Leden 2009

Pachatelé jsou mezi námi

Bohumil Řeřicha

Holocaust měl odhadem 150 000 pachatelů, organizátorů a vykonavatelů. Na půdě Spolkové republiky bylo německými státními prokurátory zahájeno proti 88 587 obviněným vyšetřování, což je impozantní počet. Jenže bez trestu zůstalo 80 tisíc z nich! Někteří zemřeli nebo zmizeli. Ale mnozí jednoduše vyšli bez trestu zastavením vyšetřování, zproštěním obžaloby. Jen něco přes šest tisíc bylo pravomocně odsouzeno: 12 k smrti, 158 k dlouholetému trestu odnětí svobody, většina, 6180 k trestu odnětí svobody v průměru mezi třemi a pěti roky, také za tisíce vražd. Tresty nebyly zpravidla ani odpykány.

V bývalé NDR bylo odsouzeno 13 000 pachatelů „kvůli fašistickým válečným zločinům a zločinům proti lidskosti“. Někteří byli odsouzeni v nepřítomnosti, protože mnoho obviněných se včas přesunulo na Západ, věděli, kde to pro ně bude útulnější. Vcelku ve vší dimenzi strašlivosti zůstaly nacistické zločiny poválečnou německou justicí nepotrestány. Požadavek norimberských procesů obnovit důstojnost, úctu obětí a opět napravit porušení práva se nesplnilo. Filozof Karl Jaspers prorokoval tehdy pochmurně „že lidstvo by jistě zahynulo, kdyby státy směly takové zločiny provádět. Právě naopak. Jaspers se mýlil. Lidstvo nezahynulo. Jen krátké výkřiky, přísahání „už nikdy“… a pak šlo všechno dále v denním pořádku. Ještě horší, že v knize Huberta Knabeho Pachatelé mezi námi se tato bídná historie o 50 let později opakuje. Opět zůstanou činy a pachatelé nepotrestáni. Opět se pachatelé neobtěžováni vrátí do společnosti, zase dostávají vysoké renty a penze a cynicky se vysmívají svým obětem, jejichž zajištěnost ve stáří není srovnatelná s jejich prebendami, kteří se musí roky doprošovat o pár eur ubohého odškodnění. Ne, že by byli zločiny nacismu, jeho sadistů, katů, bestií z koncentračních táborů a pachatelů od psacích stolů, srovnatelné se zločiny NDR - vedoucí kliky jejích funkcionářů a důstojníků tajné služby /Stasi/ a jejích pomocníků. Ale také oni zabíjeli, mučili, trýznili, pošlapávali lidská práva. Výčet jejich zločinů zní: zabití, těžká tělesná zranění, pokusy o vraždu, únosy, týrání vězňů, deportace do sovětských pracovních táborů, kde mnozí zahynuly hladem, nedostatkem lékařské péče a zimou. A dále vyvlastňování, porušování listovního tajemství, tajné odposlechy telefonů, krádeže peněz a cenných předmětů ze soukromé pošty, vydírání vystěhováním... a tak lze pokračovat. Také tyto zločiny zůstaly vcelku nepotrestány.

Deprimující bilance podle Huberta Knabeho. Z 62 000 přípravných řízení proti asi 100 000 osobám byly do poloviny roku 1998 vzneseny žaloby jen v jednom procentu případů. V 58 000 případech bylo kvůli nedostatečným důkazům řízení státními zástupci zastaveno. Dohromady nakonec bylo vzneseno 670 žalob proti 1042 osobám. Velký počet z takto obviněných byl zproštěn žaloby. Více než 99 procent všech původně obviněných vyšlo bez trestu. Odsouzeno bylo jen 316 osob: 190 obdržela podmíněné tresty, 105 vyšlo s peněžitým trestem, 9 s výstrahou nebo důtkou a jen 19 muselo do vězení. Opět gigantické selhání politiky a výkonu soudní pravomoci. Poučit se z historie, to se nestalo. Takzvaný zákaz zpětného půspbení spolkových zákonů, osudově přijatý ve smlouvě o sjednocení, udělal už jednou dobrou službu německým pachatelům. Zněl a zní: „Čin může být potrestán pouze tehdy, když byl trestný před tím, než čin začal.“ Pro nacistické zločince i zločince bývalé NDR to byla skvělá úleva střižená doslova na míru. A tak argumentovali mnozí drze a promptně: „Co tehdy právní bylo, nemůže dnes být neprávní“.

Soudce trestního senátu Jürgen Baumann řekl, že zákony nařizující vraždy odporují přirozenému právu, jsou a byly neplatné i uvnitř státu odporujícího právu, včetně mezinárodního. Po četbě analýz Huberta Knabeho uzná čtenář, že je to hluboce nemorální a zavrženíhodná rána do obličeje každé oběti. H. Knabe pokračuje: „Spolkový sněm, ne justice, nese proto hlavní zodpovědnost za to, že dvakrát v německé historii zločiny totalitních států zůstaly neodpykány“. Chybný vývoj po roce 1949 se vymstil a dal základ k osudovému napodobení po roce 1989. Výsledek? Právo je a zůstane navždy porušeno.

Tak zní volný překlad myšlenek Ley Roshové, televizní novinářky a publicistky žijící v Berlíně. Domnívám se, že stejně lze hodnotit i poválečnou historii právní odpovědnosti v naší zemi. Jistě, lidovými soudy hned po válce byli odsouzení nacističtí zločinci i čeští kolaboranti. Ale již při tzv. „divokém“ odsunu českých Němců došlo ke zločinům na nevinných lidech, které byly spáchány již v době míru a následně zákonem E. Beneše č. 115 z r. 1946 amnestovány. Také jasné porušení práva. Stejně tak zákon č. 198/1993 Sb., který pojmenovává komunistický systém jako zločinecký a zavrženíhodný, je porušen. Pachatelé vyšli s vysokými penzemi a mohli se vysmívat obětem, které stejně jako v poválečném Německu se museli doprošovat o pár korun odškodnění a mnozí jej možná nedostali vůbec. Také toto lze hodnotit jako porušení práva. I u nás tedy došlo ke gigantickému selhání soudní moci a politiky.

K napsání tohoto příspěvku mne inspirovaly výsledky letošních voleb do krajských zastupitelstev a části Senátu PČR. Nedomnívám se, že hlavní příčinou vítězství soc. demokratů a posílení komunistů byla jen nešťastná politika současné koalice, ale právě naprosté nevyrovnání se s minulostí. I 19 let po listopadu 1989 je stále slyšet stesky po jistotách komunistického systému. Naše společnost byla a stále je v zajetí myšlenek izraelských, kteří, když je vyváděl Mojžíš z egyptského otroctví při první překážce začali mrmlat. Mojžíš jim dal na vybranou, buď opět plné hrnce v egyptském zajetí, anebo svobodu.

Karel Groulík ve své knize České bloudění 20.stoletím uvádí tři hlavní osudné kroky, které nás přivedly do stavu, z kterého se ani po 19 letech demokracie nedokážeme vysvobodit. Mimo rozbití Rakouska-Uherska a popření spjatosti Čech s německou kulturou, to byly chybné základy 1. republiky /antikatolictví, národní stát s mnohonárodním obyvatelstvem, socialismus/, vyhnání Němců a hlavně dobrovolný vstup do ruské zóny s téměř svobodným zvolením komunismu. Naše společnost neprošla anglosaským myšlením protestantismu, kde osobní úsilí, svoboda a zodpovědnost jsou prioritou. Tíhne ke kolektivismu a k silnému zaopatřovatelskému státu. Proto komunismus jí byl prakticky vlastní a většina si dodnes nepřipouští nějakou spoluvinu. Také dnešní komunisté i přes jiný název kontinuálně pokračují v myšlenkách jejich předchůdkyně, odmítání soukromého vlastnictví, centrální řízení a společenské vlastnictví výrobních prostředků.

Jako bývalý nositel totalitní ideologie, který učinil upřímné pokání, a vědom si své viny a spoluodpovědnosti, která ve mně zůstane do smrti, si připadám jako přinejmenším „zvláštní“. Jsem spoluodpovědný za zločiny, které komunistický systém páchal nebo ne? Když vidím, jak bývalí komunisté, nyní sociální demokraté, se stávají hejtmany, aniž přiznali odpovědnost za svou minulost /Milada Emmerová, Jaroslav Palas/ a ještě si k sobě berou bývalé komunistické aparátčíky, tak jsem asi se svým pokáním nějak „mimo“ chápání české společnosti, „vždyť ona ta minulost nebyla tak špatná a že lidé byli pronásledováni za své přesvědčení, trpěli ve vězení, byli popravováni, celé rodiny byly pronásledovány a vězněny, tak to byly jen přehmaty a ,kolorit doby´“ /Jiřina Švorcová/! Největší nebezpečí z těchto lidí však pramení z jejich bezcharakternosti - budou chtít být u moci za každého režimu. Opět se zlo vyplácí.