Leden 2009

Zánik Slezska

Franz Chocholatý-Gröger

Proces zániku Slezska začal v říjnu 1918 ještě před říjnovým převratem a vyhlášením samostatného státu česko-slovenského na území korunních zemí Čech, Moravy a Slezska. Na tábor na Ostré Hůrce u Chabičova byl požadován samostatný stát (1). Vývoj na Těšínsku se již ubíral poněkud jiným směrem, na schůzi v Těšíně /Teschen, Czieszyn/ se zástupci polských politických stran usnesli na příslušnosti Těšínska k Polsku. Tyto polské národní snahy vyústily ve vytvoření Rady Narodowe dla Księstwa Cieszyńskiego ustanoveného 19. 10. 1918 ještě v intencích císařského manifestu. Česká strana postupovala ještě disciplinovaně či opatrněji a vyčkávala zpráv z Prahy a teprve 29. 10. 1918 byl ustanoven v Polské Ostravě zatímní Národní výbor pro Slezsko. Téhož dne vydává v Orlové Rada Narodowa proklamaci Ludu śląski! A s odvoláním se na právo samourčovací presidenta Wilsona „slavnostně vyhlašuje státní příslušnost knížectví Těšínského ke svobodnému, nepokořenému, sjednocenému Polsku a přebírá nad ním státní moc“. (2) Jak se praví v prohlášení datovém 30. 10. 1918 v Těšíně/Cieszyně, mají hranice stanovit vlády v Praze a ve Varšavě. Toto oznámila, s datací 29. 10. 1918, zemskému prezidentu, ten však neakceptoval tento zámět a ustanovil polského okresního hejtmana ve Fryštátě. Tento krok Rady Narodowe vedl k tomu, že 30. 10. 1918 byl v Polské Ostravě ustanoven 32členný Zemský národní výbor pro Slezsko, tvořený zástupci politických stran dle výsledků voleb do Říšské rady z roku 1911. Následného dne tento Zemský národní výbor vydává prohlášení datované 1. 11. 1918, že se ujímá vlády nad celým Slezskem a nařizuje, že mají být zřizovány místní a okresní národní výbory. Dne 30. 10. 1918 vydává dr. Robert Freißler provolání o vyhlášení provincie Sudetenland jako součásti Deutsch-Ősterreich na území západního Slezska osídleného německy hovořícím obyvatelstvem a to také na základě práva sebeurčovacího. Na území Slezska v daném okamžiku existovaly čtyři správní orgány usurpující si moc nad správou Slezska, ale jen Dr. Robert Freißler a Hans Jokl jednali o převzetí státní správy, aprovizačních a bezpečnostních záležitostech s c. k. zemským presidentem baronem Adalbertem Widmannem. Od něho vláda Sudetenlandu převzala kromě agendy Zemské vlády i agendu vojenskou. (3) Na druhé straně Zemský národní výbor a Rada Narodowa vedou spolu jednání ve snaze zabezpečit nejnutnější otázky správy v regionu a uzavírají 2. a 5. 11. 1918 v Orlové a Polské Ostravě dohody, při kterých byla stanovená demarkační linie dle národnostního složení obecních zastupitelstev s tím, že definitivní hranice budou stanoveny na základě jednaní vlád obou státu. Po úspěšném obsazování území s německy mluvícím obyvatelstvem českým vojskem se z české strany od listopadu 1918 objevují požadavky, aby sporná území byla obsazená dohodovým vojskem.

Když po obsazení Sudetenlandu byl Zemský výbor rozpuštěn a nahrazen Zemskou správní komisi a dále dochází k vytváření nových správních úřadů loajálních k novému státu. V národnostně smíšených oblastech byly rozpuštěny městské a obecní rady s německou většinou a nahrazeny jmenovanými správními komisemi. Na Těšínsku se situace v mnohém nezměnila a když bylo vyhlášeno vypsaní voleb do polského Sejmu, které se měly uskutečnit 29. 1. 1919 i na území Těšínska pod správou Rady Narodowe požadovala česko-slovenská vláda odvolání voleb na sporném území a požadovala, aby polská vláda uznala česko-slovenskou svrchovanost nad tímto územím. Toto oficiální stanovisko bylo vyjádřeno v Masarykově parlamentním poselství z 22. 12. 1918 a také v jeho novoročním projevu. (4)

Ve dnech 23. 1. až 30. 1. 1919 československá strana na území Těšínska vojensky zasáhla. Tento postup byl na mírové konferenci přijat velmi nevraživě. Došlo ke střetu chápaní hranic státu na základě práv historických z pozic českých a práv sebeurčovacích či etnografických z pozic polských. Mezispojenecké komise se přikláněla k etnografickým argumentům, Němci a Šlonzaci nabízeli neutralizační projekty.

V dubnu se poprvé objevuje snaha řešit problém plebiscitem a dochází 27. 9. 1919 k rozhodnutí o vyhlášení plebiscitu a od 30. ledna 1920 působí v Těšíně dohodová plebiscitní komise, která se 3. února ujímá správy území. Teprve velvyslanecká komise vydává 28. 7. 1920 ve Spa oficiální rozhodnutí o československo-polských hranicích na Těšínsku, Oravě a Spiši. Těšínsko bylo rozděleno mezi republiku Československou a republiku Polskou tak, že Československu zůstaly soudní okresy Frýdek, Bohumín a Slezská Ostrava, kdežto z okresů těšínského, jablunkovského a fryštátského pouze část, a to okresy o rozloze 1269,45 km? se 286.000 obyvateli, kdežto Polsku byly přiděleny celé soudní okresy Bílsko (Bielsko, Bielitz), Skočov (Skoczów, Skotschau) a Strumeň (Strumień,Schwarzwasser) a část okresů těšínského, jablunkovského a fryštátského o rozloze 1012,86 km?se 148.821 obyvateli. (5)

Československá vláda začala ihned obnovovat moc na získaném těšínském území, ve dnech 6. -10. 8. 1920 přišlo na toto území vojsko a četnictvo a bylo proklamováno obnovení platnosti právních předpisů. V roce 1927 pak došlo k zániku Krajowej Rady Narodowej w Cieszynie.

Proti hranicím Slezska z roku 1918, mimo výše uvedenou ztrátu, došlo také k rozšíření území Slezska. Versailleská mírová smlouva přiznala jižní část Ratibořska, neboli historicky přesněji severovýchodní část knížectví Opavského, Československu a to bez plebiscitu. Nejednalo se o území, jehož obyvatelé by toužili po připojení k Československu, jak o tom psala, nejen prvorepublikánská, ale i pozdější československá propaganda. V pročeskoslovenském duchu působili toliko někteří faráři (např. Otava v Kobeřicích, Stanke v Hlučíně, Schneider z Dolního Benešova, Hlubek z Bořutína či Jurečka z Kravař). Není znám osud dvou memorand. která měla podpořit připojení k ČSR. V letáku z podzimu 1919 pod názvem „Kde nám bude lépe, v Německu nebo české republice?“ se hovoří, že Moravci z Ratibořska a Hlubčicka se již nemohou dočkat spojení s „vlastí“ a popisuje se jaké slasti je budou čekat v nové vlasti. (6)

Proti připojení se konala 14. 5. 1919 v Ratiboři velká manifestace, na níž byla proklamována „bratrská shoda Hornoslezanů německého, polského a moravského jazyka“. Byl požadován plebiscit a to i po uzavření Versailleské smlouvy. Hlučíňané se v soukromém hlasování vyslovili 93,7 % pro zachování v Německu. Hlučínsko pak bylo definitivně připojeno k republice 4. února 1920 (7) a obyvatelstvo přivítalo tato připojení chladně a vesměs s nedůvěrou a rozpaky, další vývoj na Hlučínsku jejich obavy potvrdil.

Mimo to se 4666 ob. rozhodlo optovat pro Německo. Od 1. 5. 1920 byla v Hlučíně zřízena okresní politická správa podřízená zplnomocněnému komisaři pro Ratibořsko, kterým se stal zemský prezident Josef Šrámek. Připojená část Pruského Slezska měla rozlohu 316 km?a to s obcemi Hať a Pišt´, které byly připojeny v roce 1923.

Československé Slezsko mělo pak od června 1920 rozlohu 4452 km?, což je o 698 km?méně než mělo Rakouské Slezsko v roce 1948. Okresní členění akceptovalo stav před rokem 1918 s tím rozdílem, že k nynějšímu Slezsku již nenaležely soudní okresy Bílsko, Strumeň a Skočov a město Těšín bylo rozdělené řekou Olzou na českou a polskou část. Česká část nesla nyní název Český Těšín a ten se stal městem a sídlem politického okresu se soudními okresy Český Těšín a Jablunkov. Slezsko se členilo na 9 politických okresů: Bílovec, Bruntál, Český Těšín, Frýdek, Frýštát, Frývaldov, Hlučín, Krnov a Opava-venkov a 2 statutární města: Frýdek a Opava.

Pokud se týká zemské samosprávy, ta v podstatě na území Slezska neexistovala a zemský sněm nebyl obnoven. Okresní národní výbory, které vznikaly od října 1918, byly zrušené dnem 27. 12. 1918 výnosem vydaným Josefem Šrámkem, tehdy nově jmenovaným správcem zemské vlády slezské. Zemský národní výbor v Opavě pak koncem srpna 1919 zcela zanikl. (8) Jeho činnost v podstatě vykonávala Zemská správní komise, jejíž členové byli jmenování vládou. V té době se rozhořel boj o to, kde bude sídlo Zemské vlády slezské. Již v době existence Sudetenlandu představitelé národních výborů z Ostravska a Frýdecka požadovali, aby se sídlem tohoto úřadu II. stolice stala Moravská Ostrava. A to jako hospodářské a politické centrum severovýchodní Moravy (okresy Nový Jičín a Místek) a východní části západního Slezska – okres Bílovec. Opava je hlavně střediskem němectví západoslezského. Zemská vláda začala působit v Opavě již den po obsazení Opavy českým vojskem a to 19. 12. 1918. Na jejím čele stál Josef Šrámek a byl mu zachován také tradiční titul zemský prezident. Od 7. 2. 1922 byla slezská zemská vláda přejmenována na Zemskou správu politickou.

Dne 18. 4. 1920 proběhly v Slezsku parlamentní a 25. 4. 1920 senátní volby a to mimo Hlučínsko a Těšínsko (v obou územích se nekonaly také v roce 1919 volby obecní.). Slezsko bylo pro volby do parlamentu rozděleno do dvou volebních krajů - XII.Olomouc a XIV. Moravská Ostrava, pro volby senátní do kraje VII. Moravská Ostrava, složeného z výše jmenovaných krajů volebních XII a XIV.

Již v roce 1920 se uvažovalo o zrušení Země Slezské a to v souvislosti s přijetím zákona č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“. Území dosavadní Země Slezské, mělo být rozděleno mezi župy XII. Olomouc, XIV. Moravská Ostrava a XXI. Český Těšín. Slezské okresy Bruntál, Frývaldov, Javorník, Vidnava, Vrbno se měly stát součásti župy XII, a soudní okresy Město Albrechtice, Horní Benešov Bílovec, Cukmantl, Hlučín, Jindřichov, Klimkovice, Krnov, Odry, Opava, Osoblaha, Vítkov měly být součástí župy XIV. Jedině Těšínské Slezsko mělo zachovat území v hranicích z roku 1918. Bohužel rozhodnutím ve Spa tato župa zanikla. Vládní návrh zákona byl podán, po dlouhých tahanicích 16. 10. 1919. České politické kruhy na Slezsku byly pro nové správní rozdělení a to především jako hráz proti separatismu s tím, že Češi by tvořili při zachování historických hranic Slezska jen značnou menšinu obyvatelstva. Podle toho by byla měřena i jejich práva, proto není zde vážných důvodů udržet slezskou autonomii. Někteří navrhovali připojení Slezska k Moravě a ostravští sociální demokraté přišli s myšlenkou na vytvoření společné ostravsko-slezské župy. Při tvorbě župy XIV. se vedl dlouhý spor o sídlo župy XII., zda sídlem má být Opava či Moravská Ostrava. Proti byly především odbory, hrozících až generální stávkou v případě, že sídlem župy bude Opava. Situaci zachránil ústavní výbor, kde 21. 2. 1920 při hlasování rozdílem jednoho hlasu zvítězila Moravská Ostrava.

Odpor proti župnímu zákonu byl především na Moravě a to u většiny politických stran. Župní zákon byl částečně realizován na Slovensku od roku 1923, v českých zemích po dobu sedmi let k realizaci nedošlo. (9) Pokud se týká snahy vytvořit župy jako ochranu proti německému separatismu - pak župa Karlovy Vary měla 95 % Němců a župa Česká Lípa 86% Němců a také obě župy se slezskými okresy – Olomouc 36% Němců a Moravská Ostrava 23% Němců. Protože župy se shodovaly s volebními kraji, měly také stejný potenciál Němců jako voličů. Po volbách 1920 v německých okresech měly nejsilnější pozice koalice DNSAP + DNP dále pak DSAP, DCSVP, v národnostně smíšených okresech ČSSD, ČSL, DNSAP + DNP (Opava, Bílovec) DSAP (Bílovec).

Podle výsledků sčítání lidu v roce 1921 žilo v Československém Slezsku 672 268 ob. (včetně 49 530 cizích státních příslušníků a to 38 211 na Těšínsku a 11 319 na Opavském Slezsku) a to 311 183 na Těšínsku a 361 268 na Opavsku. Podle národnosti: Těšínsko - 177 626 Čechů (65,1%), 69 360 Poláků (25,4%), 23 005 Němců (9,5%). Opavsko: 118 568 (33,9%) Čechů, 229 360 Němců (65,6%).

Češi byli na Opavsku a to i přes přírůstek Čechů, kteří jako státní zaměstnanci, vojáci, policisté a zaměstnanci dráhy a pošty přicházeli do okresů zcela osídlenými Němci, v postavení národnostní menšiny. Také na Hlučínsku tvořili Češi 69% a Němci 31% obyvatel, zde byl však pokles Čechů daný tím, že podle pruských zákonu se národnost určovala podle mateřského jazyka, za kterou považovali řeč moravskou a za Čechy se nepovažovali a většinou nesouhlasili s připojením k ČSR.

Nutno také uvést, že na Hlučínsku docházelo k vynucovanému přihlášení se k české národnosti, o čem svědčí interpelace v parlamentu. Na Těšínsku pak bylo specifikum a to zjišťování a registrování Šlonzáků, kteří se dále dělili na Šlonzáky-Čechoslováky (Čechy), Šlonzáky-Poláky a Šlonzáky-Němce a tito pak dle toho byli přiřazováni k jednotlivým národnostem. V roce 1921 zde žilo 47 314 Šlonzáků a z toho bylo 24 299 Šlonzáků-Čechoslováků (Čechů), 21 607 Šlonzáků-Poláků a 1 408 Šlonzáků-Němců. (10)

Před volbami v roce 1925 bylo nutno změnit také volební zákony. Novelizace volebního řádu do sněmovny z r. 1920 je odůvodněna hlavně rozdělením Těšínska. Rozhodnutím konference velvyslanců v Paříži ze dne 28. července 1920 bylo totiž Těšínsko, jak je nám známo, rozděleno mezi republiku Československou a republiku Polskou. Novelizace volebního řádu do sněmovny z r. 1920 je odůvodněna hlavně rozdělením Těšínska. Rozhodnutím konference velvyslanců v Paříži ze dne 28. července 1920 bylo totiž Těšínsko, jak je nám známo, rozděleno mezi republiku Československou a republiku Polskou tak, že u našeho státu zůstaly celé soudní okresy Frýdek, Bohumín a Slezská Ostrava, kdežto z okresů těšínského, jablunkovského a frýštátského pouze část.

Jen nedopatřením se stalo, že v nyní platném volebním řádu byl pojat soudní okres Jindřichov ve Slezsku snad jako moravská enkláva do volebního kraje XII. - olomouckého - a okres Cukmantl do volebního kraje XIV. – ostravského. Ale zmíněné okresy s volebními, s kraji, do nichž byly přiděleny, nesouvisejí. Toto nedopatření či tisková chyba se touto novelou napravuje tak, že okres Cukmantl se přiděluje do volebního kraje olomouckého a Jindřichov do moravsko-ostravského. (11)

Ve Slezsku se začalo intenzivně diskutovat plánu na sloučení Slezska a Moravy a zániku Země Slezské počínaje lednem 1927. Župní výbor Československé sociálně demokratické stráně dělnické (ČSDSD) přijal 18. 1. 1927 usnesení o protestech proti připojení Slezska k Moravě a požadoval, aby bylo urychleně zřízení žup a samospráva byla decentralizována. Z českých politických to byli komunisté, kteří zahájili v únoru sérii protestních veřejných schůzi proti sloučení „průmyslového Slezska s agrární a klerikální Moravou“ a to především ve východním Slezsku, kde se po volbách 1925 stali nejsilnější polickou stranou hlasů (s. o. Slezská Ostrava 31,06%, s. o. Bohumín 22,46%, s. o. Fryštát 30,41 %) nebo druhou nejsilnější za Polským svazem lidovým a dělnickým (s. o. Český Těšín 19,38%, POL 34.87%, s. o. Jablunkov 22,89 %, POL 56,68 %). Komunisté se také nejvíce ztotožňovali s maximálními požadavky polského národního programu a prohlašujíc se také jediného zastánce a obhájce polské menšiny. Jak psala tehdejší publicistika, proti spojení Slezska s Moravou protestovaly všechny tři národnosti

Proti spojení byli němečtí sociální demokraté (DSAP) a Polska Socjalistyczna Partia Robotnicza (PSPR), podle které by spojení „postihlo nejvíce polskou menšinu, která by v parlamentních a zemských volbách nezískala ani jeden mandát“. Ve východním Slezsko vystupoval nejostřeji proti spojení J. Koždoň, který svůj nesouhlas formuloval ve své brožuře Das Reich unserer schlesischen Heimat auf die verwaltungsmäßige Selbständikeit. Spojení Slezska s Moravou bylo pro Koždoně životní tragedii umocněnou pocitem křivdy z nesplněných slibů a ujištění z plebiscitního období (Tusara, Masaryka a jiných) a přispělo k jeho příklonu k německému táboru ve Slezsku. O Koždoňovy argumenty se také opírali nejen poslanci negativistických německých stran (DNSAP, DNP) při svých vystoupeních v parlamentu proti připravovanému zákonu a také při veřejných schůzích a vystoupeních, ale také německé sociální demokracie. Dne 30. 6. 1927 poslanec Rudolf Heeger (DSAP) řekl mimo jiné: Projednávány zákon přináší však také, nehledě ke zpátečnickým a konservativním ustanovením, sloučeni Slezska s Moravou. Po staletí dochovanou samosprávu má ztratiti tato zem, obyvatelstvo její nemá míti více práva voliti si zástupce, jejichž úkolem by bylo, aby sami obstarávali a vyřizovali kulturní, humánní a hospodářské záležitosti. Budoucně má rozhodovati o nejdůležitějších slezských životních otázkách čtyřnásobná většina moravských zástupců To jest nepopiratelnou skutečnosti, a přes to jsou příslušnici německé křesťanskosociální vládní strany a k tomu ještě slezští zástupci toho schopni, že slovem i písmem poukazuji k tomu, ze slezské obyvatelstvo nepotřebuje se tolik rozčilovati, že se jim naopak podařilo dosíci značně velkých a rozhodných úspěchů pro slezskou zemi. Sám dr. Šrámek pokusil se v jedné schůzi v Brně zjistiti na základě dějinných výsledků, že Slezsko bylo odedávná součásti Moravy. Pan dr. Šrámek potřebuje jen pročistí si jistě zajímavý spis starosty Koždoně z Těšína a najde tam snůšku dějinných dokladu, že jeho dějinné vývody jsou naprosto falešné“ (12)

Politické strany zastoupené ve vládní koalici (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, Československá strana lidová, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, Bund der Landwirte und des ländischen Gewerbes (BdL), Deutsche christlichsoziale Volkspartei (DCSVP) a později Hlinkova slovenská ľudová strana a Československá národní demokracie Karla Kramáře) protestní kampaně nepořádaly, i když si byly vědomé, že slezští členové stran jsou proti spojení, ale dodržovaly stranickou disciplinu. Z českých mimo koaličních politických stran souhlasili se sloučením Moravy a Slezska především národní socialisté.

Ve Zprávě ústavně-právního výboru o vládním návrhu (tisk 831) zákona o organizaci politické správy čteme mimo jiné toto odůvodnění: „Vládní předloha navrhuje utvoření čtyř zemských celku: Čech, Moravy a Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Spojení Moravy se Slezskem vyvolala značně znepokojení v obyvatelstvu slezském bez rozdílu národnosti. Je nutno zde zdůrazniti, že spojení to nemá naprosto žádných vedlejších, skrytých úmyslů, namířených proti kterékoliv národnosti nebo sociální třídě. Úmysly takové naprosto by se nehodily do demokratické soustavy Čsl. republiky. Jestli se tvrdí z německo-nacionální strany, že má se to stati proto, poněvadž ve Slezsku je většina obyvatelstva německá, pak netřeba připomínati, že vláda republiky má dost moci a prostředku, aby každé zneužití této většiny mohla zameziti a že by tudíž nepotřebovala utkati se k prostředku spojení Moravy se Slezskem. Důvody jsou čistě administrativní. Jde o zjednání rovnováhy mezi jednotlivými zeměmi. Když v této přečine, nepřihlížíme k Podkarpatské Rusi, která má mírovou smlouvou zaručené zvláštní postavení, nebylo by dobré pro budoucí celkovou politiku státní, pro poměr státu k zemím v ohledu správním a zejména v ohledu finančním, kdyby mezi zeměmi nebyla jista kvantitativní rovnováha. Slezsko by bylo příliš malé, kdežto spojením s Moravou obdržíme vedle země české; dvě téměř stejně početné země, moravsko-slezskou a slovenskou, jež dohromady se rovnají asi Čechám, což vážně ulehči budoucí řešení problému autonomních financí. Netřeba vsak připomínati, že je toto spojení čistě administrativní, a že se v ničem nedotýká a nechce dotýkati historické individuality Slezska, jejíž důležitost stát příliš dobře poznal v době zápasů o Těšín, než aby chtěl jakýmkoliv způsobem zlehčiti nebo zmenšiti historický význam. (13)

Diskuse kolem tohoto návrhu vedla například k tomu, že prezidium Zemské správy politické zakázalo 26. 1. 1927 úředníkům politických a policejních úřadu veřejně se vyslovovat k projednávání reformy veřejné správy a spojení Slezska s Moravou.

Po usnesení župního vedení ČSDSD zaujímá své stanovisko také DNSAP, když na valné hromadě 14.2.1927v Moravské Ostravě vystoupil poslanec této strany Ing. Rudolf Jung s kritikou aktivistických stran, že opustily program sudetoněmecké autonomie za ministerská křesla. Je zajímavé, ale s obdobnou kritikou vystoupil poslanec ČSNS vůči politikům ČSDSD, že „rozbili vládní koalici a nechali svá místa ve vládě obsadit Němci“. (14))

Orgán Deutsche christlichsoziale Volkspartei (DCSVP) Das Volk na svých stránkách píše 29. ledna 1927: „To, co jsme nemohli věřiti, má se státi skutkem. Země slezská nemá nadále trvati jako politická správní jednotka a má s větší Moravou býti slita ve správní větší celek, který má slouti »Země Morava a Slezsko«. Počtářství chce dokázati, že tímto sloučením bude docíleno úspor. Mají-li Čechy patřiti Čechům, Slovensko Slovákům, Morava Moravanům, pak dejte též Slezsko Slezanům! Jestliže Podkarpatská Rus, která stojí v kultuře daleko za Slezskem, obdrží svou vlastní správu, patří tato rovněž vysoko stojícímu Slezsku. Bude toto volání v Praze slyšeno? Zajisté! Slezští poslanci bez rozdílu stran učiní pro své Slezsko vše, co je možné. My jim důvěřujeme.“

Pravé důvody, proč má dojíti k připojení Slezska k Moravě, vyslovily naivním a upřímným způsobem Lidové Noviny 28. ledna 1927: „Slezsko čítá při 670.000 obyvatel 300.000 Čechoslováků, 250.000 Němců, 70.000 Poláků, 50.000 cizinců, 400 židů. Jestliže zůstane Slezsko samostatným, neměli by Čechové většiny. Ačkoli republika trvá již 8 let, jsou zemské, státní a samosprávné úřady obsazeny převážným dílem německými úředníky. Jen v tom případě, že by Slezsko ztratilo svou samostatnost, bylo by možným, aby byl přebytek německého úřednictva ze Slezska na Moravu a naopak českých úředníků z Moravy do Slezska přeložen… Důvody zdravého rozumu, veřejného zájmu a ohled na věci národnostní vyžadují, aby padly hranice mezi Slezskem a Moravou.“

Popis události a postojů politických stran nejlépe popsal své řeči v senátu 14. 7. 1927 senátor Hans Jokl (DSAP): „Zvláště v tomto okruhu to sklaplo, neboť my víme všichni zcela dobře, že již před několika léty dr. Kramář, tento zloduch českého národa, zaujal stanovisko proti župnímu zřízení. Prohlásil tehdy, že župní zřízení se nesmí státi zákonem, poněvadž jsou tu dvě župy s německou správou. A ještě před několika týdny, a to 15. června napsal večerní list Národních Listů - Národ: Uskutečnění župního zřízení bylo by neštěstím pro obyvatelstvo… - pro české obyvatelstvo ovšem - nehledě k tomu, že i s národnostní stránky zřízení dvou převážně německých žup bylo by nejvýše škodlivé a nebezpečné. A tento list je dosti poctivým, aby po přijetí předlohy v poslanecké sněmovně napsal toto: Správní reformou byl učiněn velký krok ke vnitřní konsolidaci. Župní zřízení bylo by státní celek rozloučilo na množství nových útvarů. Zvláště velkými byly by bývaly škody národnostní; zřízením dvou převážně německých žup byl by dán podklad pro zřízení uzavřeného německého území, bylo by posíleno iredentistické hnutí a naše menšiny, byly by odsouzeny k zániku. To je pravá příčina, proč župní zřízení nesmí býti provedeno…… A všechny důvody, které německé vládní strany nyní pro sloučení Slezska s Moravou přivádějí k platnosti, jsou přitaženy za vlasy, jsou vypočteny jen pro ty naprosté hlupáky v jejich stranách, kteří nepřijdou na to, že je zde rozdíl mezi původním stanoviskem strany k těmto problémům a mezi stanoviskem dnešním. Dámy a pánové! I o těchto tak zvaných úspěších vyslovilo již slezské obyvatelstvo svůj úsudek. V 16 shromážděních, při nichž bylo přítomno na 70.000 německých účastníků, odmítlo jednohlasně obyvatelstvo tyto úspěchy a s tím současně i návrh na správní reformu a vy měli byste veškeré příčiny, dbáti hlasů slezského obyvatelstva, a to tím spíše, že by tím bylo jen uznáno právo, které bylo již r. 1848 obyvatelstvu přiznáno. Když byla r. 1848 ve slezském konventu na pořadu jednání otázka připojení moravských enkláv, byl podán návrh, v němž se říká: Není důvodu, proč by se nemohlo osvobozené obyvatelstvo připojiti ke svým slezským měšťanům, předpokládajíc, že tomu chce. Především bylo by nutno slyšeti projev mínění obyvatelstva enkláv. V roce 1848 byla respektována vůle obyvatelstva, chtělo se slyšeti obyvatelstvo; v r. 1927 zachází se s obyvatelstvem jako s děvkou, která má mlčeti a poslouchati, co je jí byrokraty předpisováno.“

Poslanci vládní BdL Mayer a Hanreich odůvodnili ve vyhlášce pro veřejnost své stanovisko, zaujaté v rozhodujícím hlasování a v tomto odůvodnění je řečeno: „Zákon o správní reformě je nejtěžší ranou, která dosud byla sudetskému německému lidu zasazena, tím těžší, že němečtí zástupci hlasovali pro zbavení práv lidu na poli národnostním a pro zardoušení posledních zbytků sebeurčení.“(15)

Postoje levice nejlépe uzavírá vystoupení senátora Wilhelma Herlingera (KSČ) za volební kraj Moravská Ostrava: „Aktivisté nejen že nemohli docíliti ani nejmenšího ústupku v národnostní otázce, ale obětovali dokonce vše, čeho národnostní menšiny ve svém boji za svá práva na državách dosáhli. To platí především o německém Slezsku. Poněvadž uzákoněním této předlohy zmizí rozdělení na župy, zmizí nejen obě německé župy, karlovarská a českolipská, a s nimi tak zv. německo-české území, ale i celé Slezsko bude ve velkém moravském správním území stlačeno v beznadějnou menšinu. Teď bude se ve Slezsku rychlíkovým tempem prováděti to, co v jiných krajích národnostních menšin z větší části jest již provedeno: Hromadné propouštění dělnictva, zřízenců a úředníků národnostních menšin v moravském správním území. Reforma správy značí úplný triumf byrokracie, byrokratických metod správních nad metodami samosprávnými. Oproti německému Slezsku znamená správní reforma konečné vydání všanc národnostních menšin české byrokracii. Přirozeně nesměřuje tato hanebná předloha nikterak proti zájmům německé buržoasie ve Slezsku, naopak.“ (16)

Brzy po přijetí zákona vyvstaly problémy a musel tedy parlament se usnést na změně přijatého zákona z 14. 7. 1927 čís. 125 Sb. z. a n., o organizaci politické správy. Již ve vládním návrhu ze dne 3. 2. 1927 bylo řečeno, že stanovena účinnost dnem 1. ledna 1928, jelikož k provedení všech obsáhlých prací, které budou musiti předcházeti aktivováni nových úřadů a orgánu, bude potřeba jisté doby k provedení různých opatření přípravná, personální a také bude nutná příprava voleb. Proto byl termín účinnosti na návrh ustavně-právního výboru poslanecké sněmovny posunut ke dni 1. 7. 1928. Ukázalo se však, že ani v tomto termín nelze zákon aktivovat a pro byl stanoven nový termín 1. 12. 1928.

Jak bylo již řečeno, byl úřad zplnomocněnému komisaři pro Ratibořsko zrušen 10. 2. 1927. Po zřízení Země moravskoslezské došlo také z důvodu národně politických ke změnám na okrese Hlučín. K politickému a soudnímu okresu Opava byly začleněny obce Hněvošice, Velké a Malé Hoštice, Chlebičov, Chuchelná, Rohov, Kobeřice, Strahovice, Třebom, Sudice Služovice a Vrbka a do politického a soudního okresu Hlučín byly začleněny obce Děhylov, Dobroslavice, Martinov, Plesná a Třebovice ze soudního okresu Klimkovice (p. o. Bílovec) k posílení českého živlu na Hlučínsko.

Úřady se obávaly, že počátkem prosince by mohlo dojít ve Slezsku k nepokojům, zvláště když národně socialistický Polední večerní list psal o tom, že 1. prosince budou ve slezských obcích a městech vyvěšené černé prapory. Sociální demokraté na protest proti zániku Slezska přejmenovali svůj týdenník Opavan na Slezan. Téměř všechny slezské noviny – německé i české - otiskly protestní články a mnohé české noviny měly úvodníky v černém rámečku. V mnohých se objevuje motto Josefa Koždoně „Schlesien den Schlesiern!". Úvodníkem v Deutsche Post „Wir bleiben Schlesier“ se nese ubezpečení, že Slezané se zánikem samostatnosti Slezska nesmíří a že slezanství zůstane zachováno v jejich srdcích. Slezsko přestává existovat jako samostatný správní útvar. Nesouhlas se zánikem Slezska přetrvává a dostává nový rozměr - ideje kmenové spolunáležitosti Němců a ideje slezského kmene a Velkého Slezska nacházejí svou publicitu v ročence Schlesisches Jahrbuch vydávané v Breslau (Vratislav, Wróclaw). Zde vznikla inspirace každoročních Slezských kulturních týdnu (Schlesische Kulturwoche) pořádaných na obou stranách hranic.

K 1. 12. 1928 byl v Brně zřízen Zemský úřad pro Zemi Moravskoslezskou, která vznikla spojením Moravy a Slezska. V Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů a magistráty tří statutárních měst Brna, Olomouce a Opavy.

Podle dohody z Mnichova začalo obsazování Slezska, patřícího do 4. okupačního pásma 6. - 7. 10. 1938, okresy Opava a Bílovec s českou většinou, patřící do 5. pásma, byly odsazeny do 10. 10. 1938. Politické okresy Frývaldov, Bruntál, Krnov, Opava, Bílovec a Hlučín se staly součástí Německé říše, avšak okres Hlučín (316 km?, 38 obcí) jako „Altreich“ stává součásti Landkreis Ratibor provincie Schlesien. V březnu 1939 jsou vymezeny hranice Reichsgau Sudetenland (Říšské župy Sudety) a 1. 5. 1939 je tato župa slavnostně vyhlášeno, slezské okresy západního Slezska spolu s osmými okresy severní Moravy a dvou východočeských okresu Lanškroun a Králíky se stávají součásti Regierungsbezirk Troppau (vládního obvodu Opava). Místní obyvatele (Češi a Němci) se stávají na základě smlouvy z 26. 11. 1938 německými státními příslušníky nebo mohli optovat pro československou státní příslušnost.

Politický okres Fryštát, celý soudní okres Jablunkov a části soudních okresu Frýdek, Slezská Ostrava a Český Těšín připadly Polsku. Po 1. 9. 1939 se tento polský zábor stává součásti Schlesien. Provincie Schlesien byla pak zákonem ze dne 20. 12. 1940 (s platností od 18. 1. 1941) rozdělena na dvě části Niederschlesien a Oberschlesien. Hlučínsko se stalo pak součásti Landkreis Ratibor v Regierungsbezirk Oppeln, Těšínsko pak jako Landkreis Teschen v Regierungsbezirk Kattowitz.

Jen malá část Slezska, území o rozloze 445 km?, okres Frýdek mírně okleštěný polským záborem, zůstal po Mnichovu součásti Česko-Slovenské republiky a pak Protektoratu Böhmen und Mähren.

Po osvobození byla opět slezská otázka projednávána v rámci úvah o novém členění státu. Byly obnoveny poměry před Mnichovem s tím, že bude odsunuto německé obyvatelstvo z politických okresů Frývaldov, Bruntál, Krnov, Opava, Hlučín, Bílovec. Podle přestav Slezské národní rady, která se 5. 5. 1945 prohlásila Zemským národním výborem pro Slezsko a širší Ostravsko, měl nový správní útvar zahrnovat Československého Slezska moravské politické okresy Moravská Ostrava, Místek a Nový Jičín a pás dřívějšího Horního Slezska po levém břehu Odry od Ratiboře, Kozlí s Kladskem a resp. obě Lužice. Rozhodnutím vlády z 15. 5. 1945 byla zřízena expozitura Moravskoslezského zemského národního výboru v Brně se sídlem v Moravské Ostravě. Oblast této expozitury tvořily správní okresy Bílovec, Český Těšín, Bruntál, Fryštát (Karviná), Frývaldov (Jeseník), Hlučín, Krnov a Opava – venkov, moravské okresy Nový Jičín, Místek a statutární města Moravská Ostrava a Opava. Právně byl tento stav potvrzen dekretem č. 121 Sb. z 27. 10. 1945, který zároveň zrušil správní okresy Frýdek a Moravská Ostrava a zařadil je do okresu Místek. S odsunem Němců dochází k přejmenování obcí (7 na Bruntálsku a 5 na Krnovsku) a přejmenování Frývaldova spolu s lázněmi Gräfenberk na Jeseník a Cukmantlu na Zlaté Hory.

V dalších měsících se střetávala řada různých koncepcí politických stran a skupin, z nichž některé žádaly plné obnovení slezské zemské samosprávy. To se všechno prolínalo s řešením hospodářských problémů, s vyháněním spojeným s excesy (květen-srpen 1945) a odsunem německého obyvatelstva (28. 1. 1946 - 27. 11. 1946) a zejména s politickým bojem o moc.

Po únorovém převratu se vytvořením mocenského monopolu KSČ urychlila práce na přípravě nového správního členění, které vstoupilo v platnost 1. 1. 1949. Došlo ke zrušení zemského uspořádání a byly vytvořeny kraje. Území stávající slezské expozitury bylo rozděleno mezi kraje Olomoucký a Ostravský.

Pojem Země Slezské je již minulosti a pouhým snem starousedlíků žijících zde před rokem 1945. Pro nově příchozí na zemi slezskou po roce 1945 je pojem Slezska zemí bez kořenů, nebyla to „Slezská vlast půda svatá“, byla to jen stránka v učebnicích dějepisu.

Před osmdesáti lety z vůle mocných zanikla Země Slezská. Slezská orlice se sice vrátila do znaku státu a kraje. Ve městech však nevlají žlutočerné a žlutomodré prapory a na polích nezní melodie slezských písni. Z úst politiků a z médií se dovídáme, že města Bruntál, Krnov, Frýdek, Těšín a Opava jsou na severní Moravě a tajemný Praděd (Altvater) je nejvyšší horou Moravy.

Kdeže ty, Slezsko, jsi?

Poznámky:

(1) Vlček, K..: Tábory lidu ve Slezsku, Hrabyně 1938, s.45-46

(2) Valenta , J.: Česko-polské vztahy v letech 1918-1920 a Těšínského Slezska, Opava 1961, s. 454-455

(3) Valenta , J.: Česko-polské vztahy v letech 1918-1920 a Těšínského Slezska, Opava 1961, s. 455-456

Freißler, Robert:Vom Zerfall Ősterreichs bis zun tschechoslowakischen Staate, Berlin Zoppos 1921 s. 89-90, 111-115,142

Troppaeur Zeitung, 5. 11. 1918

Chocholatý Gröger, F.: Pokus obyvatel Západního Slezska o realizaci práva na sebeurčení, http://www.bruntal.net/2008100007-pokus-obyvatel-zapadniho-slezska-o-realizaci-prava-na-sebeurceni

(4) Valenta , J.: Česko-polské vztahy v letech 1918-1920 a Těšínského Slezska, Opava 1961, s. 60-74, 462-463

(5) Chocholatý Fr.: Slezsko. in. Střední Evropa č. 17, 18, 19, 20/1991, Praha 1991, s. 98 - 107, 33 - 74, 91 - 103, 76 - 97s., kapitola “Spor o Slezsko” , č. 18., s.70 - 73.

Valenta , J.: Česko-polské vztahy v letech 1918-1920 a Těšínského Slezska, Opava 1961, s.479-480

(6) Valenta, J.: Připojení Hlučínska k Československu, Slezský sborník 58, 1960, příl. I na s.15

(7) Gawrecká, M. Československé Slezsko mezi světovými válkami, Opava 2000, s.31-36

(8) Schelle, K,: K organizaci státní správy ve Slezsku a na severní Moravě v době vzniku Československé republiky, Časopis Slezského musea,Vědy historické 32/1983 s.143

(9) Schelle, K.: Ohlas přípravy a vydání zákona o župním zřízení na Moravě a ve Slezsku, Časopis Slezského musea,Vědy historické 36/1987 s.217-228

Gronský ,J.::Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I, 1945-1948, Karolinum 2005 s. 131-145

Zákon č. 126/1920 S. z.a n. ze dne 29,února 1920, o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé

(10) Gawrecká, M. Československé Slezsko mezi světovými válkami, Opava 2000, s.37-48

Chocholatý Fr.: Slezsko. in. Střední Evropa č. 17, 18, 19, 20/1991, Praha 1991, Léta 1922-1927, s. 91 - 103

(11) Zpráva ustavně-právního výboru o vládním návrhu (tisk 5272) zákona, kterým se mění řád voleni do poslanecké sněmovny ze dne 29. února 1920, č. 123 - http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1920ns/ps/tisky/t5291_01.htm

Zprávu výboru ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 5272) zákona, kterým se mění řád volení do poslanecké sněmovny ze dne 29. února 1920, čís. 123 Sb. z. a n., (tisk 5291). Tisk 2256http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/stena/289schuz/S289009.htm

(12) Národní shromážděni republiky Československé, 1925 – 1929 http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/index.htm

Gawrecká, M. Československé Slezsko mezi světovými válkami, Opava 2000, Tabulkové přílohy s.170-192

Kozdon, J.: Das Reich unserer schlesischen Heimat auf die verwaltungsmäßige Selbständikeit, Troppau 1927

Stenozápisy z 30.1927 http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/ps/stenprot/092schuz/s092004.htm až http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/ps/stenprot/092schuz/s092016.htm

Rudolf Heeger - http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/ps/stenprot/092schuz/s092013.htm

(13) Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 831) zákona o organizaci politické správy (tisk 1101

http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/ps/tisky/t1101_01.htm

(14) Gawrecká, M. Československé Slezsko mezi světovými válkami, Opava 2000, s. 96

(15) K Lidovým novinám http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/ps/stenprot/092schuz/s092013.htm

Hans Jokl - http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/se/stenprot/097schuz/s097001.htm

(16) Herlinger http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/2vo/stena/097schuz/S097001.htm

Senát 21. 6. 1928 k usnesení se na zákonu ze dne 29. února 1920, cis. 126 Sb. z. a n., o zřízení župních a okresních úřadu v republice Československé http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/se/stenprot/135schuz/s135001.htm

Zprava výboru ustavně-právního na. změnu hlavy I. zákona o organizaci politické správy ze dne 14. července 1927, cis. 125 Sb. z. a n. Tisk 676.http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/se/stenprot/135schuz/s135001.htm

Literatura a prameny:

Balling, Mads Ole : Von Reval bis Bukarest, Statistich-Biographisches Handbuch der Parlamentarier der deutschen Minderheiten in Ostmittel-und Südosteuropa 1919-1949, Band I, Dokumentation Verlag, Kopenhagen 1991, ISBN 87-983829-4-2 ,05 Tschechoslowakei, s. 245- 450,(052 Mähren-Schlesien s. 394-437)

Bohmann, Alfred: Das Sudetendeutschtum in Zahlen, München, 1959

Freißler, Robert:Vom Zerfall Ősterreichs bis zun tschechoslowakischen Staate, Berlin Zoppos 1921

Gawrecká, M. Československé Slezsko mezi světovými válkami, Opava 2000,

Gawrecki, D. a kol.:Dějiny Českého Slezska, I, II, díl. Opava 2003

Gronský J.:Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I, 1945-1948, Karolinum 2005 Schelle, K,: K organizaci státní správy ve Slezsku a na severní Moravě v době vzniku Československé republiky,Časopis Slezského musea,Vědy historické 32/1983 s.143

Chocholatý Fr.: Slezsko. in. Střední Evropa č. 17, 18, 19, 20/1991, Praha 1991, s. 98 - 107, 33 - 74, 91 - 103, 76 - 97s., Chocholatý Gröger, F.: Pokus obyvatel Západního Slezska o realizaci práva na sebeurčení, http://www.bruntal.net/2008100007-pokus-obyvatel-zapadniho-slezska-o-realizaci-prava-na-sebeurceni

Janák, D.: Neklidná hranice, Časopis Slezského musea, Vědy historické, 42/1993 Opava

Kozdon, J.: Das Reich unserer schlesischen Heimat auf die verwaltungsmäßige Selbständikeit, Troppau 1927

Schelle, K,: K organizaci státní správy ve Slezsku a na severní Moravě v době vzniku Československé republiky, Časopis Slezského musea, Vědy historické 32/1983 Opava

Schelle, K.: Ohlas přípravy a vydání zákona o župním zřízení na Moravě a ve Slezsku, Časopis Slezského musea, Vědy historické 36/1987 s. 217-228 Opava

Těsnopisné zprávy o schůzích poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé, 5 svazků, 1919-1938

Poslanecká sněmovna Stenoprotokoly http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/ps/stenprot/

Senát stenoprotokoly http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1925ns/se/stenprot/index.htm

Valenta , J.: Česko-polské vztahy v letech 1918-1920 a Těšínského Slezska, Opava 1961, s. 454-455

Vlček, K.: Tábory lidu ve Slezsku, Hrabyně 1938, s.45-46

Zemský archiv Opava, Policejní ředitelství Moravská Ostrava, prez. 1919-1938