Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2009


Český strejček o Evropě

Jiří Pehe

(Redakce CS-magazínu se rozhodla přetisknout následující texty, aby dokumentovala, jací hlupáci prezentují český stát a jak hloupou politiku prezentuje ČR v Evropském parlamentu.)

Europoslanec za Občanskou demokratickou stranu Ivo Strejček napsal v článku Unie se stane imperiální říší (Právo, 11. 12. 2008) tolik nesmyslů, že by za normálních okolností nestálo za to reagovat, neboť soudný člověk by text přešel jen s útrpným pokrčením ramen či zdviženým obočím. (Strejčkův článek viz níže - pozn. red. CS-magazinu)

I politický komentátor by Strejčkovy scestné názory, jejichž podstatu koneckonců vystihuje už název zmíněného článku, za normálních okolností ignoroval. Jenže Strejček také uhodil na jeden hřebíček, který docela dobře vystihuje, proč tolik politiků v ODS brojí proti další evropské integraci, konkrétně proti Lisabonské smlouvě.

Pan europoslanec píše: Češi na základě historické zkušenosti intuitivně pochopili, že Lisabonská smlouva není banální text okrajového významu, ale že jde o přelomový dokument, který může ovlivnit kvalitu jejich života na desetiletí dopředu. Lisabonská smlouva dokončuje přerod Evropy národních států v imperiální říši, a to navzdory tomu, že to v podstatě nikdo nechce.

Strejček nám tímto sděluje několik ohromujících skutečností. Především to, že údajně pouze Češi v celé Evropě pochopili - a to kvůli svým dějinám - zrádnost Lisabonské smlouvy. Podobnou specifickou historickou zkušenost, která Čechům tuto jasnozřivost umožnila, zřejmě podle Strejčka v Evropě už nemá žádný jiný národ, možná snad Irsko.

Všech 25 ostatních členských zemí se slepě hrne do katastrofy - ač to vlastně nikdo nechce. Tyto země, reprezentované evidentně zcela neodpovědnými politiky, považují Lisabonskou smlouvu buď za banální text okrajového významu, který lze jen tak schválit, aniž by si uvědomili nebezpečí, která se v textu skrývají. Anebo si ti hlupáčci možná myslí, že to je sice přelomový dokument, ale věří tomu, že je dobrý!

Nelze se nezeptat, kde ten český strejček bere tu drzost vydávat české dějiny za měřítko evropského dobra! A kde bere tu drzost mluvit obecně o Češích coby měřítku pro svůj extrémní názor, když v podstatě reprezentuje jen názor úzké skupiny politiků v ODS.

Autor tohoto textu se považuje za Čecha, a on i mnoho jeho přátel, znalejších českých dějin podstatně lépe než Strejček, si nemyslí, že „Lisabonská smlouva dokončuje přerod Evropy národních států v imperiální říši, a to navzdory tomu, že to v podstatě nikdo nechce.“ Taky si nemyslí, že česká historie je natolik ojedinělá, že nám umožňuje dívat se na svět prizmatem vševědoucnosti a mesiášství.

Naopak: česká historie je spíše historií národa, který si vyseděl mnoho světodějných událostí v koutku, aniž se do nich aktivně zapojil. Pokud nás naše historie nějak ovlivňuje, je to bohužel právě v tomto smyslu. Je to historie provincie, plná provinciálů - nebo, chcete-li, žoviálně vševědoucích českých strejčků, v hloubi duše vystrašených okolním světem.

Je opravdu tragické, když Českou republiku reprezentují v Bruselu lidé, jako je Strejček. Příliš úlevné není ani to, že vzhledem ke svému euroremcání a katastrofální domácí politice ODS nejspíš prohraje i evropské volby v červnu příštího roku tak, že Strejček, i kdyby znovu kandidoval, se postěhuje z Bruselu (kde se mu evidentně vůbec nelíbí) zpět domů.

(www.pehe.cz)

Unie se stane imperiální říší

Ivo Strejček, europoslanec za ODS

Tlak evropských velmocí a bruselských úředníků na schválení Lisabonské smlouvy v ČR za jakoukoli cenu se podobá činu samolibého dánského krále Knuta, který prý nechal bičovat mořské vlny jen proto, že jej odmítaly poslechnout.

Češi na základě historické zkušenosti intuitivně pochopili, že Lisabonská smlouva není banální text okrajového významu, ale že jde o přelomový dokument, který může ovlivnit kvalitu jejich života na desetiletí dopředu.

Lisabonská smlouva dokončuje přerod Evropy národních států v imperiální říši, a to navzdory tomu, že to v podstatě nikdo nechce. Tento proces vymaže národní demokracie po staletí budované a vybojovávané. Na jejich místě vytvoří evropský superstát.

Ten bude nominálně demokracií, ale nad hlavami regionálních vlád a poslanců bude vládnout, ze své podstaty nekontrolovatelná, legislativní moc vycházející z nevolených byrokratických institucí.

Národním státům bude tento vrchnostenský styl politiky vyhovovat čím dál méně a budou se snažit z vlivu centralizované Unie různými způsoby vymanit. Střety jejich zájmů znovu probudí touhu po svobodě suverénně si vládnout. Vědoma si toho, Lisabonská smlouva (a všechny další smlouvy přijímané bez ratifikací) rozmělní národní státy, které utvářely podobu moderního světa, v regiony. Ne takové regiony, na které jsme si zvykli v Čechách jako na nižší samosprávné jednotky, ale na teritoriálně rozsáhlejší celky, uměle sdružující lidi různých jazyků, kulturních a náboženských zvyklostí i rozdílných historických prožitků, ovšem centrálně financované.

Impérium bude obtížně řešit problémy, před kterými bude stát. Rozdílnosti zájmů budou příliš velké a lidé nebudou cítit k centru žádnou loajalitu. Bez loajality nebude vůle k oběti, jak je tomu dnes uvnitř hranic národního státu. Důsledkem takové nevůle bude hospodářská a bezpečnostní nestabilita.

Nezamýšleným produktem tohoto typu „nadvlády vrchnosti" bude vznik výbušných lokálních nacionalistických hnutí, která budou čerpat mízu z touhy lidí vrátit se zpět k tradicím a bezpečí vlastního národního státu.

Lisabonská smlouva je proto dokumentem srovnatelným s těmi několika, které v evropské historii utvářely mocenskou strukturu kontinentu na několik desetiletí dopředu. Je ohrožením míru v Evropě, ne jeho pojistkou.

Je v zájmu ČR věnovat obsahu Lisabonské smlouvy nejvyšší pozornost, protože je průhledem do (prozatím) imaginárního světa, ve kterém bude – díky chvilce naší politické nepozornosti – nahrazen tradiční řád občanských svobod byrokratickou despocií.

Ke kritické rozvaze jsme povinni naší spletité cestě k suverenitě a svobodě napříč staletími. My víme, jak lehce se svoboda ztrácí a jak obtížně získává zpět.



Zpátky