přítelkyně, bydlící proti rádiu, ji právě vypravovala, u rádia jsou hasiči, záchranné stanice a policejní vozy a vynášejí raněné. Bydleli jsme asi jeden kilometr vzdušnou čarou od RFE. Za necelou hodinu přinesla Bavorská televize ve zprávách první reportáž. Bylo to v našem křídle, jedno z vyražených oken patřilo k mé místnosti.

Příští den ráno nepouštěla policie do budovy nikoho, kdo tam nebyl bezpodmínečně nutný, tak jsem se tam dostal o den později. Stropy byly popadané, police s šanony v hromadách cihel. Vynášel jsem slovníky a některé další knihy, které se daly těžko nahradit. Přiběhli turečtí dělníci s hráběmi a vyhazovali oknem do železného kontejneru venku na trávníku rozbité psací stroje, stoly, židle celou tu spoušť. Chtěl jsem je zadržet, ale oni vesele lámanou němčinou volali: "Nic, kamaráde, všecko dostaneš nové." Můj archiv, stovky ba tisíce skriptů Slovo a svět za mnoho let, korespondence a hrst osobních věcí byly pryč. Mohlo to dopadnout hůř.

Přestěhovali jsme se do největšího studia a došlo k sporům, zda se tam smí nebo nesmí kouřit. Odvezl jsem si domů nový psací stroj a chodil jsem jen na redakční schůze. Co bylo hlavní: vysílalo se, jakoby se nic nestalo. A za několik dní se ptal redaktor Bavorské televize vysokého policejního úředníka, jak pokračuje vyšetřování. Ten se usmál a prohlásil, že kdyby stopy vedly na Východ, museli by se páni v Bonnu rozhodnout, co se řekne a co ne. My sami jsme tipovali většinou na Minaříka, ale byly pochybnosti. Nálož byla položena tak, aby zničila telefonní centrálu. Minařík věděl, že jádrem budovy je Master Control, velká místnost v prvním poschodí, obrácená směrem do ulice. Tam se soustřeďovaly linky do všech vysílaček, zde běžely pásy, z nichž se vysílalo ve všech jazycích RFE. Zničení Master Controlu by bylo rádio ochromilo na několik týdnů. Master Control byl hůř přístupný, Minařík, jak později prozradil u soudu a rozhovorech s novináři, navrhoval jiný plán. Třaskaviny měly být dopraveny na vozíku, s nímž jezdily po budově uklizečky. Byl to riskantní, ale realističtější plán. Když později vyšlo najevo, že atentát koncipoval mezinárodní terorista Carlos, jevily se ještě jiné teoretické možnosti. Kdyby byl chtěl Carlos zničit Master Control, mohl ho dejme tomu ostřelovat z jeepu nebo nákladního auta z ulice protitankovou zbraní. Carlos vypracoval plán pro rumunskou rozvědku diletantsky. Do budovy přišli zástupci pojišťovny, odhadli škodu a rádio dostalo během několika dní dva nebo tři miliony marek. Zedníci potřebovali několik měsíců, než jsme se mohli nastěhovat do původních kanceláří.

Jedna okolnost zůstává nevyjasněna. Krátce před atentátem někdo telefonoval do oddělení zpráv a chtěl mluvit s písařkou Puldovou. Ta si však právě odskočila a k výbuchu došlo krátce potom, co se vrátila. Chtěl ji někdo varovat? Byla ze všech tří zraněných ze zprávařské šichty nejvíc postižena. Dnes mám dojem, že Minařík neměl s atentátem skutečně nic společného. StB nebyla Rumuny a Carlosem konzultována. Její plán na atentát proti RFE byl hrou. Jan Beneš mi jednou tvrdil, že když byl na vojně, cvičili prý výsadkáři na modelech obsazení Svobodné Evropy ze vzduchu.

Po převratu se kolem Minaříka rozvířily nejrůznější pověsti, které on sám podporoval velkohubým vychloubáním. Tak západoněmecký magazín FOCUS dával Minaříka do souvislosti s pašováním nukleárního materiálu ze Sovětského svazu a s havárií malého letadla na Bodamském jezeře. Dodnes není jasné, jakou hru hrál Minařík s StB. Měl být propuštěn o půl roku dřív, než k tomu skutečně došlo. Jednou za mnou přišel zkroušený, že má dostat výpověď a že budu jistě vědět, jak tomu zabránit. Řekl jsem mu: "Jediná možnost. Teď je půl dvanácté. Ve dvanáct končí lhůta, do které se mají hlásit kandidáti do voleb do závodní rady. Ať vás zvolí nebo ne, jste podle německého zákona chráněn šest měsíců." Minařík běžel hledat Imricha Kružliaka, který do dvanácti hodin sepisoval české a slovenské kandidáty. V poslední chvíli ho našel, zvolen nebyl, ale propuštěn mohl být teprve po půl roce.

Pak se Minařík připravoval na cestu do USA, Jožka Pejskar mu dal doporučující dopis redakci Hlasu Ameriky a mnozí jeho známí se mu snažili pomoci tipy, adresami a konexemi. Minařík byl všeobecně oblíbený a jen Rozina Jadrná před ním varovala security. Bylo to marné, jeden z vedoucích ředitelů RFE byl, jak mně sám později řekl se smíchem, jeho nejlepším přítelem. Později navštívil tento ředitel s jiným Američanem Minaříka dokonce v Praze.

Je možné, že Minařík chtěl v Americe zůstat, zdejší způsob života se mu líbil, hrál si na playboye. V Praze rozhodli jinak. Později líčil v rozhovoru pro Literární noviny, jak za svého působení v rádiu jezdil tajně do Prahy v diplomatickém autě a s diplomatickým pasem. Jeho případ potvrdil neschopnost čs. a české justice, prolezlost nového popřevratového státního aparátu starými aparátníky a také to, jak neuvážená, infiltrovaná ideologie Charty 77 zabránila tomu, aby se po listopadu 1989 mohlo začít nanovo a líp. Minařík je pro mě symbolem zpackaného převratu, typicky české polovičatosti a zbabělé přízemnosti. Socialismus s cynickým šklebem.

Telefonní centrála, kterou znič Carlos, byla zastaralá, dostali jsme brzy novou, s více linkami. Na tu starou nerad vzpomínám. Na Kružliakovo a mé číslo byly připojeny další dvě místnosti, na našem aparátu se muselo propojovat. Nejednou se stalo, že telefonovala holandská žena redaktora Zdeňka Sudy. On seděl v kantýně, tak jsem musel sepisovat, co všecko má koupit v supermarktu, až se bude vracet, od kvasnic, housek, mouky... až po já už nevím co. Osobně jsem na té nové telefonní centrále přece jen vydělal.

42. Charta 77

Když přišel Ján Mlynárik po svém vypovězení z Československa poprvé do rádia, uvítal jsem ho: "Člověče, co tady chcete, když schvalujete vedoucí roli bolševika?" Charta vyhlásila, že uznává platnou ústavu a zákony a že chce působit v jejich rámci. V preambuli ústavy byla "zakotvena" vedoucí role komunistické strany. Kromě toho se Charta nepřestávala dušovat, že není opozice. Bývala by chtěla být součástí zprofanované Národní fronty? V prohlášeních Charty byly rozpory. které prozrazovaly výrazný rukopis komunistů. Není pochyby, že si to komunisté představovali jinak, než to dopadlo. Jejich cílem nebyla demokracie, nýbrž jakási třetí cesta, kterou už před dvaceti lety vyhlásili za model pro svět.

Přicházeli další chartisté. Když jsem se poprvé setkal s Ivanem Medkem, vyprávěl mi, jak to je, když se sejdou tři chartisté na tajném místě někde v lese. StB zakrátko ví, co si povídali. Když měla carská ochranka většinu v Leninově zahraničním ústředním výboru, proč by mnohem rafinovanější StB neměla část Charty ve svých rukou? Později si Medek nechal různé podrobnosti pro sebe. Medek vykonal obrovský kus práce jako dopisovatel Hlasu Ameriky o Chartě. Byl jedním z mála těch, o jejichž charakteru jsem neměl nikdy pochybnosti. Když se dostal do kanceláře prezidenta republiky, gratuloval jsem mu jako konečně správnému muži na pravém místě. Jeho nečetné příspěvky o hudbě pro Slovo a svět patřily mezi špičkové programy.

Na podzim 1976 vstoupil v platnost helsinský pakt a Rudé právo muselo otisknout plný text. V rámci tehdejší doznívající normalizace to byla provokace a skoro revoluce. Kdyby to byl napsal kterýkoli čs. občan, byl by skončil v kriminále nebo v blázinci. Text byl však příliš dlouhý a v Rudém právu se četl hlavně sport. Vracel jsem se k paktu v několika kulturních poznámkách u vědomí, že lidé doma na to musí samozřejmě přijít sami. Zároveň jsem se dovolával Charty Spojených národů a různých smluv a paktů z dřívějška. Jejich komentovanými texty jsem zásoboval také Miloše Svobodu, který vše otiskoval v Národní politice na pokračování. Když pak začátkem ledna 1977 vyšlo první prohlášení Charty, neubránil jsem se dojmu, že je to program minimální a že platné dokumenty poskytovaly větší možnosti. Buď jak buď se ledy hnuly, i když veřejnost mlčela. A když pak Charta uveřejňovala jména svých signatářů, bylo to další zklamání. Co si mohl kdo slibovat od Jana Šterna, kterému se pro jeho psaní kolem února 48 říkalo sekerník a který byl pak dokonce jedním z mluvčích Charty? Nebyla to repríza boje dvou znepřátelených komunistických frakcí z roku 1968?

Naše politické programy se s Chartou okamžitě ztotožnily, ani docela mírná a naprosto věcná kritika nebyla přípustná. Pro kulturní programy zbývala vlastně jediná osoba, kterou bylo možná připomínat. Byl to Jan Patočka, když Václav Havel už ovládal část politických pořadů. Z Patočkových textů jsem použil články z Kritického měsíčníku, které jsme odvysílali skoro všechny. Bylo třeba odstranit, co nahlodal zub času a důkladně je editovat. Byly to brilantní projevy českého liberálního ducha v linii Havlíček - Masaryk - Peroutka. Jana Patočku jsem osobně poznal v červnu 1948 na Masarykově univerzitě v Brně. V Praze už Patočka nesměl přednášet. Náš profesor dějin umění Václav Richter ho pozval do svého semináře. Bylo horké odpoledne. Seděli jsme v košilích, Patočka přišel v tmavém obleku a když se posadil, bylo vidět černé vysoké šněrovací boty ale nad nimi bělostné zimní Jaegrovy dlouhé spodky. Rozdal lístky, na nichž bylo rozmnoženo několik vět filozofické úvahy Martina Heideggera a my to měli překládat z listu. Bylo to fiasko, skoro jsme s tím nehnuli. V tomto světle jsem skoro po třiceti letech pozoroval počínání jednoho z tří prvních mluvčích Charty. Tento nemocný a křehký člověk se obětoval pro věc, která nebyla beze zbytku jeho.

Blízkým přítelem Jana Patočky byl Jan Vladislav, Když přišel poprvé do Anglické zahrady, řekl jsem mu, že je mně líto, jak se Patočka obětoval a že se obětuje také Václav Havel, když sedí v kriminále místo bývalých bolševikův. "Také vy jste oběť," řekl jsem mu. Vladislav můj názor odmítl. Vedle Patočky byl asi největším idealistou v té podivné a velice různorodé společnosti chartistů.

Pro vysílání Slovo a svět byl Vladislav vedle Viléma Hejla z emigrační viny chartistů největším přínosem. Jeho dobrá vůle neznala mezí, jeho vědomosti a jazykové znalosti byly encyklopedické a jako překladatel světových básníků a jejich interpret byl nedostižný. Jeho eseje o Patočkovi, Václavu Černém, o Havlovi, italských básnících, mrtvých přátelích, jeho cestopisy a zcela výjimečně polemiky vycházely z přímých zážitků, byly objektivní, ale pokaždé v nich bylo něco velice osobního a neopakovatelného, co by jiný autor nenapsal. Skoro všechno, co Vladislav z Paříže poslal, jsem také otiskoval v Národní politice, aby to nebylo jen větrné písmo.

Chartista Vilém Hejl byl jiný typ. Ačkoli psal také romány a scénáře, nebyl spisovatel, ale novinář. Jednou jsem mu v legraci řekl, že mám už moc let pocit, že do rádia vlastně nepatřím a že se tam nehodím. Snad to bylo ve chvíli, kdy zase propukla nějaká agentská aféra. Hejl na mne zle obořil. V redakci byl Hejl obávaný, protože pracoval v oddělení, kde se dodatečně analyzovaly naše příspěvky. Hejl byl v tom mistrem, psal na nás pilně memoranda, když našel věcnou chybu nebo falešnou argumentaci. Napsal mnoho programů Slovo a svět, sérii o Katynu, recenzoval politické novinky a zpracoval rozsáhlý seriál o starší politické literatuře, s kterou se mohl seznámit až v exilu. Psal tolik a tak dobře, že si tím zakrátko víc než zdvojnásobil svůj plat. To se asi někomu nelíbilo, tak vznikl Lex Hejl, podle něhož se nemohly honorovat příspěvky zaměstnanců z jiných oddělení. Hejl překypoval energií a snažil se po všech stránkách dohnat, co za ta léta v Praze zameškal. Jednou si mně trpce stěžoval, že Ivan Medek má větší osobní auto než on. Zničehonic pak Vilém Hejl umřel na krvácení do mozku a na jeho pohřbu v mnichovském východním krematoriu prováděl Martin Štěpánek a další svobodní zednáři barbarský tanec. Myslel jsem při tom na to, jak pomíjivá je práce novináře. Hejl byl velký talent, ale to nejlepší by býval napsal, kdyby žil dál.

Charta 77 byla také značka, na níž se rychle přivěsila a z níž tyla skupina bolševiků s lidskou tváří, toho času v emigraci. Janouch si založil ve Stockholmu Nadaci Charty 77 a subvence, dary a podpory přicházely ze všech stran. Nadace podporovala chartisty doma, ale hlavně bolševiky v emigraci: Pelikánovy Listy, časopisy A. J. Liehma, nakladatelství Index a další. Byla to všechno příprava na československou třetí cestu, ale ta zůstala zarubaná. Jednu mi psal Listopad z Lisabonu, že se tam objevil Liehm ve velkém americkém bouráku, oblečený podle míry jak filmový herec. Playboyské roky však už odnesl čas. A když pak přišel listopad 1989, někteří chytráci v Mnichově si mysleli, že si pro sebe zopakují úspěchy Nadace Charty 77 a založili si Občanské fórum Mnichov. Dary a subvence nepřicházely.

43. Mafie

Když se v cizině sejde hrstka Čechů, vznikne spolek, abych učinili zadost úsloví "každý Cech předsedou". Nedobře býti exulantu samotnému. V Oslo měli naši krajané celý vícepatrový dům a v přízemí klubovnu s obrazy TGM, Beneše, Štefánika, vlajkami a různými památkami, u nichž se tak pěkně vzpomíná. Bydlela tam Hana Šklíbová a význačnou roli zde hrála Anička Kvapilová, přítelkyně bohatého norského podnikatele. Když byl v Oslo kongres PEN klubu, uspořádal tento muž pro nás Čechy slavnostní večeři. Škvorecký bědoval, že nemůže nic pít, že má nemocná játra.

V Mnichově fungoval dlouhá léta městský Dům setkání, Česká sociální pomoc tam pořádala besídky pro děti a vánoční nadílky, tu a tam byla výstavka českých výtvarnic a výtvarníků, pak zase zabíjačka, čtení Seifertovy poezie a diskuse s poslancem bonnského parlamentu za stranu zelených Jiřím Horáčkem. Právě se vrátil z oficiálního poslaneckého zájezdu do Afghánistánu a tak jsem se ho ptal, co tam všechno viděl. "Hory, hory, samé hory", a to byla celá odpověď.

Z českého Mnichova zbyla nakonec fara u svatého Štěpána, odkud se vysílaly české a slovenské katolické mše, a. nedaleká klubovna Velehrad. Je tu několikatisícová knihovna Dr. Alexandra Heidlera a v klubovně visí obraz Cyrila a Metoděje. Jednou za měsíc se tam schází SVU, Společnost pro vědy a umění s centrálou v USA. Diskutuje se o Česku, o knihách, přijdou lidé z konzulátu. Olga Kopecká, tenkrát asistentka ředitele oddělení Pavla Pecháčka, tam jednou přišla povídat o RFE. Byl jsem v důchodu a měl jsem k věci větší odstup. Když tvrdila, že Svobodná Evropa usiluje o nejvyšší možnou objektivitu zaprotestoval jsem. Objektivní jsou zprávy. Ty dělají anglicky redaktoři z USA, Kanady a Austrálie a pak se překládají a editují do češtiny. Neobjektivní je archiv, to znamená vyhodnocovací a rádoby vědecké oddělení, kde příslušné materiály manipuluje několik let Vladimír Kusín. A uvedl jsem příklad: v archivu je několik desítek tisíc osobních karet, na nichž je podle abecedy zaznamenán skoro každý, kdo se v Československu za posledních čtyřicet let nějak veřejně projevil jako žurnalista, spisovatel, politik, funkcionář, špičkový sportovec. Většinou jednořádkově jsou zaznamenány články, knihy, projevy v rozhlase a televizi, zkrátka vše, co se objevilo v médiích, včetně odborných ekonomických, filozofických ba i lékařských časopisů. Tedy nikoli špionážní materiály, nýbrž největší český a slovenský osobní rejstřík k našim soudobým dějinám. Kusín tento rejstřík manipuloval tak, že z něho odstranil karty bývalých komunistů, kteří pracovali v rádiu, pak svých nejbližších spolupracovníků z exilu Goldstückera, Pelikána, Hejzlara, Liehma a mnoha dalších a nakonec v roce 1989 těch komunistických chartistů a jiných opozičních levičáků, o nichž se předpokládalo, že půjdou nahoru jako Dienstbier a mnozí jiní. Má námitka by byla zapadla, ale seděl tam Ota Filip, stálý spolupracovník listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Filip se obrátil na rádio, kde to referent pro styk s tiskem kategoricky a popřel. Rádio přešlo do protiútoku, surovým způsobem Filipa denuncovalo ve FAZ. Filip mě požádal, abych svou story sepsal, znovu se spojil s rádiem a rádiu hrozila veřejná ostuda. Nějaký týden byl klid a pak přišli do archivu tři pracovníci CIA. S nikým se nebavili, prohlédli si plechové skříně s kartami a odešli. Za několik dní dostal Vladimír Kusín výpověď. Tehdy byl už zástupcem ředitele nad všemi národnostními archivy a evaluacemi. Jaký smysl mělo Kusínovo počínání? Pro koho vlastně pracoval? Nebo to snad byla soukromá služba přátelům? Když přišel do rádia, nebyl Kusín nepopsaný list, různé věci jsme věděli. Zhruba jsme znali jeho životopis. Jako mladý ekonom byl v padesátých letech vyloučen z KSČ a pracoval jako dělník. Pak byl zvláštním oddělením StB pro diplomatické služby doporučen anglickému velvyslanectví v Praze jako překladatel. Pro své nové nadřízené vybíral a překládal výběr z českého a slovenského tisku. V té době byl znovu přijat do KSČ. V roce 1968 odešel s rodinou do Anglie, kde s pomoci Goldstückera a svých anglických přátel získal místo na venkovské vysoké škole. Byl tehdy jen agentem StB, jak je uveden dvakrát nebo třikrát v seznamech v Necenzurovaných novinách, anebo byl současně britským agentem? Když byl propuštěn z RFE, přiznal mi jeden ředitel, že jsou důkazy, že Kusín byl také agentem KGB. Možná, že kdyby byl šel včas k CIA, mohl to být pěkný čtyřlístek pro štěstí. Kusín by se byl snad zachránil a otravoval by svými jedy zahraniční ministerstva v několika zemích dál.

Vyprávěl jsem jednou Kusínův příběh starému diplomatickému kozákovi, bývalému izraelskému velvyslanci v mnoha zemích a v UNO Dr. Viktoru Fischlovi alias Avigdoru Daganovi, který byl po léta pilným spolupracovníkem pořadu Slovo a svět. Fischl měl bezpochyby úzké pracovní styky s izraelskou rozvědkou Mossad a jeho názor by byl měl váhu. Zamyšleně mi odpověděl: "To je jasné", a víc jsem z něho nedostal.

Kusín způsobil RFE značnou škodu finanční. Aby se jeho aféra ututlala, muselo mu rádio vyplatit maximum podle smlouvy a muselo se nemalými částkami vyrovnat s lidmi, které si přivolal z Anglie a z USA. Statisíce dolarů stálo také několikaměsíční působení Oty Picka, rovněž Kusínova přítele z Anglie.

Pick byl ze všech českých a slovenských ředitelů RFE nejméně schopný a vhodný. Česky už zapomínal. Obklopil se levičáckým dvorem a chystal se likvidovat starou gardu RFE. Zde však narazil na veto amerického vedení, které si spočítalo, že by taková operace stála možná víc než jeden milion dolarů. Také Kusín na Picka trochu doplatil. V době Pickova ředitelování musel chodit o dvě hodiny dřív do podniku, aby Pickovi připravil materiál pro dopolední americkou celopodnikovou a v závěsu čs. redakční schůzi.

Pick jel do americké centrály a než odjel, ptal se mě: "Je Kárnet žid?" Řekl jsem ano, snad nebo napolo. Byl to vlastně jediný konkrétní výsledek jeho cesty. Jiřího Kárneta propustil - Kárnet byl už jen volným spolupracovníkem, tak to šlo snadno a angažoval svou známou Věru Blackwellovou, která působila v RFE v začátcích vysílání. Nyní to už byla americká alhoholická zřícenina, finančně na mizině. Její americký muž kdysi vydělával velké peníze prodejem televizních a biografových filmů a někdy jsem je potkal na festivalech. Věra, osobně velmi příjemná, nebyla teď schopná dát dohromady český kulturní program, který by měl hlavu a patu, ačkoli to kdysi bývala. jako Věra Jakešová. nadaná divadelní režisérka v Praze.

Pick to řešil po svém. Přesvědčil ředitelství rádia, aby dalo posoudit naše skripty a zvukové pásy v Americe jednomu z nejhorších českých stalinistů, nyní s lidskou tváří. A tomu se z celého českého vysílání za čtrnáct dní nejvíc líbil fejeton Věry Blackwellové z Ameriky. Když přišel po Pickovi posléze Zdeněk Šedivý, dal jí napsat z osobního oddělení dopis, že z úsporných důvodů už nemůžeme používat jejích služeb. Bylo za tím osobní nepřátelství. Dopis nebyl nutný. Adresátka právě odešla na dlouhodobé léčení. Pick si odnesl velký balík peněz a luxusní zařízení bytu a v Praze si našel s pomocí mafie místo ředitele Ústavu pro mezinárodní styky. Podle Karla Poláčka: "Já na bráchu, brácha na mne !"

Jednou si Pick myslel, že na mne vyzraje. Přivezl si z Kanady slovenského historika Lyčka. Když se ukázalo, že se Lyčko na politického redaktora nehodí a že je v redakci vlastně nepoužitelný, chtěl ho udělat jakýmsi superredaktorem nad českým i slovenským kulturním vysíláním. Řekl jsem mu: "Pane Picku, v té věci jsem jako Martin Luther. Prostředníka mezi sebou a Pánem Bohem nepotřebuji." Můj sarkasmus by byl býval asi málo platný. Nechtěl to však vzít Lyčko a Američané byli rozhodně proti. Bez souhlasu amerického Kongresu nebylo možné zřídit další redaktorské místo. A se mnou se nedalo podle německých pracovních zákon po tolika letech služby ani hnout.

Tak Pick vyhrál až úplně nakonec. Když krátce na to po něm nastoupil Zdeněk Šedivý, bylo čs. oddělení téměř na mizině. Šedivý však měl jediný zájem, aby dostal týž plat jako Pick. Tehdy to bylo asi dvacet tisíc marek měsíčně plus luxusní byt, pravidelné cesty do USA a mnoho jiného. Kolika loužemi po tekoucím okapu budeme ještě muset projít?

44. Je jakýsi zákon exilu

Když vyšel v Konfrontaci v Curychu výbor Peroutkových esejů z Přítomnosti TGM představuje plukovníka Cunninghama, omlouval jsem se mu v dopise, že nám při korekturách uteklo několik tiskových chyb. Výbor uvítal autor slovy: "Snad není ještě vše ztraceno". K tiskovým chybám dodal: "Je jakýsi zákon exilu." A vylíčil, jak to dopadlo s jeho knihami, vydanými v cizině. Náklad jedné shořel ve skladišti, jiná se pro špatnou vazbu rozpadla. Byl to krutý zákon. V exilu se sotva co podařilo na sto procent. Všude chybil aparát, editoři, korektoři, sazeči. Sázeli nám Ukrajinci, Němci, ženy v domácnosti, ochotníci.

Jožka Pejskar si dal jednou udělat rozpočet na České slovo v profesionální tiskárně Süddeutsche Zeitung. Jedno číslo by bylo stálo snad pětkrát tolik, než za kolik je pořídil Pejskar se svými pomocníky. Pejskarova redakce: malý třípokojový byt, v nejmenším pokoji byl psací stroj, později adresovací a známkovací stroje. Kartotéky, stohy monitoringů, knihy vše pečlivě uklizené, ale přesto tam bylo k nepohnutí. Když se množily pokusy StB Pejskara umlčet, musel si dát do bytu poplašné zařízení.

Když se Pejskar dověděl, že Peroutka chřadne a že brzy zemře, oznámil v Českém slově založení novinářské ceny Karla Havlíčka. Havlíček byl exilu vzorem a z rádia bylo uspořádáno několik zájezdů RFE do Brixenu. Novinářskou cenu udělilo České slovo Peroutkovi a k diplomu Pejskar přiložil šek na větší částku, kterou získal od mecenášů. Pejskar nenadělal nikdy mnoho řečí, ale jednal. Podruhé už novinářská cena Karla Havlíčka nebyla udělena.

Onen jakýsi zákon exilu nás také jednou praštil přes prsty. Napsal jsem pro rádio Slovo a svět k 75. narozeninám Maxe Broda a kopii jsem dal Pejskarovi. Na první straně Českého slova se objevil titulek: "Max Brod 25". Omluvný dopis do Tel Avivu a prosba, aby to Brod ironicky komentoval několika slovy. "Není mi do smíchu", odpověděl Brod.

Snažil jsem se nějak uzavřít kapitolu Kafkova Milena a shrnout výsledky dotazníků a interviewů. Rozborem Kafkovy povídky Rozsudek, kterou Milena ne dobře a na několika místech nesprávně přeložila, jsem dospěl k názoru, že je to autobiografická črta Kafky masturbanta. Všichni, kdo tuto povídku dosud analyzovali zejména Heinz Politzer, zdůrazňují nepřítomnost hrdinovy viny. Trest smrti, který vynesl otec nad synem, je proto absurdní. K tomu jsem citoval ze Starého zákona věty o Onanovi, jehož hřích je jediným proviněním, které se v bibli trestá hrdelním rozsudkem. Když nevelký článek vyšel, napsala Kafkova neteř z Londýna Tigridovi, že se Max Brod obrací v hrobě.

Rozšířený článek měl pak po letech vyjít samostatně jako doslov k reprintu Mileniny knihy Cesta k jednoduchosti. V doslovu jsem heslovitě naznačil osudy čs. umělecké avantgardy a její roztržku s komunistickou stranou. Nakladatel Konfrontace Petr Pašek mi poslal první korekturu. Po čase oznamoval, že se přihlásilo jen třicet zájemců a že musí vydání zrušit. Vrátil mi rukopis, obtahy a návrh na obálku, který udělal malíř Pavel Janák. Později mi Pašek řekl, že vydání Kafkovy Mileny a Cesty k jednoduchosti vetovala jeho lektorka Dagmar Eisnerová-Peroutková. Asi jsem se nevyjádřil dost uctivě o jejím otci Pavlu Eisnerovi.

Mnohem později se o tuto práci zajímal Jaroslav Kučera, který jeden čas pracoval také v RFE a byl s Karlem Friedrichem a Belcredim nakladatelem v CCC Books. V té době měl malé vydavatelství na bavorském venkově. Doslov znovu vysázel, nadělal v něm spoustu chyb a nedal se zejména přesvědčit, jak se skloňuje ženské jméno Felice. Publikaci vytiskl a dokonce rozprodal. Neměl jsem z ní radost. Těmi četnými tiskovými chybami mě zase jakýsi zákon exilu pořádně praštil přes prsty. Ohlas nebyl, jen Jan Vladislav mi po čase napsal několik povzbudivých vět.

Kučerovo vydání mělo však přece malou dohru. Z Paříže mi sdělil Ivo Fleischman, že on a jeho žena, dcera Staši Jílovské, na mne chtějí podat tiskovou žalobu, protože jsem ve své práci citoval dopis Ivana Herbena, který mi napsal z New Yorku v onom dopise podrobnosti o lesbickém poměru Staši Jílovské a Mileny Jesenské v době první světové války. Paní Herbenová byla sestrou Staši Jílovské, jejich otec, městský fyzik Dr. Procházka, sliboval Staše, že ji pošle studovat kamkoli do ciziny, když se vzdá svého poměru k Mileně.

Byl to podivný nápad manželů Fleischmanových. Jak mohl pařížský nebo mnichovský soud rozhodovat o tom, zda dvě děvčata v Praze měla před desítkami let lesbický poměr? K žalobě pochopitelně nedošlo.

Když Fleischman odskočil ze služeb pražského ministerstva zahraničí /byl v Paříži kulturním přidělencem/, Firt se za ním rozjel a pak mi vyprávěl, jak to proběhlo. Fleischman byl odvolán do Prahy a jeho žena, syn a zejména Werich ho museli dlouho přemlouvat, aby se nevracel. Werich pak přiměl Firta, aby se o nového uprchlíka trochu staral. Starala se však hlavně Komunistická strana Francie, která Fleischmanovým opatřila byt v novostavbě v dělnické čtvrti, kde bydleli samí nižší funkcionáři KSF. Firt dal Fleischmanovi půlhodinový pořad, zvláštní honorářovou sazbu a volnou ruku v tom, co a jak bude psát. A Fleischman, bývalý stalinista, psal a sám si to také namlouval v našem pařížském studiu, jakoby spolupracoval s dubčekovským literárním časopisem. V exilu to budilo pohoršení, v RFE spíše smích, že se stáváme bolševickou filiálkou, Fleischman oslavoval Aragona, Ilsu Trioletovou a jiné francouzské salonní bolševiky. Později nezapomenutelně popsal v Pelikánových Listech, jak uspořádal, když byl ještě na ministerstvu zahraničí, v Černínském paláci v Praze, okázalý banket. Fleischman má smysl pro kolorit. Barvitě popsal všechny dobroty a vína, které číšníci ve fracích roznášeli. Aragon a Trioletová se právě vraceli z Moskvy a vedli s Fleischmanem sentimentální, mírně protisovětské řeči. A pak přišel fraškovitý obrat. Fleischman napsal ředitelství rádia rozhořčený dopis, že s okamžitou platností přestává spolupracovat s touto imperialistickou špionážní centrálou. Kdyby nebylo našeho dobrého milého Firta, nikdy bychom se nebyli dověděli pozadí této komedie. Jak známo, bydlel Sartre většinu života v hotelu a jeho družka Simone de Beauvoir měla vlastní byt. Kdoví proč a jak si v něm ubytovala Fleischmanova syna. Toho jednou v noci s velkým rámusem probudila a vyhodila na dlažbu. Když byl na schodech, volala za ním, že jeho otec je imperialistický agent a špión. Ivo, aby zachoval dekorum a svou bolševickou čest, se s námi rozešel.

Od Kafky jsme poněkud odbočili. Když Škvorecký vydával česky práci Margarete Buber-Neumannové Kafkova přítelkyně Milena napsal jsem mu předmluvu, která se nelíbila levičákům a proto si dal Škvorecký do pozdějšího pražského vydání napsat jiný text někým jiným. Pro levičáky jsem byl vždycky kazisvětem. Dokonce i Antonín Kratochvil, když vydával v Praze svou trilogii Žaluji, nahradil jeden můj doslov prací autora víc konstruktivního vůči sametovému režimu.

45. Celý vůl v tyglíku

Masarykem jsme se zabývali po celé trvání pořadu Slovo a svět. Některé kapitoly psal Zdeněk Ehler, který přednášel na univerzitách v Dublinu a ve Stockholmu, a do tohoto dlouhodobého cyklu přispěl i František Listopad. Nejvíc programů jsem připravil sám. Tento stálý styk s Masarykem a s publikacemi o něm mě přivedl k jinému pojetí, než které je v Čapkových Hovorech. Masaryk se mi jeví jako diletant, obr diletantismu, jak on sám označil Goethea. V ničem nebyl odborníkem, ale soubor všech jeho zájmů, polí působnosti, znalosti několika literatur a několika jazyků z něho vytvořil neopakovatelnou osobnost. Přirovnal jsem ho k desetibojaři, který ovládá řadu disciplin, v každé získává body, jednou víc, jednou míň a jejich součet ho staví na vítězné místo. Vedle Masaryka jsem četl Nejedlého, Rádla, Hromádku, Peroutku, komunistické pamflety, zahraniční spisovatele a nakonec Václava Černého, Patočku a některé exilové autory. Peroutka - jako vždy - byl věcný a nepěstoval jako Čapek legendu a kult. Černý a Patočka, jak se mi zdálo, vkládali do Masaryka v dobré vůli věci, které v jeho spisech nejsou. To, co napsali, je někdy víc metafyzická beletrie než politická filozofie. Byl jsem rovněž skeptický k univerzitním sympoziím a sborníkům, které se věnovaly speciálním otázkám. Jeden z těch sborníků vydal v Holandském královském nakladatelství můj spolupracovník Josef Novák.

V tomto pojetí jsem na začátku sedmdesátých let sestavil Masarykovu abecedu, výbor některých hlavních myšlenek, uspořádaných podle jejich námětu abecedně. Chyby této práce jsou zřejmé na první pohled. Je malá rozsahem, citáty jsou kusé, není z nich většinou vidět, jak Masaryk postupně měnil a prohluboval své názory. Byl bych potřeboval knihu o mnoha stech stranách, ale tu si exil nemohl finančně dovolit. Škvorecký mi napsal, že by ji vydal, kdybych si sám sehnal mecenáše, kteří by knihu zaplatili. Bez jakýchkoli podmínek vydala Abecedu Konfrontace. S lektorem Dr. Jaroslavem Strnadem jsme provedli důkladnou jazykovou a textovou revizi a já jsem v předmluvě neskromně tvrdil, že je to pokus vydat Masaryka pro 21. století. Na okraj napsal Peroutka pro rádio dvě úvahy, v nichž zdůraznil, že nevíme, co a zda vůbec něco si budoucnost z Masaryka vybere. Teď s tím souhlasím. Masaryk byl člověk své doby, naše problémy jsou jiné než jeho. Zůstává mravní příklad muže bez bázně a hany. Když pak po převratu vyšla Abeceda jako reprint v Melantrichu, byl to s původními tiskovými chybami a nedokonalostmi dobový dokument exilového usilování. Správně to odhadl Václav Černým, když v přehledu západní a samizdatové literatury o Masarykovi stručně poznamenal, že je to pomůcka pro krajany v cizině.

V pořadu Slovo a svět jsme se pokusili vytáhnout ze zapomnění neznámé texty. Když se ptal Čapek, co dělal Masaryk v parlamentě ve Vídni, odpověděl dotázaný stručně: "Chyby". To nesouhlasí. Firt mě upozornil, že v Sudetoněmeckém archivu mají stenografické protokoly z vídeňského parlamentu. Věci se ujal s velkým zápalem Jan Schneider, který - než byl přijat jako redaktor - musel na běžícím pásu vyrábět špatně honorované texty. Byly vždy nad úrovní pořadů většiny našich stálých zaměstnanců a seriál o Masarykových parlamentních projevech byl špičkový. Chtěli jsme je vydat knižně, ale mezitím ohlásil Karel Jadrný-Pokorný knihu Jiřího Kovtuna na týž námět. Zdálo se mi, že Schneiderovo zpracování mělo víc šťávy, víc lidského tepla bez podkuřování, kdežto Kovtun byl suchý a přeintelektualizovaný. Masaryk je v našich novodobých dějinách nejsložitější postava a je nemožné, aby ho postihl jediný autor. Každý jednotlivý aspekt, každý pokus o výtažek se podobá polévkové kostce bez autentické chuti čerstvě uvařeného pokrmu. Kvůli pořádku musím dodat, že dobrou, rozsáhkou a informativní práci o TGM pro německé čtenáře napsal do Kindlerovy encyklopedie světových osobností A. J. Liehm.

Je to vždycky tak a tuto poučku trpce pocítil nejeden bývalý disident. Dokud někdo patří k zakázanému ovoci, je po něm sháňka. Masarykovy spisy zakazovala ruská carská vláda, rakousko-uherský režim ho dal začerňovat za války ve školních učebnicích, přidala se sovětská cenzura, pak nacisté, nakonec dřívější nohsled Zdeněk Nejedlý a čs. bolševici. Když se Masyryk nezakazuje, je jaksi pasé. Už to není výbušná nálož. Zdá se však, že příklad dobrého a slušného člověka není nikdy překonán.

V Abecedě jsem parafrázoval verš americké básnířky Gertrudy Steinové "Růže je růže je růže" takto: "Masaryk je Masaryk je Masaryk". Lepší definici neznám.

46. Pod dohledem

S Milošem Svobodou mě seznámil Firt. Jednou jsme šli spolu na diskusi se sudetskými Němci a byli tam také Svoboda a Jiří Brada. Pak jsem začal chodit v sobotu odpoledne s dětmi na Svobodovy dětské besídky v Domě setkání, které Svoboda pořádal v rámci svého českého ústředního svazu v Německu. Za honosným názvem toho moc nebylo. Připojil se mnichovský Sokol, který dostával od českého svazu malé subvence, Dámský klub a jeden čas zprostředkovával Svoboda také ročních pět tisíc marek Danielu Strožovi na jeho malou edici poezie. Když nadace Charty nabídla Strožovi víc, peníze Svobodovi zůstaly a začal sám vydávat knihy.

Svoboda si umínil, že bude novinářem a politikem, ale ani pro jedno, ani pro druhé neměl vlohy. jsme se sblížili. V exilu Brňané drží k sobě, tak jsme se sblížili. Zjistili jsme, že jezdíme skoro na totéž místo na letní prázdniny na letní prázdniny s dětmi, v Lignanu jsme potom srpen co srpen setkávali. Svoboda si pronajal větší byt přímo na pláži v Lignano Sabbiadoro, když se na zakončení sezóny pořádal veliký ohňostroj, pozorovali jsme ho s balkonu na vzdálenost dvou set metrů. K Svobodovi se nastěhovali přátelé z Brna. Byl to Svobodův žák v košíkové v Sokole Brno I, kde Svoboda jako trenér uváděl u nás tuto hru v širší známost. Jméno tohoto muže, který trénoval mužstvo košíkové bez trenérské licence v Udine, jsem později našel v seznamu informátorů StB v Necenzurovaných novinách. Takže jsme byli pod dohledem i na dovolené. Nyní se ničemu nedivím, když se dovídám z novin, kolik agentů se vetřelo do vedení CIA, kolik jich bylo na vysokých vládních místech v Bonnu a jinde. My jsme však byli pouze pěšáci, snad svobodníci studené války.

Těch patálií bylo víc. Muž, který tak pohotově telefonoval z festivalu v Montreux Pelikánovi do pražské televize o mé přítomnosti, byl několik let později pracovníkem čs. velvyslanectví ve Vídni. Jako estébák. Tento muž rozšířil pomluvu, že jsem byl za ním ve Vídni jednat o svém návratu do Československa. Pecháček se mě na to optal, ale ujistil jsem ho podle pravdy, že jsem ve Vídni už dávno nebyl.

Když byl Milan Uhde v létě 1989 na východoevropském literárním sympoziu v Mnichově, vypravoval mi, jak brněnská StB chtěla, aby se Mikulášek se mnou písemně spojil. Mikulášek odmítl a tak jsme se nedověděli, co vlastně měli za lubem.

Když byl Peroutka po skončení kostrbiády krátce v Mnichově, namluvil mu Richard Belcredi - také jsem se nikdy nedověděl, co měl vlastně za lubem - že má důkazy, že spisovatel Eduard Valenta byl uvězněn kvůli jednomu našemu programu Slovo a svět. Peroutka se na nic neptal, ale dal to jako úkol Firtovi. A ten pověřil několik sekretářek, aby prohledávali všechny české kulturní pořady několik let dozadu. Nic se ovšem nenašlo a Valenta po propuštění uvedl jiný důvod svého zatčení. "Tak vidíte, pane Firte, proč jste se mě nezeptal už tenkrát?" Firt řekl, že opatrnosti není nikdy dost.

Pod dohledem jsme byli ze všech stran. V prvních letech rádia seděla v Madridu skupina Čechů, kteří monitorovali naše vysílání. Mohli si tuto zdlouhavou a nudnou práci ušetřit, kdyby španělské a portugalské úřady požádaly rádio, aby jim posílalo kopie skriptů a kompletních tapeů z Master Control. Mezi monitory byl bývalý poslanec Bohdan Chudoba, muž s brilantní inteligencí a vědomostmi, ale s malým politickým rozhledem. Firt mi řekl, že Chudoba, když emigroval do Ameriky, psal udání na členy Rady svobodného Československa a další osoby. Doplatil na to snad jen Jiří Voskovec, který byl, když emigroval do USA, delší dobu internován na Ellis Island, než se věc vysvětlila.

Tyto a zdobné aféry byly důvodem, proč jsem Vilému Hejlovi žertem řekl, že mám pocit, že do rádia vlastně nepatřím. Podezřívavost v rádiu šla tak daleko, že se tvrdilo, že také Hejl pracuje pro obě strany.

47. Národní politika

Miloš Svoboda by byl rád pracoval v rádiu, ale nebylo to možné zdravotně a politicky. Měl těžkou dnu, která mu zmrzačila prsty na rukou i nohou. V začátcích exilu spolupracoval se skupinou bývalého armádního generála Lva Prchaly, která se s hlediska Rady svobodného Československa dopustila několika smrtelných politických hříchů. Prchala byl za války v Londýně proti Benešovi, nevrátil se do Prahy, byl proti odsunu Němců a členové Rady byly podle jeho názoru kolaboranti s komunismem. V některých jednotlivých případech měl Prchala pravdu. Svoboda nejprve spolupracoval se sudetskými Němci, kteří mu umožnili vydávání malého měsíčníku. Když to skončilo, nabídly mu z ministerstva vnitra v Bonnu jiné aranžmá. Z titulu sociální a kulturní péče o zahraniční dělníky a uprchlíky z Východu Bonn podporoval zejména ukrajinské spolky, tiskárny a nakladatelství. Proto byl založen Český ústřední svaz, Česká sociální pomoc a příloha Zvon, čtyř až šestistránkový oběžník obou předchozích organizací. Bonn vše financoval, Svoboda dostal jako jednatel plat a na vlastní účet mohl vydávat Národní politiku, do níž byl Zvon vložen. Národní politiku jako časopis politický Bonn financovat nemohl.

Národní politika se mi nelíbila, byla okatě pravicová a neměla kvalitní spolupracovníky. Zprvu jsem dával Svobodovi jen fotografie z dětských besídek, pak tu a tam svůj příspěvek z rádia. Nakonec jsem svou zdrženlivost vzdal. Právě proto vzniklo tolik exilových časopisů, že „větrné písmo“ v BBC, RFE, rádiích Paříž, Vatikán, Madrid, Kanada, ba i Tirana a Peking nikoho ze spolupracovníků plně neuspokojovalo. Časopisy měly význam. Naši lidé po celém světě byli poměrně dobře a rychle informováni o situaci v Československu, exil zůstal exilem a neupadl do hospodářské emigrace. Proto nás také nemohly spolknout krajanské spolky, financované z Prahy. V České sociální pomoci udělal Svoboda velký kus práce. 0 vánocích posílal malé finanční podpory všem českým vězňům , odsouzeným v západním Německu, běhal s novými uprchlíky po úřadech, dělal tlumočníka při policejních výsleších a každému vyhoštěnému chartistovi poslal nějaké marky do začátku. Byl dobře zapsán na úřadech, spolupracoval s českou katolickou misií v Německu a s Františkem Melounem z Amerického fondu pro čs. uprchlíky. Nově příchozí měli kam se obrátit o první pomoc v novém prostředí, které jim mohlo připadat jako labyrint. Vážil jsem si této práce a Svobodu jsem nejednou bránil proti nespravedlivým výtkám. Jednou to bylo v Bad Aiblingu v Bavorsku, kde napadl opat Opasek nepřítomného Svobodu jako polofašistu. Tenkrát se sešlo asi dvacet lidí, aby si vyměnili názory na možnost vydávání knih. Byl tam Tigrid, Strož, Heidler a také Minařík a paní Minaříková. Pořídil jsem si řadu filmových záběrů na formát super 8 a Minařík pak za mnou několikrát přišel, abych mu to půjčil, že si to dá okopírovat. Nepůjčil jsem. Svoboda prošel utrpením dialýzy dvakrát nebo třikrát týdně a zemřel koncem roku 1985: Po pohřbu jsme se sešli u Hubáčka ve Zlaté Praze a Svobodův mladší syn mě přemlouval, abych převzal Národní politiku, jinak že možná zanikne. Nerozvážně jsem nabídku přijal. Nebylo snadné redigovat všechny kulturní programy v RFE a navíc každý měsíc deset až dvanáct stránek časopisu. Do jara 1989 jsem vydal 36 čísel. Hned od prvního jsem přehodil výhybky. Všichni spolupracovníci Slovo a svět svolili, abych jejich příspěvky z rádia přetiskoval v Národní politice. Byla nyní rozmanitější, přinášela víc informací z exilu i z Československa. Tiskli jsme u Ukrajinců. Zpočátku jsme pracovali v olovu a pak jsme bez problémů přešli na kompjůtr. Po tomto zjednodušení bylo lze uveřejňovat bez finančního zatížení mnoho ilustraci, které dodávali malíř Jiří Hejna z Paříže, Rut Kohnová, Gertruda Gruberová a Karel Trinkewitz. Ve Svobodných novinách v Brně jsem prošel školou metéra Latíka a novinářského výtvarníka Eduarda Miléna, takže jsem mohl vyprodukovat nejednu graficky úhlednou stránku. Navíc tam byla nyní rubrika, kterou neměl jiný exilový časopis. Pod titulem "Z koše na papír" jsem uveřejňoval staré stalinské výplody Pavla Kohouta, Jiřího Pelikána a jiných bývalých modrokošiláčů. Dokonce jsem kdesi vyšťáral slovenský článek Vladimíra Kusína, který v době rasových nepokojů v USA psal o nezbytnosti odtržení jižních států od Unie. Ve své evaluačním oddělení pak svým podřízeným naznačoval, že v ČSSR je víc Vladimírů Kusínů. Pozoroval jsem, že se z evaluační kartotéky ztrácelo mnoho karet.

Ohlas Národní politiky nebyl velký, snad neměla z dřívějška správné abonenty. Hodně lidí si také upravovalo svůj vztah k ČSSR, a ti pak vůbec odpadli. Nejeden z nich zaplatil za tuto svou "úpravu vztahů" desetitisícovou částku v markách. Lidé byli netrpěliví. Co kdyby komunismus byl na věčné časy a oni už nikdy neviděli panorama Hradčan! To mi připomnělo, jak Svoboda kdysi telefonoval českému lékaři v Porýní. Nevím už, co chtěl, ale nakonec se chystal mu připomenout otevřený účet za několik let předplatného. Lékařova žena se hlásila: "Můj muž není doma. Koupili jsme si malé letadlo a on je s ním teď v Africe." Bylo nesnadné vydávat v exilu časopisy. Ale ještě mnohem obtížnější bylo přesvědčit čtenáře, že nic není zadarmo. Zadarmo, bez jediné marky odměny, jsem pro Národní politiku pracoval jen já.

Posílali jsme balíky na některá velká nádraží. V Mnichově, v Hamburku a Kolíně nad Rýnem se prodalo dost výtisků. Problém byl v tom, že si nádražní prodejna časopisů a novin strhla 50 procent z ceny. Zbylo méně, než kolik stála výroba.

48. Nobelovy ceny

Bylo mi potěšením psát na podzim o nových laureátech Nobelovy literární ceny. Tradici zavedl Zdeněk Lederer a kulturní poznámka měla svůj ustálený postup. Ve Stockholmu se sešla porota, švédští akademici, a na zakončení slavnostního banketu oznámili jméno nového laureáta. Za několik minut hlásil zprávu Bavorský rozhlas a já se pustil do hledání materiálu ve slovnících spisovatelů, v pražském dvouměsíčníku Světová literatura, v našem výstřižkovém archivu a v německých literárních časopisech. Než vydal Central News Room příslušný papír, měl jsem všechno pohromadě. První, o němž jsem psal, byl Albert Camus, a pak následovala dlouhá řada. Dalším laureátem byl Boris Pasternak. Už rok před tím napsal pro Slovo a svět několik brilantních programů o Pasternakovi Jiří Pistorius, než emigroval do Ameriky dělat univerzitní kariéru. Firt ho chtěl angažovat pro rozhlasovou univerzitu. Přijel jsem za ním do Paříže dojednat poslední podrobnosti, ale řekl mi, že je právě na odjezdu do USA.

Později mi byla užitečnou pomůckou kniha Willy Haase Nositelé Nobelovy literární ceny. Haas zaznamenává laureáty do roku 1961 a v úvodním eseji podrobuje instituci těchto cen přísné kritice. Připomíná světové autory, kteří cenu nedostali, a vypočítává dřívější laureáty, kteří rychle upadli v zapomenutí.

V roce 1985 jsem se rovněž chystal napsat odpoledne o novém nositeli Nobelovy ceny, ale přišel za mnou Egon Lánský, že má dnes slovenskou Panorámu a že to v ní vyřídí sám. To se mi hodilo, odpoledne nepřijdu. Ve zprávách jsem si po obědě zjistil, že volba padla na menšího francouzského romanopisce Claudea Simona. Příští den ráno jsem v redakci málem spadl se židle, když jsem si ve slovenské Panorámě přečetl Lánského příspěvek. Hlásal, že francouzská spisovatelka Claude Simonová... Uf! Není nad aroganci.

Volba Jaroslava Seiferta roku 1984 byla pro nás senzací. Jen Milan Kundera se zlobil, že další Čech, totiž on sám, by mohl dostat cenu za deset, možná až za dvacet let. Z navržených kandidátů volí švédští akademici podle nejrůznějších mimoliterárních klíčů tak, aby se postupně dostalo na menší literatury. Tentokrát měla úspěch jako lobby Janouchova Nadace Charty 77 ve Stockholmu. Nevděk však světem vládne. Zanedlouho nechtěl Seifert tančit, jak pískala Charta, a odvolal spolu s Václavem Černým svůj podpis na prohlášení k budapešťskému setkání disidentů. Charta se od Seiferta distancovala a ke kritice se připojil Obrys, kulturní časopis, vydávaný Danielem Strožem v Mnichově. Těžce nemocný Seifert do Stockholmu nejel, cenu a šek převzala Jana Plichtová-Seifertová. Od nás byl při tom Ctibor Pečiva. Prosil jsem ho, aby mi zatelefonoval, kdyby přijel Dalibor Plichta. Nepustili ho. Když jsem si přečetl text projevu, který za Seiferta přednesla jeho dcera Jana, hned jsem věděl, že ho nepsal básník, ale jeho zeť Plichta. Námětem bylo divadlo a absurdní divadlo, Seifert se o divadlo nikdy nezajímal. Dalibor Plichta napsal několik divadelních her, na premiéře jedné jsem byl spolu s autorem ve Vídni.

Kolem ceny bylo dosti zmatků. Pařížské noviny psaly, že Seifert je zakázaný autor, a čs. velvyslanectví si pospíšilo s prohlášením, že čs. nakladatelství vydala od roku 1971 Seifertovi 18 titulů v celkovém nákladu 178 tisíc výtisků. Seifertovy vzpomínky Všecky krásy světa vyšly dřív u Škvoreckých v Torontu v Kanadě než v Praze. Pražské vydání je cenzurované. V titulu se Seifert zavazuje psát o slunečné straně světa. Pomíjí důležité události ve stínu, zejména roztržku, skupiny spisovatelů a KSČ na konci dvacátých let a svůj válečný zájezd do Katynu s výpravou Mezinárodního červeného kříže. Nejsou to vzpomínky, bilance, nýbrž básníkovo snění o zašlých časech.

S Daliborem Plichtou jsem se sešel několikrát v Mnichově a ve Vídni. V zimě 1967/68 mi vypravoval, že je členem mezioborového týmu Zdeňka Mlynáře, který se schází někde v Krkonoších v horském hotelu. Rychle jsme se dostali k možnosti sovětské vojenské intervence, která sice ještě nevisela ve vzduchu, ale dlouhodobě byla jednou z alternativ. Plichta tvrdil, že se o tom hovořilo velmi otevřeně, věcně a odpovědně a že se "vojáci" klonili k názoru, že intervence spíš nebude než bude. To byla slabá útěcha. V osudových krizích je nutná příprava na to i ono. Jednou mi Plichta přivezl z Prahy malý olej Pavla Brázdy a za delší čas si ho zase odnesl. Byl jsem zklamán. Vypadalo to jako plagiát vídeňské školy fantastického realismu. Jako Rudolf Hausner. Brilantně namalované, vyštětečkované. Vyštěničkované, jak se výstižně říká.

Intelektuálové mají občas nápady, které by o nich nikdo neřekl. Na premiéře své hry ve Vídni mi Plichta prozradil, že je tam hlavně proto, aby si odvezl svého syna do Prahy. Jeho bývalá žena tam žila v exilu a syna nechtěla vydat. Otec tedy vymyslel romantický plán, jak syna unese. Řekl jsem mu: "Interpol na vás vydá mezinárodní zatykač. Ani úřady v Praze vás nebudou chválit."

Stejně romantická byla také Plichtova kniha Hledání souřadnic, která byla sice vytištěna, ale pak skončila ve stoupě. Plichta chtěl měnit poměry zvolna, zespodu, ale podmínkou bylo, aby se široké vrstvy probouzely z letargie. Byla to abstraktní idealistická sociologie, ale společnost žila v reálném, až příliš reálném socialismu. Některé Plichtovy myšlenky se později objevily v prohlášeních Charty,

Když Jaroslav Seifert roku 1986 zemřel, nekondoloval Husák Janě Plichtové, ani kolaborantskému svazu spisovatelů /básník nebyl jeho členem/, ale ministerstvu kultury. V Domě setkání v Mnichově nám recitovali jeho verše Jaroslava Tvrzníková a Martin Štěpánek.

49. Bratia

Česko-americký univerzitní profesor filozofie vynašel teorii, podle níž jsou Slováci vlastně Češi, žijící na Slovensku, a Češi jsou Slováci, žijící v Čechách. Papír, na němž se tisknou filozofické eseje, je trpělivý. Teorie se dá rozvíjet: Češi a Slováci jsou bratia a bratr Kain zabil svého bratra Abela už v samém začátku bible. Nebo jsou to dvojčata, snad z jednoho vajíčka, dokonce možná. siamská? Po zdlouhavé operaci se je podařilo úspěšně oddělit. Společky exilových důchodců dosud oplakávají celistvost první republiky.

Kdy vyšla polsky a pak německy sbírka veršů Andrzeje Sawieńa Kamenolom, vysílali jsme ji celou v pořadu Slovo a svět v nádherném překladu Jana Schneidera. Zatelefonoval jsem Strožovi, který okamžitě souhlasil, že sbírku vydá. Andrzej Sawień je literární pseudonym papeže Jana Pavla II. Bylo nutné požádat vatikánské úřady o souhlas k českému vydání a hledat autora doslovu. Napsal jsem kardinálu, tehdy ještě arcibiskupu Jozefu Tomkovi, zda by dovolil, abychom v naší publikaci přetiskli jeho doslov k slovenskému vydání, které se právě tisklo, protože by to byl neokázalý projev vzájemnosti. Tomko mile a srdečně odmítl, protože by to prý byl jen duplikát. Tomko byl na gymnáziu spolužákem našeho Jožky Šramka. Stručný životopis proto připravil Msgr. Dr. Alexander Heidler a svůj obdivný výklad čtenáře připsal Msgr. Prof. Adolfo Němec. Němec jednou bydlel v Lignanu u Svobodů a hodně jsme se s ním nasmáli. V Jižní Americe byl kanovníkem a v Německu duchovním správcem portugalských dělníků v Badensku-Würtenbersku. S Otcem Heidlerem jsme se také nasmáli, když říkal, že mu Kamenolom připomíná Jiřího Wolkra.

Knížečka byla vytištěna, kde kdo z ní měl radost, tak jsme uvažovali, zda ji nemáme předat autorovi osobně. Ale pak jsem si to po řadě prošel: Honza Schneider a Libuše Hamšíková, moje žena a já, vydavatel Daniel Strož a jeho žena, technický redaktor Milan Kubes. Vesměs rozvedení, Pro sněhobílého pastýře černé ovce, žijící v konkubinátě. Autorské výtisky poslal Strož do Vatikánu poštou.

Odřeknutí arcibiskupa Jozefa Tomka bylo pro mne signálem, že s Masarykovou republikou je konec. Když byl Tomko kardinálem, byly z rádia podniknuty dva pokusy, jak mezi Vatikánem a RFE a jeho československým oddělením dospět k narovnání. Stály proti sobě dvě doktríny: československá, kterou hájilo a bude hájit americké ministerstvo zahraničí, dokud bude existovat celistvá československá republika, a doktrína slovenská, kterou zastával Svetový kongres Slovákov, reprezentovaný Štefanem Romanem, slovensko-kanadským miliardářem a velkou částí slovenského exilu.

Jožko Šramek, zastávající slovenskou doktrínu, jel za Tomkem s ředitelem Svobodné Evropy Brownem sondovat půdu. Šramek žádal, jako už tolikrát, zřízení samostatného slovenského oddělení RFE. Na to rádio nemohlo přistoupit. Po druhé jel za Tomkem Zdeněk Šedivý, tehdy ředitel čs. oddělení, se svou ženou, ale ani tento pokus nebyl víc než výměnou známých neslučitelných stanovisek.

Do třetice se Šedivý obrátil na Štefana Romana, kterého znal z Ameriky. Roman, řecký katolík z východního Slovenska, si ve Vatikáně vymohl zřízení slovenského řeckokatolického arcibiskupství v Kanadě, kde postavil své církvi za mnoho desítek milionů dolarů katedrálu. Šedivý zorganizoval přímou reportáž ze svěcení katedrály, ale kanadští technici přenos pokazili a v našem rádiu hučení přehlušilo zpěv i mluvené slovo.

Jako redaktor Svobodných novin v Brně jsem byl poslán v létě 1947 na česko-slovenské setkání politiků a intelektuálů v Luhačovicích. Když jsem poslouchal Lettricha a další řečníky, myslel jsem si, že to s republikou musí být špatné, když je třeba tak okázale zdůrazňovat nerozbornou jednotu. Na pařížské policejní prefektuře jsem se v roce 1949 setkával se dvěma státy. Úředníci přesně rozlišovali Slováky a Čechoslováky. Jen Češi jako takoví ještě neexistovali.

Slovenská otázka byla v čs. oddělení RFE latentním problémem od samého začátku. Nedá se říci, že by tam byli bývali Slováci utiskováni, v počtu zaměstnanců měli vždy svou "tretinku" ba i víc. Při povyšování se jim dávala přednost, ale ve vedení oddělení byli vždy slovenští Čechoslováci, čechoslovakisté. Někteří kolísali. Jozef Špetko, který redigoval slovenské kulturní programy, když Imrich Kružliak odešel do důchodu, mluvil jednou tak a po druhé jinak. Jednou mi řekl: "Copak si myslíte, že Slováci budou poslouchat českou kulturu?" Jindy, pro změnu, zase hovořil proti "separatistům".

Se svým názorem jsem se netajil. Roman je Kanaďan, Belluš a Belák jsou Američané, není to už naše věc. A si jednou Slováci sami řeknou, co chtějí. Dopadlo to jinak. Nebylo referendum a domluvili to mezi sebou dva lidé, Klaus a Mečiar. Když nic víc, aspoň zabránili hrozbě balkánských poměrů.

Když jsem redigoval Národní politiku, zprostředkoval mně Imrich Kružliak písemné interview se Štefanem Romanem. Začal jsem tím, že čechoslovakismus je mrtev. Roman odpověděl, že tomu tak není, protože prý stále ještě existuje Rada svobodného Československa. Romanovým snem bylo stát se kanadským ministrem zahraničí. V této funkci chtěl jet za Husákem, vyjednávat na Slovensku, dát postavit lanovku v Tatrách. Sen se rozplynul, když nebyl zvolen poslancem kanadského parlamentu. Tak vznikl Svetový kongres Slovákov, jehož hlavní chybou bylo, že nezastával politický střed, ale že v jeho vedení byla krajní komunistická levice, renegáti v pravém slova smyslu, i krajní, fašizující pravice. Proto nemohl být Kongres partnerem nikomu. Když Roman umřel, pramen kanadských dolarů vyschl.

50. Jako před sto lety

Začátky českého žurnalismu spadají do období po roce 1848. Sto let později se v exilu začínalo opět od nuly. Kde kdo se chtěl projevit, vylít si zlost. Psaly se oběžníky, rozmnožovaly se první letáky a pokusy o časopisy, a když se objevila české písmo, sázelo se ručně. Než zemřel, vydal Luděk Stránský v Paříži několik čísel Svobodného zítřku a Peroutkovu brožurku Byl Beneš vinen? Sázela Milada Toušková a jiní dobrovolníci. V Kanadě vyšly tři ručně sázené knihy. Mají skvělé písmo, jsou ručně tištěné a vázané a jsou to bibliofilie: Jan Cimbura Petr a Lucie a povídky Vladimíra Štědrého Věž svědectví. Tento zapomenutý autor byl zahraniční voják, byl několik let redaktorem RFE a jako jeden z prvních psal kladně o Němcích a slušně o českých Němcích. Polemizoval proti proti Národní frontě a Edvardu Benešovi. Když jsem však četl jeho starší sbírku povídek, vydanou v Praze, našel jsem tam vyprávění Kuřátko pro pana prezidenta. Štědrý vojákoval v Teheráně a když tam přiletěl exilový prezident, šel do ulic a chytil kuře, aby prý pan prezident měl něco dobrého k snědku.

Mít vlastní tiskárnu, to by bylo terno! Mnichovská ukrajinská tiskárna Cicero byla dobře vybavená stroji a později počítači. Krajanské noviny v USA a v Kanadě, pokud existovaly, měly též své tiskárny nebo tiskárničky. Exilovou tiskárnu měl však po letech dřiny v americkém deníku jako sazeč a metér jen Frank Švehla. Pyšně se chlubil, že má dokonce malou rotačku. Vydal zkrácené Peroutkovo Budování státu, jeho Demokratický manifest a několik dalších českých knih. Měl velké plány, ale chyběli mu spolupracovníci, kteří by vytištěné časopisy a knihy posílali čtenářům. Často se objevoval v Mnichově a jednou mě požádal, abych mu redigoval kulturní dvouměsíčník Zápisník. Tak začala nemožná spolupráce, která vydržela jen na několik čísel.

Dnes by to bylo snadné /kdyby byly peníze/ posílat rukopisy v poslední chvíli faxem do New Yorku a korektury zpět do Mnichova, ale leteckou poštou se tato komunikace prodlužovala na dlouhé lokty. Švehla otiskoval v Zápisníku Peroutkovy úvahy z RFE a já jsem mu posílal některé naše kulturní programy a jiné texty. Zápisník zašel hlavně proto, že nefungovala distribuce. Na rotačce tiskl Švehla své Americké listy, hlavním autorem byl opět Peroutka a zbytek vyplňoval Švehla evropskými i americkými příspěvky z RFE, které měl v New Yorku v naší kanceláři k disposici.

Naši Ukrajinci z Cicera to měli líp zorganizované. Jejich exil byl početně několikanásobný a měli tisíce abonentů, Jejich hlavní týdeník se sázel v Mnichově a z tiskárny se zlomené stránky vezly do Riemu k letadlu. V New Yorku čekal kurýr a ztratilo se jen několik hodin. Tisklo se v Americe.

To jsme si nemohli dovolit. Jen České slovo posílalo do Ameriky balíky výtisků a distribuce dobře fungovala.

Obrovská většina toho, co se v exilovém tisku psalo, mělo jepičí život. Tak z celého Švehlova Zápisníku /nebereme-li v úvahu Peroutku/ zůstane jediný text, přetištěný Pejskarově Poslední poctě, který by měl znát každý, kdo bude chtít psát o Janu Čepovi. Dal jsem textu nadpis Marcel Proust zpovídá Jana Čepa, ale Čep si přál titul "méně žertovný". Listopad, který psal rovněž pro Zápisník, objevil dotazník Marcela Prousta o 36 otázkách a Čep slíbil, že se "vynasnaží odpovídat co možná vážně a upřímně". Většina otázek a odpovědí je pro Čepův portrét nedůležitá. Nejzávažnější se mi zdá otázka čtrnáctá a dvacátá. Proust: „Kým byste býval chtěl být?“ Čep: „Čím by mě chtěli mít moji rodiče.“ Proust: „Kdybyste nebyl tím, čím jste, jaké povolání byste si rád zvolil?“ Čep: „Na tuto otázku nemohu odpovědět nahlas.“ V osobním dopise Čep připojil: "Naše ,duchovní příbuzenství´ má zřejmě kořeny v tom raném úmyslu a touze stát se knězem. Moji rodiče by si to byli přáli a já se domníval – do jisté krize svého mládí – že je to mým povoláním. Později se toto volání ozývalo opět, ba ještě v exilu. Je pravděpodobné, že bych byl býval knězem špatným."

Také poezie v exilu začínala v ručních tiskárničkách. Demetz a Tumlíř vydali v Paříži u Medy Sokolové, později provdané Mládkové sborníček několika autorů Neviditelný domov. Publikace, teď unikát, se vyznačuje hlavně velkým počtem tiskových chyb. V průběhu let se s poezií roztrhl pytel a knížky českých veršů vycházely v Austrálii, v Kanadě, v Německu, všude. Neberu na tuto produkci přísná měřítka jako Antonín Brousek, který po převratu 1989 ostře zkritizoval a zesměšnil Daniela Strože. Strož vydal v Mnichově několik desítek drobných svazečků veršů a začínal také s ruční sazbou. Několikrát jsem ho viděl v Ciceru, umouněného tiskařskou černí a tak zažraného do práce, že sotva odpověděl na pozdrav.

Český verš byl mnoha lidem úlevou, útěchou, způsobem, jak hledat v cizině vlastní identitu. Odpusťme jim, že skládali groš ke grošíku, aby své dílko viděli vytištěné. Byly vážnější hříchy exilu. Vždy už André Breton předpovídal, že v pravé říši svobody budou psát poezii všichni. Byli jsme svobodní, ale její pravá říše to nebyla. I grafoman si však může myslet, že ho jeho verše osvobozují. Nepíše každý, aby se jako Antonín Brousek dostal do dějin české literatury.

51. Vše odpuštěno?

Opat Anastáz Opasek vydal sbírku svých veršů u Strože a německý překlad mu pořídil Franz Peter Künzel. Byl to lék na rány života? Jiný způsob modlitby?

Jednou jsme si promítali v Domě setkání dokumentární filmy z Československa, také z procesů. přiznával opat opasek vše, co mu podvodná třídní justice kladla za vinu. Pro mnohé bolševiky, později s námi v exilu, to bylo v pořádku. Podle Goldstückera to bylo v nepořádku teprve tehdy, když se táž justice obrátila proti nim, židovským i nežidovským intelektuálům, ale buď jak buď těm pravým a straně věrným bolševikům.

Toto zmatení pojmů je starý levičácký blud, s nímž jsem se setkal i nad četbou knižního vydání Dopisů Thomase Manna. V knize je dopis řediteli nakladatelství Melantrich Bedřichu Fučíkovi, kterého si pořadatelka výboru Erica Mannová, dcera Thomase Manna, spletla s Juliem Fučíkem. V poznámkovém aparátu psala pateticky o Fučíkově popravě v Plötzensee. Upozornil jsem ji na záměnu a dodal, že adresát Mannova dopisu, Bedřich Fučík byl komunistickou třídní justicí odsouzen v inscenovaném procesu k mnohaletému žaláři. Dostal jsem pozlobenou odpověď, že nic takového jako komunistická třídní justice prý neexistuje a že jsem obětí protikomunistické propagandy.

V exilu rozvinul Opasek vedle náboženské také kulturní činnost a založil organizaci Opus bonum, která vydala několik knih a pořádala v severobavorské obci Franken vždy na podzim sympozia. Cílem bylo, aby se na nich scházeli demokraté s bývalými komunisty, poražení i vítězové z února 1948 a podali si ruce. Je mnoho bývalých komunistů, s nimiž bych si ruku nepodal.

Máme si všichni navzájem všecko odpustit, jak by si to přál Opasek? Domnívám se, že všeobecná amnestie, kterou podepsal po válce Edvard Beneš, byla nemravná a odporovala lidským právům. Vztahovala se na trestné činy z období boje protinacistickým okupantům a z poválečné tzv. "revoluce“. Také na zločiny, spáchané za pochodu smrti brněnských Němců k rakouským hranicím. Také na odplatu za smrt čs. generála Luži, žijícího za války v ilegalitě, kterého zastřelil český četník. Generálův syn Radomír jel na Českomoravskou vysočinu a tam postřílel celou osádku české četnické stanice, která se na zastřelení generála Luži nepodílela. Bylo to podle práva a morálky, že tento čin byl beztrestný? Generálův syn byl předním členem Rady svobodného Československa, americkým univerzitním profesorem a autorem mnoha pamfletů proti sudetským Němcům.

Vše odpuštěno? Také bolševickým radikálům? Je teror zprava fašistický a teror zleva mravný, správný a dovolený, pokud se ovšem obrací proti "třídnímu nepříteli"?

Byla to víra, slušnost a dobrá vůle, které vedly opata Opaska, aby volil cestu národního usmíření. Člověk tak postižený může odpouštět. Otázka zní, zda jen za sebe nebo za celou společnost. Když doporučuje tuto cestu jiným, mohu se poklonit této velkodušnosti. Když však propaguje generální pardon Pavel Tigrid, jemuž bolševici v podstatě nic zlého neudělali, a chce svůj názor vnutit lidem, kteří na tom nebyli tak dobře jako on, musím se pozastavit nad zvráceným myšlením. Generální pardon je pošetilá myšlenka, která našla mnoho sluchu u Václava Havla.

Úkolem Svobodné Evropy ani demokratického exilu nebylo mentorovat a moralizovat společnost doma. Domníval jsem se, že si vše jednou vyřídí sama, po zkušenostech s Benešem, naštěstí bez nás. Náš úkol, jak to odpovídalo našim prostředkům, byla svoboda slova. V druhé polovině šedesátých let jsem o tom napsal úvahu, kterou Firt přečetl na redakční schůzi jako neformální programovou direktivu. Úvaha končila, že přestaneme vysílat, až bude v Československu obnovena plná svoboda slova. To byl realistický program, ale v exilu se neujal. I když tenkrát převládal názor, že komunismus se zatím udrží a že my se nevrátíme, přece zůstávala v myšlenkách exilu zadní vrátka: co kdyby. Co kdybychom se přece vrátili? Kde kdo už sebe viděl v budoucí roli, čím výš, tím líp.

Heslo o generálním pardonu způsobilo, že jsem se ohlížel, co dělali v obdobných situacích jiní. Je o tom rozsáhlá literatura z poválečné Francie, která se musela vyrovnávat s těžkým problémem kolaborace s nacisty. Poznal jsem, že je to nesrovnatelné. Po pěti letech okupace měla Francie intaktní demokratickou justici. Po čtyřiceti letech komunismu ji Československo nemělo a nemá. Bez nás nebo s námi: převrat 1989 byl polovičatý, starý marasmus dostal novou fasádu.

52. Svědomí národa

Nikomu by zajisté nenapadlo, oslovit básníka Viktora Fischla, když překročil osmdesátku, slovy "velebný kmete", jako se to prý stalo čtyřicetiletému Jaroslavu Vrchlickému. Ještě dříve, v době národního dětství, byla literatura buditelkou, pak poučovala, agitovala a teď, když chce přežít, musí bavit. Literatura, která nudí, se ovšem stále píše a v Německu se právě jen tento směr pokládá za jediného důstojného nástupce národních klasiků. Televize, film, časopisy, noviny a knižní nakladatelství však potřebují pro svůj provoz jiné zboží.

A co svědomí národa ? Poznal jsem mnoho spisovatelů dost zblízka, takže by bylo možné mi věřit. Spisovatelé jsou nebo nejsou svědomím národa právě tak jako pekaři, tramvajáci nebo maníci od svozu odpadků. Když pekař ve středověku šidil housky, mohl být vhozen do Vltavy. Když spisovatel udělal z literatury děvku a ohlupoval čtenáře agitkami, sklidil pochvalu v partaji a teď jako mrzout, který si myslí, že to myslel dobře, ale že to zkazili jiní, bere malou penzi.

Jeden z posledních programů Slovo a svět, které jsem ještě zařadil v 15. února 1990, napsal Fischl. Děkoval spisovatelům, jak prý ten komunismus pěkně porazili. Kdyby bylo záleželo jen na spisovatelích, tzv. vedoucí role strany by trvala dodnes. Komunismus si sám kopal hrob a my v exilu jsme mu v tom rádi trochu pomáhali. Spisovatelská obec - sami si říkali fronta - tomu až na výjimky znechuceně přihlížela.

Viktor Fischl přišel jednou s nápadem sepsat vzpomínky lékaře Karla Steinbacha, který žil v New Yorku a sám už to nemohl dát dohromady. Tak vznikla částečně pod naší patronací knížka Karel Steinbach - svědek téměř stoletý. Usmlouvali jsme to se Zdeňkem Šedivým tak, že Fischl dostal letenku z Tel Avivu do New Yorku a zpět a že se Fischlovy texty honorovaly podle nejvyšší možné sazby. Po dlouhé diplomatické kariéře /naposledy byl izraelským velvyslancem ve Vídni/ odešel Fischl roku 1977 do důchodu a napsal pro nás množství kulturních programů na nejrůznější náměty. Nejzajímavější bylo, co nám psal o bohemikách v Izraeli nebo o lidech, které znal jako o Františku Langerovi. Ostatní, třeba o Otokaru Březinovi, bylo knižní. Obdivoval jsem jeho jazyk, jeho zdrženlivý diskrétní humanismus.

Známý německý kritik, srovnatelný se Šaldou, Theodor W. Adorno, razil po válce krutou maximalistickou tezi, že po Auschwitzu už není možná poezie. Byl by musel zakázat také jaro, slunce, květiny. Jaká poezie by se po Auschwitzu a Bergen-Belsenu psát neměla, i když vznikla na druhém břehu, ukázal Fischl ve sbírce Anglické sonety, kde „Sonet ze Mstivé kantilény" na adresu nacistů končí takto :

"O trestej, trestej trestem zlým

a jejich láskám nedej rým

a jejich spánkům nepřej klid

a klínům jejich žen dej hnít."

Viktor Fischl to tak určitě nemyslel. Hlavně poslední verš mě utvrdil v přesvědčení, že Fischlova poezie je technicky brilantní, ale chtěná a papírová. Byl složitý intelektuál, sionista, židovský ateista, izraelský občan a diplomat Avigdor Dagan a český spisovateli Viktor Fischl. Paní Fischlová zůstala českou maminkou a babičkou. Jednou v zahradní restauraci v Natanyi se s číšníkem bavila a prozpěvovala arabsky a potom nám vypravovala, jak v Tokiu, když tam byli na ambasádě, chodili si do krámku pro uzená vepřová žebírka. Také v Izraeli se to s biblickými předpisy nebere vážně. Když řezník porazí vepře, jde se na radnici udat, zaplatí pokutu a pod pultem prodává vepřové. Byli jsme na rozpacích, když jsme jednou pohostili v Mnichově Ericha Kulku jitrnicemi a jelity. Velice mu chutnalo. Buď jak buď bych ani tak počestného, laskavého a dobrého muže jako je Viktor Fischl nechtěl počítat k svědomí národa. Byl by se musel narodit v době, kdy žil Milota Zdirad Polák.

Milana Kunderu nebudeme rovněž počítat k svědomí národa. Chce realizovat sebe, nikoli národ, i když v některých svých esejích psal jako opožděný buditel. Peroutka jednou zdůraznil, že v soutěži se západními mistry pornografického románu nemají hoši z českých luhů a hájů velkou šanci. Kundera je čestná výjimka.

A co Jan Čep? Když jsem hledal starší české texty na obranu lidských práv, našel jsem v poválečném měsíčníku Vyšehrad úvahu Jana Čepa, psanou opatrně, nepolemicky, ale s důrazem na tento široký námět. Čep byl vybrán, protože znal dobře francouzsky, aby promluvil před zahraničními delegáty a prezidentem republiky na zahájení světového festivalu mládeže v Praze. Jeho vystoupení zakázali pořadatelé, to je zejména Pelikán a Hejzlar jako předsedové svazu studentstva a svazu mládeže. Také pražský rozhlas nepustil Čepa k mikrofonu a jen Vyšehrad, než byl zakázán, se odvážil Čepovu úvahu otisknout. Vysílali jsme ji a otiskla ji také Národní politika. Čep byl mrtev, takže jsme se o podrobnostech nic nedověděli. Byl nepolitický básník a myslitel, ale politicky uvažoval předvídavě. Byl by odmítl pojem "svědomí národa", protože své kolegy příliš dobře znal. Jeho přítel František Halas byl opilá troska, když sledoval poúnorový vývoj české literatury.

Jednou v roce 1948 jsem byl u toho, když se v brněnské vinárně Flora sešlo malé mladé svědomí národa. Jeho patron Halas se rychle opil a spal čelem opřeným o stůl. Byla tam řada mládenců, kteří před několika týdny odsoudili přechod Ivana Blatného do emigrace a vyloučili ho z národa. Jak to bývalo, bědovalo se nad poměry a vedly se protistátní řeči. Halas se probudil, mžoural kolem a ustrašeně se optal: "Kde je Skácel? Šel nás asi udat." Honza si však jen odskočil na záchod.

Imaginární rozhovor s Janem Čepem pokračoval dlouho po jeho smrti. Ve své edici Arkýř vydal Karel Jadrný-Pokorný svazeček mladého Jana Čepa pro paní J. /která byla provdána za Bedřicha Fučíka/ a byl to objev básnických textů v próze, jakých není ve světové literatuře mnoho. Čep nepsal básně, ale když pro nic jiného je Básníkem. Napsal jsem malou obdivnou recenzi do Národní politiky. Uplynulo několik dní a na redakční schůzi se do mne obořil Čepův kumpán z mnichovských barů v padesátých letech. Snad měl pěnu u úst. Prý se už konečně musím rozhodnout, zda chci dělat rádio nebo Národní politiku. A pak bez přechodu začal, že má důkazy o tom, že jsem chtěl zničit Jana Čepa a Egona Hostovského, že má jejich dopisy a je uveřejní. Druhý den jsem požádal zavodní radu a tehdejšího dočasného ředitele Dennise Zižku, aby bylo proti "kumpánovi" zahájeno disciplinární řízení. Soudruzi v redakci se radovali, ale já jsem si brzy řekl, k čemu by to bylo dobré, komu bych tím prospěl nebo uškodil. Tím to skončilo.

Musel jsem s tím člověkem být v rádiu skoro 37 let a mnohým z nás otravoval ovzduší. Až jednou byl kdosi v bytě u Josefa Holmana. Holman se chtěl pochlubit a vytáhl velkou krabici s výstřižky referátů o svých filmech. Host, zvědavý šťoura, jeden výstřižek obrátil, bylo to z mládežnického plátku kolaborantského Kuratoria pro výchovu české mládeže. A tak zjistil, že náš "kumpán" byl v tom plátku redaktorem a že se zúčastnil zájezdu pořádaného Němci na Atlantický val pro kolaborantské mládežnické časopisy z obsazené Evropy. "Kumpán" to popíral, prý je víc lidí jeho jména v pražském telefonním seznamu, že prý byli chudí a neměli za války co jíst a prý v Kuratoriu byla jako sekretářka u Teunera dnešní žena předního muže z hierarchie rádia. To byl jeho ochranný štít. 0 té ženě řekl další ošklivé věci. Také hnus patří k historii RFE.

53. Porážka ve vítězství

V polospánku jsem se pokoušel zachytit poslední útržky snu. Češi ztratili řeč a pan prezident pozval všechny, kteří z ciziny vysílali do Československa, aby přišli mluvit přímo z Prahy. V zámku jsem potkával Číňany z Pekingu, kteří mě srdečně zdravili, a po chodbách poletovali nad našimi hlavami duchové z Voice of America. Nikdy jsem nikoho z nich osobně neviděl, ale byli to miláčkové mých večerů, když jsem už nemohl poslouchat povídání RFE. Matúš Černák a Marina Havranová zabočili do vedlejší chodby a Jiří Sýkora a Eva Passerová právě proletěli nad další skupinkou Číňanů. Ostatní jména spolkl přerušený sen.

Jako by sen pokračoval. Vystoupil jsem v Ruzyni z Lufthansy a jel jsem do hotelu Ambassador, kde mi administrátorka oddělení Vlasta Němcová dala prostřednictvím cestovní kanceláře zamluvit pokoj. Telefonoval jsem Pavlovi, přišel k večeru se svou ženou. Nechtěl nic jíst, ani pít, že musí za chvíli odejít na přednášku Egona Bondyho. Byl bych si chtěl povídat celou noc, ale nebylo o čem. A když jsem pak přišel do bývalé Palivcovy vilky, byla plná třemi generacemi, Pavel si objednal redaktory Revolver revue k interviewu, takže jsem se uklidil s Pavlovou ženou do malé kuchyňky a pojídal jeden talíř zeleninové polévky za druhým. Na schodišti jsem zahlédl několik Pavlových olejů z té naší staré avantgardy zamrzlé před čtyřiceti lety.

Za nemnoho dní jsem měl ultimo, šel jsem do Svobodné Evropy naposled, zamířil jsem si to na security, odevzdal podnikový průkaz a spěchal domů. Shodou okolností a protože jsem právě dovršil příslušný věk, jsem aspoň já splnil slib a přestal vysílat. Plamének vysílání Slovo a svět ještě chvíli hořel, ale protože můj nástupce Karel Friedrich měl jiné úkoly, brzy dohořel. V Praze vznikaly a zanikaly kulturní časopisy a informace o světě si mohly obstarávat samy.

Tištěné slovo nahradilo větrné písmo.

Americké ředitelství nikdy nikomu nedalo slib, že se přestane vysílat, a tak to šlo dál. Když se začalo psát, že RFE už nemá funkci, přešel tým ředitelů do ofenzívy a navrhoval vysílat v několika dalších jazycích do rozpadávající se Jugoslávie. Kongres to neschválil.

Ukázalo se, že v letech 1950 - 51 bylo pro CIA snadné postavit na zelených loukách lesíky krátkovlnných stožárů, vybudovat aparát a redakce a začít vysílat a že nyní je nesnadné, ba skoro nemožné vypovědět a zrušit stovky a tisíce smluv, odškodnit zaměstnance a starší poslat na odpočinek a slušně a velkoryse skončit práci, která splnila svůj úkol. Místo demobilizace se začátkem května 1990 konalo ve Valdštejnském paláci v Praze slavnostní otevření filiálky čs. redakce, na jehož okraji překládal Vladimír Kusín několika americkým ředitelům rozhovor s prezidentem Havlem. Šlo o to, aby se Havel přimluvil v Americe za další existenci rádia, konkrétně za další vyplácení znamenitých platů skupině asi padesáti amerických prezidentů, viceprezidentů, ředitelů, zástupců ředitele a jejich asistentů. Později někteří špičkoví ředitelé odcházeli, dávali si vyplatit statisícové částky, bylo to zcela legální, protože to odpovídalo smlouvám, které si navzájem předkládali k podpisu. A přišli noví ředitelé a rádio kulhalo od jednoho rozpočtu k druhému a zakopávalo v soudních procesech se zaměstnanci. Tato prospěšná a navzdory všem kotrmelcům úspěšná instituce by si byla zasloužila elegantnější odchod ze scény.

Zbývalo dát do pořádku můj vztah k Masarykově univerzitě. Pozvali mě na zkoušky a na malém rigorózu z dějin umění jsem chtěl mluvit o několika z mnoha desítek výstav, které jsem v cizině viděl, o Bienále, o výstavě českého baroka v Miláně, o Picassových retrospektivách a dalších. Sedmičlennou zkušební komisi zajímal jen osud bývalého asistenta Miloše Hellera z katedry dějin umění u profesora Alberta Kutala. A tak jsem si ještě jednou zopakoval příchod do Paříže v létě 1949.

Na Garde du Nord jsme měli několik franků na taxíka, dojeli jsme do uličky za Nôtre Dame, tam měli Hellerovi velký pokoj v prvním poschodí nejpodřadnějšího hotelu. Byli tam čtyři postele a lotýnka na vaření. Starý pan Heller býval v Brně prezidentem advokátní komory a známým sběratelem starožitností. Měli vilu v Žabovřeskách nedaleko domku rodičů Vítězslava Nezvala. Paní Hellerová, dáma v pokročilejším věku nyní chodila do francouzských rodin poklízet a na velké prádlo. Miloš se učil v keramické dílně a Standa studoval v Londýně hru na cembalo. Emigrovali do Montevidea, starý pan Heller byl polírem u zedníků.

Když se po řadě let stal Standa profesorem hry na cembalo ve Freiburgu, vzal si k sobě rodiče i Miloše a všichni tři tam postupně zemřeli. Než jeli do Montevidea, strávili jsme společně Štědrý večer 1949 s Otcem Pavelkou a několika dalšími uprchlíky. Francouzská známá Otce Pavelky nám zprostředkovala klubovnu v Armádě spásy před branami světoznámého kriminálu La Santé. Armáda byla přes Vánoce a Nový rok zavřená, paní Hellerová mohla vládnout v kuchyni. Pak jsme šli pěšky celou noční Paříží a všude bylo veselo, Francouzi to slaví jinak.

A nyní už budu mít dost času, přemýšlet o Goethových slovech, že smyslem života je život.

Zpátky