Leden 2009

Vzkaz panu Uhdemu aneb Ještě ke kunderiádě

Luděk Frýbort

Tu tíhu chvíle sotva znáš / při drahém zvuku jeho jména / palčivě ladí dětský pláč... a pevně stojí jeho lid / do bitev půjde Gottwald s námi / vzbudí ho těžká vůně lip / do bitev půjde před řadami. (Milan Uhde k úmrtí Klementa Gottwalda, 14. 3. 1953)

Domníval jsem se, že už jsem k té aféře pověděl své a dál se k ní nebudu vracet, ale ona ne a ne vzít nějaký konec, což bych, přiznám se, býval nečekal. Rozkradení miliard vyzní v této zemi do ztracena nejdéle za týden; spor o to, dopustil-li se komunistický student, později světově proslulý spisovatel Milan Kundera, ve svých jedenadvaceti letech hříchu udavačství, se v nových a nových vlnách vrací, až se zdá, že mu jest určeno státi se trvalou ozdobou dějin národa českého.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil příčinu: světlo kritického zkoumání dopadlo na nevalnou minulost nikoli pouze jednoho, byť i významného autora, to by se ještě nějak sneslo, nýbrž i na celý roj jeho někdejších soudruhů a souputníků. Ti nyní, ospravedlňujíce rozhořčeně Mistrovo pochybení či vymýšlejíce složité konstrukce k jeho popření, i sami sebe ospravedlňují. Lze je pochopit. Až dotud zůstávala stalinská horlivost jejich mládí v milosrdné temnotě, teď jim kvůli té kunderiádě nastaly trampoty.

Otázka, zda policejní lejstro se jménem spisovatelovým je pravé nebo kýmsi úlisně podstrčené, uvízla v neřešitelnosti, neboť se stala toliko záležitostí víry: Kunderovi přímluvci odůvodňují svůj zamítavý postoj vesměs tím, že v jeho vinu prostě nevěří, amen. A s vírou není žádný dišputát, to bychom se také mohli hádat s ajatolláhem Rafsandžáním. Ponechám tedy stranou tento bod diskuse, o němž je domluva jako s kozou na ledě, a pokusím se navodit jiný: souzní sled událostí, jak jej uvedl dějepisec Adam Hradílek v týdeníku Respekt, s časem a prostředím, do nějž je kladen, nebo ne? Je v něm pravděpodobný či svou logikou dokonce zákonitý, nebo není? Na to se nám dostává odpovědí značně vyhýbavých, pokud vůbec nějakých, čemuž není divu; ke slovu se hlásí vesměs ti, kteří se mají proč stydět za své postoje v nejtemnější době novějších českých dějin. Přičtěme jim tedy ku cti, že se aspoň stydí, což je dnes už pomalu vzácnost. Ale to nebude stačit.

V rozsáhlém rozhovoru v Lidových novinách z 18. října líčí pan Milan Uhde (jeho roztomilé básnické dílko cituji v záhlaví tohoto článku) obraz tehdejších poměrů, jak je z vlastního hlediska vidí on. Je to pohled komunistickou propagandou zhlouplého, rudě ošátkovaného pionýra, a tudíž jednostranný: vyzvedává, co se mu zdá vyznívat v Kunderův a tím i v jeho vlastní prospěch, co hovoří opačnou řečí, hledí před zraky dneška zastřít. Jsem však pamětníkem téže doby, dokonce ještě o tři roky starším; i budiž mi dovolen rovněž vlastní pohled, jen z opačného úhlu. Ze zkušenosti onoho všemi kouty kádrového dna prosmýčeného hadru, jímž se tehdy snadno stal každý, kdo odmítl komunistické vábení.

Jako jiným Kunderovým obhájcům, i panu Uhdemu silně leží v žaludku Ústav pro studium totalitních režimů, jenž nepracuje, jak by dle jeho vkusu a přání měl: je přece jeho první povinností vyložit (komunistický) systém. Velmi správně! Již kvapím, abych jej vyložil. Budu především odporovat standardnímu tvrzení někdejších pomocníčků totalitní moci, že tak to tenkrát holt bylo a že jsme celí rozpálení pro ideje komunismu byli my mladí všichni. Nebyli! Rudě ošátkovaní pionýři, zpitomělá dítka zpitomělých rodičů, modrokošilatí svazáci, skladatelé básniček jásajících nad moudrostí velikého Stalina či zase lamentujících neutěšitelně nad Gotttwaldovým skonem, byli mezi námi spíš v menšině, a to v menšině zlovolné a velmi obávané, jíž bylo záhodno se vyhýbat obloukem. Pan Uhde líčí obraz studentíků, no dobře, trochu poblázněných rudou ideologií, ale jinak bezelstných, kteří by se, chraň Bůh, nikdy nedopustili nějaké podlosti, a když se jí přece jen dopustili, pak jen proto, že k tomu byli přinuceni jako každá jiná oběť režimu.

To mi nechce souhlasit. Mám v paměti něco po čertech jiného: svazácká komanda, zabírající a pustošící naše skautské klubovny. Vyhazovací komise, v nichž nikdy nechyběl třídně se tvářící svazák, spolurozhodující, kdo smí setrvat na studiích a kdo pomaže k lopatě. Celé šiky dobrovolných fízlíků v příhraničních obcích, sledujících bedlivě, neubírá-li se někdo neznámý podezřelým směrem; ubíral-li se, okamžitě letěli s udáním. Nikoliv, pane Uhde, nebyla zde jednak nevinná zkomunizovaná mládež, jednak krutí pochopové komunistické moci, byli jen staří mazáci katovského řemesla a jejich učedníci, stejně horliví a stejně ochotní zničit každého, kdo byl v jejich očích nepřítelem. Obzvlášť uvědomělí jedinci se stávali ... nu, například důvěrníky. Domovními, dílenskými, fakultními, kolejními, všelijakými jinými. Pochopitelně byli řádně zaučeni; pochopitelně znali svou povinnost neprodleně ohlásit každého, kdo se jim podezřele ochomýtal po rajónu. A pochopitelně tuto povinnost svědomitě, ba s hrdostí plnili. Ano, byl to čas třídního boje, přesně jak tvrdívali komunisté, a měl dvě fronty: jednou byla utlačovatelská moc a její dobrovolní - dobrovolní, zdůrazňuji - ochotníci, druhou my ostatní. Kunderovo jméno na policejním hlášení do těch souvislostí až příliš dobře zapadá.

Jako mnoho jiných, i pan Uhde se snaží vyklouznout z nastalé situace tvrzením, že přisluhovačství komunistické zvůli je nutno hodnotit z tehdejšího, nikoliv z dnešního pohledu. K doložení toho vypráví, kterak ho v pionýrském věku inspirovala čekistická bajka o Pavlíku Morozovovi, jak si kladl otázku, zda i on by dokázal udat vlastního tátu, kdyby se projevil jako nepřítel režimu, a mučilo ho pomyšlení, že by to třeba nesvedl. Což se nám může jevit dosti příšerně, ale pan Uhde hned vše dialekticky vysvětlí: Já jsem jednal v duchu hodnot, které jsem vyznával. A ptám se: máme právo z dnešního hlediska soudit smýšlení člověka z roku 1950? Nu, kdo se ptá, má dostat odpověď. Ovšemže máme to právo, ctný muži, a víc než právo. Ze smýšlení se odvíjejí skutky; a kdyby ideologická zaslepenost měla být omluvou, museli bychom připustit, že i Hitler jednal v duchu hodnot, jež vyznával, i doktor Mengele, i Muhammad Atta, když řídil unesené letadlo proti věžím newyorského obchodního centra, i fanatický přívrženec Hamásu, když opásán trhavinami nastupuje do školního autobusu. Není ideologie tak zvrhlé, ani činu v jejím jméně tak hrůzného, aby nebyl veden vírou v dobrý účel. A pochopitelně i v nezbytnost jakýmikoliv prostředky odstranit ty, kteří stojí vznešenému cíli v cestě.

Kdybychom rozvinuli páně Uhdeho ideu ještě o kousek dál, vyplynulo by z ní logicky, že i kapsář, i loupežný vrah jedná v duchu vyznávaných, totiž zločineckých hodnot. Pročež, jak patrno, chybí cosi v argumentaci myslitelově, a budu tak smělý, že povím co: záleží velice na obsahu vyznávaných hodnot. Je-li mizerný, záporný, zločinný, není jednání v jeho duchu okolností vše-omluvně polehčující, nýbrž přitěžující. Individuální zločinec je schopen v duchu jím vyznávaných hodnot zavraždit kvůli padesátikoruně chromou babičku. Ideologický zločinec je, rovněž v duchu jakýchsi hodnot, připraven se podílet na vyvražďování milionů. Snad jsem teď zašel až příliš daleko, ale tak to dopadá, když dovedeme bláznovskou logiku na konec jejího bláznění.

Upíše-li se kdo peklu, nesmí se pak divit, že peklo usiluje o jeho duši. Uvádí pan Uhde příklad své kamarádky, již estébáčtí pekelníci vábili do svých tenat takto: Vždyť jste vlastenka! Vy nechcete pracovat pro svou vlast? Jak řečená vlastenka zareagovala, už nepraví, ale můžeme si to domyslet z hned následujících vět: Tehdy podat zprávu o nepříteli byla povinnost. A jako právnický synek mám i dojem, že to bylo povinné. I hleďme, jaké hodnoty lezou z nitra disidentova. Ba ne. Jsou, vzácný muži, povinnosti uložené zločinným režimem, má-li kdo tu smůlu, že do něj z dopuštění Božího spadl; není však mravní povinností jich být poslušen. Stojíť povinnost mravní vždy a za všech okolností nad povinností lotrovskou. Neplatí ani výmluva, že plnění lotrovské povinnosti bylo za těch časů nevyhnutelné, jelikož neuposlechnutí mohlo mít zlé následky. V té pasti nikdo uvíznout nemusel, do ní se přece lezlo z vlastní vůle, ať vypočítavé, ať hlupácké. Ale i pak byly cesty, jak z ní vyklouznout. Někdo zpříma a mužně: tohleto, pánové, vám já dělat nebudu. Byli takoví, že tak učinili a odebrali se ohmatávat krumpáč; za nevstoupení do strany, za odmítnutí udavačské kariéry ani bolševik nikoho nezavíral, jen vyhazoval.

Znám i člověka mně blízkého, který se estébácké nabídce vyhnul tím způsobem, že pověsil na hřebík povolání, jež ho těšilo, a oddal se potulnému životu montážního dělníka, týden tuhle, týden tamhle, až ho poslové temné moci přestali obtěžovat. Došla též sluchu mého sága o jakémsi muži, jenž vyzván estébé k donašečství si vyžádal týden na rozmyšlenou; po uplynutí té lhůty se dostavil s rozjasněnou tváří, tak jo, soudruzi, budu vám dělat toho informanta, poradil jsem se s naším velebným pánem, a on mi to schválil. »Ježíši,« chytli se prý estébáci za hlavu, »koukejte vypadnout, vy troubo!« Za pravdivost té povídky neručím, ale není-liž pěkná?

Zbývá vyřešit problém, jak by si dnes měl počínat ten, kdo v oné temné době lotrovským hodnotám uvěřil, snad i úkol udavačského důvěrníčka na sebe vzal, pozdějším zmoudřením však od rudé víry odstoupil. Tedy především: nehledat cestičky, jak se z někdejší zhlouplosti vymluvit. Nevystupovat v roli kazatele, v níž se neosvědčil, nepoučovat, neřečnit, sebeobranné traktáty nesepisovat, z nichž beztak stará špína vždycky nějakou dírou vypluje, jak pan Uhde co nejnázorněji předvedl. Uznat, že byli jiní, rozumnější, a neklást se za příklad. To v případě těch, kteří komunistické lotrovině přizvukovali, ale zlého činu se nedopustili, ať jim v tom bránil zbytek mravního vědomí, ať proto, že se jim nenaskytla příležitost.

Těm pak, kteří mez zlého činu překročili, těm, jejichž svědomí tíží zničené životní dráhy obětí, léta kriminálů, slzy a zoufalství, zbývá cesta jediná, cesta pokání. Za starých časů se kající zlovolníci k stáru uchylovali do klášterů; to by mohla být dobrá rada i dnes. Z tisku se dozvídáme, že trapistická řehole zřídila klášterní útulek v Novém Dvoře na Toužimsku, tam by se mohl uchýlit bývalý komunistický přisluhovač, míra jehož hříchů převýšila odpustitelnou mez, a dožít konce svých dnů v modlitbách, mlčení a práci. Nebo také neudělat nic z toho, vstoupit do KSČM, zlobit se na americký radar a říkat - ono za toho Gottwalda nebylo všechno tak zlé, a on měl ten Stalin kus pravdy. Jest upřímný bolševik lepší licoměrného obrácence