Únor 2009

Darmodějové a udavači

Tomáš Pecina

Jako bumerang se do českého mediálního diskursu vrátil problém udavačské minulosti ve Francii žijícího spisovatele českého původu Milana Kundery, tentokrát v juxtaposici s jiným podobným případem, s prokázaným obviněním "udavače z Těšína", písničkáře Jaromíra Nohavici.

Sešla se tu v kuriosním propletenci tři paradigmata uvažování a jednání českého národa: obsedantní hrůza z těch, kteří by mohli "našince" udat "jim", odmítnutí role náboženství a církve a hledání náhrady za ni v národním umění a v umělcích, a snaha omlouvat poklesky elit jejich potřebností "pro národ".

S udavači mají Češi dlouhou historickou zkušenost, od Karla Sabiny, jehož jméno muselo být po několik desetiletí vynecháváno na plakátech Prodané nevěsty, jejíž libreto se jakoby "napsalo samo", přes – bezpochyby ohavnou – postavu udavače neexistujícího hnutí Omladina Rudolfa Mrvy a Julia Fučíka, který se pokusil ospravedlnit svou zbabělost zvláště sofistikovanou konstrukcí, po stotisícovou armádu estebáckých agentů, tajných spolupracovníků a důvěrníků.

Obvinění z konfidentství znamená v české společnosti nucenou neexistenci: tak se stalo např. Vladimíru Škutinovi, spisovateli a "osobnímu vězni" prezidenta Novotného, jedné z nejvýznamnějších kulturních person období Pražského jara. Viděl jsem jeho spis, který má téměř tisíc stran, připouštím, že to byl nejen Pan Spisovatel a Pan Novinář, ale taky Pan Udavač, přesto cítím jistou nepatřičnost toho, jak rázně byl Škutina v 90. letech vymazán z národní paměti a z mediálních reflexí.

Druhý princip, který lze lapidárně označit "co je české, to je hezké", brání v tom, aby národ s Kunderou "zúčtoval" tak jako se Škutinou: je to přece jen mezinárodně uznávaný spisovatel, jeden z několika Čechů, jejichž jméno bylo v 70. a 80. letech známo průměrnému Evropanovi, a díky proslulosti Nesnesitelné lehkosti i leckterému Američanovi. Nelibá fakta o zasloužilých našincích se tají, to je postup uplatněný s úspěchem v případě mnoha národních velikánů, a Kundera, zdá se, bude nakonec zařazen do této škatulky.

Za třetí jak v případě Kundery, tak Nohavici působí přesvědčení, že umělec musí být zároveň mravním vzorem. Počátek tohoto nahlížení na umělce je opět v národním obrození, které bylo směřováno mimo jiné i proti katolické církvi, v níž Češi logicky viděli jednu z hlavních opor stávajícího mocenského uspořádání. Namísto kněze nastoupil proto umělec – a výsledkem jsou – se stoletým zpožděním – desítky písničkářů, kteří jsou již od konce 60. let pro moderní český národ víc duchovními vůdci než umělci, od pěvců kvalit méně než prostředních (bratři Nedvědi) po umělce skutečně talentové a výjimečné, jejichž prototypem byl Karel Kryl a z nichž patrně nejvýraznějším příkladem je právě "ostravský bard" Jaromír Nohavica.

Tyto tři navzájem protichůdné vlivy se dostávají do hry, jestliže má dnešní Čech odpovědět na otázku, jaký význam má pro něj zjištěné udavačství Milana Kundery a Jaromíra Nohavici; proto je kolem celé aféry tolik emocí, frustrace a pokrytectví.

Pro mne osobně je těžko představitelné, že bych měl písničkáře, které mám rád, tímto způsobem kádrovat. Leonard Cohen, Johnny Cash, Suzanne Vega nebo Serge Gainsbourg byli nebo jsou vynikající umělci, a jací jsou to lidé, je otázkou zcela podružnou, zajímavou nejvýš pro kunsthistoriky. Což samozřejmě neznamená, že bych chtěl jejich případnou vinu snižovat: tyto dva aspekty jejich osobnosti spolu prostě nesouvisejí.

(http://tompecina.blogspot.com)