Leden 2009

Země bez hrdinů

Miroslav Václavek

„Každý z nás, účastníků národního odboje proti nacismu, měl stejný cíl: nedopustit, aby zvítězil nacismus, a přičinit se, aby naše republika byla co nejdříve osvobozena. A naprostá většina z nás byla také toho názoru, že nesmíme dopustit, aby bylo po osvobození nastoleno takové politické zřízení, jaké jsme poznali v Sovětském svazu. Přísahal jsem, že doma nebudu mlčet o tom, jak nelidské je komunistické zřízení ,v zemi, kde zítra již znamená včera". Kapitán Josef Buršík, svého času hrdina Sovětského svazu.

Dvacátého prvního prosince uplyne šedesát pět let ode dne, kdy tři vojáci Československého armádního sboru v SSSR byli vyznamenáni tímto nejvyšším sovětským vyznamenáním. Myslím, že je třeba připomenout jejich osudy. Příběh Richarda Tesaříka, Josefa Buršíka a Antonína Sochora. Příběhy hrdinství i ponížení. Symboly doby naší největší hanby. Tou dobou jsou roky vlády komunistického třídního teroru. Komunistické koncentráky, kriminály a popraviště byly našimi válečnými hrdiny po bolševickém únorovém puči 1948 přeplněny. Byli první na řadě. Jsme jediná země na světě, která se takto zachovala k těm, kteří obětovali všechno za její svobodu. A zase jsme zapomněli.

Naše armáda na východní frontě byla sestavena z těch co přežili sovětské Gulagy. GULAG - Glavnoje upravlenije lagerov, byla síť koncentračních táborů pro novodobé otroky rudého impéria. Na to aby byly zaplněny bylo pamatováno plánováním, které stanovilo počty zatčených a odsouzených pro následující období a které osobně kontroloval Stalin. Pokud se mu množství, jež soudruzi z NKVD naplánovali zavřít na dvacet pět let zdálo malé, učinil poznámku, kterou vše zkorigoval. Člověk, který buď překročil hranice SSSR, nebo byl jejími represivními složkami zajat po společném nacisticko komunistickém útoku na Polsko v roce 1939, mohl počítat jen s jedním. S ostnatým drátem a rozsudkem za údajnou špionáž proti SSSR. Když vypukla válka a Stalinovi se najednou hodil kdekdo kdo udržel zbraň byly vymetány i koncentráky. Generál Heliodor Píka - po válce popraven komunisty - projížděl sovětské lágry a vytahoval z něj československé občany uvězněné paranoidním komunistickým režimem. V Buzuluku byli odvšiveni, nakrmeni a pomalu se v britských uniformách zotavovali z útrap věznění. Ovšem doba, než byli opětovně schopni boje vedla k tomu, že jednotka byla prošpikována i agenty NKVD a politruky, kteří v bezpečí zápolí získávali válečné ostruhy pro dobu budoucí. Včetně Ludvíka Svobody a Bedřicha Reicina.

Křest válečným ohněm prodělali naši vojáci u obce Sokolovo, kde padl kapitán Jaroš a naše jednotka byla v nerovném boji zmasakrována. Naši vojáci raději zemřeli než by se vzdali. Příliš mnoho jich bylo židovské národnosti. Snad právě tady kdesi v mrazivých hlubinách ruské stepi je počátek dnešní IDF, tak tvrdě vzdorující muslimským hordám.

Josef Buršík, který se po boji ještě s několika posledními přeživšími vojáky proplazil zpět, kde v teplých štábech „bojovali" komunisté a pozdější vrazi hrdinů, byl poslední, kdo viděl kapitána Jaroše ještě naživu. Pokud by kapitán Jaroš nepadl v boji, zcela jistě by ho po válce jakožto zapřisáhlého antikomunistu čekala oprátka pankráckého popraviště. Josef Buršík poté prodělal tankistický kurs. V listopadu 1944 prodělal kruté boje o Kyjev, kdy se tankové jednotce, které velel, podařilo po šestnácti hodinové krvavé bitvě dostat se do centra města. Za což byl vyznamenán řádem hrdiny SSSR. Další boje u Žaškova a na Dukle, která se stala hromadným hrobem našich vojáků následovaly. To, že jeho tanky dorazily do Prahy téměř na hodinu ve stejnou dobu jako garmoškovo znásilňovací 1. ukrajinský front bylo samozřejmě komunisty důkladně utajeno. Do dnešních dob. Protože jim poděkování a lásku, nikoliv těm kdo umírali za skutečnou svobodu. Po válce jej nečekalo nic dobrého. Byl odsouzen za velezradu ke ztrátě majetku, všech vyznamenání (pětinásobné vyznamenán Československým válečným křížem!) a na deset let těžkého žaláře. Který by jako nemocný tuberkulózou zcela jistě nepřežil. Ale protože to byl skutečný hrdina a rváč za svobodu, nikoliv za bolševické prebendy a zločiny a zcela jistě ne ani za dnešní estébáckou krajskou koalici Roka a Falmera, podařilo se mu uprchnout a s rodinou přejít hranice do Bavorska odkud se později odstěhoval do Velké Británie. V srpnu 1968 na sovětském velvyslanectví na protest proti okupaci vrátil hvězdu hrdiny SSSR. Pochopitelně, že ani po takzvané sametové revoluci mu nebyla naším státem přiznána renta, kterou mu Britové dali bez mrknutí oka. Což je tradiční. Rehabilitujeme tě, ale potichu a ty si chcípni hlady. Ještě bys nám tady čeřil náš stojatý vzduch když komunisté a KGB privatizují. Josef Buršík zemřel 30. 6. 2002.

Antonín Sochor se narodil v Německu. Jeho rodiče tam pracovali ve městě Lobern. Když vypukla válka přihlásil se dobrovolně do Wehrmachtu, aby unikl z internačního tábora v Sandorfu a mohl odjet vyřídit si údajně dokumenty. Útěk za hranice, který následoval, vedl k tomu, že se v létě 1939 hlásil do vznikající jednotky v Polsku. Smůlou bylo, že jednotka byla dislokována na území, které zabral SSSR. Přes bolševické lágry v Kamenci Podolském, Olchovicích, Jarmolincích a Orankách, kde byli naši vojáci zadržováni, vedla jejich anabáze utrpení, než byli generálem Píkou vysvobozeni. Jeho první válečný střet proběhl rovněž Sokolově. Stejně jako Josef Buršík byl i Antonín Sochor vyznamenán hrdinou SSSR za boje o Kyjev, kdy jako velitel roty se svojí jednotkou jako první obsadil strategicky důležité body ve městě. V bojích na Dukle vykoupil slovenskou metamorfózu z agresora na slovanského obětního beránka 218 střepinami ve svém těle při dobývání kóty smrti 534. Ještě ne zcela vyléčený pokračoval v dalším boji již na území tehdejšího Československa.

Po válce pomáhal s vybudováním izraelské armády. Ale jeho odpor ke komunismu neunikl pozornosti Bedřicha Reicina, náčelníka takzvané vojenské kontrarozvědky. Což byla vojenská StB. Poslední období života Antonína Sochora bylo ve znamení usilování o jeho život gangsterskými metodami. Střelbou na letadlo, kterým se vracel z Izraele počínaje a dvakrát estébáckými kulkami prošpikovaným služebním automobilem konče. Pokusy o automobilovou nehodu nevyjímaje. Co se nepovedlo napoprvé povedlo se na podruhé. Antonín Sochor umírá 16. 8. 1950 po zinscenované autonehodě ve vojenském prostoru. Čili beze svědků. Viníkovi nehody byl komunistickými orgány vzápětí umožněn odchod do zahraničí, aby třeba jednou nepromluvil a dále pracoval pro StB. Vyšetřování skončilo. Zapomeňte.

Richard Tesařík, třetí z onoho trojlístku, o němž dnes píši, svoji válku proti nacismu také začal v sovětském koncentráku, v němž strávil dva roky. U Sokolova vyvedl jednotku, které velel z beznadějné situace pod kulometnou palbou a zahájil protiútok. Po Sokolovu přišly boje o Kyjev. Podle původních plánů sovětského velení se měla jako první do města probít tanková armáda generála Kravčenka. Ale válka tomu chtěla jinak. Díky dvěma dětem se Tesaříkova tanková jednotka dovídá to, že jediná cesta do středu města nepřehrazená silnou palbou je cesta po železniční trati. Tanky podporučíka Tesaříka se tak dostávají až na nádraží Kyjev I. Sochorovi samopalníci čistí cestu prvnímu praporu, kterému velí poručík Josef Kholl. Jeho jednotka tak jako první dosahuje středu Kyjeva a československé jednotky tak mohou provést obchvat až k břehům Dněpru. Rovněž i Richard Tesařík byl za boje o Kyjev vyznamenán hrdinou SSSR. Na Dukle jako jediný přežil zásah svého tanku pancéřovou pěstí, přičemž jeho kamarádi v něm uhořeli. Je těžce zraněn a přichází o oko. Válku končí s dvaceti vyznamenáními a posttraumatickou reakcí na válečné hrůzy a v roce 1945 odchází studovat vojenskou akademii v Moskvě. Po roce 1948 se vrací zpět do Československa. Do země, které se právě zmocnili zbabělé krysy, jako byl Gottwald, který celou válku i s jinými kumpány přežil v teple u vodky. Konflikt s rudým panstvem musel nutně nastat. Když někdo, kdo si prošel jak sovětskými Gulagy, tak sovětským způsobem vedení války, slyší z úst zbabělců o SSSR jako o ráji na zemi, nebude jen tak držet hubu. V zápisu z jednání na ÚV KSČ se lze dočíst, že „při návštěvě v bytě hrdiny Sovětského svazu gen. s. Saburova v ostré diskusi tvrdil, že náš lid ve druhé světové válce nevěděl, za co bojuje, a že by dnes s našimi jednotkami nešel bojovat, protože dnes velitel v naší armádě není velitelem a každý voják si dělá, co chce." A také, že „Nesprávně se choval k sovětským občanům, pracovníkům akademie. Hrubými výroky napadal sovětské pracovnice v ubytovně posluchačů: „vy, baby, špiclujete, registrujete a pak dokladujete, kdo kdy přišel!" Nevybíravými slovy po straně pomlouval zodpovědné funkcionáře akademie. Dvakrát při vyučování napadl přednášejícího, že zavádí a rozmnožuje byrokratismus. Proto se soudruzi rozhodli, že požádají SSSR, aby Richardu Tesaříkovi odňal vyznamenání hrdiny SSSR.

Neuvěřitelné. Malé české špinavé novokomunistické krysy po dobu války kolaborující s nacisty se rozhodly: „požádat vládu SSSR o odejmutí titulu Hrdiny Sovětského svazu a vyznamenání Zlaté hvězdy, které byly propůjčeny generálmajoru Richardu T E S A Ř Í K O V I" Takovou podlost dokonce i sovětští komunisté odmítají a tak nejspíše generálu Tesaříkovi zachraňují život. Nakonec ho „jenom" vyhodili z armády a vymazali z oficiální historie. Jako nespočet mnohých jiných. Umírá v roce 1967.

Jsme země bez paměti. Bez skutečné historie a skutečných hrdinů. Byli komunisty zavražděni, zostuzeni, zavřeni do kriminálů nebo pověšeni na šibenicích a vygumováni z historie i z paměti lidí. Po listopadu 1989 se toho příliš nezměnilo. V tichosti některé rehabilitovali a zahájilo se definitivní velké mlčení. Narušované pouze tu a tam několika slovy. Jako jsou právě ta, která jste dočetli. Ve zprávách to zcela jistě nebude.