Leden 2009

Návraty ke kořenům, chiméra neskutečná

Luděk Frýbort

Co jsem tak zaslechl, byly nějaké řeči v království českém o návratu ke kořenům, no, nic zvlášť nového to není. Již Léta Páně 1490 vyslala Jednota bratrská poselstvo pod vedením měšťana litomyšlského Martina Kabátníka do zemí Blízkého východu, aby tam, v kolébce křesťanství, pátrala po prvotní, lidskou špatností nezkažené církvi Spasitelově. Procestovalť tedy Kabátník se svými druhy Svatou zemi, Egypt i jiné končiny, až se po dvou letech vrátil se zprávou, že jeho úsilí bylo marné, žádné prvotní církve že nikde není, že všude, kudy chodil, velká zkaženost panuje a křesťané se utápějí v hříchu a pověrách, že hledati kořenů v těch končinách bylo jako mezi houfy lotrův se pustiti. Jo, zbožní bratří, tak to dopadá, když se člověk vydá za iluzí. Kdoví, jestli jaké kořeny kdy byly. Kdoví, jestli kdy byla obec prvotních křesťanů, jak vy si je představujete, lidí mírných, láskyplných, svatých. A když ano, jestli nešlo o extatické vzepětí, které rychle pominulo a svatost ustoupila běžným, a kolikrát ještě horším lidským vlastnostem.

Však i my máme ve vzpomínce takovou extázi, že ano, i v několika krátkých dnech koncem srpna 1968 zavládla v Čechách celonárodní svornost a solidarita. Jenže netrvalo dlouho a nastal morální rozvrat horší předešlého. Blázen, kdo by se chtěl vracet k tak pomíjivým kořenům. Blázen, kdo by se dožadoval věčného trvání extáze. Ostatně není nijak vyloučeno, že se svornost a solidarita do této země vrátí samy od sebe, jestli opět nějaké tanky... Pro svou osobu bych o to ani moc nestál.

Volání po návratu ke kořenům je rituál bezradnosti. Jakmile se odněkud ozve, můžeme si být jisti, že zase některá spásná idea (víra, hnutí, partaj) je se svým rozumem v koncích. Že nastoupená cesta vyústila do slepé uličky a vůdcové nevidí jinou možnost záchrany než zvolat halt, všechno zpátky ke kořenům a začít znovu. Bláhoví! Nevíte, že už není se k čemu vracet? Že jako všechno na světě, i kořeny se všelijak mění, rozrůstají se nebo naopak hnijí, a i kdybyste se k nim dokopali, že už nenajdete, co jste hledali? Že nespočívají v půdě nehnutě jako kus kamene, nýbrž ať jste chtěli nebo nechtěli, něco z nich mezitím vyrazilo a přineslo plody? A jsou-li to plody nechutné a odporné nakonec i vám, že jsou jen sklizní toho, co jste sami zaseli?

Máte dvojí možnost. V pokoře a sebezpytování vzít do ruky zmetkovitý výhonek a podívat se, nedal-li by se naroubovat něčím kloudnějším. Nebo se omluvit, odpusťte, lidé, honili jsme se za chimérou, vzdáváme se nároku ukazovat vám cestu, ať vás teď vede někdo prozíravější. To v případě, že semeno bylo poctivé. Jestli nebylo, jestli už před zasetím obsahovalo zárodek křivého úmyslu, hrabivosti, lži, podvodu, nezbývá než kořeny z něj vyrostlé vytrhat a spálit. Ale tím je rozumno pověřit jiného zahradníka.

S návraty ke kořenům se vůbec poslední dobou roztrhl pytel. Nejen ve vlastech českých; i v blízkém a dálnějším zahraničí koukají političtí zahradníci celí udivení, jaké padavky sklidili, a vyzývají k návratu v pošetilé naději, že jim z týchž kořenů vypučí něco jiného než zase jen mutace starého neřádu. Abych hned nezačínal s kořeny, k nimž svou stranu v hodince selhání touží přivést pan Bém, oznamuji ze svého zašumavského bydliště, že i v Německu stojí leckdo s motykou v ruce a dumá, jak by se dokopal k dávno ztrouchnivělým kořenům. Konal se nedávno ve městě Erfurtu sjezd německé strany Zelených a zazněly z něj žalné tóny. Ještě má nejstarší a nejúspěšnější z ekologicky zaměřených stran Evropy své tradiční voliče a příznivce, ale už dávno je opustil mladistvý zápal, ještě má svá tradiční témata, ale už dávno si rozumnější a uskutečnitelnější z nich přivlastnily konkurenční partaje, a co zbylo, není mimo úzký rámec přívrženců přitažlivé a pomalu je cítit zatuchlinou. Strana, která se v počátcích své historie úspěšně živila z protestů a rámusů kolem jaderné energie, stěží může čekat, že by tytéž kořeny mohla obrývat věčně. Iracionální strašidlo atomových konců světa ztrácí na působivosti v této době, kdy ceny energie dosahují nikdy nepoznaných výšin, hrozí závislost na vysoce nedůvěryhodných dodavatelích a věštba klimatických katastrof následkem přemnoženého oxidu uhličitého se stala ukázkovým příkladem bumerangu, vrátivšího se na vlastní zelenou hlavu.

Dopustili se chyby, zelení bratři, a dobře vědí jaké: v chtivosti politické moci a dobře honorovaných funkciček se nechali vtáhnout do vládní odpovědnosti. S tou je teď konec, ale odpudlivý pach vypočítavosti zůstal; i zatroubil erfurtský sjezd k návratu ke kořenům. Nevstupovat do koalic ani takových, ani onakých, zní rada, ale vrátit se k zásadní opozici proti všem a všemu, jak tomu bylo a úspěch slavilo zpočátku. Jenže říkat v jednom kuse z opozičních lavic, jak špatně to dělá vláda a jak dobře bychom to dělali my, kdybychom to dělali, také natrvalo nevystačí, takže nezbývá nic jiného než ty kořeny.

Nu dobře. Byl jsem u nich a nezapomněl jsem, jak vypadaly. Nesnášenlivý radikalismus, násilné kravály, demonstrace s vrháním kamenů a zápalných náloží, stát jako nepřítel, ideová blízkost k tehdejšímu teroristickému hnutí RAF, kterýžto název je asi nutno přeložit do češtiny, aby bylo přesněji znát, oč šlo: Frakce Rudé armády. I helemese. Dnes ... co naplat, z rebelantských jinochů se stali političtí profesionálově se vší opatrnou dvojakostí toho řemesla, z rozsršeně protestujících dívek obtloustlé tetky, které už sotvakdy zvednou kámen k boji proti prohnilému měšťáckému řádu. Bývalať radikální levicovost základním znakem zeleného hnutí, ale i to je kořen, k němuž je těžko se vracet, neboť přívrženecký potenciál na levém okraji politického spektra už Zeleným vyfoukla postkomunistická partaj soudruhů Gysiho a Lafontaina. Marná věc, zbytečno je pátrat po bájné zemi prvotní, nezkažené víry, není jí už, jen recepty s prošlou platností, kamkoli se podíváš. Leda by se vzalo do ruky, co je, a přizpůsobilo požadavkům dneška. Aby zelené ideály nejen lahodně zněly, ale daly se i uskutečnit a fungovaly. Je ale otázka, jestli by to ještě byly zelené ideály.

Také z krajů islámských je slyšet volání po návratu k hodnotám prvotní víry. Dlouho se vládcové muslimských zemí snažili napodobit Západ, převzít jeho v porovnání s vlastním úspěšnější politický a hospodářský systém, ale s žalostným výsledkem: místo parlamentní demokracie se dostavila její karikatura, místo prosperujícího průmyslu rezavé trosky dávno opuštěných projektů, a po západním vzoru budovaným armádám vyprášil opakovaně kožich i maličký Izrael. I ozývají se naléhavé, bojovnou netrpělivostí zvučící hlasy: »Dost bylo opičení po dekadentním Západu! Rakety a kalašnikovy si můžeme od nevěřících koupit, a ve všem ostatním si vystačíme s čistým učením Muhammadovým!« S poměrně malou námahou lze zjistit, jak vypadají i tyto kořeny návratu: stačí trocha historické znalosti a trpělivosti k prolistování se súrami svaté knihy Koránu - žádná zvláštní zábava, musím podotknout - a obrázek je tady. Učení ohleduplně řečeno prostičké, avšak s nárokem na absolutní dokonalost, na níž už není co měnit ani doplňovat, předurčené k sjednocení veškerého lidstva pod zeleným praporem Prorokovým. Univerzální spasitelské poslání v kombinaci s příkazem ustrnutí na myšlenkové úrovni beduínského pastevce ze století sedmého, to jsou ovšem kořeny obzvlášť žalostné. Není naděje, že by z nich jakýmkoliv návratem vypučelo něco jiného, než co zmítá islámským světem i nyní: nepřiznaný pocit selhání, kompenzující se útočnou netýkavostí a žádostivostí pomsty za domnělé křivdy. Snad by muslimové udělali nejlíp, kdyby nechali všech kořenů i svého misijního poslání a zkusili spojit vše, co dobrého a životného je v jejich vlastní civilizaci - a je toho v ní dost - se vším, co pozitivního jsou schopni převzít odjinud. Ale to by si nejdřív museli vyhnat z hlav představu vlastní výjimečné dokonalosti.

Ostatně nejen oni. Též ruská duše je odedávna hluboce přesvědčena o výbornosti svých kořenů, plná zápalu po očistě světa hodnotami mužické prostoty a nezkaženosti. O výsledcích si nemusíme dlouho vyprávět, známe je dostatečně všichni. Nestalo se nic jiného, než že se kořeny drobátko porozrostly, spása světa vynikajícími vlastnostmi ruské duše se malým posunem změnila v spásu světa metodou krvavé revoluce. Ne náhodou našla Marxova představa nelítostného třídního boje své uskutečnění právě ve vlasti proroka selské prostoty (a pěkného farizeje) L. N. Tolstého. A už znovu jsou z té beznadějné země slyšet řeči o návratu ke kořenům, inu, máme se nač těšit. Rovněž marxistům, trockistům, che-guevarovcům a jiným nepoučitelným zvěstovatelům blažených zítřků stačilo dvacet let, aby se oklepali z ostudy a také se chtějí vracet ke kořenům svého zbankrotovaného nesmyslu, jen zatím nikdo nevyhlásil program návratu ke kořenům Hitlerova nacionálního socialismu, asi protože je to trestné. Ale co není, může ještě být. Svět se prostě stal komplikovaným a ledacos nejde, jak by správně mělo. Nevědouce kudy kam se na všech stranách dobývají ke kořenům vyznavači idejí natolik protichůdných, že kdyby měli všichni dosáhnout svého, sepralo by se všechno na jedné hromadě, svět takové mely ještě nezažil. I dejte mi svátek s vašimi kořeny.

Bylo jen otázkou času, kdy někdo touž už silně obehranou písničku zahude i ve vlastech českých, v nichž rovněž nejde zdaleka všechno tak, jak by dle všeobecné představy jít mělo. Nicméně: nejsem a nikdy jsem ani zdaleka nebyl příznivcem modroptačí partaje. Přesto se při všem kritickém odstupu nerozpakuji uznat, že současná vláda je nejlepší ze všech špatných, co jich v zemích českých od sametových začátků přišlo a zase odešlo. Má tři pro tuzemskou politiku výjimečné postavy, které si zaslouží být jmenovány: pana Topolánka, který při všech svých obecně známých pochybeních má dost přímosti a odvahy k prosazování naléhavých, ale nepopulárních opatření i za cenu ztráty voličských hlasů. Pana Julínka, jenž o reformách nejen káže, nýbrž je také provádí, jakkoli mu hrozí, že tak přijde o vlastní politickou hlavu. A kníže Karel ze Schwarzenbergu by byl ozdobou kterékoliv z vlád západních. Také, což je neméně neobvyklé, není žádný z uvedené trojice namočen do zlodějských afér, jimiž česká politika jen tak prokvétá. Obrat to ještě není, ale aspoň čtvrtobrat; a nastal tím, že se panem Topolánkem reprezentované křídlo modroptačí partaje konečně odvážilo hodit za hlavu své silně ohnilé kořeny.

Kdyby mu bylo umožněno pokračovat tím směrem dál ... no, zázraky bych nečekal, jsme přece jen v Čechách. Ale snad by strana ODS začala být aspoň kouskem občanská a demokratická, snad by ji bylo možno bez návalu dávení volit. Jestli však otec Klaus s učedníkem Bémem prosadí návrat ke kořenům, jimiž, jak dosud nevymizelo z paměti, byla institucializovaná krádež a bezzásadové chameleonství ... pak sbohem, naděje, pak slyšte slova básníkova: »Tato noc nebude krátká!« Jen jestli vrátka, bratříčku, nejsou zavřená už teď.