Leden 2009

Slučitelnost intelektuálů a politiků

Ota Ulč

Cornel West je černošský vzdělanec, jemuž se na Harvardu prý nedostatečně klaněli, což ho natolik urazilo, že za značného mediálního halasu na tamější profesorování rezignoval a přijal okamžitou nabídku od Princetonu, někdejší adresy Alberta Einsteina a poslední dobou politicky značně korektního učiliště. Tento West se o výsledku amerických prezidentských voleb vyjádřil slovy:

„Historická událost, Obamova brilantnost, charisma, organizační genialita, nová éra v amerických dějinách, zvolený prezident s vizí, odvahou, zralostí, jenž je též černoch. Obamova slavné vítězství znamená konec věku Reagana, éry konzervatismu, konce nezájmu o chudé, Obama je americkým hrdinou, jehož jméno bude navždy vytesáno v panteonu amerického úspěchu – celosvětové paměti.“ (U.S. News & World Report, 17. 11. 2008).

Významný publicista Nicholas D. Kristof k tomu dodává (The New York Times, 9. 11. 2008), že dosažením tohoto milníku významná je nejen jeho pigmentace, ale skutečnost, že dotyčný vítěz je též intelektuál. A antiintelektualismus je přece výraznou dominantou amerického života. Těmito Eggheads (vejčité hlavy, trefné vyjádření Adlai Stevensona, intelektuála s právě tak lysou hlavou) se pohrdá. William S. Burroughs (1914-1997, z prominentní rodiny průmyslníků v St. Louis, absolvent Harvardu, spisovatel, přední představitel generace beatniků, též dlouhodobě oddaný opiátům) intelektuály dokonce charakterizoval jako deviants – úchyláky.

Na některé tvory se taková diagnóza hodí znamenitě. Netvor Nero, římský císař, údajně byl jedním z největších intelektuálů své doby, leč též vrahem vlastního bratra, matky, těhotné manželky. Poté vykastroval mladého otroka a s ním se oženil, poněvadž mu připomínal nebožku manželku. Patrně způsobil požár Říma a zcela určitě proměňoval křesťany v pochodně ozařující jeho zahrady.

Mezi definicemi intelektuálů je též jejich označení, že čtou klasiky, i když se nikdo nedívá. Zmíněný Stevenson v padesátých letech minulého století dvakrát podlehl v prezidentském utkání s Dwight Eisenhowerem. Proti zasloužilému generálovi z velké války a rozhodně neuchvacujícími řečníkovi stál perfektní typ vtipného pohotového intelektuála. Po jednom z jeho brilantních projevů, na zvolání nadšence „Dostanete hlasy všech myslících Američanů!“ Stevenson okamžitě odpověděl „To nebude stačit. Potřebuji většinu,“ jíž se nikdy nedočkal.

Teď ale, po uplynutí půl století, tento intelektuál intelektuálů se nám začíná jevit v jiném světle – že totiž v jeho případě forma, dojem, převažovaly nad podstatou. Současný historik Michael Beschloss není ten jediný, který dokládá, že Stevenson celé měsíce či dokonce roky se žádné knihy ani nedotkl a vůbec mu to nevadilo.

Porovnejme se Stevensonovým předchůdcem Harry Trumanem, původním povoláním obchodníkem s galanterním zbožím. Bez formálního vyššího vzdělání, ale pilný čtenář klasické, nikoliv plytké literatury. Zvládl latinu, četl Cicera v originále, a když předseda Nejvyššího soudu Carl Vinson rád latinsky citoval, Truman ho upozornil na občasné chyby. Nicméně, v očích intelektuálů Truman neunikl pohrdání jako venkovský primitiv.

Trumanovým vzorem do značné míry byl jeho dávný předchůdce Andrew Jackson, populista, samorost. Když v roce 1833 Harvard se rozhodl udělit mu čestný diplom, Jacksonem ve volbách přemožený John Quincy Adams se zděsil, že jeho alma mater mohla takto poctít „barbara, který se jen s obtížemi uměl podepsat“ (což tedy pravda nebyla, jak například potvrzuje Jon Meacham v právě vyšlé knize American Lion: Andrew Jackson in the White House).

Znamenitým myslitelem byl ovšem Thomas Jefferson, znalec prací zejména francouzských a skotských myslitelů Osvícenství. Lincoln ovládal jak Bibli, tak Shakespeara. Dočítám se, že Franklin D. Roosevelt byl rovněž důkladně seznámen s literaturou proslulého barda a za druhé světové války s Winston Churchillem při vymýšlení té správné strategie si vzájemně notovali recitací z Krále Leara.

Třicátý prezident Calvin Coolidge (1923-1929), dost bezbarvý republikán, ovládal řadu jazyků (říkalo se o něm, ze umí mlčet v pěti jazycích), četl texty v latině a klasické řečtině, Danteho četl v italském originále. A nikdo by ho nebyl pokládal za intelektuála.

Za zcela nejpozoruhodnějšího ale pokládám dvacátého prezidenta. Jím byl James Abram Garfield, který ale setrval v Bílém domě jen pár měsíců (březen - září 1881). Farmářský synek z prérií, potýkal se s chudobou, stal se učitelem, zvolen do senátu v Ohiu, v občanské válce proti otrokářskému Jihu se vyznamenal, dotáhl to na hodnost generála, zvolen do kongresu ve Washingtonu. Výtečný řečník a lingvista, který dovedl současně psát jednou rukou řecký a druhou latinský text. Míň pochopitelný výkon si představit nedovedu. V roli prezidenta byl obléhán bažiteli po získání politické funkce, příslušného koryta, a jeden z takových ho zavraždil.

A všechny ty historické titany – ať už Johna Adamse, vždy s knihou poezie, či filozofa a vynálezce Jeffersona - svým významem, zásluhami, překonal George Washington, pokládaný za toho nejmíň intelektuálního.

Dosavadní výkony intelektuálů potvrzují oprávněnost rčení Williama F. Buckleyho, že dá přednost vládě prvních sto jmen v telefonním seznamu Bostonu před jmény fakultního sboru Harvardu. Však postačí nahlédnout do nedávné historie. V třicátých letech minulého století přece tolik myslitelů velebilo Sovětský svaz, jeho perfektně fungující systém plánovaného hospodářství. Břitcí myslitelé jako George B. Shaw si nemohli dost vynachválit systém, jenž se postaral o hladomor a vyhynutí víc lidí, než stačil zvládnout nacistický holocaust. Walter Duranty, moskevský dopisovatel New York Times, obdržel za své lži prestižní Pulitzerovu cenu, a britský žurnalista Malcolm Muggeridge za své reportáže o skutečném stavu věcí se stal ve své vlasti prašivou ovcí. V téže době intelektuálové prosazovali usmiřovačky s Hitlerem. Po válce setrvávaly líbánky s Moskvou, v univerzitních knihovnách máme stovky svazků velebících vše sovětské a zatracujících vše americké.

Naštěstí se do vedení státu do Washingtonu dostal Ronald Reagan, všeobecně posmívaný primitiv, prý prázdný hezoun, vyniknuvší v Hollywoodu v rolích spolu s opici Bozo. A nikdo pak neměl větší zásluhy na pohřbení sovětského impéria.

Oblíbeným autorem Johna F. Kennedyho byl Ian Fleming, jeho tak náramně nezničitelný hrdina James Bond. Kennedy měl nepopiratelné charisma, jež nezdolal ani tak důkladný debakl hned v počátcích jeho tragédií předčasně ukončeného života – amatérsky zbabraná invaze Castrovy Kuby. Rok poté, reputaci si vylepšil ve střetnutí s Chruščovem, jeho dodávkou a pak spěšným odvozem sovětských raket z ostrova.

Baracku Obamovi, s charismatem přirovnávaným ke Kennedymu, se dostává varování s upozorněním právě na ono fiasko z Bay of Pigs.