Únor 2009

Vzpomínka na zapomenutou svobodu

Luděk Frýbort

Co zůstalo z přírody, je pouhé muzeum. Z poučných tabulek může návštěvník zvědět názvy rostlinek, ptáčků a breberek, jen vcítění do přírody muzeum poskytnout nemůže. Opět nastal čas vánoční, čas vzpomínek, obzvlášť osobě jako já, před jejímž zrakem už přepochodovaly tři čtvrtiny století. Pochopitelně jsou poznamenány existencí v komunistické kleci, než jsem z ní unikl za kopečky; chci ale říci, že na ta léta nevzpomínám jen ve zlém, ba že lituji dnešní mladé lidi, kteří zůstali ochuzeni o jistý druh životního bohatství, jejž jsme my plnými doušky užívali. Jakého, budiž předmětem následujícího vyprávění.

Byla nás parta, která zbyla z ilegálního skautského oddílu. Výpravy do přírody se nám staly víc než náplní volného času; bylo to vyznání víry, životní způsob a názor. Expedice do slovenských hor bývala na programu v létě, v zimě pak, obvykle mezi Vánocemi a Novým rokem, táboření na sněhu. Jak vypadalo, o tom mohu krátce pohovořit: dobývali jsme se do hor, na zádech přeukrutný ranec, na nohou lyže, jež tehdy ještě nerozlišovaly mezi během a sjezdem. Nebylo to úplně špatné, dokonce bych řekl, že lepší než dnes, kdy má člověk na výběr buď úzká párátka, na nichž se nedá víc než pádit ve strojně preparované stopě, nebo je pevně ukován do postroje, v němž se nedá vyjít metr do kopečka.

Tak jsme se mohli vydávat křížem krážem zasněženými Jizerkami - to byl většinou náš cíl - ale nejdřív bylo nutno zbudovat stanovou základnu. Stála tradičně na břehu přehradního jezera Černá Nisa, s výjimkou poslední výpravy toho druhu, kdy jí byla opuštěná koliba pod Královou Hoľou v Nízkých Tatrách. Nezkušený čtenář se možná při představě noclehu ve sněhem zavátém stanu drobet otřese, ale mohu potvrdit, že v něm bývalo teplo až k neuvěření, ledaže v trochu stísněných podmínkách: námrazou prověšené celty způsobovaly, že pohyb, ba samotné ležení vyžadovalo značného uskrovnění. Tím spíš, že denní světlo netrvá kolem Silvestra dlouho; i bylo nutno ve stanu přečkat kolem patnácti hodin denně, a člověk není Šípková Růženka, aby vydržel tak dlouho chrnět. Měli jsme však krátce po vojně, a třebaže dnes ty dva roky pokládám za nejneužitečněji strávenou část mého života, poskytly nám dostatek zbrojnošských zkazek, jimiž jsme se, zalezlí do sešitých dek - říkali jsme tomu výtvoru spací pytel - navzájem bavili. Ráno jsme pak vyráželi na lyžích jednou po zasněžených stezkách Jizerských hor, jindy po pláních a hřebenech Nízkých Tater. Bylo to úchvatné: neposkvrněný sníh, v němž po bačově odchodu nebylo jiné stopy než jelení, rozhledy na sever do Liptova, na jih do údolí Hronu, ale především povznášející pocit průkopníka, probivšího se vlastní silou a vůlí do liduprázdné divočiny.

V Jizerských horách to bylo jiné; nebylo tam prázdných salaší, i naskýtala se jistá potíž: kolíky nechtěly ve sněhu držet, pročež nezbývalo než ukotvit stan lyžařskými holemi. Mohl na nás být zajímavý pohled, kterak mávajíce rukama v povětří uháníme vpřed. Nebo také neuháníme, když napadlo čerstvého sněhu a my jsme jej museli pracně prošlapávat, jelikož stroje k úpravě běžeckých tratí ještě nebyly vynalezeny. Zato jsme sklízeli nelíčený údiv, ano i obdiv. »Kdepak nocujete?« otázal se pan hajný, co zrovna kráčel kolem. »Na Černé Nise,« zněla odpověď, ale nešla mu do hlavy; na Černé Nise přece není žádná chata! »No, víte, my tam máme stan,« vysvětloval jsem. »To jste frajeři,« pravil uznale a pokračoval v obchůzce.

Čímž se dostávám k filozofickému a žhavě aktuálnímu jádru věci. Neboť dnešní pan hajný by partě stanující na Černé Nise nikterak nevyslovil uznání, nýbrž by na ni přivolal policajty pro ten neslýchaný zločin. Celé houfy úředně puncovaných ochránců přírody by ji naháňaly jako Jánošíka, a pokuty by jen tak pršely. U nás v Německu by se k pronásledování ještě připojili nedělní lovci ve svatém přesvědčení, že les narostl kvůli nim a jejich poněkud řeznické zábavě. Ať jsem pes, ale nevím, jestli se příroda tím způsobem opravdu chrání. Není-li to spíš takový výměšek úřednické duše: byly za účelem ochrany přírody zřízeny úřady, osazeny bataliony byrokratů, a ti musejí vykazovat nějakou činnost, když to mají v popisu práce. Ze všech činností je pak nejsnadnější něco zakázat. Nejsem radikální liberál a uznávám, že určitá restrikce je nutná; zároveň ale vím, že každý zákaz je omezením lidské svobody, a jde o to, co ze srovnání obého vyjde jako prospěšnější. Jsou případy, že zákaz to není.

Čas, kdy jsme vandrovávali po vlastech českých i slovenských, byl ovšem časem nesvobody, jak v knihách stojí psáno: zavíralo se a věšelo, vyhazovalo z práce a ze studií, nebo jen tak obyčejně omezovalo, šikanovalo a otravovalo. Já, kádrový vyvrhel, bych o tom mohl píseň zapět. A nejen v běžném životě, ale i na našich výpravách a čundrech. Kolikrát nás esenbáci vytáhli z vlaku nebo zadrželi při autostopu, přísně zkoumajíce, nejsme-li agenty imperialistických mocností. I v base jsme si párkrát preventivně poseděli, ó jé; a jednou jsem dokonce vlezl do jakéhosi extrémně tajného prostoru a oficíři mi vyhrožovali trestem smrti (nevrdloužu), když vyzradím, co jsem tam viděl. Ale zato, když se nám zdařilo proniknout léčkami třídní bdělosti, zavřel se za námi les, vystoupali jsme do hor ... tu jsme si užívali svobody, o jaké se dnešní mladé generaci ani nesní.

Podívat se zvečera, nebude-li pršet, a natáhnout se pod smrček, hvězdnou oblohu nad hlavou. Velký měsíc prozařuje větvovím, noční vítr ovívá obličej, drobný život šramotí ve spadaném listí, a teď ... cupot měkkých tlapek, to proběhl kolem jezevec. Divné, trochu úzkostné tajemství jako by ulehlo na okolí, tu člověk zatuší, co mohli cítit a co uctívat naši pohanští předkové. Ne symboly logického, antropocentrického náboženství, ale přírodu, do níž může člověk být přijat jako host, dovede-li se jako host chovat, šetrně a uctivě. Přírodu, jejíž pouze jedna, zjevná část je dostupná našemu chápání; druhá je ta, z níž k nám, jsme-li dost pokorní a tiší, doléhá ono zvonivé tušení nepoznatelna. Z něj mluví, šeptají, varují, radí živé stíny lesa, rusalky a skřítci, a snad i sama pohanská božstva, jež vypuzena ze zaniklých obětišť se uchýlila sem, kde je nespatří nikdo, leda vnímavý vandrovník, když leží ve spacím pytli a nemůže tou krásou a tím tajemstvím usnout. Taková byla naše svoboda, a je mi líto dnešního mladého člověka, že je nadán všemi občanskými, lidskými a jinými právy, ale právo volného pohybu v přírodě mu bylo odňato. A pak se nad východním obzorem začne dělat světlo, lesní rybníček se halí do ranní páry a průsvitné stíny rusalek se chystají k tanci ... to už je zase jiná nálada, ještě prchavější, a je dávno pryč, když se dostaví první vyspaní a nasnídaní turisté. Nic proti turistům; nepřidávám se k povýšenecké módě tohoto času, velící ohrnovat nosy nad komerční turistikou. Lépe takové poznání přírody než vůbec žádné. Chci jen říci, že den má čtyřiadvacet hodin, a nemůže porozumět její mluvě ten, kdo v ní stráví nejvýš polovinu toho počtu. Mezitím rusalky dotančily, ranní mlha zmizela v rákosí a je čas roznítit první ohníček k rychlému nasnídání. Druhý, k zadumanému posezení a k tichému povyprávění, přijde na řadu zase večer.

Oheň. Živel, z nějž bytosti skrytého světa hovoří nejzřetelněji. Pravím, že neví nic o přírodě, kdo jakživ neseděl se dvěma, třemi dobrými přáteli u večerního ohně, první fronta stromů ještě rudne a zlátne jeho září, ze tmy v pozadí už vyhlédají zraky neviditelných bytostí a jako by se ptaly - kdo jsi? Host, nebo vetřelec? Jenže, jakáž pomoc, tento hluboký a okouzlující zážitek byl mladému člověku zakázán nejpřísněji, zločin ještě o tři stupně těžší než noční válení se pod smrčkem. Prý kvůli požárům, zní odůvodnění toho kroku. No, nevím. Byl nespočet rán a večerů, kdy jsme zažíhali ty naše ohníčky, za sucha, v dešti, i ve sněhu, když na to přišlo, ohníčky, to se ví, skromné, neboť třímetrové vatry pálí jen nezkušený vyjevenec. Nebyli jsme sami; bývaly nás tisíce stejně zanícených uctívačů, a požár jsme nezpůsobili žádný, protože jsme ... nu ano: protože jsme to uměli. Věděli jsme, jak s ohněm nakládat, jelikož jsme se tomu naučili jednak od starších kamarádů, jednak sami v lajdáctví netrpící škole přírody. Věděli jsme, kde jej zakládat a kde ne, proč od něj nemáme odcházet, jak jej zase uhasit, když nám posloužil, jak zakrýt ohniště, aby nebylo znát, že zde kdy jaké bylo.To spíš dnes, jaké překvapení, vzplane tu a tam les. Vzplane, protože lidé zapomněli, jak se s ohněm zachází. Rozdělají si jej v suché trávě nebo odhodí oharek cigarety do vyprahlého jehličí, ne ze zlé vůle, ale z nezkušenosti, z nevědomosti. Protože škola přírody byla zakázána, a kdo by se v ní přesto chtěl učit, budiž potrestán. Co zůstalo, není příroda, ale muzeum. Je dovoleno jím chodit po přísně vymezených cestičkách a prohlížet si exponáty. Z poučných tabulek může návštěvník zvědět latinské názvy rostlinek, ptáčků a breberek, jen hluboké vcítění do přírody muzeum poskytnout nemůže. Jím se proběhne, exponáty se s větším či menším zájmem prohlédnou, pak se jde domů. Nebo se jde na schůzi nějakého ekologického spolku, kde se o přírodě nad dýmajícími popelníky žvaní. A už ani ne o přírodě; je to termín příliš určující, místo nějž vešlo v užívání rozplizlejší »životní prostředí«. Tak, tak. I seřazovací nádraží může být pro leckoho životním prostředím, i ucpaná dálnice, i hospoda, ta nejvíc. Nač vlastně potřebujeme nějakou přírodu. Zvířátka, stromečky, hory ... podíváme se na ně v televizi, a pohodlněji, bez trmácení.

Čítám o té dnešní mládeži, jaká je to spoušť, nic než samé diskotéky, alkohol, drogy, násilí. Divím se, proč se tomu všichni diví. Nám převážnou část volného času a myšlenek naplňovala příroda; co ale zbývá mladému člověku, když mu ji zakázali? Co jiného než poskakování v ječivých rytmech, život povrchní a klamný, odkoukaný z obrazovky? Mohlo by mi to být jedno, zestárl jsem už a svého jsem si užil. Měli jsme my všichni, trampové, vodáci, ilegální skauti, svou úžasnou, překypující svobodu v čase nesvobody. Komunisté nás chtěli předělat ke své potřebě, ale my jsme jim utekli do hor. Škoda, že ten zážitek nemohu odkázat svým potomkům. Škoda, že jim je souzeno žít v těsném prostoru mezi rámusem města a exponáty truchlivého muzea, jež jim je nabízeno místo živé, hovořící, tajemné přírody. Dal bych nevím co za to, kdybych ještě jednou směl spatřit zasněžené hory, zamrzlé jezero, nad ním osamělý stan a u něj partu mladých lidí, kteří dovedou sbírat z přírody drobty moudrosti. Protože, víte, zákazy bráníme bláznům, aby neuškodili sobě i jiným; ale není moudrosti bez svobody.