Leden 2009

A co dál?

Peter Vaníček

S dovolením pane Werichu! Snad až na ty děti, podobnost podivně náhodná: Jsou volby, je napětí; je po volbách, zase napětí. Toť zvláště naše národní, leč také evropská reálná současnost nevěštící přinejmenším v blízké budoucnosti mnoho dobrého. Hospodářská recese navzdory úsilí šéfů Francie, Německa, či Britanie a dalších si vybírá svou daň a nebude tomu zřejmě jinak ani v příštím roce. A je málo pravděpodobné, soudě alespoň podle kroků, jež podniká Mezinárodní měnový fond nebo Světová a Evropská banka, že by se ausgerechnet nově zvolenému prezidentu USA podařil zázrak totálně zvrátit běh hospodářského vývoje třeba jen půlky světa. U nás v ČR, kam nejspíš hlavní vlna krize dopadne až se zpožděním, máme ovšem teď jiné starosti. Bolševická šedá eminence usměrňující celou naši loutkovou politickou scénu včetně prezidenta (viz můj varovný traktát z června t. r. zveřejněný CS-magazínem, nikoliv však Novým Polygonem) pohrozila v obecních, resp. senátorských volbách té naší stále ještě rachitické lžidemokracii a popustila uzdu za bukem číhající komunistické nedočkavosti, což vyvolalo u soudně uvažující části občanstva oprávněné obavy, neřku-li zděšení. Je totiž snad vůbec možné vypouštět džina z flašky po troškách? Odpověď nechť si dá každý sám.

My nad hrobem stojící pamětníci jsme něco podobného bezprostředně po světové válce v pořadí druhé již jednou zažili, tak víme své. Opět jsme hnáni na samý okraj propasti a je nám řešiti onu neodbytnou a zároveň osudovou hamletovskou otázku. Už opakovaně ji zřetelně vyřkl 9. 11. t. r., tentokrát do televize o nedělním poledni i sám premiér Topolánek. To aby všichni slyšeli. Bohužel je stále příliš mnoho těch - včetně pracovníků masmédií, kdož zcela programově, zvláště jde-li o některé politiky (jako např. V. Klause, P. Béma a další), Rusy nebo komunisty, pokud přímo neoponují, dávají přednost hluchotě a slepotě. A nejsou to pouze ti naši Čecháčkové krmení vytrvale bezduchým, rádoby objektivním informačním odvarem, prezentovaným drtivou většinou domácích masmédií v čele s Českou televizí, Radiožurnálem a hlavními deníky. Setkáváme se s touto chorobnou vadou dokonce také u významných představitelů evropských států i Evropské unie, nedej Bože i u příštího prezidenta USA, kteří namísto úderu pěstí do stolu krouží kolem Putina a GASPROMU v dervišských tancích lákavě sladkobolné piruety.

Zatímco představitelé Ruska v čele s Medvěděvem stále s větší neomalenou arogancí vůči USA a EU vyhrožují, chřestíce přitom demonstrativně zbraněmi a bezostyšně intrikují nejen na Středním východě, ale čím dál víc prostřednictvím svých agentů a stálých rezidentů i v bývalých svých středoevropských a východoevropských satelitech.

Opět se nacházíme, zdá se, v situaci ne nepodobné samým počátkům našeho národního obrození, jež ze země nezištně vydupali naši ochotní a do morku obětaví předci včetně našich otců a dědů obětujících pro naši budoucnost svou krev i životy v dobách nejkritičtějších obou minulých světových válek. Dnes podobný, leč zdánlivě ne tak dramatický akcent, a to opět v životním zájmu našich až trestuhodně bezstarostných a nad vše povznesených dětí, před nás staví současná společensko-politická situace a její další vývoj domácí i světový poznamenaný a nadále ohrožovaný nejen všelikým dědictvím bolševismu, ale navíc i bezprostředním rizikem jeho přímé recidivy, když jeho infekci už zase exportují do celého demokratického světa všemi jim dostupnými prostředky a s vytrvalostí jim vlastní představitelé ruského samoděržaví.

Jim dopřávají sluchu nejen naši veřejní i zakuklení bolševici a jejich placení epigoni všeho druhu, ale, jak už výše zmíněno, také pošetilci ze západních demokracií, kteří se vesměs s bolševismem seznamovali jen z literatury či povrchního ústního podání. A tento vpravdě etický akcent na nás všechny, kteří známe, víme, pamatujeme, stále důrazněji a neodbytněji naléhá, podniknout vše, co je v našich silách a možnostech na obranu proti svévoli, neomalené chamtivosti, bezohlednosti, či podlosti a ostatních nepravostech maskujících se rouškou pragmatického liberalismu, vlastním to dvojčetem dialektického materialismu. Ergo proti zlořádům vypěstovaným v předchozích časech vlády násilí, nejprve nacismu a posléze, a to hlavně, bolševismu. Úkol jistě nelehký a pohříchu také nevděčný, leč o to naléhavější, oč rychleji všech těch ochotných a schopných se s ním popasovat valem ubývá. Proč že právě těch a nikoliv generací pozdějších?

Inu, protože v objektivním hodnocení byvší historické reality a jejího následného vývoje se uplatňuje jakési sociohistorické consecutio temporum (souslednost časová) dějových příčin a následků, čili genealogické souvislosti, pokud ovšem nejsou následně zastíněny osobními zájmy a prospěchářstvím a onu objektivní realitu nezkreslí. Je tedy přirozené, že nezkreslený obraz a hloubka poznání skutečné bolševické zrůdnosti zcela zřetelně vyvěrá z rozdílných osobních zkušeností jednak generace, jež aktivně vnímajíc a chápajíc prožila dobu válečnou a navazující léta padesátá, či z pozdějších poznatků generací následných, jež vnímaly jako přirozenou realitu již do značné míry etablovaný bolševický režim. Tak jako třeba hluboké trauma z mnichovského diktátu, jenž byl předehrou ke vzniku protektorátu Čechy a Morava, ovlivnilo nejspíš mimo jiné též rozsah někdy až patolízalské kolaborace našich občanů, a pak následně také těsně poválečné násilnosti na německých občanech páchané nejčastěji právě bývalými kolaboranty ukrývajícími se v tzv. Revolučních gardách.

Podobně z hlediska starších generací a potažmo i historické reality je nasnadě oprávněný předpoklad, že padesátá léta charakterizovaná především hlubokou destrukcí občansko společenských vazeb a struktury státu a společnosti bezprostředně předurčila systémové rysy normalizace sedmdesátých a osmdesátých let a z nich vyplývající lámání charakterů pohříchu především těch, kdož nebyli přímo oněmi padesátými roky zasaženi a poznamenáni a pro něž ten „tíživý komunismus“ (tj. jak tradováno, omezené možnosti cest do zahraničí nebo zásobování) začíná až 21. srpnem 1968. A to navzdory skutečnosti, že většina idolů „pražského jara“ a mnohdy též pozdějších signatářů Charty 77, tehdy v šedesátých letech ještě nestačila se svých rukou a svědomí smýt doslova krvavé viny, jichž se bezostyšně dopouštěla na svých spoluobčanech včetně osobních přátel právě v padesátých letech.

Jakákoliv shovívavost s bolševismem a jeho působením včetně těch, kdo jej provozovali a udržovali, rozhodně není na místě. Ryze bolševickou obezličkou je také prohnaný požadavek za žádných okolností nestíhat kolektivní vinu, ale hledat jen viny jednotlivců. Je totiž specielně v případě bolševismu do značné míry pochybný už proto, že prvým předpokladem nejen pro úspěšnou stranickou i hospodářskou kariéru, ale pro jakéhokoliv pohodlné proplouvání bolševickým systémem bylo vyvarovat se pokud možno za všech okolností jakékoliv osobní zodpovědnosti. Běda zodpovědnému poctivci!

Proto zvlášť veškeré špinavosti a zločiny míval vždy na svědomí nějaký kolektivní orgán (přečasto anonymní), uličním výborem počínaje až po ústřední výbor strany a jeho byro. A právě tento pochybný a vpravdě perfidní přístup ke společnosti a svému okolí včetně státu a jeho zákonům, dnes tak běžný a stále úspěšně zneužívaný, je evidentně dílem a nezpochybnitelným dědictvím (a zároveň popřením odkazu těch, kteří stvořili a vybudovali naši republiku) oněch minulých let, počínaje Mnichovem a vrcholícím celou bolševickou érou. Snahy alespoň poopravit a narovnat něco z toho, co vzalo v nedávné minulosti za své a pokřivilo veškeré etické hodnoty jsou nutně renesancí obrodného procesu (tentokrát mravního), jehož by se měla chopit masmédia, neboť spočívá v prvé řadě v nemilosrdném odhalování a pranýřování všech prohřešků i jejich vykonavatelů jak z minulé bolševické éry tak, a to zvlášť, s poukazem na ty současné a stále se opakující všivárny, jakož i na ty, kteří je páchají a tak vytrvale udržují a obnovují bolševické praktiky, zanášejíce je zároveň na půdu EU a napomáhají tím ohrožovat jimi evropský demokratický svět plíživou ruskou expanzí.

Bohužel jsme svědky toho, že masmédia se vytrvale snaží tento naléhavý apel, když ne přímo ignorovat, tak alespoň šikovně obcházet nebo alespoň tlumit tvrdost a syrovost odhalované a připomínané historické pravdy a jejích dopadů odrážejících se jak v celé polistopadové politice a politicích, tak v každodenním jednání a chování našich občanů. O to vzácnější jsou pak případy otevřené publikace osvětlující tyto skutečnosti holé, nedeformované a neretušované. Jednou z těch nemnoha tribun býval ve Švýcarsku vydávaný Polygon určený především našim krajanům v zahraničí. Dnes Čechům domácím i těm žijícím mimo naši republiku přináší neretušované informace např. CS-magazín. Na domácí půdě pak zasvěcené informace z období komunistické nadvlády publikuje ve své revue Ústav pro studium totalitních režimů a v časopisech jako např. Respekt se takové vybrané „objevné" zprávy snaží zveřejnit i někteří naši investigativní novináři. Toť vše pravda, leč má to až na velmi vzácné výjimky maličkou chybu krásy. Chybí kontext a odezva k dnešnímu stavu a deformacím společnosti a jejím projevům a z toho rezultujícím dopadům na další náš možný vývoj jak v ČR tak, a to zvlášť v EU. Chybí tedy onen eticko obrozenecký apel tolik potřebný zvláště nastupujícím generacím. A právě toto je třeba zlepšit!