Leden 2009

Barackovo dilema

Jefim Fištejn

Pravou příčinou rozporů Evropy a USA je, že se jejich strategické obzory rozbíhají. Nový americký prezident Barack Obama se ve světě těší ještě větší oblibě než doma. Jak trefně poznamenala jedna chytrá novinářská hlava, je to plátno, na které každý promítá vlastní zbožná přání. Ale věčně symbolem nezůstane. Bude muset činit skutečná rozhodnutí, která někoho budou bolet. Počet obdivovatelů každého reálného politika není nekonečný a má vždy klesající tendenci.

Barack Obama brzy pozná, že v zahraniční politice velmoci jsou danosti, se kterými nejde pohnout a jež ho omezí v rozletu. Vstupuje do fáze, kdy každým dalším výrokem poruší některý ze svých předvolebních slibů. Kupříkladu, že s každým z odpůrců Spojených států amerických je schopen usednout k jednacímu stolu bez jakýchkoli předběžných podmínek. Ale polskému prezidentovi už stihl přislíbit dobudování systému protiraketové obrany na polském a českém území (dementující kondicionál Obamova poradce „bude-li prokázána jeho funkčnost“ je zbaven smyslu, poněvadž jde o samozřejmý předpoklad). Není to nic jiného než předběžná podmínka, s níž případně usedne k jednacímu stolu s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem, který již den po Obamově zvolení naznačil, že má v záloze podmínku vlastní: rozmístění raket středního doletu a rušiček radaru v Kaliningradské oblasti. Jednání velmocí v zásadě nemůže vypadat jinak než jako vzájemné trumfování. A ten, kdo usedá k diplomatické „valše“ bez silných trumfů v ruce nebo v rukávě, je odsouzen k prohře.

Vztahy s Ruskem budou jedním z faktorů určujících budoucnost transatlantického svazku. Evropská unie z rozporů mezi Moskvou a Washingtonem do jisté míry těží, neboť jí to umožňuje dělat ze sebe důležitého mezinárodního hráče. Jak to funguje, Evropa ukázala na příkladu války v Gruzii. Dva měsíce po inauguraci navštíví nový americký prezident Německo a Francii v rámci výročního summitu NATO a nelze pochybovat o tom, že se mu dostane toho nejvřelejšího přijetí. Transatlantická družba „na věčné časy“ však nebyla ohrožena Bushovou arogancí, jak se domnívají naivní lidé. Pravou příčinou rozporů je, že se strategické obzory Evropy a USA nenapravitelně rozbíhají. Spojené státy americké se nemohou zříci svého globálního vůdcovství a očekávají od Evropy hmatatelnou podporu. Starý svět však k účasti v globálních geopolitických projektech dávno není psychologicky připraven. Pokud se konfrontace mezi Washingtonem a Moskvou nebezpečně prohloubí, bude Evropa postavena před nemilou volbu, kterou odmítá (nebo není schopna) učinit.

Evropský středovýchod vidí ve USA garanta své bezpečnosti. Představa, že by Barack Obama vyhandloval jakýsi americko-ruský smír na úkor atlantických tužeb Ukrajiny a Gruzie anebo již dohodnutých prvků protiraketové obrany v Polsku a Česku, znamená jen jedno – staré spojence nadobro ztratí a nové nezíská. Politické síly, které ve svých zemích proamerickou orientaci horko těžko prosazovaly, se budou cítit zrazeny. A celý prostor vyklizený Američany ruče obsadí vliv ruský. Ani příroda, ani politika totiž dutiny nesnášejí a okamžitě je vyplňují. Skupina členských zemí NATO s dominantním ruským vlivem soudržnost tohoto svazku očividně neposílí. A titíž Berlíňané nebo Pařížané, kteří při vítání Baracka Obamy budou mávat americkými vlaječkami, začnou náhle lépe slyšet na ruské požadavky. Studenoválečnický projev Dmitrije Medveděva pronesený nikoli náhodou v den Obamova vítězství znovu ukázal, že antiamerikanismus zůstává státotvorným prvkem nejen zahraniční, ale i vnitřní politiky Kremlu.

Současné Rusko potřebuje oprášit starý „obraz nepřítele“ – dnes více než kdykoli předtím. Právě nyní totiž světová finanční krize vyjevila totální nedostatečnost putinského modelu kapitalismu. Proto potřeboval Kreml malé vítězné tažení a vzorné potrestání Gruzie, aby jejím prostřednictvím zástupně potrestal nenáviděné Spojené státy americké. Čím více se bude v Rusku prohlubovat ekonomická a sociální krize, jejíž příznaky již nyní můžeme pozorovat, tím více bude potřebovat strašidlo antiamerikanismu. Žádnou jinou srozumitelnou a mezinárodně přitažlivou ideologii Putinův režim zatím totiž nedokázal vypotit.

Medveděvův promyšlený výpad svědčí o tom, že Kreml dodnes viděl v Obamovi státníka změkčilého a nezkušeného, kterého lze snadno zastrašit. Zatím nelze s jistotou říci, zda ruská hrozba rozmístit jaderné rakety v kaliningradské enklávě jen posílí tradičně skeptický vztah demokratů k protiraketové obraně ve východní Evropě, anebo vyvolá opačný efekt – bude vnímána jako vydírání a posílí v příští vládě stoupence pevného kurzu vůči Rusku. Lze však s velkou mírou jistoty předpovědět, že v nadcházejících těžkých dobách Kreml v žádném případě nebude chtít ztratit přízrak protivníka, protože na hrdinném odporu proti němu spočívaly veškeré mýty ruské zahraniční politiky. A ještě dlouho budou.