Leden 2009

Pirátství kvete

Ota Ulč

Takovým označením dost hýříme - z neurvalých řidičů učiníme piráty silnic, z Viktora Koženého piráta podvodníka, finančního velmistra. Neoprávněné kopírování knih, hudebních záznamů, filmů, imitace všemožného zboží s falešnou cedulkou světových domů módy, načež občas zhlédneme dokumentární záznam, jak buldozér drtí a pohřbívá horu blyštivých náramkových hodinek, podvodných rollexů.

Činnost případně výnosná, ale v podstatě nekrvavá. Podle klasické definice, pirátství je však pouze „násilný akt v mezinárodních vodách soukromým plavidlem proti jinému plavidlu za účelem lupu (animus furandi)“. Pirátství jako zcela první bylo prohlášeno za mezinárodní zločin (druhým pak bylo otrokářství), jeho provozovatelé se stali „vyvrheli, psanci lidstva“ a kterákoli země je mohla pravomocně soudit. I Mongolsko, Nepál, Česká republika, kterýkoliv suchozemský stát.

Vůbec se nejedná o činnost na vymření, o níž se lze pouze dočíst v ohmataných dobrodružných knížkách dávného data. Piráti nebrázdí vody ve škunerech, kde by na stěžni plápolal černý prápor s lebkou a zkříženými hnáty. Zmodernizovali se, jsou vybaveni automatickými zbraněmi, minomety i protipancéřovými kanóny. Často mají lepší radary a víc koňských sil pod palubou než jejich pronásledovatelé.

Za pobytu na Filipínách a v Malajsii jsem se nejednou dočítal o pirátských přepadech s lupem a vražděním. Že třeba došlo k přepadení vesnice a likvidaci obyvatelstva; že konkurenční korzáři se nepohodli o rozdělení výkupného od rybářů a uspořádali v malacké úžině mezi Indonézií a Singapurem pořádnou bitvu. Zprávy to byly objektivní, nekomentované, bez mravního rozhořčení – tak jako se píše o tajfúnech, sopečném výbuchu a jiných přírodních katastrofách.

Piráti značně zamořili vody v jihovýchodní Asii. Mnohé rejdařské společnosti se oněm oblastem vyhýbají velkou oklikou. Jachtám na trase Hongkong – Bali se nedoporučuje plout celebeským mořem. Celebes (Sulawesi), moře Sulu a thajský záliv jsou patrně ty nejnebezpečnější. Jen na západním pobřeží Thajska dojde ročně k dvěma stům pirátských přepadení – těch hlášených. Otázkou zůstává počet neoznámených činů, kdy často není, kdo by přežil a hlásil.

Proč zrovna tam? Důvodů popularity je několik. Jednak je to věc tradice, živnost dědičná. Otec i děd se jí věnovali, a proto syn nezklame a bude pokračovat. Generace si um předávají. Na zvýšení hrdlořezné činnosti se podílejí i politicko ekonomické faktory. Američané zanechali ve Vietnamu hory zbraní a ty jsou snadno k mání. Piráti nesahají po malorážkách. Například se jim podařilo proděravět a málem zajmout transoceánskou loď Rio Colorad o výtlaku téměř pěti tisíc tun. Připočtěme inflaci – celosvětový fenomén. Ceny ryb rovněž značně vzrostly a leckdo si spočítal, že je lacinější ryby krást než se plahočit se sítěmi, napichovat ponravy a čekat na Neptunovu přízeň.

V thajském zálivu na prostoře 18 000 čtverečních mil se snaží živobytí uhájit 200 000 rybářů za podmínek rostoucích nákladů (zejména ceny pohonných hmot) a klesajících úlovků. Načež se zásluhou politických vývinů ve Vietnamu nabízel náhradní úlovek – uprchlíci od budování socialismu. Tak započala nová krutá kapitola moderního pirátství, o němž se ve světě občas napsalo pár řádek.

Odhadem polovina těchto tzv. boat people cestou zahynula jako oběti živlů přírodních a lidských či spíš nelidských. Několik těch přeživších, včetně dívky teď studující na naší univerzitě, jsem vyzpovídal a vždy slyšel totéž: Piráti šli hlavně po zlatě, prsten ušmikli i s prstem, náhrdelník získán i s uříznutím hrdla. A pak se hodovalo. Děti musely přihlížet znásilňování svých matek nebo i vlastnímu znásilňování. Nebo se lupič cítil na měkko, děcku dal cukroví, ale zato odhodil tatínka mezi žraloky. „Krutost, brutalita, je nepředstavitelná,“ charakterizoval Paul Hartling, komisař pro uprchlíky při OSN.

K úhoně lze přijít i v jiných končinách. Vlastníte-li jachtu v Kalifornii či pozve-li vás vlastník na výlet Pacifikem směrem ke Kolumbii, třeba to nebude expedice příliš pacifická. To je též mínění pojišťovacích společností, jež vypovídají pojistky pošetilců odváživších se do tak problematických vod.

Na atlantské straně Ameriky je ještě živěji. Karibské moře se stalo pilným přepravištěm drog – marihuany v hodnotě přemnoha miliard dolarů ročně a kokainu v hodnotě ještě větší. Vládní pobřežní lodě pochytají jen deset procent tohoto zboží. Populární turistickou oblast brázdí tisíce soukromých lodí a lodiček a je téměř na denním pořádku, že dojde k přepadení a zabití posádky. Oběti letí přes palubu a jachta, nikým nepodezíraná, se vydá za dalším výnosným obchodem.

Poslední dobou rozkvetlo pirátství v blízkosti Somálska, státu ve stavu totálního rozkladu. Přitom v sousedství, v Rudém moři a zálivu Adenu, probíhá čilá lodní doprava – tudy pluje 10 procent všeho zboží světa. V roce 2008 se uskutečnilo přes šedesát pirátských přepadů čili víc než jeden týdně. Piráti, za spolupráce s pozemními gangy v Jemenu, lapené plavidlo navigují do odlehlého přístavečku Haradheere (v jiným zdrojích slabikován jako Xarardheere). Vymáhají a získávají výkupné v odhadované výši 100 milionů dolarů, zatímco Somálsko od OSN (United Nations Development Program) ročně inkasuje pouhých 14 milionů.

Ze sdělení Noela Choonga, mluvčího mezinárodní organizace International Maritime Bureau v Kuala Lumpuru, Malajsii, se dozvídám (New York Times, 12. 10. 2008), že prozatím nejposlednější obětí se stala řecká loď registrovaná v Panamě a mířící z jihovýchodní Asie do Evropy.

Prozatím největší mediální publicity se dostalo ukrajinské lodi Faina, již piráti na třech rychlých člunech přepadli 200 mil od břehu, na cestě do Keni. Náklad tvořilo zboží s nikterak mírumilovným určením: 33 ruských tanků T-72, protiletecká děla, všemožný další materiál v úctyhodné celkové váze 2320 tun. Keňa se hlásí k vlastnictví zboží, ač lodní tzv. manifest se zmiňuje o jižním Súdánu (což by tedy mohl být onen neblahý Dárfúr) jako konečné adrese. Činnost pirátů, v tomto případě se domáhajících výkupného ve výši 20 milionů dolarů, však přispívá jakési mezinárodní koexistenci tmelené společnými zájmy. Na místo již dorazilo šest amerických válečných lodí a jedna ruská.

Ukrajinský kapitán překvapení nepřežil, infarkt či mrtvice ho sklátily. Rovněž přibylo pár mrtvol v pirátských řadách po jakési jejich vzájemné rozmíšce. Třeba se hádali o způsobu, jak na souš dostat ty tanky, každý z nich o obrovské váze (80 000 liber).

Nechápu obtížnost vyřešení krize. Na své nedávné (březen 2008) měsíc trvající plavbě v Pacifiku po stopách bojišť druhé světové války, přišla také řeč na piráty. Dozvěděli jsme se, že flotila naší Holland America Line je vybavena vodními děly (water cannons) a vysokofrekvenčním, ušní bubínky drásajícím varováním (high pitch warning) v pěti jazycích. Jiné zbraně nemáme, jsme rychlí, schopni docílit 22 uzlů, bylo-li by třeba. Beztoho velmi obtížně by se pirátům lezlo na takového obra. “Přece jen bych dal přednost pořádným kanónům,“ kdosi poznamenal s logickým, přesvědčivým zdůvodněním, že z humanitárních důvodů, se snahou prokázat nezištnou službu lidstvu, rozstřílením pirátů by se zejména posloužilo těm menším a pomalejším lodím.

Když dojde k přepadu v pobřežních vodách nebo v přístavu, pirátství zůstává pirátstvím, ale už to není mezinárodní zločin, s nímž bychom mohli obtěžovat prokurátora ve Vsetíně. Je to jen porušení místního zákona a případem se budou – či aspoň by se měly – zabývat místní orgány jako v případě každého jiného lupiče, suchozemského či sladkovodního. K incidentům tohoto druhu často dochází v manilském zálivu. Zdaleka nejznamenitějším šampiónem pobřežního pirátství je Nigérie, nejpočetnější africká země, nasáklá ropou, a lodi se do jejích přístavů (Lagos, Port Harcourt, Calabar) jen hrnou.

Vlastně hrnout se moc nelze, zásluhou neschopnosti, tolik smutně typické pro většinu zemí třetího světa. Lodě musejí někdy čekat na odbavení i dlouhé měsíce, než na ně přijde řada a přístav jejich zboží zvládne. Nabízí se tak vynikající příležitost pro piráty dostavivší se na rychlých člunech, jimiž pak zmizí v labyrintech lagun k nenalezení. Pokud se kdy někdo obtěžuje je hledat.

Pirátská tlupa se dostala na palubu dánské lodi, loď zběsile hodinu a půl troubila o pomoc, střílela poplašné rakety, aniž ale získala pozornost přístavní policie. „Co není přibité, všechno zmizí,“ zhodnotil německý kapitán. V tomto dánském případě piráti mínili odnést i dvacetiletou plavovlasou kuchařku.

Pojišťovny zvyšují své sazby, lodní společnosti lamentují, vlády postižených rejdařů protestují, posádky hrozí vzpourami, že tam už nikdy nepoplují, a vládnoucí nigerští potentáti krčí rameny a odvolávají se na potíže růstu. Policie s piráty spíš spolupracuje než nespolupracuje. Jde o výtečně zorganizovaný byznys. Za pár hodin je uloupené zboží už k mání v ulicích Lagosu. Tunely prý od břehu vedou přímo do městských skladišť. Občas s piráty spolupracují i posádky postižených lodí, jak se například stalo ghanské lodi, z níž zmizelo osm tisíc beden německého piva.

Na soumrak se nečeká, i ve dne dochází k přepadu lodí všech vlajek – až na jednu: tu ruskou a dříve sovětskou se srpem a kladivem. Někdejší moloďci si v místních pirátských kruzích získali zasloužený respekt. Loupežníci se jednou totiž šeredně spletli: vyšplhali se na palubu a matrosové byli připraveni. Netroubili o pomoc, ale pořádně zmáčkli samopaly a vetřelce proměnili v mrtvá, zcela neškodná řešeta.