Leden 2009

Evropská inventura 2008

Adolf Hampel, Rudolf Grulich

Evropská inventura 2008

Profesoři Hampel a Grulich se ptají po morálce České republiky. Po své Sudetoněmecké inventuře 2003 v předvečer přijetí České republiky bez toho, že by zrušila své vyháněcí dekrety (ale též i dalších států, které onehdy vyháněly - Polska, Slovenska a Slovinska) se ptají oba giessenští profesoři teologie Adolf Hampel a Rudolf Grulich v Evropské inventuře 2008 po morálce České republiky. Podnětem k tomu je převzetí předsednictví EU Českou republikou a velkohubé výroky jejího prezidenta Václava Klause k Lisabonské smlouvě.

Oba církevní historikové se ptají, zda Evropa skutečně může být společenstvím hodnot, když jeden členský stát i nadále pokládá rasistické zákony opovrhující člověkem za neodvolatelný základ svého právního řádu. Pranýřují mlčení politiků k tomuto skandálu za situace, kdy právem požadují od Turecka, aby se distancovalo od genocidy na Arménech. O Benešových dekretech se ale mlčí.

Zde kompletní text prohlášení.

Evropská inventura 2008 - Morální stav České republiky.

Podle výroků prezidenta Václava Klause přijetí Lisabonské smlouvy Českou republiku vyvolává otázku „zda chce zůstat suverénním demokratickým právním státem a plně oprávněným členem mezinárodního společenství“.

Takové vyjádření prezidenta, který od 1. ledna 2009 bude předsedat EU, navozuje Evropanům , pro něž má EU představovat společenství hodnot, jinou otázku a to, zda stát, který jednohlasným schválením svého parlamentu, prohlášením svých vlád a současného prezidenta trvá na tom,

- že zbavení práv, vyvlastnění a vyhnání milionů v zemi dávnou usedlých německých a maďarských spoluobčanů bylo oprávněné, legitimní a správné (Benešovy dekrety),

- že zabití desetitisíců nevinných spoluobčanů má zůstat nepotrestáno (amnestijní zákon z 8. května 1946),

je vůbec právním státem.

Žádný jiný stát střední Evropy nevyhnal tak vysoký podíl vlastního obyvatelstva jako Československo.

Žádný jiný stát střední Evropy nebyl událostmi 2. světové války tak ušetřen jako Československo.

Zatímco jiné státy povolaly své bývalé spoluobčany vyhnané Hitlerem a Stalinem, aby se vrátili do vlasti svých rodičů, vzpěčuje se ČR i nadále se svými vyhnanými dokonce jen hovořit. Pro srovnání: Jaký by to byl skandál, kdyby spolková vláda neposkytla sluchu zástupcům nuceně nasazených!

Vláda Ukrajiny podporovala návrat krymských Tatarů vyhnaných Stalinem.

Pobaltské státy vítají angažmá baltských Němců v hospodářském, politickém a kulturním životě svých zemí.

Maďarsko označilo vyhnání Němců za zločin.

Česká republika ale křečovitě temné stránky své historie, jejich reflexi pod kobercem. Neznalost dějin a národnostních poměrů střední Evropy většiny západních politiků jí přichází vhod. Již Tomáš Masaryk mohl úspěšně jednat a založit stát, protože západní politici si nedali práci, aby si zjistili skutečné poměry.

V Praze mají být zločiny nacionálních socialistů mezi roky 1938 a 1945 a komunistů od roku 1948 do 1989 zdokumentovány a zpracovány. Na masové zločiny údajně demokratického Československa po skončení války se nebere zřetel, dokonce jsou ospravedlňovány. Poválečnému zločinci Benešovi se budují pomníky a jeho jménem se pojmenovávají ulice a náměstí.

Ne bez příčiny nedávno vydaná kniha Tomáše Krystlíka Zamlčené dějiny vzbudila u mnoha Čechů nevoli a rozhořčení, protože se nedržel pravidel politické korektnosti, nýbrž jednoduše vytáhl na světlo pravdu. Od vydání této knihy dostává výhrůžné dopisy a hrozby, že jej zabijí.

Pokud za EU-předsednictví České republiky bude pokračovat vyhánění v Dárfúru, nebo se na světě vyskytnou jiná vyhánění, tak s jakou pak autoritou bude český předsedající jménem hodnotového společenství Evropské unie moci odsuzovat tyto zločiny proti lidskosti, když před nedávnem opětně ospravedlňoval vyhnání sudetských Němců? Stát, který rasistické dekrety opovrhující člověkem a své zločiny ospravedlňuje a má je za neodvolatelný základ svého právního řádu, je pro EU nepřijatelné morální zatížení.

Z pletiva temných dějů vlastní minulosti se ale dá vymanit. Německo, které se konfrontovalo s ještě těžšími zločiny své minulosti, zjistilo, že pravda a pokání osvobozují.

Bohužel německá veřejnost zcela opomněla věnovat obětem z vlastního národa náležitý respekt a úctu. Panuje vysloveně nevlídný nezájem, hlásí-li se o slovo vyhnanci. V akademicky pojaté kultuře vzpomínání se dostávají zhusta ke slovu vzpomínky na „svého prvního zvířecího domácího mazlíčka“, na „svou první lásku“, na „svou první knihu“ a podobně, ale vzpomínky vyhnaných nejsou pokládány za hodny diskuse.

Převážná část SPD, včetně kandidátky na prezidenta, Gesine Schwan, se vášnivě postavila proti Centru proti vyhánění. Profesoři politických věd jsou překvapeni, když se od nás dovědí, že my, sudetští Němci, jsme od května 1945 museli mít na svém oblečení zdaleka viditelný znak příslušnosti k národu - velké písmeno N jako „Němec“ - že jsme měli potravinové lístky se stejným označením, že jsme byli zbaveni práv a že nás odtransportovali v dobytčích vagónech s 20 kg zavazadel na osobu. Takové zacházení se sudetskými Němci po válce bylo zločinem.

Že ono zacházení je ještě dnes označováno členským státem EU za legitimní a správné, je jednoduše skandál. Že k tomu spolková vláda mlčí, je zrada na velkém počtu svých občanů. Jedině za mlčení naší vlády a Evropy mohou čeští prezidenti velkohubě označovat vlastní stát za právní.

V případě Turecka požaduje EU právem odsouzení genocidy Arménů. Různé země Evropy bezpráví tehdejší osmanské vlády v roce 1915 pranýřovaly, ale bezpráví vyhnání 15 milionů Němců a smrt více než dvou milionů v souvislosti s vyhnáním je ale i nadále čtyřmi státy EU za mlčení Evropy ospravedlňováno.

Adolf Hampel

Rudolf Grulich

***

Europäische Bestandsaufnahme 2008

Die Professoren Hampel und Grulich fragen nach Moral der Tschechischen Republik.

Nach ihrer „Sudetendeutschen Bestandsaufnahme 2003“ am Vorabend der Aufnahme der Tschechischen Republik (aber auch der anderen Vertreiberstaaten wie Polens, der Slowakei und Sloweniens) ohne Aufhebung ihrer unmenschlichen Vertreibungsdekrete fragen die beiden Giessener Theologieprofessoren Adolf Hampel und Rudolf Grulich in einer Europäischen Bestandsaufnahme nach der Moral der Tschechischen Republik. Anlass sind die Übernahme des EU-Vorsitzes durch die Tschechische Republik und vollmundige Äußerungen ihres Präsidenten Václav Klaus zum Vertrag von Lissabon.

Die beiden Kirchenhistoriker fragen sich, ob Europa wirklich eine Wertegemeinschaft sein kann, wenn ein Mitgliedsstaat weiterhin menschenverachtende, weil rassistische Gesetze als unaufgebbare Rechtsgrundlage betrachtet. Sie prangern das Schweigen der Politiker zu diesem Skandal an, denn mit Recht verlange man von der Türkei die Distanzierung vom Völkermord an den Armeniern. Im Falle der Beneš-Dekrete schweige man aber.

Wir bringen den vollständigen Text der Erklärung.

Europäische Bestandsaufnahme 2008:

Der moralische Zustand der Tschechischen Republik

Nach Aussagen von Präsident Václav Klaus stellt die Annahme des Vertrages von Lissabon die Tschechische Republik vor die Frage, „ob sie ein souveräner demokratischer Rechtsstaat und ein voll berechtigtes Mitglied der internationalen Gemeinschaft bleiben wolle …“.

Diese Aussage eines Präsidenten, der am 1. Januar 2009 der Europäischen Union vorstehen wird, wirft für Europäer, für die die EU eine Wertegemeinschaft darstellen soll, die Frage auf, ob ein Staat, der durch einstimmigen Beschluss seines Parlamentes und durch Erklärungen seiner Regierungen und seines derzeitigen Präsidenten daran festhält,

- dass die Entrechtung, die Enteignung und Vertreibung von Millionen alteingesessener deutscher und ungarischer Mitbürger rechtens, legitim und richtig war (Beneš-Dekrete)

- dass die Tötung von Zehntausenden unschuldiger Mitbürger straffrei zu bleiben habe (Straffreistellungsgesetz vom 8. Mai 1946)

überhaupt ein Rechtsstaat ist.

Kein anderer Staat Mitteleuropas hat einen so hohen Prozentsatz seiner Bevölkerung vertrieben wie die Tschechoslowakei.

Kein anderer Staat Mitteleuropas ist so glimpflich durch den 2. Weltkrieg gekommen wie die Tschechoslowakei.

Während andere Staaten ihre von Hitler und Stalin vertriebenen ehemaligen Mitbürger zur Rückkehr in die Heimat ihrer Eltern einladen, weigert sich die Tschechische Republik weiterhin, mit ihren Vertriebenen auch nur zu sprechen. Es wäre zurecht ein Skandal gewesen, wenn die Bundesregierung den Vertretern der Zwangsarbeiter kein Gehör geschenkt hätte.

Die Regierung der Ukraine hat die Rückkehr der von Stalin vertriebenen Krimtataren gefördert.

Die baltischen Staaten begrüßen das Engagement der Baltendeutschen im wirtschaftlichen, politischen und kulturellen Leben ihrer Länder.

Ungarn hat die Vertreibung der Deutschen als Verbrechen bezeichnet.

Die Tschechische Republik aber hält krampfhaft die Reflexion über die dunklen Seiten ihrer Geschichte unter dem Teppich. Die Unkenntnis der Geschichte und über die nationalen Verhältnisse Ostmitteleuropas auf Seiten der meisten westlichen Politiker kommt ihr dabei sehr zustatten. Schon bei der Staatsgründung 1918 konnte Tomáš Masaryk nur deshalb so erfolgreich agieren, weil die westlichen Politiker sich nicht die Mühe machen wollten, die tatsächlichen Verhältnisse zu erfahren.

In Prag sollen die Verbrechen der Nationalsozialisten zwischen 1938 und 1945 und die der Kommunisten von 1948 bis 1989 dokumentiert und aufgearbeitet werden. Die massenhaften Verbrechen der angeblich demokratischen Tschechoslowakei nach Kriegsende werden dabei nicht nur ausgeklammert, sondern sogar gerechtfertigt. Einem Nachkriegsverbrecher wie Beneš werden Denkmäler gesetzt und nach ihm Straßen und Plätze benannt.

Nicht ohne Grund hat das kürzlich erschienene Buch von Tomáš K r y s t l í k „Zamlčené dějiny“ (Verschwiegene Geschichte) bei vielen Tschechen eine Empörung ausgelöst, weil der Autor sich nicht an die Regeln der tschechischen political correctness hält, sondern einfach die Wahrheit ans Licht bringt. Seit dem Erscheinen des Buches erhält er Drohbriefe und Morddrohungen.

Wenn sich während des tschechischen EU-Vorsitzes auf der Welt weiterhin wie in Darfur und vielleicht sogar andere Vertreibungen ereignen werden, mit welcher Autorität wird dann ein tschechischer Ratsvorsitzender im Namen der Wertegemeinschaft der Europäischen Union diese Verbrechen gegen die Menschlichkeit verurteilen können, wenn er vor kurzem erst wieder die Vertreibung der Sudetendeutschen gerechtfertigt hat? Ein Staat, der menschenverachtende, weil rassistische Dekrete, die Verbrechen rechtfertigen, zur „unaufgebbaren Rechtsgrundlage“ macht, ist eine unzumutbare moralische Belastung für die EU.

Es ist kein unentrinnbares Schicksal eines Staates, im Geflecht der dunklen Punkte seiner Geschichte verstrickt zu bleiben. Deutschland, das sich mit noch schwereren Verbrechen seiner Vergangenheit zu konfrontieren hatte, konnte erfahren, dass Wahrheit und Sühne frei machen.

Leider hat die deutsche Öffentlichkeit völlig verlernt, den Opfern des eigenen Volkes die gebührende Beachtung und Ehrfurcht zu schenken. Ein ausgesprochen feindliches Desinteresse herrscht gegenüber den Wortmeldungen der Vertriebenen. In der Welle der akademisch behandelten Erinnerungskultur an den Universitäten kamen zwar Erinnerungen an „mein erstes Haustier“, „meine erste Liebe“, „mein erstes Buch“ und andere Themen ausgiebig zu Wort. Erinnerungen der Vertriebenen aber galten als nicht diskutierwürdig.

Ein überwiegender Teil der SPD einschließlich ihrer Präsidentschaftskandidatin, Gesine Schwan, hat sich leidenschaftlich gegen ein Zentrum gegen Vertreibungen gewandt. Professoren der Politikwissenschaften zeigen sich überrascht, wenn wir ihnen berichten, dass wir Sudetendeutschen ab Mai 1945 ein weit sichtbares Zeichen unserer Volkszugehörigkeit, ein großes N (Němec = Deutscher) auf unserer Kleidung zu tragen hatten, dass wir mit diesem N versehene Lebensmittelkarten hatten, dass wir vogelfrei waren und dass wir in Viehwaggons mit 20 kg Gepäck pro Person abtransportiert wurden. Diese Behandlung der Sudetendeutschen war auch nach dem Krieg ein Verbrechen.

Dass sie auch heute von einem Mitgliedstaat der EU als legitim und richtig bezeichnet wird, ist schlicht ein Skandal. Dass die Bundesregierung dazu schweigt, ist ein Verrat an einer großen Zahl ihrer Bürger. Nur auf diesem Hintergrund des Schweigens unserer Regierung und Europas können tschechische Präsidenten vollmundig ihren Staat als einen Rechtsstaat bezeichnen.

Im Falle der Türkei verlangt die EU mit Recht eine Verurteilung des Völkermordes an den Armeniern. Verschiedene Länder Europas haben dieses 1915 verübte Unrecht der damaligen Osmanischen Regierung angeprangert. Das Unrecht der Vertreibung von 15 Millionen Deutscher und den Tod von über zwei Millionen im Rahmen der Vertreibung wird aber weiterhin vier EU-Staaten unter dem Schweigen Europas gerechtfertigt.

Adolf Hampel

Rudolf Grulich