Leden 2009

Dáte si rybovku, držkovku a nebo smažák?

Věra Pokorná

Domníváte se, že jde o úvahu kulinární? Nikoliv. Je to nostalgická úvaha o úpadku českého člověka a českého jazyka. Shodou okolností mého mateřského jazyka, pro mnohé cizince jistě nelibozvučného, ale pro mne nejmilejšího, protože je to jazyk mého už navždy ztraceného domova a dětství.

Nastává Advent, je doba předvánoční. Někteří možná víte, co znamená v křesťanském světě svátek narození Ježíše Krista. Pokud se nevěnujete jen shánění dárků, pečení cukroví, nákupu kaprů, hus, řízků a stromečků, pak jistě víte, jakou úlohu hrají v tomto období, kdy se připravujeme na příchod Spasitele, různé liturgické i lidové tradice, ale především jakou úlohu má hudba.

V této době dostáváme pozvání na různé vánoční koncerty, a tak přišlo i pozvání, kde se smíšenými a spojenými silami oznamují Holanďané a Češi, že se La Pellegrina projectkoor & - orkest chystá zahrát a zazpívat cosi, co nazvali „Rybovka“, přeloženo z pačeštiny do čestiny: Českou mši vánoční od Jana Jakuba Ryby. Rozesílá České centrum v Den Haagu. Těm to je ovšem docela jedno, co a jakou češtinou je tam psáno. Česká centra totiž, jak mne už před mnoha lety poučila dáma, která tuto právě vzniklou instituci dostala tehdy na starost, tu nejsou pro Čechy, nýbrž pro Holanďany, či pro ty které lidi v té které v zemi, kde je dotyčné České centrum, jsou doma.

Jsme sice po čtyřiceti letech v Holandsku také doma, ale pořád to asi není ono. A že nás zvou na něco, čemu říkají Rybovka? Boheemse Herdersmis? To staří dobráci, čeští hudebníci, namluvili hudebníkům holandským, že se v Čechách i na Moravě běžně říká této mši Rybovka, jaksi prý jako projev náklonnosti, něhy a lásky k tomu dílku a ke skladateli. My už jsme takoví, my Češi a vlastenci, když máme něco, či někoho rádi, tak o něm mluvím obhrouble, slangem a ještě to potom šíříme mezi cizinci v zahraničí jako součást české kultury. Normalizačním nositelů kulturních tradic se to jistě také líbilo. Jen se s tím, soudruzi, nepárejte. Povolíme jim teda tu Rybovku, ať je od nich pokoj.

Chudák Jakub Šimon Ryba, po biřmování tedy též Jan. Celý život měl jen smůlu, a ještě po smrti byl dlouhá léta obětí komunistické kulturní defraudace. Jistěže, jeho rodina byla chudá, a to se soudruhům znamenitě hodilo do krámu. Poměry, ve kterých tehdy žili učitelé, zejména na venkově, byly nuzné. Učitelé byli odkázáni jen na nepravidelný příjem, z církevních zdrojů a od rodičů svých žáků. Ti jim platili především v naturáliích, peněz bývala jen trocha.

Podívejme se na Jakubův životopis, nejlépe na ten jeho vlastní, který nám naštěstí zanechal, protože ty ostatní, ovlivněny přehnaným národovectvím a v hloubi duše všech lidí v české kotlině přetrvávajícím komunistickým myšlením, celou řadu faktů zkreslují. Především zjišťujeme, že k tehdejším nuzným poměrům se přidávají v klíčových momentech i velice nešťastná rozhodnutí otce Jakuba Ryby. Dalo by se říci, že synovi zajisté celkem neúmyslně, úplně zkazil život.

Malý Jakub měl rád hudbu už od dětských let se pokoušel vrzat na staré housle, které mu dali na hraní. Měl je velice rád, a jak píše ve svém životopise, „hovořil s nimi, usínal s nimi a několikrát v týdnu je i myl“. Chudinky housle… Také „ psal noty“, což mu zakazovali, bylo nutné šetřit papírem. Učitelská kariéra Ryby otce příliš úspěšná nebyla. Když bylo Jakoubkovi v roce 1770 pět let, byl jeho otec stále ještě pouhým podučitelem. K tomu hrál, aby si přivydělal, jako tehdy všichni učitelé, na různé nástroje. V rodném Nepomuku byl též varhaníkem. A tak se i Jakoubek už v sedmi letech věnoval hudbě, učil se doma hrát na klavír a od devíti let také na housle. Uměl brzy noty a dovedl prý brzy krásně a čistě zpívat z listu. Jeho první samostatná kompozice prý vznikla, když mu bylo pouhých devět let. Od svých devíti let také přispíval do rodinné pokladny, jako druhý altista dostával tři zlaté ročně, později, když se stal dokonce prvním altistou, dostával zlatých šest. Ve škole se mu nelíbilo, jeho učitel byl na synka svého pomocníka zlý, jako zřejmě i na všechny ostatní děti. Jakub Ryba vzpomíná: „Neustálé nadávky, hrubé pacholské jednání s bitím všeho druhu znechutily mi školu tak, že jsem tam šel vždy s pláčem a otevíraje dveře, třásl jsem se na celém těle.“ Mimo školu pokračovala jeho výuka úspěšněji, za pomoci nepomuckého kaplana Václava Helda dokonce směl pronikat do základů latiny a řečtiny.

Pak přišla pomoc. Strýc Jan Vaněček, který působil tehdy v Praze, se nadaného chlapce ujal. Začátkem listopadu roku 1780 se ocitá ještě ne patnáctiletý Jakub v Praze. Domníval se spolu s otcem trochu naivně, že vstoupí rovnou do třetí třídy piaristického gymnázia. Nepřijali ho ani do primy. Důvod? Jakub neuměl dostatečně německy. Zde vidíme první velkou chybu otce Ryby. Jak je možné, že jako učitel nevěděl, jaký je vyučovací jazyk ve škole, kam chce poslat syna? Jak vůbec mohl čekat, že v roce 1780 nebude na gymnasiu v Rakousko-Uhersku potřeba umět německy? Naštěstí byl Jakub přijat do čtvrté třídy piaristické normální školy a za rok se naučil německy natolik, že mohl složit zkoušky do první třídy gymnázia. Tam se potom učil nejen latinsky, ale i základy francouzštiny a italštiny.

Praha ho ohromila a jeho kulturní obzor se nesmírně rozšířil. Nejvíce byl nadšen hudbou, kterou slyšel v kostelech, u Křížovníků, u sv. Mikuláše na Malé straně a jinde. Píše tehdy: „Vznešená hudba v pražských chrámech, řízená Koželuhem, Praupnerem, Strobachem, Vogelem mne přímo okouzlovala.“

Jeho třídní učitel vybral ze svých žáků tři nejlepší muzikanty, chtěl založit smyčcové kvarteto. Všichni ale hráli jen na housle. Ryba se naučil v nejkratší době hrát na violoncello a další ze spolužáků na violu. Pak již hráli, spolu s učitelem Hanelem kvartety Haydnovy, Vaňhalovy, skladby Josefa Myslivečka a další. Jakub hrával také nějaký čas v kostele sv. Salvátora na varhany. Usilovně studoval a zdokonaloval se ve hře na hudební nástroje. Roku 1782, ač samouk, zatoužil také po kompozici. Z jeho nitra přímo tryskala hudba, písně, mše, Te deum, litanie, ale i opereta a mnoho dalšího. O jeho skladby byl zájem, bohužel minorita Veselý, který byl pověřen doručováním rukopisů a inkasováním honorářů, začal obchodovat na vlastní pěst a měnil proto též jméno autora. Po Praze pak kolovala Rybova díla, označená jmény Poisson, Peace, Rybavill. Skoro se blížíme k té Rybovce…

Pak ale zasáhl, jako vždy dost nešťastně, otec Ryba. Poslal synovi dopis se zprávou, že se v Nepomuku uvolnilo místo učitele a že si přeje, aby se Jakub o ně ucházel. Jan Jakub chvíli váhal, nechtělo se mu přerušit studie a opustit Prahu, ale pak se podvolil otcovu přání. Nešťastné rozhodnutí. Otec totiž opět udělal chybu, neuvědomil si, že syn nemá příslušné učitelské zkoušky. Než si tento udělal potřebný kurz, bylo místo v Nepomuku už obsazeno někým jiným. Pochopitelně, děti školou povinné nemohou čekat, až pan učitel dokončí studium. Jakub byl tedy bez práce, do Prahy na studie se už nevrátil. Žil u rodičů, věnoval se hudbě a četbě. Ale táhlo ho to ven, snil o místě u mnichovského dvora. Věděl, že mnoho jeho krajanů hudebníků v té době úspěšně hrálo v zahraničí. V rodných Přešticích uspořádal několik varhanních koncertů a jejich úspěch ho povzbudil. Snil o cestě do Bavor. Ale v té době se rozstonal jeho otec, a Jakub ho musel zastupovat, ve škole i na kůru. Dal v Nepomuku provést dvě své mše, ale setkal se jen s posměchem, všichni se domnívali, že je opsal od nějakého italského autora.

Když se otec uzdravil, byl syn připraven na cestu. Jenže, než stačil vyrazit, uvolnilo se v Mníšku pod Brdy místo pomocného učitele a Jan Jakub Ryba je na důtklivé otcovo nabádání přijal. Jeho sen o hudební kariéře v cizině definitivně skončil. Po sedmnácti měsících pomocného učitelování v Mníšku byl v roce 1788 povolán do Rožmitálu pod Třemšínem, kde se po půl roce stal „skutečným učitelem“. Přes své zklamání se snažil nalézt v učitelských povinnostech možnost dokázat něco skutečně dobrého. „Pak jsem přemýšlel o povinnostech učitelových a shledal, že jsou velmi vznešené… zabýval jsem se myšlenkou, že i v malém městě lze dokázat něco prospěšného.“

Po dalších dvou letech se Jan Jakub Ryba oženil a během času se rodina rozrostla o 13 dětí, z nichž jen sedm zůstalo naživu.

Zpočátku se neměli zle, ale přišly napoleonské války a cena peněz stále víc klesala. Ryba, který předtím kupoval sám i knihy do školní knihovny a odpouštěl nemajetným žákům školné, byl nyní nucen svoje zákonem jemu určené peníze vymáhat, aby dokázal uživit rodinu. Děti rostly a aby syn Josef mohl studovat v Praze, musel pomoci zase strýc Václav Ryba. Druhý syn Vilém studoval v Plzni jen díky oblíbenosti Rybových skladeb na plzeňském kůru. Jako regenschori psal Ryba neustále další a další potřebné církevní skladby. Byl autorem skutečně plodným, soupis jeho děl, který poslal roku 1801 premonstrátovi Dlabačovi pro jím připravovaný slovník, obsahuje 1416 položek. K nebývalému rozsahu jeho díla a především k velkorysým plánům, které měl, postačí snad tento malý výňatek z jeho deníku: „Mé předsevzetí jest, na všechny neděle celého roku krátké mše jedenáctihlasové vypracovati, pročež jich musí býti padesát dva. K tomu přijde též tolik gradualií a ofertorií, v sumě to bude vynášeti 156 muzičných chrámových zpěvů“.

Ryba složil neobvyklé množství duchovních skladeb a písní, ale nelze opominout jeho činnost literární. Nejen že psal sám texty ke svým skladbám, ale zamýšlel také vydat čtyřdílnou práci „Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu“. Dokončil jen první díl, který vyšel až po jeho smrti v roce 1817.

V roce 1811 došlo v Rakousku ke státnímu bankrotu, zaviněnému nesmírnými válečnými výdaji. Ceny stoupaly, neúměrně k platům a Ryba se zoufale snažil zajistit svojí rodinu aspoň tím nejnutnějším. Ve dne učil, hrál v kostele, na svatbách a pohřbech, po nocích komponoval. Měl také problémy s vrchností, které se sice vyřešily v jeho prospěch, ale už bylo pozdě. V jeho deníku čteme, že když komponoval oratorium Stabat Mater „zápasil se svojí obvyklou chorobou“. Již nikdy se s určitostí nedozvíme, o jakou nemoc se jednalo. Později byly vysloveny domněnky o jakési jaterní chorobě a následné endogenní depresi. Skutečností je, že v sobotu 8. dubna 1815 odešel Jan Jakub Ryba jako obvykle na mši do kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, ale domů se už nevrátil. Teprve po třech dnech našli jeho tělo v lese zvaném Štěrbina. Vedle něj ležela břitva a kniha, Senekovo pojednání De tranquilitate animi. Na posledním listu bylo načrtnuto pár slov rozloučení s rodinou.

Nešťastného sebevraha pohřbili, jak bylo tehdy zvykem, do neposvěcené půdy, na morovém hřbitově ve Starém Rožmitále.

Na místě, kde našli jeho tělo, byla postavena kamenná mohyla s pamětní deskou. Teprve po čtyřiceti letech se jeho rodině podařilo získat povolení přenést jeho ostatky na hřbitov v Rožmitále.

Jan Jakub Ryba, jehož vyznání, že „výbornost své mateřské řeči teprve v dospělejším věku seznávati se snažil“, měl těžký život, plný dřiny, protivenství a ústrků. Nebyl to druhý Mozart, byl to jen český vesnický učitel, nadaný hudebník a komponista. Paradoxní je, že v současnosti jsou hrána díla, kterých si Ryba sám nijak zvlášť nevážil. Za zdařilé považoval své mše, offertoria a responsoria z cyklu Cursus sacro-harmonicus, Mši Es-dur v devítičtvrtečním taktu. Z jeho obrovského díla zbylo torzo. V repertoáru českých hudebníků jen jeho nepatrný zlomek. Především ta mnohokrát necitelně předělávaná, komunisty povolená Česká mše vánoční, úmyslně prostá pastorální skladba.

Hej mistře vstaň bystře.

Vzhlédni na jasnost,

nebes na švarnost,

krásu uhlídáš, v tento noční čas….

I tehdy však myslel na krásu, slyšíte lidé, na krásu myslel Jan Jakub Ryba, tu vám chtěl dát jako dar k vánočním svátkům. Rybovka, a za ní v řadě se hlásící novotvary jako držkovka, smažák a svařák by ho asi příliš nepotěšily, milí Čechové. Po kráse v tom není ani stopa, zůstává jen pach hospodských splašků.