Leden 2009

O úsudku spisovatelské jedenáctky

Luděk Frýbort

Zítra opustím tuto zemi naděje a vrátím se na Západ, kde panuje beznaděj (G. B. Shaw o SSSR během hladomoru v r. 1932)

Bylo krátce po únorovém vítězství dělnické třídy nad reakcí, a my, žáci dejvického gymnázia, jsme byli odšikováni do divadla S. K. Neumanna, abychom si zhlédnutím jakéhosi revolučně proletářského kusu upevnili své nevalné třídní vědomí. Oproti tvrzení dnešních přestárlých svazáků jsme totiž byli takzvanými reakcionáři až na výjimky všichni. Kus byl tak uvědoměle pitomý, že jsme se řehtali jako koně, až vylítl na jeviště sám S. K. Neumann, vyhnal herce, nás zle seřval a představení ukončil. Naši pedagogové, chudáci, z toho pak měli nevím už přesně jaké popotahování.

Přitom nebyl řečený S. K. Neumann jen tak nějaký komunistický trouba, nýbrž jeden z čelných představitelů před- i poválečné umělecké tvorby. Byl vážen a měl vliv na tvorbu veřejného mínění, jako ostatně celá tehdejší literární avantgarda. Využila jej tak, že se z toho dodnes půl Evropy a v jistém smyslu celý Západ nemůže vzpamatovat. Proč, suď Bůh. Proč to byli právě vzdělaní, vysoce nadaní lidé s širokým rozhledem a velkou dávkou ušlechtilé vůle, kdo nemalou mírou přispěli k nastolení nejvražednější tyranie dějin. A proč, abych se přiblížil tématu těchto řádek, se i dnešní intelektuálstvo z debaklu leninských idejí poučilo jen spoře nebo vůbec ne. Zařekl jsem se sice, že už se do těch hádanic kolem Kunderova udavačství nebudu dál plést, ale vložilo se do nich váhou svého slova jedenáct světově proslulých spisovatelů, což je věc, která mě nutí své předsevzetí porušit. Při vší skromnosti a vědomí své nepatrnosti pravím - pozor, slovutní pánové. O předmětu sporu víte leda z třetí ruky, ničím novým ani přínosným jste k jeho rozřešení nepřispěli, jen jste vyjádřili své vysoce subjektivní stanovisko. A třebaže se domníváte být kvalifikovanými soudci nad všemi špatnostmi lidstva, vzpomeňte, jak se svým úsudkem dopadl brilantní společenský kritik G. B. Shaw i vzteklý proletářský poeta S. K. Neumann, a rozmyslete se třikrát, než něco podpoříte svou nepochybnou autoritou. Může se vám stát, že váš výrok bude nějaký čas vzbuzovat smích jako představení Neumannova proletářského divadla, nebo upadne v milosrdné zapomnění jako Shawův, připomínán leda ze zlomyslnosti.

Stalo se obyčejem pokládat úsudek osoby zvané spisovatel v kterékoli věci za obzvlášť závažný, ba rozhodující. Osobně bych s tím byl opatrnější. Spisovatel není ani bůh, ani kouzelník, ani věštec, je jen dobrý či méně dobrý mistr svého řemesla. Jen velmi vzácně je obdařen moudrostí; moudrý je ten, jehož myšlenky, vystaveny zkoušce času, se nestanou nesmyslem ani směšností, ale takové bych v celé armádě autorů starších i současných, tu- i cizozemských, dovedl vyjmenovat snad dva. Spíš se jedná o člověka s vyšším - někomu stačí i prostřední - nadáním formulace. Dovede odívat své nápady do vtipných vět, čímž ovšem není nic řečeno o kvalitě myšlenky, a baví ho spřádat fiktivní, dobře čtivé příběhy. Některého i takové, z nichž není chytrý ani archanděl Gabriel, takže se stávají módou literárních snobů, no, snad bych mezi ně jedenáctero Kunderových obhájců neřadil. Ale víc toho není.

Není ani známo, z jakých hnutí mysli se většina mistrů pera stává levičáky, nezřídka i velmi krajními, krvavě revolučními levičáky. Snad že je příjemné se pokládat za duchovního vůdce, pod jehož osvíceným komandem se lidstvo ubírá ... teď honem nevím kam. Idea pravicová, dle níž každý ať si jedná a smýšlí po svém, hlavně že neškodí jiným a platí daně, ovšem mnoho příležitostí ke komandování neskýtá, to idea socialistická mnohem líp, čímž by snad mohlo být podáno částečné vysvětlení té záhady. Rovněž, jak mohu sám dosvědčit, se o nerovnostech, nespravedlivostech a útlacích daleko svižněji píše než o normálním světa běhu. Co z toho vyplývá pro naši jedenáctku ... podobá se pravdě, že má o čase a prostředí Kunderova (i mého) mládí jen rozplývavou, dorůžova natřenou představu. Bude v ní, dovedu si představit, něco o ideji sociální revoluce, v jejímž jméně žil a bojoval i mladý básník a komunista Milan Kundera; že v rámci toho boje přišel k úhoně nějaký nedůležitý pan Dvořáček, ostatně reakcionář a agent imperialismu, je sice trapné, ale zanedbatelné. Dobře pochopili, že zpochybněním Kunderovy morální autority i jejich vlastní je ohrožena. A jestli se mýlím, pak ne o mnoho. Ale i kdyby toho nebylo, stejně bych neřekl, že právě spisovatelé, jakkoli skvělí a vážení, jsou nejpovolanější k soudu nad přečinem spisovatelovým. Jinými slovy, blázen rychtář, který by se ve věci namáčení nepoctivých pekařů v koši do Vltavy tázal na radu cechu pekařského. A už, tak slibuji, nepovím k té kunderiádě ani slovo, i kdyby mě prsty nevím jak brněly.