Leden 2009

Kdo bude platit Libertas.cz?

Jan Urban

Proti Mirku Topolánkovi chce na pravici vystoupit nové politické seskupení. Má se opírat o přeběhlíky z ODS a podporu Václava Klause. Jediným zatím známým programovým hitem je totální odmítnutí Lisabonské smlouvy. Jeho patronem a otevřeně ohlašovaným sponzorem má být kontroverzní irský euroskeptik Declan Ganley. Jeho čeští následovníci by měli být trochu opatrnější. Stále více se totiž ukazuje, že pan Ganley o své minulosti nemluví pravdu. Dva z jeho blízkých spolupracovníků navíc v posledních letech zahynuli za velmi podivných okolností.

Rok 1987. Declan Ganley je osmnáctiletý londýnský stavební dělník, barman a nakonec poslíček v pojišťovně. Při roznášení čaje prý přesvědčuje jednoho ze šéfů, že by měl začít pojišťovat komerční lety sovětských raket.. Sjedná si kvůli tomu dokonce po telefonu schůzku na obchodním zastupitelství velvyslanectví Sovětského svazu. Sovětští diplomaté jsou údajně nápadem irského teenagera tak oslněni, že ho pozvou na jednání do Moskvy. V jednadvaceti už pořádá v Londýně konferenci o nových materiálech a hospodářské spolupráci se Sovětským svazem. O rok později je už prý ekonomickým poradcem lotyšské vlády a získává pohádkové bohatství vývozem hliníkových desek a dřeva z Ruska. Oficiální životopis irského multimilionáře a vedoucího evropského aktivisty proti přijetí Lisabonské smlouvy Declana Ganleyho obsahuje až příliš mnoho podobných nesnadno uvěřitelných míst.

Obchodní zastupitelství sovětských velvyslanectví byla v osmdesátých letech všude ve světě bez výjimky obsazena prověřenými kádry KGB a dalších sovětských rozvědných služeb. Proč by je nápad sotva středoškolsky vzdělaného irského stavebního dělníka měl zaujmout ve chvíli, kdy už existoval schválený program komerčních letů sovětských raket? Jméno firmy, se kterou prý vyvážel hliníkové desky přes Rigu do Rotterdamu, nelze zjistit. V Lotyšsku si ho nikdo jako poradce vlády nepamatuje. Když ho s tímto faktem konfrontovali novináři, tvrdil, že ho jmenoval ministerský náměstek a jen na krátkou dobu. I ten to ovšem irské televizi RTE koncem listopadu popřel. Celý zahraniční obchod Sovětského svazu pečlivě kontrolovala KGB. Podle Louise Shelleyové, expertky Mezinárodního centra pro studium korupce a zločinu v citovaném pořadu RTE – provoz exportních přístavů, jako byla Riga, navíc ovládal organizovaný zločin. Představa, že by dvaadvacetiletý irský středoškolák přijel v roce 1990 do rozpadajícího se Sovětského svazu, ve kterém neexistovaly podmínky pro vznik tržní ekonomiky, a bez osobních kontaktů na skutečné insidery privatizace dosáhl úspěchu, hraničí s fantasmagorií. Právě v roce 1991 přestalo Rusko splácet svoje zahraniční dluhy a v prosinci poprvé od druhé světové války vyhlásilo přídělový systém. Hospodářství se zhroutilo. V příštích šesti letech se ekonomické reformy a privatizace staly jenom zástěrkou pro tunelování, kriminalizaci ekonomiky a únik kapitálu do zahraničí.

Na jednom se shodují všichni experti - jedinou institucí postsovětského Ruska, která se na chaos dokázala připravit, a vydělala na něm, byla KGB. Část z více než sto padesáti miliard dolarů, které do roku 1997 opustily nelegálně Rusko, skončila v krycích firmách po celém světě a černých fondech KGB v daňových rájích. Teorie, podle které je Declan Ganley nejpozději od roku 1991 jenom bílým koněm legitimizace černých fondů a nástrojem kampaní KGB ve světě, je tedy přinejmenším stejně pravděpodobná, jako ta, že dvaadvacetiletý Ir bez znalosti ruštiny přijede do Sovětského svazu a dokáže v zemi, zmítané chaosem, přes noc zbohatnout a vystavět údajně největší ruský dřevozpracující trust.

V devadesátých letech tento obor v Rusku zažil divoké privatizace a opětovné státní zásahy ve prospěch nejsilnějších, únosy, vraždy, žhářství, násilné obsazování podniků a vydírání. Miliardy dolarů, zmizelých v zahraničí, vykoupily desítky mrtvých. Legendární se stala smrt Olega Žukovského, jednoho z nejznámějších bossů dřevozpracujícího průmyslu a bývalého blízkého spolupracovníka dnešního ruského prezidenta Dmitrije Medvěděva,. Byl nalezen na dně svého domácího bazénu svázaný do kozelce se stopami mučení na celém těle a s plastikovým pytlem na hlavě. Generální prokuratura však okamžitě oznámila, že šlo o „sebevraždu“.

Nejméně dva zcela nové dřevařské a dřevozpracující trusty, vzniklé na samém počátku devadesátých let, však tomuto chaosu unikly a rychle se staly klíčovými ruskými exportéry s miliardovými dolarovými obraty. První z nich, Národní dřevařskou společnost, prý v roce 1991 osobně založil třiadvacetiletý Declan Ganley, když neznámým způsobem ovládl dřevařský kombinát v Kipelovu, ve Vologdské oblasti. Podle jeho vlastních výroků pro noviny se tak stalo „s vládní pomocí“.

Zvláštní na tom je, že by ruská vláda pomohla třiadvacetiletému cizinci – a právě v Kipelovu. Leží něco přes čtyřicet kilometrů na západ od Vologdy (asi pět set kilometrů na sever od Moskvy), a pro cizince bylo dlouho uzavřenou oblastí. Nacházela se u něj totiž obrovská letecká základna strategických a námořních leteckých sil Sovětského svazu a později Ruska. V roce 1995 už prý Ganley ovládal několik desítek podniků, které obhospodařovaly miliony hektarů lesa, exportu a zpracování dřeva. Na rok se prý dokonce stal poradcem vologdské regionální vlády. Pozoruhodné ovšem je, že z otevřených zdrojů dodnes nelze zjistit jména vedoucích manažerů Národní dřevařské společnosti. V roce 1997 ji Ganley údajně prodal společnosti Rennaisance, propojené s Gaspromem, a podle vlastních slov už v Rusku nepodniká. Podle seznamu akcionářů firmu v roce 2006 ovšem z devadesáti devíti procent ovládala společnost s nepochybně irsky znějícím jménem Glenrock Holdings Limited, registrovaná na Kypru. Podle v listopadu zveřejněných zjištění irské televize RTE ji vlastní – Declan Ganley.

Druhá z podivuhodně bezproblémových firem té doby se jmenuje Severozápadní dřevařská společnost. Pod původním názvem Lesmarket ji v roce 1993 v Archangelsku založili tři mladí příbuzní. Generální ředitelkou se stala ani ne třiadvacetiletá čerstvá absolventka „Sanktpetěrburské univerzity ministerstva vnitra Ruska“ Irina Bitkova, dnes jedna z nejbohatších ruských podnikatelek. Nejméně tři další lidé z nejbližšího vedení společnosti byli v minulosti napojeni na vojenskou rozvědku nebo KGB. Jurij Muraško, který byl specialistou na PR kampaně, sloužil dokonce v době petrohradského působení Vladimíra Putina jako zvláštní koordinátor PR pracovní skupiny petěrburského regionálního parlamentu. Putin, do roku 1991 aktivní důstojník KGB, v té době vedl na radnici odbor zahraničních vztahů a pouze on uděloval exportní licence. Jeho právním poradcem, který zároveň osobně podnikal v oboru těžby a zpracování dřeva, byl mladý právník Dmitrij Medvěděv. Jaká zvláštní shoda, že tolik zpravodajců, mladých prověřených komsomolců, a navíc mladý Ir Declan Ganley, v sobě ve stejné chvíli objeví talent obchodovat se dřevem.

Možná jde jenom o nepřímé důkazy a všechno je to jenom shoda náhod. Stejně jako smrtelná nehoda Ganleyho blízkého spolupracovníka Liama Lawlora, v Irsku opakovaně obviněného z korupce a vytváření černých politických fondů. Poté, co za sebou nechal písemnou výpověď, podle které dostal už v roce 1996 od Ganleyho společnosti třicet tisíc liber na černé politické kampaně, narazil dvaadvacátého října 2005 mercedes, ve kterém jel, čtyřiadvacet kilometrů od Moskvy na rovném Leningradském šosé do betonového sloupu na cestě z letiště Šeremětěvo. Liam Lawlor byl na místě mrtev. Další z Ganleyho blízkých spolupracovníků, Kosta Trebicka, byl dvanáctého září 2008 podle Reuters nalezen mrtev na polní cestě ve východní Albánii. Krátce předtím pomohl americkým a albánským vyšetřovatelům rozkrýt korupci při nelegálním vývozu čtyřicet let staré čínské munice ze skladů albánské armády přes americkou firmu AEY do Afghánistánu.

Declan Ganley nejprve kategoricky popřel, že by Trebicku vůbec znal. Když byl konfrontován s důkazy, podle kterých byl Trebicka v Albánii dokonce ředitelem jeho investičního fondu, vyšetřovaného pro nelegální finanční operace, řekl, že teprve později zjistil, že Trebicka v Anglo-albánském investičním fondu skutečně pracoval, ale jenom na nízké funkci. Trval však na tom, že se nikdy nesetkali. Trebickova manželka ovšem potvrdila reprotérům RTE, že se s Ganleym velmi dobře znali, a dokonce spolu cestovali.

AEY, vyšetřovaná od léta 2008 federálním soudem, je pravděpodobně jenom krycí firmou. Dá se totiž jenom těžko předpokládat, že by americká ministerstva zahraničí a obrany jinak vydala licence na obchody s vojenským materiálem za tři čtvrtě miliardy dolarů neprověřené firmě, kterou vede dvaadvacetiletý muž s několika záznamy v trestním rejstříku, jehož zástupcem je pouze o tři roky starší bývalý masér. Ganley sám má v Pentagonu mimořádně dobré kontakty. Mezi řediteli jeho nadnárodní společnosti Rivada Networks, dodávající vyspělé telekomunikační systémy pro americké bezpečnostní složky, jsou vysloužilí admirálové, generálové i náměstci ministrů. Pět ze sedmi pracovníků Libertas Institute, který v Irsku vede kampaň proti Lisabonské smlouvě, jsou zaměstnanci pobočky Rivada Networks v irském Galway, a obě instituce mají dokonce společnou telefonní ústřednu.

Libertas utratil za svoji kampaň v irském referendu prokazatelně víc, než kterákoliv ze tří hlavních politických stran v zemi. Podle irského ministra pro evropské záležitosti kampaň Libertas stála dva miliony euro. Hnutí přesto nevykázalo žádné předchozí příjmy a čelí parlamentnímu vyšetřování zdrojů svého financování. Declan Ganley byl nedávno usvědčen ze lži i v případě svého údajně úspěšného podnikání řetězce šesti televizních společností ve Střední Americe. Reportéři RTE ověřili, že nikdy žádnou televizi v zemích Střední Ameriky nevlastnil ani neprovozoval. Irské úřady navíc nedávno přišly na to, že Ganley deset let uváděl nepravdivé údaje o své národnosti a vydával se za Brita.

Česká spojka

Třeba je to všechno opravdu jenom náhoda, anebo, jak Declan Ganley stále častěji prohlašuje, „spiknutí bruselských fanatiků“. Stejně náhodné je určitě i to, že Severozápadní dřevařská společnost uvádí na svých internetových stránkách mezi partnerskými firmami i dvě společnosti z České republiky. Zvláště zajímavá je společnost Vympel Česká republika s.r.o. Kromě obligátních velkoobchodních a poradenských činností se zabývá „poskytováním služeb osobního charakteru“, „zajišťováním ostrahy majetku a osob“ a „službami soukromých detektivů“. Všichni jednatelé a společníci jsou občany Ruské federace, propojení s dalšími bezpečnostními agenturami v České republice. Slovo „vympel“ označuje v ruštině vojenský termín pro velitelskou vlajku. V roce 1981 tak byla nazvána zvláštní jednotka první správy KGB, určená pro případ války pro špionážní operace a diverze v hlubokém zázemí NATO. Většina operativců Vympelu uměla nejméně dva cizí jazyky a byla dlouhodobě připravována pro nasazení v konkrétní zemi. Po rozpadu Sovětského svazu se měla údajně rozpadnout a přes osmdesát procent jejích důstojníků mělo odejít do civilu. Ale co když to bylo jinak? Co když jenom začali plnit přesně ty úkoly, pro které byli tak dlouho připravováni? Co když se právě přes ně po celém světě vytvářely sítě firem, které legitimizovaly desítky miliard z podivné privatizace a státního bankrotu? Mapa sítě poboček a spolupracujících firem na internetové stránce Severozápadní dřevařské pokrývá celou Evropu, Turecko, Blízký východ a severní Afriku.

Statisticky vzato, neudělal Declan Ganley za celou svoji podnikatelskou kariéru nic, co by Rusku mohlo vadit. A ve chvíli, kdy se rozhodl otevřeně vstoupit do politiky na straně odpůrců Lisabonské smlouvy, je každý jeho krok rajskou hudbou pro ruské zájmy. Úspěch evropské integrace by znamenal konec dvou století ruské protizápadní politiky ve stylu rozděl a panuj. Silná Evropa je oproti pěstování dvoustranných hrátek s Německem, Francií, Británií a Itálií zlým snem „ruských národních zájmů“ v podání Vladimíra Putina a Dmitrije Medvěděva. Kdo bude platit Libertas.cz?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)