Únor 2009

Quo vadis, Evropo?

Otto Drexler

Byl to pěkný den na našem Akademickém gymnáziu. Tak jedinečně vyčníval ze stereotypu běžného středoškolského dopoledne. Jelikož jsme se ale o „změně programu“ dozvěděli pouhý den předtím, naše nejsilnější pocity byly, že se aspoň nebudeme muset učit na zítřejší zkoušení z chemie. Ten den se totiž u nás konal den němčiny. Na chodbách starší studenti prodávali typická německá jídla a do toho všeho na chodbě koncertoval studentský orchestr, který přijel z německého gymnázia ve Freiburgu, s nímž má naše škola družbu. Nebylo těžké odhalit, jakými hodnotami byla zasvěcena tato akce. Když se vyvěsila vlajka Evropské unie a do toho začali němečtí kolegové vyhrávat Ódu na radost, bylo to zcela jasné. Vzájemné přátelství, bratrství, chápání druhých národů jako svých partnerů, nikoli protivníků, šíření humanitních ideálů, budování mezikulturního dialogu… to jen zlomek z velkých myšlenek, které jsou základním předpokladem pro fungování takového subjektu, jakým Evropská unie chce být.

Toho dne, kdy se chodbami starodávné školy nesly tóny Beethovenovy symfonie, měli jsme zřejmě i my studenti jakési sepětí s evropskými hodnotami pocítit sami na sobě. Zatímco u těch nejstarších studentů, protřelých již nejedněmi mezinárodními projekty, bylo znát, že mají k takové akci vřelý a otevřený vztah, u mých vrstevníků to bylo poněkud jiné. Samotnému se mi to nechtělo věřit, ale opravdu. Nepřátelství vůči Němcům, přechovávané z generace na generaci a dostatečně utuženo základní školou, se u mých vrstevníků plně projevilo. Jen velmi těžko dokázal někdo z mých kamarádů pohlížet na ně jiným prizmatem, než Němec = nácek. Ale nepleťte se, nebyla to nenávist; na povrch jejich myšlení se jen dostávala slova, kterými byli léta krmeni a v kterých se léta sami utvrzovali, aniž sami měli zkušenosti s životem v Německu a aniž nějaké Němce poznali. Můžeme ale věřit, někteří moji vrstevníci jednou Německo blízce poznají a mnozí z nich změní názor. Zjistí, že teorie jim po léta předkládána, je někdy zásadně mylná. Že realita je jiná, než vyplývá z učebnic dějepisu a literatury – tedy boje mezi agresivními Němci a holubičími Slovany. Avšak co ti ostatní, kteří si do života odnášejí jen moudra nabytá ze základní a střední školy a nejrůznější „sbližovací“ programy nejen Evropské unie je minou? Nemyslím si, že by české politiky taková otázka trápila, jsem ale přesvědčen, že je pro budoucnost jak České republiky, tak celé Evropy, nesmírně důležitá.

Na první republice byla jedna věc hodná pozornosti. Totiž že mnozí z tehdejších politiků, novinářů a spisovatelů měli nesmírnou starost u budoucí vývoj Československa a Evropy a přicházeli s mnohými studiemi, jak by měl vývoj jít dál. Pravda, kupříkladu přečteme-li si dnes Masarykovu Novou Evropu, nutně pocítíme, že tato kniha je poplatná své době, přesto je inspirující svou myšlenkou. Ale představa, že někdo ze současných ústavních představitelů (Václav Klaus, Přemysl Sobotka, Miloslav Vlček, Mirek Topolánek) by byl schopen vést diskusi o naší a evropské budoucnosti, je nanejvýš utopistická. U chlapa s gulama to rozhodně nehrozí, u bezkrevného Vlčka, který je schopen udělat leda tak to, na čem se usnese jeho poslanecký klub, také ne. U Sobotky, který už dávno přejal rétoriku rozvážného mudrce bez vlastních myšlenek, se to jeví rovněž bláhově. A Václav Klaus? Je zajisté nemožné, aby budoucnost České republiky usměrňoval někdo, kdo má proti institutu Evropské unie nepřekonatelný odpor.

Ale za politiky to nikdo jiný neudělá, jen oni mohou iniciovat změny, které by nastolily zájem lidí o Evropu. Již dávno se přišlo na to, že začít se musí u dětí. Chceme-li mít národ, který bude cítit zodpovědnost za evropskou budoucnost, pak se tento vztah musí začít budovat od těch nejmladších. Ovšem musela by být vůle… Jen si zůstaňme zahleděni do svých každodenních problémů s přesvědčením, že nám všichni vždycky jenom ubližovali, trucujme si a buďme pyšní, že to naše vláda Evropě osladí. Jen abychom se jednou nedivili, až se evropské země, neschopní se spojit do jednoho celku, stanou mezi Čínou, Ruskem a Spojenými státy asi tolik významní, jako kapka v moři.

Evropská unie není vyumělkovaným projektem sloužícím pro potřeby byrokratů a jiných příživníků, kteří nenašli uplatnění doma - obraz pocházející od ideologických odpůrců Evropské unie, který považuji za směšný. Lze ho možná dokonce označit za výsměch vůči všem, kdo kdy chtěli posunout Evropu někam dál. Ale právě, jsme u toho. Kdo kdy chtěl posunout Evropu někam dál? K jakým rozmanitým myšlenkám se přišlo a jaké skutky byly dokonce podniknuty za tímto ideálem? Kdo ví, ať odpoví. Bohužel panuje obrovská nevědomost. Absolvent gymnázia bude možná zběhlý v egyptských faraonech, v principech středověkého zemědělství, v zámořských objevech, vzpomene si možná na lecjakou bitvu z druhé světové války, ale co bude znát o evropské integraci? Přitom si myslím, že výuka dějepisu (či jiných podobných předmětů), ať již v nejnižších třídách základní školy nebo ve čtvrtém ročníku gymnázia, by měla mít jeden základní cíl: správně pochopit souvislosti dnešního světa, vyhodnocovat racionálně události, které přicházejí a formovat v mladých lidech hodnoty, jež mohou svět posunout dál. Není ani podstatné, jak se zabýváme starými událostmi. Přepadení Polska v r. 1939 může se stát při špatném výkladu stejně zbytečné, jako bitva u Kadeše. Nalezne-li se v nich to správné, může výuka dějepisu nabýt hned daleko větší užitečnosti.

Absolvent základní školy dnes odchází s vědomím o kněžně Libuši, o Šemíkovi, o Jiráskově pojetí českých dějin (aniž ví, že je Jiráskovo). Dopodrobna je seznámen s činností mistra Jana Husa a později také českých obrozenců. Zkrátka, když ze základní školy odejde, je nadšen národní minulostí a vůči většině ostatních národů zaujímá hlubokou nedůvěru. Jsem přesvědčen, bohužel, že takový model současným politikům vyhovuje. Oni o problematičnosti a neefektivnosti dějepisné a občanské výuky jistě vědí, ale strach z toho, co by se stalo, kdyby výuka těchto předmětů začala být kvalitní, nepochybně převáží. Myslící člověk, schopný ověřovat si informace a spojovat si je do potřebných souvislostí, uvažující vlastní hlavou, který nebere mínění druhých za bernou minci a vytváří si své názory samostatně se mnohým politikům nelíbí, přímo se ho děsí. Vyhovuje jim člověk, který jen málo chápe svět okolo sebe, historii své země zná jen v klasickém diametrálním dělení na dobré a špatné historické etapy, události a osobnosti, případně si pamatuje nějaký ten letopočet, ale neuvažuje o ní. A to je pro politiky ideální - před volbami se volič nerozhodne na základě jím ověřených faktů a potřebných souvislostí, nýbrž třeba podle toho, kdo udělá lepší guláš, nebo zcela nereálných předvolebních slibů té či oné politické strany. Ačkoli je tomu těžké uvěřit, tak i v 21. století je u nás dost lidí, kteří tvrdí, že když je to v novinách nebo v televizi, tak to přece musí být pravda. Přejímat cizí „pravdy“ bez znalostí faktů a kritického myšlení je přeci mnohem pohodlnější.

Přesto nezbývá než věřit, že se najdou i takoví politici, jimž nebude budoucnost národa lhostejná. A prvním předpokladem pro to je začít diskutovat na téma „co by mělo být v dějepise.“ Není k tomu ani zapotřebí nějaké zvláštní invence. Buď předložit k celonárodnímu diskursu i jiné pohledy na českou historii, než jsou ony oficiální, a podporovat rozsáhlou rozpravu o tom ve sdělovacích prostředcích, nebo iniciovat vznik společné česko-německo-slovenské učebnice dějepisu. Oba projekty by nutně vedly ke zdůraznění toho společného. Od toho je již jen krůček k tomu vidět minulé události v celoevropském kontextu. Lze namítnout, že evropský kontext je vyfabulovaný. Ale on není. Díky němu bychom si třeba uvědomili, co to byl u nás zemský patriotismus, který v současných učebnicích vůbec nenajdeme, neb se nevejde do českého pohledu vnímání dějin. A to ještě vůbec pomíjím přímo dějiny evropské integraci. Nemyslím jen postupné zřizování evropských institucí v druhé polovině 20. století. Ale ať napínám svoji paměť sebevíc, nemohu si vzpomenout, že bych kdy byl ve škole seznamován s některými plány velkých myslitelů, které vzniku Evropské unie předcházely a které jsou důkazem, že evropská integrace není nápadem nějakých bruselských inženýrů, nýbrž snem mnoha Evropanů již několik staletí. Co takový raný osvícenec Abbé de Saint-Pierre se svým projektem prosazující volný obchod, společnou obranu a zřízení evropského senátu? Mimochodem, právě jeho dílo inspirovalo Schillera k napsání balady Óda na radost, jejíž text je začleněný do již zmiňované Beethovenovy Deváté symfonie. A kdo zná myšlenky kosmopolity Richarda hraběte Coudenhove-Kalergiho? Citace z jeho knihy Pan–Evropa (z r. 1923) myslím vyjadřuje to naprosto nejdůležitější, co Evropu tíží a před čímž si nelze zakrývat oči: „Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a v hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národa k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní.“

Těžko pochybovat o tom, že tyto slova platí i dnes absolutně. Otázka pro dnešní politiky a učitele nestojí, zda chceme jednotnou Evropu, ale jakou jednotnou Evropu chceme. Na čem má Evropa stát, jaké hodnoty sdílet. O tom se musí dnes s občany vést široký dialog, jehož výsledkem by měl být srozumitelný text, který bude každému Evropanovi znám. Ale to se nemůže stát dřív, než skutečně budou po celé Evropě vystaveny ony mosty dorozumění a přátelství od národa k národu. Skutečnost, že se Evropa vyvíjela po čtyřicet let ve 20. století odlišně, nesmažeme. Tento odlišný vývoj zanesl zřejmě hlubší rány, než se původně zdálo. Před rokem 2004 jsme si všichni mysleli, že postkomunistické země přistoupí do Evropské unie a bude starému rozdělení uděláno zadost. Ovšem ukázalo se, že to nebude tak lehké. Staré země (tedy i občané) se báli návalu levné pracovní síly a ty nové země (tedy i občané) se zas strachovali, že jej budou velké země vykořisťovat. Budeme-li pátrat po prapříčině těchto strastí, dojdeme zřejmě k závěru, že jsme byli všichni příliš uspěchaní. Samotný vstup do Evropské unie neznamená nic. Tak jako neznamená nic svatební den, neví-li novomanželé, jak dál. Evropská unie již dávno měla mít své pevné základy, které měly být všemi přijaty. Nestalo se, musí se tedy stát v budoucnu.

Řešením není, že předsedové vlád se dohodnou na nějaké smlouvě, tu podepíší a pak se ji budou snažit nějak schválit na národní úrovni. Pan Klaus by se zasmál, ale konkrétně v případě Lisabonské smlouvy tady nejsou varianty ANO, či NE, ale pouze ANO. Odpůrci Evropské unie to do svého uvažování nepřijmou, ale jestliže jsme přijali tvrzení, že evropská integrace je správná, pak existuje vždy jen ANO. Ale zajisté, je to chyba. Taková situace by se již neměla nikdy opakovat. Ale bude se opakovat, pokud nezačneme přemýšlet o společných evropských hodnotách. Tato cesta je nevyhnutelná. Na konci takové cesty musí být vzájemná shoda nad základním textem Evropské unie, jehož smyslem by nemělo být řešit principy fungování evropských institucí, ale srozumitelně vyložené ideje a myšlenky, které budou Evropu spojovat a které budou neotřesitelným základem, z něhož nepůjde jít zpět. Pak se již Evropa nebude muset bát žádného referenda, protože jakýkoli zamítavý postoj Evropskou unii neohrozí. Dokud se to ovšem nestane, pak pravděpodobně bude Evropská unie neustále v krizi, v jaké je od zamítavého francouzského referenda z r. 2005

Budoucnost je v mladé generaci. Pokud ta bude vychovávána dle myšlenek, jak je nastínil Coudenhove-Kalergi, pak je tu velká šance, že projekt sjednocené Evropy může v budoucím vývoji světa sehrát důležitou roli. Budeme-li ovšem mladou generaci vychovávat v intencích nacionalismu, pak se zřejmě smiřme s tím, že jednou budeme pohlceni východními tygry. A nezapomeňme, co bylo katalyzátorem obou světových válek; byl to právě nacionalismus. Naši předkové to po r. 1945 dobře věděli a budovali Evropu, ve které nacionalismus již nebude hrát žádnou roli. Je jen na nás, zda chceme jejich dědictví pohřbít nebo dále zušlechťovat.