Leden 2009

Zápis z ustavující schůze Strany prostého lidu

Luděk Frýbort

Vážení spoluobčané, dámy a pánové, sestry a bratři, soudružky a soudruzi, drazí voliči! My, jimž blaho prostého lidu vždy bylo nejvyšším zákonem, jsme se zadostiučiněním uvítali výsledek krajských voleb, v nichž jste tak nesmlouvavě zúčtovali s těmi, kdo by rádi z vašich krvavých mozolů vysáli po třicetikoruně a dali ji nějakým doktorům. Jako začátek to bylo dobré. Ale my, jimž blaho prostého lidu je ... kdepak jsem to ... jo, tím zákonem, pozvedáme hlas a voláme: to nestačí! To bychom se spokojili s málem, bratři a soudružky! Táži se: kdo chodí k doktorovi? Ten, kdo je nemocný, odpovíte mi jistě. Velmi správně. A já se opět táži: je to nějaké povyražení, být nemocný? Nezasloužil by si spíš prostý, churavějící občan, aby byl za své strádání odškodněn? My, co nám leží na srdci blaho lidu, navrhujeme, aby každý prostý občan, jakmile vezme u doktora za kliku, nejenže nebyl nucen vysolit třicet korun, nýbrž aby je dostal! Tak, sestřička otevře šuple, tady máte třicek kaček, pane paciente, kupte si za ně něco pěkného na sebe. A jakýchpak třicet kaček. Co si dnes pracující člověk koupí za tři pětky? My, jimž je prostý lid nejvyšším, ééé, tohleto, podáváme návrh, aby každý u doktora dostal stovku! Nebo hned dvě. Nechť prostý lid rozhodne v referendu, zda chce dostávat u doktorů po stovce, nebo po dvou! A ve špitále jakbysmet: přijde ráno sestřička, rozveze snídani, jen se hezky napapejte, pane, a tady máte k tomu rohlíku dvě stovky. Jen tomu se dá říkat lidová politika! A my vám ji, soudruzi a dámy, zaručujeme. Volte nás, a uvidíte!

Ale teď mě napadá, ještě jsem vám nepředstavil naši novou stranu, co jsme ji zrovna založili. Českou demokratickou stranu rovnosti, sociální spravedlnosti a blahobytu pro všechny, ČDSRSSBPV ... no, já vím, je to trochu dlouhé, tak tedy řekněme SPL, Stranu prostého lidu. Vše pro lid! Vždy s lidem, nikdy proti němu! Vy s námi, my s vámi! Doktorům třicet korun, lidem bídu? S námi ne! Dejte se do strany SPL! Nebo se do ní ani dávat nemusíte, stačí, když nás budete volit, znal bych pár šikovných mládenců, co v tom dovedou chodit a taky chtějí pro prostý lid to nejlepší, ti už to zastanou sami. Ale to pořád ještě není všechno. Samozřejmě se prostý lid nemůže spokojit jen s bezplatným, ba ani s finančně zvýhodněným zdravotnictvím, i jiné oblasti občanského života je třeba zvýhodnit, školství především. Jen upír, sající krev z žil pracujícího lidu, si může přát, aby se někdo ve státním zájmu vzdělával a ještě za to musel platit. Pryč s takovými móresy! Vaše doba minula, vydřiduchové! Málo bylo pastelkovného, my naší prosté pracující mládeži zajistíme písankovné, čítankovné, pravítkovné, na vyšším stupni skriptovné a počítačovné ... ale co bychom to takhle rozpatlávali: každý žák základní školy nechť obdrží měsíčně, řekněme, tisíc korun, na středním stupni dva tisíce, vysokoškolák deset tisíc. Prosím? Nějaký hukot v sále? Dobře, může to být i víc, já se nehádám. Vůle lidu nade vše, pročež i ve věci finanční náhrady prostému žákovskému lidu uspořádejme referendum, vážené spolusoudružky a bratři. Každý ať udá sumu, již pokládá za přiměřenou, a my vítězný návrh prosadíme v parlamentě jako zákon. Paragraf ten a ten, každý má právo na odměnu za to, že chodí do školy. Tak!

Dále je tu, ano, správně, dále je tu problém veřejné dopravy. Taky to není žádný med, cpát se ráno v tramvaji a ještě si k tomu kupovat jízdenku. Tak si páni představují sociální spravedlnost? My, co jsme vždycky s lidem a nikdy... Klid, prosím! Ten prostý pracující občan tam vzadu ... co jste to říkal? Kde že na to chceme vzít? Ale prosím vás. Zdroje jsou! Dokud máte v kapse poslední groš, zdroje jsou! To vám zaručuju! Co? Vstupenky na fotbal? Jistě, jistě, i fotbal je nezadatelnou potřebou prostého lidu, bude se o tom uvažovat, spolehněte se. Až zase budou volby, hlasujte pro nás, dámy, soudruzi a bratři, a budete se mít ... no, jako v ráji. Neboť co je ráj, ptáme se. Totéž, co pro drobný prostý lid chystáme my: ráj je, když se nikdo nemusí o nic starat a všichni se mají dobře, ba znamenitě. Co prosím? Že všichni taky mají holou ... no, dejme tomu. Tak mají. Ale jen když je hezky. V případě nepříznivého počasí naše strana každému zajistí teplé oblečení dle vlastního výběru, pochopitelně zdarma. To vám slibujeme.

A teď k dalšímu bodu našeho programu. Co jsem to ... jo. Jak víte, ta nesvědomitá banda, co je zrovna u vlády, chce stavět tamhle v Brdech nějaký radar. S námi nikdy, sestry soudružky! Uspořádáme referendum ... nebo ani nic pořádat nemusíme, každý ví, že tři čtvrtiny prostého českého lidu jsou proti tomu krámu, kolem kterého všichni v okruhu dvaceti kilometrů dostanou bezplatně ... ééé, všichni dostanou rakovinu. Víc se o tom bavit nemusíme, lid je proti, to stačí. Leda by si to lid rozmyslel a tři čtvrtiny, ale co, půl lidu a jeden volič by chtěli ten radar mít. V tom případě slibujeme, že postavíme hned tři radary, ať na to padne majlant. Sami nejsme nic, bratři a občanky, s lidem jsme vše! Přání lidu nejvyšším jest příkazem! Tak, slibuji vám, to od teďka bude se vším. Když naši stranu prostého lidu ovšem zvolíte. Ale to vy jistě zvolíte, protože kdo jiný by vám přislíbil tolik životních jistot? Takový blahobyt? Ani ten Paroubek ne, občané a soudružky, ani ten Paroubek ne, a že umí slibovat! Taky je tady ta věc s tou Lisabonskou smlouvou. Nevím, proč se kolem ní nadělá tolik řečí. Že prý jí nikdo nerozumí... A nač, ptám se, potřebuje prostý pracující občan něčemu rozumět? Stačí, když ví, že je ta smlouva k ničemu. Necháme o ní všelidově hlasovat, a ukáže se. Když podepsat, tak podepsat. A když ne, tak ne. Všechno zařídíme. Když jsme u toho, i o té Evropské unii říká spousta lidí, že k ničemu není, jen by nás ráda připravila o naši, jak se to ... jo, tuhletu identitu. Zůstat, nebo vystoupit? Lid rozhodne, vážení bratři a soudruzi, náš prostý, ale moudrý lid! Nějaká připomínka, prosím? Že nám z toho Bruselu kapou pěkné prachy? To víme, bratři a občanky, a také to řádně zohledníme. Vystoupíme z té zlotřilé Unie, když si to prostý lid bude přát, ale prachy nám páni z Bruselu můžou klidně posílat dál, toho jim, troubům, rádi dopřejeme. Lid jim udělal tu milost, když o to tak moc stáli, a vstoupil do té jejich Unie. Lid rozhodne, a zase vystoupíme. A z toho jejich NATO taky. Nemusí se to s tou milostí přehánět. Cože? Kdo nám teď zaručí naši bezpečnost, říkáte, vy tam vzadu? Jednoduchá věc. V krajském výboru naší strany v Karlových Varech je, rozumíte, nějaký Ignatij Solověvič Gulagov, má vynikající styky s nejvyššími místy jedné nejmenované mocnosti, ta už se nám o bezpečí postará. Je to přece v naší české tradici, nechávat obranu, osvobozování a takové věci jiným, nebudeme na tak osvědčené metodě nic měnit.

Ale klid, prosím, klid! Nechte toho křiku, soudružky, sestry a pánové, pěkně jeden po druhém! Je tady takový návrh ... no dobře. O všem se dá mluvit. Že prý by se už konečně jednou mělo místo toho rozhazování peněz začít šetřit. Omezit byrokracii. To víme sami, vážení občané. Naše strana pověřila jednu prestižní agenturu průzkumem veřejného mínění, a ukázalo se, že 98,9% našeho prostého, moudrého lidu žádá na svém státu, aby šetřil! Aby omezil byrokracii! Všelijací Topolánkové a Paroubkové to vědí taky, ale nedělají nic. Nic, soudruzi! My, kteří bychom pro vás, prostý lid, srdce rozdali ... ale to by se už ukázalo, čí ... slibujeme, že začneme šetřit. Okamžitě, nemilosrdně, padni komu padni! Ale prosím, prosím, uklidněte se, to se ví, že na vaše sociální dávky vám nesáhneme, nejsme takoví psi. Naopak, sociální dávky navýšíme, ať se mají dobře i ti, kteří se vinou bezcitného systému musí flákat. A nízké mzdy zvýšíme, vydáme takový zákon, a nízké mzdy se zvýší. Střední mzdy? Ty samozřejmě také. Ale ano, ano, k podpoře vaší myslivecké jednoty taky přihodíme nějaké procento, to by tak hrálo, na lidové myslivosti škudlit. A olympijský stadion postavíme, ovšem, ovšem, a ještě větší, než chce pan Bém. Co? Pořád nějaké námitky? Vidím, sestry a vážení občané, že jste nepochopili princip šetření, jak mu rozumí naše strana, co ve všem všudy hájí zájmy prostého lidu. Šetřit se musí, ale ne na vás, občane! Na vás taky ne, vy tam! Na vás taky ne! Nikomu, jak tady sedíte, na jeho těžce zasloužený příjem nesáhneme, to těm ostatním! Daně? Daně zvyšovat nebudeme, a když, nikdy ne vám, vždycky někomu jinému! Už chápete, jak v sociálním státě funguje šetření? To jsem sám rád.

Mimochodem, totéž platí pro veřejné stavby. Dálnice, obchvaty, přemostění, mně nemusí nikdo nic vyprávět, sám vím, jaké starosti trápí mnohého těžce pracujícího prostého občana. Přijde prostý občan ze šichty, chce spát, a ona mu kolem baráku rámusí nějaká dálnice. Uděláme přítrž té velkopanské bezohlednosti, naši prostí občané! Je tady někdo z Olešky? Vy dva? Výborně. A z Břežánky? Nikdo? Výborně. Navrhneme změnit územní plán v tom smyslu, aby dálniční obchvat nevedl kolem Olešky, ale kolem Břežánky. Všichni spokojeni? Tak vidíte, jak to jde, když se chce. Aha, ještě že jsem si vzpomněl ... a budou se dělat reformy, himlhergot. Agentury zjistily, že lid si žádá reforem, a když lid, tak my taky. Svět takovou reformní partaj neviděl. Ale ne ne ne, to se ví že ne jako ten nelida Julínek, reformy ano, ale aby nikomu neubylo a nikdo se na nás nenaštval. A je po problému.

A teď, drazí přátelé, vážení spoluobčané, dámy a soudruzi, soudružky a pánové, drazí voliči! Už víte, jak vás chce vést ku štěstí a životním jistotám naše Strana prostého lidu. Všechno jste pochopili a promysleli. Je to tak? Je, jak vidím. Výborně. Zvedněte nyní ruku všichni, kteří jste se po zralém uvážení rozhodli dát v příštích volbách svůj občanský hlas naší straně, Straně prostého českého lidu! Tak honem! Les rukou! Co ... co ... kde je asistent ... dolaď si ty zesilovače, Véno, lidé neslyší ... co? Že reproduktory řvou jako bejk? Ale to vás tedy nechápu, vážení spoluobčané, opravdu, ale opravdu nechápu. Toho Paroubka jste všichni volili jako blázni, a přitom vám taky jen sliboval, co vám na očích viděl, jenomže ne tak velkoryse. No dobře. Uznávám chybu. Slibuji vám, drazí spoluobčané, sestry a soudruzi, že vám slíbím všechno, co vám slíbil ten Paroubek, a ještě spoustu krásných věcí navíc! Zvedněte ruce ... zase nic? Pak u mě nejste vážení spoluobčané, sestry a pánové, dámy a soudruzi, ale banda pitomců, kteří naletí na špek každému tlučhubovi. Nic, konec, táhněte domů, skládám funkci, rozpouštím stranu, volte si koho chcete, třeba toho Paroubka. Však on vám ukáže, holoto!