Únor 2009

Operace Lité olovo

Johannes Gerloff

Nepřišla žádná „poslední kapka“, po níž by pohár přetekl. Chybělo i na Blízkém východě příslovečné stéblo, které zlomilo vaz velbloudovi. Operace Lité olovo byla připravována důkladně a po dlouhou dobu. Izraelský kabinet dal jen zelenou pro zahájení operace. Po léta sbírala zpravodajská služba informace o cílech a bojové jednotky izraelské armády se seznamovaly s charakteristickými rysy tohoto pruhu země o rozměrech 40x10 km, kde žije 1,5 miliónu lidí.

O druhém svátku vánočním otevřela izraelská armáda hraniční přechod Erez mezi Gazou a Izraelem, aby umožnila dopravu zásob a paliva do Gazy. Palestinští křesťané z Gazy dostali možnost navštívit o svátcích své příbuzné a svatá místa v Izraeli a na západním břehu Jordánu. Izraelští vojáci rozmístění kolem pásma Gazy dostali dovolenou na poslední dny chanuky a na šabat. Hamas byl ukolébán pocitem bezpečí a považoval zahájení útoku ozbrojenými silami židovského státu za nemyslitelné.

Když druhý den v poledne, v sobotu, izraelské letectvo provedlo první útok, byli překvapeni všichni. Izraelští vojenští stratégové byli překvapeni tím, nakolik se jim podařilo překvapit Hamas. Palestincům se ovšem první den jejich odpalování raket dařilo, použili nové rakety s delším doletem, mezi nimi i čínské rakety Grad. Poprvé sirény ohlásily raketový poplach v Netivot, Ašdódu, Kirja Gadu a Beeršebě. Zahynula jedna izraelská žena. Ale raketová palebná clona, kterou očekávalo izraelské vojsko i civilní obrana, se nekonala. Hamas potřeboval několik dní na zotavení ze šoku po prvním útoku, než se dokázal zmobilizovat a nastartovat také už dlouho připravovanou reakci.

Jedním z prvních cílů byla slavnost na počest důstojníků Hamasu, kteří úspěšně ukončili kurs. Zahynulo mnoho čerstvých policejních důstojníků, kteří právě složili přísahu, mezi nimi velitelé vysokých hodností. Do večera prvního dne operace provedly izraelské bojové letouny ve třech vlnách 170 akcí. Cíle zahrnovaly kromě policejních stanic a výcvikových táborů hlavně dílny na výrobu raket, muniční sklady, pašerácké tunely a mobilní odpalovací zařízení. Izraelská armáda hrdě ohlásila 95% přesnost zásahů. Přes 200 Palestinců bylo zabito, stovky jich byly zraněny. Dokonce i zdroje z pásma Gazy připustily, že v převážné většině byly oběti z řad militantních Palestinců.

Osm let byla izraelská města v okolí pásma Gazy denně ostřelována svými palestinskými sousedy. Jen od doby, kdy Izrael opustil pásmo Gazy, tedy od září 2005, dopadlo na izraelské území přes 10 000 raket Kassam a granátů. Většina raket dopadla na město Sderot v Negevu. Když bylo v lednu 2008 ostřelováno i pobřežní město Aškelon, odřízl Izrael pásmo Gazy od okolního světa a v únoru přerušil do Gazy dodávku elektřiny. V červnu izraelský kabinet vážně uvažoval o vstupu do palestinské autonomní oblasti, která už byla více než rok pevně v rukou radikálního islámského hnutí Hamas. I přes její izolaci bylo do oblasti dopravováno velké množství výbušnin, raket a zbraní všeho druhu. Pokles cen zbraní mezi prodejci hovoří sám za sebe.

Dne 17. června uzavřel Izrael s Hamasem přes egyptské prostředníky tahadiji. Výraz tahadie reportéři obvykle překládají jako klid zbraní (příměří), ale toto arabské slovo ve skutečnosti neznamená nic než přestávku nebo zastavení. Během tahadije, která oficiálně skončila 17. prosince, napočítala izraelská armáda „pouze“ 234 raket Kassam, 5 raket Grad a 185 minometných granátů dopadlých na izraelské území. V polovině prosince tedy Hamas demonstrativně ukončil ono „příměří“ se sionisty, jejichž právo na existenci na Blízkém východě nehodlá za žádných okolností uznat.

Z pohledu Izraele je masivní útok na radikální islámskou pevnost značně opožděný. „O pět let pozdě,“ tvrdí bývalý nejvyšší velitel jižního praporu izraelské armády, generál Jom-Tov Samia. Poukazuje na to, že ve Sderotu žijí děti, které nikdy nepoznaly, jaké to je žít bez neustálé hrozby bombardování. Školačka z města Netivot poznamenala jen po týdenním pobytu v krytu: „Jak to lidé ve Sderotu mohou snášet osm let? Jak jsme na ně mohli zapomenout?“

Útoky izraelského letectva se pomalu stupňovaly. Cílem se staly reprezentativní stavby jako budova parlamentu na náměstí Neznámého vojína a domy vůdců Hamasu. Jeden z duchovních a vojenských představitelů hnutí Hamas, šejk Nisar Rajad, zjistil, že Izrael tentokrát není tak ohleduplný. Šejk se svou rodinou ignoroval telefonické varování od izraelské armády, aby opustil svůj dům. S demonstrativní vyzývavostí vystoupil se svou rodinou na střechu domu, aby zabránil bombardování jako lidský štít. V minulosti by to byl Izrael respektoval a akci by zrušil - tentokrát ne. Obrovské druhotné exploze zničily celý komplex a potvrdily tak izraelské zprávy o tom, že pod budovou bylo skladiště munice.

Zatímco se mnozí významní západní politici zpočátku schovávali za své vánoční stromky a vítali Nový rok, na ulicích Berlína, Paříže a Londýna se odehrávaly demonstrace - jako obvykle, proti izraelskému „masakru“. Demonstrující v ulicích arabských částí Izraele, na západním břehu Jordánu, v Íránu, a dokonce sám Hamas, si ale našli jiného obětního beránka: Egypt.

Egyptský prezident Husní Mubarak náležitě odsoudil izraelský útok na Gazu, jen aby v dosud nevídaném gestu zvedl prst proti Palestincům: „Říkal jsem vám to, varoval jsem vás, že k tomu dojde!“ Skutečnost, že Cipi Livni, izraelská ministryně zahraničí, byla dva dny před začátkem ofenzívy v Káhiře, klade velký otazník nad Mubarakovu loajalitu vůči palestinským bratřím. Důvod návštěvy zůstal neznámý. Mubarak kategoricky prohlásil, že hraniční přechod Rafa mezi pásmem Gazy a Egyptem bude znovu otevřen pouze pokud opět převezme vládu Fatah a pokud bude obnovena přítomnost mezinárodních pozorovatelů.

Kolaboruje Egypt s Izraelem? To je obvinění, kterému čelí prezident nejmocnějšího arabského státu. „Egypťané zradili palestinských lid,“ stěžuje si izraelský Arab a dodává: „Arabští panovníci zřejmě zaprodali svou duši Satanovi!“ Syrský prezident Bišár el-Assad v celé záležitosti zůstává podivně rozpolcený. Ne jedné straně nabízí útočiště Hamasu a Palestinskému džihádu a vyzbrojuje libanonský Hizballáh proti Izraeli, na druhé straně ovšem prohlašuje, že chce s Izraelem vést rozhovory přes turecké prostředníky a k událostem v Gaze se nevyjadřuje.

Osm dní po prvním leteckém útoku vstoupily jednotky izraelské pěchoty a tankových brigád do hustě zalidněných oblastí. Předtím izraelské dělostřelectvo hodiny drtilo prázdné plochy předměstí Gazy. Počet obětí izraelských leteckých útoků v prvním týdnu dosáhl 500 mrtvých a 2500 zraněných. Letectvo bombardovalo v prvním týdnu války 720 cílů a zlikvidovalo 100 palestinských odpalovacích zařízení. Izraelská strana za tuto dobu zaznamenala „jen“ čtyři ztráty. V dosahu palby Hamasu ale žije 800 000 lidí a síla ozbrojené složky Hamasu zůstává nezlomena. Momentálně hlásí sdělovací prostředky 666 mrtvých na palestinské a 11 na izraelské straně.

Raketovou válku nelze vyhrát ze vzduchu. Proto byla pozemní invaze nevyhnutelná - a všichni to věděli. Není ale zatím jasné, jak dlouho bude izraelská vojenská akce proti Hamasu trvat. Izraelští politici nevylučují, že by operace Lité olovo mohla trvat ještě několik dalších týdnů.

Izrael se stáhl z pásma Gazy v září 2005 a netouží se vrátit. Nové převzetí této autonomní oblasti je tedy jako válečný cíl nemyslitelné. „Gazské bahno“ je pro izraelskou armádu a politiky noční můrou. Ani svržení režimu Hamasu není v agendě izraelských vojenských cílů. Scénář jednání s Fatahem za nerušených útoků Hamasu také nepatří k těm, o které by Izrael usiloval. Výhoda vlády Hamasu v Gaze je z izraelského pohledu v tom, že existuje protivník, na kterého lze útočit. Možný sen o úplné likvidaci hnutí Hamas je daleko od reality. Hamas je mezi palestinským obyvatelstvem příliš populární.

Po vystřízlivění, ke kterému vedla druhá válka s Libanonem, není záměrem Izraele dokonce ani zničení schopnosti Hamasu odpalovat rakety. Nikoli rakety, ale motivace k jejich odpalování je to, o co chce Izrael islámské radikály v pásmu Gazy připravit. To prohlašují politici zcela různého zaměření. „Hamas musí pochopit, že nemůže určovat běh našeho života,“ říká Šaul Mofaz, ministr dopravy a bývalý náčelník štábu. „Musí poznat, že jejich raketová palba poškozuje jejich vlastní zájmy.“

„Možná jsme schopni ovládnout pásmo Gazy bez trvalé přítomnosti,“ naznačují někteří televizní komentátoři s vojenskými zkušenostmi. Dalo by se to přirovnat k podmínkám v severní části Západního břehu, kde byly evakuovány izraelské osady, ale izraelská armáda je stále připravena tam vstoupit, kdyby to bezpečnostní situace vyžadovala. Mnozí se shodují v jednom: mezinárodní jednotky nemohou Izraeli ulehčit břemeno zajištění bezpečnosti vlastních obyvatel.

Cíl operace Lité olovo je v každém případě především poskytnout Izraeli nový a lepší základ pro další vyjednávání: nové a silnější zastrašení možných protivníků. Izrael tím nemá na mysli jen palestinské „bojovníky za svobodu“, ale také Bejrút, Damašek, Teherán a dokonce Evropskou unii, Rusko a USA. Podle mínění Izraele tyto země v minulých letech příliš rychle přijaly postoj, že Izraelci musí prostě přijmout déšť raket padající na města okolo pásma Gazy. Židovský stát jej už ovšem není ochoten snášet.

Celý příběh má ještě jedno hledisko. Submisivní postoj Izraele v posledních letech - stažení z jižního Libanonu v roce 2000, uvolnění pásma Gazy, roky tolerování raketových útoků - byl arabskými sousedy Izraele vnímán jako známka slabosti a pobídka k drzé agresi. Proto si Izrael, podle slov svých obyvatel, nemůže dovolit další „nevítězství“. Na konci operace Lité olovo musí být všem pozorovatelům a zejména všem zúčastněným naprosto zřejmé, že Izrael vyhrál. Pokud toto zůstane nejasné, pak Izrael automaticky prohrál.

(www.israelnetz.com)