Leden 2009

O původu slov aneb Tré perliček jazyka českého

Luděk Frýbort

Napadlo mě onehdy při nějakém spisování, čím to, že se cizí jazyky vesměs obejdou bez příslovce prý. Německý slovník uvádí jako jeho ekvivalent angeblich, ale to není žádné prý, nýbrž údajně; cítíte sami, jaký je to rozdíl. (V němčině existuje pro částečné distancování se od výroku někoho jiného speciální slovesný tvar, tzv. konjunktiv cizího mínění, též Konjunktiv I - pozn. red. CS-magazínu). České prý, staženina slovesného tvaru praví, se sice vyvinulo touž logikou, ale už před staletími se osamostatnilo a nabylo zvláštního, nepřeložitelného významu. Nesdělujeme jím prostou skutečnost, že se někde něco říká, nýbrž se povznášíme do mystického prostoru pověstí a chýr, nevalně zaručených, zato s vysokým obsahem potměšilé tajuplnosti. Tím se příslovce prý stalo naprosto nezbytnou výzbrojí českého pomlouvačného folkloru, jenž by se bez něj nerozvinul do té přímo epické košatosti.

Abychom to pozorování podpořili důkazem, srovnejme si následující věty. Paní Vrbtychová má starou známost - to ještě není drb, nýbrž prosté sdělení. Říká se, že ta Vrbtychová odvedle má nějakou starou známost ... zde již cítíme jisté pavlačové vlání. Ta Vrbtychová odvedle má prý (prej) ... hle, nahrazením tvaru říká se příslovcem prý se atmosféra drbu zahušťuje. A což teprve: Ona ta Vrbtychová má prej mít ... tu již přímo vidíme dvě dámy, kterak si přes plot, dlaň u úst, sdělují tu velezajímavou informaci. Až tvarem slovesa mít je slovci prý (prej) dodán zbytek šťávy a drb dosáhl dokonalosti. Není jisto, slouží-li češtině tato schopnost ke cti, ale pravdou jest, že žádný jiný národ si tak pěkně a od srdce nepodrbe, nebo aspoň o takovém nevím. Nabízí se otázka, co je v té věci příčinou a co důsledkem; zda vrozená pomlouvačnost českého lidu nalezla svůj nástroj v příhodném slovníku, nebo zda existence příslovce prý v něm vzbudila nutkání šířit drby.

Ale aspoň slovo prý nevyčnívá neladně z úhledného toku české řeči. Máme ale i jiný výraz, rovněž v lingvistice ojedinělý, jemuž se však ve spisovnější mluvě podvědomě vyhýbáme, cítíce jeho poněkud vulgární neotesanost. Stejně podvědomě ale tušíme, že by se jeho vypuštěním zúžila možnost citového vyjádření; a je to právě ta úžasná schopnost vyjádřit i nejjemnější odstíny a podtóny citů a pocitů, jíž je čeština mezi jazyky světa výjimečná. Abych ten úvod dlouho nenatahoval: mluvím - nejsem si jist, zda také o příslovci - holt. Odvozuje se nesporně od německého halt (stůj, zadrž) a prozrazuje tak původ z vojáckého výraziva c. k. kasáren. O to pozoruhodnější je, jakou proměnou prošlo v českých ústech, když se z řízného povelu stalo ... snad jen příklad ukáže čím. (Němčina zná použití „halt“ v přesně stejném významu jako čeština „holt“. Ostatně jde o čistý germanismus - pozn. red. CS-magazínu.)

»Tak já holt půjdu zamést ten chodník,« praví pan manžel, chápaje se ne zvlášť ochotně koštěte. Co všechno dává těmi čtyřmi písmenky na vědomí: že zametání chodníku pokládá pro svou osobu za zbytečnost nebo přinejmenším za ukvapenost, když beztak znovu zapadne sněhem a on už jej přece zametal před týdnem. Že však tedy půjde a ten pitomý chodník zamete, aby byl svatý pokoj; jest sice slovo holt výrazem nesouhlasu, ale ne odporu, spíš podvolení se nátlaku. Nevím, je-li přesně zaprotokolováno, s jakými slovy na rtech stvrzoval prezident Beneš mnichovskou dohodu, ale dovedl bych si představit, že děl: »Tak já holt tu vaši dohodu podepíši.«

Je hodno pozoru, jak se slovo holt významově rozvinulo užitím přivlastňovacího zájmena vaši, ale opusťme dějepis a vraťme se k tomu pánovi s koštětem v ruce. »Tak já holt ten tvůj chodník zametu,« ustupuje manželčinu naléhání s nevysloveným dodatkem, co si to ta ženská na něho furt vymejšlí. Pomiňme výraz furt, jenž by také stál za jazykozpytný odstavec, a přikročme k vyvrcholení: »Tak já holt ten tvůj blbej chodník...« Zde už se z neochotného souhlasu stává skoro hrozba rozvodem.

Nicméně hrozba planá a rezignovaná. Stojí za úvahu, proč lidová čeština našla své holt až v prostředí c. k. kasáren a proč je, jak se zdá, neznali naši bojovnější předkové. Snad že dovedouce svůj zájem obhájit mečem, nemuseli tak často říkat: »Tak my holt tu kapitulaci přijímáme.« Nepotřebovali sami sebe utvrzovat v rezignované jistotě, že se nedá nic dělat a že - jaká úleva - hlavou zeď neprorazíš. Jest slovo holt výrazně poddanské, stejně jako duch českého lidu v posledních staletích.

A bylo by možno vystopovat víc poddanských prvků v jazyce českém, ale snad nejrozkošnější se skrývá v slově mazat ve významu někam spěchat, často s dodatkem, že bych tedy rád ještě chvilku poseděl, ale já už musím... Pospíchat se totiž může, mazat se musí. Není pro tento výraz žádného příkladu ve starším českém písemnictví, nebo mi aspoň není žádný znám; i je mi opět cítit čímsi z času drábů, šatlav a lískovek. Netvrdím, že bych za následující scénář dal ruku do ohně, ale představitelný je, ba dokonce pravděpodobný.

Žmoulaje v ruce čepici se dostaví český sedláček na zámek požádat o úlevu v robotě, jelikož se mu bude telit stračena. Písař v paruce však nedovyslechne tu opovážlivost do konce, nýbrž otevře hubu a ukázav na dveře, zařve strašlivým hlasem: »Marsch!« I letí sedláček ze zámeckého kopce dolů a cestou si přemílá to panské slovo. Neznalý jazyka německého si je přeonačí po svém, ale nelze říci, že by se mu nezamlouvalo. I on je jakýsi pán, třebaže malý. »Maž!« huláká od té chvíle na čeledína, kdykoli pocítí potřebu vyslovit příkaz, o němž se nediskutuje. »Popadni hrábě a koukej mazat na sena!« Tím mizí imperativ a slovo nabývá obecnější gramatické formy, aby nakonec ve větě »Já už musím mazat« ztratilo i podobu příkazu, nikoli však svou náplň nedobrovolnosti. Nikdo nikam nemaže, protože chce, ale že mu to nařizuje nějaká nezbytnost; a česká duše zná mnoho nezbytností, pro něž se musí mazat. Zámecký písař dává zdravit.