Únor 2009

Divy z klobouku irského kouzelníka Ganleye

Luděk Frýbort

Zpovídal nedávno redaktor Lidových novin pana Declana Ganleye, úspěšného irského podnikatele a neméně úspěšného protivníka Lisabonské smlouvy. Shodou náhod jsem dlel v Irsku právě v době, kdy tam v té věci probíhalo referendum, a byl jsem nyní zvědav, co se dozvím z vlastních úst předního organizátora a financiéra hnutí odporu. Neboť strhnout na svou stranu přes polovinu tradičně nedůvěřivých Irů, to už není jen tak, v tom už nějaká hlubší, přesvědčivá myšlenka musí být. A byl jsem, abych to pověděl hned, zklamán. Jak by měla dle jeho názoru evropská jednota vypadat, když ne takto, jakými způsoby by se mělo k její lepší, demokratičtější podobě dospět ... řeči, řeči, řeči, obsah žádný, jako prvomájový projev za starších časů. Snad neuškodí uvést pár ukázek, aby byl dán příklad toho, jak mluví a jak se zmocňuje jednoduchých myslí populista, v jadrnější lidové mluvě tlučhuba.

Neníť ovšem pan Ganley žádný euroskeptik ani nepřítel evropské myšlenky, ó nikoliv! On jen chce dbát na to, aby demokratická odpovědnost zůstávala ústřední hodnotou Evropské unie. Chystá se proměnit své hnutí v celoevropskou stranu a poslat do Bruselu skutečné reformátory, stranu oddanou skutečné demokracii. Míní vrátit Evropu zpátky občanům, rovněž touží provozovat důvěryhodnou zahraniční politiku. Na otázku, jak přesněji by ta politika měla vypadat, dí oduševněle, že jeho lidé budou respektovat a prosazovat evropské hodnoty. Rovněž hodlá dát Evropě šanci. Aha.

Což by snad mohlo k utvoření představy stačit. Jestli někdo našel v uvedených ukázkách slova představy, jak by se mělo ke všem těm krásným věcem dospět, lze poblahopřát jeho fantazii. Jak konkrétně hodlá pan Ganley provozovat demokratickou odpovědnost. Jak míní zachovat výše zmíněnou ústřední hodnotu. Co vůbec v tom jeho pojetí ta ústřední hodnota je; jsou lidé, že jim je ústřední hodnotou dostatek laciného piva. Že hodlá vyslat do Bruselu reformátory, oddané skutečné demokracii ... do kategorie skutečných demokratů zařadil někdejší německý kancléř Schröder i Voloďu Putina; reformátorů pak bylo v Evropě posledního století, že se mohli vidlemi přehazovat, kam to však vesměs doreformátorovali, je hanebno vyslovit. A vrátit Evropu občanům ... no dobře. Dejme tomu. Občané o Evropu přišli, ale pan Ganley jim ji vrátí. Co s ní pak budou dělat? Někdo vrácenou hřivnu rozmnoží, jiný prochlastá, přičemž je druhá eventualita úkaz mnohem běžnější. A dát Evropě šanci ... každý politický dryáčník, jak jen hubu otevře, chce něčemu dávat šanci.

To není nic nového, to nic nestojí, to nic neznamená. Jen mírně solidní politik, předloží-li veřejnosti sbírku předsevzetí, připojí i konkrétní návrhy uskutečnění. Ideje páně Ganleyovy však zůstávají na úrovni mlhavě formulovaných hesel; kdo ví, co hlučná, leč bezobsažná hesla už stačila s tímto těžce zkoušeným světadílem natropit, jimi příliš inspirován nebude. Jsou ovšem troubové zatmělého ducha, jejichž chápání nesahá dál než k primitivnímu heslu, a jsou i předem zaujatí fandové, kteří ani žádných hesel nepotřebují, aby pozdravili svůj idol nadšeným řevem, i kdyby jim zvěstoval, že na topole podle skal zelený mužík zatleskal. Z toho vyplývají možnosti Ganleyovy strany Libertas. Nějaké asi mít bude; vždy je zde určitý rezervoár lidiček prostého ducha, kteří co nedokážou pochopit, to zavrhnou. Je myslitelné, že Libertas obsadí v Evropském parlamentu řádku křesel, z nichž to bude reptat, hlučet a překážet. Až potud by všechno bylo celkem neškodné. Jenže ... ale postupme dál.

Obtížněji se odpovídá na otázku, kdo osoba jménem Declan Ganley vůbec je a jak máme číst v jeho nitru. Jest to trochu záhadný pán. Nikdy o něm nebylo slýchat, nikdy nezaznělo jeho jméno v souvislosti ani s politikou, ani s nějakou obzvláštní rozdavačností, vynořil se zničehonic, aby vyrval Evropu ze spárů bruselské byrokracie. Což ho pochopitelně stálo fůru peněz, ale mohl si to dovolit, protože je extrémně bohatý. O zdrojích svého jmění však mluví jen nerad a uhýbavě; je to snad nit, na niž můžeme navázat? Zkusme to.

Nit vede jednak do Spojených států, jednak ... ale o tom dál. Muž mnoha spíš podřadných povolání ve svých třiceti letech náhle zbohatl, založiv telekomunikační firmu Rivada Networks. Vyskytly se řeči, že je to ona, z jejíchž prostředků financuje nákladnou kampaň proti přijetí Lisabonské smlouvy nejdřív v Irsku a poté v dalších, zejména východoevropských státech, což však obratem dementoval. Jelikož veškeré zlo, jak známo, pochází z Ameriky, usoudili někteří investigativní pátrači, že mu prachy na protiunijní kampaň dala špionážní centrála CIA. Jest však záhadou, co by americká špionáž z rozvracení evropské jednoty měla; člověk by řekl, že spíš bude v americkém zájmu mít na druhé straně Atlantiku silného, spolehlivého spojence než rozfňukaný houf slepic, utíkajících každá jinam. Je zde však, jak již naznačeno, druhá nitka, a ta vede podstatně jinam.

Jest zaznamenáno, že v necelých dvaceti letech věku svého, dávno před založením Rivada Networks, se stal pan Ganley obchodním partnerem sovětské vlády, již údajně oslnil předložením jakéhosi skvělého projektu. Pak už to jde ráz naráz: pořadatel londýnské konference o hospodářské spolupráci se SSSR, rok poté místo ekonomického poradce lotyšské vlády, první zázračné zbohatnutí vývozem ruského hliníku a dřeva. Má ovšem ten zázrak své háčky, jméno hliníko-dřevité firmy nelze zjistit a na poradce jménem Declan Ganley se v Lotyšsku nikdo nepamatuje. Prý že jím byl jen tak, krátce a bokem, sdělil neochotně novinářským šťouralům, a vzápětí v irské televizi popřel. Vyber si z toho každý, co chceš.

Sledujme však další body té kariéry. Ganleyova dřevařská firma vznikla převzetím kipelovského dřevozpracujícího kombinátu, a to, jak sám udává, s ruskou vládní pomocí. Nedůvěřivé povahy nejspíš zaujme informace, že se za rudoarmějských časů v týchž místech prostírala přísně tajná a zrakům veřejnosti uzavřená základna sovětských letecko strategických sil. Hleďme, hleďme! Dále je řeč o poradenství regionální vládě ve Vologdě, vida, jak žádaný poradce byl mladý pán Ganley! Mezitím firma nakynula v mohutný trust, jejž roku 1997 prodal jakési společnosti, která se ovšem jmenovala jinak, ale dobře by mohla nést název Bílý kůň; bez malého zbytku je vlastníkem jejích akcií v Izraeli registrovaná společnost Glenrock Holdings, o níž je obtížné se dozvědět něco bližšího. Bílý kůň proto, že masivní ruské přistěhovalectví přiválo do židovského státu i lecjakého mafiánského darebáka, i nelze přijímat informaci o izraelské firmě bez zpozornění. Ještě zajímavější je, že prsty - mluví se dokonce o vlastnictví - v ní měl nebo snad dosud má ... inu, kdo jiný než obchodní génius Declan Ganley! Stačí? Ještě ne? Nu, dobře.

Jen zcela mimochodem si povšimněme podružných okolností. Žil, byl Ganleyův krajan a spolupracovník, jistý Liam Lawlor. Tento muž, ve své vlasti několikrát souzený skrze černé partajní fondy a obdrževší dle vlastního doznání od kamaráda Ganleye 30.000 liber za účelem ovlivňování irské politiky, zahynul dne 25. října 2005 v lokalitě Chimki - bůhví co tam dělal - na severním okraji Moskvy, nabourav se na čiré rovině do sloupu elektrického osvětlení. Žil též a byl i jiný Ganleyův důvěrník, jistý Kosta Trebicka. Kromě rozsáhlého pašeráctví zbraní stihl ještě být ředitelem Ganleyova investičního fondu pro Albánii. Mimochodem: do čeho vlastně pan Ganley v té peleši bídy a zločinu asi investoval? No nic. Ani albánský junák Trebicka již nežije a není, jelikož se stejně záhadně vyboural poblíž albánského města Korce. Můžeme-li z toho něco vyvodit ... snad jen, že je věru nezdravo být partnerem irského obchodního génia v jeho aktivitách, což by si měl možná zapsat za uši i náš rozmilý pan prezident Klaus.

Vězme však, že podoben v tom té lehké dívce, co za korunu za dvě milovala hoši, i pan Ganley má dobrou duši. Jen v samotném Irsku vydal za kampaň proti přijetí Lisabonské smlouvy dva miliony eur, přičemž hnutí Libertas žádných příjmů nevykazuje; i jest nasnadě, že musel pro prašule sáhnout do vlastní kapsy. Hodný pán, obětavý pán. A to ještě nebyla řeč o tom, co bude jeho dobrou duši koštovat proměna hnutí v celoevropskou partaj se středobodem aktivit - bídák ten, kdo by si pomyslel něco zlého - v zemích, jimž se v jistých kruzích říká »blízké zahraničí«. Jen považme: centrální bruselská kancelář, vrchní ředitel pro komunikace, celé houfy jiných ředitelů a podředitelů v Praze, v Sofii, ve Varšavě a kdovíkde jinde ... jest starost, aby výnos všech dřevařských koncernů v kombinaci s telekomunikační firmou Rivada Networks na tu outratu vůbec stačil. Leda by ovšem přisypala ze svého i jiná dobrá duše...

Zanechme však šoufků, neboť věc je proklatě vážná. Člověk nemusí být James Bond, aby věděl, že v Sovětském svazu, byť i v jeho závěrečné fázi, nemohl nějaký inostraněc jen tak přijít a hned začít rozsáhle obchodovat, dřevařské kombináty z rukou sovětského lidu přebírat. To už musel být v sakra dobrých stycích s KGB, bez jejíhož vědomí se v rudé říši ani lísteček nepohnul, na čemž se nezměnilo nic, ani když písmenka KG ve zkratce toho spolku nahradila písmenka FS. Do puntíku ovšem dokázat nelze nic; musela by to být mnohem nejapnější tajná služba než zrovna KGB/FSB, aby po sobě zanechávala důkazy jako koza bobky. O vysoké pravděpodobnosti mluvit však možno je. Aniž bychom se dopustili velké chyby, lze mít za to, že irský organizátor odporu proti Lisabonské smlouvě a reformátor (kdežpak nepřítel) evropské jednoty je až po uši zapřažen do moskevského chomoutu. Proč, tážeme se? Jaký zájem může mít bělokamenný Kreml na ztroskotání oné zlořečené smlouvy?

Ale ale, dušičky prostinké! Hraje se přece o víc než o nějaké Irsko, potažmo o nějaké Česko, nechápete? Je čas dokončit, co bylo naznačeno o pár řádek výše: Jest taková mocnost, jejímž zájmem je, aby na východním atlantickém břehu nestál silný, spolehlivý spojenec Ameriky, nýbrž hejno poplašeně kdákajících, každá jinak pobíhajících slepiček. Má k tomu ona nejmenovaná mocnost po ruce nástroj povýtce nejvýbornější: svou osvědčenou, devadesáti lety lstí a úkladů zkušenou dezinformačně ovlivňovací firmu, proti níž byly a zůstaly všechny tajné služby demokratického Západu žalostnými hudlaři. Její temné moci může někdo sloužit nevědomky, ale mnohem spíš vědomě: jeden za peníze, druhý vydírán, ti nejhloupější z žáru rudého, slovanského nebo takového nějakého srdce. Ale to už se dostáváme na jiné zeměpisné souřadnice.