Leden 2009

Fenomén střední Evropy

Finrod Felagund

Poté, co ji studená válka zničila a rozvrátila, povstává znovu Střední Evropa jako přirozený stav, který logicky vyplývá z regionálního charakteru, i kdyby měla vzniknout úplně znova. Co to ale Střední Evropa je? Jaký má charakter? Kdo se k ní může vztahovat a proč - a kdo už ne? Je to střední Evropa s malým s, coby jeden z širších regionů Evropy, nebo Střední Evropa coby svébytná část kontinentu se společnou identitou?

Problém Střední Evropy je tím komplikovanější, že známe přinejmenším tři koncepty, na základě čeho ji vůbec definovat. Nejstarší koncept je kulturní. Až do roku 1795, kdy se rozpadla Rzeczpospolita Korony Polskiej i Wielkiego Księstwa Litewskiego, čili polská první republika, bylo možno na základě několika jevů, jež popíši později, definovat střední Evropu jako region čítající habsburskou monarchii, Republiku Polska a Litvy s mírným přesahem za své hranice, který zahrnoval Bavorsko. Tento region měl mnoho společného - od politických zájmů přes umění, literaturu až po architekturu, kterou můžeme dodnes ve všech městech tohoto regionu najít. Třebaže byly obě části tehdejšího srdce Evropy od sebe mírně odlišné v politickém myšlení a v hodnotách, které vyznávaly (Polsko de facto demokracii, Rakousko de facto autoritářství), měli obyvatelé obou celků prakticky velmi podobný způsob života, podobné problémy a shodné nepřátele. Oba státní celky se bály jako čert kříže Turků a Rusů na straně jedné a Švédů či Prusů na straně druhé. Proto měly společné zájmy a i kulturně se vyvíjely společně. Proto například ačkoliv Adam Mickiewicz a Sándor Petőfi žili v různých koutech této střední Evropy, poezie obou se nápadně podobá.

V roce 1795 došlo k trojímu dělení Polska, které se dá nazvat pokusem Pruska a Ruska zlikvidovat Polsko a Rakouska zachránit to málo, co z Polska zbylo. Ačkoliv polská historiografie po roce 1918 odsuzovala zábory jako celek, je nutné říci, že nebýt habsburské monarchie, pranic by se nezachovalo z demokratického, pluralistického a sebevědomě otevřeného Polska do roku 1795. Během devatenáctého století totiž (navzdory tvrzením tandemu Jirásek - Nejedlý) Vídeň nikterak nepotlačovala národní kultury (je snad pražské Národní divadlo či Národní muzeum symbolem útlaku?), ale především vyvíjela po svém způsobu občanskou společnost, tradici „slušného Středoevropana" a toho, aby měl stát za každou cenu glanc. Třebaže ne úplně, odpovídalo to tradici przedrozbiorowej Polski mnohem, mnohem více, než to, co se dělo v pruském a ruském záboru. Jak Prusko, tak Rusko se svorně snažily vše, co zbylo z první polské republiky zlikvidovat, polskou kulturu potlačit a v jednom případě popruštit, v druhém případě poruštit. Zásahy do společnosti, jejích hodnot, mentality i charakteru ekonomiky byly tak hluboké, že jsou velmi viditelné dodnes.

Mezitím se ale v rámci habsburské monarchie a od roku 1867 v rámci Rakouska-Uherska tvořila opravdová Střední Evropa s velkým S, která v kulturním smyslu přetrvává navzdory změněným státním hranicím dodnes. Přesně tam se zrodila dodnes v mnoha lidech tohoto regionu hluboce zakořeněná touha po tom mít ordnung, ne ovšem ten pruský, vojenský a přísný, ale rakouský, to znamená uhlazený, kulturní, jehož nejčistším obrazem je dnes prakticky každá hornorakouská vesnice. Rozjedete-li se po bývalém území monarchie a budete-li ukazovat lidem fotografie takových vesnic, vsadím se že většina lidí zavzdychá „ano, přesně to je to, co chceme mít i zde". Tento ideál, čítající život venkovský, maloměstský i velkoměstský, mající za společný jmenovatel „slušně se chovající běžné občany", totiž i navzdory bolševické devastaci dokázal ve střední Evropě přežít, třebaže se bolševici snažili seč mohli, aby jej zničili - a do značné míry se jim to dařilo. Respektive podařilo se jim téměř zničit onen glanc, ale ideál „slušně se chovající občan = správný občan" a touhu po čisťoučkém prostředí se vším někdy až kýčovitě nablýskaným se nepodařilo zlikvidovat nikde. I tam, kde to dnes není, je to jen kvůli nedostatku finančních prostředků na realizaci takového cíle, ne pro jeho absenci.

Hovořil jsem o Polsku a záborech - a bohužel je pravda, že smutný konec polské první republiky definitivně zničil středoevropskou kulturu v její původně severní části. Pruské snahy o její likvidaci se setkaly s tím, že Poláci obývající pruský zábor začali být de facto Prusy s opačným znaménkem - lidmi hovořícími polsky, pěstujícími polský nacionalismus proti pruskému nacionalismu, lidmi katolickými proti lidem luteránským, ale se stejným prušáckým smyslem für die Ordnung und die Einheit - který považuje dodnes většina těch, kteří měli to štěstí žít v Rakousku-Uhersku za nechutný. Je to totiž přesně týž princip, který Hitler použil pro svůj vzestup k moci, je to týž princip, který použil k likvidaci oné středoevropské kultury, kterou nenáviděl. Považoval středoevropskou kulturu vyjádřenou hodnotami Rakouska-Uherska za úpadkovou, příliš volnomyšlenkářskou, zženštilou a vůbec po všech stránkách zkaženou a neodpovídající představě pruského pořádku. V ruském záboru Poláci proti Rusům vystupovali naprosto stejně, navíc tamtéž vznikl silný polský antisemitismus. Carské Rusko totiž začalo přesouvat Židy z celého Ruska do svého záboru Polska a strašit Poláky tím, že budou „ve své zemi menšinou". Když pak vznikla v roce 1918 druhá polská republika, Poláci z bývalého rakouského záboru byli povětšinou zděšeni, když viděli způsoby a názory Poláků z „německé" a „ruské" části Polska - zásadně se totiž rozcházely s vpravdě mnohokulturní a mnohonárodnostní realitou monarchie, jakož i s potřebou být „kulturním občanem". Poláci z německého a ruského záboru zase nedokázali chápat, jak je možné, že ti „rakouští" nemají takovou potřebu proti Vídni brojit, dělat povstání a bojovat v ilegalitě - vždyť „rakouští" polští politici a šlechtici nezávislost ani nechtěli - lobbovali dlouhé roky ve Vídni za tažení proti Prusku a Rusku, sjednocení Polska - pod habsburskou korunu a vyrovnání Rakouska s Polskem podle vzoru vyrovnání rakousko-uherského. Druhá republika ovšem byla cílem snažení Poláků z pruské a ruské části, celá idea Endecji a politika především Romana Dmowskiego byly prakticky naprostým popřením celé středoevropské tradice. Třebaže si to Poláci neradi připouštějí, jsou dodnes (mluvíme-li o těch, kteří nepocházejí z „rakouské" části) mnohem prušáčtější nežli všichni Němci dohromady.

Kulturní hranice střední Evropy, mezi nimiž je to, co ze střední Evropy dělá tu s velkým S, tedy region natolik svébytný, že toto velké písmeno coby vlastní jméno může používat, tak dnes čítají Českou republiku, Rakousko, Slovensko, polská vojvodství Śląskie, Małopolskie a Podkarpackie, ukrajinské oblasti Lvivska, Ivano-Frankivska a Zakarpatska, Maďarsko, Sedmihradsko, západ Rumunska, Vojvodinu, Chorvatsko, Slovinsko, Jižní Tyrolsko a - jak bylo již řečeno - i Bavorsko, neboť především tam vyhnaní čeští Němci přinesli do už tak v rámci Německa netypických Bavor silný prvek středoevropskosti.

Pokud se zeptáme podle mého názoru nejspolehlivější současné encyklopedie o různých datech zemí současného světa - a sice The CIA World Factbook, dozvíme se, že střední Evropa (politicky) je region čítající Německo, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko, Českou republiku, Polsko, Slovensko a Maďarsko; že se dělí podle toho, na které strany železné opony byly, a sice na visegrádské země, Visegrád Countries (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko) a alpské země, Alpine Countries (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Slovinsko). Toto rozdělení do značné míry velmi dobře vystihuje zájmy kulturní střední Evropy v rámci EU (plus Švýcarska), přičemž Německo je zastoupeno především kvůli silné úloze Bavorska v rámci země, díky němuž se tak celoněmecká politika do značné míry středoevropským kulturním modelem do značné míry řídí.

Historicky ovšem známe jiný historický termín popisující střední Evropu a sice Mitteleuropa, který se snažil sjednotit pod jednu hlavičku všechny země, v nichž se někde mluvilo německy. Tento model ovšem vznikal na základě onoho „pruského" německého myšlení, Rakousko-Uhersko mu důsledně a dlouhodobě oponovalo, jakož i jeho představitelé z neněmeckých národů. Ostatně každý z nás se učil o tom, kterak František Palacký byl pozván na Frankfurtský sněm, aby se za Čechy podílel na Mitteleuropě, málokdo ovšem už ví, že zároveň s odmítnutím tohoto pozvání to odůvodnil svou hlubokou vírou ve svou a českou příslušnost k rakouské monarchii. Koncept Mitteleuropy ovšem zdiskreditoval především Hitler, který jím odůvodňoval svůj Drang nach Osten. Dnes už se prakticky nepoužívá.

Co však dodat na závěr? Střední Evropa, coby velice svébytný region, by měla začít své společné zájmy artikulovat i politicky. Způsob, jakým se jednotlivé její národy sbližují je zatím pouze důsledkem toho, že mají k sobě od přirozenosti blízko a odpadly hranice, které její obyvatele od sebe po dlouhá desetiletí oddělovaly. Silná střední Evropa však musí ale na druhou stranu nutně znamenat anulování nacionalistických mýtů vzniklých po první a druhé světové válce - je to totiž právě představa, že stát má mluvit jedním jazykem a kdo mluví jiným, není „náš", která rozbila starou dobrou monarchii. Nemohou za to ani Češi (jak je zvykem říkat v Rakousku), ani Rakušané (jak je zvykem říkat v Čechách), ani žádná jiná národnost. Může za to především nacionalismus a pokud ten se povede odstranit, Francie s Německem získají v rámci EU zdravou protiváhu v podobě Británie a středoevropských zemí. Bude těžké a bolestné pro mnoho lidí otevřít oči k realitě benešovsko-jiráskovsko-nejedlovského mýtu, ale je to potřebné. Právě v této době volíme my všichni svou středoevropskou budoucnost a máme na výběr mezi setrváním v nacionalistických fantaziích nebo navrácením se ke své přirozenosti. Osobně volím to druhé.

(www.nekorektne.com)