Únor 2009

Události od 15. prosince 2008 do 16. ledna 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky

Pondělí 15. prosince

Sociální demokracie dělá umocněně to, co každá opozice v době, kdy se blíží krize, za kterou vláda sice nemůže, ale jako každá krize se jí dá přišít: přichází se smrští slibů, které sice nic nevyřeší, ale veřejnosti budou imponovat. Vévodí jim “dočasné“ snížení dolní sazby DPH (je velmi těžko představitelné, že by se jednalo o jinou dočasnost, než byla ta s pobytem sovětských vojsk na našem území). Proti slibotechně racionální argumenty nepomáhají, ministr Nečas může stokrát opakovat, že snížení DPH zvýší zisky prodejcům, přičemž výsledné ceny zůstanou stejné, brizantní účinnost populistických požadavků to nijak nezmenší.

V té souvislosti je poněkud znepokojivé, že předseda ČSSD Paroubek nachází vlídná slova pro svého úhlavního nepřítele Topolánka. ODS dostala volební nářez, potřebuje ČSSD k evropskému předsednictví, je čas na velkorysost. Topolánka i Paroubka teď spojuje společný nepřítel, euroskeptik Klaus. Oba mají nikoli neopodstatněný dojem, že ten člověk dělá ČR a zprostředkovaně i jim obrovskou ostudu. Doposud spolu obě strany vedly studenou občanskou válku, teď hrozí pravý opak, což taky není nic moc.

Jiří Paroubek prý taky hodlá rezignovat na případné předsednické křeslo v PS – poradili mu, že by tím mohla utrpět jeho popularita. Námezdní průzkumníci veřejného mínění hrají v ČSSD podobnou roli, jako v prehistorických společenstvích šamani a věštci.

Ve Francii z nás mají srandu. Asi by se mělo upřesnit, že tak trochu a ne všichni. V českých novinách je kolem toho už několik dní poprask. Pro zamindrákované společenství je to horší, než kdyby nás nenáviděli. Možná by bylo dobré se ptát, je-li to, že z nás mají srandu, opravdu tak úplně bezdůvodné.

Liberální anarchista Petr Uhl se dnes v Právu zastává svých mladých souvěrců. Nestačí mu, že anarchistické kraválisty označují všechny české noviny za antifašisty, kdežto pravicové extremisty za neonacisty (ve skutečnosti jde, řečeno slovy Jana Hanče, o stejné ptáky, jen s jinak vybarvenými brky na ocase). Podle Petra Uhla „anarchisté protestují proti poměrům, ne proti lidem“. Proti poměrům, ne proti lidem, protestovali kdysi i bolševici. Bohužel jejich cesta k nápravě poměrů vedla přes hekatomby mrtvol, které byly za živa také lidmi.

Úterý 16. prosince

Nedefinovaní poslanci se připravují na zítřejší jednání Sněmovny o registračních poplatcích ve zdravotnictví. Všichni je chtějí změnit, ale každý jinak. To je slibné. Návrh ČSSD zrušit poplatky u dětí do 18 let a u důchodců by podle odborníků prakticky poplatky zlikvidoval. Hlasování bude zajímavým testem pevnosti a smysluplnosti vlády. Vláda, které nedokáže prosadit nepopulární rozhodnutí by se měla odporoučet.

Jakýsi irácký novinář vrhl na tiskové konferenci v Bagdádu po prezidentu Bushovi postupně obě své boty. To je jakési zdokonalení Chruščovovy akce v OSN na počátku šedesátých let (přesné datum jsem zapomněl a pro tento účel na něm nezáleží). Vrhač bot byl neprodleně zatčen, irácká televize, která jej zaměstnává, požaduje jeho propuštění „v souladu s principy demokracie a svobodou vyjadřování, které nový režim a americká vláda iráckému lidu slíbily…“ Obyvatelé země, kde za projev svobody vyjadřování považují vrhání bot po oponentovi, dávají najevo, že žádnou demokracii nepotřebují, protože nevědí, co si s ní počít. Vrhání bot po protivnících se dá realizovat i v méně náročných režimech, než je demokracie.

Po neúspěchu na kongresu ODS primátor Bém kamsi zmizel. Spekuluje se o tom, že se odebral do Antarktidy, aby tam slezl nejvyšší horu onoho kontinentu. Nejvyšší hory ostatních kontinentů už pokořil. Byla by to jakási náplast na prožitou nepříjemnost a pan Bém by si tak definitivně zajistil, že jeho heslo v encyklopediích by začínalo slovy „politik a horolezec“.

Senát vrátil PS novelu trestního řádu, která zakazuje novinářům zveřejňovat mj. policejní odposlechy, získané pod rukou. Miloš Čermák o tom v MfD píše: „Je to dobře, protože kriminalizace zveřejňování odposlechů byla od začátku hloupým a zbabělým nápadem.“ Zároveň je třeba konstatovat, že hloupá a zbabělá skunkovina je, když noviny využívají kompromitujících materiálů tohoto typu, které jim kdosi účelově a se zjevným úmyslem přihrál, k tomu, aby se zapojili jako beranidlo do praktické politiky.

Středa 17. prosince

V projevu k evropskému parlamentu prezident Sarkozy nepřímo kritizoval Klause. Mluvil o prezidentu „jedné velké evropské země“, kde prý byly všechny evropské vlajky staženy z veřejných budov. „To není ke cti osoby, která takto jedná.“ K tomu je třeba říci, že na řadě úřadů včetně ministerstva zahraničí vlajka EU je a že prezident rozhoduje pouze o tom, zda bude vlajka EU na jeho sídle, nikoli o tom, zda budou „všechny evropské vlajky staženy z veřejných budov“. Česká republika jistě není žádný zázrak demokracie (a jako každá demokracie je kritizovatelná, protože demokracie mají chyby, kdežto autoritativní režimy policii, to je obměněný a vylepšený výrok z nějaké hry V+W), ale taky to není království z pohádky. Není náhoda, že nad Sarkozyho vyjádřením se pozastavil i k EU podstatně vstřícnější ministr Schwarzenbwerg a někteří opoziční politici. Pan Sarkozy mi připomíná domovní důvěrnici z činžáku, kde jsem kdysi bydlil, soustavně mi vyčítala, že na státní svátky nezdobím okna svého bytu. Přitom její síla donutit mne, abych okna zdobil, byla zhruba stejná jako síla pana Sarkozyho donutit Klause k vyvěšení vlajky EU na Hradě. Naopak, Sarkozy přece nemůže nevědět, že podobnými iniciativami hraje Klausovi do not, protože za prvé na něho znovu výrazně upozorňuje a posiluje jeho nimbus „disidenta“, a za druhé, vzbudí u mnoha lidí v ČR zcela oprávněný dojem, že strká nos do věcí, do kterých mu nic není (u národa poněkud zamindrákovaného ještě umocněný). A samozřejmě taky dojem, že v tom strkání nosů do cizích věcí spočívá činnost mocenské elity Unie (což je přesně to, co na EU kritizuje Klaus a jeho stoupenci). Proč to dělá? Čemu tím chce pomoci? Přece nemůže být takový pitomec, aby to všechno, co jsme tu napsali, nevěděl! Existuje snad nějaký vnitropolitický nebo vnitrozápadoevropský zisk, který vyváží ztráty, způsobené jeho neomaleností? (Sarkozy zároveň kritizoval to, jak Klaus jednal s Pötteringem, v této věci měl pravdu).

Premiér Topolánek chce do konce týdne oznámit změny ve vládě. Zdá se, že žádná veliká reorganizace nebude (koaliční partneři se prý vzbouřili). Spadne prý do toho Hřebíček a Julínek. Vyhazov Julínka bude přiznání totální vládní bezmocnosti.

Ficův Smer má na Slovensku 48% podporu. Neměli bychom se nad tím pozastavovat, podle nejnovějšího průzkumu CVVM, k němuž se zítra ještě vrátíme, má Paroubkova ČSSD 44,5% (a přibírá). Paroubek Fica brzy dožene.

Poslanci Šeich (ODS) a Tejc (ČSSD) navrhují změnu zákona o ochraně zvířat, která umožní příslušným orgánům zasahovat proti konzumací psů a koček, kterou k nám ve velkém zavádějí přistěhovalci z asijského východu. Jakási vysoká státní úřednice se prý (podle MfD) vyjádřila, že bychom měli respektovat zvyky a tradice minorit žijících u nás. Budeme nakonec respektovat i lidožrouty? Karel Steigerwald se (ve včerejší MfD) mýlí, když dává na stejnou úroveň pojídání ondater, netopýrů a jezevců. Když lidé domestikovali nejprve psy a o pár tisíc let poději i kočky, udělali to proto, že ta zvířata pro něj mohou udělat prospěšnou práci, kterou by jinak sám těžko zvládal, a uzavřeli s nimi jakousi nepsanou smlouvu, že je za jejich služby budou živit a poskytnou jim útočiště. To, že je budou požírat, ve smlouvě nebylo. Považuji to za prasárnu a proradnost. Úprava zákona je na místě.

O poplatcích ve zdravotnictví (a o případném posílení českých vojenských misí v zahraničí) se rozhodne v pátek. Podle toho, co říkal premiér Topolánek, se předpokládá nějaká širší dohoda, protože i sociální demokraté dali najevo, že poplatky v určité podobě by mohly existovat. To je dobré: ČSSD vyválela kvůli poplatkům Topolánka, Julínka a celou ODS v blátě, zužitkovala je jako účinný klacek v předvolební kampani, přitom dobře tuší, že bez poplatků to nepůjde, a teď aspoň část z nich akceptuje. Ostudu bude mít ODS, ona bude platit za rozumnou, a odskáče to Julínek. Nemohu si pomoci, ale tento způsob politiky mi připomíná pojídání psů, o kterém jsem psal v minulém odstavci. Navíc je pro ODS a Topolánka nešikovný a sebevražedný. Paroubek z něho má nepochybně srandu.

Čtvrtek 18. prosince

Zatímco v poslanecké sněmovně včera probíhala vzrušená debata, při níž se účastníci navzájem označovali za cvoky a častovali neslušnými gesty, v zákulisí se premiér Topolánek s předsedou ČSSD Paroubkem věnovali činnosti pro ně doposud neobvyklé, pro niž se v češtině uchytil výraz kuhhandl, přejatý z němčiny. Omezení či snížení zdravotnických poplatků za souhlas se zvýšením počtu vojáků v zahraničních misích ČR. Jistě, pro Paroubka je šikovnější, když poplatky nebudou úplně odstraněny: jinak by je, až se uchopí moci, musel zavádět sám, a lid by mu to přičetl k tíži. Takhle ódium spočívá na ODS a on je pak bude jen podle potřeby „upravovat“. Zdá se, že se otvírá nová etapa české politiky.

Zároveň probíhají jednání o „paktu neútočení“ mezi ODS a ČSSD během českého předsednictví EU. I tady je Paroubek ve výhodě, naznačil, že na uzavření nespěchá, je možné počkat až na únor, kdy už Topolánek bude vědět, jak ODS naloží s Lisabonskou smlouvou (začne se projednávat v PS). Vláda ovšem potřebuje, aby opozice párovala ministry-poslance už od prvního ledna.

V Mladé frontě Dnes píše o současné hospodářské krizi Tomáš Munzi. Viníkem je, jak se zdá, socialismus. Nejsem ekonom, neodvážím se polemizovat, jen se mi zdá, že v našem životě proběhl jakýsi závažný existenciální obrat, který je možná důležitější než dočasné prohry kapitalistického anděla se socialistickým ďáblem. Ještě za mých mladých let to bylo na světě zařízeno tak, že si člověk napřed musel peníze vydělat, a pak je mohl utratit (jen pro víceméně výjimečné případy platilo, že za cenu jistého nepohodlí je možno pořadí obrátit). Teď to funguje naopak, lidé napřed peníze utratí a pak se je pokoušejí vydělat. Řekl bych, že to natrvalo nemůže fungovat, dřív nebo později to bouchne.

Tamtéž prezidentův tajemník Jakl brojí proti omezování jízd kamionů. Zákazy nejsou na místě, není to liberální. Argumentuje tím, že zboží, které vezou kamiony, potřebují všichni. Dřív se říkalo všechen pracující lid a ten argument se nepovažoval za liberální. Liberální je, co slouží svobodě jednotlivce, jednotlivec je sobecký a zakládá si na svém pohodlí. Tak například mně dělá dobře, když mi v pátek na D1 nehrozí, že se zabiji vlivem řidičů stovek a tisíců kamionů, z nichž někteří se navíc se k dopravním předpisům chovávají dost liberálně (mohou si to dovolit). A zajímá mne, zda se můj nárok na pohodlí cestování po D1 (jezdím po ní za prací a ne víc, než je nutné) dá skloubit s nároky pracujících (k nimž si pro jednoduchost dovolím se v tomto případě počítat) na „rohlíky i hračky“, které jim (nám) vozí ty kamiony. V životě to bývá tak, že trochu se omezím já, trochu ti druzí. Jsme totiž, jak říká správně pan Jakl, vzájemně provázáni. Myslím, že by to šlo i v tomhle případě a není v tom nic neliberálního. Respektive je v tom něco neliberálního jen pro pošahané ideology.

Pátek 19. prosince

Ministr Kalousek byl posléze dotlačen k tomu, aby se (v Právu) omluvil za necudný posuněk, jímž reagoval na to, že ho poslanec Rath označil za cvoka. Je dobře, že tak učinil: jeho gesto bylo sice lidsky pochopitelné, ale politicky nešikovné.

To je jen malá ouvertura k hlavním zprávám dne: Topolánkova vláda utrpěla v Poslanecké sněmovně potupnou katastrofu. Poté, co se premiérovi nepodařilo dohodnout s předsedou ČSSD Paroubkem ve sporných záležitostech (nasazení českých vojáků v zahraničí pro příští rok, registrační poplatky ve zdravotnictví), prohrála koalice obě hlasování. Protože několik poslanců ODS chybělo (Tlustý, Schwippel a Raninec jen tak, Klas a Ježek kvůli náhlým zdravotním potížím), snížilo se kvórum v druhém hlasování. V prvním zmínění se nedostávalo potřebných 101 hlasů. Tak mne napadá, o čem si asi povídali při svém nedávném setkání Paroubek s Klausem? Národní smíření mezi ČSSD a ODS se tedy odkládá. Koalice se utěšuje, že Senát bude zrušení poplatků vetovat (Paroubkovi zatím stačilo 97 hlasů, po vrácení Senátem by jich potřeboval 101). Nicméně je pravda, že vláda je naprosto bezmocná, výsledek každého významnějšího hlasování ve hvězdách, a čím déle setrvá ve funkci, tím hůř pro všechny strany koalice. Odejít ale může jen těžko, protože za pár dní začíná české předsednictví v EU. Je v pasti. Podle serveru iDnes prý velvyslanci USA, Velké Británie, Nizozemí a Polska požádali Paroubka, aby ČR splnila dohody, vyplývající ze spojeneckých smluv NATO, ten prý se s nimi „slušně rozloučil“ (je těžké si to vykládat jinak, než přepis zemanovského „vyrazil s nimi dveře“). Paroubek zjevně udělá úplně všechno, aby vládu znemožnil. Zatím se mu to úspěšně daří.

Právo (a jedině Právo) přineslo na zastrčeném místě zprávičku, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání pokutovala Českou televizi částkou čtvrt milionu Kč za „nevyváženost o neobjektivitu v pořadu Ta naše povaha česká, respektive v té jeho části, která se týkala používání komunistických symbolů. Inkriminovanou část pořadu vysílali někdy v únoru tohoto roku. Zpráva je natolik podezřelá, že se pokusíme zjistit něco bližšího. Vypadá to, že RRTV udělala další výrazný krok k tomu, aby fungovala jako cenzura elektronických médií.

Z Ústavu pro studium totalitních režimů odcházejí tři další historici. Nechci se plést do personálních záležitostí Ústavu, není to můj problém. Považuji za znepokojivé a nekorektní, že jako důvod udávají „postoj vedení k případu Kundera“, resp. „fatální porušení etiky historikovy práce“ v této záležitosti. Znamená to, že bude (opět) zakázáno uveřejňovat údaje nepříjemné pro slavné osobnosti (navíc se zásluhami o rozvoj socialismu s lidskou tváří)? Kvůli ostatním (neslavným nesocialistům) se jistě nikdo šprajcovat nebude. Situace v ústavu je zjevně jakousi kopií situace v parlamentu ČR.

Premiér Topolánek musel včera ve velké Británii na tiskovce čelit otázkám ohledně vztahu prezidenta Klause k vyvěšování vlajky EU.

Sobota 20. prosince

K včerejší porážce vládní koalice přispělo, že byli hospitalizován i dva poslanci ODS, Jan Klas (shodou okolností má velmi blízko k Tlustému) a Libor Ježek. ČSSD je odmítla vypárovat. Pokouším se usilovně uvěřit tomu, že za náhlým onemocněním obou pánů byla výlučně Boží ruka, trestající ODS za její „aroganci“, ale zatím v tom nejsem příliš úspěšný. Taky na mne nedělá velký dojem náhlé jánošíkovské vystupování poslance Šťastného, známého Julínkova protivníka a Klausova stoupence. Je velmi rozhodně pro to, aby se Rathovi nedělaly žádné ústupky a vůbec se s ním nejednalo. Pak poplatky nejspíš padnou a Topolánkova porážka bude dovršena. Jistě, vláda by neměla dělat Rathovi ústupky. Vláda měla odstoupit, a to už dávno. Teď je, zdá se, už pozdě.

Dobrá zpráva přišla ze Slovenska. Novela slovenského zákona bude obsahovat zvláštní výjimku pro Čechy. Na rozdíl od ostatních pronárodů, především Maďarů, budou smět se slovenskými úřady komunikovat česky. Člověk jen neví, zda má být na takové privilegium pyšný, nebo se za ně spíš stydět.

Mirek Topolánek poskytl obsáhlý rozhovor Právu. Nese se ze strany Práva ve vánočně smířlivém duchu. Možná je v tom i trocha soucitu. Premiér je odhodlán držet pozice, to je očividně jediné, co dokáže český politik dělat, když se dostane do maléru (Topolánek je ve svízelné pozici, jeho vláda se nejspíš jen těžko může vykroutit z nadcházejícího předsednictví EU): „Vláda buď na základě dohod, nebo na základě lepšího fungování v koalici musí dokončit práci, kterou si dala… budu bojovat, abychom ten koaliční projekt dokončili…“ Rozhovor byl pochopitelně poskytnut před včerejší dvojporážkou v PS, dnes je jasné, že jedinou možnou dohodou s Paroubkem je dohoda o bezpodmínečné kapitulaci (Paroubek se mezitím zjevně dohodl s Klausem a disponuje i vnitřní opozicí v ODS). „Budu bojovat“ znamená v českém pojetí zpravidla „zatnu zuby a udělám všechno, co na mně chtějí“. Premiér uvažuje mj. o tom, že „ODS partnerům navrhne, že dovládne menšinově“, což se po pátku jeví být šíleným nápadem. Rovněž snaha spojit schválení Lisabonské smlouvy s ratifikací radarové smlouvy je nešťastný, protože Lisabonská smlouva by měla být schválena stejně jako radarová základna, zatímco touto technikou se dosáhne pravého opaku a ještě se přitom ODS znemožní. Paroubkovi na Lisabonské smlouvě vůbec nezáleží a možná bude rád, že se poté, co neprojde, bude moci vymluvit na ODS. Na neschválení smluv o radaru mu záleží velmi.

Na Paroubkovy pokusy spojit dohodu o dočasném klidu zbraní během českého předsednictví EU se závazkem koalice přistoupit na podzimní termín předčasných voleb reagovali malí koaliční partneři ještě rozhodněji než ODS. Jak by ne – ODS, i když oslabená, volby zřejmě přežije. Oni je přežít nemusí. Viz průzkum veřejného mínění, s nímž přišel STEM. ČSSD má 38,4%, ODS 23,5, zelení 5,4 a KDU 6,3. Nepochybuji o tom, že ČSSD v současné době nad ODS výrazně vede, ale čísla obou agentur (viz též včera CVVM) mi připadají poněkud nadnesená. Průzkumy veřejné mínění nejen odrážejí, ale zpětně taky vytvářejí. Rozhodnutí Factum Invenio neúčastnit se tohoto reje možná nebylo jen tak.

Právo se ještě vrací k situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů, a mluví o tom, že Milan Kundera bylo „osočen“ z udání policii. Houby osočen. Byl zveřejněn policejní záznam, kde se hovoří o udání. Údajném, samozřejmě.

ČSSD by se zjevně ráda zbavila dalšího přeběhlíka, poslance Wolfa. V současné době probíhá spor o tom, zda už státní zastupitelství dostalo od policie podklady k zahájení trestního stíhání (jde o neoprávněné užití jakési dotace Wolfovou firmou). Policie tvrdí, že nic neodeslala, Státní zastupitelství v Ostravě, že spis dostalo. Jak se zdá, zázrak. Předvánoční čas je k tomu vhodná doba. ČSSD obviňuje Langera, že se do případu plete a zahájení trestního stíhání brzdí, a žádá jeho odvolání. Skeptik by z toho všeho mohl snadno nabýt dojmu, že zatímco policii má pod palcem ODS, příslušné státní zastupitelství zase ČSSD. A že ČSSD nejde ani tak o Langra, jako o jeho křeslo.

V Praze se demonstrovalo proti Santa Clausovi a za Ježíška. Santa Claus je zjevně pro české vlastence něco podobného jako americký radar. Jak vypadá ten „tradiční český Ježíšek“ (podle statistik je u nás 70 % ateistů, číslo mi připadá příliš nízké, tipoval bych 90 %)? Viděl jsem pěkný reklamní panel České pošty, kde je vyobrazen: maličká příšerka v podobě děťátka se dvěma křidélky. Na hlavě má červenou čepičku s bílou bambulkou. Je mi líto, ale Santa Claus je mi bližší: s jeho vyobrazením není spojeno takové ohavné rouhání. Ale oželel bych ho, spokojil bych se s vánočním stromečkem bez něho i bez „Ježíška“ z rodu Křemílka a Vochomůrky.

Martin Komárek píše v dnešní MfD: „„Dám vám tři čtvrtě roku na práci,“ hřímá (Paroubek), „pokud podepíšete Lisabon a předčasné volby budou na konci roku 2009. A na radar zapomeňte.“ To je pro ODS nepřijatelné i jako tvrdá vyjednávací pozice, ze které se v závěrečném handlu sleví. Paroubek totiž po modrých šlape. Jenže on možná nechce slevovat - jde vládě po krku jako kdysi Miloš Zeman. A je mu úplně jedno, co na to řeknou spojenci. Nehaňme to. Kdyby byl Topolánek na jeho místě, choval by se stejně. Raněného vůdce smečky je potřeba dorazit hned, než si vylíže rány. To je nemilosrdný zákon politické džungle. Kdo se podle něj nezachová, přijde nejspíš o krk sám.“ Pan Komárek je cynik. Existuje dobrá politika a sviňská politika, a sviňská politika se má hanět. Žádný „nemilosrdný zákon politické džungle“ neexistuje, a pokud ano, tak jedině v našem postkomunistickém Bandoleru.

Včera jsem se zmínil o setkání velvyslanců několika zemí NATO s předsedou ČSSD Paroubkem. Podle dobře informovaných zdrojů proběhlo prý tak (píší o tom mj. i dnešní Lidové noviny), že se s ním sešli velvyslanci USA, Velké Británie, Polska a Holandska. Bojí se o misi v Afghánistánu – Američané tam mají nejvíc vojáků, s nizozemskými vojáky naši spolupracují, Britům slíbili jakési materiální zajištění a Poláci tam přesunují své vojáky z Iráku. Paroubek prý s velvyslanci jednal neurvale, prohlásil, že zkorumpované vládě pomáhat nebude. Když se odvolávali na státní zájmy, řekl, že mu na Afghánistánu nezáleží a ustoupí jen výměnou za registrační poplatky. Holandský velvyslanec odpověděl, že se vůbec nechce plést do českých vnitropolitických sporů, ale že má obavy o životy holandských vojáků. Paroubek debatu uzavřel s tím, že na diplomatické demarše byl čas, když si česká vláda kupovala opoziční poslance, zvedl se s třískl dveřmi. Velvyslance to prý iritovalo – nedovedou si představit, jak to bude vypadat, až se ten člověk stane premiérem. Lidé ze Západu nemají zkrátka naše zkušenosti a naši invenci. Já si to na rozdíl od nich dovedu představit až moc dobře.

Profesor Halík utrousil v Lidových novinách několik slov chvály i na adresu premiéra Topolánka. O ODS v té souvislosti prohlásil: „dokáže-li se skutečně vyrovnat s jinými stíny minulosti, může být možná jednou věrohodná i pro mnoho těch, kteří jí dosud nemohli přijít na jméno.“ Lidé jako Halík mluví o ODS podobně jako Paroubek o komunistech. ODS opravdu nemá na svědomí prodej ČSR Rusku, koncentráky, politické procesy, mučení a rozsudky smrti pro nic za nic. ODS má chyby jako všechny demokratické strany. Lidé, kteří politizují a ani se nedokáží pořádně politicky zorganizovat, jak je to v duchovním okruhu exprezidenta Havla běžné, mají chyby přinejmenším stejné.

Pondělí 22. prosince

Ministerstvo zdravotnictví hodlá žalovat krajské samosprávy kvůli rušení registračních poplatků ve zdravotnictví. Řekl to v nedělních Otázkách Václava Moravce náměstek Šnajdr. Spor s kraji se nepochybně povleče a přežije Topolánkovu vládu. Přesto je nutno Julínkovu týmu uznat, že bojuje.

Ministerstvo obrany je v horší situaci, protože stažení českých vojáků ze zahraničních misí se dotýká vztahu ČR ke spojencům a mezinárodních závazků ČR. Pokud ministryně Parkanová, resp. vláda ustoupí tlaku a sníží počet vojáků v Afghánistánu, bude to zela nemístný ústupek sociálním demokratům, kteří to tentokrát zcela očividně přepískli: spojili významnou zahraničněpolitickou záležitost s vnitropolitickou (která naše spojence s pochopitelných důvodů vůbec nezajímá). Ztráta věrohodnosti ČR je očividná, stejně tak jako fakt, že předsedovi ČSSD na ní vůbec nezáleží (viz jeho jednání s velvyslanci zemí NATO), přehrál to na Topolánka: když je to tak důležité, tak koukej couvnout, je to tvůj problém. Když necouvneš, mně to vůbec nevadí. Zdá se, že někteří asociálně demokratičtí předáci jsou z průběhu toho konfliktu lehce nervózní. Tak např. „stínový ministr zahraničí“ Zaorálek prohlásil: „Je bohužel pravda, že se to v pátek ve sněmovně utrhlo ze řetězu… Situace se ve sněmovně vyhrotila tak, jak si to podle mne ani Paroubek, ani Topolánek nepřál… doufám, že se emoce uklidní. Nedovedu si představit pokračování v této totální válce.“ Když to vnímá člověk tak otrlý a intelektuálně nekomplikovaný, tak to už je co říci. Taky „dohoda o neútočení“ během českého předsednictví EU zjevně nebude. Topolánek o ni ztratil zájem, těžko se mu divit, cena, kterou za ni chce zaplatit ČSSD, je příliš vysoká.

Z toho všeho plyne, že nejvěcnějším řešením by byla demise vlády s tím, ať si ostatní zařídí Paroubek. Jenže pak se Paroubek dohodne s Klausem na úřednické vládě, a v ní budou stoupenci ČSSD a klausovci. Je vůbec ODS schopná něco podobného ustát? Není náhodou, že konec koalice prosazují oddaní Klausovi stoupenci (posl. Šťastný). Vypadá to, že Paroubek (poté, co se zcela zjevně dohodl s Klausem) triumfuje, kdežto Topolánkova pozice je skoro beznadějná. To je špatná zpráva do Nového roku.

Podle Práva se „v ODS šíří informace“, že nepřítomnost poslanců Klase a Ježka na hlasování minulý pátek byla věc politická a domluvená. Připadá mi zvláštní, jak by mohlo někoho napadnout, že by tomu bylo jinak. Klaus ještě pár poslanců ODS utrhne. Budou ti zbylí schopni existovat bez svého tatíčka osvoboditele, obnovitele a živitele? ODS pro to dodnes udělala trestuhodně málo. Tohle je její hlavní problém. Klaus je teď její úhlavní a krajně nebezpečný nepřítel.

Z komentátorů Práva vyniká neotřelými nápady Jan Keller. Teď přišel na to, že radarová základna v ČR není namířena proti islamistům, dokonce ani proti Rusku, nýbrž proti Evropské unii: je to dýka, kterou Evropě do zad vrážejí američtí imperialisté a jejich zdejších přisluhovači. K tomu se snad ani nedá nic dodat, zbývá jen čekat, zda se někomu podaří pana Kellera ještě trumfnout.

Íránský radikální šíitský vůdce Muktada Sadr označil novináře Muntadara Zajdího, který proslul tím, že vrhl po prezidentu Bushovi dvě boty, za hrdinu žurnalistiky. Požehnaná země, kde se žurnalisté etablují metáním bot.

Ruský zatím ještě jen premiér Putin varoval „nepřátele Ruska“, aby se nesnažili jeho vlast destabilizovat. Rusko má velmi vážné hospodářské problémy a ruská mocenská elita je nutně potřebuje na někoho svést. Nepřítel je nasnadě: mezinárodní imperialismus v čele s USA. Možná mu teď budou říkat trochu jinak, aby to nevypadalo tak blbě. Ale zdá se, že návrat k politice v podstatě stalinistické nebo poststalinistické je pro ni z pragmatických důvodů nevyhnutelný. Bylo by moc fajn, kdybychom do toho tentokrát nespadli, ale pohled na současnou českou politiku moc nadějí nedává.

V Mladé frontě Dnes před vánocemi už tradičně prezentují dětské představy o „Ježíškovi“. Je to dosti otřesné. Nechtěl jsem se k tomu tématu (a ke konfliktu, který zuří mezi stoupenci „Ježíška“ a těmi, kterým přinejmenším nevadí Santa Claus) vracet, ale asi mi nic jiného nezbude.

Viliam Buchert mluví v MfD o nesmyslnosti řečí, jakoby se právě v Afghánistánu odehrával jeden z největších světových zápasů mezi dobrem a zlem. Jistě. Jde jen o zápas, kde jedna strana, ta, na níž stojíme, je výrazně lepší než ta druhá, a což je ještě důležitější, zároveň o zápas, v němž nám jde o krk, protože té druhé straně jde o náš krk, mnohokrát to řekla a praktickými činy v Evropě (Londýn, Madrid) i v USA dokázala. Když Západ pustí Afghánistán, může docela lehounce nastat dominový efekt, protože přinese další důkaz o tom, že se nechce a neumí bránit. Pan Buchert si možná připadá nad věcí (není pravda, že v parlamentním sporu o vojenské mise v PS byli jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou, nýbrž že ten spor vyprovokoval Paroubek a ČSSD bezohledně a z čistě mocenských důvodů), ve skutečnosti je, jak to odpovídá linii listu, velmi výrazným mluvčím západního defétismu česky národního formou a internacionálního obsahem.

Úterý 23. prosince

Něco na způsob předvánoční kletby vynesl nad koalicí a ODS Jiří Paroubek: „Pokud budete zasahovat do poplatků, je konec vaší vládě bez ohledu na cokoli.“ To vypadá jako vyhlášení občanské války. Paroubek tvrdí, že má 101 hlasů na svržení vlády jistých. To by bylo možné např. v rámci zákulisní dohody s Klausem. „Úřednická vláda“ klausovců a ČSSD by mohla tzv. rebelům v parlamentu zajistit mandát po zbytek volebního období. Ale: do konce volebního období toho až tak moc nezbývá, a manévr by byl pro Klause dost riskantní (ve většině ODS by mu to asi na popularitě nepřidalo, navíc by taková vláda byla nejspíš závislá přinejmenším na toleranci komunistů). Takže pravděpodobnější je menšinová vláda jmenovaná Klausem po dohodě s Paroubkem. Topolánkovi by nezbylo než jít do konfliktu s Klausem a strana by se rozštěpila – jak, to by záleželo na způsobu provedení. Jinak sedá říci, že premiér, který dá jakkoli najevo, že na něj výše uvedené výhrůžky šéfa opozice platí, tím nad sebou podepíše rozsudek politické smrti. Má to ovšem těžké, protože Čunek (kterému nic nehrozí, je „jenom“ ministr, ale zároveň předseda koaliční strany) už zřejmě uvažuje o ústupcích.

Katolický farář Pavel Táborský ze Slaného řekl Lidovým novinám ohledně svého chystaného kázání na půlnoční mši: „Teď je například hospodářská krize. Lidé jsou nejistí a hledají spasitele, který zachrání svět. Američané zvolili prezidenta Obamu a myslí si, že to bude on, kdo je vyvede z krize. Zapomíná se ale, že spasitel už jednou před dvěma tisíci lety přišel. To jim chci připomenout.“ To je snad trochu jednoduše řečeno, ale obávám se, že to poměrně výstižně charakterizuje obamovské šílení, které zachvátilo západní svět.

Sobota 27. prosince

Souboj titánů pokračuje! Prezident Klaus se na televizní stanici Z1 pustil do svého hlavního evropského soka Sarkozyho. Učinil tak v rozhovoru, který s ním vedl Milan Knížák (proč ne rovnou Ladislav Jakl?). Označil francouzského prezidenta za „nepřítele Evropské unie i Evropy, která je podle něho „už dva tisíce let založena na tom, že se respektuje různost, že se respektuje odlišnost názorů a okamžitě se nestřílí po člověku, který vysloví o kousek jiný názor“. Toto vymezení Evropy mi připadá poněkud jednoduché, spíš bych řekl, že Evropa se upevňovala tím, že lidé byli za ideje, které považovali za správné, ochotni obětovat v případě nutnosti i život (tj. řečeno Klausovými slovy nechali po sobě za svůj názor i střílet; střílelo se přitom doopravdy, ne hubou), a že to velmi často bylo nezbytné. Klaus zaujal v Evropské unii marxovskou pozici odvážlivce, který staví její ideu evropské spolupráce z hlavy na nohy, a musí tedy taky něco vydržet. Taky myšlenka snášenlivosti, které se prezident dovolává, v moderním evropském pojetí znamená, že je sice nutno tolerovat odlišné názory, ale že to vůbec neznamená, že by všechny ty názory byly správné, a že správné názory není třeba prosazovat, kdežto špatné kritizovat, a to zcela zásadně. Dále nevím, zda těmi dvěma tisíci lety nazpět měl Klaus na mysli Césara nebo císaře Augusta (řekl bych že mu musejí imponovat), nebo toho (tehdy) bezvýznamného smolaře a nešiku z jakéhosi zapadákova, který přišel s tím, že je Boží syn a jeho úkolem je svět spasit, a byl proto za přispění místních orgánů státní správy utracen. Pokud se snad Klaus domnívá, že přišel s požadavkem, aby Židé, Římané ad. prosazovali respektování odlišnosti názorů, krutě se mýlí, pravý opak je pravdou. A Evropa nestojí na myšlence, že každý si může plácat, co chce, a basta. Spor mezi Klausem a Sarkozym je úplně neplodný, Klaus z něho má ovšem větší užitek, protože je bezvýznamnější a Sarkozy mu dělá reklamu.

Pozoruhodný je způsob, jak se k věci vyjádřili významní čeští politici. Místopředseda ČSSD Škromach vidí problém v tom, že Klaus ani Sarkozy nejsou sociální demokraté, jinak by se zcela jistě dohodli, dodávám, jako Paroubek se Zemanem (vlastně pardon, Zeman už není sociální demokrat). Ministr Schwarzenberg se staví na Sarkozyho stranu a přitom oceňuje, jak tento velký politik razantně vstoupil do kavkazské krize. To je slovo do pranice, já bych spíš řekl, že na sebe vzal mnichovskou roli svého slavného krajana Daladiera, domluvil se s Putinem (účastníkem konfliktu) o mírovém uspořádání, z něhož samozřejmě nakonec vylezlo odtržení Abcházie a Jižní Osetie, a navíc do toho všeho úplně zbytečně zapletl EU, takže Rusové ji teď mohou buzerovat za to, že ve zbytkové Gruzii není pořádek podle jejich gusta. Naopak předseda KSČM má větší zalíbení v Klausově odporu proti integraci EU posilováním jejích institucí, a v projektu „sjednocování na různosti“ (sjednocování na různosti se v češtině označuje - v přeneseném slova smyslu – slovem bordel).

Válka na Kavkaze vrátila Rusku sebevědomí, jásá titulek v Právu. Je zjevně pořízen podle vzoru „Anschluß Rakouska vrátil Německu sebevědomí“. A v závěrečné formulaci („A zároveň dala Moskva najevo, že se země opět vrací na světovou scénu jako sebevědomý hráč, s nímž je třeba vážně počítat“) stačí nahradit jméno města (místo Moskva Berlín), a rázem jsme o sedmdesát let zpátky.

Rovněž Václav Klaus uveřejnil v listě Mladá fronta Dnes, s nímž má nadstandardní vztahy, „Manuál k Lisabonské smlouvě“. Název je originální, je to, jako by vám k nějakému přístroji poskytli návod, proč a jak ho roztřískat.

Mladé frontě Dnes poskytl rozhovor i ministr financí Kalousek. Cituji z něho: „Státy by měly v době růstu hospodařit s vyrovnaným či v ideálním případě přebytkovým rozpočtem. Tím si zajistí možnost, aby v době recese a ekonomické krize mohly vyšší státní výdaje mírnit negativní dopady. Když se ale vlády zadlužují a chovají nezodpovědně i v době růstu, tak to pak mají v době krize mnohem komplikovanější.“ A kdyby jen vlády! Všeobecně se prosadilo přesvědčení, že je možné peníze napřed utratit a pak teprve vydělat. A teď se ukázalo, že je to dost riskantní.

Pondělí 29. prosince

Izrael zahájil odvetné vojenské akce proti teroristům z Hamásu, kteří ovládají pásmo Gazy a mj. odtud soustavně ostřelují raketami přilehlá izraelská města a osady. Stalo se tak poté, co Hamás ukončil jakési příměří, které ovšem neznamenalo, že by raketové útoky byly úplně přestaly. Izraelská letadla zaútočila na infrastrukturu Hamásu a továrny, kde se podle informací, které měla izraelská armáda k dispozici, vyráběly rakety. Při útocích přišli o život i civilisté, moderní zbraně nejsou ještě tak vyvinuté, aby rozlišovaly mezi vojáky a civilisty, tím se podobají arabským teroristům nejrůznějšího ražení. Rakety Hamásu dopadají ostatně skoro výlučně na civilní cíle. Spojené státy se postavily jednoznačně za Izrael, EU a Vatikán se omezily na hraběcí výzvy k zastavení násilí. Ministr Schwarzenberg odsoudil Hamás za raketové útoky na izraelské osady, prohlásil, že se tím Hamás sám vyřadil z politického dialogu a že Izrael má právo se bránit. „Ostřelování ze strany Hamánu znemožňuje, aby tato organizace mohla být považována za partnera v jednáních a aby s ní bylo možno vést jakýkoliv politický dialog.“ To je přesně to, co mělo v této souvislosti zaznít. Ministr Schwarzenberg to ovšem v příštím půlroku nebude mít mezi mnichovany v Bruselu lehké. Pozoruhodné výkony zcela jiného druhu předvádí zpravodaj ČRo Tureček, kterého si přizvala ČT zřejmě ve snaze, aby byla dost vyvážená a nedostala od vrchního cenzora Žáka pokutu. Vypadá to, jako by ho řídili společnou rukou Ahmadínežád s Vojtěchem Filipem. Dnes večer např. na otázku, jak se k věci staví umírněné arabské státy, Egypt a Jordánsko, prohlásil něco v tom smyslu, že pracující tam zuřivě protestují. Proč si ČT nenajme přímo nějakého experta z Haló novin? K problému se samozřejmě ještě vrátíme, z toho, co jsem si stačil zatím přečíst, se mi zdá, že česká média se k němu stavějí dosti ohavně. Základní věc je: je iluze myslet si, že jsme nad věcí, povoláni rozsoudit dvě strany, z nichž je jedna za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou. Jsme ve věci, nejen Izraeli, ale i nám jde o krk, ty rakety, co střílí Hamás do Izraele, nedopadají na nás jednak proto, že k nám zatím nedoletí, a za druhé proto, že se na řadu dostaneme teprve tenkrát, až se arabským radikálům podaří s pomocí různých evropských indolentů Izrael zničit.

Ladislav Kryzánek v Mladé frontě Dnes píše, že „znalci blízkovýchodního problému“ varují: „déle trvající akce židovského státu může způsobit to, co nedokáže Hamas ani Fatah, totiž zase jednou sjednotit Palestince proti společnému nepříteli.“ To hlavní, co Palestince sjednocuje, je existence státu Izrael. Opravdová nejednota mezi nimi vznikne tenkrát, až Izrael přestane existovat, pokud si ovšem – což je víc než pravděpodobné – nenajdou dalšího nepřítele. Kdopak asi bude na řadě?

Vicepremiér Vondra je prý mezi kandidáty na post šéfa NATO. Není ovšem třeba hned propadat panice, není zatím mezi navrhovanými na příliš čelném místě. Problém je jen, že se do funkce nikdo z nich nehrne, a že by se nehrnul pan Vondra, to si nějak nedovedu představit. Myslím, že by takovou funkcí neměl zatím zastávat nikdo z postkomunistických zemí, a zejména ne nikdo ze země, jejíž stínový ministr zahraničí vypadá, že by byl schopný vyhlásit Spojeným státům, když ho rozzlobí, válku.

Miloš Zeman se na Primě vyjádřil k zahraničně politickým otázkám (v neděli, kdy se ještě o izraelském útoku na pásmo Gazy příliš nemluvilo, takže neměl příležitost doporučit izraelskému prezidentovi, aby koukal honem převzít Benešovy dekrety). Jeho názory na zahraniční politiku jsou jakousi intelektuální variantou názorů Josefa Švejka na mezinárodní situaci v předvečer první světové války. Také je pozoruhodné, že struktura jeho názorů vykazuje neklamné stopy šílenství: opravdový cvok vám nesdělí okamžitě, že je Napoleon Bonaparte a že zítra si Měsíc sedne na zeměkouli, nýbrž že nejprve mluví úplně normálně („stahování vojsk z Afghánistánu je pitomost, která dosahuje až zločinných rozměrů“), pak začínají být jeho názory čím dál tím víc, jak se dnes říká, kontroverzní (ušlechtilé synonymum pro „stupidní“), a končí tím, že americká radarová základna je zaměřena proti Rusku a že Rusko by mělo být součástí sjednocené Evropy. Jiří Paroubek okomentoval tento duchovní ohňostroj slovy: „vždy, když ho v poslední době poslouchám, začnu se těšit na důchod: zapomínat na své vlastní chyby, nečíst zprávy, které se mi nelíbí, rozdávat rozumy a nemít žádnou odpovědnost.“ To je docela trefné, jen – vzhledem k tomu, co bylo výše řečeno – by místo „na důchod“ mělo možná být „na Bohnice“, což si ovšem pan Paroubek nemůže dovolit říci mj. proto, že by tím zároveň zpochybnil sám sebe. Kromě toho pan Zeman provozoval podobné (pravda, o fous nevinnější) kousky i v době, kdy byl ještě ve formě a ve funkci, a kdy by jeden řekl, že by nějakou zodpovědnost přece jen měl mít.

V dnešním Právu najdeme při pozorném čtení zastrčenou zprávičku, převzatou z BBC a ČTK: kdesi v Afghánistánu zahynulo přinejmenším 14 dětí a dva dospělí, když sebevražedný atentátník, který se chtěl odpálit na shromáždění kmenových vůdců, tak z roztržitosti učinil před místní školou. Kdyby něco podobného (třeba nedopatřením) udělali Američané, to by bylo řevu! Když si to dělají domorodci mezi sebou, je to v podstatě v normálu. Éto ich dělo (nevím, je li to přivlastňovací zájmeno ve správném tvaru, z ruštiny jsem už hodně zapomněl).

Úterý 30. prosince

V Právu vítězoslavně uvádějí, že mezi 300 oběťmi izraelských náletů na pásmo Gazy je 57 civilistů. To, řekl bych, svědčí o té míře ohleduplnosti, jaká je při použití současné vojenské techniky možná. A dále stejně vítězoslavně uvádějí: izraelský vicepremiér řekl, že cílem operace je svrhnout Hamás, přičemž izraelští představitelé dosud mluvili o tom, že Izrael jedná v sebeobraně. Proboha, copak se to vylučuje? Civilizovaný Západ jednal v konfliktu s Hitlerem v sebeobraně, přičemž jeho cílem bylo Hitlera svrhnout. Nechci srovnávat radikály z hnutí Hamás s nacisty (jsou jiní a podle mého názoru ještě horší, na Západě jsou všichni přesvědčeni, že nic horšího než Hitler být nemůže, to je jedna z nesmyslných iluzí, která Západu znemožňuje pochopit minulost), jen poukázat na to, že jednat v sebeobraně a usilovat o svržení protivníkova režimu jsou cíle tak říkajíc kompatibilní.

Ministr Schwarzenberg v rozhovoru pro MfD zopakoval své stanovisko k izraelským náletům na pásmu Gazy: „Uvědomme si jednu věc: Hamas od konce příměří 19. prosince prudce zvýšil množství raket odpalovaných na Izrael. To už není akceptovatelné. Hamas se tím znemožnil i jako seriózní politický partner. Vědomě zahodil klíč k řešení problému. A zahazuje ho i tehdy, když v hustě obydlených oblastech umísťuje vědomě své základny a skladiště zbraní. I proto teď umírají v Gaze civilisté. A proč jsem jako jeden z mála vyslovil pochopení pro akci Izraele? Jsem příliš stár na to, abych kalkuloval, zda si svými stanovisky zvýším, či snížím popularitu. Dopřávám si proto luxusu - říkat pravdu. Kam jsme se dostali, že k vyslovení prosté pravdy je potřeba odvahy? Jen doufám, že tak daleko ještě nejsme.“ Pan ministr se mýlí, k vyslovování prostých pravd v politice odvahy zapotřebí je. On ji v této věci projevil a jsem mu za to vděčen. Je to už druhá zásadní věc, kde zaujal jasné a nekompromisní stanovisko (tou první byl problém amerického radaru a v souvislosti s ním obnovené mocenské ambice ruského impéria). Pan Schwarzenberg je nepochybně dosud nejlepším zahraničním ministrem samostatné ČR. Bohužel, život této vlády dohasíná, a na to, kdo přijde do Černínského paláce potom, raději nemyslet.

Ve vedení ČSSD existuje dělba rolí: zlého policajta představuje Paroubek, hodného Bohuslav Sobotka. Zatímco zlý Paroubek vytáhl v souvislosti s tolerancí vlády během předsednictví EU požadavek předčasných voleb na podzim, hodný Sobotka couvnul a spokojil by se s tím, že koalice se nepokusí v Senátě „zcela zvrátit“ zrušení registračních poplatků ve zdravotnictví (není jasné, co to znamená). Když bude kabinet vstřícný, „zvyšuje se možnost případné dohody o předsednictví“. Sobotkův požadavek je jednak drzost, protože vůbec nijak s Evropskou unií nesouvisí (přijetí Lisabonské smlouvy a přijetí eura ano, navíc to první je na místě a i to druhé má jakousi legitimitu) a je to vydírání v čiré podobě. Topolánek by byl blázen, kdyby na to přistoupil. A kromě toho: pravděpodobnost se zvyšuje, ale není stoprocentní, takže lze čekat další podrazy a vydírání. Je to pořádně humpolácké. Jasné jsou z téhle trochu dětinské hry jen dvě věci: za prvé, ČSSD zatím nemá na to, aby přehlasovala veto Senátu ve věci poplatků, a dobře o tom ví. A za druhé, ČSSD má jakési tušení o tom, že to v poslední době dost přepískla. ČSSD znamená Paroubek. Teď jde o to, kdo v tomhle pokeru první ztratí nervy.

Podle Jana Zahradila (je pozoruhodné, že publikuje převážně v Právu) nedávná schůzka na Pražském hradě ukázala, že není žádného rozdílu mezi křesťanským demokratem Pötteringem, sociálním demokratem Schulzem a zeleným Cohnem-Benditem. Zjevně kvůli tomu, že Pöttering neuposlechl Klausova rozkazu a nezavelel Cohn-Benditovi „drž hubu!“. Jedním z největším zločinů Václava Klause je, že tohle individuum zatáhl do vysoké politiky.

Dnešní Právo přináší i další zajímavou zprávu: „Ruský letoun Tu-144, který poprvé vzlétl 31. prosince 1968, dokázal jako první dopravní letadlo na světě překonat rychlost zvuku. Vyšel jako vítěz z neoficiální soutěže mezi americkou firmou Boeing, britsko-francouzským Concordem a sovětskou konstrukční kanceláří Tupolev.“ Zbývá doplnit, že letadlo bylo nápadně podobné Concordu, že tato podobnost byla tematizována a obdivována na pařížském aerosalónu 1973, kde se ruský, resp. sovětský letoun při předváděcím letu zřítil na obydlenou čtvrť a zabil čtrnáct lidí. Tento závěr hvězdné kariéry „legendárního“ stroje Právo už neuvádí. Je jen třeba doplnit, že předvádění ztroskotání letounu s lidskými obětmi nepatří ke standardní náplni aerosalónů.

Tamtéž vyšel zajímavý článek Jana Pelikána o nebezpečí nové balkanizace Balkánu. Upozorňuje na nefunkčnost federace Bosna-Hercegovina, na to, že se EU v oblasti Balkánu soustavně potýká s komplikacemi, které přináší „přehlížení etnicko-politických konstant balkánského prostoru“ a že ani dlouhodobý protektorát nedokáže zajistit vznik tolerantní multietnické společnosti v této oblasti. Balkánské řešení je podle autora provizorní. Na tom na všem je hodně pravdy. Evropa jako by (nejen tady) propadla pokušení prosazovat lidská práva přímo, ne prostřednictvím politiky, která bere ohled na historické okolnosti a politické možnosti teritoria.

„Šachovou terminologií by se dalo říci, že Hamás přinutil Izrael k chybě – udělá ji, ať už bude útočit, nebo ne“, píše dnes v Lidových novinách Jan Fingerland. To je postoj diváka v římské aréně, který sleduje zajímavý souboj dvou gladiátorů. Stejným způsobem by se dalo po uzavření mnichovské dohody říci: signatáři přinutili Československo k chybě – udělá ji, ať už se bude bránit, nebo ne. A stejně by se dalo říci, že Hitler přinutil v březnu 1939 Háchu k chybě, a že v září téhož roku přinutil Hitler Polsko k chybě, atd. Z toho plyne, že jsou situace, kdy se něco podobného vůbec říkat nemá – většinou jsou to takové situace, v nichž sami vězíme až po uši, jen o tom (zatím) nevíme. Což je přesně tato: mloci jsou zatím v Gaze a to je daleko.

Středa 31. prosince

Tiskovým mluvčím KSČM se stal bývalý katolický extrémista a antisemita. Nevím, co je na tom divného, takhle založení lidé musí přece mít ke KSČM blízko. Populismus a extremismus zprava i zleva se dotýkají.

„Nezařazení poslanci“ Schwippel a Raninec dali najevo, že přistoupí na koaliční kompromis ohledně registračních poplatků ve zdravotnictví. Bylo by divné, kdyby to neudělali, zatím ani oni, ani jejich řídící orgán Tlustý neměli žádné výhrady (jejich hlavním cílem jsou Topolánek a Kalousek). Problém je v tom, že lidovci a zelení (není jasné, zda všichni nebo jen tři kverulanti, ale ti by nejspíš stačili) chtějí zrušit poplatky pro seniory, což by podle odborníků znamenalo praktickou likvidaci přínosu, který poplatky znamenají. Znovu se ukazuje se, že tenhle způsob vládnutí se definitivně vyčerpal.

Na budoucí Paroubkův New Deal se zjevně nepřipravují jen sociální demokraté, ale i komentátoři v Právu. Alexandr Mitrofanov např. dnes píše o „zduření vůdcovské úlohy“ v české politice, které je podle něho reakcí „na nejistotu, v níž vyústilo období čistě tržní ekonomiky ruku v ruce s bezbřehou slovní demokracií“. Tržní ekonomiku je tedy nejspíš třeba trošku ušpinit a bezbřehé slovní demokracii přistřihnout křidýlka. Ruský vzor nám i v této věci může být inspirací.

Novopečený senátor a vicehejtman Královéhradeckého kraje Dryml podle MfD sháněl kompromitující materiály proti své hlavní stranické soupeřce v Královéhradeckém kraji Orgoníkové. Najal si za tím účelem detektivní agenturu, která ovšem záležitost zlomyslně přehrála právě na Mladou frontu Dnes. Reportéři, vydávající se za soukromé detektivy, pak z pana senátora vytáhli řadu roztomilých výroků („Nejsem žádný svatoušek, to v žádném případě, ale když už si někdo něco bere z veřejných peněz, tak tam musí zůstat ta většina pro ty lidi, pro ty občany“, tedy přeloženo do češtiny „nejsem žádný svatoušek, ale krást se musí s mírou“; „Já neříkám, že naše zákony jsou ideální, že za každých okolností mají být dodržovány, ale mělo by to všechno směřovat k tomu, aby to bylo v zájmu tohoto státu“, tedy zákony je možné porušovat, ale jen tak, aby z toho měl stát nějaký užitek, na této zásadě stála tzv. socialistická zákonnost za minulého režimu). Zdá se, že sociální demokraté budou mít problém, pan senátor to trochu přepískl, ale co si s ním počnou, mandát mu vzít nemohou a i v kraji by jim asi chyběl. Zatím vydal prohlášení, které nazval „Dryml není Morava“. To tedy ne, oba případy se podstatně liší: Morava se stal obětí provokace, na níž se podíleli jeho stranický a poslanecký kolega Tlustý a Mladá fronta Dnes. Tady vyšla iniciativa jednoznačně od pana senátora, k MfD se informace dostala až dodatečně a upřímně řečeno bylo by bývalo hloupé i neprofesionální ji nevyužít.

Podle průzkumu STEM pětina lidí „zvažuje“, že by volila nově vznikající stranu Libertas. Informace je málo směrodatná, protože ta strana nemá zatím ještě žádný pořádný tvar. Vypovídá vlastně jen o tom, že lidé jsou nespokojeni se současnou „nabídkou“ parlamentních stran a že je tu jakýsi prostor pro další. Využít ho by bylo velmi pracné a stálo by to spoustu peněz.

Jiří Paroubek se vyjádřil k možnostem Topolánkovy vlády zprostředkovat mezi Izraelem a Palestinci: „Problém je v tom, že arabský svět nebude mít důvěru k Topolánkově vládě jako k možnému mírovému zprostředkovateli. Na to je zahraniční politika Česka až příliš jednostranná.“ Ovšem, jeho politika tak jednostranná nebude (viz jeho cesta do Sýrie, kterou se dnes pyšní).

Mladé frontě Dnes poskytl rozhovor herec a moderátor Jan Kraus. Nad některými jeho názory zůstává rozum stát: „Ono nejde, aby v hnusných rodinách najednou vyrůstali poctiví lidé. Ty rodiny mají vadné algoritmy, mladí to ochotně přebírají.“ To je determinismus podobný tomu komunistickému: budeme zase lidi kádrovat na darebácký původ? „Je jedině zásluhou české pravice, že komunisté jsou zpátky.“ Proč jedině pravice? Jistě na tom má taky svůj díl viny, ale odpovídá za to celá společnost, my všichni, i pan Kraus. Pak rozsáhle mluví o náborech ODS po hospodách, ČSSD ovšem dělala něco velmi podobného, a dokonce ve stejném regionu.

V LN pěkně vyhmátli prezidenta Klause. Citovali z jeho letošního (vlastně loňského, píši to na Nový rok) novoročního projevu: „Co jiného naznačuje obrovský nárůst hypoték než víru v dnešek, a hlavně v budoucnost?“ Slepá víra v budoucnost nebývá vždycky na místě, zvlášť když je to víra v to, že peníze, které dneska utratím, zítra už holt nějak vydělám.

Pátek 2. ledna

Politický rok 2009 odstartovalo včera v poledne velkolepé šou Václava Moravce na ČT. Zahájil ho duel premiéra Topolánka s předsedou ČSSD Paroubkem. Topolánek oznámil zřízení Národní ekonomické rady, jejíž činnost chce sám koordinovat, a prohlásil, že v ní bude prostor i pro ČSSD. Paroubek to briskně odmítl, vyjádřil pochybnosti o tom, zda Topolánek jako neekonom může takový orgán vůbec řídit. Podmínkou k obnovení dialogu mezi ČSSD a ODS je pokorná omluva ODS za slova, že Paroubek bude odpovídat za případnou smrt vojáků při neprodloužení misí do Afghánistánu. Když premiér upozornil na to, že si ČSSD klade další a další podmínky a že on odmítá vydírání, prohlásil předseda ČSSD s obvyklým šarmem, že „Topolánek furt mele to samé“ a uzavřel: „Pokud se odvážíte zasáhnout do zákona o poplatku ve zdravotnictví… bez dohody se sociální demokracií, bude následovat hlasování o nedůvěře.“ Nedovedu pochopit, jak v takového člověka může někdo investovat nějakou naději. Pokud se dostane k moci, bude to strašné: to, co v televizi přednesl, by nemělo být přeslechnuto – ale nejspíš bude, je zajímavé, kolika lidem u nás imponuje hulvátství třetí cenové kategorie.

Následoval prezidentův projev, pak vystoupil exprezident Havel. Mluvil o radaru v Brdech a Lisabonské smlouvě. Radar je Havlova silná stránka, přesvědčivě vysvětlil, proč jsou smlouvy tak důležité a proč na nich (respektive na tom, aby nebyly) tolik záleží Rusům. To, co řekl, se v podstatě kryje s tím, co jsem tu o těch věcech psal. Smlouvy o radaru jsou podle Havla důležitější než Lisabonská smlouva, protože i kdyby padla, proces integrace se nezastaví, kdežto odmítnutím radaru promarníme příležitost, která se nebude opakovat. Havel se domnívá, že by vláda vzhledem k důležitosti věci měla spojit hlasování o radaru s otázkou důvěry. To je věc, která stojí za úvahu i z dalších důvodů. Ve vládním táboře je řada nestydatých vyděračů, kteří vládu v čemkoli kdykoli podtrhnou, ale neradi by ji svrhli, protože by tím ohrozili svá teplá poslanecká křesla. Toto chování dobře známe z říše hmyzu: paraziti napadnou svého nositele, úplně ho ochromí, ale zachovají ho při životě (tj. pouhém fyzickém vegetování), aby ho mohli pomalu, pohodlně a přitom za čerstva vyžírat. Nositel sice nakonec stejně chcípne, ale oni se mezitím stačí zakuklit a z jeho mršiny pak vylítnou už jako veselí, bezstarostní pestrobarevní motýlkové. Kdyby je vláda tak říkajíc postavila do zásadní otázky, musel by jim Paroubek, pokud by chtěl získat jejich hlasy, nabídnout volitelná místa na kandidátce ČSSD, což by bylo přinejmenším zábavné. Problém Topolánkovy vlády je, že se vyhýbá zásadním konfrontacím v situaci, kdy se jim vyhnout nelze. Když vláda padne, je to porážka, ale nemusí být potupná. Potupné je přežívání z milosti těch, kteří vás chtějí zničit (byť i jen proto, že jako opozice to mají tak říkajíc v popisu práce).

Česká republika předsedá Evropská unii. Situace vlády je nelehká a všeobecně se to ví. Do klína jí přitom spadly dva krajně nepříjemné mezinárodní problémy: za prvé izraelské nálety na Gazu (Topolánek má v zádech hyperaktivního a proarabského prezidenta Sarkozyho, který chce dělat velmocenskou politiku i poté, co skončil s předsednictvím v EU a bez ohledu na to, že Francie žádná velmoc fakticky není – ten člověk se v něčem nápadně podobá Klausovi; zjevně sám pro sebe zůstal předsedou EU). A za druhé každoroční problém s dodávkami ruského plynu do Evropy. Poté, co si Rusové experimentálně ověřili, že pokud jde o ropu, tahají za kratší konec, vsadili na plyn. Je těžké uvěřit, že opakované ruské spory s postsovětskými sousedy (Bělorusko, Ukrajina) nejsou jen vítaná záminka pro politiku typu „Evropě to osladíme“ (Rusové pro ni mají víc možností než my). Titulek v Právu dnes optimisticky hlásá „Gazprom odřízl Ukrajinu od plynu, dodávky do Česka bez problémů“. Mezitím ovšem problémy nastaly na plynovodech z Ukrajiny do Polska a Maďarska. Kdy nastanou na plynovodu, který vede přes Slovensko k nám, je jen otázka času. Ruská strana dala už najevo své pohrdání ČR v souvislosti s nadcházejícím předsednictvím EU. Ale neklesejme na mysli, když bude nejhůř, může nakonec zase zaskočit Putinův přítel Sarkozy. A závěr? Nechtěl bych být v kůži ministra Schwarzenberga.

Jiří Paroubek má problém s hradeckým vicehejtmanem a senátorem Drymlem. O věci jsme psali už ve středu. Drymlův případ sice nemá kosmické rozměry kausy Morava (Dryml jednal na svou pěst a zcela zjevně v osobním zájmu), ale je horší v tom, že se všechno odvíjelo od jeho iniciativy. Paroubek realisticky nazřel, že se věc nedá držet, a vyjádřil se v tom smyslu, že on by na Drymlově místě rezignoval na funkci vicehejtmana. Dryml ovšem rezignovat nehodlá, ozbrojil se revolverem a bude vzdorovat. Paroubka už verbálně napadl. Těší se jakési podpoře dr. Ratha, který má z aféry pocit „rozpačitý na obě strany“. „To, co jsem pochopil, je, že pan Dryml měl nějaké informace o své kolegyni a z nějakého důvodu cítil potřebu si ověřit, zda informace je pravda. Nepřipadá mi to jako taková tragédie.“ Pan Rath je účelově nechápavý, protože je třeba doplnit za a, že informace o kolegyni byly kompromitující a za b, že s kolegyní byl ve sporu o zadluženou vrchlabskou nemocnici, kde řediteluje a kterou chtěl prodat kraji za dvě stě padesát milionů, zatím co kolegyně byla toho názoru, že stojí maximálně čtyřicet a že koupě je pro kraj nevýhodná.

Premiér Topolánek se rozhodl udělat ve vládě razantní změny. Vyhlásí je v pondělí. Vzhledem k neexistenci dohody s ČSSD o toleranci by bylo nejvýhodnější, kdyby se zbavil co nejvíce ministrů, kteří jsou poslanci, a nahradil je ministry bez poslaneckých mandátů.

Petr Zídek kritizuje v LN Martina Zvěřinu za to, že nevěděl o průzkumech veřejného mínění z doby mnichovské dohody. Zvěřina měl ovšem pravdu aspoň v tom, že výsledky průzkumů, které Zídek uvádí (pokud jde o pravdivé údaje), svědčí o tom, že vlády měly jednoznačnou podporu veřejnosti (ve Francii 59 ku 37, v Británii 51 ku 39. Ty, kterým to bylo fuk, nemá smysl započítávat). Je přitom naprosto nezajímavé, že 70% Francouzů bylo tehdy přesvědčeno o potřebě bránit se dalším Hitlerovým požadavkům (podle vzoru „polívku pustím, brambory pustím, maso nepustím“) a že 86 % Britů nevěřilo, že se Hitler ústupky spokojí, není to ani pro jedna, ani pro druhé žádné přesvědčivé alibi. A odpověď na otázku, za jakých podmínek je v demokratické společnosti možné vládnout proti vůli občanů, není zase až tak složitá: v zásadě je třeba dělat ne to, co chce co nejvíc lidí, ale co je správné. Jen je třeba o tom v čase, který zastupitelská demokracie politikovi poskytuje, veřejnost přesvědčit. Demokracie nespočívá na víře, že správné je to, co chce co nejvíc lidí, ale na optimistickém předpokladu, že většinu lidí lze o tom, co je správné, přesvědčit.

Sobota 3. ledna

S napětím se očekávají změny, které premiér provede ve vládě. Změny ovšem nemohou nic podstatného změnit na současném krizovém vztahu mezi vládou a opozicí (resp. mezi vládou a Paroubkem, což je v tuto chvíli totéž). Politik, který by v ministerském křesle dokázal obstát v situaci, kdy neexistuje ani definovaná vládní, ani definovaná opoziční většina, a kdy (především vinou ČSSD a osobně Paroubkovou vinou) zuří na politické scéně studená válka, prostě neexistuje.

V Le Figaro vyšel pozoruhodně zavilý text věnovaný českému prezidentovi Klausovi. Klaus si vykoledoval jakési evropské a zvláště francouzské tažení proti své osobě, které mu může být do budoucna nepříjemné. Stalo se tak na základě postojů, o nichž byl přesvědčen, že se z nich tak říkajíc nestřílí. Bude zajímavé sledovat, zda neubere páru (u normálního smrtelníka-neprezidenta by se řeklo, zda se nepodělá). Text článku znám zatím jen z toho, co psaly české noviny, originál jsem si už stáhl z internetu, ale ještě jsem se k němu nedostal. Vytýkají Klausovi mj. že odmítá americký protiraketový štít, což není pravda, ani slovem se naproti tomu nezmiňují o Klausově zálibě v Rusku a v Sarkozyho kamarádu Putinovi. Výrazy jako „zarputilý hanobitel evropské integrace“ zběhlému čtenáři připomenou výrazivo mladočeského tisku v době zápasu o Rukopisy (že by byli Francouzi byli ve srovnání s námi taky něco zmeškali?). Je zjevné, že díky svým často přepjatým názorům je teď český prezident Sarkozymu a spol. schopný posloužit jako fackovací panák při snaze posílit francouzské úsilí o obnovu dominantního postavení na evropském kontinentu, což není ani trochu v našem zájmu. Francouzská politika za současného prezidenta nese rysy jakéhosi obnoveného napoleonského imperialismu a usvědčuje z indolence všechny ty české tajtrlíky zejména z ODS, kteří od vzniku ČR dodnes viděli a vidí hlavní nebezpečí v Německu. Je těžké zbavit se podezření, že Francie jde tvrdě po dominanci v EU, nebude váhat se za tím účelem paktovat s Ruskem a možná také tu a tam někoho Rusku prodat.

Vicehejtman a senátor Dryml tvrdí, že sám žádnou detektivní agenturu ve snaze kompromitovat přítelkyni Orgoníkovou neoslovil, že slova o kompromitujících materiálech pronesl provokatér, „kterého posléze už nekontaktoval“ (všechny mezilidské vztahy končívají tím, že někdo někoho „posléze už nekontaktuje“) a že ostatně o celé „provokaci“ věděl už předem. Podaří se mu z věci vykroutit?

„Spojit otázku důvěry s projednáváním mezinárodní smlouvy vláda ale učinit nesmí, to jde jen u vládního návrhu zákona“, tvrdí Petr Uhl ve své dnešní polemice s Havlem v Právu. Našel jsem v ústavě pouze v čl. 35 formulaci „Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže… b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry“ (a v podstatě totožnou formulaci v Jednacím řádu Sněmovny § 83 odst. 2), ale měl jsem na to málo času, možná, že se mýlím. Když to člověk sémanticky rozebere, nezdá se mi, že by z toho plynulo to, co Uhl tvrdí. Nejsem ale právník a třeba jsem něco přehlédl. V tom případě prosím o opravení.

Česká vláda přijala upravený (tj. seškrtaný) plán vojenských misí, který chce znovu předložit Sněmovně. Udělala ústupky ČSSD pokud jde o vojenskou účast našich vojáků v Afghánistánu a v Iráku. Je to nedůstojné a nijak si tím nepomůže, jen posílí opozici. Opozice to s odmítnutím misí přehnala a měla by se v tom teď vymáchat.

Bernd Posselt vyzval ČR, aby předsednictví EU využila ke zrušení Benešových dekretů. Svatá prostoto! Ta věc je pro budoucí desetiletí prohraná. Český parlament si odhlasoval, že jsou základem našeho právního řádu a Německo se s jejich nezrušitelností potichu smířilo. Máme v základech naší zákonnosti ohavné „shit“, jak by řekl český premiér, něco, co se dost podobá Norimberským zákonům, a budeme to tam mít ještě pěkně dlouho. Za nějakých dvacet – třicet let, až se ukáže, že by to mohlo sypat, vyleze nějaký vypasený akademik s mastnou hubou a slavnostně prohlásí, že to byly nelidské dokumenty a je třeba je okamžitě zrušit. Bude pak oslavován jako vzor mravnosti a hrdina a postaví mu pomník. Nevadí, do té doby budeme tu ohavnost, kde to půjde a pokud to půjde, vždy znovu a znovu připomínat, aby se náš budoucí hrdina měl o co opřít.

Renata Kalenská zmiňuje ve svém rozhovoru s ministrem Schwarzenbergenm údajný „kalendář“ ČSSD, v němž je uloženo, kdy bude co nejvíc ministrů blokováno jednáním v Bruselu a jinde v EU, a kdy tedy bude nejjednodušší vládu odstřelit. To se mi nezdá, k odstřelu vlády je třeba 101 aktivních hlasů a absence (např. absence poslance-ministra) je fakticky hlas proti nedůvěře.

Jakýsi ruský chytrák (dříve kágébák, nyní učenec) přišel s prognózou, že do roku 2011 se USA rozpadne na 4 státy, de facto se o ně podělí Čína, EU, Kanada a Mexiko, a ani Rusko nezůstane stranou, obdrží Aljašku. Rusko se pak bude ucházet o světové vedení. Je to jakási obdoba Amalrikova „Přežije SSSR rok 1984“ (dnes vidíme, že Amalrik byl ve své prognóze relativně přesný), tentokrát typicky rusky vyčůraná: ke světovládě se dopracujeme tím, že někdo jiný se rozpadne, na to, abychom o ni vysloveně bojovali, jsme moc zbabělí, i když po ní odedávna toužíme jako nikdo na světě. USA by vlastně měly jaksi znovu přehrát to, co se přihodilo Rusům na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se jejich rudé impérium opravdu v podstatě samo od sebe sesypalo. USA mají naštěstí poněkud pevnější základy než bolševický kolos na hliněných nohou, který držely pohromadě zamindrákovaný nacionalismus, nesmyslná mesianistická ideologie a ukrutný teror.

Pondělí 5. ledna

Izrael zahájil pozemní vojenské operace v Gaze, rozdělil její území na tři části a obsadil místa, z nichž teroristé z Hamánu nejčastěji odpalovali rakety na Izrael. Do této situace přijela do oblasti delegace EU v čele s ministrem Schwarzenbergem a zároveň taky prezident Sarkozy (tuto „dvojkolejnost“ označují pozorovatelé za velmi nestandardní, Sarkozy zřejmě chce vystupovat i nadále jako faktický předseda EU, i když tím formálním bude Topolánek). K velké radosti francouzského tisku se Topolánkův mluvčí Potužník vyjádřil jménem českého předsednictví o konfliktu tom smyslu, že akce Izraele je defenzivní, nikoli ofenzivní. Ačkoli je to v podstatě pravda, od výroku se distancovaly některé země EU, protestovali Palestinci a (zprostředkovaně) Libye, ministr Schwarzenberg upozornil, že to není oficiální stanovisko EU ani ČR a mluvčí si poté veřejně umyl hlavu. Evropské stanovisko je mírotvorné, obě strany musí přerušit bojové akce.

Pompézně ohlašovaná obměna ve vládě se zadrhla na koaličních partnerech, především na lidovcích. Protože podle premiéra má o „svých“ ministrech rozhodnout každá strana, hrozí, že Čunek vymění ministra financí Kalouska, který v kabinetu patří ke klíčovým Topolánkovým spolupracovníkům (Topolánek by se naopak rád zbavil Čunka, ale to touto metodou zjevně nepůjde). KDU-ČSL je rozpolcena, větší část poslaneckého klubu podporuje Kalouska (o jejich kandidatuře se rozhodovalo v době, kdy byl Kalousek předsedou strany), v jiných stranických orgánech má podporu Čunek. Koaliční krize se zjevně prohlubuje, změny ve vládě buď neproběhnou vůbec, nebo proběhnou nekontrolovaně. Jaký smysl má takovéhle vládnutí!

Předseda KSČM Filip se zastal nového tiskového mluvčí své strany Tomáše, který byl v 90. letech odsouzen k podmíněnému trestu za hlásání antisemitských názorů. „Dostal podmínku, v podmínce se osvědčil, já nemyslím, že je to téma, které by mělo být nějak šířeji publikováno“. Z toho vyplývá, že člověk, který nebyl nikdy odsouzen, je proti lidem jako pan Tomáš ve velké nevýhodě: neměl možnost se osvědčit. Podmíněný trest je jakási zkouška ohněm, a kdo jí projde, je jako zakalená ocel. To mi připomíná, že Události už dlouho předlouho neudělily žádného bobříka vyčůranosti.

Jiří Paroubek přitvrdil vůči vicehejtmanovi Drymlovi a požaduje jeho odchod ze senátorského klubu ČSSD, zároveň ovšem žádá prošetření jeho případu, který označil za řízenou politickou provokaci s podporu některých médií. Je zajímavé, že u případu Morava, kde bylo zcela zjevné, že jde o řízenou politickou provokaci za účasti některých médií, se nijak zvlášť nevzrušoval.

„Pokud se izraelská reprezentace nechce vrátit před rok 2005, kdy pásmu Gazy vyklidila“, píše v MfD Pavel Novotný, „nezbude jí zřejmě než – cynicky řečeno – občas s nějakou raketou počítat.“ Říkat něco podobného je jednak dost velká prasárna, a jednak je třeba dodat – a chce-li si Hamás občas nějakou raketu na Izrael vystřelit, musí počítat s pořádně masivní a dlouhotrvající odvetou. „I kdyby se podařilo Hamas porazit nejen na kolena, ale až na záda, o slovo se přihlásí další radikálové.“ Řekl bych, že pan Novotný si nemusí dělat starosti, Izraelci jsou v takové situaci už půl století a naučili se s ní žít. Což znamená (na rozdíl od dnešní Evropy) v případě potřeby taky bojovat.

Zástupce šéfredaktora MfD Musil vyzývá v souvislosti s případem vicehejtmana Drymla předsedu ČSSD Paroubka, aby se dohodl „s panem Topolánkem, koho z nich vlastně poškozujeme a komu z nich hrajeme do karet“. Odpověď je dost jednoduchá: „Případ Morava“ byl, jak trefně říká pan Paroubek, bohužel v jiné souvislosti, cílená politická provokace, na níž se MfD podílela, navíc byla medializována před krajskými a senátními volbami, kdo chce věřit, že to byla náhoda, ať tomu věří, mně se nechce. V případu Dryml, pokud jsou údaje MfD pravdivé, vyšla iniciativa od pana Drymla a MfD ji jen tak říkajíc monitorovala.

Proti požadavku Benda Posselta, aby ČR využila svého předsednictví v EU ke zrušení Benešových dekretů, se ohradil – kdo jiný, než Jan Zahradil. Otevírání takových témat je prý „v příkrém rozporu s hodnotami evropské integrace 21. století“. Jak by to neříkal, česká politika se už v devadesátých letech významně přičinila o to, aby v souladu s hodnotami evropské integrace bylo zametat sviňárny pod koberec.

Úterý 6. ledna

Topolánkův pokus o důkladnou přestavbu vlády vyústil do zuřivého konfliktu mezi premiérem a předsedou KDU-ČSL Čunkem. Jak jsme už psali, premiér žádá Čunkův odchod z vlády, Čunek si vyhrazuje právo KDU-ČSL rozhodovat o svých ministrech a chce naopak odvolat Kalouska. Premiér tak zasáhl do sporu uvnitř KDU-ČSL, kde má ovšem Čunek současně lepší pozici než jeho protivníci, a přitom rozdělená KDU-ČSL znamená přímé ohrožení vlády. Topolánek dnes řekl Radiožurnálu, že buď bude vláda v té podobě, v jaké ji navrhuje (s Kalouskem a bez Čunka), nebo nebude vůbec. Toto stanovisko je věcně pochopitelné, není pochopitelné časově (proč to neudělal v době, kdy vrcholil Čunkův malér) a je velmi nestandardní (copak lze vyhodit z vlády předsedu koaliční strany proti jeho vůli a proti vůli té strany? KDU-ČSL - a vůbec, žádná strana si něco podobného z prestižních důvodů nemůže nechat líbit).

Naproti tomu se svým odchodem z vlády se zjevně už smířila ministryně Stehlíková. Je zjevné, že se vůbec nechystá chovat po kuchtovsku, tlustovsku, páralovsku atd. atd., tj. dělat brikule a přejít do tábora opozice. Je to něco v dnešních politických poměrech neslýchaného. Měl by jí být neprodleně postaven pomník.

Paroubek zopakoval, že bude s vládou jednat o vojenských misích až poté, co se mu Langer a Topolánek pokorně omluví. Klást taková ultimáta je neslušné a navíc Paroubek jistě ví, že mu ani nemohou vyhovět. Zároveň Klaus, kterému určitě neušla povaha Paroubkova ultimáta, mluví o „absenci dialogu“ mezi vládou a opozicí a vyčítá premiérovi, že ho nepožádal o zprostředkování. Proč by ho měl žádat, to by měla být základní úloha prezidenta, měl by ji dělat sám od sebe, např. místo toho, aby se politicky profiloval zároveň proti EU i vládě. Klaus je ovšem už s Topolánkem domluvený.

Jak se dalo čekat, je náš prezident příznivcem barevného vidění středovýchodního konfliktu a znepokojuje ho, co na to téma říkal Topolánkův mluvčí i ministr Schwarzenberg (před svým odjezdem na Blízký východ). Topolánek ho na společném obědě prý aspoň trochu uklidnil. Kdyby pan prezident pronikl do vysoké politiky v třicátých letech minulého století, viděl by nespíš barevně i Hitlera. Barevné vidění je zřejmě synonymum pro pokleslé, nemravné obojetnictví. Podstatou solidní politiky je schopnost vidět zásadní věci černobíle. Český prezident tuto schopnost úplně postrádá.

V ČSSD zajímavým způsobem eskaluje případ Dryml. Poté, co ho Paroubek vyzval k rezignaci na post vicehejtmana i k odchodu ze senátorského klubu ČSSD, se senátor vzepřel, vyčetl Paroubkovi případ Krakatice i „Kočky“ a jeho požadavky promptně odmítl. Krajský výkonný výbor v Hradci Králové nepodpořil výzvu hejtmana France, aby Dryml rezignoval (většina předsednictva se zdržela a žádá si další informace). Paroubek zjevně považuje Drymlovu neposlušnost za něco, co zásadně ohrožuje jeho autoritu a postavení ve straně a rozjíždí další akce. Drymlovo odstoupení už žádají další regionální organizace ČSSD a politické grémium ČSSD. Zbývá už jen, aby za Drymla postavil dr. Rath – jenže ten to nejspíš neudělá, musí cítit, že to Dryml neustojí, že na takovou razantní vzpouru proti Paroubkovi (zatím) nemá.

„Česká společnost nebyla antisemitská buď vůbec, nebo jen velmi vlažně,“ píše Jiří Hanák v dnešním Právu. Toto mínění je u nás velmi rozšířené, asi stejně jako přesvědčení o bytostné české demokratičnosti, a je stejně nevěcné a v podstatě nestydaté. Ať si pan Hanák přečte, co psaly české noviny (kromě Práva lidu) v době hilsneriády. Ať si přečte ohavné antisemitské výlevy Václava Černého v posledním dílu jeho pamětí. A ať se zeptá některého z našich židovských spoluobčanů na jeho osobní zkušenosti. Bude zírat.

Vláda chce uzákonit přímou volbu prezidenta, a sice tak, že se nejprve upraví ústava a pak se doplní zákon o pravidlech volby. Tento postup je jednak postavený na hlavu, obojí spolu úzce souvisí – a jednak je taková úprava naprosto nežádoucí, protože by posílila posvátný charakter prezidentské funkce. Myslím, že nejlepší by bylo prezidenta vylosovat ze všech občanů s pasivním volebním právem.

Česká vláda se ve věci izraelského zásahu v Gaze dostala pod palbu západního tisku. V Evropě už se Sarkozymu a jeho francouzské lobby podařilo prosadit názor, že ČR na vedení EU nemá (Sarkozy zatím jezdí po Blízkém východě a prohlašuje „My, Evropa, chceme příměří co nejdříve“ - podle vzoru „l´Europe c´est moi“). Česká vláda k tomu mocně přispěla tím, že napřed vyslal signály zásadního postoje, kdežto v Evropě, jak správně říká Václav Klaus,to vidí jinak, a pak se jich bez okolků vzdala. Nicméně tváří v tvář tomu, co s chutí citují v Právu (samozřejmě si to citlivě vybrali, nicméně zajímavé je, že podobně píše i Teodor Marjanovič v MfD) se ve mně probouzí jakési vlastenectví. Jistě, česká vláda je slabá a nedůsledná. Ale tahle štvanice, nemohu si pomoci, připravená ve Francii, má neklamné rysy mrchožroutství.

Petra Zavadila v LN fascinuje, že všechna média automaticky považují slova Topolánkova mluvčího Potužníka o povaze izraelských akcí proti Gaze za Topolánkův názor. Musím se přiznat, že já taky. Totiž za Topolánkův názor, který však jeho nositel, když zjistil, co ve světě působí, honem zatloukl. A navíc se ještě musím přiznat, že ten názor považuji za správný.

A konečně, zdárně se rozvíjí i další malér pro české předsednictví: Rusové v klinči s Ukrajinci pořádně přiškrtili kohoutky se zemním plynem, který proudí do Evropy. Je to už rituál, a to ruský. Ukrajinci a Bělorusové jsou jen více či méně nedobrovolné instrumenty. Nízké ceny plynu pro Bělorusko a zejména Ukrajinu dávají Rusům skoro každoročně příležitost vystavit Evropu a zejména postkomunistické země zkoušce, co s nimi výpadek provede. Pojede teď Sarkozy i do Moskvy, aby demonstroval českou nemohoucnost a svou nepostradatelnost?

Středa 7. ledna

Rusko definitivně zavřelo kohoutky od plynových potrubí, vedoucích do Evropy. V některých zemích (např. Bulharsko) se už netopí ve školách. Tahanice s Ukrajinou jsou nezajímavé, celou akci je velmi těžké si vysvětlit jinak než jako mocenský tlak Moskvy na Evropu a evropské země. Současná „plynová krize“ je doposud nejvážnější zatěžkávací zkouškou. Vypadá to, jako kdyby Rusové testovali své možnosti, a až zjistí, že jsou dostačující, udělají něco jako Berlínskou blokádu z roku 1948, tentokrát v „globálních“ rozměrech. Rusům jde o to, otestovat, zda není možné zlomit Ukrajinu, aby provozovala politiku vstřícnější k Moskvě (vztah Moskva – Kyjev má v úsilí o obnovu ruské imperiální politiky základní význam), zda je možné vrazit klín mezi evropské země a Ukrajinu, zda je možné tímto způsobem znesvářit evropské země navzájem a hlavně přinutit bývalé ruské kolonie (tj. i ČR) k poslušnosti. Vůbec nevěřím tomu, že jde primárně o spor Ruska s Ukrajinou (jak tvrdí Klaus, zjevně poté, co mu to nakukal ruský velvyslanec Fedotov), o problém mezi autonomními distributorskými firmami (a že by tedy něco vyřešilo potrubí spojující Rusko přímo se zeměmi EU). Známe své Pappenheimské. Tenhle problém se možná potáhne po týdny. Evropa je dosud málo připravená na ruské vydírání, příliš se už vydala Rusku šanc. Že Rusko celou věc manipuluje i k oslabení ČR a její nynější vlády (Paroubkova ČSSD má k Moskvě lepší vztahy než Topolánkova ODS a lidé vázaní na exprezidenta Havla, a vsadil bych se, že důvěrnější, než to na první pohled vypadá), považuji za zcela zjevné.

Konflikt mezi Čunkem a Topolánkem eskaluje. Topolánek hrozí, že pokud Čunek z vlády neodejde, podá demisi, kdežto Čunkovi lidovečtí stoupenci hrozí, že pokud by měl Čunek odejít, pomohou vládu svrhnout. Protože zelení jsou v preferencích momentálně hluboko pod hranicí 5 %, vypadá to, že by mohla vzniknout jakási latentní Národní fronta ve složení ČSSD – KSČM – KDU-ČSL. Možná by se našlo i zdravé normalizační jádro v ODS s podporou prezidenta Klause. Protože ale KDU-ČSL je rozpolcená, není vyloučeno, že se rozštěpí. (Vypadá to skoro půl na půl, ale Čunek má podporu voličsky nejsilnějšího lidoveckého regionu, jižní Moravy.) Pak bude otázka, jak si Topolánek jako předseda budoucí nejsilnější opoziční strany s novou situací poradí. Další otázka je geneze konfliktu. Jiří Čunek teď tvrdí, že on vznesl otázku Kalouskova odchodu z kabinetu jako první už v prosinci. Pak má Topolánek na to, co dělá, plné právo a jeho problém je „jen“, že se Čunka nezbavil včas. Pokud vznesl požadavek na odvolání Čunka jako první Topolánek (a Čunek pak jen kontroval žádostí odvolat Kalouska), je Topolánkovo jednání problematické, protože pokus odstranit z vlády předsedu koaliční strany během vládnutí a proti jeho vůli je něco dost nestandardního a úplně čistě by nevypadalo ani jeho přesouvání z resortu do resortu rovněž bez jeho vůle.

Václav Klaus poobědval na Hradě s předsedy obou parlamentních komor a hovořil s nimi mj. i o problémech s dodávkami ruského plynu. Je nepochybné, že pan prezident vidí i tento problém barevně (a nikoli černobíle).

Prezident Klaus se nezúčastní slavnostního večera v Národním divadle, který pořádá vláda k zahájení českého předsednictví EU. Je to úplně zbytečné nezdvořilé gesto. Účast na večeru ho přece nijak politicky nezavazuje.

Podle průzkumu STEM je u nás radikálně antikomunisticky zaměřeno 44 % lidí, 13 % mírně protikomunisticky (co to znamená?), 36 % lidí smýšlí prokomunisticky. Počet těch posledních klesl o 4%, ale stejně jsou na tom komunisté dobře. Jen 46 % příznivců KSČM si nepřeje komunisty ve vládě. 51 % lidí by chtělo vliv komunistů zásadně omezit. Jak? Jediné, co může v demokratickém státě vliv nějaké strany omezit, je odliv voličů. Odliv voličů může nastat, pokud se veřejnosti vysvětlí, že strana jako KSČM nemá mít v demokratické společnosti místo, a proč. Administrativní zákaz nadělá víc škody než užitku a navíc k němu stát už dávno vůbec nemá sílu.

Senátor Dryml si připadá být pronásledovaný jako Horáková. Má to snad znamenat, že si ho pozvali do Lidového domu a seřezali ho tam jako koně?

Jak číst Právo: článek na straně 14 nese titulek „Západní tisk má pochyby o schopnosti unie pod českým vedením konflikt urovnat“. Ve skutečnosti pochyby o českém vedení, resp. o ministru Schwarzenberkovi, má pochyby jen zpravodaj ARD Kühntrop.

MfD dále dělá velkou politiku. Uspořádalo anketu mezi 18 svými novináři z domácího zpravodajství, kdo má ve vládě zůstat a kdo odejít. 10 hlasů pro odchod dostal Ivan Langer, ačkoli odposlechy zveřejněné v MfD vůbec nedokazují žádné „angažmá pro kmotra Mrázka“, nýbrž jen to, že byl (ještě jako opoziční politik) ve styku s podnikatelem, který s Mrázkem komunikoval. Kdyby se pod mediálním tlakem podařilo Langra z vlády odstranit, znamenalo by to pro Topolánka už jen z technických důvodů stejnou ránu jako odstranění Kalouska, sotva by to ustál a promítlo by se to i do situace v ODS. Ostatně si myslím, že podobné ankety nejsou v souladu s etickými zásadami, na nichž má stát práce komentátora, že jsou to nátlakové akce, a tedy v podstatě drzost.

Zajímavý je i průzkum, který pro MfD provedla agentura SC&C. Nejméně důvěryhodným politikem je pro veřejnost Topolánek, nejdůvěryhodnějšími Klaus a Paroubek. Konstatuji, že jsem opět v menšině, vidím to úplně naopak: relativně nejdůvěryhodnějším politikem je pro mne Topolánek, zato absolutně nejméně důvěryhodným Paroubek, těsně sledován Klausem. Příznivcům sociální demokracie prý vadí, když je politik arogantní. V tom případě by měli na stranu důrazně tlačit, aby si honem koukala opatřit jiného předsedu.

Ministr Schwarzenberg zveřejnil (mj. i) v MfD podivný článek. Píše v něm mj. „My Češi jsme stoprocentní Evropané a byli jsme jimi, i když nás od demokratické Evropy oddělovala železná opona.“ To není pravda, z deficitu demokracie jsme v letech 1945-48 sami dobrovolně vlezli ruskému krokodýlovi do tlamy a skoro půlstoletý pobyt v jeho útrobách českou společnost strašně poznamenal. Mluví o „trýznivé ekonomické transformaci, jíž jsme prošli v 90. letech“. Domnívá se, že se v době gruzínské krize Evropa sjednotila kolem společného postoje ohledně ruského stažení, zatím co pravda je, že EU zastoupená Sarkozym požehnala Rusům odtržení velkých částí Gruzie a vzala na sebe závazky pokud jde o situaci ve zbytkové Gruzii, aniž mohla jakkoli ovlivnit situaci v odtržených provinciích. Angažmá EU bylo nešťastné a neslo rysy mnichovanství.

A poslední události dne. Sarkozy se slávou vytroubil do světa, že se jemu a egyptskému prezidentu Mubarakovi podařilo uzavřít příměří mezi Izraelem a Hamásem. Bylo by to pro misi ministra Schwarzenberga a pro české předsednictví velká rána (usvědčil by je z neschopnosti a sám by si na tomto pozadí vytvořil pověst člověka povolaného vést Evropu), jenže to nebude tak horké. Izrael žádá upřesnit detaily a pokračuje v ofenzívě, přistoupil zatím jen na to, že na tři hodiny denně přeruší boje, aby do Gazy mohla být dopravena humanitární pomoc. Hamás je v dobré situaci, může slíbit všechno, protože bude sliby podle okolností dodržovat po sovětském způsobu buď úplně, nebo částečně, nebo vůbec ne. Součástí plánu je rozmístění pozorovatelů na hranicích mezi Gazou a Izraelem, kteří budou monitorovat, zda Hamás neostřeluje izraelské území.

S touto zprávou volně souvisí zpráva z druhého konfliktu, totiž toho rusko-ukrajinsko-evropského o ruské dodávky zemního plynu. Ukrajina i Rusko souhlasí s tím, že EU vyšle kontrolory, kteří budou monitorovat stav průtoku plynu v plynovodech na hranicích mezi Ruskem a Ukrajinou. To je zábavné: zatímco pozorovatelé na hranicích mezi Gazou a Izraelem budou počítat rakety, vystřelené Hanusem na izraelské osady, pozorovatelé na hranicích mezi Ruskem a Ukrajinou budou monitorovat plyn, který potrubím neprotéká. A přitom užitečné budou obě mise zhruba stejně, tj. tak, jako kdyby tam nebyly.

Čtvrtek 8. ledna

Ve sporu o dodávky plynu z Ruska přes Ukrajinu svitla jakási naděje, může to ale být docela snadno fata morgana. Rusové by prý obnovili dodávky plynu, kdyby průtok z Ruska na Ukrajinu monitorovali mezinárodní pozorovatelé (nejspíš z EU). Ukrajina by s tím prý souhlasila (v tomto ohledu panuje nejistota, a také nejistota o tom, zda se vůbec v Bruselu uskuteční schůzka, na níž by formálně mohlo k dohodě dojít). Podstata rusko-ukrajinského konfliktu se velmi podobá konfliktu Gruzie s Ruskem: Rusko kdysi, na počátku existence SNS, v době, kdy vztahy s „osamostatněnou“ ukrajinskou provincií byly ještě poměrně klidné, nastavilo výhodné ceny energetických surovin, dnes, v době, kdy se Ukrajina pokouší vší silou emancipovat, necítí nutnost je držet a chce postupně či najednou přejít na ceny „tržní“. Z čistě formálního hlediska by se neměl nikdo divit. Druhá stránka věci je, že Rusko si výhodně stanovenými cenami vytvořilo mohutný mocenský nástroj, protože jejich zvyšováním v kritických obdobích může Ukrajinu dostat do úzkých nebo dokonce přivést k poslušnosti. Zároveň konflikt, jehož důsledkem je pravidelně omezení nebo dokonce přerušení dodávek plynu, umožňuje testovat, nakolik jsou země EU na Rusku v případě zastavení dodávek závislé, případně dokonce bezbranné. Dlouhodobě by jistě tratilo Rusko, potřebuje plyn prodávat. Ale co to znamená dlouhodobě – asi ne ty týdny, na něž má polovina Evropy zásoby (přičemž se ukázalo, že některé země nemají zásoby vlastně žádné). Je představitelný scénář, že některá z bývalých ruských kolonií se octne na prahu energetického kolapsu a Rusko jí pak poskytne bratrskou energetickou pomoc podobnou pompézním dodávkám obilí do ČSR v době sucha v r. 1947? Za mastnou politickou cenu, ovšem. Prezident Klaus po jednání s ruským velvyslancem a telefonátu s ukrajinským prezidentem Juščenkem prohlásil, že základem jakéhokoli řešení je bilaterální ukrajinsko-ruská dohoda o cenách dodávek na Ukrajinu, kterou prý nelze politizovat a určovat ji na úrovni Evropské unie. Jenže celá věc je politikum, je zpolitizovaná Ruskem, které tahá za delší konec podobně jako v gruzínsko-ruském konfliktu. A Klaus už zase vidí barevně.

„Tato krize v každém případě urychlí úvahy o řešení budoucího zásobování Evropy zemním plynem“, prohlásil tiskový mluvčí RWE Transgas Martin Chalupský. Je otázka, zda tato krize neukázala, že Evropa správný čas na úvahy o zásobování zemním plynem už zmeškala.

V KDU-ČSL zjevně zuří rozkol. O tom, kdo ho vyprovokoval, lze jen spekulovat: pokud má pravdu Čunek v tom, že on sám jako první požádal o výměnu Kalouska, byl to on; pokud přišel jako první Topolánek s požadavkem na výměnu Čunka, spustil celý proces on. Teď se buď KDU-ČSL rozpůlí a vláda definitivně ztratí podporu v parlamentu, nebo (což je po dosavadních výkonech předsedy vlády pravděpodobnější) se uklohní kompromis a ve vládě zůstane Čunek i Kalousek. Paroubek se postavil v konfliktu za Čunka, cítí v něm, zřejmě potenciálního spojence (těžko se zbavuji dojmu, že jsou spolu už dávno domluveni a že celý slavný Čunkův skandál bylo jen divadélko, jehož účelem bylo znemožnit ODS, Topolánka a vládu). Čunek si momentálně vylepšuje pozici tím, že obviňuje Kalouska ze snahy nechat KDU-ČSL rozpustit ve volební koalici s ODS. Je to argument pravdě podobný, o něčem takovém se spekulovalo už dávno. Pokud by se KDU-ČSL rozštěpila, Čunkova část se zřejmě zmocní praporu, a protože má podporu nejsilnějšího regionu, není vyloučeno, že se v příštích volbách s odřenýma ušima protlačí do PS. Kalouska podporují spíš české kraje a bude to mít o dost těžší.

Senátor Dryml nasadil zpátečku a omluvil se za některé drsné výroky, které se týkaly poměrů v ČSSD a předsedy Paroubka. Učinil tak na jednání senátorského klubu ČSSD, který proto nedospěl k žádnému závěru. Teď bude záležet na stranické věrchušce. Zdá se, že ten člověk má jakýsi pud politické sebezáchovy, i když značně oslabený.

Podle průzkumu STEM je 57 % lidí přesvědčeno, že dnešní režim je podstatně nebo aspoň trochu lepší než ten minulý, podle 19 % je to stejné, 24 % považuje za lepší ten minulý. Připadá mi to strašné. Kdyby byly polodemokratické poměry po roce 1945 vydržely, bylo by představitelné, že by po dvaceti letech čtvrtina lidí upřednostňovala protektorát? Pravda, po roce 1948 se tolik nevraždilo. Jak by ne, nebyla válka. Ale ruský protektorát to byl, jen to zpočátku mnoho lidé nevidělo a mnoho lidí to nevidí ani dnes.

Klaus napsal do Financial Times, že by EU měla v boji s ekonomickou krizí uvolnit či zrušit své pracovní, ekologické a zdravotní regulace. Předseda evropských socialistů Schulz nato o Klausovi prohlásil, že se „snaží otočit ručičky hodin proti 60 letům pokroku, který přinesl mír a prosperitu milionům lidí v Evropě“, a evropští socialisté vyzvali Topolánka, aby se od Klause distancoval. Je zjevné, že v EU taky není něco v pořádku, a že Klaus si úplně všechnu svou nevraživost k Evropě z prstu nevycucal. Co je to za argument, že český prezident není pokrokový (rozuměj: je reakční) a škodí míru a prosperitě? Reakční válečný štváč, to už tu bylo. I evropští socialisté by si měli zvyknout, že v Evropě je dovoleno, ba žádoucí, aby lidé měli na různé věci různé názory. Taky bych chtěl upozornit, že Klaus nepopírá holocaust, ale globální oteplování. A to se snad ještě smí, ne?

Ústavní soud vyhověl dědičce hlubocké větve Schwarzenbergů Petzoldové a zrušil rozsudky nižších soudů, jimiž bylo odmítnuto vrátit ji rodinnou hrobku. To je děsné, oni těm lidem konfiskovali i hroby (a na zkonfiskovaných zámcích se vystavují jejich zkonfiskované rodinné fotografie a písemnosti). Správně by asi byli měli paní Petzoldovou utratit, vycpat a vystavit na Hluboké. V rozhodnutí Ústavního soudu, kterému byla situace zřejmě trapná, se praví: „Stavba hrobky je místem, na které se vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život.“ Aspoň něco. Je zjevné, že náprava ve věci konfiskace obrovských rodových majetků (Liechtensteinové, Kinský, Petzoldová) by se měla spíš dosáhnout nějakou politickou dohodou než zákonem, ale jen tak to nechat plavat je amorální a neprozíravé.

Pátek 9. ledna

Zdá se, že Miroslav Kalousek byl pro předsedu Čunka velké sousto. Poté, co se vzbouřila řada krajských organizací KDU-ČSL, co se ukázalo, že Kalousek má vlivné zastánce i na Jižní Moravě, že drtivá většina lidí v ČR (já taky) je přesvědčena, že je nejlepším ministrem za KDU-ČSL a drtivá většina lidí se domnívá, že účast Jiřího Čunka ve vládě není nezbytná pro fungování koaliční vlády (podle mého názoru – už jsem to napsal – nelze jen tak vyhodit předsedu koaliční strany z vlády, ten předseda by s tím napřed musel sám souhlasit, je to jednak úzus a jednak slušnost), se vedoucí orgány strany usnesly na tom, že ve vládě musí zůstat všichni lidovečtí ministři. To je řešení šalamounské, dělá ze slavně vytrubované Topolánkovy rekonstrukce vlády frašku a staví do nemožné situace Zelené – proč by v této situaci měli oni souhlasit s výměnou ministryně Stehlíkové? V rozhovoru pro LN premiér připouští, že se s rekonstrukcí vlády dostal do pasti. Pokud se opravdu sám a jako první rozhodl vyhodit Čunka, způsobil si to sám, je zjevné, že to nejde: tj. teď to nejde, i když by to jak vládě, tak KDU-ČSL mimořádně prospělo. Bohužel, ne všechny užitečné věci jsou zároveň uskutečnitelné.

Premiér Topolánek se dohodl s Putinem o rozmístění monitorovacích komisí EU na „relevantní místa dodavatelského toku plynu“ z Ruska na Ukrajinu. Rusko ovšem požaduje, aby v komisi mělo své zástupce, Ukrajina to odmítá. Na tom ztroskotala jednání v Bruselu. Jak to vyřešili Topolánek s Putinem, není jasné, v každém případě Topolánek večer odletěl do Kyjeva, kde se nakonec dohodl s Juščenkem a Tymošenkovou (nepředpokládám, že by to nebylo v intencích toho, na čem se předtím domluvili s Putinem). V každém případě Moskva prý souhlasí s tím, aby se na kontrole ruských zařízení podíleli i Ukrajinci a Ukrajina v návaznosti na to výslovně souhlasí, že na kontrole ukrajinských zařízení se budou podílet i Rusové). V sobotu se má Topolánek sejít s Putinem a Rusové by prý pak mohli pustit do potrubí plyn. Nějak se mi nezdá, že by to všechno mohlo být tak jednoduché. Topolánek sám uvedl v rozhovoru pro LN, že se mu „podařilo na pozadí dohody o plynu dohodnout s Vladimírem Putinem, že se setkáme i kvůli jiným problémům“. To zní dosti hrozivě. Pozice ČR jako předsednické země EU je nahnutá, kdekdo českou vládu pomlouvá, Paroubek jí jde tvrdě po krku, Putin má v ČR své mocenské zájmy, drží teď Topolánka tak říkajíc za citlivou část těla a nedovedu si představit, že by toho nekoukal do mrtě využít. Jinak v této věci nejde o konflikt dvou rovnocenných stran, Ruska a Ukrajiny, ale o mocenský tah Moskvy, které se Ukrajina z nezbytí brání. Místo blbého předstírání, že píská spor dvou rovnocenných soupeřů, by si EU měla uvědomit, že pokud chce zabránit tomu, aby Ukrajina znovu spadla Rusku do chřtánu, měla by jí koukat pomoci se splácením tvrdých tržních cen, víc než dvakrát vyšších, než byly ty dosavadní. Ministr Říman prohlásil, že bere problém jako politický, nikoli už jen jako technický. Tak tomu je a bylo to zjevné od samého počátku. Rusové budou asi muset nakonec z blokády vycouvat, protože na Balkáně (v Bulharsku, ale i v Srbsku, po ČR další „zájmové zemi“ z blízkého zahraničí) lidé dosud neovládají finesy evropsky nestranného posuzování střetů beránků s vlky (je jim teď na to moc velká zima) a jsou na Rusy pořádně namíchnuti.

Podle prosincového průzkumu STEM jsou prý lidé přesvědčeni, že u nás bohatnou především nepoctivci. To je plodné východisko k úvaze, k tématu se podle možností vrátíme.

Premiér Topolánek se v rozhovoru pro LN veřejně omluvil Paroubkovi za Langerova a svá slova pronesená bezprostředně poté, co mj. i hlasy ČSSD Sněmovna neschválila stávající české vojenské mise v zahraničí. Nebylo mu to moc platné, Paroubek dál váže souhlas s misemi na to, že ODS v Senátu nezablokuje novelu rušící registra poplatky ve zdravotnictví.

Jan Rybář píše v MfD, že ve srovnání se sporem o to, kudy povedou trasy plynovodů z východu na západ, je spor o radar pro Rusko dětskou hrou. Velmi se mýlí, je to pro Rusko jeden a tentýž spor. Taky není pravda, že je to spor o to (nebo jen o to), jak bohatá bude ruská státní pokladna. Kdyby se Rusové spokojili s tím, že své oběti vyždímou, dalo by se to ještě nějak snést, jenže oni, jak jsme to v minulosti i my zažili na vlastní kůži, se chtějí zmocnit tak říkajíc jejich těl a jejich duší – tj. chtějí je schramstnout a vnutit jim reprezentaci, která pak bude to schramstnutí ještě velebit. V této situaci je návrh pana Rybáře „přestat se bát Ruska“ jako jedna alternativa řešení plynové krize nehorázná blbina. „Ač to tak nyní moc nevypadá, za deset dvacet let může Rusko opravdu vyrůst v prosperující a demokratickou zemi.“ Fajn, až se tak stane, bude zcela nezbytné přestat se ho bát.

Rovněž v MfD uvádí premiér Topolánek dost plasticky důvody, proč Slovensko mohlo a chtělo přejít na euro. Myslím, že zapomněl na jeden dost podstatný: EU si z politických důvodů nemůže dovolit, aby slovenský přechod na euro vyústil v nepřehlédnutelné hospodářské obtíže, a to znamená, že udělá (tj. bohaté země eurozóny udělají) vše pro to, aby se tak nestalo. Proto bych se hrozně divil, kdyby Slovensko na vstupu do eurozóny prodělalo.

Exprezident Havel konečně nějak zaregistroval, že dnešní ODS a nenáviděný Václav Klaus nejsou zase až tak úplně jedno, a že pokud pomůže zničit ODS, nezasadí svému úhlavnímu nepříteli smrtelný úder, ale naopak mu pomůže. Zastal se Topolánka v tom, že jako premiér má právo vybírat si ministry podle vlastního gusta. Na tom jistě něco je, zároveň je tento nepřímý projev přízně, jak zkušenost praví, pro adresáta smrtelně nebezpečný (u premiéra je ovšem jakási naděje, že by mohl být proti neznámému smrtícímu jedu, který se exprezidentovým polibkem přenáší na políbeného a záhy ho politicky zničí, imunní).

Sobota 10. ledna

Premiér Topolánek se dnes dohodl s Putinem na písemné formě dohody o monitorování transportu plynu z Ruska do Evropy. Teď už musí jen přesvědčit Ukrajinu o tom, aby také připojila svůj podpis (dohoda mezi Topolánkem, Juščenkem a Tymošenkovou byla pouze ústní, Rusové trvají na písemné formě). Jednání s premiérkou Tymošenkovou proběhne dnes „pozdě večer“. Náhlá Putinova vstřícnost (prohlásil prý pochvalně „dokázali jste nemožné“) je mi poněkud podezřelá. Nemohu se zbavit dojmu, že si dělá z Topolánka legraci. Topolánek podle vlastních slov hovořil předtím v telefonickém hovoru s Putinem i o jiných věcech, co to asi bylo? V každém případě záleží teď na ukrajinské premiérce, osobě dosti obojetné. Protože na Ukrajině je pozdě večer o něco dřív než u nás, možná bude ještě co komentovat.

Urovnání sporů uvnitř KDU-ČSL vyvrcholilo zuřivou hádkou předsedy Čunka s ministrem Kalouskem na tiskové konferenci. Podle Čunka se Kalousek omluvil za to, že umožnil českým subjektům podnikat v oblasti sázení na internetu, Kalousek to rozhořčeně popřel. V KDU-ČSL doutná velký konflikt, vyvrcholí na volebním sjezdu, který si bratři a sestry přesunuli na červen. Sjezd snad může stabilizovat stranu, na rozložení sil v PS samozřejmě nic nezmění.

Topolánek si svou omluvou Paroubkovi, jak se dalo očekávat, moc nepomohl (omlouvat se Paroubkovi je něco podobného jako omlouvat se Hamásu). Paroubek ji prohlásil za „určitý dobrý prvek, i když bagatelní“. ČSSD hodlá nadále spojovat schválení misí se zrušením poplatků ve zdravotnictví a její špičky podrobily vládu drtivé kritice za první kroky v předsednické funkci EU (jak ve věci Gazy, tak v „plynové krizi“). Prezident Klaus, Paroubkův tichý spojenec, se zase vyjádřil v tom smyslu, že pokud jde o zahraniční mise, musíme si velmi pečlivě vybírat, protože primárním smyslem naší armády nejsou její účasti v zahraničních expedicích, to prý je jen doplněk hlavního poslání, kterým je obrana naší země. Zlatá slova. Naší zemi zatím nehrozí zahraniční intervence, ale totální vnitřní rozklad, k němuž samozřejmě může přispět vnější tlak (jako je např. ruská plynová blokáda, pokud by trvala pár měsíců). Pro vnitřní rozklad je armáda nepoužitelná, protože jednak to zakazuje ústava, jednak je na to naše armáda příliš mrňavá, jednak mám podezření, že by se v tom rozkladu rozložila jako první, a jednak by nám to naši přátelé z EU nedovolili. Navíc jeden z lidí, kteří momentálně dělají na české politické scéně největší neslušně řečeno bordel, navíc lehce zákeřnými prostředky (viz právě toto prohlášení) je právě její vrchní velitel. Kromě toho, účast v zahraničních misích má i světlou stránku, ti vojáci se tam aspoň něco přiučí od svých kolegů, kteří ještě úplně nezapomněli bojovat.

Politické grémium ČSSD vyzvalo senátora Drymla, aby se vzdal funkce vicehejtmana a krajského radního a omluvil se své stranické kolegyni Orgoníkové. Dryml všechno odmítl a stojí si na svém. Má zjevně podporu dr. Ratha, jehož se Paroubek bude jen obtížně zbavovat. Předseda ČSSD jde od úspěchu k úspěchu, tohle jsou jen blechy v kožichu, ale pořádně kousavé.

Nová hradní strana nabírá další spolupracovníky. Je mezi nimi exposlanec Jiří Payne, publicista Benjamin Kuras a zejména Miloslav Bednář. Pokud se ještě přidá europoslankyně Bobošíková, může strana zaplnit „obrovský prostor“ (slova Jiřího Payna), který zatím dělí ODS od Národní strany.

Ministr Říman poskytl Právu věcný rozhovor hlavně o problematičnosti jednostranné orientace na ruské dodávky plynu a o nutnosti solidarity mezi evropskými zeměmi v krizi, jako je tato. V závěru konstatuje, že se nedá říci (a možná se to nikdy nedovíme), kdo vlastně krizi zavinil. V téhle poslední věci bych nebyl takový pesimista, je to myslím celkem zjevné, netřeba zavírat oči.

Působí poněkud komicky, když zrovna v této situaci rakouský ministr zahraničí na návštěvě ČR horuje proti atomovým elektrárnám. Elektřina jistě plyn úplně nenahradí, ale může snížit závislost na něm. V téhle věci jde bohužel Rakousko proti životním zájmům svých postkomunistických sousedů; přitom za jeho odporem k jaderné energii je iracionální hysterie.

„Myslím si, že každou další hodinou, po kterou Izrael pokračuje ve své vojenské operaci, ztrácí v Evropě podporu veřejného mínění. Je to proces, který pokračuje velice rychle a ohrožuje vlády nakloněné Izraeli…“, prohlásil ministr Schwarzenberg v rozhovoru pro izraelský list Ha´arec. To je ale problém Evropy, ne Izraele.

Je pozitivní, že česká média dala v diskusi o izraelském zásahu v Gaze zaznít i hlasu představitelky českých bodyguardů. Paní Pavlína Reš prohlásila v jednom ze svých četných rozhovorů (tentokrát pro MfD): „Když jsem přišla, tak jsem přátelům říkala, že chápu, proč se o tuto oblast (Gazu) bojuje. Je to překrásný kus země.“ Naši bodyguardi budou ovšem muset vyvinout trochu větší úsilí, aby čtenáře přesvědčili, že Izrael chce Gazu dobýt. Izrael chce jen, aby teroristé z Hamásu neostřelovali z Gazy izraelské osady.

Germanista Pavel Polák uvádí v dnešních LN (příloha Orientace), že Pavel Eisner po roce 1945, po šesti letech německého ponižování, nepodlehl protiněmecké náladě, tak silné v poválečné době. Pan Polák buď nezná Eisnerovy články z té doby, nebo lže.

Pondělí 12. ledna

Rusové mohutně svádějí zádrhel ve spouštění zemního plynu na Ukrajinu, ale jinak se zdá, že na nějaké veliké obstrukce už asi nemají chuť ani sílu. Jde jim je o to, předvést Ukrajinu jako černou ovci, bylo by nešťastné, kdyby na to Evropa a česká strana přistoupily. Ukrajina je ochotna svou deklaraci s dohodou nijak nespojovat a smlouva byla nakonec v Bruselu bez ukrajinských dodatků podepsána (podle zpráv, které jsem měl k dispozici, dodatky nebyly ani včera součástí smlouvy, jež se podepisovala). Vypadá to z ruské strany jako prestižní cukání, jak dlouho bude trvat a k čemu nakonec povede, těžko říci. Ministr Říman se v Právu poněkud nadýmá („Žádné ze zúčastněných zemí… jsme neumožnili jakoukoli vlastní aktivitu a dostali jsme je do situace, kdy pro ně bylo velmi obtížné říci NE“). Ovšem že za toto angažmá se asi Topolánek nebude muset nijak zvlášť stydět, vyplývá i z vyjádření Jiřího Paroubka: zdůraznil, že on by všechno dělal jinak, dřív a daleko lépe, ale ocenil Topolánkovu „závěrečnou snahu“. Tomu člověku chybí i jen špetka velkorysosti, je to nejen hloupé a neslušné, ale i netaktické, kdyby Topolánkovi tu a tam něco uznal, tím líp by se mu ho pak kritizovalo.

Slovenský premiér Fico se obává kolapsu dodávek elektřiny a oznámil, že přes závazek učiněný při vstupu do EU bude asi muset uvést do chodu odstavený blok jaderné elektrárny v Jaselských Bohunicích. Slováci mají navíc tu smůlu, že jejich uhelnou elektrárnu v Novákách zrovna dnes stihla závažná porucha. Ficovi se v této věci těžko divit. Po letošní zkušenosti by EU měla přehodnotit akcenty: místo hysterického blbnutí s globálním oteplováním (netvrdím, že neexistuje a že na ně člověk nemá vliv, jen že tyátr, který se kolem toho dělá, je přepjatý) by se měla soustředit na rehabilitaci „jádra“ – je to zejména pro postkomunistické země životní nutnost, neexistuje jiná možnost, než jak se aspoň trochu poosvobodit z ruského sevření. Zejména rakouský odpor k jaderné energii má ráz jakéhosi náboženského šílení.

Jinak premiér Topolánek zažívá šťastné dny i na domácí scéně. O víkendu se ukázalo, že pozice předsedy KDU-ČSL Čunka ve straně je po nezvládnutém konfliktu s Kalouskem zcela otřesena. Čunek se proto raději rozhodl sám rezignovat na své vládní funkce. Tím se nejspíš octl na skluzavce do politického nebytí, je otázka, jak na červnovém sjezdu strany obhájí svou pozici. Čunkovou rezignací se otevřela cesta ke změnám ve vládě, jak se očekávalo, odejde ještě ministryně Stehlíková a ministři Řebíček a Julínek. K Julínkovu odvolání se ještě vrátíme, byl v podstatě předhozen k roztrhání davu rozlícenému registračními poplatky. Považuji to za hanebné.

O tom, že si Rusové plynovým bojkotem Evropy neudělali dobře ani v oblastech a mezi lidmi, kde se dřív těšili sympatiím, svědčí článek Petera Weisse, někdejšího předsedy SDL, v dnešním Právu: „Metoda řešení sporu, jehož důsledky znamenají pro Slovensko hrozbu obrovských hospodářských škod a občany země vystavily téměř tváří v tvář mrazu, tak… vzala Slovákům poslední iluze o slovanské vzájemnosti.“ Tak aspoň k něčemu to bylo opravdu dobré. (Jinak si myslím, že ten člověk přehání, u slovenských intelektuálů a politiků, s nimiž jsem měl možnost se blíže seznámit, jsem většinou žádné stopy iluzí o slovanské vzájemnosti nezaznamenal).

Úterý 13. ledna

Premiér včera oznámil, kdo z vlády odejde. Kdo přijde, není zatím oficiálně jasné. Jasné je jen to, že jediná smysluplná změna, u níž postranní úmysly nehrají rozhodující roli, je ta, co se stala tak říkajíc sama od sebe – tj. rezignace ministra Čunka. Vykopnutí ministra Julínka je – přes všechny řeči o to, co všechno nedokázal „zkomunikovat“ - jen a jen projev slabosti této vlády.

Jiří Paroubek změny ve vládě po svém způsobu „nemilosrdně“ komentoval, toho si už nikdo ani nevšimne, už si na to všichni zvykli (pozornost by bylo vyvolalo, kdyby byl někoho pochválil). Věnoval se však i médiím: „Chtěl bych se obrátit na média s žádostí o objektivitu, která v poslední době utrpěla dost značnou újmu.“ To je ten pravý arbitr elegantiae ve věci objektivity. Svůj díl dostalo i Právo: „Myslím, že i levicová provládní (!) média, jako je Právo, by měla změnit trošku svůj tón. Protože očekávat od opoziční strany, že půl roku českého předsednictví přestane být opoziční stranou, je prostě nemožné.“ Zatím může pan Paroubek takhle jen plácat. Až bude mít pod palcem exekutivu, řekl bych, že přejde od slov k činům.

Ostatně, jakousi mediální ofenzívu, takovou, kterou jí samozřejmě nemůže nikdo vyčítat, ČSSD už chystá. Hodlá totiž ovládnout rozkládající se mršinu Literárních novin, vyhodit odtamtud neschopného Jakuba Patočku a změnit list ve „významný společensko kulturní žurnál“, který by měl „vyjadřovat názorové postoje blízké ČSSD“. To bude fuška! Navíc bude třeba zohlednit, že kromě toho všeho by žurnál měl mít taky nějaké čtenáře.

Plyn z Ruska měl začít téci dnes ráno. Údajně začal, ale kupodivu nikam nedotekl. Rusové promptně prohlásili, že jej Ukrajinci ukradli (Ukrajinci tvrdí, že ho Rusové pustili do potrubí málo). Monitorovací tým si stěžuje, že k monitorování nebyl ani v Rusku, ani na Ukrajině připuštěn. Putin si zve na jednání představitele dvou nejpostiženějších zemí EU, Slovenska a Bulharska. To vypadá pěkně: totiž tak, že premiér Topolánek zafungoval jako hejl, dohodl něco, co nemá žádnou váhu a jen ten smysl, aby měl Putin volné ruce pro pomlouvání Ukrajiny a vydírání nejslabších článků EU.

Start českého předsednictví není tedy nic moc a navíc je okořeněn obrovským skandálem: česká vláda sponzorovala pro bruselské ústředí EU jakýsi legrační výtvarný panel, kde si pod vedením Davida Černého skupina evropských výtvarníků ironicky utahuje z vlastních zemí. Některé (Bulharsko) jsou tam prezentovány sprostě a nechutně. Jen Česká republika si neutahuje ze sebe, ale z Klause. Teď se provalilo, že vlastně jde o mystifikaci a všechno dělal pan Černý sám. Bulharsko mezitím už protestovalo. Ostuda ze startu českého předsednictví byla silně okořeněna. Udělal to pan Černý z blbosti, nebo schválně, protože chtěl vládě zatopit? Předvedli jsme se v Bruselu jako idioti. Nic neumíme, je dělat si škodolibou a sprostou legraci ze spojenců. Pan Černý se prý vládě omluvil. Na panu Černém vůbec nezáleží. A omlouvat se není třeba naší vládě, naopak vláda se musí omlouvat Evropě, které to po česku osladila. Ostatně si myslím, že pan Vondra by udělal nejlíp, kdyby místo toho, aby příští týden v Bruselu slavnostně odhalil tu ostudu, honem odstoupil. A Události musí dohnat jeden rest: zatím nikdy jsme ještě neudělili bobříka vyčůranosti českému výtvarníkovi. Pan Černý si jej za tu kopnikiádu bohatě zaslouží.

Středa 14. ledna

Exprezident Havel vážně onemocněl. Mnohokrát jsem ho na stránkách Událostí kritizoval, na své kritice trvám. Taky jsem ovšem psal, že zejména v poslední době a zejména ve věci Ruska, radarové základny, vztahu k USA obecně a izraelsko-palestinského konfliktu dokázal říci věci, které jsou pravdivé a které lidé u nás neradi slyší. Je důležité, že je vyslovil člověk s jeho autoritou. Přeji Václavu Havlovi brzké uzdravení. Zejména v poslední době dokázal, že je ho tu velmi zapotřebí.

Rusko obviňuje Ukrajinu z toho, že mu krade plyn. Organizuje schůzku v Moskvě, na které si zve nejvíce ohrožené a taky nejvíce vydíratelné země EU. Projektuje schůzky v Praze a Bruselu. Převzalo iniciativu zcela do svých rukou, Toplánkovi se situace vymkla zpod kontroly. Moskva měla dokonce tu drzost, že označila USA za organizátora „plynové krize“. Česká vláda má jen minimum zahraničně politických zkušeností, které by byly zapotřebí k předsednictví EU. Konflikt v Gaze probíhá úplně mimo její režii, nebyla schopná do něho pořádně zasáhnout (Sarkozy taky ne, ale dokázal to o mnoho lépe prodat). Ministr Schwarzenberg se zjevně jen těžko smiřuje s rolí nestranného rozhodčího v utkání mezi izraelskými beránky (naštěstí jsou dobře vyzbrojeni) a vlky z Hamásu. Nedivím se mu. A ke všemu neštěstí ještě ta strašná blamáž s Černého plastikou. Při vší této hanebné politické nedostatečnosti v čele EU to vypadá, že si ČR dělá šoufky ze všech kolem a sama se přitom prezentuje jako sbor statečných, neváhajících zesměšňovat dokonce i svého vlastního prezidenta. Klaus je nesnesitelná osoba a zaslouží si do kožichu, ale kromě toho je to prezident ČR, a problémy s ním by si jeho zdejší odpůrci měli vyřešit na domácí scéně a ne lézt se svým antiklausovstvím Bruselu do zadnice (bruselské antiklausovství je móda s hysterickým přídechem, český prezident má svaté právo říkat voloviny, jak to ostatně často činí i jiní prezidenti z EU, jen se na ně kvůli tomu nepořádají štvanice. A popírat globální oteplování je něco jiného než popírat holocaust.) A vrchol všeho, jak se ukazuje dodatečně, je nafoukané heslo Evropě to osladíme, resp. sladíme Evropu. Nezlobte se na mne, milí čtenáři, za to slovo, ale hovno sladíme. Jen prokazujeme totální neschopnost a děláme si příšernou ostudu. Ceterum autem censeo, že by vicepremiér Vondra měl co nejrychleji odstoupit.

Poslanec Hovorka se poté, co jeho šéf dostal kopačky z vlády (přesněji řečeno sám odstoupil tou formou, které se říká „byl odstoupen“), zázračně proměnil a hodlá podpořit vojenské mise. Odkazuje na to, že mluvil s několika účastníky, a ti ho přesvědčili. Zřejmě prostor pro sóloakce tohoto člověka se oslabením Čunkovy pozice o něco zmenšil. Jistěže o jen o něco, ale je to dobrá zpráva. Upřímně řečeno je mi sympatičtější posanec Melčák než poslanec Hovorka. Ten první se aspoň neprezentuje jako ctnost sama.

„S Topolánkem si to vyřídíme jako chlapi“, prohlásil bojovně odvolaný ministr Julínek. Dá se očekávat, že dojde na pěstní souboj. Bylo by to příjemné osvěžení v moři verbální sprostoty, kterou představují jednání PS. Jinak je zajímavé, jak se u nás pořád hauzíruje chlapáctvím. Většinou se pod ním rozumí bezpodmínečná kapitulace protivníka (viz Paroubkovy nestydaté požadavky vůči vládě a ODS). Aby se do chlapáctví (pod nímž se zjevně často rozumí pouhé buranství) vneslo i něco rytířství, resp. gentlemanství, je třeba doufat, že premiér dostane v chlapském konfliktu s ministrem Julínkem právo první rány.

Zpravodajství Práva o konfliktu v Gaze je opravdu síla. Dozvídáme se z něho např., že Izraelci používají Palestince jako živé štíty a že izraelští zpravodajci „mají zcela jistě“ v popisu práce přesvědčit lidi v Gaze i okolní svět, že vinu na jejich strádání nese Hamás (tvrdí to vyhozený šéf české civilní špionáže Randák, až se Paroubek dostane k moci, určitě ho vrátí zpátky). Pokud jde o to druhé, netřeba přesvědčovat, je to zjevné. Problém bude nejspíš v tom, že značné části „místních lidí“ to vůbec nevadí, protože sami jsou Hamás.

Karel Steigerwald se v MfD ohnivě zastává Davida Černého. Jeho instinkt, který mu velí stavět se na stranu takových (jedno slovo zabaveno), je neomylný. Na drzost a bezbožnost moderního umění si prý Evropa už zvykla, píše. Jde spíš o něco víc specifického, o nadutou českou drzost, která se vybíjí na druhých, ale když si někdo dovolí na ni (viz případ s francouzskými gumáky), začne podle okolností buď kňučet nebo řvát o přepisování výsledků druhé světové války. Hrdě vystavujeme před světem naši vlastní nestoudnost a Steigerwaldové tomu tleskají. „Kudy půjde náš útok na Černého“, ptá se pateticky a myslí samozřejmě útok nepřejících, netalentovaných, neschopných a malicherných takykrajanů. Jakýpak útok na Černého, pan Černý se dopustil čuňárny, to se stává. Ti, kdo jí dodali kosmických a politických rozměrů jsou čeští politici v čele s Alexandrem Vondrou.

V Polsku (na území, které před válkou patřilo Německu) objevili masový hrob německých civilistů. Jde o dva tisíce lidí (i žen a dětí), povražděných zcela evidentně Rusy při jejich postupu na Berlín. Zpráva ČTK uvádí, že německé obyvatelstvo bylo vydáno na „milost“ sovětské (rozuměj ruské) armádě. To slovo milost se tu vyjímá opravdu pěkně. Je dobré, že nám dějiny zase jednou bezděky připomínají, jak vypadá ruská milost. Představitel města Malbork Piotr Szwedowski prohlásil, že tito lidé zemřeli velmi nelidským způsobem a bylo také nelidsky s jejich těly naloženo. Proto si nyní zaslouží (zpráva ČTK píše „prý“, to je opravdu hnusné) pohřeb s respektem a důstojností. Zase jeden slušný člověk v moři nenávisti až za hrob. Zaplať Pán Bůh za to.

Adéla Čabanová píše v LN: „Ministr Julínek věřil, že má nejlepší řešení na problémy českého zdravotnictví, a dával svým partnerům ve zdravotnictví i v parlamentu najevo, že z něj nechce ustupovat. Ani lékaři, ani poslanci ale nejsou na nepokorné chování zvyklí. A ve chvíli, kdy se vláda nemůže spoléhat na stranickou poslušnost poslanců, je takové chování bláhové. Kvůli tomu nedokázal Julínek své návrhy prosadit v parlamentu. A kvůli tomu, ne pro jeho změny zdravotnictví, je pochopitelné, že byl Julínek odvolán.“ Je to řečeno se sugestivností hodnou Libuše věštící slávu Prahy, nicméně je to nesmysl. Představa, že by Julínek prosadil své reformy, kdyby byl přilezl do sněmovny po břiše, je při opoziční politice spálené země naivní. Opozici nešlo o kompromis, ale o odstřel reformy. Odstřel reformy zkurvené je pro vládu větší potupa než odstřel reformy, která si aspoň v tom základním ještě zachovává hlavu a patu. A chtít prosadit v parlamentu něco důležitého v situaci, kdy se vláda nemůže spolehnout na poslušnost svých poslanců, je nesmysl a vláda by měla odstoupit.

Čtvrtek 15. ledna

Rusko organizuje summit odběratelů plynu, a to do Moskvy. Je to podobné, jako kdyby si šéf kapsářského gangu pozval do svého bytu okradené, aby s nimi „řešil situaci“. Smyslem je zjevně postavit na pranýř jako obětního beránka Ukrajinu, za níž je v současné době ochotno postavit se jen Polsko (a kdoví, možná jen prezident Kaczyński, v Polsku je podobná situace jako u nás). Evropská unie a její české předsednictví projevily velkou bezmoc a nechaly si vyrvat iniciativu z rukou. Barroso vyhrožuje, že pokud Rusko a Ukrajina nezajistí dodávky plynu, bude EK apelovat na podniky, aby se obrátily na soud. Je to trochu podobné jako vyhrožovat českými soudy Krejčířovi, vlastně ještě směšnější.

V této situaci předstoupil před víc než poloprázdný jednací sál evropského parlamentu premiér Topolánek a prohlásil, že chce hájit nejen české, ale i evropské zájmy jako císař Karel IV. Sebevědomí mu rozhodně nechybí. (To, že se ohradil proti útokům na prezidenta Klause, je ovšem v pořádku. Je to sice nesnesitelný člověk, v mnoha ohledech, jak se dnes říká, mimo mísu, ale je to prezident ČR, český politik to musí zohlednit a nepřipojovat se jen tak k evropskému protiklausovskému vytí, které se stalo v Bruselu a okolí nejen módou, ale skoro povinným rituálem. Přidat se by bylo neslušné a v této situaci by to byl i projev neloajálnosti k vlastní zemi.)

Vedení ČSSD zase oplývá humorem. Stínový ministr průmyslu a obchodu vyzval občany, stát a firmy, aby nekupovali zahraniční výrobky. „Považuji za nemravné od této chvíle posílat českou korunu přes hranice ČR při nákupu jakéhokoli zboží.“ Obávám se, že této formy uvědomělého vlastenectví se dá dosáhnout leda tak, že se dovoz cizího zboží prostě zakáže – jako za totáče. Lidé sice mají pro Paroubka a jeho čtyřicet přátel velké sympatie, ale v tomhle ho určitě nebudou dobrovolně poslouchat, budou kupovat to, co je kvalitní a cenově výhodné, a ne to, co je české. Takový postup je totiž normální.

Právo coby hlásná trouba ruské lobby v ČR vede úpornou propagandistickou kampaň proti Ukrajině. V dnešním čísle citují „tisk“ (tedy ten, co se do Ukrajiny obouvá) a potom tak významného arbitra, jako je Robert Fico. Fico už jde jednoznačně Putinovi na ruku, což možná bylo (mimo jiné) smyslem celé akce. Až se do Strakovky probije Paroubek, bude dělat totéž. Je zarážející, jak snadno dokáže Evropa sednout Rusům na lep - ostatně, proč se divit, tutéž vstřícnost projevuje na Blízkém východě vůči palestinským extremistům a jejich podporovatelům.

ČSSD tvrdí, že Topolánkova vláda nezvládla krizi s přerušením ruských dodávek plynu, krizi v Gaze a že si udělala nebetyčnou ostudu s plastikami v Bruselu. Ve všech těch třech záležitostech má bohužel úplně pravdu.

Taktéž ČSSD se vzpouzí proti vládnímu návrhu občanského zákoníku. Sociálním demokratům se například nelíbí, že by majitelé domů mohli nájemníkům dávat výpověď bez udání důvodů s dvouletou lhůtou, nebo z rozumných důvodů s toutéž lhůtou, nebo z vážných důvodů s dvouměsíční lhůtou. Nejlepší by bylo to zařídit tak, že by nájemníci byli prohlášeni za národní kulturní památku, na niž majitel nesmí vztáhnout svou zpupnou rukou (na dodržování tohoto principu by dozíral památkový úřad), nebo – demokratická verze - kdyby nájemníci měli možnost v případě nutnosti majitele sesadit a zvolit si jiného, lepšího. Povzbudivé v nové úpravě je, že z textu zákona byla vypuštěna možnost zbavit duševně nemocného člověka zcela svéprávnosti. To se bude hodit příští Paroubkově vládě: pomůže jí to překonat personální tíseň při výběru nových odpovědných řídících pracovníků.

Skandál s Černého bruselskou plastikou se rozrůstá. Množí se hlasy obhájců umělecké svobody, případ Černého srovnávají s Boratem nebo s karikaturami Mohameda. A naši kulturtrégři se hlavně bojí, aby to snad někdo nezakázal. Všechna srovnání kulhají. Podstatné je, že ať si vicepremiér Vondra tisíckrát opakuje, že dílo nezobrazuje pohled České republiky na 27 států unie, za prvé nejde o soukromou umělcovu iniciativu, ale o politické gesto, pod něž se vláda svou objednávkou-neobjednávkou spolupodepsala a za něž se tak zaručila, a za druhé, je to gesto nesmírně stupidní a po českém způsobu nestoudné: my si z druhých srandu dělat smíme, když si ji dělá někdo z nás, je to hned málem přepisování výsledků druhé světové války. Ostatně nejde o možnost to zakázat, ale především o možnost, ba nutnost říci, že to, co pan Černý pod ochrannými křídly pana Vondry provedl, je prasárna. A pana Vondru neomlouvá, že ho chránil z indolence: měl si předem zjistit okolnosti.

Ohlas izraelské obranné akce v Gaze v Evropě je takový, že člověk očekává, kdy budou na Blízký východ vyslány evropské mírové jednotky, aby učinily přítrž izraelským válečným zločinům. Naštěstí by vzhledem ke své pověstné bojovnosti dostaly nejspíš strašlivě nařezáno, a navíc, jakmile by někdo prvnímu evropskému bojovníku za mír prostřelil hýždě, byl by to dobrý důvod pro to, celou misi zase stáhnout (vojenské mise jsou sice v Evropě povoleny, ale jen do té doby, dokud se žádnému z vojáků nic nestane, pak se stávají bytostně problematickými). Morálku budoucích evropských vojáků by mohlo v současné době povzbudit to, že se Izrael dopustil dalšího ohavného válečného zločinu: jeho střely zasáhly dokonce i místní hřbitov v Gaze.

ČSSD má prý opět roupy svrhnout vládu, byla by ovšem nejraději, kdyby se vláda svrhla sama tím, že vyvolá hlasování o důvěře. Paroubek totiž správně tuší, že s nedůvěrou nemá šanci. Např. paní poslankyně Zubová už se dala slyšet, že teď, v době českého předsednictví, není pro vyjádření nedůvěry vhodná doba. Kdo nechce, aby mu pod zadkem ujela poslanecká sesle, vždycky si nějaký důvod najde. Také pánové Raninec a Schwippel si jistě počkají, jakkoli je může lákat nová hradní strana. Lepší křeslo v parlamentu než Mach na střeše.

Podle LN se ministerstvo dopravy má stát jakýmsi skladištěm odložených odéesáckých hejtmanů. Ministrovat bude Bendl, náměstkovat Šulc, Toman a dokonce i Skokan, kterého v senátorské kampani podpořil osobně Václav Klaus. Pokusme se doufat, že to není pravda.

Pátek 16. ledna

Předevčírem náhle tragicky zahynul architekt Jan Kaplický. Proslul návrhem budovy pro Národní knihovnu, kterou nejprve pražští papaláši v čele s Pavlem Bémem nadšeně přivítali, pak, když se prezident Klaus nechal slyšet, že je připraven se k staveništi připoutat řetězem, aby stavbě zabránil, rázem ochladli, a nakonec byl návrh za spoluúčasti ministra kultury Jehličky víceméně pohřben. Problém se zpolitizoval poté, co se Kaplického zastal Jiří Paroubek. Nyní Kaplického stoupenci mluví o tom, že se architekt stal obětí štvanic a české malosti, snad dokonce jako Karel Čapek po Mnichově. Vytváří se kýčovité klišé s politickým podtextem. Je to nechutné přehánění. S Kaplickým a jeho projektem se podle mého názoru nezacházelo korektně, a to je všechno. Zdá se, že válka koalice s opozicí už je u nás takové, že jeden už ani nemůže umřít, aby se nestal vítaným střelivem v tomto boji. A jediné, co mi připadá na věci znepokojivé, jsou okolnosti jeho smrti. Kdyby byl ten člověk, před nímž se Kaplický zhroutil, nebyl automaticky předpokládal, že každý, kdo upadne na ulici a nemůže vstát, je ožrala, zavolal rovnou sanitku (k opilci přijíždějí nejdřív policisti), třeba by mu zachránil život. Takhle ho třeba zabil. Nechtě, samozřejmě. Přesněji řečeno z blbosti.

Péčí paní Moniky MacDonagh-Pajerové, která kdysi proslula tím, že stála u kolébky jediné české politické strany, která se napřed rozpadla a teprve potom vznikla, spatřila světlo světa petice „SOS Palestina, SOS Izrael“. Podepsala ji řada „osobností“, mj. i ministr Liška. Nevím, zda by politici neměli spíš politiku dělat, než k ní podpisovat petice. Navíc petice mírně řečeno problematické.

K výročí smrti Jana Palacha se vyjádřil mj. i předseda KSČM Vojtěch Filip. Vida, jak se časy mění. Před pár lety by si to ještě nedovolil. Vyjádření stojí za to: „Myslím, že každá zbytečná smrt je zbytečnou smrtí. Mě mrzí zbytečné smrti i jiných, kteří spáchali sebevraždu nejen do roku 1989, ale i po roce 1989.“ Říká tedy v podstatě totéž, co říkali jeho předchůdci v roce 1969. Budiž, co mu zbývá. Je ovšem pozoruhodné, že stejného názoru je např. i drtivá většina „čtenářů“ na chatu Lidových novin. Jistě, není to reprezentativní vzorek společnosti. Ale nejde o to, kolik těch lidí je, jde o to, jak už jsou zase oprsklí.

Právo pokračuje v systematickém líčení ukrajinské sabotáže ruských dodávek plynu do Evropy. Závazné je zjevně stanovisko mluvčího Gazpromu Kuprijanova, který úspěšně „rozoblačuje“, jak zní pěkný ruský termín, neobratné vytáčky mluvčího ukrajinského Naftogazu Dubiny. Evropská unie je zjevně ruské interpretaci nakloněna. Na Blízkém východě dělají rozhodčího mezi Izraelem a Hamásem, tady mezi Ruskem a Ukrajinou. Podařené.

Česká média mají šanci. V Právu vystoupil odhodlaný bojovník za jejich svobodu. Jmenuje se Jiří Paroubek. Hlavním problémem nesvobody podle Paroubka je, že tu máme jen vládní listy, které se dělí na levé a pravé. Je třeba, aby tu byla i média opoziční (taky pravá a levá?), která se vyznačují tím, že poskytují objektivní informace o ČSSD podle představ pana Paroubka. Opoziční média, poskytující objektivní informace o ČSSD, tu rozhodně budou, nejpozději tenkrát, až se pan Paroubek probije se svou stranou do Strakovky. „Sociální demokracie proto vyvine veškeré úsilí, aby překonala situaci v médiích tak, aby občané získávali o politice ČSSD objektivní informace. Věřím, že k tomu přispějí i opravdu profesionální a nezávislí pracovníci médií.“ A zapomněl už jen dodat: a s těmi ostatními zameteme. Jiří Paroubek se ve svých vyjádřeních začíná nápadně podobat dr. Husákovi.

České předsednictví EU požádalo naléhavě Izrael o přijetí takových opatření, která by zabránila opakovanému zasahování civilních nebo humanitárních cílů. Kdyby tu byli bývali takoví mírotvorci během druhé světové války, byl by ji Hitler vyhrál. Komisařka Benita Ferrerová prý nařídila zmrazení jednání EU o posílení vztahů s Izraelem. EU si zaslouží kritiky, ale je pozoruhodné, že v těchto věcech „disidenti“ jako Klaus zarytě mlčí.

Privatizace je podle jakéhosi odborného britského listu, který s chutí cituje Právo, aspoň na východě Evropy věc nebezpečná jako dýmějový mor: zabila tu už milion mužů v aktivním věku. Další argument proti vlčímu kapitalismu.

V MfD kdosi tvrdí, že v sobotu 21. ledna 1989, v den, kdy se měla konat celonárodní pouť k Palachovu hrobu ve Všetatech, policisté obsadili všechna nádraží v Praze, aby lidem znemožnili odjet na Mělnicko. Není to pravda, aspoň já jsem bez problému odjel z vysočanského nádraží, a takových bylo mnoho. (Ve Všetatech na nádraží mne ovšem okamžitě sbalili.)

Podle průzkumu agentury STEM si víc než polovina lidí u nás myslí, že většině lidí se nedá důvěřovat. Jednak by mne zajímalo, zda a jak se překrývají ti, kteří si myslí, že lidem nelze důvěřovat, s těmi, o nichž si myslí, že jim nelze důvěřovat, a jednak, jak je možné, že většina lidí u nás je pro referenda, když většině lidí nelze důvěřovat?

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky